Americký difusionismus F. Boas

• O autorovi
• Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevily po Franze Boase
• Franz Boas - zakladatel moderní americké kulturní antropologie, život, dílo, polemika, historický partikularismus
• Kritika
• Zdroje

Ivo Budil se narodil v roce 1965, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, dizertační práci obhájil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působil na univerzitách v Aix-en-Provence, Lyonu a na Johns Hopkins University v Baltimoru. V letech 1996 až 1998 byl víceprezidentem mezinárodní organizace Language Origins Society. Od roku 1998 je vedoucím katedry sociální a kulturní antropologie na Západočeské Univerzitě v Plzni. V roce 1999 byl zvolen děkanem Fakulty humanitních studií Západočeské univerzity. Člen vědeckých rad Západočeské univerzity. Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a Etnologického ústavu Akademie věd České republiky. Kromě řady vědeckých studií a statí je autorem knihy Mýtus, jazyk a kulturní Antropologie (Triton, 1992,1995,1998). (BUDIL, I. T., Za obzor západu,Praha:TRITON, 2001 knižní obal).

Kniha se zabývá vznikem a vývojem antropologického myšlení na pozadí expanze západní civilizace až po soumrak viktoriánské éry. Autor se pokusil vystihnout svébytnou povahu západní společnosti. Ve druhé části studie podrobně líčí utváření antropologie - vědecké disciplíny o lidské rozmanitosti a odlišnosti - od raného novověku po počátek dvacátého století. Pozornost je věnována biblické antropologii, intelektuálnímu vlivu osvícenství a romantismu na formování moderní antropologie, klasickému evolucionismu, difusionismu. (BUDIL, I. T., Za obzor západu, Praha:TRITON, 2001 knižní obal).

Difusionismus začíná tam, kde se začne při vysvětlování kulturních změn zdůrazňovat kulturní kontakt na úkor evoluce. Kultura se totiž podle difusionistů vyvíjí nejen v čase, ale i v prostoru. Hnacím motorem vývoje kultury je kulturní kontakt, kdy si odlišné kultury, které si jsou geograficky blízko, předávají a vyměňují své znalosti, dovednosti, zvyky a tak způsobují vznik kultur nových. U difusionistů se hlavním pro vznik kulturních změn stává prostor. Difusionismus je teorií v sociálních vědách, která si všímá podobností i mezi kulturami prostorově velice vzdálenými, protože na základě těchto podobností předpokládá možnost kulturního kontaktu. Difusionismus vzniká na konci 19. století v reakci na evolucionistickou metodologii a výklad kulturních proměn. Svoji významnou roli si tento směr při studiu kultury udržuje až do začátku 30. let 20. století. Někteří difusionisté na základě srovnávání jednotlivých kulturních jevů dochází k tvrzení, že sanskrt je základem indogermánské jazykové rodiny, další difusionisté dokazují, že starověký Egypt je kolébkou celé lidské civilizace.(KOKAISL, skripta Základy antropologie, Praha: ČZU, 2008 s.132 - 133).

Antropologická škola F. Boase představovala originální kombinaci podnětů, které vzešly z díla Wilhelma a Alexandrra von Humboldta. F. Boas přivedl antropologické myšlení do nové éry, která se dnes označuje jako klasická; antropologie se jeho zásluhou stala respektovanou institucionálně zajištěnou vědou s promyšlenou metodologií a epistemologií (teorie poznání), s nezávislým programem a s vymezeným předmětem bádání. Jeho žáci zaujímali v americké antropologii dominantní postavení více než polovinu století.

Franz Boas (1858 – 1942) se narodil v Mindenu ve Westfálsku ve vzdělané židovské rodině. Jeho rodiče byli oddáni liberálně revolučním myšlenkám roku 1848, osvětě a sociálnímu pokroku. Boas byl obdobně jako Sigmund Freud – navzdory svému volnomyšlenkářství – zaujat židovskými rituály, historií a pověstmi. Studoval na německých universitách, geografii, matematiku a fyziku. Po vykonání vojenské služby bydlel v Berlíně, kde se seznámil s etnologem A. Bastianem a anatomem R. Virchowem, což byli dva nejvýznamnější představitelé německého antropologického myšlení. Tehdy se Boas rozhodl zúčastnit expedice do Baffinovy země, kde se chtěl zabývat reakcí lidské psychiky na environmentální prostředí. Výsledkem ročního pobytu byla zpráva o geografických údajích s názvem „Baffin – Land“. Volný čas v Baffinově zemi věnoval především četbě děl Immanuela Kanta. V roce 1887 se Boas usadil v Novém Yorku, kde pracoval jako editor časopisu Science (věda). Uveřejnil studii „Pojednání o geografii“ ve které stanovil v duchu novokantovství dvě metody porozumění přírodě a společnosti: přístup fysikální a přístup kosmografický. Podle Boase obě metody pramení z dvojí potřeby lidské mysli: fysikální metoda je výrazem estetické žádosti vnést systém do chaotického světa zatímco kosmografická metoda vyplývá z impulsu porozumět událostem a pochopit jejich „skutečnou historii“. Po návratu z Baffinově země působil v berlínském Královském museu. Poté prováděl Boas terénní výzkum na americkém Severozápadě, který byl financován Americkým etnologickým úřadem. Od roku 1891 do roku 1896 se věnoval na Severozápadě studiu indiánských mythů a folklóru. Při objasňování kulturních shod dával přednost difusi před konvergentním vývojem, který ale rovněž nepodceňoval. Později pracoval na Kolumbijské universitě, kde byla v té době první americká katedra antropologie. V roce 1942 přednášel F. Boas v klubu Kolumbijské university o problematice rasismu. Náhle jej postihla srdeční slabost, zakolísal a zemřel. (výpisky získané na ZČU)

