haji_abdysh_asanovich_asanov_kyrgyz_1925 [ Hospodářská a kulturní studia (HKS)]

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
====== Haji: Abdysh Asanovich Asanov (Kyrgyz, 1925) ======

Abdysh Asanov, který je Kyrgyz, se narodil v roce 1925 v polokočovné vesnici Kemer, v provincii Talas, v  Kyrgyzstánu. Během kolektivizace se on a zbytek jeho vesnice přestěhovali do Ken-Aral a začali usedlý život. "Nikdy předtím jsem neviděl Nusku, moji budoucí nevěstu, když jsem se rozhodl si ji vzít. Prostě jsem se jednodušše spikl s její švagrovou, abych ji unesl. Protože v té době nebyly žádná auta, rozhodl jsem se unést ji na koni," vzpomínal. Murat Tuloberdiev s ním udělal rozhovor v Ken-Aral, 22. března 2009.

Na začátku třicátých let, vláda silou zabrala půdu a zvířata bohatých lidí a shromáždila všechny dohromady do kolkhozi [kolchozů]. Potom, měli lidé dovoleno mít jen omezený počet zvířat a několik pozemků, kde mohli pěstovat dostatek zeleniny pouze k uspokojení potřeb svých rodin. Většina půdy byla vlastněna vládou a sdílená mezi lidmi. Myslím, že provést kolektivizaci v té době byla správná věc. Pomohlo to přeměnit náš starý, nomádský způsob života na více moderní způsob života.

V mém dětství, školy byly novinkou. Ne všechny vesnice měly školy. Učitelé byli velmi vzácní a nebyli velmi dobře vzdělaní. Byli to pouze absolventi desáté třídy. I když to nebyli profesionální učitelé, všichni jim dávali najevo velký respekt a poslouchali je. Studoval jsem v naší vesnici, Kemer, až do třetí třídy. Žádné další třídy v naší škole nebyly, tak abych mohl pokračovat ve studiu, musel jsem vstávat v pět nebo šest ráno a jít 10 km do školy v obci Barak.

Byl jsem opravdu nadšený učením. Bohužel jsem taky musel pracovat, takže jsem nemohl studiu věnovat velkou pozornost. Moje oblíbené předměty byly matematika a historie. Měl jsem rád hodiny matematiky, protože jsem se naučil počítat, a historii, protože jsem se naučil něco o sobě, o člověku a o naší minulosti. V té době jsme neměli, ani neznali, co jsou mimoškolní aktivity. Nebo spíš, naše mimoškolní aktivita byla práce. Dokončil jsem pouze sedmou třídu, ale později, jsem nějakým způsobem dostal certifikát, na kterém stálo, že jsem dokončil desátý stupeň.

Umět číst, psát, počítat, mi pomohlo získat práci, kterou by ne každý mohl dostat. Nicméně později se začalo objevovat mnoho mladých, vzdělaných profesionálů a ti - jako já - bez vysokoškolského vzdělání museli s prací skončit. Takže jsem byl nucen jít na vysokou školu. Studoval jsem v Semipalatinsku, v  Kazachstánu, protože v Biškeku žádná nebyla. Po absolutoriu se specializací na zemědělství, jsem byl připraven pokračovat v práci.

Zestárl jsem, ale mám několik vzpomínek na své spolužáky a učitele. Žádný z mých učitelů není naživu a i všichni mí spolužáci již zemřeli, kromě dvou. A dokonce i ti dva zbývající spolužáci jsou ve špatném stavu. Kvůli zdravotním problémům se  nemohou dostat ani ven ze svých domů. Takže můžu říct, že jsem téměř jediný zbývající zástupce své generace z naší vesnice.

V naší obci byl během války hlad. Lidé museli nakrmit sebe, ale prioritou bylo nasytit sovětskou armádu. Takže se vesničané snažili poslat své nejlepší jídlo na frontu a jedli, co zbylo. Každý pracoval pro kolkhozi, ale nedostávali za to mzdy. Můj otec mezi nimi. Vzhledem k tomu, že nikdo neměl žádné příjmy, bylo k dispozici jen omezené množství obilí.

