BUDDHISMUS

Kratochvílová, Dobeš, Forst, Jansa, Žiaková, Le Ngoc Minh, Rabiňáková, HKS 2012

Základní výzkumná otázka

Jakým způsobem žijí čeští mniši praktikující buddhismus v zahraničí? Jak se Česká republika staví k buddhismu?

Pod slovem buddhismus si většina z nás představí postavené chrámy ve vysokých horských oblastech Tibetu, zlaté sochy Buddhy v asijských zemích a skromně oděné mnichy, kteří se oddávají modlitbám a meditaci. Při bližším zkoumání zjistíte,že toto náboženství je velmi rozmanité a plné tradic, které buddhisté po celém světě dodržují. V této seminární práci zabývající se buddhismem studujeme důvody, které přimějí lidi konvertovat či se zajímat o toto náboženství. Je to právě etika nebo nové vnímání světa kolem nás, které lidi zajímá a které buddhismus přináší? Lidem na Západě může přinášet nový pohled na svět, v němž žijí. Nové ideály a nauku o etice a vlastní odpovědnosti, kterou učí Buddha. To, co lidem připadá exotické, je pro ně většinou i zajímavější, ale víra a učení vytvořené tisíce kilometrů daleko, nepřináší nám, západním lidem, stejné podmínky pro jeho naplňování a držení se stejných tradic. Právě tato problematika může velké části lidí po čase přijít neztotožnitelná s jejich představami. Nemusí být vůbec snadné praktikovat buddhismus v České republice. Jak tedy žijí buddhističtí mniši a jaký mají názor na postavení buddhismu v Čechách?

Odkaz Buddhismus na západě - móda nebo přesvědčení?¹⁾

Knih pojednávajících o tom, jakým způsobem žijí čeští mniši praktikující buddhismus v zahraničí a o tom, jak se Česká republika staví k buddhismu, mnoho není. Většina knih o buddhismu se zabývá buddhismem jako takovým. Tedy, co to je buddhismus a podobně. Například kniha Heinze Becherta s názvem Křesťanství a buddhismus nám, západním lidem, ukazuje nový směr myšlení, odkloňující se od mnohem rozšířenějšího a obecně na západě uznávanějšího křesťanství ve smyslu míru, které přináší. Cílem obou je potřeba soucitu a míru s ostatními lidmi, v případě buddhismu i s dalšími živými tvory. Nám, kteří žijeme v zeměpisných šířkách, v nichž buddhismus rozšířen není, se může jeho učení jevit jako způsob nacházení klidu a odpočinku od vykořisťování, náboženských válek či čarodějnictví a jiných násilností, které provázejí právě dějiny křesťanství. Češi jsou známi svým spíše ateistickým přístupem, jsou stále ochotni se zajímat o nové věci a právě tajemno a exotika, kterou buddhismus přináší do našeho světa, může mít pro nás jisté okouzlení.

Otázkou, kterou si v tomto případě klademe je, zda lidé, respektive Češi, jsou již unaveni z náboženství typu křesťanství a hledají nový způsob sebenaplnění. Co tedy znamená být buddhistou? Co z člověka udělá buddhistu? Jak se jím může stát? Touto problematikou se zabývá kniha Co z vás (ne)dělá buddhistu od autora Dzongsara Khyentse Rinpočheho, který se však tímto tématem zabývá poněkud obecně. Nerozlišuje různé podmínky jiných zemí atp.

O tom, jak se Češi staví k buddhismu jako takovému a jak vůbec vypadá život Čecha jako buddhisty, píše například i Honzík Jan ve své knize Jednota v rozmanitosti - Buddhismus v České republice. Každý národ se něčím odlišuje, ale to, co mnoho lidí spojuje je právě náboženství. Jaké jsou tedy hlavní myšlenky buddhismu? A lze buddhismus plnohodnotně praktikovat i v České republice? Těmito otázkami se Jan Honzík ve své knize rovněž zabývá.

Jan Honzík napsal také článek Buddhismus v české společnosti, v němž pojednává hlavně o četnosti opravdových vyznavačů buddhismu v České republice a rozlišuje také ty lidi, kteří jsou pouze sympatizanti či přívrženci. Tedy osoby, které povětšinou nejsou členy žádné organizace nebo nespadají do žádných skupin. Řeší také, co se stalo, že v roce 2001 se k buddhismu v České republice přihlásilo 7000 lidí. Ale o deset let později, tedy roku 2011, počet přihlášených klesl o 1000.

Ve své diplomové práci se další autorka Iva Kosová zabývá hlavně tibetským buddhismem, jeho rostoucí popularitou a proč je vlastně právě tento typ buddhismu tolik zajímavý pro veřejnost. Ta se narozdíl od Jana Honzíka nezabývá pouze českou společností, ale i situací buddhismu po celém světě. Pojednává také o možnosti, že tibetský buddhismus je pro širokou veřejnost tolik zajímavý i kvůli politické situaci v Tibetu. Jeho oblíbenost odráží hlavně velké množství západních organizací poporujících tento druh buddhismu. Kosová se zmiňuje o faktu, že české veřejnosti tibetský buddhismus představil především sinolog Josef Kolmaš, kterému se podařilo sehnat pro knihovnu Orientální ústavu kompletní tibetský buddhistický kánon Kandžuru a Tandžuru.

Kosová ve své diplomové práci také uvádí hlavní buddhistické spolky uznávající tibetský buddhismus. Jmenuje například plzeňské centrum Kagyu Samye Dzong, Karmu Thesung Čhöling, nejznámější centrum buddhismu u nás Buddhismus diamantové cesty a další centra.

Naopak mohou působit knihy spisovatelky Alexandry David-Néelové, známe cestovatelky, která v roce 1924 navštívila tibetskou Lhasu. V době, kdy vstup do města byl pro cizince zakázán. Napsala přes třicet knih o východních náboženstvích, filosofii i o svých cestách. Pro příklad je vhodné zmínit knihu Zakázanou zemí, Mystikové a mágové tibetu a Bílá a černá magie. Tato díla se zabívají tibetem a zároveň pisatelčiným osobním setkáním s buddhismem v těchto místech a za nepříliš snadných podmínek. Jedná se o cestopisy a přímé zážitky z jejích objevných cest.

Kniha Buddhistické mandaly od Martina Kratochvíla nás zavede do dalších sfér buddhismu, a to k vybarvování mandal, tedy magických kruhů pomáhajících proti stresu, únavě a jiným neduhům.

Pro tuto seminární práci byly použity dvě výzkumné metody-metoda kvantitativní a kvalitativní.

Nastudování odborné literatury - Nejprve autorský kolektiv použil kvantitativní výzkumnou metodu. Nastudoval odbornou literaturu, pro prohloubení znalostí o buddhismu a zjištění základních informací o této víře. Po nastudování této odborné literatury a seznámení se s tématem si tým tyto poznatky ověřil a zhodnotil v terénu, aby zjistil, jak to doopravdy je a zda-li se literatura mýlí či naopak.

V praktické části seminární práci byla použita metoda nezúčastněného pozorování a polostrukturovaného rozhovoru. Tedy kvalitativní výzkumné metody. Nezúčastněné pozorování proběhlo v buddhistickém centru Lotus v Praze. Pro polostrukturované rozhovory byli vybráni tři respondenti. Tyto výzkumné metody byly pro celý autorský kolektiv mnohem zajímavější, hlavně díky osobnímu kontaktu s mnichy v buddhistickém centru Lotus.

Nezúčastněné pozorování - Autorský kolektiv navštívil buddhistické centrum Lotus v Praze v Dlouhé ulici a pokusil se pozorováním a rozhovory získat co nejvíce informací o životě buddhistů v daném centru, o jejich zvycích a především se dozvědět něco o praktikování buddhismu v různých částech světa.

Rozhovor č.1 - Dotazník pro ženu italské národnosti žijící několik let v České republice, která projevuje o buddhismus zájem, co se týče buddhistické věrouky. Co ji k hlubšímu zájmu o toho náboženství přivedlo, jaká jeho myšlenka je jí nejbližší a jaká se jí naopak příliš nezamlouvá.

Rozhovor č.2 a č.3 - Získání informací pomocí kvalitativního rozhovoru přimo od buddhistických mnichů v pražském centru Lotos. Hlavním tématem bylo hlavně to, jakým způsobem vnímají postavení buddhismu v české společnosti, co je samotné k zájmu o buddhismus přivedlo a jak vnímají rozdíly v praktikování tohoto náboženství u nás a v jiných zemích, s hojně rozšířeným buddhistickým vlivem, pokud nějaké takové navštívili, nebo o nich mají povědomí.

Autorský tým byl po využití výše uvedených metod výzkumu schopen nahlédnout a s porozumněním si představit život buddhistického mnicha jak u nás, tak i v asijských buddhistických státech. Nastudování odborných článků se jevilo jako vhodná příprava pro další kvalitativní postupy. První dotazník autorský tým dovedl k novým pohledům na situaci. Pohled od člověka obdivující buddhismus a zvažující jeho následování je velmi zajímavý.

Náhled na danou výzkumnou otázku týmu nejvíce osvětlily rozhovory v buddhistickém centru Lotos, kde se pohledu na praktikování buddhismu ujali čeští mniši s několikaletými zkušenostmi ze zahraničí. Tento pohled byl dostatečně adekvátním k tématu, kterým se tým zabýval. Tyto rozhovory umocňovalo pozorování místního prostředí centra, které neznalému návštěvníkovi leccos napoví o životě zdejší komunity. Bohužel informace od mnichů o praktikování buddhismu v zahraničí byly omezené tím, jaké země mniši navštívili a v jakých zemích buddhismus praktikovali.

