Následky Bílé hory poznamenaly celé české dějiny, zvláště zasáhly do dějin české evangelické církve. Zatímco část šlechty nuceně opustila zemi spolu s evangelickými kazateli či částí měšťanů, lidovým vrstvám se této svobody rozhodnutí nedostávalo. Mnozí z nich však přesto emigrovali do zemí se svobodou vyznání. Na našem území byla četba Bible zakázána, a tak rodiny, do jejichž tradice čtení Bible patřilo, pociťovaly neustálý strach a skrývání, nebo se rozhodly zanechat všechen majetek a zkusit emigrovat i přes kusé informace o špatných podmínkách emigrantů v zahraničí.

Od roku 1732, zvláště pak od roku 1737, po rozpadu českých kolonií byl hlavním cílem emigrantů Berlín. V roce 1737 zde byl pro Čechy postaven kostel a Čechů stále přibývalo. Během několika málo let jich zde bylo kolem 1500, přesto je zde pruský král Friedrich Wilhelm I. přijal, aby zde překonali největší bídu. Koncem roku 1740 vpadl na území Slezska Friedrich II, který o rok později vpadl se svými vojsky do Čech a na Moravu. Protože bylo Slezsko řídce osídleno, vyhověl Friedrich Čechům, a nechal je Slezsko osídlit. Hromadnou emigrací byl pověřen kazatel českého berlínského sboru Jan Liberda. Král emigrantům slíbil i kostel a českého kazatele a navrch svobodnou půdu. V roce 1742 přivedl Liberda s pruským vojskem asi 600 Čechů. V prvních měsících roku si emigranti mohli vzít sebou vše, co uvezli. V červnu uzavřel Friedrich II. Mír s Marií Terezií a stáhl zpět svá vojska. Ti, kdož se opozdili, museli počítat s pronásledováním přes hranici. „Přes všechny sliby českých kolonií ve Slezsku odešli mnozí emigranti raději do Berlína, kde měli své příbuzné a známé. Někteří šli nejdříve do Slezska, avšak nespokojeni s tamními poměry, pokračovali v cestě do Berlína Většina exulantů zůstala a čekala v Munsterbergu. Do Munsterbergu pak směřovala i většina emigrantů dalších let, ačkoliv se tam situace rychle zhoršovala a slíbené kolonie nebyly v dohledu.“ Pruský král neměl dostatek potřebné půdy, a tak se mu záležitost s emigranty stala přítěží – starost o emigranty svěřil munsterbergskému landrátovi Ernstu Wilhelmu von Eckwrichtovi. „Čechů se sešlo v Munsterbergu brzy tolik, že domácí obyvatelstvo bylo v menšině.“ Protože nebylo pro Čechy svobodné půdy, byli nuceni se rozmístit po kraji, když se tomu bránili. Sto Čechů bylo přemístěno do Nisy, kde pracovali na opravách poškozeného opevnění. Podmínky byly tvrdé, ale aspoň si zde Češi mohli vydělat prací na jídlo. Tři sta dalších osob bylo rozmístěno v dubnu 1742. „Počátkem května bylo v Munsterbergu už zas 1100 Čechů a Eckwricht hledal pro ně nové možnosti trvalého nebo aspoň prozatímního usazení. V srpnu náhle zemřel dvaačtyřicetiletý kazatel Liberda. Koncem srpna rozmístil Eckwricht 190 českých rodin do vesnic v munsterberském a střelínském kraji.“ Řada rodin se ještě téhož roku usadila v Kladském hrabství, kde bylo už i starší české osídlení. „V chudobě vznikla česká kolonie o 56 domech a 349 obyvatelích. Další rodiny se odhodlaly k cestě do přelidněného Berlína. Slezský hrabě Reichenbach byl ochoten přijmout na svém panství 180 českých rodin. Žádal ovšem pro vybudován české kolonie finanční podporu. Král povolil za tím účelem zvláštní sbírky. Rovněž Libverdův přítel, hrabě Henkel, byl ochoten přijmout jistý počet emigrantů na své Tarnovické panství.“ V roce 1743 byly Čechům předloženy podmínky pro usazení na zmíněných panstvích. Někteří je přijali, jiní tam byli násilně vystěhováni. Munsterberg se tak zbavil osmdesáti českých rodin. I přes hrozné podmínky do Munsterbergu mířili po roce 1746 další vystěhovalci, později pak mířili rovnou do vyhlédnutých kolonií. „V roce 1749 se usadila velká část emigrantů v Husinci u Střelína a ve velkém Táboře ve Wartenbergu.“ Po založení těchto kolonií se oživila i emigrace Čechů z Uher kde přebývali v podmínkách jen o málo lepších než ve své vlasti. „Husinec byl však přeplněn a Tábor se zdál mnohým daleko od hranic. Celá řada z nich našla v roce 1752 místo v tehdy právě zakládaném Fridrichově Hradci u Opole.“ „Vedle Friedrichova Hradce vznikaly ve stejnou dobu české kolonie Nová ves, Schonenberg, Neuzittau a Schonerlinde u Berlína, o rok později pak ještě Friedrichshagen, rovněž v Braniborsku.“ Podmínky pro kolonisty se zlepšovaly se zvětšující se vzdáleností od hranic. „Pokud v Munsterbergu působil český luterský kazatel Pavel Pintzger, který koloniím reformovaných Čechů nepřál, vychvaloval tudy procházejícím emigrantům nové možnosti v Braniborsku a zrazoval je od kolonií slezských. Mnozí jej poslechli s pokračovali ve své cestě do Branibor.“

