Pavla Milová, Nikola Zittová
Pestrá Evropa, 2012

¹⁾

Slováci v Polsku sice nejsou nejpočetnější menšinou, ale i přesto byla výprava do Polska zaměřena na ně. Slováci v Polsku žijí převážně v Malopolském vojvodství (viz mapka výše), konkrétně v Oravě a Spiši, což byla dříve slovenská města. Spor o Oravu a Spiš se táhl již od roku 1918, a protože to bylo československo - polský spor, jistě není v ČR věcí neznámou. Zachovala si tedy Orava a Spiš i po tolika letech něco ze slovenské kultury a cítí se zdejší obyvatelé být ještě Slováky nebo už o sobě hovoří jako o Polácích? To jsou jen některé z důvodů vybrání slovenské menšiny.

Dalším důvodem, pro autorky neméně důležitým, bylo to, že rok předtím (také v rámci projektu Pestrá Evropa) proběhla snaha o zhodnocení současné situace slovenské menšiny na území Maďarska. Díky tomu, že se jednalo o tu samou minoritu, se tento článek může také z části pokusit komparovat, jaký je rozdíl mezi postavením Slováků v Maďarsku a Polsku.

Předkládaný článek by měl sloužit k seznámení se se slovenskou menšinou žijící v Polsku. Čtenář by se zde měl dozvědět nejen to, jak se slovenská menšina dostala na území Polska a jak se měnilo postavení slovenské menšiny v letech, ale především by měl získat přehled o tom, v jaké situaci se slovenská menšina nachází nyní a čím se vůbec vymezuje vůči majoritní společnosti. Následující text by měl také informovat o tom, jak jsou na tom Slováci žijící v Polsku se znalostí a používáním slovenštiny.

Literatury o slovenské minoritě nacházející se v Polsku je poměrně nedostatek. Slováky žijícími v zahraničí se zabývá např. internetový portál Zahraniční Slováci, který informuje o tom, co vůbec znamená pojem zahraniční Slovák. Podle tohoto portálu jde o osobu, která nemá sice státní občanství Slovenské republiky, ale má slovenské kulturně-jazykové povědomí nebo slovenskou národnost. Slováky v Polsku se zabývá velice okrajově, na tomto webu lze tedy nalézt informaci o tom, že Slováci se do Polska dostali v důsledku politických změn po roce 1918. ²⁾ Dalším internetovým portálem, který je pro zahraniční Slováky informačně stěžejní je internetový portál nazývající se Úřad pro Slováky žijící v zahraničí.³⁾ Jde o nejrozsáhlejší portál o krajanech Slováků ve světě, je možné zde nalézt informace o všech slovenských menšinách v zahraničí včetně internetových odkazů na spolky Slováků, které v daném státě působí, ale také informace o Slovácích žijících na Slovensku.

Další informace o Slovácích v Polsku lze nalézt v knize Zahraniční Slováci a materinský jazyk.⁴⁾ Kapitola tohoto sborníku s názvem Priestory slovenčiny v Poľsku, jejímž autorem je Jozef Ciagwa, se zabývá tím, jak velký prostor byl v Polsku dán slovenskému jazyku a školství v období od připojení severní Spiše a Horní Oravy k Polsku až po závěr druhé světové války. Další příspěvek se jmenuje Poznámky k dejinám Slovákov v Pol´sku a k ich národnému a kultúrnemu zápasu, jejímž autorem je současný generální tajemník Spolku Slováků v Polsku, pan L´udomír Molitoris. Pan Molitoris sděluje, že počátky krajanského hnutí v Polsku jsou spojeny s událostí připojení severní Spiše a horní Oravy v roce 1920. Tímto aktem byly přerušeny snahy o to, aby si obyvatelé sami rozhodli podle národnostního cítění, k jaké státní příslušnosti se chtějí hlásit.

