Antropologie se dotýká něčeho, co je nám všem velmi blízké. Týká se totiž nás – lidí. Právě proto se v Pospíšilově textu neustále vrací otázka, co vlastně znamená být člověkem a jakým způsobem je možné člověka vědecky poznávat. Autor zdůrazňuje, že antropologie se nesnaží pochopit člověka jen jako biologickou bytost, ale jako součást kultury, společnosti a historie, a že právě tento přístup ji odlišuje od jiných věd.
Zaujalo mě, že antropologie podle Pospíšila není vymezena jednou metodou nebo jedním způsobem myšlení. Naopak kombinuje přírodní, společenské i humanitní přístupy. Z textu je ale zároveň patrné, že tato otevřenost může být i problémem, protože svádí k příliš jednoduchým vysvětlením. Pospíšil kritizuje zejména používání hotových „modelových“ přístupů, které nahrazují skutečný výzkum. Antropolog pak podle něj často jen vyplňuje návrhové listy a přizpůsobuje se očekávání výborů, místo aby se snažil porozumět konkrétní realitě, kterou zkoumá.
Pospíšil také upozorňuje na to, že antropologie bývá považována za „měkkou vědu“, protože pracuje s lidmi a ne s přesně měřitelnými fakty. Souhlasím s jeho názorem, že to z ní nedělá méně hodnotnou vědu. Naopak se domnívám, že právě práce s lidmi klade na badatele vyšší nároky. Pospíšil to dobře ukazuje na kritice sociálního a ekonomického determinismu, kdy se místo konkrétního chování jedinců používají obecné formulace jako „skupina rozhodla“ nebo „veřejné mínění zvítězilo“. Takový přístup mi přijde pohodlný, ale zároveň ochuzující, protože se vyhýbá skutečnému pochopení lidského jednání.
Zajímavé mi přišlo i autorovo srovnání antropologů s primatology. Pospíšil poukazuje na to, že ti dokážou velmi přesně rozlišovat chování jednotlivých opic a lidoopů, zatímco někteří antropologové se u lidí spokojí s neurčitými zobecněními. Toto přirovnání mi pomohlo lépe pochopit, co autor myslí skutečnou empirií – nejde jen o to mít data, ale o to věnovat pozornost konkrétním lidem a jejich rozhodnutím.
Nejvíce mě však při čtení vedla k zamyšlení otázka objektivity. Pospíšil kritizuje „akademické konvertity“, kteří nekriticky věří v jeden teoretický přístup. To ve mně vyvolává otázku, zda může být antropologie skutečně objektivní. Když antropolog vstupuje do jiné kultury, přináší si s sebou vlastní zkušenosti, hodnoty a představy. Myslím si, že i při snaze o nestrannost se jich nikdy zcela nezbaví. Možná je ale důležitější si tyto limity uvědomovat, než předstírat úplnou neutralitu.
Na konci textu mě oslovila Pospíšilova kritika výchovy „učedníků“. Myšlenka, že bychom měli vychovávat samostatné badatele a ne následovníky různých „-ismů“, mi připadá velmi silná. Přijde mi, že tím autor upozorňuje na nebezpečí pohodlného přejímání hotových teorií místo vlastního přemýšlení. Právě snaha o samostatné porozumění člověku a jeho jednání podle mě dává antropologii smysl.
Domnívám se, že Pospíšilův text ukazuje antropologii jako obor, který nás učí pochybovat, přemýšlet a dívat se na svět z různých úhlů. I když možná nikdy nedokážeme člověka plně vysvětlit, už samotná snaha o porozumění má podle mého názoru velkou hodnotu.
Počet shlédnutí: 35