Ti, kdož odešli do ciziny z Čech koncem 17. a začátkem 18. století, museli počítat s chudobou, nejistý byl jak přechod hranice, tak budoucí práce, které pro Čechy nebyl dostatek. Později se i přes četné lákavé sliby mnoho nezměnilo. I v roce 1742 nebylo krom několika týdnů lehké se vystěhovat. „Češi byli v shromaždišti Munsterbergu neradi viděni, po několika měsících marného čekání zcela ožebračeni a vystaveni chladu a hladu. Slabí a staří umírali na ulicích nebo v přeplněných domech.I přes ztížené podmínky způsobené neznalostí němčiny emigranti stále přicházeli.“ „Zklamáním nebyla bída – s tou se počítalo, nýbrž nejednotnost českého sboru a chování některých spoluemigrantů.“ „Vyhlídky se zlepšily až se vznikem kolonií v Husinci a Táboře roku 1749. Kolonie se však rychle zaplnili a situace byla opět velmi těžká.“ „Situace se měnila až po upevnění pozice pruského krále, zakládaly se kolonie v lesích u Opole a v Braniborech.“

„Středověká osada Zelov v 16. století vyhořela a její rozvoj stagnoval. Půda byla neúrodná a obchodní cesty Zelov míjely. Koncem 70. let zde žilo asi 20 rodin: několik poddaných sedláků, zahradníků, nájemníků, jeden kovář a jeden kolář. Osadníci byli povinni robotovat na panském statku, který byl ale zanedbaný a moc nevynášel. Majitel Josef Świdziński se rozhodl statek prodat. Na počátku 19. století, kdy otcové početných českých emigrantských rodin stále znovu řešili otázku, jak zaopatřit své potomky, pro které v přelidněných koloniích nebylo místo, bylo jediným řešením našetřit peníze a koupit někde kousek půdy. Tou dobou se radili hospodáři na Táborsku, když tudy procházel Alexandr Petrozelín, sám původem z české emigrantské rodiny 17. století. I on měl zájem o nabytí pozemkového majetku, a 20. listopadu 1802 s nimi podepsal smlouvu o zprostředkování koupě velkostatku Zelova. Smlouvu s Petrozelínem podepsali čtyři čeští Janové (Pospíšil, Poláček, Jersák, Matějka). V roce 1807 francouzská válka oddělila Zelov od Pruského království. Nyní spadaly pod Varšavské vévodství a Pruská privilegia nebyla uznána. Zelovští byli tedy nuceni pracovat na výstavbě silnic a mostů. Po ukončení válek se stali poddanými ruského cara.„

Historická fotografie „Branci odcházejí na vojnu“ - podobné žerty se dělaly i v dalších českých obcích.

První čeští kolonisté přišli do Zelova v zimě 1. února 1803, ostatní kolonisté dorazili nedlouho po nich. Za 25 666 a 2/3 tolaru získali kolonisté 1620 jiter užitkové půdy, z toho 600 jiter půdy orné. Bylo vyměřeno 54 usedlostí o 11 jitrech orné půdy a 18 jitrech lesů. Louky a pastviny zůstali společným vlastnictvím a část z této půdy časem zarostla lesem. V roce 1880 byly zbytky volné obecní půdy rozděleny mezi vlastníky původních přídělů. Při vyměřování se zjistilo, že rozměr zakoupeného prostranství, byl celkem 2160 jiter (počítáno i s neužitkovou půdou). V polovině 19. století udávali zelovští jako svůj majetek už 1634,68 jiter zemědělské půdy. Domů i lidí přibývalo, vedle lnu začali Zelovští zpracovávat i vlnu a chovat ovce. Obchodní spojení se zlepšilo výstavbou silnic v době francouzské nadvlády. V roce 1820 se v Zelově usadili i dva židovští obchodníci, kteří zprostředkovávali prodej látek i nákup surovin. Se vznikem prvních manufaktur v polovině 19. století se začínala rýsovat jednoznačná převaha textilního průmyslu. I přes občasné krize se obec vyvíjela velmi dobře. Rozvoj řemesla byl podpořen v roce 1868 zavedením středečních trhů. Možnosti odbytu textilu byly po odstranění celní hranice v ruské říši velmi dobré. V padesátých a šedesátých letech se odstěhovala řada českých rodin do Lodže, kam byla dovážena vlna z Anglie a kde se zpracovávala i bavlna. Češi v Lodži udržovali spojení se Zelovem a oživovali přísun surovin. Vedle Židů se na rozvoji průmyslu podíleli také čeští podnikatelé.