Boas zavedl v americké antropologii interdisciplinární přístup, založený na datech z archeologie, etnografie, jazykovědy a fysické antropologie. Kulturu pojímal jako komplex složený z kulturních znaků, který se přizpůsobuje změnám přírodního prostředí. Tento přístup spojoval s důrazem na historii jednotlivých kulturních prvků. Neusiloval o sestavení vývojové řady kultur od nejjednodušších ke složitějším, jak se o to snažili evolucionisté, ale o analysu společného původu společenství, která se vyznačovala obdobnými kulturními znaky. Zdůrazňoval lingvistický aspekt antropologického výzkumu. Domněnka, že všichni lidé na cestě k pokroku musí projít stejnými stádii je neplatná. Kulturní vývoj tedy není unilineární a směr, kterým se každá jednotlivá kultura vyvíjí, záleží na jejich vlastních charakteristikách a dále na vnějších vlivech. Boas se tedy postavil proti spekulativním schématům vývoje a vyzýval antropology k tomu, aby se drželi více faktů, čímž myslil získání bezprostředních informací o lidech z jiných kultur. Postavil se pevně proti „teoretizování v křesle“ a propagoval dlouhodobou životní zkušenost s různými životními styly. Navrhoval proto práci v terénu mezi lidmi během níž nabudou antropologové zkušenosti a naučí se rozumět představám zkoumaných národů z vnitřní perspektivy. Než začnou spekulovat, měli by se „ponořit do přímého pozorování“. Jiný důvod proč Boas tak náruživě předepisoval práci v terénu, bylo, že mnoho kultur se vytrácelo. Tvrdil, že je tedy povinností antropologů zachytit jejich kulturní tradice. Boas byl skeptický vůči monolitickým teoriím, jako evolucionismus, difusionismus a různým sociologickým teoriím, založeným na analogiích s vývojem probíhajícím v lidském organismu. V jeho pojetí kultury „jako unikátního výtvoru“ má důležité místo etnohistorie a ekologická adaptace. Důležité místo mají i členové sRpení, instituce a ideologie, které k vytváření kultury přispívají. Boas zvláště zdůrazňoval význam jazyka pro kulturu. Své studenty před zahájením práce v terénu vedl ke sbírání mýtů, životních historií k dokumentaci jazyka a kódů, prostě k „pročesávání hustým hřebenem“ všech myslitelných etnografických dat. Od té doby (a to ještě dlouho před návratem Malinowského z Trobriandských ostrovů) se americká antropologie vyznačuje detailním sběrem dat ze všech oblastí studované kultury s důrazem na důležitost detailu a konkrétnost. Boasův důraz na jazyk jako neodlučitelnou součást kultury vedl k tomu, že antropologická lingvistika je dnes součástí antropologické výuky v USA. Boas přistupoval k vědě logickým odvozováním: věřil, že fakta by se měla sbírat pokud možno bez předpojatých názorů a že antropologové by měli konstruovat své teorie až poté, co fakta získají a zaznamenají. Jak taková fakta získat? Relativistickým přístupem, což znamená např. neposuzovat náboženství jiných lidí našimi vlastními náboženskými přesvědčeními ani jejich morálku naším morálním kódem a vůbec už hodnotu jejich života posuzovat měřítky našeho standardu a hodnot.Jazyk pokládal za neodmyslitelnou součást studované kultury a za prvořadé svědectví o jejím charakteru. Tento přístup názorně demonstroval při popisu gramatiky a při sestavování slovníku jazyka indiánského kmene Kwakiutl, žijícího na Severozápadě USA. Společně se svými spolupracovníky se podílel na vydání „Slovníku jazyků amerických indiánů“, který vyšel v roce 1911. Uvědomoval si, že vhled do daného společenství je nemožný bez znalosti místního jazyka a že specifické rysy jazyka se odrážejí ve „ visi světa“ a v kulturním sebevyjádření etnika. K nejvýznamnějším Boasovým publikacím patří „Sociální organizace a tajná společenství Indiánů Kwakiutl“ (1897), „Tsimšinská mythologie“ (1916), „Primitivní umění“ (1927), „Vědomí archaického člověka“ (1911) a „Antropologie a moderní život“ (1928).F. Boase též můžeme považovat za zakladatele lingvistické antropologie. Jeho interdisciplinární přístup s důrazem na empirismus a terénní výzkum je dodnes charakteristický pro americkou kulturní antropologii.

