Uživatelské nástroje
Vědecká a filosofická krise současného marxismu
T. G. Masaryk.
NAŠE DOBA. R. V., č. 4. 1898. 20. ledna
Mám-li za necelou hodinu podat ne-li obraz, tož aspoň skizzu nynějšího stavu socialistického bádání, nesmím se pouštět do obšírných výkladů a kritiky, nýbrž musím přestat na konstatování faktův a uvedení jen základních záhad nynější socialistické theorie vědecké a filosofické.1)
A to tím více, že nechci mluvit jen o theoriích národohospodářských — socialism přece národním hospodářstvím se nevyčerpává. U nás mínění to ještě dost je rozšířeno; avšak čelní představitelé socialismu vždycky usilovali o změny hospodářské v rámci celého názoru na svět, podávajíce co možná úplnou soustavu filosofickou. I z tohoto stručného přehledu bude zjevno, že socialism současný opírá se o hlavní obory vědecké a že stále pracuje na vybudování své filosofie.
Omezuji se konečně na marxism, proto že tato socialistická soustava dnes, a nejen u nás, je nejdůležitější. Po stránce vědecké a filosofické marxism jsou ideje Marxovy a Engelsovy: Marx je po výtce národním hospodářem marxismu, Engels jeho filosofem.
I. Započneme theorií národohospodářskou. Rozumí se, že tu budeme jednat o hlavním spise Marxově: „Kapitále.“
Spis ten vychází po částích od r. 1859. Nedávným uveřejněním III. svazku rozproudila se živá diskusse a zejména vznikla otázka, neodporuje-li výklad svazku III. výkladu svazku počátečního?2)
Aby otázka byla jasná, vzpomeňme si z Marxovy národohospodářské theorie alespoň tolik :
V prvém svazku svého díla Marx podává základní theorii hodnotní: vyložena podstata hodnoty a důsledky její na mzdu dělnickou ; zároveň vysvětlen historicky vznik a vývoj moderního kapitalismu. Theorie hodnotní pak stručně zní :
Všeliký užitečný statek neboli zboží, jak je kupujeme a prodáváme, má hodnotu z práce: ve zboží ztělesněna, materialisována je lidská práce.
V době předkapitalistické každý pracoval samostatně pro sebe a vyráběl tolik, kolik spotřeboval ; v době kapitalistické dělník stal se nesamostatným, jeho práce stala se zbožím, jež prodává kapitalistovi a ten z dělníka kořistí. Dělník totiž za mzdu denně pracuje tak dlouho, až vyrobí nejen tolik, kolik sám (se svou rodinou) nutně potřebuje („hodnota nutná„), nýbrž i mnohem více: tou svou nadprací v denním nadčase vyrábí kapitalistovi — nadhodnotu, zisk.
Proti této theorii o nadhodnotě III. svazek kapitálu3) podává theorii jinou, theorii obvyklou. Podle načrtnutého učení I. svazku nadhodnota vzniká pouze kapitálem obráceným v sílu pracovní („kapitálem variablním“) ; avšak III. svazek přidržuje se zkušenosti, učící, že zisk neustanovuje se podle nadhodnoty, resp. nadpráce : cena výrobkův a stejně zisk určuje se výlohami kapitálovými, stejné kapitály v téže době mívají zisk poměrně stejný, třeba že užívají nestejného kvanta práce. To je jistě v odporu proti theorii I. svazku, podle kterého nadhodnotu a zisk tvoří jen práce. Skutečně III. svazek pozměnil theorii I. svazku téměř k nepoznání : podávaje theorii nákladů výrobních Marx uznává zákony poptávky a nabídky tak rozhodně, jako theoretikové nesocialističtí.
Engels hned v úvodu k II. svazku slíbil, že v III. svazku bude vyloženo, jak Marxova nadhodnota se proměňuje ve specielní formy ziskové; o to také hlavně běží, aby se podle abstraktní theorie nadhodnotní pochopilo hospodaření skutečné. Ale výklad Engelsem slíbený III. svazkem se nepodává: ta přeměna nadhodnoty ve skutečné formy ziskové se nevidí.