TEORETICKÁ ČÁST

Buddhismus jako náboženství je ve světě velmi známé. Má kořeny v Asii a také zde dnes hraje velmi významnou roli. Hlavně ve východní a jihovýchodní části tohoto světadílu. Jak už název napovídá, buddhismus vychází z učení Buddhy. Narodil se v roce 563 př. n. l. jako nepálský princ a jeho světské jméno bylo Siddhárta Gautama. Gautama žil uchráněn všech strastí, až do věku 29 let, kdy opustil palác a vydal se do světa za účelem odhalení smyslu života. Na cestě potkal starce, nemocného, mrtvého a žebravého mnicha, a tak spatřil bídu života. Jednoho dne při hluboké meditaci se mu zjevily všechny jeho přecházející životy a životy jiných lidí. Zjistil, že život je plný utrpení, od samého počátku až do smrti, po kterých však přijde další zrození. Zákon karmy člověku určuje, do jaké podoby se převtělí, a to podle toho, jak se choval ve svém předchozím životě. Jediný způsob, jak se z tohoto věčného koloběhu vymanit, je únik do nirvány pomocí meditace a správného způsobu života. To, jak vypadá správný život, Buddha sám zformuloval jako tzv. „Ušlechtilou osmidílnou stezku“.²⁾

1. Pravý názor

2. Pravé rozhodnutí

3. Pravou řeč

4. Pravé jednání

5. Pravé žití

6. Pravé snažení

7. Pravou bdělost

8. Pravé soustředění

Buddhismus nezná existenci jednoho Boha a nepřipouští pojem duše. Proto je někdy velmi složité učení buddhismu pochopit. K prvnímu rozdělení buddhismu došlo zhruba sto let po Buddhově smrti. První směr tzv. Hinájána (malý vůz) je konzervativní. Chce pevně zachovávat obyčeje a příkazy původního Buddhova učení. Druhý směr Mahájána, někdy označován také jako Velký vůz, je liberálnější. Je zde důležitá postava Bódhisattvy, který má na dosah nirvánu, ale dobrovolně se vrací zpět na zem, aby pomáhal ke spáse všech živým bytostem. ³⁾

Další směr, který vznikl v Číně, ale nejvíce se rozšířil v Japonsku, se nazývá Zen buddhismus. „Podstatou této filozofie je dosažení absolutní prázdnoty. Meditace na tichém místě usiluje o dosažení této prázdnoty. Je intuitivním prostředkem pochopení dharmy - niterné, vnitřní vcítění, prožití pravdy je považováno za důležitější, než rozumové studium.“ ⁴⁾

Dnešní centrum a muzeum buddhismu nalezneme v Tibetu (ovšem navštívit Tibet není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Nejaktuálnější vyhláška vydaná Čínou udává, že při návštěvě Tibetu musí být skupina zájemců tvořena alespoň 5 členy jedné národnosti). Reformátor Conkhapa zde založil v 15. století novou žlutou sektu Gulugpa a nechal vystavět několik klášterů kolem Lhasy. V tibetském buddhismu je Bódhisattva nazván jako „lama“, proto toto náboženství je někdy označeno jako lámaismus. „Tibetská nauka využívá tří druhů učení - první z metod je Théráváda, která vede věřícího k procitnutí a osvobození. Druhá je Mahájána, což je cesta filozofie za účelem spásy ostatních. Třetí je Vadžrajána, cesta obřadů a mystických meditací (užívání mandaly). Tyto tři způsoby jsou chápány jako postupné etapy jediného vozu.“⁵⁾

⁶⁾ Mapa Tibetu

Vývoj zájmu o buddhismus v České republice ⁷⁾

Od konce devatenáctého století učenci Indologie, religionistiky a teologie na českých vysokých školách začali zařazovat buddhismus do svých osnov. Rané období vývoje buddhismu u nás bylo ovlivněno národním vnímáním katolické církve. Praxe individuální meditace se stala populární až po rozpadu habsburské monarchie v roce 1918.

Na území České republiky se pohybovalo mnoho osobností, které pomohly k šíření buddhistických textů a myšlenek. Jednou z nich je František Drtikol, umělecký fotograf a malíř, který překládal některé základní texty Mahajánového buddhismu pro svou vlastní potřebu a pro skupinu svých učedníků. Egon Bondy v roce 1968 vydal knihu Buddha.

První meditační skupiny se začaly objevovat v České republice v roce 1990. Bylo jich pouze 14. V roce 2007 existovalo už 57 aktivních center. V roce 1989 prezident Václav Havel pozval Dalajlámu do Československa k oslavě lidské svobody. Buddhismus se začal prezentovat v médiích hlavně pro vnímavou českou společnost, jako variantu univerzální humanistické filozofie lidských práv a rovnosti. Baumann v roce 1997 napsal, že se v české společnosti objevil pojem „protestantského buddhismu“, který klade důraz na osobní zodpovědnost a morální autonomii.

Nejznámější současné buddhistické centrum v Čechách je „ Diamantová cesta“, které patří do celosvětové organizace. Členové skupiny Théravada mají spíš tendence k spolupráci přímo s duchovními učiteli a organizacemi z asijských zemí, než ke spolupráci se západními centry. V každém centru můžeme identifikovat různé stupně činnosti mezi účastníky a sympatizanty, z „aktivní“ na „anonymní“ nebo „pasivní“ spolupráce. Charakterizujeme respondenty jako „meditující“, „sympatizující“ nebo „spolupracující“, jejich počet v některých případech převyšuje počet těch, kteří navštěvují centra pravidelně.

⁸⁾ Setkání tibetského duchovního vůdce dalajlamy s Václavem Havlem, 2011

PRAKTICKÁ ČÁST

je pro přemýšlivé lidi…

Dlouhá 2

Praha 1, 110 00

IČ 67982433

Občanské sdružení Lotus, pražské buddhistické centrum - vzniklo v březnu roku 1997 jako politicky nezávislý subjekt. Sdružuje na principu dobrovolnosti lidi zaměřené především na prohlubování zájmu o duchovní stránku života s důrazem na buddhistickou filosofii a meditační praxi.Lotus podporuje a navazuje mezikulturní kontakty a porozumění mezi rozdilnými etnickými směry založenými na principu mírového soužití národů. Šíří porozumění východních filozofických, náboženských a kulturních nauk. Pořádá semináře, provozuje knihovnu, organizuje přednášky, školení a meditační soustředění. ⁹⁾

Autorský tým navštívil toto centrum z důvodů získání informací. V tomto centru není pro místní mnichy problém poskytnout návštěvníkům informace, o které se zajímají. Nakonec nám dva buddhističtí mniši formou dvou rozhovorů poskytli pro tuto seminární práci podstatné informace nejen o buddhismu obecně, ale také hlavně o tom, jak ho oni sami chápou a jak ho následně praktikují. Centrum pro tyto zmíněné mnichy není již ,,domovským přístavem,, oba dva žijí v zahraničí. Prostředí v centru Lotus se zdá být velmi přátelské a i pozorováním se dalo zlehka nahlédnout a představit si jednoduchost, s jakou se buddhisté ve svých životech obejdou.

Centrum pořádá několik přednášek, meditací i kurzů jógy. Je zde také v provozu knihovnu, obsahující mnoho knih, které mohou zájemce hlouběji seznámit s tímto náboženským směrem. Na internetových stránkách lze dohledat také celý rozvrh akcí i videa z různých přednášek. Centrum, jako místo sdružování buddhistických mnichů z České republiky, funguje jako zdroj informací a pochopení pro všechny zájemce o buddhistickou víru.

Přepis daných rozhovorů je uveden v přílohách této práce.

První uskutečněný rozhovor proběhl s Italkou žijící v České republice. Protože v Itálii je rozšířené hlavně křesťanství - katolictví, bylo velmi zajímavé dozvědět se od někoho, kdo byl vychováván v této víře, že nachází zalíbení v buddhismu, který je tolik odlišný již jen svou podstatou. Z rozhovoru (viz Rozhovor č. 1 v Příloze) je patrné, že dotazovaná buddhismus spíše než za náboženský směr, považuje za životní cestu. Dotazovaná dále uvádí, že je silně věřící, ale to pravé náboženství, které by splnilo všechny její požadavky, stále nenašla. Velmi ji oslovuje judaismus a právě zmiňovaný buddhismus.

Dotazovaná upřesňuje, že první zájem o buddhismus projevila během zahraničního studia anglického jazyka, kde se seznámila s několika Japonci, kteří buddhismus vyznávali. Hlavní část buddhismu, která dotazovanou oslovila, je postoj k životu. Líbí se jí, že člověk vyznávající buddhismus je schopen více pomáhat ostatním a je osvobozen od každodenních strastí života. Z tohoto rozhovoru plyne závěr, že buddhismus oslovil dotazovanou více jako životní směr, etika než přímo jako náboženství. Považuje za přínosné fakt, že buddhismus učí člověka být více ctnostným a otevřeným k pomáhání druhým.

Druhý rozhovor (viz Příloha, Rozhovor č. 2) byl s českým buddhistickým mnichem žijícím na Srí Lance. Rozhovor probíhal v pražském buddhistickém centru Lotus. Po představení se a seznámení buddhistického mnicha s obsahem seminární práce, byl autorský kolektiv pozván dovnitř, do buddhistického centra, kde bylo mnichovi (a následně i druhému příchozímu) položeno několik otázek, týkajících se jeho víry.

Mnich uvedl, že zájem o buddhismus se u něj zrodil v 14 až 15 letech. Dny trávil hraním počítačových her, a tak si velmi oblíbil Kung-fu apod. Navštívil tedy knihkupectví orientující se přímo na buddhismus a vypůjčil si několik knih o tomto náboženském směru. Buddhismus se mu velmi zalíbil, hlavně čtyři vznešené pravdy, nijak ho ale nepraktikoval. Vše se změnilo, když odjel do zahraničí, kde byl nucen se postavit na vlastní nohy a začít samostatně žít. Když se vrátil do České republiky, navštívil právě buddhistické centrum Lotus, kde byl seznámen s tím, jak správně meditovat. Protože se domníval, že praktikovat buddhismus v České republice není plnohodnotně možné (jako hlavní důvod uváděl neexistenci buddhistických chrámu a nepříliš tolerantní postoj společnosti v České republice) vycestoval do zahraničí - přesněji řečeno na Srí Lanku, kde se stal buddhistickým mnichem.