Všichni lidé tu jezdí na kole, téměř každý má své vlastní kolo a to proto, že Zelov leží v rovině. I přesto, že denně Zelovem projíždí hodně aut, působí městečko velmi klidným dojmem. Za slunného dne je ve vzduchu často cítit asfalt. Některé domy mají pokryté střechy gumo-asfaltovou „lepenkou“ , která se po ohřátí na slunci začíná roztékat a ve většině případů vytéká okapy ven na ulici.

Zjistili jsme, že v Zelově nepůsobí žádné spolky, kromě evangelického sboru. Jejich vztahy s ostatními církevními obce jsou harmonické, dokonce se vzájemně zvou na slavnosti. Děti mají možnost jezdit do ČR na tábor, letos však byl malý zájem. Co se týče táborů, tak nemohu jinak, než uvést zajímavosti o dětském táboře v Čechách, kam jeli děti z Polska, Rakouska, Francie a dalších zemí. Zde se ukázalo rozdílné chování „krajánků“. Například Češi ze Zelova, ať už doma v rodině češtinu slyšeli či nikoliv, mluvili s přejetím hranic pouze česky s tím, že jsou v Čechách, tak nebudou mluvit polsky. Děti, které se narodili v Čechách a pak s rodinami emigrovali, se naopak styděli mluvit česky a i mezi sebou nemluvili jinak než francouzsky či rakousky, při natáčení nemluvili česky vůbec. Bylo to pro nás překvapení, protože tyto děti se v Čechách narodily, na rozdíl od Zelovských, kteří žijí v Polsku po mnoho generací. V minulosti zde české spolky byly, ale všechny fungovaly pod záštitou evangelické církve. Tudíž hlavním spolkem je stále sbor. Jak jsem se dozvěděli od paní Jolany Pospíšilové, existovalo zde Tovaryšstvo Čechů a Slováků, které fungovalo jako jakýsi zaštiťující spolek pro různé činnosti, například zajišťovalo výuku češtiny pro zájemce, promítali se filmy v češtině, také zde byla družba s Čechy z jiných zemí, a to včetně společných táborů v České republice. Od manželů Jelínkových jsme se dozvěděli, že by byl zájem o české večerníčky, knihy, či další věci, ze kterých se dá čerpat čeština pro nejmenší. Také jsme zjistili, že předškolní děti soutěží každý rok v divadelních představeních, vždy na určené pohádkové téma či omezené autorem pohádek (např. Karafiát), a to na půdě českého kostela. Někteří lidé by rádi, aby zde byly české spolky. Například paní Pejgová by upřednostnila spolky organizované mládeží, ale ona sama nemá čas něco vést, ikdyž má plno dobrých nápadů, jako například festival českých filmů v Zelově. Paní Pejgová se svým manželem, jsou krásnou ukázkou, že i člověk z malého polského městečka může být známý i ve světě. Manželé vystudovali sklářství v Praze, přesto organizují výstavy po celém světě. Přestože zde spolky nejsou, při sboru vzniklo více projektů, jako například školka, galerie, muzeum a festival Zelovské dny. Mimo oficiálních akcí se zde dělají i příbuzenské srazy o kterých nám vyprávěla například paní Jersáková. Nadšeně nám sdělila, že na srazy k nim jezdí mnoho Čechů,kteří odsud pocházejí, a posledně se jich prý sešlo dokonce 44. Mluvilo se, zpívalo se, vzpomínalo… to vše několik dní.Další ze srazů u Jersákových byl zařizován jejím bratrem z Prahy, který sem přijel kvůli svému třídnímu srazu. Nadšení krajané si prostě nenechají ujít žádnou příležitost, aby si mohli společně poklábosit. Jersákovi mají poměrně dost příbuzných v Čechách, se kterými udržují styky, alespoň písemné, a také do Čech jezdí. Ale jinak se v Zelově cítí doma a nechtěli by odsud.