Se strany socialistické už před uveřejněním III. svazku Konrad Schmidt pokoušel se o rozluštění záhady, ale upadal do theorie nesocialistické ; Engels to v úvodě k III. svazku vytýká, ale nepostřehl, že táž výtka platí o Marxovi samém.4)
Rozpor mezi svazkem I. a III. snažil se odvyložit prof. S o m b a r t: Marxova nadhodnota je prý pouze pomůckou národohospodářské theorie, jakýmsi „principem regulačním“ á la Kant. 5) Sombartův výklad zamlouval se do značné míry samému Engelsovi6) je to pokus skutečně filosofický, ale zasluhuje povšimnutí, že socialisté ho neakceptovali. Skutečně theoretikové socialističtí sami uznávají raději rozpor mezi svazkem III. a I. Bernstein uznává, že Marx svou theorii hodnotní skutečně modifikoval7) a že theorie hodnotní I. svazku bez vývodů svazku III. je neúplná a tudíž také poranitelná.8) Bernstein připouští, že I. svazek pro skutečné poměry hospodářské podává jen „moře všeobecností bez břehů„ a že určování hodnoty kvantitou práce nestačí, je prý potřeba měřítka přesnějšího.
Engels ještě na sklonku života psal článek, jimž věc chtěl urovnat. Ale nedovedl povědět nic jiného, nežli že hodnotní zákon platil pouze od počátku obchodu směnného až do XV. století. Tím ovšem pro novodobou výrobu kapitalistickou není řečeno nic nebo ne mnoho, jak vytýká pařížský socialistický spisovatel G. Sorel.9) Věc vyžadovala by přesnějšího rozboru; vzpomeňme, že už Marx sám se podobně vyslovil.10) Také Bernstein ve zmíněných statích praví, že hodnotní zákon Marxův platí jen počátkům (Vorstufe) moderního hospodaření kapitalistického; Bernstein však ještě dodává, že v době pokročilé zboží prý se vyměňuje nikoli za svou hodnotu, nýbrž za své náklady výrobní a že tudíž směna statků bezprostředně se určuje konkurencí kapitálů, zákonem hodnotním jen nepřímo.
Spor ovšem vyřízen není. Podrobnější výklad musil by se dotknout i otázek podružných. Dalo by se ukázat, že jsou u Marxa některé rozpory mezi různou formulací I. svazku samého: v 3. vydání na př. Marx svůj názor o výrobnosti práce nehmotné dosti pozměnil, připisuje práci této produktivnosti rozhodněji. Vidět v tom už zárodky theorie svazku III. Zatím však ukázáno s dostatek, že socialisté sami, a to Marxisté, v hodnotní theorii Marxově nalézají rozpory.
Avšak k tomu přistupuje důležitý moment druhý, že totiž čelní theoretikové socialističtí Marxovu theorii hodnotní počínají pozměňovat, někteří se jí už vůbec vzdali. Obzvláště angličtí fabiové přijímají hodnotní theorii Jevonsovu (theorii t. zv. krajního užitku) a školy vídeňské: Shaw, Smart.11) Bernstein (I. c.) uznává její oprávněnost relativní.
II. Na druhém místě sluší zaznamenati diskussi o politickou taktiku. Socialisté prohlašovali se vždy za stranu revoluční; avšak pořád určitěji a určitěji methoda revoluční pozměňována v methodu reformní, až konečně Engels krátce před svou smrtí tuto důležitou přeměnu formuloval přesněji.
Marx sám vyslovoval se dlouho pro revoluci. Hned roku 1845 ve svých poznámkách o Feuerbachovi požadoval „praxi převratnou.“12) V roce 1848 viděl v revolučním terrorismu jediný a nejjistější taktický prostředek13) a o revoluci r. 1848 napsal r. 1851 a 1852 řadu statí, v nichž pokračování revoluce očekával.14) Marx ještě komunu pařížskou přeceňoval — teprve v posledních letech, jak právě ukazuje III. svazek Kapitálu, myslil méně revolučně.
