zs2021:lenkoran [ Hospodářská a kulturní studia (HKS)]

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
Hlavní stránka  **[[Školní výlet do Ázerbájdžánu]]**

====== Lankaran ======


Lankaran, nebo také Lenkon, je desáté největší ázerbájdžánské město (52 000 obyvatel) u Kaspického moře, 200 km jižně od Baku, jak je uvedeno v předchozích částech. Lankaran, známý obyvatelům Baku svými zahradami a plážemi, mírným podnebím a úrodnou půdou, je centrem snad nejneobvyklejšího koutu země: Talyše, který vypadá spíše jako Hilan, ležící na druhé straně íránské hranice. I zde jsou mlhavé hory porostlé deštnými pralesy, a přestože Talyšové tvoří jen 20 % obyvatel Lankaranu, stal se třikrát za dvě století své historie centrem kvazistátů.

I přes relativně krátkou vzdálenost je pohodlným dopravním prostředkem do Lankaranu noční vlak Baku-Astara. Z hlavního města jede na jih, projíždí známým Aljatem a na stanici Širván se od něj odpojuje další vlak do Goradizu. Dále se táhnou rovinaté Širvanské a Muganské stepi na různých stranách ústí řeky Kury, okres Saljany, záliv Kyzyl-Agach se starobylým majákem Kura a ostrovem Sara "přikotveným" ke břehu - spolu s ostrovy v Baku je to pravděpodobně právě ostrov Svinoj, kde v roce 1669 Stěnka Razin vybojoval první a nejtriumfálnější námořní vítězství v ruské historii. V letech 1813-45 byla na Saře velká základna kaspické flotily, později přesunutá do perského Ašúru Ada. Ale hluboko v noci to všechno za oknem zaprášeného vozu není vidět.

V Lankaranu vás přivítá samovar velikosti domu - typický ruský atribut, který, jak se zdá, v Ázerbájdžánu a Íránu ve 20. století ožil vlastním životem, a Lankaran je také údajně hlavním městem "ázer-čaje" . Železnice sem dorazila v roce 1940 a v příštích letech už nebude slepou uličkou: místo staré silnice přes Džulfu a Tabríz, kterou rozsekaly války v Karabachu a Abcházii, se v horách Gilánu aktivně buduje nová železnice z Moskvy do Teheránu přes Astaru a Rešt.

Na jižních ázerbájdžánských nádražích je však zatím klid a prázdno.

Většinu Ázerbájdžánu tvoří stepi podél řek Arax a Kura, které tvoří plochou rovinu mezi horami. Ze severu nad ním vyčnívá Kavkaz a Elburz, který se táhne podél jižního pobřeží Kaspického moře za Teheránem, přechází na východním konci do turkmenského Kopetdagu. V Ázerbájdžánu není pohoří příliš vysoké - do 2492 m (pohoří Karakuyu), a nikdo mu nikdy neříká Elburz, ale dává přednost místnímu termínu Talyšské pohoří nebo prostě Talyš. Samozřejmě je obydlen talyšským národem, ale jak už to tak u Ázerbájdžánců bývá, ne lid dal jméno místu, ale místo dalo jméno lidu. V tomto případě se nejedná o hanlivou přezdívku, ale o zcela běžné označení íránsky mluvícího obyvatelstva starověké Médské říše po několika staletích muslimské nadvlády. Ve středověku se na území dnešního Ázerbájdžánu vytvořil bizarní etnický koktejl právě těchto Azerů, kavkazských horalů, Peršanů a ještě více turkických příchozích, a právě turkický původ, podporovaný šavlí a šípem, převážil nad všemi ostatními.