V Čechách byli evangelíci utiskováni kvůli víře, Kralická Bible byla hledána, atd. Emigranti nechali v Čechách všechno a vzali jen Bibli a Labyrint světa. Takto nám situaci popsala paní Anežka Smetanová, maminka paní farářové. Její otec pracoval v původní tkalcovské dílně pana Jersáka, ona dělala ošetřovatelku. Zelov byl původně celý český, postupem času přicházeli Židé, Poláci, Němci. I ti se ale zadaptovali s Čechy a naučili se česky, aby se společně dorozuměli. Zpívali společně české písně. Lidé různých národností žili společně ve vzájemné shodě. Zlomovým bodem byl konec války, kdy Češi ze Zelova znovu osidlovali české pohraničí. Devadesát procent Čechů z Polska odešlo. Začala se uzavírat smíšená manželství mezi Čechy a Poláky, kteří byli dominující. Tudíž se i čeština stala podřízenou. Před válkou zde bylo okolo 4000 Čechů, po válce zbylo pouhých 10 %, zbytek se vrátil do Čech. Po návratu Čechů zpět do Zelova museli čekat na uvolnění svých domů, které byly po válce obsazené. V současnosti je zde zhruba 300 českých rodin, ale drtivou většinu osídlení tvoří Poláci.

V současnosti nejsou konflikty mezi různými národnostmi, ani menšiny necítí žádný útisk. Cítí se být rovni s polskými obyvateli. V praxi to znamená rovnost pracovních příležitostí, rovnost v občanské rovině. Zelovští nepociťují podle paní Lidie Smetanové žádné rozdíly mezi životem v Čechách a v Polsku, tedy nemají potřebu odcházet do původní vlasti, ikdyž paní Smetanová říká, že by se ráda naposledy podívala do Čech, kde měla všechny své předky. Jako kdysi většina obyvatel Zelova pracovala i paní Lidie v jedné z pěti velkých tkalcovských továren, z nichž dnes zbyla pouze jedna malá. Paní Lidie si pamatuje, že když byla ještě dítě, Zelov ještě nebylo město, a v obci byli i Židé a Němci.

Jiný názor jsme si vyslechli od paní Smetanové Anežky, která nám sdělila, že existuje jistá společenská nerovnost mezi Čechy a Poláky. Například se zde Češi setkali s nadřazeností ze strany Poláků, kdy tvrdili, že oni jsou tu doma – přestože Zelov byl původem český. Další příklad byl při konfiskaci farních pozemků, kdy měla církev předkupní právo zpět, ale namísto možnosti přednostního odkupu byla přeplacena. Dále nám vypověděla o jistých nerovnostech na poli náboženském – tedy co se týče soužití místních církví. Ty navenek vystupují harmonicky jako celek, avšak při uzavření manželství mezi příslušníky dvou různých církví může nastat problém v odlišné představě chodu rodiny. Její postoj však nejlépe vyjádří její vlastní věta: „Když jsou lidé upřímní, vstřícní a tolerantní, náboženství nemusí hrát hlavní roli.“

Další pohled na společenskou nerovnost jsme si poslechli z úst paní Jolany Pospíšilové, podle níž je zde společnost celistvá, a jestli bylo nějaké vymezování se, tak to bylo dříve. Během let už se téměř vše srovnalo. Více by rozdíly mohlo srovnat snad jen společné náboženství. Dozvěděli jsme se také, že se kostelu mezi Poláky neříká evangelický reformovaný, nýbrž český. To samé platí i o škole. Dokonce i o lidech, kteří už česky nemluví a necítí se být Čechy, se sousedé nezmíní jinak než o Češích. Na druhou stranu nám bylo řečeno, že ikdyž kolem ní útisku nebylo, neznamená to, že jiní lidé ho nepocítili. Je to individuální a každý člověk je jiný. Kdyby ale útisk Čechů existoval, těžko by ve škole učili původem čeští kantoři. Například paní Jolana ve škole učila 18 let.