Zvykli jsme si mlít obilí s jargylchak [ručně dělaný kovový nebo kamenný mlýn] do talkan, a používat to k uvaření Jarma [1] nebo Atala. [2] Nebyl dokonce ani dostatek dřeva k vaření, takže malé děti chodily na louky shromažďovat kuurai [druh divoké trávy s relativně silným kmenem] a keře. Život byl opravdu tvrdý během války. Lidé trpěli hodně hladem, zimou a nedostatkem oblečení.

Před válkou jsme o Němcích nic nevěděli, takže je těžké říct, jaký jsme o nich měli názor. Ale během pěti let války, každý věděl, kdo Němci jsou. Dokonce i po válce, je mnoho lidí nenávidělo. Pro mě osobně, Němci působili jako přátelé, ne nepřátelé. Zvláště po válce byli opravdu užiteční kyrgyzskému lidu - mám na mysli ty, kteří byli násilně posláni do naší vesnice. Například, dokud nepřišli Němci, Kyrgyzové  nevěděli, jak stavět domy, do té doby jsme prostě žili v Boz-ui [jurty]. Lidé pravděpodobně nenáviděli Němce kvůli Hitlerovým fašistům, agresivní politice a sovětské propagandě.

Některé z národů, které žily v Sovětském svazu, byly během války a po ní přesunuty ze své vlasti do Střední Asie. Slyšel jsem, že někteří z nich zradili naši vlast a spolupracovali s nacistickým Německem. To je důvod, proč byli naši nucení vnitřní migranti názýváni "zrádci" a němečtí nucení migranti byli nazýváni "okupanti". Na začátku to bylo pro nucené migranty opravdu těžké. Neměli jídlo, oděv nebo přístřeší. Ale většina z nich se odstěhovala po několika letech. Myslel jsem, že Stalinova politika nucené migrace byla dobrá, protože jinak by někteří z těchto lidí mohli spolupracovat s nacistickým Německem. Také, nucení migranti byli používáni pro práci, které bylo v té době v našem regionu extrémní nedostatek.

Moje manželství s kempir [stará manželka] byl zajímavý. Nikdy předtím jsem neviděl Nusku, moji budoucí nevěstu, když jsem se rozhodl si ji vzít. Prostě jsem se jednoduše spikl s její švagrovou, abych ji unesl. Protože v té době nebyla žádná auta, rozhodl jsem se unést ji na koni. Můj první pokus, 30 km cesty na koni, unést Nusku nevyšel. Později jsem šel do její rodiny a dohodli jsme naše manželství. V den uspořádání, jsem viděl Nusku poprvé. Pamatuji si, když jsem Nusku přivedl domů, její matka ji doprovodila až do našeho domu. Nuska a já jsme vedli šťastný život, měli jsme dokonce 15 dětí: osm synů a sedm dcer. Většina z nich studovala na vysokých školách v Moskvě a Leningradu.

Po válce se život hned nezlepšil. Ačkoli to nebylo jako za války, život byl stále obtížný - bylo nedostatek všeho. Lidé si zvykli pracovat pro kolchoz, ale byla tu ještě otázka, co s platy. Ve většině případů lidé dostávali domácí potřeby nebo mouku pro jejich práci. Většina práce byla prováděna ručně, země se dokonce ještě orala koněm. Protože jsem byl relativně vzdělanější než většina rolníků, pracoval jsem jako uchetchik (?záznam chovatel?). Měl jsem zajistit, aby každý dělal svou práci na poli. Každý den jsem dostal 50 kg mouky z kolchozu a distribuoval 1-2 kg do každé rodiny v závislosti na počtu rodinných příslušníků. Nebylo dost vah, takže jsem na měření mouky používal své ruce.