Posledním koutem, kde se zachoval ázerbájdžánský jazyk, bylo pohoří Talyš, a když se turkizovaní obyvatelé roviny začali nazývat Ázerbájdžánci, horalé z Elburzu se podle toho nazývali Talyši. V 16. století se Talyšové, dlouholetí šíité, připojili ke svazu kočovných Turků-Kyzylbašů, kteří brzy dobyli celý Írán a přeměnili jej v šíitskou říši, jíž vládli Safavitští Ázerbájdžánci. V té době se nazývali Turky, ačkoli jejich jazyk nebyl o nic bližší ázerbájdžánštině než ruštině: znamenalo to pouze, že patří ke kastě bojovníků a beků. Talyšská kultura je velmi blízká ázerbájdžánské kultuře, ale z hlediska sebeuvědomění jsou spíše opoziční a obecně jsou spolu s Lezginy k Ázerbájdžánu ze všech národnostních menšin nejvíce neloajální. Celkový počet Talyšů se odhaduje na 300 tisíc (oficiálně) až jeden milion lidí, přibližně stejně na obou stranách hranice, a íránští Talyšové žijí v Giljan Masul.((Etnický koktejl na území dnešního Ázerbájdžánu:\\
Je pravda, že oblast Ázerbájdžánu byla obývána různými etnickými skupinami, včetně kavkazských horalů, Peršanů, a turkických kmenů. Turkické kmeny začaly do oblasti migrovat od 11. století a postupně převládly nad místními obyvateli, což vedlo k vytvoření moderního ázerbájdžánského etnika s turkickým jazykem a kulturou (Wikipedia) (Wikiwand).\\
Jazyk a Talyšové:\\
Tvrzení, že ázerbájdžánský jazyk se zachoval pouze v pohoří Talyš, není přesné. Azari (starý ázerbájdžánský jazyk) byl íránský jazyk, který byl mluven na celém území před příchodem turkických kmenů. Pohoří Talyš bylo jednou z oblastí, kde se tento jazyk déle udržel, ale nebyla to jediná oblast (Wikipedia) (Encyclopedia Britannica).\\
Safavidé a Ázerbájdžánci:\\
Safavidská říše byla skutečně založena turkickým kmenem Kyzylbašů, kteří měli silné vazby na region Ázerbájdžánu a mluvili turkicky. Safavidé se označovali za Turky, což reflektovalo jejich vojenský a kmenový původ, ačkoli jejich jazyk nebyl identický s moderní ázerbájdžánštinou (Wikipedia) (Wikiwand).\\
Název Ázerbájdžánci:\\
Moderní název "Ázerbájdžánci" byl skutečně popularizován v sovětské éře, kdy byla vytvořena národní identita v rámci Sovětského svazu. Nicméně označení "Azeris" nebo "Azerbaijani Turks" bylo používáno už dříve k popisu etnické skupiny obývající tento region))

Až do 19. století fungovalo pohoří Talyš jako jeden celek a Ardebil a Taleš byly pro obyvatele Lankaranu jednoznačně bližší než Baku a Šemacha. Jednou se však muž z vesnice Khir nedaleko Chalkhalu rozhodl odejít z chudoby do Širvánu, ale po noci strávené ve vesnici Kharkhatan měl sen, že jeho potomci budou vládnout Talyši. 

Zřejmě nechtěl hledat lepší život v cizí zemi, a tak cestovatel uvěřil snu a zůstal žít v Charkhatanu. Jeho syn Seid Abbás se oženil s Ahu-chánum, dcerou místního beje Asada Husejna-oglu Boradigahiho, a jeho vnuk Seid Džalaladdín se v roce 1736 připojil k násilnickému šáhovi Nadirovi, "íránskému Petrovi I.", který dokázal nadělat spoustu hluku od Gruzie až po Ferghanu. Ve službách šáha povýšil Seid Džalaldin na setníka, pro snědou pleť dostal přezdívku Garabek (Černý bek) a po taženích na Dagestán v roce 1742 získal od Nadira-šáha titul chána na rodné zemi. Nádir Šáh byl zavražděn spiklenci v roce 1747. Na okrajích jeho království vznikaly nové chanáty jako houby po dešti a Černý bej se rozhodl následovat jejich příkladu. Dal přednost novému sídlu v Astaře, kde již dlouho sídlili šáhovi místodržící, před známou rybářskou vesnicí Lenkoran, vzdálenou od roku 1409 12 km od jeho rodného Charkhatanu. Koncem 40. let 17. století se stalo městem, centrem nového Talyšského chanátu. Etnicky zcela talyšská, rozkládala se po obou stranách dnešní hranice a skládala se ze dvou zcela odlišných částí: talyšských hor, rozdělených na 11 mahalů (obcí), kde se pěstovalo ovoce, chovali se hrbatí býci-eebu, hedvábí a bavlna, a Muganské stepi, kde nebyly žádné stálé vesnice, ale byly zde pastviny kočovných Ázerbájdžánců - šachsevenů. Lankaran se naopak rychle rozrostl v město s opevněnými hradbami, chánovým palácem a mešitami na rušných tržištích.