Jednou z nejvíce otevřených Češek, která se nebála mluvit o čemkoliv, je bezpochyby paní Irena Nováková. Velmi nás tedy zajímalo, co se dozvíme o česko-polských vztazích právě od ní. Vyprávěla nám, že česky se dříve mluvilo i na ulici – Zelov byl hnízdem Čechů. Po válce se ale situace změnila. I dcera paní Novákové vzpomínala, že se doma i mezi lidmi stále mluvilo česky, zejména za doby komunistů. Dcera s manželem jsou oba Češi, ale doma už mluví pouze polsky. Překvapilo nás, že vnučky paní Ireny jsou od sebe vzdáleny pouze tři roky, přičemž starší česky rozumí a mladší ne. Paní Irena velmi otevřeně hovořila o sporech mezi lidmi v těžkých časech. Těsně po válce a pak dále v problematických letech bylo patrné nepřátelství ze strany Poláků vůči Čechům. Stejně tak se setkali i se spory na poli náboženském – zejména ve smíšených manželstvích. Sama paní Nováková se svým manželem, který letos zemřel, už delší dobu nežila. Měli se prý moc rádi, ale žít spolu nedokázali – on byl katolík, ona evangelička. Manžel ji nutil, aby přešla ke katolíkům, což odmítala. Nerozvedli se a dále se stýkali, nicméně život pod jednou střechou pro ně nebyl možný. Nyní se už rozdíly stírají, protože je Čechů méně a navíc se manželství hodně smísila, nikdo už v hovorové mluvě češtinu nepoužívá. Česky se mluví snad pouze s pamětníky či lidmi, kteří mají zájem si češtinu ještě udržet. V rodinách se mluví česky velmi málo. Paní Nováková se o Polácích vyjádřila jako o „nejhloupějším národu, co je“, což nás velmi překvapilo. Tato poznámka byla hlavně mířena na jejich katolictví – nesouhlasila s jejich slepou vírou a označila je jako snadno manipulovatelné. Zdůrazňovala zejména vnitřní víru a hodnotu člověka, nikoli počet odklečených hodin v kostele. Také dala jasně najevo, že kdyby Češi jako evangelíci neměli zastání na úřadě, byli by nejspíše už dávno „vyštípaní“.

A jak vidí česko-polské vztahy rodina pana faráře? Na rozdíl od většiny starších lidí, tvrdících že česko-polské vztahy jsou v pořádku a že není cítit žádný tlak na Českou menšinu, jsme se od manželů Jelínkových dozvěděli, že útisk a různá znevýhodnění jsou dosti častá. Navenek vše funguje v harmonické shodě, ale mezilidské či organizační vztahy jsou často vyhrocené do konfliktů. Například starosta Zelova odmítne pořádání Českých dnů v Zelově, ale když se sboru podaří sehnat peníze a vše úspěšně zorganizovat, připomene se, že nedostal pozvánku, ale v novinách se objeví jak je vše v pořádku, že se v Zelově konalo to či ono. Dalším příkladem nám bylo osvětlení kostela, kdy na osvětlení katolického kostela přišly peníze takřka ihned a zaplatila se i instalace, na evangelický kostel, historickou dominantu Zelova se muselo čekat přes dva roky, opakovaně žádat na všechny strany a odolávat různým politickým „kličkám a vytáčkám“. Osvětlení se odsouhlasilo po dvou letech den před Vánocemi. Nakonec sbor dostal sedm lamp bez instalace a proud si také platí sám. Zde je však nutno připomenout, že v Zelově žije okolo 8000 katolíků a asi 450 evangelíků a tak se situace spíš přizpůsobí většině, než že by byl úmyslný útisk. Takto nám to naznačili i místní občané.

Na úplný závěr této kapitoly bych rád uvedl názor, jehož si vážím nejvíce, neboť byl opravdu srdečný a dlouhé vyprávění doprovázely silné emoce. Na přání vypravěče však neuvedu jméno a citlivé informace společně se jmény zamlčím. Děkuji této osobě za to, co v nás zanechala a že se nebála s námi otevřeně hovořit. Takto se před námi v Zelově totiž nikdo neodhalil, takže nám to prozradilo i další stránku věci – a to, že lidé si toho v sobě nesou hodně z minulosti. Ale nechtějí se už k tomu vracet a naopak - chtějí jít dál. Jak sám vypravěč pravil: „Musí se to urovnat časem a pomalu, přijde to samo.“ Dozvěděli jsme se o politických aktivitách v rámci sboru, o bojích o peníze a v některých případech i o pouhém hraní si některých lidí na češství. Hodně akcí a aktivit vycházelo ze strany Svazu Čechů a Slováků, který dlouhou dobu fungoval, ale po rozpadu Československa byla spolupráce farářem ukončena. Na druhou stranu nám pan farář pověděl, že si Slováci založili své spolky a české už nikdo neudržoval. Kde je pravda samozřejmě my soudit nemůžeme. Pro všechny místní je toto téma velice citlivé. Problém je tedy nasnadě – musí se vyřešit zejména vztahy mezi Čechy samými, pak by bylo možné založit světský spolek. Zájem by určitě byl. Pak už by se dalo navázat velmi snadno. Velkou roli hraje evangelický sbor – ten je pro lidi přednější než to, že jsou Češi. Proto je také na nich, zda chtějí ohrozit existenci sboru či ne. Lidé se bojí o takových věcech hovořit a mnohem více se bojí něco dělat. Nemají zájem zbrojit proti faráři či si hádat mezi sebou. Další věcí je, že dříve byl velký zájem o český spolek, který tenkrát nemohl vzniknout, ale dnes tito dříve mladí lidé již nemají čas. Uměli česky a měli zájem. Dnešní mládež je už dost často ze smíšených manželství a dětí je navíc poměrně málo. Zájem o svůj český původ ještě lidé mají, snaží se trochu mluvit česky, ale většinou jen trochu rozumí řeči. Sami nemluví. Proto je těžké odhadnout, co by pro ně byla největší pomoc, jak lidi nastartovat k založení spolku bez ohrožení sboru a jak zajistit jeho delší existenci.