Na výzkumnou otázku, jak se České republika staví k buddhismu, odpovídá, že česká společnost není buddhismu příliš nakloněna a hlavně na něj není připravena. Říká, že člověk musí být velmi silná osobnost, aby dokázal plnohodnotně praktikovat buddhismus v České republice. Proto on sám odcestoval do zahraničí. Protože plnohodnotně praktikovat buddhismus zde nebyl, ještě, schopen. Velmi ho ovlivnila rodina, která nechápala základní pravidla buddhistického mnicha - jako např. nemít u sebe žádné jídlo, peníze apod. Lidé moc nechápou, proč by měli dávat například almužnu nějakému mnichovi. Uvádí, že na Srí Lance je buddhismus brán s naprostou samozřejmostí a tak jsou lidé navyklí na to, že chodí na almužnu, že u sebe nesmí mít žádné peníze a podobná pravidla.

Na Srí Lance je také obvyklé zadarmo nakrmit druhé, pořádají se zde různé akce, kde mají jídlo, které si může každý vzít. V České republice, jakmile někdo vezme někam něco zadarmo - ať už se jedná například o již zmiňované jídlo, hledají se v jeho chování postranní úmysly. Hlavní problém, který vidí v české společnosti je ovlivnění komunistickým režimem.

Třetí rozhovor (viz Příloha, Rozhovor č. 3) byl s českým, buddhistickým mnichem žijícím v Anglii. Rozhovor probíhal v pražském buddhistickém centru Lotus. Tento mnich výzkumný tým provázel buddhistickým centrem a zároveň odpovídal na kladené otázky.

K buddhismu se dostal při studiu filosofie, kdy si přivydělával překladem buddhistických textů, ale i původních Pálijských kánonů. V tu dobu zde ještě nebylo žádné buddhistické centrum ani klášter a tak se rozhodl odjet do Anglie. V Anglii žil 14 let v buddhistickém klášteře, který se věnuje thajské tradici. Poté se rozhodl cestovat po partnerských klášterech a navštívil Nový Zéland, Itálii a Thajsko. V současnosti je zpátky v Anglii.

Na otázku jaké jsou největší rozdíly v praktikování buddhismu v České republice a zahraničí odpověděl, že společnost v ČR není moc multikulturní, že v Anglii buddhisté nejsou nic zvláštního, protože zde žije velké množství imigrantů z jihovýchodní Asie. Česká republika to nepřijímá obecně. Zde nejsou mniši součástí společnosti, jak tomu je v Asii, kde na ně myslí i zákony. V ČR se na mnichy nebere téměř ohled. Podle pravidel mniši nemají mít žádný vlastní majetek, žádné peníze, žádný příjem a nechodí ani do práce, ale zde se po nich chce, aby platili daně či pojištění, což je jasně v rozporu s danými pravidly. V Anglii je snazší vžít se s okolím, které je chápavější. Tradiční způsob žití mnichů je chodit na almužnu, na což česká společnost také není moc zvyklá, a jen pár výjimkám se podaří tímto způsobem si obstarat jídlo. Nicméně představa almužny v Čechách dotazovaného mnicha lehce rozesmála. Dále říká, že velkým problémem je aplikace buddhismu do svého života. Spousta lidí nejde pořádně do hloubky. Pro tuto věc je prý nejlepší odjet do nějakého vybraného kláštera, kde se tento člověk setká s mnichy osobně, a ochutná tak pravou podstatu slova buddhismus. V Thajsku se například mnichem můžete stát krátkodobě, jen na 3 měsíce. Státní zaměstnanci dostanou na tuto dobu dovolenou. Je to bráno jako životní rituál. Také je důležité umět jazyk té země, jejíž odnož buddhismu vyznáváte, jinak problému neporozumíte do hloubky.

Z provedených rozhovorů je patrná odpověď na výzkumnou otázku. Rozdíly mezi praktikováním buddhismu v ČR a v zahraničí nejsou pouze ty markantní, jasné a zřejmé nám všem (např. neprovedeme u nás pouť na nějaké posvátné místo, protože se tu prostě nenachází), jde především o člověka jako jedince, o sílu jeho osobnosti a odhodlání, ke kterému k plnohodnotnému praktikování buddhismu přistupuje. Cesta k tomuto cíli nemusí být vždy snadná, ale jak bylo možnost vypozorovat v centru Lotus, pro toho, kdo v ní vidí smysl, je nezbytným milníkem v dalším, 'lepším' životě.

Jména respondentů se v této práci nebudou uvádět.

Způsob života českých buddhistických mnichů u nás a v zahraničí se diametrálně liší a to nejen tím, že záleží na každém člověku, jak moc se snaží s daným náboženstvím sžít a jak důkladně jej bere za své, ale jde hlavně o prostředí, ve kterém toto náboženství praktikuje. Mniši žijící na Srí Lance přímo v buddhistických klášterech mají poměrně pevně daný řád svých denních činností, například dopoledne chodí na almužnu a z ní se ten den živí. Pořádají také různé semináře, kde se svými učiteli probírají to, co se jim konkrétně děje při meditaci, učitel jim poté poradí, pokud je třeba něco změnit. V anglických buddhistických centrech to chodí obdobně, mají zde také pevně dáno, že se smí jíst pouze dopoledne, proto ráno chodí na almužnu a to co jim lidé darují, jedí rovnou ten den v takovém stavu, v jakém jídlo dostanou (když je tedy lidé například obdarují syrovou rýží, tak jim v podstatě prokazují jakousi medvědí službu).

O postavení buddhismu v české společnosti hovoří mniši spíše neochotně a nevyjadřují se příliš pozitivně. Panuje u nich přesvědčení, že česká společnost jednoduše ještě není na náboženství typu buddhismu připravená a lidé v naší zemi ho stále berou jako přílišnou formu exotiky, které nerozumí, a v podstatě se o to ani nesnaží.

Subjekt: mladá žena, Italka provdaná za Čecha a žijící v ČR již 8 let. Důvod: její zájem o náboženství. Z doloženého rozhovoru je zřejmé, že na buddhismus nenahlíží jako na náboženství, ale jako na ,,cestu duše,, nebo i etiku. Odráží se v něm obyčejný život a jeho pojmutí. Ačkoliv konvertovat nechce, jeho systém a pravidla jí příjdou blízká a správná. Zde je uveden rozhovor:

1. Jste věřící?

Ano. Jsem hluboce věřící.

2.Pokud ano, jaké náboženství vyznáváte?

Zabývám se nyní judaismem a buddhismem. Nevyznávám jen jedno náboženství proto, že všechna hlásí v bleděmodrém to samé, takže mě baví je porovnávat a „míchat“. V budoucnosti bych si něco chtěla přečíst i o islámu, hinduismu a šamanismu.

3.Vyrůstala jste v nábožensky založené rodině, nebo jste k víře přešla sama v pozdějším věku?

Já i rodiče jsme k víře přešli sami v pozdějším věku, i když ateisté jsme nikdy nebyli. Rodiče uznávají však katolictví, obzvlášť maminka.

4.Pokud jste ve víře vyrůstala, bylo to pro Vás přirozené? Dodržovala jste typické zvyky (návštěva kostela a podobně)?

Ne, žádné zvyky nebyly. Nebyla jsem vychována v tom, že budeme každou neděli chodit do kostela. To by asi mého tátu zničilo, protože byl v dřívějších letech silně levicově orientovaný, přestože, opakuji, ateistou nebyl. Prostě si žádný z nás nemyslel, že k vývoji víře je potřeba farářů.

5.Přemýšlela jste někdy o konverzi k jinému náboženství?

Ano. Přemýšlela jsem a stále přemýšlím o konverzi k judaismu.

Pokud jde o buddhismus, pokračujte:

6.Kdy jste se o buddhismus asi začala zajímat?

Začalo to během mého pobytu ve Skotsku. Studovala jsem tam angličtinu, abych se mohla přihlásit na místní univerzitu, a ve třídě jsem měla spolužáky z Japonska, kteří doma studovali na univerzitě sponzorované buddhistickou společností Soka Gakkai. Začala jsem s nimi chodit na pravidelná setkání v domě jedné japonské paní, kde mi byla umožněna účast na jejich obřadech. Samozřejmě jsme o buddhismu také rozsáhle hovořili. Byla to láska na první pohled.

7. Jakou myšlenkou vám přijde bližší než náboženství, které jste doposud následovala (pokud jste věřící)?

Buddhismus cvičí v přísné a systematické etice založené na hlubokém respektu nejen pro člověka, ale i pro ostatní tvorstvo. Tato etika je získána neúprosnou každodenní kázní pomocí meditací a neustálého přemýšlení o iluzornosti našich strnulých pohledů na svět a lidi kolem sebe, které vedou k zbytečným předsudkům, konfliktům i válkám. Závěrečný cíl buddhismu je osvobození člověka z bolesti, kterou sám sobě způsobuje již zmíněnými fixními předsudky, nelogickým škatulkováním a nálepkováním skutečnosti. Osvobozený člověk je pak schopen důkladně pomáhat jiným lidem, je schopen totálního altruismu. není tu místo na podrobnější diskusi o principech této filozofie, to je na dlouhé povídání, protože její základní koncept odporuje všemu, čím se západní společnost řídí (The „I“ (ego) does not inherently exist. All beings are empty of intrinsic existence…what doesn't anyway mean that they don't physically exist and aren't able to produce kharma through their unwholesome speech and actions . Lekce buddhismu poslouchám totiž v angličtině například na internetovém Zencastu nebo prostřednictvím audiobooků od dalajlamy).

8. Je něco, čím se vám buddhismus naopak nelíbí? Jmenujte:

Jediné, co se mi tenkrát ve Skotsku moc nezamlouvalo bylo, že někteří japonští věřící měli určitou tendenci lidi konvertovat, což je v rozporu s tím, jak buddhismus konverzi naprosto odmítá. To však podle mě souviselo nejspíš s povahou některých z Japonců.

9.Pokud máte věřící rodinu, myslíte si, že by je vaše konverze zaskočila nebo by s ní přímo nesouhlasili? Proč?

Možná by byli dost zaskočení (matka je například v dnešní době dost kovaná katolička), ale jsou to jen mé spekulace.