V roce 1786, kdy zemřel Černý chán, se Lankaran stal vazalem Guby, která si podmanila země od Derbentu po Ardebil. Nicméně i Guba se zachvěla, když zemřel její Fatali-chán, a druhý talyšský vládce Mir-Mustafa v roce 1795 jako první ze zakavkazských chánů požádal Rusko o protektorát. O rok později přivedl šáh Agha-Muhammad z nové perské dynastie Qajar vojska do Talyše a s pomocí Britů vybudoval v tomto neloajálním koutě mocnou a moderní pevnost. A přestože se v roce 1802 Talyšský chanát opět osamostatnil a v roce 1809, v době vrcholící rusko-perské války, potvrdil ruský protektorát, v roce 1812 pevnost nedokázala zabránit Peršanům, aby ji znovu obsadili, pravděpodobně díky Britům, kteří znali "klíče" k jejich otevření. A v lednu 1813 se Lankaran stal jakýmsi "kaspickým Izmaelem" - nedobytnou pevností s převahou vojenské posádky, kterou vzal útokem generál Petr Kotljarevskij. V této bouři padla polovina ruského oddílu a sám generál byl nalezen zraněný pod hromadou mrtvol, ale ztráty nepřítele byly desetkrát větší a před carskou armádou se otevřela přímá cesta do Persie. Šáh požádal o mír, ale právě Talyšský chanát se stal hlavní překážkou, odkud se ve 20. letech 19. století rozhořela další rusko-perská válka. Jediný kousek "našeho" Zakavkazska na jih od Araxu, Lankaran, byl pečlivě vyloučen ze všech ruských smluv - vždyť nezávislý talyšský chán uznal autoritu ruského cara už v roce 1795 - a tak byl Talyš už na začátku války považován za ruskou zemi. V letech 1814-26 v Lankaranu pod ruským protektorátem stihl vládnout třetí chán Mir-Gassan a chanát pak nadále existoval jako zvláštní správní jednotka, které vládl "dočasný divan" dvou beků a ruského generála. Nakonec byl v roce 1840 založen Lankaranský újezd, nad nímž se vystřídaly Kaspická oblast, Šemachská a Bakuská provincie. Na počátku dvacátého století byl Lankaran malým přístavním městem u Kaspického moře s 8700 obyvateli, z nichž dvě třetiny tvořili Ázerbájdžánci a Rusové mírně převažovali nad Talyši.

"Šachseven" vlastně neznamená náhodou "ti, kdo milovali šáha" - podobně jako ruští kozáci se tento kmen kočovných Ázerbájdžánců specializoval na ochranu hranic a mnozí z nich odešli z Muganu daleko od moci bílého cara. Místo toho do Muganské stepi proudili ruští osadníci, především Molokani, Duchoborové, Staroobřadníci a Subbotnikové. První ruské vesnice Privolnoe a Prišib (dnes Goytepe) se zde objevily již ve 30. letech 19. století a na začátku 20. století bylo v Muganské stepi padesát ruských vesnic.

Ale ani po sto letech nezapomněli šáhové na svou touhu po pomstě a po únorové revoluci vtrhli přes otevřenou hranici do Muganu. Ti zpustošili a vyvraždili část ruských vesnic, ale ostatní vesnice pod velením bílých důstojníků Borise Choševa a Fjodora Iljaševiče se stihly připravit na obranu a nejen kočovníky odrazit, ale také zahájit pogromy na usedlé vesnice. V Lankaranu mezitím došlo k velkému přesunu moci, který podivně souzněl s Baku: nejprve "Musavat" (ázerbájdžánská strana) vyrabovala parník se zbraněmi, pak jej odstranili zástupci bakuské komuny, kteří připluli po moři, a s jeho pádem zde vznikla "diktatura pěti" socialistů a bolševiků, kteří se vyznamenali v bojích na Muganu po vzoru bakuské diktatury středokavkazské.

Když bylo Baku obsazeno Turky, byla v Lankaranu ustavena vláda bílé Muganské provincie pod vedením Lazara Bičerachova a Michaila Převalského. Formálně byla orientována na Děnikina, ale ve skutečnosti v ní vládli polní velitelé, jejichž moc se někdy omezovala na jednu ulici, a kdo ji zvládl, ten ji řídil. Někteří z nich se sjednotili do komunistické strany a požádali o pomoc rudé a v roce 1919 byla na místě Talyšského chanátu založena Muganská sovětská republika, která několik měsíců existovala v týlu Ázerbájdžánské demokratické republiky a nakonec jí byla dobyta. O šest měsíců později vstoupila Rudá armáda ze severu do Ázerbájdžánu a bolševický nájezd na ukradené lodě do íránského přístavu Enzeli znamenal začátek Gyljanské SSR... ale to už je jiný příběh.