Výzkumné metody lze dělit na dva hlavní přístupy, a to kvantitativní a kvalitativní. V rámci této práce byl využit především přístup kvalitativní, jehož výhody spočívají v možnosti obsáhlejšího průzkumu dané problematiky a získání primárních informací. Nevýhodou kvalitativního přístupu je jeho poměrně velká časová náročnost a složitost interpretace získaných dat. K doplnění informací získaných v terénu byly využity také metody kvantitativního výzkumu, v tomto případě spočívaly v analýze literatury, týkající se tématu.

Jako jedna z technik sběru dat byl zvolen střednědobý terénní výzkum, v rámci kterého bylo využito narativních rozhovorů. Výhodou narativního rozhovoru je nenáročnost otázek, kdy narátorovi stačilo položit první otázku a byl schopen hovořit již dále sám bez nutnosti klást další otázky. Rozhovory byly provedeny především se Slováky aktivními ve veřejném životě slovenské menšiny.

Tabulka 1 Souhrn narátorů

Zdroj: vlastní zpracování

Nejprve bylo nutné nastudovat alespoň základní informace, které se týkají slovenské menšiny v Polsku. Dále bylo nutné zjistit z internetových zdrojů, konkrétně stránky polského Ministerstva vnitra⁵⁾, v které části Polska je slovenská menšina nejpočetnější, na základě toho jsme se později rozhodly, na kterou část Polska se při sbírání dat zaměřit.

Samotný výzkum probíhal na začátku září 2012, kdy po předchozí emailové komunikaci s generálním tajemníkem Spolku Slováků v Polsku jsme se rozhodly, že výzkum začne v Krakově, kde má tento Spolek sídlo. Další část výzkumu proběhla v městě Nová Belá, neboť tam žijí Slováci (starousedlíci), a také zde působila redaktorka Života (slovenský časopis), která nám pomohla kontaktovat Slováky žijící v tomto městě. Paní Jendžejčíková se tedy ujala role našeho průvodce mezi starousedlíky.

Během výzkumu se ukázalo, že respondentů bude velmi málo, neboť za Slováky se považuje již jen velmi málo z těch, kteří by se za ně považovat mohli (viz níže), proto byly v Nové Belej provedeny pouze dva rozhovory. Z nich vyplynulo, že Slováci žijící zde upřednostňují spíše spišskou příslušnost, než slovenskou, což nám potvrdila i redaktorka Života Agáta Jendžejčíková, proto jsme nepovažovaly za nutné provést další dotazování.

Ukázka archivu měsíčníku Život, jehož šéfredaktorkou je Agáta Jendžejčíková (na snímku vlevo), který se nachází v Krakově v budově Spolku Slováku v Polsku a členka Pestré Evropy Pavla Milová (vpravo).

Zdroj: soukromý archiv

Jedním z respondentů byl pan František, který byl velice vstřícný a ochotně odpovídal na naše otázky. Interview s ním trvalo přibližně 90 minut, poté do rozhovoru vstoupila jeho žena, která také velice ochotně spolupracovala. Pan František nám řekl, že on a jeho žena jsou již jedni z posledních starousedlíků v této obci. Sám o sobě hovořil jako o Slovákovi, nicméně používal spišský dialekt.

Slováci v Polsku se nachází především v severní části Polska, konkrétně v oblasti severní Spiše a horní Oravy, které byly připojeny k Polsku v roce 1920. Jde rozlohou o nevelké území, které bylo dne 28. července 1920, připojeno k Polsku a stalo se jeho součástí až dodnes. Po rozpadu Rakousko-Uherska byly tyto dvě oblasti jediné, které se po dělení Uherska dostaly do Polska. Celkem šlo o 583 km2, z toho 170 km2 připadalo na Spiš a 413 km2 na Oravu. Na tomto území bylo v té době 95 % obyvatel slovenské národnosti, nicméně sčítání lidu z roku 1921 a 1930, zaznamenala pouze národnost polskou, zejména z toho důvodu, že při sčítání lidu nebyly kladeny otázky, které by se týkaly národnosti. Slovenská menšina v Polsku byla přehlížená, přes ratifikaci smlouvy z roku 1925, která upravovala postavení československé menšiny v Polsku, se její postavení nezlepšilo. Jistým zlepšením alespoň v oblasti používání slovenského jazyka byla reforma z roku 1933, která doporučila zavedení výuky jazyka nejbližších sousedů.⁶⁾