Ve Spojených státech před příchodem F. Boase dominovala vyhraněná antropologická škola klasického evolucionismu. Vůči této škole se Boas prosadil až po deseti letech naplněných vědeckými polemikami, ostrými osobními střety i určitým taktizováním. Na jaře 1887 uveřejnil v časopise Science dopis, ve kterém napadl uspořádání etnografických sbírek v Americkém národním museu. Jako vzor použil královské museum pro národopis v Berlíně v němž A. Bastian měl seřazeny exponáty z různých kultur podle geografických oblastí. Boas kritizoval přístup kurátora musea, že do stejných vitrín vystavil nahodile exponáty nerostné, biologické, z živočišné říše čímž bylo zabráněno pochopit jejich historii a konkrétní původ. Reakce vládních amerických antropologů na Boasův dopis byla krajně odmítavá. Dále Boas v odborném tisku polemizoval s názory, které pokládaly přírodní národy za nehybné a statické. Teze o nehistoričnosti „archaických společností“ navázala na středověké pojetí dvojího času. Boas toto pojetí nepřestával napadat. Při svých studijních pobytech na Severozápadě USA zjistil, že totemismus u kmene Kwakiutlů, o kterém psali předcházející cestovatelé, vůbec neexistoval. U těchto populací Ameriky předpokládal L. H. Morgan existenci matriarchálního stádia. Boas zjistil, že společenská organizace Kwakiutlů neodrážela pozůstatky po tomto stádiu. Dle něj vše nasvědčovalo tomu, že společenské uspořádání kmene se nevyvíjelo podle universálního evolucionistického schématu od matriarchátu k patriarchátu, ale v důsledku difuse matrilineárních prvků od severních sousedů procházelo transformací od zřízení patriarchálního ke zřízení matriarchálnímu. V letech 1891 – 1896 se Boas věnoval studiu indiánských mythů a folklóru. Ve své zprávě při objasňování kulturních shod dával přednost difusi před konvergentním vývojem a vedl polemiku se zastánci tohoto názoru. Počkal se zásadnější kritikou evolucionistického paradigmatu až do roku 1896, kdy vyřešil konečně své existenční problémy. Svou kritikou si znepřátelil antropologický establischment, obklopující Smithsonian institution, ale získal vlivné přímluvce na Harwardské universitě. Na americké půdě se přihlásil k německé intelektuální tradici vycházející z romantismu tím, že označil za příklad spekulativnosti a neudržitelnosti teorii universálního vývoje rodiny. Jako alternativní přístup vůči evolucionismu navrhl podrobné studium každého artefaktu nebo jevu vzhledem k celku dané kultury ve spojení s geografickými podmínkami. Uváděl, že badatel musí vzít v úvahu přednostně tři faktory: environmentální, psychologický a historický. Ačkoliv nebyl školeným jazykovědcem, záhy po svém příchodu do Spojených států zahájil na půdě Americké filosofické společnosti polemiku s představiteli evolucionisticky zaměřené lingvistiky. Hlavním tématem polemiky byl výklad vývoje jazyků severoamerických indiánů. Na přelomu 19. a 20. století vedl polemiku s tradičními názory o problematice akulturace. Podle Boase nejsou jednotlivé indiánské mýty výsledkem ortogenetického (předurčeného) růstu, ale produktem neustálé difuse cizorodých prvků, které jsou přijímány, přizpůsobovány a transformovány individuálním „géniem“ společnosti. Spor mezi Boasovou školou na Kolumbijské universitě a jejími oponenty na půdě Smithsonian institution se vyostřil během 1. světové války, kdy Boas a jeho studenti zastávali neutrální nebo proněmecké postoje. Zatímco Boasův rival z Washingtonu W. H. Holmes se plně zapojil do válečného úsilí Spojených států a jeden Holmesův žák dokonce pracoval pod rouškou archeologického výzkumu ve Střední Americe pro armádní rozvědku. Po druhé světové válce byl Boasův přínos americkému antropologickému myšlení zpochybňován představiteli neoevolucionismu, kteří se hlásili ke klasickému evolucionismu druhé poloviny devatenáctého století. Ta byla Boasovou školou na několik desetiletí zatlačena do pozadí. Používali argumentaci, že němečtí imigranti ovládli před druhou světovou válkou americké vzdělávací instituce a zabránili tak v dozrávání místní svébytné intelektuální tradici.Tyto hlasy ovšem neměly pravdu, neboť Boasovo vymezení antropologie nepůsobilo ve Spojených státech zcela neorganicky. Boas vštípil antropologii doktrínu kulturního relativismu, která byla předpokladem vědeckého odstupu a objektivity. Boasův odkaz byl velmi významný. Jeho žáky byla většina nejznámějších amerických antropologů jako M. Meadová, R. Benedictová, A. Kroeber a R. Lowie. Po Boasově úmrtí jej jeho žačka Benedictová vykreslila nejenom jako otce americké antropologie, ale rovněž jako kulturního hrdinu, jenž nalezl na panenské půdě nevyhraněný soubor romantického hloubání a divokých spekulací, který proměnil v ukázněnou disciplinu s přesně vymezenou náplní, přísnou metodologií a sofistikovanou (promyšlenou) terminologií.