Zpustošený region se pod sovětskou vládou z mudanských událostí dlouho vzpamatovával a ruští osadníci se do mudanské stepi již nevraceli. Jejich místo ve 40. a 50. letech 20. století zaujali Ázerbájdžánci přesídlení z Arménie, aniž by se jich někdo zeptal - zde to nyní není vnímáno jinak než jako deportace. Talyšové se však v Lankaranském okrese stali menšinou, ale vytvořila se mezi nimi národní inteligence a realizoval se silný "kulturní kodex". Nikdy zde nebyl plnohodnotný separatismus a v Karabachu bojoval Lankaranský prapor Alakrama Gummatova. V roce 1993, kdy se o moc v Baku dělili Abulfaz Elčibej, vzpurný generál Suret Husejnov a starý čekista Gejdar Alijev, vyhlásil Gummatov Talyšsko-muganskou autonomní republiku a dokonce svolal její Milli-Majlis (Národní radu) složenou ze 150 okresních poslanců a aksakalů. Celkově zde však Talyšové byli v příliš jasné menšině a Alijev, který neuspěl ve vyjednávání, prostě svrhl Gummatova pouličními silami. Brzy byl Alakram Alikperovič zatčen a odsouzen k trestu smrti, který byl změněn na doživotí, a v roce 2004 byl propuštěn a deportován do Nizozemska, kde nyní stojí v čele talyšské exilové autonomie. Nyní mezi Talyši nepanuje zjevný separatismus, ale je tu odpor, o kterém se nahlas nemluví. A stejně jako za časů Talyšských chánů se nedívají na Írán, ale na Rusko.

Talyš sám o sobě není jako zbytek Ázerbájdžánu. Vzduch je zde teplý a vlhký, v květnu velmi mírný. Vegetace je neobyčejně bujná a půda je tak bohatá, že se v carských dobách vozila na bárkách pro zahrady na předměstí Baku. Tváře kolemjdoucích jsou také různé, i když ne všechny. Talyšské typy jsou výraznější v hornatém vnitrozemí, jako je Lerik.

Samovary v Lankaranu nepředstavují pouze kompozice u vchodu do města. V sousedním Gilyanu se nachází bujné plantáže čaje, který byl v 19. století přivezen z Indie ke kaspickým břehům. Ruský osadník Novoselov prý dostal nápad od Gilyana a v roce 1896 vysadil v budoucím Ázerbájdžánu první čajové keře. O několik desetiletí později se v Talyši rozšířilo pěstování čaje na dvorku, ale většina polí nepřežila občanskou válku. Průmyslové pěstování čaje zde sovětské úřady založily v letech 1928-32 a v roce 1937 se v obchodech objevila první balení Azerčaje a v roce 1949 začala u Lankaranu fungovat první čajovna v Ázerbájdžánské SSR. Později se k Lankaranu přidala druhá oblast pěstování čaje na severu země, na svazích Kavkazu poblíž Zakataly, a koncem 80. let 20. století zabírají ázerbájdžánské plantáže téměř 10 tisíc hektarů a produkují až 38,5 tisíce tun vařeného čaje ročně. Po rozpadu SSSR se produkce snížila desetkrát a čajová pole v okolí Lankaranu už dlouho nebyla vidět. Čajové továrny však řádně pracují na indické a cejlonské surovině, čaj v Ázerbájdžánu je stále vynikající a na Lankaran se vzpomíná ani ne tak pro jeho výrobu, jako pro jeho konzumaci - se smyslem, účelem a příjemným aromatickým kouřem.

Co je Lankaran? Procházku lze začít od nádraží (1940), jehož oblouky mezi jižní vegetací a teplou mlhou voní Indií. Talyšské jméno Lankon zní téměř jako ostrov Lanka...


Na náměstí stojí pomník Aslanova (1983): narodil se zde velitel Velké vlastenecké války, jeden z nejuctívanějších ázerbájdžánských rodáků. Dalším symbolem města je 34 metrů vysoký Lankaranský maják, postavený v roce 1864 nad jednou ze dvou dochovaných věží Lankaranské pevnosti

Na druhé straně se nachází památník obětem masakru v Chodžaly, který je jedním z největších v Ázerbájdžánu.

Lankaran se většinou nerozrůstal podél pobřeží, ale v trojúhelníku mezi nimi a řekou Lankarančaj, uvnitř pětiúhelníkové pevnosti. Mimo něj se však nacházelo několik bazarů pro venkovské obyvatelstvo, na nichž se od 18. století dochovaly mešity - poslední stavby nezávislého Talyšského chanátu. Na místě Malého bazaru u moře na severním konci nádraží je nyní výstavní síň nábytku.

Vzhled mešity Malý bazar (Kichik Bazar) je velmi osobitý. Odděluje se však od ulic vedoucích od nádraží do centra. Jdeme tam kolem pomníku Nizámího Gandžávího u školy s velmi zvláštním uspořádáním oken.