V roce 1952 byla přijata ústava nezahrnující ochranu práv národnostních menšin Ústava v této podobě stírala národností rozdíly a byla sestavena v rámci politiky poválečné asimilace. Hlavním politickým záměrem vůči národnostním menšinám v letech 1945-1989 byl jejich odsun na okraj společnosti. Národnostní menšiny mohly udržovat svou tradici a kulturu skrze školství, to bylo ale do značné míry omezené a pomocí lokálních kulturních činností, především skrze folklór. Rok 1989, který následoval vznik nezávislých států byl přelomový. V polské státní politice došlo k odpolitizování otázky národnostních minorit. Národnostní menšiny byly začleněny do polské společnosti jako rovnoprávné. Ústava z roku 1997 nastolující právní ochranu etnických a národnostních menšin, definovala závazky státu vůči minoritám. Tato nová ústava je ovšem omezena na ochranu práv příslušníků národnostních menšin jedině u osob s polským státním občanstvím.⁷⁾

Až do sčítání lidu konaného v roce 2001 nebyly v poválečných sčítáních obyvatelstva obsaženy otázky týkající se etnické problematiky. Z tohoto důvodu je možné do té doby vycházet jedině z odhadů vycházejících ze sociálních průzkumů. Většina národnostních menšin je rozptýlena po celém Polsku. Mezi jednu z výjimek patří slovenská národnostní menšina, která sídlí v pohraničních regionech na Spiši a Oravě.⁸⁾

Podle Úřadu pro Slováky žijící v zahraničí je v Polsku 15 000 osob slovenské národnosti (údaje jsou z roku 2008).⁹⁾ Z rozhovoru s panem Molitorisem, generálním tajemníkem Spolku Slováků v Polsku, bylo zjištěno, že nejvíce Slováků v Polsku žije v oravském a spišském obvodu. Tyto obvody byly dříve slovenským územím, kde bylo tudíž minimum Poláků. Toto území bylo ale 28. 7. 1920 připojeno k Polsku, vzhledem k tomuto historickému faktu jsou Slováci, stejně jako např. Němci v Polsku autochtonní menšinou.

Sídlo Slováků v Polsku se nachází v Krakově, kde má hlavní budovu instituce Spolek Slováků v Polsku, který byl založen v roce 1957. Tento spolek zaštiťuje všechny místní skupiny, které vykonávají svou činnost ve slovenských obcích oravského a spišského obvodu. Mezi aktivity místních skupin spadá např. pořádání folklorních vystoupení nebo hudebních kroužků. Spolek zařizuje slovenské jazykové kurzy vedené slovenskými lektory, tábory pro děti nebo výlety na Slovensko (projekt Poznej svou vlast) a také zajišťuje další projekty. Navzdory tomu počet Slováků, kteří mají potřebu rozvíjet slovenskou kulturu, se snižuje, což je způsobeno, jak dřívějším tlakem z polské strany, tak i probíhající asimilací všeobecně, která se projevuje samozřejmě také smíšenými sňatky. Z toho vyplývá, že dochází i k úpadku slovenského jazyka, který je nahrazován místními dialekty ovlivněnými polštinou. Znalost slovenštiny je v současnosti spíše pasivní. Tuto situaci se snaží Spolek Slováků v Polsku svou aktivitou zlepšit a přispívá k tomu i dobrovolná výuka ve školách v některých větších obcích, kde je slovenština vyučována jako jazyk národnostních menšin.

Generální tajemník Spolku Slováků v Polsku pan Ludomír Molitoris s několika výtisky časopisu Život.