10. Zajímala jste se již blíže o možnost konvertovat k buddhismu?

Nikdy jsem neuvažovala o možnosti konverze k buddhismu. Beru ho pouze jako výborný návod k disciplíně mysli a k dosažení co nejdokonalejšího „polidštění“ svého nitra. I když jsem se jako člověk narodila, to neznamená, že jsem jím doopravdy byla. Navíc jsem ženská a my ženy máme k duši daleko, ne? Musíme se k ní tíž dopracovat

11. Vzhledem k vaší zemi původu, kde je hodně křesťansky založených lidí, máte zkušenosti, či znáte lidi, kteří se buddhismu věnují? Jak v Itálii, tak zde.

V Itálii nikoho se zájmem o buddhismus neznám. Nicméně je i tam toto náboženství hodně populární. Jeho logické předpoklady, jejichž důsledky jsou v každodennosti snadno postřehnutelné, dělají z něj prostředek k použití v běžném životě na rozdíl bohužel od křesťanství, jak je nám vyučováno. Když se ale člověk sám pustí do čtení evangelií, tak si ihned uvědomí, že je v nich spousta konceptů podobných buddhismu, protože byl Mister Jesus inteligentní židovský frajer, jehož dobré úmysly byly v pozdější době dost záměrně i zákeřně zkresleny.

Rozhovor s českým, buddhistickým mnichem, žijícím na Srí Lance, v pražském buddhistickém centru Lotus

On: A vás zajímá buddhismus celkově, nebo jen ten lamaismus?

My: Buddhismus celkově.

On: Aha, tak dívali jste se na internet po něčem?

My: Jojo, koukali.

On: Já totiž patřím k tý Theravádě, a například o tom lamaistickým v podstatě nic moc nevím.

My: Pardon, že vám do toho skáču, my máme spíše tu výzkumnou otázku, jestli je možný v Čechách naplno praktikovat buddhismus, nebo jestli tady máte nějaká omezení. Spíš takhle je koncipována ta naše seminární práce. Spíš by nás potom zajímalo, co vás přivedlo k této víře a takové věci. Jestli se nesetkáváte s nějakými negativními vlivy.

On: No právě, proto jsem se vás ptal, jestli vás zajímá přímo ten lamaistickej buddhismus nebo buddhismus všeobecně, protože to máte jako křesťanství, kde maté taky různé směry a v tom buddhismu je to podobný.

My: Tak všeobecně.

On: Tak jo, no možná by vám mohlo pomoct, jeden českej buddhista napsal asi před dvouma rokama knížku, která se jmenuje: Jednota v rozmanitosti a on se pokusil obejít právě všechny možný spolky buddhistický, co tady podnikaj a kdo chtěl, tak tam mohl dát, co vlastně praktikujou, jak to praktikujou a nějaký věci o jejich škole a na konci jsou tam nějaký rozhovory s různýma českýma mnichama a mniškama a z těch jiných škol třeba, co jsou známí učitelé. Ta jedna škola Zenu má učitele, což je Polák, který žil ve Francii, tak tam je ten člověk a tak. Takže možná pro vás by tam mohlo být něco zajímavýho, co by se dalo najít. Jinak co budu vědět, to vám můžu říct o sobě.

My: To by nás právě zajímalo, to bysme právě chtěli vědět, tu vaší zkušenost. Tak nejdříve, jak jste k tomu vůbec přišel, kdy to bylo, v kolika letech, jak jste se k tomu dostal?

On: Asi někdy, když jsem byl teenager, kolem čtrnácti, patnácti, mě zajímali takový věci jako kung-fu, ninjové a magie. Jedna z knížek, která se mi dostala do ruky, byla „Základy tibetského mysticismu“. To je nějaký takový s tibetský tradice a je to docela už těžký, pro mě to v tý době bylo dost nečitelný. Ale někde tam ze začátku jsou tam zmíněný, buddhismus tomu říká čtyři vznešený pravdy, jsou to takové základní teze. No a to když jsem si přečetl, tak jsem si řekl, že mě ty ostatní věci nezajímají, a že mě spíše zajímá to, co říkal Buddha. Takže potom jsem šel, zjistil jsem, že tady je takový knihkupectví v Celetné, který se zabývá těmahle knížkama. Tak jsem tam šel, hledal jsem sekci, kde je, co právě říká Buddha a ty jeho rozpravy. No a to jsem měl zrovna štěstí, že to nebylo rozebraný. Vyšlo pár knížek s těma jeho rozpravama, z toho Palijskýho kánonu, kterej se považuje za takovej nejstarší jakoby. No a tak jsem si tak jako četl a pak ještě mě dost ovlivnila thajská tradice. To je taková tradice, která se snaží navazovat na to, jak to bylo v době, kdy žil Buddha, že mniši žijou v nejprostším životem, někde v Thajsku v lese, a hodně meditovali a to mě dost oslovilo.

No ale já jsem v tý době byl hodně uzavřenej, hodně jsem žil ve svojí hlavě. Když jsem nebyl ve škole, tak jsem byl zavřenej doma a hrál jsem počítačový hry a četl jsem si pořád a nic jinýho mě nezajímalo. No tak jsem to měl jako takovou ideu, ale nepraktikoval jsem to. No ale postupem času jsem se nějak dostal do Anglie a tam jsem se musel trochu postavit na vlastní nohy. Jedna z těch pozitivních věcí byla to, že musím převíst do praxe i ten buddhismus. Tak když jsem se vrátil do Čech, tak jsem si zjistil na internetu, že je tady to centrum Lotus. Vybral jsem si jednu z těch skupinek. Tam mně řekli, jak meditovat trochu. No a pak jsem jel na nějaký meditační zásedy. A po tom jednom mým prvním delším desetidenním zásedu, jsem usoudil, že jako dokážu meditovat, na tak dlouho, že můžu být mnichem. A v tu dobu, už na nějací čeští mniši byli především na Srí Lance. Tak jsme se s nima spojili, protože jsem nebyl sám, byl tam ještě jeden další člověk, kterej chtěl ordinovat za mnicha. Tak jsme se spojili s těma mnichama. Ty nám řekli, jakože dobrý, co si máme všecko zařídit. Tak jsme si to zařídili a našetřili jsme si peníze, koupili letenky, odletěli na Srí Lanku. A na Srí Lance sem měl to štěstí, že jsem po čtyřech týdnech byl ordinovanej na mnicha a od té doby jsem byl na Srí Lance. Takže o těch Čechách, zas toho tolik nevím.

My: Jak dlouhou dobu jste tam strávil?

On: Skoro šest let. Tak, jako k tý vaší otázce, jak lze praktikovat v Čechách, já si myslím, že potřebujete bejt hodně silnej člověk, na to abyste tady mohli praktikovat buddhismus. Mně přišlo prostě jednodušší odjet do Asie a být mnichem tam, než bejt v Čechách a snažit se válčit tady, jako laik.

My: Takže si myslíte, že je tady hodně těch negativních vlivů?

On: No negativní ne, ale ta celá společnost na to není vůbec nastavená. Když se mě na to ptají na Srí Lance, tak já to trochu přeháním, tak právě říkám, že tady lidi nemají vůbec ponětí o morálce a štědrosti moc. Já jsem to do tý doby, než jsem tam přijel, i když jsem to četl v těch sútrách, že morálka a štědrost, jojo jasný, to mám už sám od sebe, budu meditovat, hlavně meditovat. No a pak když tam přijedete, to jsou hrozně chudý lidi, který toho moc nemají, ale prostě mají takovou strašnou radost. Tam oni to většinou dávaj těm mnichům, i mezi sebou jsou takový oslavy Buddhových narozenin jakoby. Oni to mají skoro jako takovou matějskou pouť, že mají různý, no v češtině pro to není ani slovo. Je to taková obrovská dR, která je vysoká, no já nevím třeba, vysoká do druhého patra, která je plná blikajících žárovek a tam jsou různé výjevy z Buddhova života. A to mají vystavěný podél cest a různý lampiony udělaný z bambusu, a lidi kolem toho choděj a prohlížej si to a tak. Ale kromě toho, což oni to dělaj ze svýho, ne kvůli penězům. Tak se sejdou lidi ze tří nebo dvou baráků a sestavej to, aby se lidi mohli pobavit. Jiný lidi dělaj zas „dansela“, což je jídlo zdarma. Třeba vařej rejži s nějakým kari a do několika kotlů. A všichni co choděj kolem se mohou najíst zadarmo. O kus dál maj zas nějaký cizrny a kus dál zmrzlinu a tak. A maj z toho radost, že dávaj něco jiným lidem.

No a tady v Čechách mi to připadá takový, no možná soudím podle sebe, protože moje maminka je hodně štědrá. Když jsem byl buddhista, tak jsem si z ní dělal legraci. Ona třeba napekla nějaký štrúdl a nesla je do práce, pak ty její kolegyně si o ní myslely, že má možná postranní úmysly. Jako že něco chce a ne tak, že jí to dělá radost. Já jsem jí to občas komentoval tak sarkasticky a ironicky tehdy, ať se nediví. Ale je možný, že je to tady lepší. Já nevím. Já jsem tady dlouho nebyl. Potom buddhisti tam mají 5 předsevzetí. Jedno z nich je nelhaní a nezabijení, no skoro všecko. Tak i na Srí Lance, která je ech buddhistická, tak ty běžní buddhisti taky jako lžou a pijou arak, až padnou pod stůl a podobně. Ale tak jako všeobecně celá ta společnost má jako, když člověk se chová eticky dobře, tak má úctu mezi těma lidma. A já nevím, jestli tohle v Čechách platí právě. Zvlášť pokud by ten člověk byl chudák, tak si ho tu nikdo nevšímá. Kdyby byl na vyšší pozici, tak by se tam možná ani nedostal, když by byl pravdomluvnej a nekradl by a ještě by třeba nepil a tak podobně. Tak já nevím. Třeba tam se ty politici mnohem víc snažej, aby vypadali dobročinně, když chtěj podporu, tak musej dělat nějakou dobročinnost. Takže si samozřejmě pozve všechny ty reportéry a tak a před nima jde za těma mnichama a teďka jim tam oficiálně předává dary a ukazuje jim, že jim předává šek. A já nevím, jestli se to tady děje. I kdyby to bylo jenom kvůli tomu, aby získali hlasy, tak to podle mě nedělají.