Souběžně s železnicí vede místní ulice "arbatik" - Gala, což znamená Pevnostní ulice. Z architektonického hlediska je to asi nejjednodušší ulice v centru Lankaranu, kde se nachází divadlo pojmenované po Nadžafu Vazirovovi, které bylo založeno a zřejmě postaveno v roce 1973. Najaf Vazirov je ázerbájdžánský dramatik ze Šeki. Jediná silná tályšská literatura vznikla v době, kdy patřili k ázerbájdžánskému národu, a v 15. století perský básník Seid Šarrafšáh Dulai vymyslel pro své básně zvláštní jazyk, v němž se mísí tályšský a gílánský jazyk. Kdyby však byla realizována národní autonomie, bylo by dramatické divadlo v Lankaranu pojmenováno po Zulfugaru Ahmedžadem, talyšském básníkovi a překladateli z 20.-30. let 20. století. Jeho nejslavnějším dílem byla "Arktická sága", věnovaná Čeljuškinovu eposu. Během válečných let však básník zemřel v lágrech v Kuzbasu, kde byl vězněn na základě obvinění z talyšského separatismu.

O blok dál od moře, souběžně s ulicí Krepostnaja, je hlavní náměstí, na postsovětské poměry nezvykle, uspořádáno do podoby francouzského parku. Jeho centrální třídu uzavírá válečný památník, jeden z nejvýraznějších v Ázerbájdžánu.

Zelený bulvár za náměstím je lemován venkovními kavárnami a působivým množstvím kaváren. Uprostřed nich stojí pomník s tvářemi karabašských válečných mučedníků z praporu Lenkoran.

To vše je obklopeno domy v okrese Lankaran, které zřídkakdy stojí i dva za sebou. Nedochoval se ani kostel svatého Michaela Archanděla. Většinou je starý Lankaran takový, jednopatrový, cihlový, s jednoduchými vzory fasády a taškovou střechou.

Ale jen stěží lze zjistit původ a stáří každého z těchto domů, aniž by se člověk ponořil do zaprášených archivů. Přesto je na první pohled zřejmé, že většina z nich byla postavena na přelomu 19. a 20. století a soubor zařízení, jako je radnice, reálná škola, některé banky a některé kupecké domy, je v jednotlivých čtvrtích neměnný. Pro ruské impérium typická architektura vypadá mezi palmami v lepkavém a teplém vzduchu pod téměř tropickou oblohou velmi zvláštně. Pokud by byla vytvořena Gilanská SSR - s největší pravděpodobností by její hranice s Kazašskou SSR probíhala podél řeky Arax a Talyšská ASSR s centrem v Lenkoranu by existovala na obou stranách Astaračaje. Celkově tvoří zbytky lankaranského újezdu dva dobře viditelné shluky. Jeden, z minulosti a další snímek, tíhne k železniční stanici, nebo spíše k dávno zaniklému přístavu na břehu Kaspického moře.

Druhý, menší, je na hlavní náměstí, přesněji řečeno na Velký bazar, z něhož sice kus zabral, ale jeho davy jsou stále vidět v uličkách vedoucích z náměstí. Zde se nachází Lenkoranská univerzita, která od roku 1992 sídlí v domě Isa-bek (1908), který zřejmě sloužil i jako nemocnice - jeho majitel byl prvním místním lékařem.

Na půli cesty mezi ulicí Krepostnaja a náměstím, se nachází nejpozoruhodnější ze starých lankaranských domů - Chánův palác.

Ani po zrušení Talyšského chanátu nepřestali existovat potomci muže, který měl prorocký sen v Charkhatanu. Ruský car navíc nezapomněl, že mu chán jako první přísahal věrnost - jeho potomci sice ztratili moc, ale udrželi si majetek a pozemky a vstoupili do ruské šlechty jako Talyšchanové nebo Talyšinští. Byli mezi nimi carští generálové a dokonce i sovětský lékař Rašid Talyšinskij, ale potomci Černého chána za vlády Bílého cara raději budovali svou kariéru v Baku a Tiflisu (Tbilisi), ne ve svém zapadákově.

O rodový majetek Mir-Ahmada Talyšina se staral na počátku dvacátého století a podle místních průvodců jeho manželka vyhrála v roce 1912 soutěž krásy v Zakavkazsku. Nejkrásnější ženě slíbil chán postavit nejkrásnější palác, což se mu o rok později podařilo podle francouzského návrhu. Nyní je v chánově domě muzeum, takže samotná budova je krásně zachovalá.

Na druhé straně centra, asi kilometr od Majáku, se nachází Vězeňská věž, další fragment lankaranské pevnosti. Nechránila město před námořními útoky, ale před pokusy o překonání řeky, a přežila, protože když byla pevnost zrušena, našla si novou úlohu.