Zelovský evangelického kostela byl otevřen roku 1825. Čeští tkalci rádi přijímali služby Židů, a tak v roce 1867 obývalo Zelov již 40 židovských rodin. Přibývalo i polských katolíků, členů katolické farnosti v Buczku. Němečti luteráni se přidrželi svého sboru v Lasku. V průběhu let docházelo k úpravám kostela, roku 1879 byly pořízeny vlastní zvony a o devět let později přibyly nové varhany. V současnosti je kostel po rozsáhlé opravě, například má úplně novou podlahu. Dříve probíhaly bohoslužby každý týden v češtině a jednou v měsíci byly v polštině. Dnes se káže česky jednou měsíčně, případně jednou za dva měsíce. Na bohoslužbách a společných akcích se zpívají náboženské písně, někdy koledy. Například je stále v povědomí svatoštěpánská koleda. Dříve se zpívalo česky z velkých kancionálů, poté přišly zpěvníčky. S úbytkem česky mluvícího obyvatelstva se dnes většina písní zpívá v polštině. Existuje zde dětský pěvecký sbor Zelowské zvonky, kde se zpívá pouze polsky. České písně zaznívají jen příležitostně. Se změnou katolického faráře zmizeli ekumenické, tedy společné bohoslužby všech zelovských církví. V Zelově je dnes kostel evangelický, katolický, německý luteránský, a baptistický dům. Luteránský kostel se pro malý počet věřících užívá jednou za měsíc až dva.

V deset hodin přesně bylo v kostele okolo 30 - ti osob a začalo se číst z bible, samozřejmě v polštině. Poté se zpívalo polsky, ale ze zpěvníčků se dalo dost vyčíst, a tak jsme se mohli i zapojit. Dvakrát zazpíval sbor starších česky. Během první půlhodinky dorazilo zhruba dalších dvacet lidí, ale přesto byl kostel hodně prázdný. Mezi čtením a zpíváním bylo věřím v Ježíše…, pak následovalo povídání o diakonii, jehož úvod byl řečen v češtině a pak v polštině. Poté se přečetlo z bible, a náboženství se zakončilo otčenášem a poslední písní. Na závěr řekla paní farářová pár slov a bohoslužba skončila.

Za fotografii děkujeme paní Anežce Smetanové

V roce 1807 byla v Zelově postavena dřevěná česká škola, která o 56 let později vyhořela a byla nahrazena zděnou. Vyučování se bohužel účastnilo maximálně 70 procent dětí, neboť jejich pomoc s prací v rodině byla často důležitější než vzdělání.

V Zelově bývaly školky, ale protože byly placené, někteří lidé do nich své děti poslat nemohli. Tak děti trávily dny na ulici. Tato situace nastala po pádu textilních továren, kdy byla obrovská nezaměstnanost a s tím související finanční tíseň. Při sboru se tehdy zrodila školka pro děti především z ekonomicky slabších rodin, která ale dosahovala výborné úrovně. V této školce se děti naučily i číst, takže postupem času se ozývali rodiče, zda se nepostaví při sboru i škola, neboť jejich ratolesti už uměli základní věci co se učí v první třídě. Tato školka je dokonce dávána za vzor při znovuzakládání školek v celém Polsku. V současnosti jsou ve městě dvě školky, dvě základní školy, dále je zde gymnázium (pro děti od 12 let) a také technicky zaměřené lyceum. Ve světské škole by byla možnost výuky češtiny, ale protože není zájem, výuka neprobíhá. Dále se děti učí v nedělní škole a v přípravě na konfirmaci. Zde se jim rozšiřuje české povědomí, bohužel výuka už neprobíhá v češtině. Čeština se používá v malých skupinách tvořených výlučně potomky českých exulantů. V případě přítomnosti lidí nemluvících česky probíhá konverzace v polštině. Ne všichni potomci chtějí mluvit česky, nebo si řeč už tolik nepamatují. Jako typický příklad jazyka v zelovské rodině mohu uvést rodinu Jersákovou. U Jersáků se doma mluvilo česky až do té doby, než se dcera vdala. Česky tedy umí jak rodiče, tak děti. Ovšem s vnoučaty už je to horší – tak je tomu ve většině zelovských rodin. Někteří mladí už tolik zájem o češtinu nemají, někteří ano. V momentě kdyby manžel byl Polák, tak už by děti zřejmě česky nemluvili vůbec.

