Evoluční teorie: Co v Darwinově vizi obstálo a co vyžaduje opravu

Darwinova teorie z roku 1859 je bezesporu základním pilířem moderní biologie. Přesto ji dnes nemůžeme vnímat jako neotřesitelnou pravdu, ale jako vědecký model, který se v čase vyvíjí. Tato práce se snaží ukázat, které části teorie jsou dnes potvrzeným faktem a které naopak moderní věda musela zásadně přehodnotit.

Darwinův největší přínos spočívá v tom, že našel logický klíč k tomu, jak vzniká rozmanitost života bez nutnosti zásahu vnější síly.

• Logika mechanismu: Darwin (1859) si uvědomil, že zdroje v přírodě jsou omezené a jedinci se od sebe liší. Z toho logicky vyplývá, že ti s výhodnějšími vlastnostmi mají větší šanci předat své geny dál. Tento proces je dnes matematicky prokazatelný a vidíme ho v reálném čase – například u bakterií, které se bleskově adaptují na nová antibiotika (Flegr, 2005).
• Jednotný původ všeho živého: Darwin postuloval, že všichni jsme příbuzní. Ve své době to byla spekulace, ale dnešní genetika mu dala za pravdu. Skutečnost, že bakterie, rostlina i člověk používají stejný genetický kód (DNA), je podle Mayra (1982) nejsilnějším důkazem, že život na Zemi má jeden společný kořen.

Při kritice Darwina je nutné rozlišit mezi „vyvrácením“ a „upřesněním“. Moderní biologie ukazuje, že Darwin v mnoha ohledech situaci příliš zjednodušil.

Největší slabinou Darwina bylo, že vůbec netušil, jak funguje genetika. Představoval si, že se vlastnosti rodičů v potomkovi „mísí“ jako barvy v nádobě.

• Vědecký protiargument: Jak upozorňuje Flegr (2005), kdyby dědičnost fungovala jako míchání barev, každá nová výhodná mutace by se v každé další generaci rozředila na polovinu, až by úplně zanikla. Evoluce by se zastavila. Tuto chybu opravila až Mendelovská genetika, která ukázala, že geny jsou „kuličky“, ne „barvy“, a tudíž se neředí.

Darwin byl přesvědčen, že příroda nedělá skoky a vše se mění hrozně pomalu (tzv. gradualismus). Fosilní záznamy v horninách ale často vyprávějí jiný příběh.

• Kritika z paleontologie: Často vidíme, že se druh miliony let nemění a pak se během krátké doby (z geologického pohledu) objeví náhlá změna. Eldredge a Gould (1972) proto přišli s teorií přerušovaných rovnováh. Tvrdí, že evoluce neběží jako plynulý pás, ale spíše v náhlých pulsech, což Darwinův původní model nedokázal vysvětlit.

Darwin viděl za vším „boj o život“. Myslel si, že každý detail na těle zvířete musí mít nějaký praktický účel pro přežití.

• Argument náhody: Dnes víme, že mnoho změn v přírodě se děje prostou náhodou (genetický drift). Jak uvádí Roček (2007), v malých skupinách se může nějaký znak rozšířit jen proto, že jeho nositelé náhodou přežili katastrofu, zatímco „zdatnější“ jedinci zahynuli. Evoluce tedy není jen o „lepším designu“, ale i o obrovské porci štěstí.

Darwinova schopnost pochybovat o vlastních závěrech (např. o vzniku složitého oka) z něj dělá skutečného vědce. Moderní syntéza jeho myšlenky nezrušila, ale podstatně je doplnila o vliv náhody a přesné mechanismy genetiky. Evoluční teorie je tak dnes mnohem robustnější a složitější systém, než jaký si Darwin v 19. století dokázal představit.

• DARWIN, Charles (1859). On the Origin of Species by Means of Natural Selection. London: John Murray.
• ELDREDGE, Niles a GOULD, Stephen Jay (1972). Punctuated equilibria: an alternative to phyletic gradualism. In: SCHOPF, T. J. M., ed. Models in Paleobiology. San Francisco: Freeman, Cooper.
• FLEGR, Jaroslav (2005). Evoluční biologie. Praha: Academia. ISBN 80-200-1274-5.
• MAYR, Ernst (1982). The Growth of Biological Thought. Harvard University Press.
• ROČEK, Zbyněk (2007). Historický úvod. Přednáška k předmětu Bi8150. Masarykova univerzita, Brno.