My: Tady to jsou spíše takové volební meetingy, tahle dobročinnost tady asi moc není.

On: Tak mně přijde, že tady je to takový těžký. Právě když jsem tady s těma buddhistama, tak mají můj velkej obdiv, že to dáváj.

My: Takže kdyby se to dalo shrnout, tak by se dalo říct, že buddhismus praktikovat v ČR je těžký, kvůli tomu, že spolčenost je špatná.

My: Není na to připravená spíš.

On: No já bych neřekl, že je špatná, ale spíše na to lidi nejsou zvyklí. Moje teorie je, že za to můžou komunisti. Že některý věci, že oni na tu morálku moc nedali. Že kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu, nebo nějak tak bylo to heslo, což je dost nešťastný. Ale jinak si myslím, že když jste dost silnej člověk, tak můžete praktikovat.

Já teda zastupuju ten theravádovej přístup. Pak jsou ty tibeťáci, jak my jim říkáme, nebo zenisti. Oni už to maj různě zadaptovaný, že v některých těch směrech oni jakoby tam je okej, že se napijou. Jako i theravádový buddhisti český pijou pivo. Ale já jsem s nima, když jsem poprvé přišel do tý skupiny, tak jsem to měl tak jako buddhisti nepijou nic, žádná televize. Protože jsem měl představu z toho co jsem četl, je pravda, že skoro nikdo z nich se nedívá na televizi, jen občas. Přišel jsem na první setkání, kde mě se mě zeptali, jestli umím meditovat. Já že ne, tak mi to řekli. Pak se tam bavili asi kvůli mně, že jsem tam novej. No a když to skončilo, tak řekli, no a jdeme do hospody. Tak jsem byl překvapenej. No tak se šlo do hospody. A tam jsem právě poznal, že to je trochu něco jinýho. Oni se stejnak bavěj o těch věcech ohledně buddhismu. Jsou to různý terapeuti nebo pracujou v dobročinejch organizacích, takže vám to moc nezkazí mysl.

No a já jsem byl zvyklej chodit s kamarádama pít, což byla dost negativní věc, co jsem se naučil v Anglii. No a tak jsem byl takovej, že jako ukážu těm buddhistům, že piju. Tak jsem nastolil rychlost, jako jsem byl zvyklej s kamarádama. Takže v okamžiku, když jsem měl vypito půl druhýho piva, jsem se kouknul, jak jsou na tom oni, a většina měla upito vršek toho prvního. Tak jsem si řekl, aha tak nějakej rozdíl tu je. Ale slyšel jsem poslední dobou, že to je jenom část z nich. Že některý nový lidi co přišli, tak je to naopak odradilo, že se chodí do hospody, tak šli k jiný skupince, kde se to nedělá. Nebo sem choděj jen meditovat, protože on ten alkohol opravdu nedělá dobrotu. Možná to jedno pivo, to ještě jde, ale většinou to u toho jednoho nekončí, a pak si nemusíte dávat pozor, co říkáte a můžete tím někoho zranit a to je špatně. Já si teda myslím, že to je špatně, než jsem se stal mnichem, tak jsem to dělal. Vlastně když jdete do hospody, tak tam příjdete a vypnete se, a ráno se probudíte a zapnete se. A já jsem to tak přesně měl. A ten čas těch 10 hodin, co jste vyplí, můžete dělat něco jinýho, něco mnohem užitečnějšího.

My: A na té Srí Lance, tam jsou ty mniši zvyklí pít?

On: Ne, to vůbec, my tam máme různý pravidla a jedno z těch pravidel je, že vůbec nepijete. Myslím, že všechny školy toho buddhismu říkají, že těch 5 pravidel minimálně 4 z nich, jsou prostě dobrý pro ten život. Což je nezabíjet, nekrást, nepodvádět, když máte partnera, a nelhat. A někdy se tam dodává nepít ten alkohol, s tím že, v tý Theravádě se to tam dodává skoro vždycky. Ale i v tom nejstarším Palijským kánonu, tak tam je pár súr, kde ten Buddha říká jen ty 4. Říká se a my tomu u věříme. Že on byl hrozně dobrej v tom, že říkal lidem to, co oni chtěli slyšet. Když by někomu řekl, ať rovnou přestane pít, tak to pro toho člověka může být dost těžký. Tak mu ze začátku řekl, ať dodržuje tyhle 4 a potom mu mohl dát jiný instrukce. No a ty mnišský pravidla jsou taková nadstavba, že se to dále ještě rozpracovává. Je tam třeba i celibát, že se nepodvádí manželka, tak jako to maj křesťanský mniši. Pak třeba různá omezení jídel a všecky možný věci.

My: Tak kdybyste třeba mohl porovnat den na Srí Lance a tady v ČR, liší se to nějak?

On: V mnišským, nebo laickým životě?

My: Klidně obojí

On: No tak v tom laickým chodíte do práce nebo do školy a tak podobně, tak v tom mnišským nic takového nemáte. Když jsem býval praktikující laik, tak jsem vstával před šestou, protože jsem si chtěl ráno zameditovat. Taky záleželo, jak jsem vstal, jestli jsem třeba nezaspal. Většinou jsem meditoval tak 20 minut a k tomu jsem ještě cvičil jógu. Ale když jsem zaspal, tak jsem třeba jenom meditoval. Nebo když jsem vstal dřív, tak jsem meditoval 40 minut a tak. V tý době jsem dělal meditace, spíš takovou vyzařovací, taková vnitřní láska. No pak jsem se nasnídal, jel do práce a tam jsem vypadal jako takovej zhulenej, protože jsem se usmíval. Všichni ostatní cestou do práce byli takový nabručený a já byl úplně v pohodě. Ale měl jsem dvě práce, pak ještě odpolední, kde jsem učil malý děti. Říkal jsem si, že by bylo dobrý si dát tu meditaci ještě před těma dětma, ale to se mi nepodařilo v tom laickým. Pak jsem přišel domů z práce, tak jsem si buďto pustil televizi. Nebo někdo zavolal, že se jde do hospody. Ale někdy jsem si taky zameditoval nebo si četl knížky buddhistický, ale i nebuddhistický, takovej mix. (V tuto chvíli přišel další buddhistický mnich a asi 3-4 min něco řešili)

On: Jo my jsme skončili, já bych to rád doklepl o mnišským životě. Nemáte nic moc daného, co by se mělo dělat, takže si všecko zařizujete sami. Někdy vám ten učitel řekne, že se někam pojede, protože ty podporovatelé po nás občas chtěj, abychom za nimi jezdili a dělali tam takovej obřad. Takže tohle víte dopředu, ale jinak většina je na volno. Honíte se sami. Když vás to hodně bere, tak se snažíte vstávat hodně brzo. Já jsem doopravdy spavý typ, ale snažil jsem se vstávat ve 3-4 hodiny. Pak jdete na snídani. Já mám dost rád chodit na almužnu. Tak se zamotám do róby, vezmu si mísu a jdu na almužnu. S tou se pak vrátím a sním to. S tím, že ten mnišský život, když hodně meditujete, tak ideálně by pro vás ta meditace měla být skoro všechno. Takže si dáváte pozor, jak se hejbete, co vás u toho napadá, jaký máte pociťování, snažíte se to celej den kultivovat a myslet na to. Přijdete z Phinpáti, všímavě se najíte, všímavě si umyjete nádobí, pak si všímavě uklízíte kuty.

V Asii pořád padá listí a brouci, tak je potřeba všecko pořád uklízet. No a pak máte meditační interview s učitelem, kde se bavíte o tom, co vás při tom napadá a jaký máte pocity. A on vám říká, že dobrý, ať v tom pokračujete, nebo že máte dělat něco jinýho. Pak meditujete až do oběda, pak si dáte zase všímavě oběd, poté si můžete dát 20minut siestu, někdy i dýl, když jsou velký vedra, že ani Srí Lančani to nedávaj, takže když meditujete tak můžete usínat vedrem tak to moc nejde, tak to nějak přečkáte a pak teda pokračujete s meditací. Potom máme v našem centru meditační hodinu, kde se sejdou všichni jogíni. Někdo se tam tedy ptá na něco toho učitele a on se vám snaží odpovídat. Pak ještě Budža, která je nepovinná, kde se dávají před Buddhu vonný tyčinky a říkají se mu v tom jazyce Palí. Se čantujou nějaký oslavný Stanzi a nejznámější rozpravy, pak jdete zase meditovat, třeba do 10 a dýl. Pak se všímavě umyjete a jdete spát a ráno zase vstanete kolem 3-4 hodiny a znova.

Ale v našem centru je to tak, že si to každý dělá podle sebe. Že spíte do šesti, tak spíte. Ale třeba v Barmě jsou hodně přísný. Tam je danej režim, že se vstává před třetí hodinou a jde se spát v 10. A přes celou tuhle dobu máte ty kuty zavřený, abyste si nemohli jít číst nebo se vyspat, ale to jsou spíš takový kasárenský meditační centra. Ale ty lidi o tom vědí a jdou do toho vědomě.

My: Když jste nám říkal o té almužně, dovedete si představit, že byste to dělal i tady v České republice?

On: No dost jsem o tom přemýšlel. Oni mně hodně zvou ty český buddhisti na oběd. A jsou taková nepsaná pravidla, že když je člověk pozvanej, tak by na tu almužnu chodit neměl. I když jsem na tý Srí Lance a vím, že někam pojedu a budu tam jíst, tak ráno na tu almužnu nejdu. A když se dozvím později, že se někam jede, a ráno už jsem na tý almužně byl, tak tam prostě nejedu. Ale slyšel jsem, že mniši, co to tady zkoušeli dělat, tak někomu se nedařilo vůbec. Že mu prostě nikdo nic nedal. A někdo zase jo, že se mu dařilo, že si ho všimli nějaký Thajci, který maj taky ten theravádovej buddhismus a pro ně nejlepší věc, co můžou udělat je z hlediska toho buddhismu, obdarovat mnicha nebo tu mniškou komunitu. Takže když zjistili, že tady maj mnicha, tak byli úplně nadšený. A že to byli lidi z nějakejch ambasád. A když on někde stál před Májem a přijeli tam ty mercedesy, z něj vystoupili ty Thajky se zlatýma prstenama. A oni to maj tak, že když viděj mnicha, tak si před něj kleknou a daj mu nějaký ty dary. A někdo mi říkal, že když to viděli, nějaký starší český důchodkyně, tak se pobuřovali, co to tady dáváte tomu mladíkovi a tak. Ale zase i jiný lidi, který to viděli, tak se jim to asi zalíbilo a začali mu taky něco dávat, třeba bagety a tak. Že on prý živil celý to centrum. Já jsem si říkal, že když bych neměl žádný pozvání, tak že bych to taky zkusil.