Pracoval jsem pro kolchoz jako uchetchik a později jako účetní. Náš kolchoz byl používán především k pěstování pšenice, jetele, a arpy [ječmen]. V té době nebyla žádná zemědělská technika. Většina práce byla prováděna ručně. Později byla vytvořena organizace s názvem MTC. Měli traktory a kombajny a kolkhozi si byli nuceni traktory a kombajny od nich pronajímat. Později náš kolchoz dostal vlastní vybavení a to bylo neustále obměňováno. Zejména po rozpadu Sovětského svazu samá nová zařízení a technologie, které jsem nikdy předtím neviděl. Pomocí nového zařízení a výsadby nových druhů plodin se v neuvěřitelné míře zvýšila produktivita a kvalita sklizně.

Když Stalin umřel, byla to pro lidi obrovská rána. Lidé měli rádi Stalina a byli opravdu šokováni. Mnoho lidí plakalo, jako kdyby se loučili s jedním z jejich blízkých, protože věřili, že Sovětský svaz porazil fašisty jen kvůli Stalinově silné vůli, vysoké inteligenci a hrdinskému charakteru. Já jsem opravdu neplakal. Myslel jsem, že když umřel, tak je to způsob, jak to má být. Na jedné straně lidé truchlili, protože ztratili milovaného vůdce. Na druhé straně, panikařili: Co se bude dít v budoucnu? Jaký vůdce přijde k moci? Bude stejně silný jako Stalin, který byl schopen vést stát k dobré, světlé budoucnosti? Všechny tyto druhy otázek byly v myslích našich vesničanů. Spolu s těmito otázkami tam byl strach, že USA nebo západní Německo by mohly zabrat Sovětský svaz.

Pár let poté, co Stalin zemřel, se k moci dostal Chruščov . Opravdu si nepamatuji žádné změny, které by udělal, kromě toho, že v Sovětském svazu klesl počet koní, a jak si pamatuji, tak lidé začali své mzdy dostávat v hotovosti.

Moje oblíbené jídlo bylo vždy beshbarmak, který se vyrábí z ručně dělaných kousků těstovin a spoustou masa. Bohužel toto tradiční kyrgyzské jídlo se časem měnilo. V minulosti lidé vyráběli těstoviny ručně, ale teď se prostě koupí předvařené nudle. Moc se mi líbí starý způsob, jak se  vyrábí beshbarmak. Moderní beshbarmak nemá chuť jako skutečný beshbarmak. Také jsem si všiml, že chování lidí se mění. Kyrgyzové jí téměř všechny druhy potravin rukama. Nyní, mnoho lidí - dokonce i já - jí buď lžící nebo vidličkou. Kromě beshbarmaku rád jím pokrmy z masa a čas od času piji alkohol.

Jak čas ubíhal, moje chutě se měnily. V současné době jsou moje oblíbená jídla v podstatě mléčné výrobky. Je to pravděpodobně důsledkem stárnutí. Teď obvykle jím chleba nebo jupku [3] a piji mléko. Také mám rád kaimak [druh zakysané smetany], a přestávám pít alkohol. Když jsem byl dítě, snil jsem o jídle kaimak, ale protože byl nedostatek domácích zvířat, moje rodina si ho nemohla dovolit. Nenáviděl jsem brambory, ale musel jsem je jíst, protože byly jednou z mála věcí, kterou moje rodina vypěstovala. Dokud jsem žil v malé vesnici, neměl jsem ani možnost jíst cizí potraviny, kromě výjimky, kdy jsem pracoval s Dungans a s nimi jsem i jedl.

Když jsem byl mladý, nebylo pochyb o výběru náboženství. Všechno, co jsem věděl o náboženství, bylo to, co mi o Islámu moji rodiče řekli. Když jsem vyrostl, dozvěděl jsem se, že naše vláda nedovolovala žádné náboženství – učilo se, že není Bůh. Nebyly žádné mešity, žádní imámové, bylo opravdu těžké si představit být věřícím. Nikdo z mých příbuzných nestudoval v náboženské škole nebo něco podobného, protože žádné takové školy nebyly. Vždycky jsem se bál, že budu vyhozen ze svého zaměstnání, pokud budu mít co do činění s náboženstvím. Nechtěl jsem riskovat kvůli následování náboženství svých předků . Místo toho jsem žil, jak mi komunisté řekli, dokonce jsem se vyhýbal slavení ramadánu.