V tomto vězení mimochodem osobně seděl Stalin, respektive v té době neznámý nájezdník Koba, který se v zájmu revoluce zabýval vyvlastňováním majetku v Baku a Lankaranu. Džugašvili byl pětkrát vězněn za loupež. Koba navštívil Lenkoran dvakrát - jednou, aby vyloupil banku, a podruhé, aby se připravil na přepadení vlaku. Podruhé byl Džugašvili chycen, ale z věže bezpečně unikl podzemní chodbou, která zbyla z pevnosti.

Další osud lupiče byl mírně řečeno impozantní, a tak se v Lankaranu objevil další symbol jeho doby - němečtí zajatci, kteří postavili německý most přes Lankarandž v letech 1945-46.

Samotná řeka Lenkorančaj je pro Zakavkazsko zcela typická, mělká řeka v korytě "s rezervou" pro povodně. Jen v jiném koutě země jsou takové kanály pokryty holými kameny a ve vlhkém a horkém Talyšstánu dokonce kameny pokrývají záplavovou louku. V dálce jsou vidět vlastní Talyšské hory, severní část Elburzu, a jsou od města a moře poměrně daleko.

Na druhé straně náměstí se rozprostírá bazar - špinavý a neútulný, připomínající spíše trhy na Ukrajině, v Moldávii nebo v Rusku, prodchnutý pocitem sociální nespravedlnosti a strachu o vlastní peněženku (i když má krásnou zastřešenou budovu ze sovětské éry).

Mešita Velký bazar (Biyuk-Bazar) byla postavená v 18. století mimo hradby pevnosti. Interiér mešity s majolikami je překvapivě krásný.

Další mešita, která se zdá být nová, se nachází na okraji Lenkoranu. Architektonický styl Talyšského chanátu je přes svou jednoduchost velmi dobře rozpoznatelný. Od "pjataku" na okraji města hromadné taxíky odvážejí cestující do horských vesnic.
====== Lerik ======
Z Lankaranu do Leriku se jede 60 kilometrů po silnici vysloveně kolmé na kaspické pobřeží, samé kopce a stoupání. A podél obchvatu se v malých stáncích prodávají lavjangi, hlavní talyšská kulinářská specialita. Vypadá jako obyčejné uzené kuře nebo ryba, ale hlavní je to, čím je plněné: lavjangi je šedá pasta s poněkud neobvyklou chutí, jejímiž nejvýraznějšími (ale zdaleka ne jedinými!) složkami jsou cibule a vlašské ořechy. Navíc, lavjangi se dá ochutnat jen v těchto stáncích nebo u někoho doma. Stánky působí archaickým dojmem, s tandyrem, a peče se tu tlustý lavaš, který je běžný pro celý Ázerbájdžán.

První kilometry z Lankaranu vede silnice po rovině, ale nenápadně se zvedají nízké zalesněné hory. Talyšská krajina je velmi jižní, subtropická, i když předpona "sub" se zde zdá být zbytečná. Není to Indočína nebo Jižní Amerika?

Podnebí v Talyši, alespoň v květnu, je skutečně rajské: je tu teplo a vlhko, ale díky Kaspickému moři nemáte pocit "koupele", naopak, mírný vzduch doslova hladí. Proto zde obyvatelé Baku rádi tráví dovolenou, a to nejen u moře - je zde rekreační středisko nahoře na Lenkorandžaji.

V polovině cesty na Lerik, v serpentinách, je skrytý vodopád, na který si cestou do "vesnice dlouhověkých" vyhraďte pět minut.

I zde je spousta skutečných vodopádů, ale mnohem dál od vesnic a silnic. Hlavní atrakcí pohoří Talyš jsou samotné "hyrkánské lesy", které vypadají jako džungle. Není to náhoda, že slovo pochází z perského slova "džangil" Džungle je tropický deštný prales a zde se jedná o deštný prales mírných zeměpisných šířek, poměrně vzácnou krajinu, která netvoří souvislý pás kolem Země. Podobné lesy se nacházejí také u Černého moře od západního Kavkazu po Pontus, na pobřeží Japonského moře, na Novém Zélandu a na úzkém pásu země v Argentině a Chile. Mezi těmito biotopy je však řada rozdílů - zatímco v les na Dálném východě hlavně rostou cedry, v hyrkánském lese nejsou jehličnany vůbec, převládá habr a dub, moruše a džungle, jejímž symbolem je železný strom. Mezi mohutnými kořeny, liánami a mechy se ještě před několika sty lety proháněli tygři zvláštního hyrkánského plemene... Před Lerikem se ve vesnici Babagil nachází mauzoleum z 15. století a kulturní krajina pohoří Talyš připomíná spíše Balkán nebo Karpaty než sousední Gilan.