Zdroj: soukromý archiv

Spolek Slováků v Polsku vydává časopis Život, který vychází měsíčně v průměrném nákladu 2100 kusů. Financování měsíčníku je především pokryto penězi z předplatného, které je v počtu 1600 kusů každý měsíc. Měsíčník Život informuje slovenskou menšinu v Polsku o aktualitách odehrávajících se mezi krajany, o dění na Slovensku, které s ní souvisí. Dále informuje o pořádaných kulturních akcích, o výtvarných a literárních soutěžích a také o církevním životě, který je pro tamější slovenskou národnostní menšinu důležitý. V budově spolku sídlí také redakce časopisu Život. Redakce časopisu byla dříve ve Varšavě a to v době, kdy vznikla v roce 1958, kde byla cenzurována inspektorem. V počátcích byly výtisky odebírány, z důvodu zachování vydávání časopisu, jedním odběratelem po více kusech stejného čísla.

V roce 1993 byla redakce přesunuta do Krakova, svého nynějšího působiště. Financování kulturně-společenského časopisu je částečně pokryto penězi z předplatného, jak již bylo zmíněno, měsíční náklad v podobě zhruba 2100 kusů se nijak výrazně nemění. Slovensko finančně spolek nepodporuje. Finanční podpora spolku přichází z fondu pro národnostní menšiny, který každoročně klesá. Podpora přichází z grantů na jazykové kurzy, ale i na vydávání kulturně-společenského měsíčníku Život, který je financován z 60 % z polské podpory a zbytek z předplatného. Dalším určitým příjmem je polygrafická činnost spolku.

Upomínka na 14. ročník Dnů slovenské kultury v Malopolsku, která je vystavená v zasedací místnosti Spolku Slováků v Polsku, jež má sídlo v Krakově.

Zdroj: soukromý archiv

Mezi každoročně pořádané kulturní akce Spolku Slováků v Polsku patří „Dny slovenské kultury„, které jsou jednou z významných kulturních akcí z pohledu slovenské národnostní menšiny. XIX. ročník „Dnů slovenské kultury“ v Malopolsku se konal v červenci 2012 v obcích Jablonka, Krempachy a v Krakově. Typické pro tuto akci je, že během ní vystoupí soubory ze Slovenska, ale i krajanské soubory, dětská skupina moderního tance a v neposlední řadě byla k vidění vernisáž výstavy malíře a básníka Františka Kolkoviče, bývalého člena Spolku Slováků v Polsku, k příležitosti nedožitého 50. výročí jeho činnosti.

Další kulturní akcí, kterou pořádá spolej je „Přehlídka krajanských dechových hudeb„. XXXI. ročník se konal v září 2012 v obci Vyšné Lapše. Při této akci byla sloužena slavnostní slovenská sv. mše, k vidění byla přehlídka dechových hudeb, koncert dechovky ze Slovenska a vystoupení krajanského folklórního souboru a mažoretek.

Další typickou kulturní akcí Spolku Slováků v Polsku udržující tamější slovenskou tradici a kulturu je masopust. Masopustní únorová akce „Ostatki-Fašiangy“ je přehlídkou slovenské národnostní menšiny na Spiši a Oravě. V roce 2012 se konala v obci Krempachy, tato akce je především pořádána za účelem amatérských vystoupení jednotlivců i skupin, které mají pobavit a připomenout slovenskou lidovou slovesnost a zvyky.

Jedny z mála slovenských vlajek, které jsou v Polsku k vidění.

Zdroj: soukromý archiv

Navzdory snaze Spolku Slováků v Polsku není televizní ani rozhlasové vysílání ve slovenštině. Donedávna bylo spolkem řízeno rozhlasové vysílání s názvem Informátor slovenský, které bylo díky nedostatku financí zrušeno. Ze strany slovenské menšiny žijicí v Polsku je zájem o vysílání Slovenské televize do zahraničí, díky němuž by bylo možné slyšet denně slovenštinu, značný.

Kataryna a Franciszek Brodowski, jedni z posledních slovenských starousedlíků v Novej Belej. Navzdory tomu mají jejich jména polskou podobu díky polskému vlivu a silné asimilaci.