Také Engels byl napřed pro revoluci. Avšak na konci své životní dráhy, 1895, vyslovuje se proti revoluci, doporučuje sociální demokracii politickou taktiku parlamentární.15) Podivná náhoda: brzy po smrti Engelsově vydány Marxovy články o revoluci r. 1848; srovnáme-li tyto názory Engelsovy s Marxovými, vidíme, jak marxism za půl století se proměnil. Marx se tenkrát velmi zle vyslovil o účasti našeho národa v r. 1848, že totiž jsme byli proti revoluci: a ejhle — Engels r. 1895 dospívá k podobným názorům, jaké proti revoluci hned za horka u nás hájil Havlíček . . . 16)
Názory Engelsovy mají ve straně sociálnědemokratické mnohé přívržence, ale i odpůrce. Někteří názory Engelsovy přijímají ve smysle absolutním (že totiž revoluce sama v sobě je neoprávněna a neprospěšná), jiní je vykládají ve smysle relativním (že na příklad pro Rusko, jako v dobách starších i v Evropě, revoluce je přípustná a žádoucná, nikoli ovšem v Německu.17)
Hnutí a spory vyvolané sociálnědemokratickým poslancem v. Vollmarem jsou také zápasem směru radikálního a opportunního; také na nedávném sjezdě hamburském spor propukl ve vývodech o militarismu.
Vůbec otázky časové nutí k přemýšlení o taktice. Uvádím za příklad spory za poslední války turecko-řecké: jedni (Bax) byli pro Turecko, aby se udrželo, že prý barbarské poměry jsou lepší než kapitalistická civilisace (jak by Turecko neúpělo pod kapitalismem — anglickým !), druzí byli pro Řecko a svobodu.18) V posledním roce spory o to, mají-li němečtí socialisté volit do pruského sněmu, rozvířily otázku o přípustnosti kompromissu.19)
Diskusse dávno není ukončena ; problém vyžaduje ostřejší a trvalejší formulace, než se mu dostalo statí Engelsovou. Formulace takové dostat se může problému jen na základě ethickém a sociologickém; Engels sám svůj protirevoluční názor čerpal z evoluční theorie, kdežto dříve byl pro náhlé přechody hegelovské, ale hlavně uvádí důvody utilitární.
Jen chci ještě upozornit, že se v této souvislosti obzvláště uvažuje o účincích hromadné, po případě světové stávky.20)
Tato přeměna názorů o taktice souvisí s tím, že socialism pořád určitěji a určitěji se zhošťoval anarchismu. V poslední době socialisté se velmi rozhodně vyslovovali netoliko proti jednotlivým anarchistickým vraždám a „činům“ vůbec (na př. po smrti Carnotově), ale marxisté odpírají anarchismu vůbec, také theoretickému. Ruský socialista Plechanov na př. proti anarchismu dokazuje, že revolta anarchistická zdržuje vývoj společenský, ba že je prostředkem podstatně protirevolučním.21) Proti anarchistům vyslovil se Kautsky22), jmenovaný již S c h m i d t (v essayi o ethice, o němž hned se zmíním), vyslovili se ovšem S h a w23), již dříve D e v i l e 24) a j.
Tento odpor marxismu proti anarchismu je však už starší. V románských zemích, také v Rakousku a u nás v Čechách obojí směr posud není tak přesně oddělen ; ale německá „Socialistická strana dělnická“ již 1887 na sjezdě v Sv. Havlu ve Švýcarsku (ovšem za platnosti výjimečných zákonů) vyslovila se nepokrytě proti násilí „činiteli stejně tak reakčnímu jako revolučnímu“. Na sjezdě curyšském 1893 anarchisté byli vyloučeni. Třeba že i v marxismu tento vývoj byl povlovný a posud neukončený, fakt je, že dávný a houževnatý boj Marxův proti Bakuninovi a jeho odpor proti Proudhonovi vyzrává takto v praxi i v theorii v ideály ethiky a politiky protianarchistické.
III. V Marxově theorii národohospodářské jeví se ovšem materialism t. zv. historický.
Historický (může se také zváti : hospodářský) materialism stručně zní: výrobní poměry, utvořující hospodářské složení společnosti, jsou reálním základem, na němž se vypíná nadstavba (Ueberbau) právnická a politická: výrobní methoda podmiňuje všecky sociální, politické a duchovní, vůbec „ideologické„ formy života duchovního.25)
Nebudu této a ostatních formulací kritisovat — je zřejmé dosti, že definice jsou neurčité a nejasné. Už tím musil proti nim vzniknout odpor, ale vznikl také z důvodů věcných.