V Zelowě je těžké sehnat práci, hlavním zaměstnavatelem v regionu jsou doly v bývalém Kučově. V Zelově mají vlastní poštu, zdravotní středisko, banku, policejní stanici, hasiče, lékárny a další soukromé podniky, z nichž nejčastějšími jsou kadeřnictví, cukrárny a pekárny. V městě mají několik supermarketů a mnoho malých obchodů, zejména s alkoholem. Je překvapující, že kromě jedné pizzerie v obci není žádná restaurace ani hospoda, pouze několik pivnic. Je zde jeden český podnik ve stylu vinárny, kde ale není možnost stravy. Dají se tu však zakoupit výrobky dovážené z Čech a Moravy – pivo, víno, oplatky, lentilky a další. V Zelově je zdravotní středisko zajišťující základní potřeby, složitější úkony řeší nemocnice v Belchatowě a v Lasku.

Jak již název napovídá, obec je spřízněna se Zelowem, jehož byla kdysi součástí.Obec Zelówek je vzdálena 3km od města Zelow. Spadá však pod Zelovský úřad. Obec tvoří hlavní silnice, kolem níž jsou rozlehlé pozemky. Několik domků nalezneme ve větší vzdálenosti od vesnice, většinou na samotě v blízkosti lesa. V Zelůvku žije okolo tří set obyvatel, z nichž pouze 3 rodiny jsou české. Čeština se zde udržovala až do druhé generace, se smíšeným manželstvím přichází do domácností polština. Mladá generace většinou česky rozumí, nicméně mluvit neumí, často ani nechce. Jak jsme se ale přesvědčili u manželů Pospíšilových, ne všech se týkají problémy s češtinou. Jako jedni z mála hovoří totiž plynně česky a výborně rozumí i novějším slovům. V současné době nejsou v obci žádné národnostní konflikty, problém může nastat pouze s náboženskou výchovou dětí ve smíšeném manželství. Do budoucna by se ale dalo očekávat že problémy zmizí, neboť manželství zde zřejmě smíšená nebudou. Je to dáno tím, že v současných smíšených manželstvích vítězí převládající katolictví, tedy evangelické rodiny zde již nebudou a nebudou vznikat smíšená manželství. Charakteristický rys této vesnice jsou pozemky, které obyvatelé obhospodařují (pole, louky,…). Od vstupu do evropské unie se hospodaření většině rodin nevyplácí, a proto vlastníci půdy nabízejí své pozemky místním cihelnám k odkupu. Cihelny však mají negativní dopady na dříve klidnou obec, neboť jsou hlučné. Manželé Pospíšilovi mají ještě pozůstatky hospodářství po své babičce, paní Andršové. Mezi ně patří pole a dva rybníčky. Chovají také koně a slepice. Jsou tak dobrou ukázkou toho, co zde dříve naprosto převládalo. Stejně jako v Zelově tak i v Zelůvku je málo pracovních míst, vzhledem k upadajícímu hospodářství nezbývá než hledat práci ve větších městech, například v Belchatowě. Ve vesnici není škola ani zdravotní středisko. Základní služby jsou dostupné v Zelowě.

V obci Kleščov žije okolo jednoho tisíce obyvatel, avšak celkový počet při součtu s vesnicemi, které pod Kleščov spadají by byl čtyř- až pětinásobný. Dříve než Kleščov stávalo původem městečko s početným českým obyvatelstvem – Kučov. Kučov měl i kostel, tedy i vlastní sbor evangelicko - reformované církve. Po rozhodnutí vybudovat nové doly bylo městečko srovnáno se zemí, a sbor se přesunul do nedalekého Kleščova.. Ke Kleščovu patří nejen doly, ale i průmyslové zóny se zahraničními továrnami, například parfumérie. Práce je zde dost, ale je málo placená a nevhodná pro ženy. V budoucnu by se situace mohla zlepšit, neboť se plánuje stavba nového gymnázia a střední školy, nebo také zřízení lázní. Práci pro ženy by mohl zajistit internát při nové škole, kde by mohly vařit, uklízet, obdobně i v lázních. O osudu kleščovských žen rozhodnou zřejmě vrty. Mělo by se zde vrtat do dvou kilometrů. Nejdřív se ale musí spočítat náklady a výhodnost celého projektu. Než se postaví nová školská zařízení, musí místní obyvatelé vystačit se základní školou a s takzvaným gymnáziem, kam chodí děti od šesté do deváté třídy. V obci žije posledních pár českých rodin. Osobně jsme se setkali s rodinou Burešovou, kteří ještě češtinu a evangelickou víru udržují. Zajímavostí městečka je kromě dolů internet, na jehož vybudování zde byla akce. Je zde tedy zaveden, ale pro většinu mladých nemá dostatečnou rychlost, takže se moc nepoužívá.