Zdroj: soukromý archiv

Po roce 1920, kdy došlo k anexi slovenského území Polskem, odešel velký počet lidí z obce Nová Belá na Slovensko, neboť tito lidé nesouhlasili s připojením území k Polsku a s tím souvisejícími podmínkami, které tím pro ně na tomto území nastaly. Z rozhovoru s narátorem Františkem bylo zjištěno, že nejdůležitějším důvodem proto zůstat byl pro ostatní Slováky jejich majetek v podobě hospodářství, které nechtěli opustit a přenechat Polákům. Velmi malý počet původních starousedlíků v obci Nová Belá živí jejich hospodářství dodnes jako je tomu například u narátora Františka jeho manželky.

Po roce 1920, kdy bylo toto území přiřazeno Polsku, se do Novej Belej začali stěhovat Poláci, a toto polské osidlování trvalo do roku 1939.

Nové centrum pro Slováky v Novej Belej

Zdroj: soukromý archiv

Budova nového Centra slovenské kultury v obci Nová Belá, jejíž stavba začala 10.10.2006, kdy započala přestavba z jiné budovy. Kvůli nedostatku financí není budova ještě zkolaudována. Po její kolaudaci má Centrum slovenské kultury sloužit jako kulturní dům Slováků s knihovnou a společenskou místností a v části budovy bude penzion, díky kterému se očekává částečné navrácení spolkem vložených finančních prostředků. Budova je financována z části Polskem a Slovenskem a zbytek jde z rozpočtu Spolku Slováků v Polsku.

Roku 1925 byla ratifikována dvoustranná smlouva, která měla zaručit zlepšení právního postavení československé menšiny v Polsku. Československo uzavřelo s Polskem smlouvu o postavení menšin na obou stranách již v roce 1920, ale nebyla ratifikována a tudíž ani nenabyla platnosti. Po roce 1925 se v administrativě a soudnictví stále používala polština. Po krátkém období 1939-1945, kdy obvody Spiš a Orava připadly Slovensku, se po přiřazení zpět Polsku píše nová kapitola mezi vzájemnými vztahy Polska a Československa. Tato kapitola započala v roce 1947 uzavřením Smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci mezi Polskou republikou a Republikou Československou. Byly zřízeny dvě slovenské školy a slovenština se začala vyučovat v rámci polských škol ve většině oravských a spišských obcí jako nepovinný předmět. K používání slovenštiny mimo školy docházelo v malé míře i ve veřejném životě slovenské menšiny v Polsku, a to také díky krajanskému časopisu Život a spišským kostelům.¹⁰⁾ Slovenština byla v již změných obvodech udržována především díky náboženskému životu slovenské menšiny v Polsku. Pro tamější Slováky byly bohoslužby ve slovenském jazyce otázkou tradice a docházelo díky ní k upevňování etnické identity Slováků žijících v Polsku.

Udržení slovenského jazyka v Polsku a jeho rozvoj není možné nespojit se školstvím a náboženstvím. Výuka slovenštiny na školách a bohoslužby sloužené ve slovenštině jsou velmi důležitými faktory pro tamější slovenskou menšinu k udržení si etnické identity. Slováci v Polsku se v naprosté většině vyskytují na území Oravského regionu, kde fungují místní skupiny například v obcích Podulk nebo Jablonka a na území Spišského regionu v obcích Krempachy nebo Nová Belá. Ovšem z důvodu vlivu asimilace je jazyk stále více ovlivněn polštinou, díky tomu se v těchto místech dá mluvit o oravském a spišském dialektu.

Slovensky hovoří především starší generace Slováků, děti jsou velmi často ze smíšených manželství a dávají přednost jazyku majority. Jazykové kurzy pořádané Spolkem Slováků v Polsku mají kolem 40 účastníků ročně. Spolek pořádá také letní jazykové kurzy na Slovensku za podpory Slovenského Ministerstva školství. Veškeré kurzy vedou slovenští kantoři, kteří vystudovali ve většině případů na Univerzitě Komenského v Bratislavě.

Ukázka z kurzu slovenštiny, který se koná pod záštitou Spolku Slováků v Polsku. Kurzy navštěvuje 40 osob, především dětí, a jsou vedeny vystudovanými slovenskými lektory.