Nicméně, hluboko v mém srdci jsem vždy věřil v Boha, a když po roce 1970 byla náboženská omezení odstraněna, začal jsem lehce stávat věřícím. Poté, co se zhroutil Sovětský svaz, obrátil jsem se zcela na víru. Teď máme svobodu náboženství - nebo přinejmenším svobodu být Muslim. Legálně všichni zbožní lidé mohou svobodně praktikovat své náboženství, ale jsou vidět některé sociální tlaky na menší náboženství, zejména ve venkovských oblastech. Takže bych řekl svoboda náboženského vyznání v Kyrgyzstánu, svoboda náboženství pro Muslimy. Nyní Muslimové mohou být otevření své víře a dokonce se snaží přesvědčit vládu, aby přijala zákony, které jsou založeny na islámských principech. Teď když věřím v Boha, jsem provedl téměř všechny islámské rituály: Četl jsem namaz [modlitby], věřím v jednotu Alláha, dávám almužnu chudým a slavím každý rok ramadán. Dokonce jsem dokončil Hadž. Po návratu jsem financoval výstavbu mešity v naší obci. Brzy tady taky nechám vystavět novou madrasu.

Ačkoli se v průběhu let mnoho věcí změnilo, můj rodinný život se příliš nezměnil. Podařilo se nám vybudovat integrovanou, silnou a zdravou rodinu. Podle mého názoru, za účelem vybudování tohoto druhu rodiny, by měl stát silný patriarchální otec. V rámci rodiny by neměla být demokracie. Pokud tam demokracie je, rodina se rozpadne - mezi členy rodiny nebude jednota a děti nebudou poslouchat své rodiče. Islám říká, že muž by měl vést ženu, a ne naopak. K dispozici máme příhodné kyrgyzské přísloví: vychovávej řádně děti od raného dětství, trénuj svou ženu od začátku.

Před zřízením sovětské vlády, ženy opravdu neměly žádný hlas. Měly poslouchat bez ohledu na to, co říkají jejich manželé a obecně jim nebylo dovoleno vycházet ven. Většinu svého života strávily ve svých domech. Ženy by se ani neměly dohadovat se svými manžely, pokud s nimi nesouhlasí. Když byla založena Komunistická vláda, byl přijat nový zákon, který stanovil, že muži a ženy si jsou rovni. Potom začaly ženy chodit do škol a dokonce i na vysoké školy. Začali zastávat vysoké pozice ve vládě. Jejich role v rodině se snížila a role ve veřejném životě zvýšila. Vzhledem k tomu, že role žen na veřejnosti stoupala, role mužů na veřejnosti klesala a jejich povinnosti doma rostly. Od zhroucení Sovětského svazu začali mnozí manželé sedět doma, obstarávat domácí práce a pečovat o děti, zatímco jejich ženy pracovaly a vydělávaly peníze na podporu rodiny.

Měnící se role mužů a žen jsou jasné, ale je pro mě těžké říci, jak se změnila role mladých lidí ve společnosti. Abych nepřeháněl, mohu jen říci, že mládež v mojí době byla méně vzdělaná, ale projevovala více úcty ke starším lidem, protože byli považováni za důležitý zdroj informací a znalostí. Dnešní mládež je moderní a vzdělaná, ale nemají žádnou úctu ke starým lidem. Nicméně, dnes chodí více mladých lidí do mešit než v minulosti.