Ignácov je okrajová část Zelova, vzdálená asi jako Zelůvek. Jedná se o jednu dlouhou ulici. Bydlí zde cca 100 rodin, z toho asi 2 české. Do školy chodí děti do Zelova. Naše návštěva směřovala k rodině Pospiszilů, na které jsme dostali kontakt ve farním domě.

Paní Pospíšilové je 50 let, manželovi 60 – už je v důchodu. Mají tři děti, dva syny a jednu dceru. Dcera studuje na vysoké škole, jeden syn pracuje na stavbách a druhý se bude ženit s polkou katolického vyznání. Svatbu plánují v evangelickém kostele, ale budoucí manželka chce zůstat při své víře. Oba rodiče pracují na svém hospodářství, 30 hektarech půdy. Ze zvířat se zmiňovali o kravách. Dříve prý měli stádo ovcí, ty se ale postupně vytrácejí, není odbyt pro vlnu, navíc se prodává za velmi nízké ceny. Celkově se hospodaření už lidem nevyplácí, zejména po vstupu do EU. Proto hospodářství upadají a lidé shánějí práci ve městech.

Dozvěděli jsme se i o situaci důchodců – například pan Pospíšil má důchod necelých 600 zlotých, což je velmi málo. Pro srovnání uvedli, že pracovníci z dolů mohou mít až 2000 zlotých. Zemědělci či drobní rolníci mají vůbec nejnižší důchody. Věková hranice pro odchod do důchodu je prozatím 60 let. Oba manželé se shodovali v názoru, že za komunistů, kdy patřili pod Rusko, se měli mnohem lépe. Podobný názor má i mnoho důchodců v Čechách. Manželé také vzpomínali na dobu, kdy ještě fungoval spolek Tovaryšstvo Čechů a Slováků, které sídlilo v Krakově a nenáleželo církvi, jednalo se tedy o světský spolek. Ten umožňoval lidem určité kulturní vyžití, staral se o uchování češtiny a pořádal různé akce, například zájezdy do Čech.

Oproti Zelovským se nám jevila komunikace v češtině složitější, což je způsobeno odloučením od krajanů. Ale čím déle jsme konverzovali, tím se naše rozmluva zlepšovala. Velkou pomocí byla paní Pospíšilová, která byla více komunikativní a více rozuměla. Pan Pospíšil měl občas problém najít pravá slova, někdy i nerozuměl na co se ptáme - v těchto chvílích byla jeho paní zároveň překladatelkou. Děti také rozumí, dcera s námi trochu mluvila, byla prý měsíc v Čechách. Manželé Pospíšilovi si myslí, že Češi jsou zde již odsouzeni k zániku, vzhledem k malému počtu a míšení manželství.

Josefátov je nedaleko Zelova, přibližně stejně daleko jako Zelůvek a Ignácov, s kterým sousedí. Obec vznikla jako součást Zelova, dnes spadá pod správu Zelova. Bydlí zde okolo 300 lidí, z nichž pouze 2 rodiny umí česky. Jedná se prakticky o jednu dlouhou ulici, stejně jako v nedalekém Ignácově a Zelůvku. Josefátov již není součástí Zelova a je samostatnou vesnicí. To je výhodou zejména v oblasti správy, vesnice má své vlastní peníze na údržbu, je tu tedy kvalitnější cesta – nová asfaltová, ale dosti úzká. Na tuto informaci nás upozornili zejména lidé z Ignácova, protože tam není příliš kvalitní cesta. Je to z toho důvodu, že Ignácov nemá vlastní správu, tedy spadá pod město Zelov, které investuje peníze zejména do rozvoje města a už nezbývá tolik peněz na spádová území. Děti navštěvují školu v Zelově, za prací jezdí lidé také do blízkého okolí, ať už do Zelova, Belchatova či Kleščova.

Naše návštěva směřovala k rodině Pospiszilů, na které jsme dostali adresu. Pospiszilů je v Zelově a okolí skutečně mnoho. Bohužel pan Pospiszil byl nemocný, a proto jsme nechtěli obtěžovat. Nicméně jsme se posléze dozvěděli, že s ním bydlí jeho paní a dcera, už ale nebyl čas se vracet, a proto máme jen informace od jiných lidí, ač nebydlí v Josefátově. 

Počet shlédnutí: 85