Zdroj: soukromý archiv

Díky rozhovorům s narátorkami je možné říci, že dnes je situace taková, že někteří rodiče nepodporují své děti ve slovenštině, jedním z důvodů je vyvíjení určitého nátlaku ze strany Poláků. Patřit mezi příslušníky slovenské národnostní menšiny není podle narátorek právě výhodou. Díky své slovenské národnosti je možné, že Slovák nebude přijat na poptávané pracovní místo. Nejen to způsobuje pokles zájmu o některé zájmové aktivity místních skupin, které se snaží podpořit slovenskou kulturu. Pokud rodiče nedávají své děti do slovenských škol, tak je to z finančního hlediska, ale také z hlediska pohledu majority na menšiny, protože být Slovákem není bráno právě jako privilegium.

Článek 35 Ústavy pro zachování a rozvoj slovenského jazyka by měl zaručit rozvoj slovenštiny. Děje se tak spíše na lokální úrovni, méně už na regionální úrovni. Slovenština je v Polsku také ovlivňována místními dialekty, tak jako je tomu téměř všude, kde žijí zahraniční Slováci. Důležitým faktorem pro uchování jazyka je počet mluvčích, kterých v Polsku ubývá, protože jen velmi málo rodičů je natolik kulturně motivovaných, že učí své děti slovensky.¹¹⁾

V Polsku téměř 90 % věřících vyznává katolickou víru.¹²⁾ Stejně tak příslušníci slovenské národnostní menšiny v Polsku se hlásí k římkokatolické církvi.¹³⁾ Z obce Nová Belá, která byla po roce 1920 připojena v rámci Spiše a Oravy k Polsku, odešel velký počet lidí na Slovensko a do oblasti se začali stěhovat Poláci.

Za druhé světové války bylo toto území přiřazeno Slovensku, poté opět připadlo Polsku. Toto krátké období znamenalo pro Slováky na Spiši a Oravě především navrácení do původního stavu. Bohoslužby byly slouženy ve slovenském jazyce, ale nešlo pouze o slovenštinu v oblasti katolických farností na Spiši a Oravě, ale také v administrativě a školství. Situace se obrátila po roce 1945 a navrácení Spiše a Oravy Polsku, kdy nastala násilná polonizace, při které bylo mnoho lidí donuceno hledat ochranu na území Slovenska. Důležitá byla otázka záchrany života a ochrana slovenského národního života byla vedlejší.¹⁴⁾

Z rozhovoru s narátorem z obce Nová Belá vyplynulo, že Poláci často na tomto území rabovali a Slováci začali být bráni jako znevýhodněná menšina. Před rokem 1945 byli tamější faráři Slováci, bohoslužby byly slouženy ve slovenštině a také nápisy v kostelech byly ve slovenském jazyce. Po druhé světové válce přišel do obce polský farář, i přestože obec byla obydlena z většiny Slováky než Poláky, to znamenalo, že zdejší Slováci i nadále zpívali písně ve slovenštině a z toho důvodu požadovali slovenského faráře.

Podle dalších poskytnutých informací od narátorů bylo zjištěno, že bohoslužby jsou třikrát týdně ve slovenštině a je o ně veliký zájem. Zachování liturgie ve slovenštině je pro starousedlíky i pro mladší generaci Slováků, která je angažována v zachování slovenské kultury a tradice a například i navštěvuje kurzy slovenštiny nebo chodí do škol s výukou slovenštiny, velmi důležitá.