My: Můžu se zeptat, jaký jsou podmínky pro to stát se mnichem?

On: Jak kde?

My: Tak třeba na Srí Lance

On: Pro Srí Lančany je to těžší. Já bych to spíš přirovnal k tomu, když se zeptáte, jaký to je stát se mnichem v křesťanství, tak to záleží hodně na tom, v jaký žijete zemi, jaký máte vyznání, v jaký jste sektě a tyhle ty různý věci. Někde to jde hned, třeba v Barmě s tím nemaj problémy, takže dost bělochů co tam přijde meditovat, se tam může stát mnichama aspoň na krátkou dobu. Na Srí Lance je to dost obtížný, protože oni si chtěj být jistý, že v to máte opravdové přesvědčení. Hlavně kvůli tomu, že vás ty lidi obdarovávají a maté určitou pozici. Taky některý lidi to dělaj z těch vypočítavých důvodů, takže v těch solidních klášterech jste rok laik, kde rok meditujete a pomáháte s chodem centra. Protože mniši spoustu věcí nemůžou dělat, tak ty laici jim tam pomáhaj s tím chodem. A když oni viděj, že to opravdu myslej vážně, tak za ten rok dostanou ordinaci. U bělochů to zaleží opravdu, kam pojedete.

My: Jaké byli reakce okolí, když jste se rozhodl přistoupit k buddhismu?

On: No to bylo celkem v pohodě.

My: Jako že vám nikdo neřekl: Co děláš, seš blázen?

On: Moje sestra si tak nějak myslí něco podobnýho. Moji rodiče jsou strašně hodní a jsou zase rádi, že mi něco sedne. Jak jsem vám říkal, že jsem byl uzavřenej do sebe u mě v pokoji. No a kamarádi to bylo taky v pohodě. Oni když viděli, že když jsem přijel z tý Anglie a začal praktikovat, tak jsem byl víc normální. Že jsem s nima začal chodit ven, do hospody na vodu a tyhlety věci. Jinak nikdo s tím moc problém neměl. Ale já jsem celkem výjimka, protože jiní mniši to mají jinak. Že jejich rodičům trvalo i pár let, než si na to zvykli, že dotyčnej je mnich, že to chce dělat a vyhovuje mu to. Že se s tím musej smířit. I některý z nich, co jsou teď na Srí lance, tak sice se s tím ty jejich rodiče smířili, ale stejně mají ideu v to, že by bylo nejlepší, kdyby ho odtamtud nějak dostali.

My: Vy konkrétně se na tu Srí Lanku ještě vrátíte?

On: Já jsem si sem přijel udělat jen pas. Už mi prochází. Tak až bude pas, tak v červenci pojedu zase na Srí Lanku. Maminku jsem tím celkem vyděsil, protože když se ptala, kdy přijedu zase, tak jsem jí řekl, že pas trvá deset let. Takže asi až za deset let. Tak to radši nekomentovala. Zase jsem si říkal, že teď to vydržela 6 let, tak to vydrží i tak.

My: A to vám ta rodina nechybí?

On: Ne. Tak jako nechyběj mi. Je pro mě spíš obtížní, že oni si mě chtěj hrozně užít, ale já jako nevím co. Mám je rád, ale že bych to nějak vyhledával, to zas ne. A je problém taky dodržovat ty mnišský pravidla, tak pro ně je těžký se do toho vžít. A pro maminku jsem furt takovej ten její chlapeček. A to, že jsem mnich, je trošku extrém, že je tam větší odcizení a odstup. Ale myslím si, že i kdybych byl v zahraničí a dělal úplně něco jinýho a přijel po takovýhle době, tak tam to odcizení bude taky…takový to…bohužel mi občas chybí čeština.

My: Takže vy na Srí Lance používáte angličtinu?

On: Mezi Čechama mluvíme česky, se Srí Lančnama, když uměj tak mluvíme anglicky. No a pak umíme trošku sinhálsky, pak i to pálí umíme. To je ten jazyk co je v těch skriptech. Takže na ty věci, co se týkaj toho mnišského života, používáme ty pálí výrazy. Taky protože překlady nesedí zas až tak dobře. A někdy je to taková směs sinhálštiny a angličtiny.

My: Kolik je tam Čechů?

On: Tři až čtyři mniši. A několikrát za rok tam přijede jeden, dva, tři jogíni nebo i víc. Ale ti mniši moc nemluví. Občas si popovídáme ale ne moc.

My: A to se bavíte o tom, co prožíváte při meditaci?

On: No právě moc ne. To je možná specifikum. Ten náš učitel říká, že to není dobrý a já si myslím, že je to pravda. Protože když vám někdo řekne, co se v něm děje, a je to něco zajímavého, tak vy se do toho chcete dostat a to není dobrý. A když je to něco blbýho, tak vy mu říkáte, jak by to mohl změnit, a že vy to máte dobrý a to zas může dělat problémy jemu. Proč mně to pořád nejde a jemu to jde. Přitom, že když on to má nepříjemný, je výsledek toho že mu ta meditace jde dobře. Takže se spíše bavíme o těch normálních věcech a někdy jen spekulujeme. Buddha v jedné rozpravě říká, o čem se tak lidi bavěj. Že králové se bavěj o království a generálové o armádách a poslední skupinku co zmiňuje, jsou askéti a jogýni, a ty mají oblíbený názory týkající se pohledu na svět. Když pak si reflektuju, o čem jsme se bavili, tak je to takový to, no já si myslím, že tamto, znamená tohle, nebo že ta prázdnota, co je v tom tibetským buddhismu se u nás objevuje tímhle způsobem. Ale jinak mniši jsou normální lidi, tak se bavěj o normálních věcech. Třeba o politice nebo o filmu, co jsme viděli v minulosti, nebo o drbech, ty tam jako jsou. Když chcete, aby opravdu nikdo nic nevěděl, tak to nikomu neříkejte, nebo se to všichni dozvěděj. A to je centrum, kde se skoro nemluví. Ono je to daný Srí Lanskou kulturou, kde se neříká nic napřímo. Například můj soused v noci chrápe. Takže když ho potkám, tak mu řeknu, hale moc chrápeš, nechceš s tím něco dělat? Tak tohle tam fakt není. Tam to funguje tak, že jdu za někým jiným a řeknu, jo já sem se moc dobře nevyspal, on asi chrápe. A ten kamarád jde za někým jiným a řekne to jinému. A pak se ten člověk dozví, že chrápe. Tak asi takhle tam ty drby kolujou. Takhle se to na tý Srí Lance řeší. Tak a chcete se ještě na něco zeptat Ctihodného Gavise ?

My: Kdyby vám to nevadilo

On: Tak jo, já to checknu.

My: Tak děkujeme moc, děkujeme

Rozhovor s buddhistickým mnichem v Pražském buddhistickém centru Lotus.

On: Tak tady je meditační místnost, tady. Je to rozdělený podle jednotlivých skupin. Tady to je spíš Theravádová místnost. Tahle tradice je vázaná s jižní a jihovýchodní Asií. Ta tradice, odkud pocházíme je thajská tradice. Tady jsou dokonce nějaké fotografie z doby, kdy jsem žil v Thajsku určitou dobu (posílá nám fotografii na které je on sám spolu asi s dalšími 20 buddhistickými mnichy). To je klášter, mezinárodní klášter v Thajsku, kde jsou západní mniši. Tak nás tam bylo jeden rok poměrně hodně. V Thajsku je možná nějakých čtyřicet, no, čtyřicet západních mnichů. Všude možně po Thajsku, ale jeden, takovej hlavní klášter, kde tenhleten učitel (ukazuje na další fotografii, jde o učitele Ajahn Chana), ten už zemřel asi před dvaceti lety, ale ten měl největší množství západních žáků, kteří tam tak od šedesátých let začali jezdit. A hlavně Američani, Australani, Angličani a potom další, a odtamtud se to pak přesunulo do Evropy. Takže já teďka žiju v Anglii, jižní Anglii, kde je klášter, kterej byl založenej asi tak před třiceti lety tím… teď ho tady asi nemám na obrázku, ale je to asi jeden z našich prvních mnichů v Anglii. Tam je trochu rozdíl, jestli vás zajímá právě buddhismus tady na Západě a v Čechách. Velkej rozdíl asi v tom, že ty kláštery jsou umožněný, jsou umožněné tím, že je tam velké množství těch asijských imigrantů, kteří v Anglii žili už od… no už dlouho.