I šíře známa je nedávná diskusse, již začal Bax.26) Baxovi odpovídal Kautsky,27) Bax replikoval,28) Kautsky také.29)
Bax akceptuje učení Marxovo, ale odpírá názorům „novomarxistů“ (Plechanova, Mehringa, Kautského) ; Marxovu materialismu dává však smysl ten, že spontánní popudy duševní („ideologické“) jsou původními a samostatnými, poměry hospodářské jsou mu jen negativní podmínkou, jako na př. semenu půda.
Kautsky připouští, že historický materialism nedovede, ani nechce fakty historické vyložit úplně, připouští, že ty vniterné popudy duševní mají svou váhu; ale na druhé straně poměry hospodářskými nejsou prý pouze stroje, nýbrž i celá technika a k té patří moderní methody chemické ano i moderní mathematika. Není pochyby, že touto formulací Kautsky Baxovi se dosti přiblížil.
Ještě určitěji než Kautsky vyslovili se proti historickému materialismu jiní němečtí socialisté. Uvádím: Cunowa30) a Ernsta31) Spisovatelé tito nevyslovili se pouze in abstracto, ale, a to je důležitější, při svých vědeckých pracích vedou si podle svých zásad.
IV. Otázkou po správnosti historického materialismu vedeni jsme k marxistické sociologii vůbec.
Sociologie abstraktní (hlavně theorie pokroku, otázka po historických zákonech a hybných silách vývoje) u Marxa formulována jen stručně a více příležitostně. Za to Engels jedná o theorii pokroku a podobných problémech obšírněji a soustavněji ve spisech o Feuerbachovi a proti Dühringovi. Nelze neříci, že marxism právě svými sociologickými základy je slabý. Tato slabost jeví se ovšem i v ekonomických učeních Marxových a ve všech oborech sociologie konkrétní. Kdyby se socialisté pokusili o soustavné spracování sociologických základů, musili by explicite doznat, že na př. Marx-Engelsova theorie pokroku, jakožto dialektického processu (=i Hegelova negace negace) nestačí. Zde zatím přihlédnu jen k některým otázkám sociologickým, jimiž teď socialističtí theoretikové pilněji se zabývají. Za podklad musím vzít Engelsův spis o rodině, proto že v něm podána se stanoviska marxistického nejen celá kulturní historie, ale i důležitá sociologická, politická a ethická učení o státě, o rodině, o vlastnictví a kommunismu, o národnosti a civilisaci vůbec.32)
1. Jádro tohoto výkladu spočívá v theorii rodové: původní rodina polygynická a polyandrická (k jednotlivým formám rodinným zde můžeme nehledět) rozrůstá se přirozeně v rod, ale rod matriarchalní, matka je hlavou rodu; vývoj patriarchátu a platné nyní monogamie je počátkem úpadku, vrcholícího v rodinných zřízeních moderní civilisace.
Tato theorie rodová již před Engelsem a Morganem byla velmi rozšířena a posud se šíří od mnohých sociologů, historiků a ethnologů; obzvláště u nás Slovanů posud je v oblibě a odsud zajímavý fakt, že Engelsovy názory o počátcích vývoje lidského shodují se do značné míry mezi jiným s tím, co Palacký učil o prabytu starých Slovanů a Čechů.33)
Jak Palackému tak i Engelsovi onen prvotní život v každém ohledu je ideálním. Engelsovo líčení prvotního kommunismu je přímým pokračováním rousseauovského romantismu a sentimentálního utopismu o blaženém životě nevinných divochů; podobně' jako v Genesi, také u Engelsa civilisace počíná pádem z kommunistického ráje matriarchálního.
Proti fantastickému pojímání matriarchátu ozvali se kritičtí sociologové již dříve ;34) ze socialistů předmětem velmi pilně se zabývá Cunow.35) Cunow neuznává, že matriarchát měl význam, který mu připisoval Engels: není instituce prvotní, ale vyvíjí se z patriarchátu a žena vyššího postavení jím nedosahuje.