Etnická identita obyvatel Spiše a Oravy byla zřetelná právě díky zápasu o slovenské školství po roce 1920, a to i přes násilnou likvidaci slovenského lidového školství, které vydrželo již silnou maďarizaci. Nesouhlas s vyučováním v polském jazyce byl znatelný například v obci Hladovka na Oravě, tento nesouhlas plně korespondoval se situací v okolních obcí, které se také postavily za vyučování ve slovenském jazyce. Roku 1924 vyšla vyhláška, která zohledňovala možnost zákonného ustanovení škol národnostních menšin v obci s alespoň 25 % celkového počtu obyvatel, přičemž počet žáků musel být nejméně 40. Pro rozvoj slovenštiny v Polsku byl nepříznivý fakt, že v letech 1920-1939 nebyl v prostředí Slováků ani jeden slovenský učitel. Během období 1939-1945, kdy byly Orava a Spiš přičleněny ke Slovensku, bylo na těchto územích zřízeno slovenské školství, které bylo zrušeno po přičlenění zpět k Polsku.Po roce 1947 byla podepsána dohoda mezi Polskem a Československem a místní orgány zaujaly kladnější postoj k tamější menšině. Silná polonizace nacionalisticky laděných polských učitelů byla přerušena jejich vystěhování ze Spiše a Oravy, aby bylo předejito konfliktům. Ve školním roce 1950/1951 bylo zřízeno již 33 slovenských škol s 2 300 žáky. Velký počet slovenských škol na Spiši a Oravě měl za následek hromadné přehlašování dětí do slovenských škol. O osm let později byla úroveň vyučované slovenštiny v Polsku mírně snížena kvůli nedostatku učitelů ze Slovenska. Dalším problémem byla agitace ze strany Polska, aby rodiče zapisovali své děti na polské školy, protože polština je jazykem postupu. Poslední maturita střední slovenské školy se konala ve školním roce 1966/1967. Nyní je slovenský jazyk vyučován jako jazyk nepovinný. Kolem roku 1990 bylo na Spiši a Oravě 20 základních škol, kde bylo vyučován nepovinný jazyk a pouze 2 slovenské školy. Celkově se slovenštinu učilo 532 žáků. ¹⁵⁾

Z rozhovorů bylo zjištěno, že se v Polsku již nenachází žádná slovenská škola, přičemž poslední ročník slovenské školy byl ve školním roce 2010/2011 v Novej Belej. Byl zde vyučován slovenský jazyk a ve slovenštině všechny ostatní předměty, které nebyly hlavními jako například tělesná výchova, výtvarná výchova a hudební výchova. V druhé třídě povinné školní docházky přibyla výuka polského jazyka a od čtvrté třídy byly veškeré hlavní předměty pro další vzdělávání vyučovány v polštině. Slovenština je vyučována, jak na základním, tak na středním stupni (6. až 9. třída). Podle názoru narátorů některé školy resp. ředitelky těchto škol tvrdí, že nejsou peníze na výuku slovenštiny, než aby otevřely kurz pro děti slovenských rodičů.

Slovenská národnostní menšina se potýká, jak s asimilací, tak s mizivou finanční podporou, kdy oba tyto dva faktory mají vliv na školství. Nevyřešenou otázkou je výuka slovenského jazyka pro nejmladší generace Slováků. Slovenští učitelé se dále potýkají s nedostatkem učebnic a problematickým způsobem dostat se na školení na Slovensko nebo na letní tábory dětí pořádané na Slovensku. Ministerstvo školství Slovenské republiky nabídlo pomoc s nedostatkem učebnic a se školeními slovenských učitelů z Polska. Ve školním roce 2010/2011 se slovenský jazyk vyučoval na 6 základních školách, kam patří i Nová Belá s 20 žáky a na 3 gymnáziích. Úřad Slováků v zahraničí přislíbil, že bude poskytovat pomoc dodáváním dětských a mládežnických časopisů vydávaných na Slovensku. Díky této pomoci by mohlo částečně dojít k rozvíjení slovenštiny a navázaní vztahu mladé generace Slováků v Polsku ke Slovensku.¹⁶⁾

Slováci se v Polsku vyskytují od roku 1920, lze je považovat za autochtonní menšinu. Slovenská národnostní menšina svou etnickou identitu odvozuje především od slovenského jazyka a jeho používání ve školství a náboženství. Pokud se slovenština v těchto dvou institucích zachová, pak je možné, aby byla udržena etnická identita slovenské národnostní menšiny a zůstala odlišnou od majoritní společnosti.