Poté, co se v roce 1990 sovětská vláda zhroutila, začal proces privatizace. Pokud kolektivizace byla v určitém historickém období dobrá, privatizace byla ještě lepší. Ale to je jen to, co si myslím. Mnoho jiných lidí litovalo zániku kolkhozi. Myslím, že tito lidé nebyli schopni pochopit kapitalismus. Oni ani nepochopili, co se děje, když proces privatizace začal. Odmítli privatizaci a doufali, kéž by mohli zůstat v kolchozu. Osobně jsem pochopil, že kapitalismus byl dobrý a obsahoval proces privatizace.

Narodil jsem se v této obci a zde žiji celý svůj život. Teď mám děti, které žijí a pracují v Biškeku a posílají mi nějaké peníze, pokud si o ně řeknu, ale já jejich peníze opravdu nepotřebuji. Jsem soběstačný. Od privatizace jsem dostal 100 ha zemědělské půdy, plus traktory a kombajny. Každý dostal "akcie" od vlády, ale jen málo lidí se stalo úspěšnými, protože jich mnoho nemělo zkušenosti a dovednosti spravovat soukromé farmy. Jsem jedním z nejúspěšnějších farmářů v naší vesnici a myslím, že všechny problémy mají řešení, pokud je hledáte. V současné době opravdu nejsou žádné problémy s dodávkami vody, vybavením nebo financováním. Krmíme půdu a půda živí nás, čím více budete investovat, tím více dostanete. Ale ti, kteří odmítli privatizaci, mají velké problémy. Myslím, že problém není, že tyto problémy existují, ale že někteří lidé nechápou kapitalismus a nechtějí – nebo neví jak - tyto problémy vyřešit.

Během mého dětství, jsme neměli ani pomyšlení na zábavu. My jsme ani nevěděli, co zábava je. V současné době si mnoho lidí užívá návštěvy sanatorií a lázní, mladí lidé našli mnoho druhů zábavy: hrají fotbal a tradiční hry jako Kok-boru. [4] Pokud jde o mě, rád chodím k Susamyr, Sary Chelek, Cholpon Ata, a Issyk-Kul si odpočinout. [5] Během mého dětství bylo mým koníčkem hrát chuko. [6] Dnes je mojí oblíbenou činností  navštěvování lidí. Každý den se v obci najde nějaká příležitost, a jako jeden z nejstarších ve vesnici jsem zvaný já. Také rád navštěvuji svoje děti a rád vidím svoje vnoučata. Televize došla do naší vesnice v roce 1962 a stala se jednou z nejoblíbenějších forem zábavy. Před tím spolu mladíci rádi sedávali a pili kumys [kvašené kobylí mléko].

Mým prvním jazykem je kyrgyzština, což je jazyk, kterým jsem byl doma vychován. Také jsem mluvil rusky. Naučil jsem se to, když jsem byl na vojně a když jsem byl na vysoké škole. Ve většině případech mého života vždycky používám kyrgyzštinu, ale ruština je také důležité. Mluvím kyrgyzsky s Kyrgyzy a rusky s rusko-mluvícími lidmi. Někdo říká, že angličtina je stále prestižnější a někteří zase, že bychom se měli učit arabštinu, zvláště chceme-li hlouběji pochopit naše náboženství.

Myslím, že kyrgyzština nám uvnitř hranic naší země stačí, protože mohu komunikovat v kyrgyzštině s lidmi ze všech ostatních oblastí Kyrgyzstánu. Používání kyrgyzštiny se během mého života změnilo: v městských oblastech má mnoho lidí tendenci mluvit rusky a jsou rusifikováni pokud jde o kulturu a mentalitu. Myslím, že to tak je, protože kyrgyzština byla zanedbávaná během sovětském období. Myslím si, že kyrgyzština je v Kyrgyzstánu nejrychleji rozšiřovaný jazykem. Je to proto, že je spojna s naším náboženstvím a naší kulturou a je nepravděpodobné, že Kyrtgyzové budou zanedbávat svoje náboženství a rodný jazyk.