Cunow nevyslovuje všech důsledků své nepřímé kritiky, ale je patrno, že s idealisovaným matriarchátem padá také Engelsův ideál prvotného kommunismu a že se mění jeho názory o rodinném životě a zejména také o ženě.
2. Tato kritika Cunowa ve spojení s názory III. svazku Kapitálu a Engelsova odmítnutí revoluce časem povedou k revisi socialistického učení o státu; politika kompromissní přirozeně vyzraje taktéž v jiné pojímání státu.
O kommunismu změnily se názory Marxovy a Engelsovy značně. Až na zmíněný indiánský román autorové kommunistického manifestu na sklonku svého života o budoucnosti socialistické společnosti mluvili se značnou reservou a velmi střízlivě. Nadhodnota na př. zůstane i ve společnosti socialistické, t. j. i tam dělník bude muset pracovat více než sám zpotřebuje36) sem hledí skeptický názor Engelsův o t. z. právě na celý výtěžek práce37) a pod. výroky jiné. A také novější generace o kommunismu sotva mluví.38) Kautsky na př. rozdělení statků ve společnosti socialistické představuje si jako další vývoj dnešní mzdy39) a dobu, kdy dělnictvo trvale se zmocní výrobních prostředků, váže k podmínce, až prý dělnictvo si zjedná potřebnou intelligenci a nutné administrativní a theoretické vědění.40)
3. Také otázka národnostní nutí socialisty k novým formulím. Podle Engelsa národové vznikli na rozvalinách starých rodů ; národnost Engelsovi splývá se státem a to znamená, že Engels třeba toho zřejmě nevyslovil, je proti národnímu principu, tak jak je proti státu. Engelsovi a Marxovi problém národnostní nestal se akutní. Byli pro internacionalism a internacionalism svůj také prakticky prováděli, znajíce hlavní řeči světové. Avšak další vývoj internacionály k socialismu a vzrůst tohoto obzvláště v zemích smíšených a v národech menších postavil socialism před spory a otázky národnostní.
Zatím otázka se řeší jaks taks prakticky; přesnějšího spracování národnostního problému marxisté ještě nemají.41)
Obzvláště naléhavým stal se marxismu národnostní problém slovanský. Marx a Engels s počátku slovanskou otázku stotožňovali s časovým panslavismem (Marx proti Bakuninovi!) ; ale z jejich vývodů je patrno, že věcem slovanským nerozumějí a je patrno také tolik, že sdílejí proti nám Čechům a Slovanům liberalně-německé antipathie. To v uvedeném spise Marxově v roku 1848 vidět velmi dobře; Engels a mladší,42) a také již Marx, v pozdějších letech vyslovili se mírněji. Jen Poláci záhy byli přijati jako rovnocenní (také měšťanští básníci pěli tenkráte své písně polonofilské), ale to proto, že jejich revolučnost se líbila; Rusko německým socialistům posud je sociálním a politickým bubákem.43)
Že socialism podle národnosti má své zvláštní typy, na to velmi v čas ukázal Sombart;44) avšak nedovedu s ním souhlasit, že národnost a socialism jsou protivy, dva póly, o něž se otáčejí dějiny.
V. Od učení sociologických přejdeme teď k filosofii.
Také o ethice ukazuje se v marxismu směr nový.
Marxism v celku byl amorální: na základě svého materialismu chce lidi měnit sociálními institucemi a proto ethiku, náboženství a filosofii pokládá za vrchol ideologie již překonané.
Engels (ve spise o Feuerbachovi) socialistickou ethiku redukuje na třídní boj ; láska k bližnímu je starý flašinet, revoluce toť správná methoda jednání sociálního. Rovnost zavládne revolucí, ne morálkou. Přes to ve spise o Dühringovi45) Engels žádá si morálku skutečně lidskou, kterýžto výraz zaznívá poněkud jako původní „realní humanism“, z něhož pod vlivem Feuerbachovým vyšli Engels i Marx.
S obratem v nazírání na materialism a na úspěšnost revoluce důsledně dostavuje se obrat také v ethice.