Historický partikularismus vznikal začátkem dvacátého století jako reakce na unilineární evolucionismus ve Spojených státech. Historický partikularismus předpokládá, že každá kultura je produktem mnoha událostí a okolností, které ji ovlivnily v minulosti. Protože každý národ má svou „zvláštní historii“ (particular history), každý životní styl je unikátní. Tento důraz na různost mezi národy má dva důsledky: 1. hledání všeobecných zákonů k vysvětlení kultur a jejich proměnlivosti je bezvýznamné. Když je každá kultura unikátní, jak může být generalizována a jak mohou dvě unikátní kultury být srovnávány. 2. když studujeme jiné způsoby života, musíme se osvobodit od morálního standardu a předpokladu své vlastní kultury. Ty neplatí nutně jinde. Každý způsob života se musí studovat jeho vlastními měřítky a ne uplatňováním úsudku z vlastní kultury. Vývojové sekvence považoval autor historického partikularismu F. Boas za etnocentrické a spekulativní.

Přes argumentační sílu výše komentované Maiellovy poznámky je považována za analyticky nejpodnětnější Blažkova recenze,který se zajímá o význam knihy - organizačního modelu pro současný pohyb vědy. Budilova práce mu slouží jako příklad ambiciózního a zároveň neúspěšného pokusu, jak pomocí knihy pohnout vědou (Blažek 2002: 201). Aby získal argumenty pro svou hypotézu, provádí textovou analýzu Budilovy knihy. Analyzuje její strukturu, její širší sociálně-vědní kontext a věnuje se také Budilově práci s citacemi. Jeho poznámky plně korespondují s našimi současnými nálezy. Blažek uvádí, že Budilova kniha nemá seznam citované literatury: „to autorovi nebrání, aby v textu citoval spoustu dalších autorů, které neuvádí ani v Doporučené literatuře, ani v Orientační bibliografii. Nejsou to jen odkazy, ale často citace až půlstránkové. Pokud jsou v překladu, někdy je v závorce uveden i překladatel. Pokud jsou v originále, není u nich zpravidla ani název knihy. Tak například na straně 97 jsou citovány (v uvozovkách) skoro dva řádky latinsky od Gervaise z Tilbury. Ten však není v seznamu literatury doporučené ani orientační“ (Blažek 2002: 203). Je možné se ptát, zda Blažkem uvedená latinská citace není dalším příkladem jinde prokázaného přejímání primárních zdrojů jiných autorů. „Dalším frapantním příkladem porušování norem pro psaní odborného textu je přebírání odkazů a bibliografie, aniž by byl zmíněn skutečný zdroj. Budilův text se tedy tváří, že z velké části čerpá z množství primární, originální literatury, ve skutečnosti je spousta odkazů sekundárních, aniž by ovšem jejich sekundárnost byla vždy zmíněna“ (Marie Černá, Analýza textu Od prvotního jazyka k rase). Blažek je dále kritický k chaotické formě Budilova textu, která podle něho není autorovým rafinovaným záměrem, ale spíše „demonstrací neudržitelnosti hned několika do značné míry vzájemně neslučitelných záměrů. Popisuje žánrovou mnohovrstevnatost, která je však neúspěšná.( http://www.biograf.org/budil/wikka.php?wakka=RecenzeZOZ)

BUDIL,I.T., Za obzor Západu, Praha:TRITON, 2001 s. 653 - 668

KOKAISL, skripta Základy antropologie, Praha: ČZU, 2008 s.132 - 133

http://www.biograf.org/budil/wikka.php?wakka=RecenzeZOZ



Počet shlédnutí: 85