V dnešní době se pracovní migranti začínají stěhovat do zahraničí za lepšími životy. Myslím, že to funguje pouze v krátkodobém horizontu. Jejich životy se zlepší, ale jen dočasně. Existuje kyrgyzského přísloví: je lepší být otrokem, než být guvernérem v cizí zemi. Ti, kteří se přestěhují do cizí země, nemají v případě nouze podporu příbuzných. A nezáleží na tom, jak dobře žijí, budou se nakonec muset vrátit domů. Nemohou být pohřbeni v cizí zemi, pokud jsou Kyrgyzové pohřbeni mimo svou rodnou zemi, je to pro naši společnost velká škoda. Kdyby moje děti trvale žily v zahraničí a požádaly mě, abych s nimi žil, chtěl bych je navštívit, ale nechtěl bych tam zůstat navždy. Raději bych žil ve své vlasti, se svým lidem, než žít v cizí zemi, se svými dětmi. Ale myslím, že zahraniční migrace je dobrá pro naši ekonomiku. Ačkoli příjmy pracovních migrantů nemají vliv na rozpočet naší země, protože migranti posílají peníze svým rodičům, rodinám a příbuzným.

Pokud jde o obavy z vnitřní migrace - z vesnic do měst - myslím si, že by mělo dojít k omezení. Mnoho vesničanů opouští své domovy kvůli hledání lepšího života ve městech, ve venkovských oblastech dochází k nedostatku pracovníků v zemědělství a přebytku dělníků v městských oblastech, jako je Biškek. Migranti dělají život ve městě a ve svých obcích horší, takže by bylo lepší, pokud by se vrátili do svých vesnic. Takže si myslím, že by měl existovat nějaký zákon zakazující migraci venkovského obyvatelstva do měst.

Nicméně si myslím, že to je dočasný jev, který se vyřeší sám. Stále ještě přibývá venkovanů, kteří jdou do měst, což znamená, že města musí mít stále schopnost přijímat nové přistěhovalce. Ale jak tento proces pokračuje, budou mít masivní města přebytek obyvatelstva. To bude znamenat skoro žádnou práci nebo velmi nízké platy a nově příchozí, nekvalifikovaní vesničané nebudou moci najít práci, a nebudou mít jinou možnost, než se vrátit do svých vesnic. Viděl  jsem poměrně málo mladých lidí, kteří by se vrátili do své vesnice, protože se jim ve městě opravdu podařilo nalézt lepší život. Takže to vypadá, že se problém začal řešit sám.

Myslím, že jak město, tak obce má své plusy a minusy. Životní podmínky jsou dobré ve městě. Jsou tam kina, divadla a parky. Mají tam apartmány s teplou a studenou vodou a ústřední plynové topení. Existuje více šancí na využití inovativních technologií a získání vzdělání. Ale měli byste mít na paměti, že všechny tyto věci budete využívat pouze pokud máte peníze. Pokud nemáte peníze, budete prostě zlikvidováni. A také znečištěný vzduch a konstantní hluk stresuje lidi a dělá je nezdravými. Na druhou stranu je v obci čistá voda, čerstvý vzduch a krásná příroda. Veškeré jídlo je zdravé, protože se vyrábí v naší vlastní zahradě. A vesničané zastávají více fyzické práce, takže jsou zdravější.



-------------------------------------------------- ------------------------------

[1] Pokrm připravovaný z talkan, voda, sůl, a airan - kyselé, lehce fermentované kravské mléko.

[2] Zhruba stejný jako Jarma.

[3] Tenký plátek chleba, často jedený staršími Kyrgyzy, a to zejména v průběhu měsíce ramadánu.

[4] Jedná se o tradiční soutěž na koních.

[5] Susamyr je horské údolí jižně od Biškeku, Sary Chelek je vysokohorské jezero, Cholpon Ata je letovisko na břehu jezera Issyk-Kul, další vysokohorské jezero.

[6] Hra podobná kuličkám, ale hraje se s ovčími kostmi.
Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web

Nástroje pro stránku
