Muhammad Mahdí Al-Džawáhirí

1899-1997

„Největší básník moderní doby Iráku a všech Arabů“ (název knihy)

„Veliký pražský chodec, jenž se řadí k takovým, jakými byli kupříkladu Gillaume Apollinaire, Pablo Neruda a jiní, na něž Praha svým jedinečným kouzlem zapůsobila…“ (Jaromír Hajský)

Do Prahy se dostal náhodou, díky mezipřistání v Praze (při cestě do NDR, kam prchal z Iráku), zde ho přivítala delegace československých spisovatelů. Prožil poté v Praze třicet let a věnoval jí i mnohé nadšené verše:

Na Prahy výšinách postůj, do údolí hleď a s návštěvníky i místními hned si přeješ znát:
To Ty ses na kráse nesmírné rozložila či se snad na Tobě rozložila ta krása nesmírná?
A samého Stvořitele se pak ptáš zda Jeho dílo po Tobě ještě vůbec něco znamená
Tvé léto je tak nádherné však kdyby nebylo, přijdou období další a stejně líbezná
Vždyť deštivá jsi občas a jitřní vláhou oplýváš, jindy bouřlivá a potom zase mírná.
Jsi denním sněním panny když v kolébce svého lůžka proctne na svět nevinná
Jedna za druhou tu dívky v zástupech jdou a každá sloky hymnů léta tiše si zpívá
S rozbřeskem se ve vášnivém snu jak kvítka rozpukly a jejich záře je průzračná
V hebounkém rozpuku své mladosti, jež ve své čisté lásce tolik je vonná
Jen o stopku méně jsou oděny než do čeho naše pramáti Eva byla v ráji oděná.
Překlad Jaromír Hajský
¹⁾,²⁾

Počet shlédnutí: 50