Lerik je středně velká obec (7300 obyvatel), která v roce 2008 získala status města, zřejmě kvůli své proslulosti. Ale co je to za město bez bran? Ovšem je tu prostě úžasně krásně :-)

Výška okolních hor je asi jeden a půl kilometru nad mořem a asi 300 metrů nad vesnicí.

Na rozdíl od pobřežního Lankaranu, kde 80 % obyvatelstva tvoří Ázerbájdžánci, v Talyšských horách žijí Talyšové.  Talyšové žijí přibližně rovnoměrně na obou stranách hranice a jejich celkový počet se odhaduje od 300 tisíc podle oficiálních údajů obou zemí až po jeden milion podle odhadů jejich národních ideologů. Ve svých zvycích jsou Talyšové typičtí Kavkazané se svými aksakaly, dýkami, klobouky, kultem pohostinnosti a krevní mstou. V hmotné kultuře a folklóru mají blíže k Ázerbájdžáncům, v jazyce jsou bližší západoíránským národům, například sousedům - Ghíljanům, a ve víře jsou šíité, a to od nepaměti, takže při "znovusjednocování" Íránu v 16. století ve svazku Kizilbašů byli jedinými netureckými. Talyšové nejsou ve skutečnosti nic jiného než horalské subetnikum Ázerbájdžánců, kteří se ve městech a na pláních smísili s Turky a převtělili se do Ázerbájdžánců. Ta je poslední Sogdiana ve středoasijských horách a Talyš je poslední Midián. Proto se zdejší lidé svým vzhledem podobají Peršanům a Kavkazanům.

Talyšové nejsou jen "Ázerbájdžánci před turkifikací", ale také "Ázerbájdžánci před Karabachem" - při jednání s titulárním národem panuje větší podezíravost, nedůvěra a snaha něco dokázat, zatímco Talyšové nejsou zatíženi vysokým cílem porazit Armény a získat zpět okupovaná území. Ano, talyšský prapor Lenkoran statečně bojoval v Karabachu, ale o rok později Hejdar Alijev zastavil vytvoření talyšsko-muganské autonomie a uvěznil jejího vůdce Alakrama Gummatova. Úřady v Baku jsou k Talyšům stále nedůvěřivé a v talyštině není jediná cedule. Samotní Talyšové, jak se mi zdálo, netouží po separatismu, ale necítí Ázerbájdžán v plné míře jako svou zemi. Stejně jako Ázerbájdžánci nemají blíže ke svým krajanům na druhé straně íránské hranice, a proto je jim Moskva stále bližší než Baku a rusky se zde mluví lépe než ve většině koutů Ázerbájdžánu.

Talyšové mají ještě jednu specialitu - dlouhověkost: na sklonku Sovětského svazu žilo v Leriku asi 200 lidí starších 100 let a dodnes zde žije 11 aksakalů starších 100 let. V roce 1991 bylo otevřeno v Leriku muzeum dlouhověkosti (alespoň podle průvodců), původně jakási pamětní místnost ve škole, kam místní obyvatelé nosili fotografie a věci svých zesnulých otců a dědečků. Muzeum bylo v roce 2010 zrekonstruováno do současné podoby, ale stále se nachází v blízkosti školy a ve stejné vzdálenosti od centra, vchodu a hlavní ulice, která je spojuje. Strážci minulosti jsou vždy stařešinové vesnice, takže je to vlastně i talyšské etnografické muzeum.

Talyšové nebyli čistě horalé: místní klima a úrodná půda jim umožňovaly nejen pást stáda, ale také obdělávat vysoko položenou půdu. V Íránu je talyšská kultura známá svými tanci, ale v Ázerbájdžánu je talyšské lidové umění zaměřeno především na výšivky, krajkové šály a barevné vlněné rukavice a ponožky.

A co je tak přirozené jak v Ázerbájdžánu,  tak i v Persii, jsou koberce, které svou hranatou ornamentikou tíhnou ke karabašskému typu.