Mnoho generací, takže nás tam podporujou většinou lidí z Thajska, ze Srí Lanky, Laos, Kambodža a tyhle země. A my tam žijeme takovým tradičním způsobem. Chodíme na almužnu s takovou velkou mísou do okolních měst. To je sbírání, prostě, jídla. Jako je to běžný v asijských zemích. Tady si už na to zvykli i místní a chodíme tam tak jednou, dvakrát, do týdne. Vždycky dva mniši jdou společně. Třeba i tři hodiny, přes pole, lesy. Tam je takový pěkný prostředí. Do nějakého blízkého místa. Tam se můžeme postavit. Musí to být dopoledne, protože my jíme dopoledne. Odpoledne mniši nejí. A tam jako čekáme, jestli nám někdo něco dá (směje se). My nemůžeme mít peníze, nemůžeme… mniši podle pravidel nemůžou mít… tedy ti jaksi striktní mniši, nebo ti, kteří to dělají a dodržují ty pravidla jaksi přísně. Tak nesmí mít žádné peníze. Takže si nemůžeme něco sami koupit k jídlu, ani něco jinýho a většinou ale po pár… do půl hodiny, máme oba většinou dost jídla. Akorát že někdy nevědí jak, jakým způsobem, mniši jako jedí. Třeba si myslí, že nám přinesou nějakou nevařenou rýži a my si to pak odneseme domů a večer si to uvaříme. To tak není. My si prostě to, co dostaneme ten den, musíme hned sníst a ten zbytek někomu věnovat. My nepřechováváme třeba jídlo pro další den. Je to takovej způsob života, že žijete jako, jako ze dne na den a… původně ti mniši tak jako více méně vandrovali, cestovali, putovali. To je taky možný. Já jsem byl teď v Thajsku,v únoru, a takhle jsem chodil v severním Thajsku přes hory. Poznal nějaký ty horský kmeny. Oni ani někdy nejsou buddhisti, ale docela nám dali dost jídla. To bylo zajímavý. Takže tam je možné tímhle způsobem žít. Ale i tady v Evropě, v Anglii, máme mnichy, kteří jdou teďka v létě, když je teplo. Vezmou si třeba stan nebo něco a jdou přespat ven, A takhle chodí třeba několik týdnů, měsíců. V Anglii je více těch buddhistických klášterů, tak se tam můžou vždycky zastavit. A když ne, tak v Anglii jsou lidi přívětivý, něco jim dali k jídlu.

My: Vykonal jste někdy nějakou pouť, která je určená pro buddhisty, a nebo byl jste někdy na nějakém posvátném buddhistickém místě ?

On: Hmm, v Indii jsem nebyl. Hodně jezdí lidi do Indie, do severní. Tam mě teďka právě zvali, hlavně Thajci. Tam právě jezdí celé ty skupiny, na takové tyhle jakoby poutě a navštěvují ty… tam jsou vlastně čtyři ty důležitější místa, kde se Buddha narodil, což je vlastně v Nepálu, hned za hranicí Indie. Kde dosáhl onoho osvícení a kde učil první svojí nauku a tam kde zemřel. Tyhle čtyři místa v severní Indii, kam většinou jezdí lidi a pozvou nějaký mnichy, aby jeli s nima. Zatím jsem ještě nebyl. Byl jsem jenom v Thajsku a na Srí Lance. Tam mají taky početná místa, ale tam jako Buddha nikdy nežil. I když teda oni věří, že tam třeba Buddha přiletěl vzduchem a obtiskl tam třeba svoje chodidlo na vršek hory. Tam mají takové Buddhovy stopy (usmívá se), které opravdu uctívají. A všude po Asii jsou rozesetý ty relikvie. To jsou jakoby… buď to to mají být jako skutečné části Buddhova těla, spáleného, takže ty části rozdělili do různých míst, anebo jsou to takové relikvie, které třeba spadnou z čistého nebe, nebo se někde objeví. Nějaké kusy, vypadá to jako takový diamanty, nebo kameny. A oni to pak uctívají jako takový zvláštní předměty. Tak to je všude po Asii. Jinak, ještě jsem teda nebyl v Indii. Ale Indie, že jo, není zase buddhistická země…

My: Hinduistická

On: … tam je málo buddhistů. Takže ty kláštery jsou jenom kolem těch buddhistických památek a je to všechno podporovaný z těch buddhistických zemí.

My: A můžu se zeptat, jak jste vy přišel k buddhismu?

On: No, přes… tohle centrum tady ještě nebylo, tak přes knížky a překlady. Já jsem dělal hodně překladů. Jestli budete číst něco o buddhismu, o tom původním buddhismu, tak asi narazíte na nějaké moje překlady. Já překládal z těch původních Pálijských kánónů, z Pálijských textů, do češtiny. Já jsem tady studoval na filosofii a dělal jsem to jakoby bokem, ve svém vlastním zájmu. Pak jsem jel do Anglie. To jsou vlastně tyhle kláštery. Tenkrát tady ještě nebyly skoro žádný… dnR už tady máme třeba thajský klášter. Ten je otevřenej nově a vše je asi teďka snazši tady přežít. I když pořád ty podmínky tady nejsou asi ideální jako třeba v jiných zemích. Já už jsem asi třináct nebo čtrnáct let hlavně v Anglii, a potom jsem byl na Novém Zélandu, ve Švýcarsku, v Itálii, v Thajsku. Všude možně, kde máme jakoby pobočky.

My: Tam přednášíte nebo jako mnich ještě nemůžete?

On: To je tak, jakože v každém klášteře většinou je to tak, že jsou určitý dny, když je třeba úplněk. Lidé přicházejí tradičně do klášterů a někdo učí třeba meditaci nebo má přednášku, přednášku o něčem. To teďka taky už občas musím něco říct, čas od času, ale vždycky jsou to ti seniorní mniši, ti nejstarší , co něco přednáší. Teďka jsem měl právě návštěvu z Thajska. Nějací žáci třeba přijeli do Anglie a neumí anglicky. Já umím thajsky tak můžu plně překládat. S tímhle můžu pomoct trochu.

My: A jaké byste řekl, že jsou největší rozdíly v praktikování buddhismu v České republice a v té cizině, třeba někde v jižní Asii?

On: Hmm, tady je myslím ještě velký rozdíl v tom, že ta společnost, já už jsem teda tady nežil dlouho a trochu se to mění a adaptuje. Třeba v Anglii je to takový multikulturní. Není už to taky nic moc zvláštního. Tady nevím ještě, asi to není tak přijímaný obecně. Ale mění se to postupně. V Asii je to naprosto tak, že ta společnost prostě, ti mniši, ti mniši jsou naprostou součástí té společnosti a všichni si vás jakoby považujou. Jsou tam třeba i zákony tý země, kteří berou v potaz existenci té mnišské komunity a mají to jakože všechno zařízený a všechno to funguje. Kdežto tady, tady jsme jakoby taková rarita. Nikdo neví vlastně, co jsme zač. Tenhle způsob života z hlediska třeba práce, placení daní, všeho možného, pojištění, tak nikdo jako neví , nechápe, jak jako žijeme. Nemáme vlastně vlastní majetek nebo vlastní příjem, nechodíme do práce. Tyhle věci tady lidi nechápou a neví, jak nás jako někam zařadit. V Anglii je to snazší.

My: Já jsem se chtěl zeptat, jestli je tady dost takových center, jako je třeba Lotus, kam člověk může přijít, říct: Já chci být buddhistou. Jaký tady jsou podmínky a zda myslíte, že to jde dobře-stát se buddhistou ?

On: Takových center je tady asi hodně. Na začátku tady bylo třeba jen jedno centrum, kde se všechny skupiny shromažďovaly a pak si udělaly svoje vlastní centra. Hlavně ty Tibetský skupiny a Zenový mají svoje vlastní centra. Tak se to jakoby rozštěpí, že ten způsob vykládání té nauky nebo způsobu meditace je to trochu roztříštěný, protože každý učí vlastním způsobem. Buddhismus se prostě historicky rozšířil jako takový různorodý, geografický. Prostě celá Asie že jo. Ty vnější formy jsou někdy dost odlišný, třeba Tibetskej, Japonskej. Že způsob, jakým si to tam oni zařídí pro jejich potřeby a tady se to snaží tak držet tý jihovýchodní Asie, kde se udržela taková ta původní forma Buddhismu. Takže tady jsou spíše tyhle formy Buddhismu. Jo v Praze je asi větši počet těhlech center než jinde. Problém je v tom, že člověk prostě ten kontakt naváže, má nějakou literaturu, ale způsob, jakým to aplikuje ve svém životě, to je otázka. Někdy to asi nejde moc do hloubky, je tam nějaký zájem, ale aby se to opravdu stalo nějak součástí života, k tomu potřebuje…..no to by byl nejlepší nějakej klášter, kde jsou ti mniši. Třeba já tady znám pár lidí z té thajské komunity. Pro ně je to důležitý, opravdu jo. A teďka bude někdy čtvrtého příští měsíc slavnost, což je vlastně největší, nebo takovej buddhistickej svátek, kde oni slaví narození Buddhy, osvícení a odchod Buddhy. To je všechno ve stejný den. Tak to je teďka. Dělají takový průvod po Václavském náměstí, tak to se můžete přijít podívat.

My: Ještě bych se chtěl zeptat, jak to jako funguje, když chcete vycestovat do nějaké země. Jak se musí ten klášter zkontaktovat, jestli tam odcestujete na vlastní pěst a pak se tam nějak přihlásíte, že chcete být mnichem? Nebo jak to vlastně funguje, když chcete být mnichem v jiné zemi?

On: Jako pro ty, kdo tam ještě nikdo nebyl?

My: Přesně tak.

On: Tak většinou to už lidi tady se střetnou s buddhismem na Západě. Potom přes internet si můžou sehnat informace. To už je dnR možný sehnat skoro úplně všechno. Nebo se třeba zeptat z internetu nějakých lidí, kteří už tam byli a třeba tenhle Mezinárodní klášter v Thajsku je takové ideální místo, kam lidi jezdí, když se chtějí stát mnichem. Ale jsou i jiná místa, kde se člověk může třeba stát mnichem jen na krátkou dobu, nebo mniškou. Jen na krátkou dobu. To je totiž docela rozšířený po celé jihovýchodní Asii, že oni to dělají jako krátkodobě. To je jako životní rituál. Hlavně teda pro muže, ale i ženy to dělají. Kdykoliv v průběhu života se mohou na nějakou dobu stáhnout do toho kláštera. Třeba v Thajsku, i když člověk je zaměstnanej jako státní zaměstnanec, tak dostane tříměsíční dovolenou, potom když dostuduje. Než nastoupí do práce se může stát mnichem na tři měsíce. Ale mnichem se můžete stát třeba v každé vesnici, ale nic vás tam asi jako nenaučí. To je problém. Takže jsou určitý centra, jako tady Mezinárodní klášter, kam pak lidi vyloženě chodí, aby se naučili být u toho, meditaci nebo nastudovat nějaké texty.