Nedávné hnutí t. zv. ethické (kultury ethické) přimělo také socialisty k diskussi. 46) V této diskussi se někteří vyslovovali odmítavě, ale krok za krokem, možno-li tak říci, se pro ethiku rozehřávali, až konečně K. Schmidt i v této otázce nalezl slova nová.47)
Socialisté vývody jeho akceptovali,48) ale nepostřehli, co v nich je nového. A nové je, že Schmidt uznává oprávněnost ethiky samostatné, Schmidt dále, a správně, ukazuje slabosti utilitarismu a egoismu (socialisty často hlásanými a jako by samozřejmými) a povznáší se až k idealnému požadavku sebeobětování, nečekaje všecku spásu od sociálních zřízení . . .
Ve Francii současně vede se stejná diskusse,49) v Anglii Bax a j. ethiky nikdy se nevzdali.50)
In concreto tyto nové směry ve spojení s lepším poznáním sociologickým a historickým povedou ke střízlivějšímu a lepšímu formulování otázky ženské a rodinné. Engels zejména svým falešným názorem o původním matriarchátu formuloval theorii lásky, která svou jednostranností, a jistě proti vůli autorově, přišla do povážlivého sousedství s dekadencí. I zde šíří se poznání přesnější.51)
VI. Marxism byl také a posud je protináboženský. Alespoň tak o sobě sám se domnívává. Marxism je rozhodně protitheologický; k náboženství je však jeho poměr komplikovanější, než se na prvý pohled zdá.
Engels (ve spise o Feuerbachovi) otázkou se nezabýval dost pečlivě ; míní, že náboženství je již překonáno. Mínění to formuluje se svého stanoviska materialisticko positivistického. Proti tomu je divné, že i v Německu otázka náboženská socialisty zabývá vlastně nejživěji. Na věci se nemění nic, že se socialisté vyslovují proti náboženství; na váhu padá zanícení, kterým se to děje a fakt, že otázky náboženské tak živě přetřásají. Celá řada spisovatelů zabývá se otázkou náboženskou a prohlašují se konec konců pro náboženství třeba že atheistické. Většina těchto filosofů náboženství vrací se k Feuerbachovu náboženství humanity.52)
Také u nás spisy jednající o náboženství zajímají v kruzích dělnických více než mathematika a přírodověda.
Ze v Anglii a v Americe socialism všecek proti náboženství nestojí, je známo,53) a také socialism francouzský vždy měl ráz náboženský.
Hledíc k tomu všemu, vznikla otázka, není-li socialism vůbec novým náboženstvím? Sám Engels54) alespoň původní křesťanství prohlásil za socialism (nemyslím, že správně). A jistě socialistická strana založena je podobně autoritativně jako církev — na víře a věřící socialisté prodchnuti jsou nadějí v budoucnost a oddaností své věci takovou, jakou nalézáme jen u věřících. Avšak nechci zde věc vyčerpat, jen k ní pozornost obracím.
Vzrůst a vývoj socialismu křesťanského ve všech zemích je důkazem, že socialism svého posledního slova o náboženství dávno ještě nevyřkl ; tomu nasvědčuje také fakt, že marxisté němečtí a také naši čeští55) v poslední době náboženství prohlašuji za věc soukromou.
VII. Všecky tyto zjevy patrně nasvědčují tomu, že problém historického materialismu musí být řešen v celém rozsahu a hloubce: musí se řešit záhada materialismu vůbec. Materialismu neetického a metafysického — konec konců běží o to.
Kautsky ve zmíněném sporu o materialism historický proti Baxovi formuloval problém slovy, že idea je funkcí mozku. Výrok není dosti určitý a proto se jím zde nechci obírat. Bax odpověděl, že je to materialism nemotorný a filosoficky překonaný. Uvádím polemiku jen, abych ukázal, že materialism historický vyplývá z materialismu noetického a metafysického. A v té příčině přiznávám Baxovi, že tento materialism je nemotorný a překonaný. V tom smysle vyslovil se proti Plechanovu K. Schmidt56) o nekritickém obnovování noetického materialismu a velmi rozhodně tohoto materialismu nepřijímá. J. Stern, socialistický následník Spinozův,57) lituje toho, že historický materialism se obyčejně spojuje s materialismem, jak říká, přírodnickým. Stern tento materialism, jak se typicky jeví v soustavě Vogta a Büchnera, právem odsuzuje jako theorii naprosto nedostatečnou a při tom hodně povrchní. Stern sám přeje si, aby historický (ekonomický) materialism se spojoval s monismem (spinozistickým) — než to nás zde již nezajímá, neboť stačí nám poznání, že novější socialističtí spisovatelé sami staví se proti materialismu noetickému a metafysickému a že kritičtěji počínají formulovat svůj materialism historický.