Nejznámějším Talyšem je jistě Širali Muslimov z vesnice Barzavu. Podle oficiálních místních údajů se narodil 26. března 1805 v Talyšském chanátu, přežil dvě rusko-perské války, pět carů, občanskou válku, Muganskou sovětskou a Ázerbájdžánskou demokratickou republiku, Lenina, Stalina a Malenkova s Chruščovem. Když mladý loupeživý vyvlastňovač Džugašvili utekl z vězeňské věže v Lankaranu, měl už Širali Farza-oglu bílý plnovous. Život pastýře byl však nesmírně jednotvárný a odměřený a je nepravděpodobné, že by aksakal přikládal všem těmto dějinným bouřím velký význam. Den, kdy Dantes zastřelil Puškina, kdy Alexandr II. zrušil nevolnictví, kdy námořníci vtrhli do Zimního paláce, kdy nad troskami Berlína zavlála rudá vlajka, kdy Neil Armstrong setřásl prach z Měsíce, strávil Širali Muslimov zhruba stejně, vstával za úsvitu a odcházel se svým stádem na vzdálené pastviny a do zahrad. V posledním roce života měřil 161 centimetrů, vážil 56 kilogramů, krevní tlak měl 110/60, 129 žijících potomků, z toho 13 dcer a 10 synů, z nichž nejmladšího získal ve 136 letech od své třetí, 57leté manželky. Byl také nejdéle zaměstnaným na světě - sto a půl roku - protože, jak starý muž poznamenal v jednom rozhovoru, "lenost plodí smrt". \\ V té době se již stal slavným, nejednou cestoval po městech ve společnosti politiků a novinářů a dokonce se stal námětem dokumentárního filmu //Širali sestupuje z hor//. V zimě 1973 dostal zápal plic, a přestože se nakonec uzdravil, Širali Muslimov zemřel 2. září 1973 ve věku 168 let. \\ Všemu výše uvedenému je samozřejmě těžké uvěřit, dvojnásob vzhledem k tomu, že se nedochovaly žádné doklady o Muslimově narození. Evropští badatelé se domnívají, že jeho věk je o 40-50 let navýšen, ale i tak mohl žít o něco déle než nejstarší ověřená stoletá žena - 122letá Francouzka Jeanne Calmanová. Muslimov měl v polovině dvacátého století také dva vrstevníky - Mahmuda Ejvazova (1808-1960, 152 let) a Mejida Agajeva (1835-1978, 143 let), ale život Talyšů se v dalších generacích zkracoval (zřejmě kvůli lepšímu vedení matričních záznamů). Z těch později narozených nikdo nežije v horách 150 nebo dokonce 130 let. Sto padesát let staré aksakaly tak lze považovat za chybu v počítání nově narozených vesničanů v Talyšském chanátu nebo v na začátku sovětské vlády.((https://varandej.livejournal.com/1047105.html))

----

1. **Etnický koktejl na území dnešního Ázerbájdžánu:**
   - Během středověku byla oblast dnešního Ázerbájdžánu obývána různými etnickými skupinami včetně kavkazských horalů, Peršanů a turkických kmenů. Turkické kmeny začaly migrovat do této oblasti v 11. století a postupně se staly dominantní etnickou skupinou, což vedlo k asimilaci místních obyvatel. 
     - **Zdroj:** Swietochowski, T. (1995). *Russia and Azerbaijan: A Borderland in Transition*. Columbia University Press. 
     - **Zdroj:** Atabaki, T. (2000). *Azerbaijan: Ethnicity and the Struggle for Power in Iran*. I.B. Tauris.

2. **Jazyk a Talyšové:**
   - Starý ázerbájdžánský jazyk, známý jako Azari, byl íránský jazyk, který byl mluven v oblasti Ázerbájdžánu před příchodem turkických kmenů. Azari se udržel v různých částech regionu, včetně pohoří Talyš, kde se dlouho zachoval díky geografické izolaci.
     - **Zdroj:** Minorsky, V. (1953). "Studies in Caucasian History". Cambridge University Press.
     - **Zdroj:** Yarshater, E. (1988). *The Iranian Languages*. Routledge.

3. **Safavidé a Ázerbájdžánci:**
   - Safavidská říše byla založena turkickými kmeny, známými jako Kyzylbašové, kteří měli silné vazby na region Ázerbájdžánu. Tito kmeny mluvili turkicky a jejich kultura významně ovlivnila formování moderního ázerbájdžánského etnika.
     - **Zdroj:** Savory, R. M. (2007). *Iran Under the Safavids*. Cambridge University Press.
     - **Zdroj:** Newman, A. G. (2006). *Safavid Iran: Rebirth of a Persian Empire*. I.B. Tauris.

4. **Název Ázerbájdžánci:**
   - Termín "Ázerbájdžánci" byl popularizován v sovětské éře jako součást procesu vytváření národních identit v rámci Sovětského svazu. Předtím se často používaly termíny jako "Azeris" nebo "Azerbaijani Turks".
     - **Zdroj:** Swietochowski, T. (1995). *Russia and Azerbaijan: A Borderland in Transition*. Columbia University Press.
     - **Zdroj:** Atabaki, T. (2000). *Azerbaijan: Ethnicity and the Struggle for Power in Iran*. I.B. Tauris.

Tato vysvětlení by měla poskytnout pevný základ pro odborný článek s dostatečným počtem seriózních citací.
Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web

Nástroje pro stránku