My: A co pro vás bylo jako nejtěžší, na té cestě tát se mnichem? Překonat nějakou překážku…

On: Na začátku to musíte vysvětlit rodičům a rodině, kteří to samozřejmě nechápou. Teď je jezdím navštěvovat pravidelně, ale i tak. Potom se člověk musí přizpůsobit tomu novému prostředí. Ten způsob i ta komunita funguje stejně i když jinde, ale než člověk studuje ty moderní texty tak je to takový, vlastně moderní. Ten vstup do té komunity je takovej vlastně traumatickej. To není jako třeba, když to porovnáte s nějakými křesťanskými kláštery nebo … tam je ta hierarchie taková velká a ta církev bývá konzervativní. Tady každá skupinka si vlastně může dělat, co chce. Není to tak řízený ze shora a je taky dost možný najít třeba… nebo prostě putovat od jednoho učitele k učiteli, učit se různé věci. A když se tomu člověk chce přiblížit víc do hloubky, tak je teda dobrý se naučit nějaký ten jazyk té země. Bez toho jazyku vlastně není umožněno úplně proniknout do hloubky.

My: Mě by třeba ještě zajímalo, jestli jste se setkal také s lidmi, protože to je teďka tako trochu problém, protože k tomu buddhismu se lidé přikloní jenom proto, že ne že by je to zajímalo jako náboženství, ale že slyšeli, že je to klidné náboženství a že by chtěli nějakým způsobem utéct od každodenní reality. Prostě to nebrali jako nějaké poslání, ale že si řekli: Mě to tady prostě nebaví a chtěl bych tady od toho utéct a proto půjdu támhle do klidu do Thajska, do Anglie. Jestli se s takovými lidmi setkáváte?

On: Taky. Záleží, jak hluboce je ten jejich zájem hlubokej, protože většinou u toho dlouho nevydrží. Pak přijedou, třeba na rok… Protože my máme takový třístupňový, vlastně, systém, když se někdo chce stát mnichem. To nejde tak rychle u nás. To se musí být nejdřív jeden rok jakože v bílém a dodržovat těch základních osm pravidel a tak se jakoby přizpůsobovat, pomáhat v kuchyni, pomáhat s určitou prací, kterou mniši nemůžou dělat. A tam se hned prověří. Je to i náročný. Pokud jako nejsou odolný, tak u toho dlouho nevydrží a když se osvědčí, tak po roce se mohou stát mnichem novicem a po dalším roce pak plně členem té komunity. A tady je velký procento těch lidí, kteří třeba pak po půl roce nebo roce odchází zase zpátky. Takže to se jako ukáže. Vy děláte jako nějakou seminární práci?

My: Ano, máme předmět Geografie náboženství, kde je kapitola věnující se buddhismu a my jsme si vybrali buddhismus jako téma té práce.

On: Aha, a četli jste už nějakou literaturu k tomu?

My: Zatím ještě ne. Utvořili jsme takový teoretický rámec a základ pro tu práci a pak já se třeba koukám na dokumenty a s tím se pak setkáte i takto. Když vás to zajímá, tak se k tomu dostanete.

On: My máme právě nějaké stránky a jsou tam i videa. Pokud máte zájem, tak vám to pošlu. Nebo stačí najít jméno našeho kláštera na internetu a tam pak uvidíte zajímavá videa.

My: děkujeme.

On: My máme kolik českých mnichů? Čtyři? Pět českých mnichů tady. Oni sem občas také jezdí. A na Srí Lance jsou naši mniši…

My: Já mám ještě dotaz. Setkal jsem se, ale abyste se nějak neurazil… Setkal jsem se s názorem, že teďka z tohohle náboženství se určitým způsobem stává móda, určitý módní směr. Myslíte si, že si stále zachovává tu svoji původní tvář, a nebo, že je ovlivněno hodně tím, že se z něho stává určitá módní záležitost. V televizi vidíte americké herce, kteří se k němu přiklání, jako je Richard Gere a další. Lidé si mohou říct: Koukej, tamhle ten herec praktikuje buddhismus, tak já to nějakým způsobem budu praktikovat taky. Ale chápete, je to určitým způsobem jen módní záležitost a někteří ti lidé se tomu nevěnují tím klasickým způsobem.

On: To jo, určitě. On je takový moderní západní buddhismus, který je vlastně jenom… Oni tvrdí, že nechtějí ty asijské tradice, že to nepotřebujou, že si vezmou jen tu esenci, to jádro toho, meditaci a tak dále. Určité metody, které tady pak nové prezentujou, ale já bych tomuhle a těmhle směrům moc nevěřím. To co jsem viděl, někdo to je vyloženě jenom tak, že si z toho někdo dělá povolání, peníze a tak. Nebo je to taková senzacechtivost a různé takové ty hlavní skupiny, zenové skupiny, jsou tak prezentované, že já se obávám, že oni si jenom vybrali nějakou exotiku a dělají si z toho jako business. Nicméně tyhle skupiny nají největší množství zájemců. Oni si dělají reklamu na sebe. Kdežto těch lidí, kteří se o to víc seriózně zabývají, těch bude míň, ale ti si nemusí dělat takovouhle reklamu. To jistě, ale to jako všude. Když lidé nemají možnost volby, tak někdy třeba skončí u tohohle právě. A ten, kdo pak skutečně chce jít víc do hloubky, tak asi po nějaké době uvidí, že tyto skupiny jsou trošku nedůvěryhodný. Kamarád z Plzně s tím má nějaké zkušenosti a tyhle tibetské skupiny tam právě takhle provozujou. Oni se tam právě tam nedrží takových těch základních etických norem, které jsou naprosto jako běžný. A když se takových základních věcí nedrží tak já bych tomu neříkal ani buddhismus. Může to být nějak odvozený, mít ty vnější znaky. Tenhle západní styl je hlavně v Americe. Oni si jako myslí, že mohou všechno vylepšit. Třeba udělají nějaký americký buddhismus, který bude lepší než ten starej (smích). To je běžný jako jo. … tady vám napíšu ještě nějaké odkazy. Už jste zkoušeli meditovat?

My: Ne, jen na józe.

On: Meditací je taky spousta. Ale ta jednoduchá meditace je vlastně zaměření pozornosti na tělo, že se člověk neztrácí ve svých myšlenkách, ale zaměří se na něco jednoduchého, jednoduchý předmět, jako je třeba nádech a výdech. A nebo celé tělo, systematicky procházet. Naučit se zaměřit pozornost na takové jednoduché věci a to je nejdříve na začátku velmi obtížný. Ale to se člověk postupně jakoby naučí. Pomáhá to zklidnit, soustředit a pomáhá to celkově, prostě, v životě. Jenom na té rovině uklidnění je to přínosem. Teďka mi napsal kamarád z Německa, že tam už je to i běžný ve zdravotnictví . I v Anglii se o to začínají už zajímat. Místo aby lidem předepisovali nějaké léky na uklidnění, tak je pošlou na nějaký kurz, kde se učí třeba tuto základní meditační metodu. A to pomáhá hodně s takovými psychotickými problémy. A pak jsou další metody, ale tohle je dost dobrý vyzkoušet. Někdy je to dost těžký, protože někdy lidé žijí tak moc ve své hlavě a jsou orientovaní na venek, že někdy ani nedokážou najít ten svůj dech, nebo si to uvědomit. Je to dost jemnej objekt pro tu pozornost. Takže lidé jsou většinou buďto v takovém hyperaktivním stavu, na venek obrácení, a když se obrátíte jakoby dovnitř, tak jdete spát. Takže mají jako jen dva mody. Buď to ten hyperaktivní a nebo totální útlum a spát a nic mezi tímhle. A meditace je někde mezi tímhle. Mysl je vlastně pozorná, že něco dělá, ale na druhou stranu jste obrácení dovnitř a musíte si najít nějaký zajímavý objekt právě ve svém těle, to znamená třeba ten dech. To někdy trvá dlouho,aby se to člověk naučil, a zaměřil pozornost na něco tak jemného. Může to úplně obrátit váš přístup k životu. Hodně věcí vám jakoby unikne, když nedokážete tu pozornost trochu svojí vůlí zaměřit tam, kam chcete. Je vlastně ovládaná okolím a nemůžete se úplně svobodně rozhodovat. Takže to bych doporučil. Ještě vám sem napíšu další adresy. To jsou kláštery, my tomu říkáme lesní . To jsou vlastně mniši, kteří žijí tím klidným způsobem života, v lese většinou. V Asii je to jen taková menšinová skupina. Ostatní žijí někde ve městech, na vesnicích a ne příliš meditativním způsobem života. Dělají jenom nějaké rituály. Je to taková lidová forma Buddhismu, to je všude. Ale ti, co se věnují víc té meditaci, ti jsou především v těch lesních klášterech. I vypadají jinak a dělají všechno podle těch původních pravidel, dodržují nějaké disciplíny. Takže tam jsou také nějaké rozdíly.

My: My vám moc děkujeme.

¹⁰⁾ Kláštěr Cittaviveka v Anglii, kde námi interwievovaný buddhistický mnich(horní řada, 4.zprava) dlouhodobě žije. Můžete zde vidět onu první etapu na cestě stát se buddhistickým mnichem-na snímku dole muži v bílém odění.

¹¹⁾ Ajahn Chah jeden z nejvýznamnějších thajských mnichů a meditačních mistrů pokračujících v thajské lesní tradici

CIRKLOVÁ, J. Development of Interest in Buddhism in the Czech Republic (Vývoj zájmu o buddhismus v České republice). Penrith South: Global Buddhismus, 2009 [cit. 2012-06-02]. 6-16 s. ISSN 15276457. DOI: 212609173. Dostupný také z: http://searchproquest.mlp.cz/docview/212609173/13818422ADE73A58E50/1?accountid=16579

O Lotusu [online] © 2009-11 Centrum Lotus: je pro přemýšlivé lidi… is for people who care [cit. 2012-06-02]. Dostupné z: http://www.centrumlotus.cz/>

SATORI, Buddhismus – Život Buddhy [online]. Životní energie, 12.3.2007 [cit: 14.4.2012]. Dostupný z: <http://zivotni-energie.cz/buddhismus-zivot-buddhy.html>

VÁCLAV, Buddhismus – Druhy buddhismu [online]. Životní energie, 4.11.2007 [cit: 14.4.2012]. Dostupný z: <http://zivotni-energie.cz/buddhismus-druhy-buddhismu.html>



Počet shlédnutí: 105