Slovenský jazyk není v Polsku používán ve formálním životě slovenské národnostní menšiny a tamější Slováci mezi sebou hovoří v polštině. Z tohoto důvodu není možné slovenštinu slyšet během běžných konverzací na ulici. Pokud je používaná slovenština, tak jde spíše o spišský a oravský dialekt. Ve smíšených manželstvích převládá jako hovorový jazyk polština. Během dlouhaleté existence slovenské národnostní menšiny v Polsku byly nesčetněkrát uzavřeny smlouvy a dohody, které situaci menšiny nezlehčovaly. Připojení severní Spiše a Horní Oravy znamenalo změnu v životě tamějších Slováků. Vzhledem k historii a silné polonizaci a totalitnímu režimu se Slováci v Polsku nemohli vyhnout procesu asimilace. Slováci v Polsku jsou římští katolíci stejně jako majoritní společnost v Polsku, to hraje důležitou roli v asimilaci tamější slovenské minority. Jedním z faktorů je i již zmíněná silná polonizace především v církevním životě slovenské menšiny.

K zachování slovenské kultury a tradice je důležitá práce Spolku Slováků v Polsku skrze pořádané kulturní akce pro Slováky, kde se mohou také sami Slováci zapojit a být tak součástí tohoto procesu o udržení své etnické identity. Dále již dlouholeté vydávání měsíčníku Život, který pomáhá k uchování slovenštiny mezi příslušníky slovenské národnostní menšiny a je důležitým prvkem k rozvoji národního povědomí. I přes aktivitu Spolku Slováků v Polsku a snaze jeho členů o udržení slovenské kultury a tradice se snaha bohužel nesetkává s patřičnou odezvou. Je zde znatelný pocit, že být Slovákem není výhodou, a proto se od slovenských kořenů v Polsku spíše upouští.

Výše finančních prostředků plynoucích od Polska a Slovenska nedovoluje rozvíjet takovou aktivitu spolku, která by počet příslušníků slovenské národnosti výrazně zvyšovala.

BIELIK, František a Claude BALÁŽ (ed.). Zahraniční Slováci a materinský jazyk. 1. vyd. Martin: Matica slovenská, 1990. 292 s. ISBN 80-7090-066-0.

DANČÁK, Břetislav a Petr FIALA. (ed.). Národnostní politika v postkomunistických zemích. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 316 s. ISBN 80-210-2388-0.

Charakterystyka mniejszości narodowych i etnicznych w Polsce. Mniejszości Narodowe i Etniczne Ministerstvo Administracji i Cyfryzacji [online]. Polska, © 2014 [cit. 2014-07-01]. Dostupné z: http://mniejszosci.narodowe.mac.gov.pl.

Ministerstwo Spraw Wewnętrznych: Characteristics of ethnic and national minorities in Poland. Ministerstvo vnitřních věcí [online]. [cit. 2013-02-26]. Dostupné z: http://www.msw.gov.pl.

Poľská republika. Slovenské zahraničie: Portál Slovákov vo svete [online]. © 2011-2014 [cit. 2014-07-01]. Dostupné z: http://www.slovenskezahranicie.sk/sk/stranka/76/polska-republika.

Úrad pre Slovákov žijúcich v zahraničí [online]. © 2014 [cit. 2014-06-08]. Dostupné z: http://www.uszz.sk/sk.

Úrad pre Slovákov žijúcich v zahraničí. Počty a odhady [online]. Bratislava, ©2013 [cit. 2013-07-14]. Dostupné z: http://www.uszz.sk/sk//pocty-a-odhady/.

V Poľsku klesá záujem slovenských detí o výučbu slovenčiny, okrem asimilácie naň vplýva aj nesúlad školských zákonov dvoch susedných krajín a poľská národnostná politika. Úrad pre Slovákov žijúcich v zahraničí [online]. © 2014 [cit. 2014-07-04]. Dostupné z: http://www.uszz.sk/sk//v-polsku-klesa-zaujem-slovenskych-deti-o-vyucbu-slovenciny-okrem-asimilacie-nan-vplyva-aj-nesulad-skolskych-zakonov-dvoch-susednych-krajin-a-polska-narodnostna-politika/.

Zahraniční Slováci. Slovake.eu [online]. [cit. 2012-10-26]. Dostupné z: http://slovake.eu/cs/intro/language/slovaks.

Počet shlédnutí: 70