Pokud běží o Marxa a Engelsa, může se jejich názor označit jako materialistický, ale jen s jistou reservou. Také Engels odsuzuje materialism Vogtův a Büchnerův ; de facto Engelsův a Marxův materialism je nepodařená synthese hegelovského idealismu, vulgárního materialismu, positivismu a konečně evolucionismu.58) Dr. Aveling nedávno59) Marxa samého filosoficky charakterisoval jako rozhodného atheistu.
VIII. K revisi filosofické vede socialisty konečně také vliv umění.
Socialism umění do sebe přijímá pořád víc. Socialism se svého materialistického stanoviska má zálibu v naturalismu a realismu a v jeho románe sociálním a historickém; avšak nedovede vždy oddělit vnější formu od podstaty a tak se stalo, že na př. Zola, ten naturalisující utopista a romantik, stal se miláčkem dělnictva. Utopism ve formě umělecké má v dělnictvu posud publikum veliké. Také různé směry, obzvláště s markou : moderní — všecko nezvyklé a revoluční bez kritiky se akceptuje. Tak si vysvětlíme, že ultra-aristokratism dekadentní se socialismem se dostal do blízkého spojení. Ale vidím v tom také, že i socialism podléhá obecné touze doby po umění nenaturalistickém.
Trvalejší a organičtěji slučuje se umění a socialism v průmyslu uměleckém; v Anglii Morris (před tím R u s k i n) dospěli k soustavné, ne-li socialistické, tož alespoň sociální esthetice.60)
Zajisté sociální úkoly socialismu samy a spojený s nimi požadavek, umění tak jako vědu popularisovat, vedou k novým formám a methodám uměleckým. Vzniká nový, živější sloh, rhetorika získává nová pravidla, divadlo počíná mluvit k massám, kritika obléká se do nových forem ; výtvarné umění (malba, sochařství) hledá si předměty v chudých vrstvách lidu a stejně jako román, podle programmu Goncourtů, zabývá se problémy sociálními, moderní karrikatura slouží propagaci socialistické (ještě více anarchistické) a konečně last not least, socialism všecka díla umělecká a vědecká — knihy — snaží se zlacinit.
I tento rychlý přehled vědecké a filosofické situace v socialismu a specielně v marxismu nutí, tuším, k poznání, že v marxismu theoretickém — ale i v praktickém, politickém — je krise : zjevný jsou rozpory o starších a novějších názorech hlavních vůdců Marxa a Engelsa, jsou mnohé protivy mezi autoritami a vůdci nynějšími a dokonce jsou protivy mezi marxismem a socialistickými směry v Anglii, Francii, Hollandsku, Americe. Existence různých socialistických stran křesťanských a národních, tu i tam neurčité spojení socialismu s anarchismem — to všecko moje rozpoznání jen potvrzuje. Ostatně uznávají to již socialisté sami. Kautsky nedávno ve sporu s Baxem prohlásil docela odkrytě, že mezi marxisty jsou dva směry, lišící se methodou v theorii a sem tam také taktikou v praxi61)
Ta krise znamená, že socialism pořád více a více stává se vědecky přesnějším a kritičtějším. To vidět netoliko z uvedených pokroků v jednotlivých oborech, vidět to také v jednotlivostech. Jak ku př. dnes vědečtí socialisté mnohem střízlivěji a právě kritičtěji pohlížejí na darwinism, jejž dříve jiní akceptovali přes to, že vlastně je protisocialistický; dnes také kritičtěji se pohlíží na Nietzsche a jiné autority, které se socialisty akceptovaly jen proto, že jejich názory zdály se být takticky užitečnými.
Kritickým poznáváním názorů vlastních a cizích, zejména kritickým studiem historickým, studiem sociálních učení a zřízení socialism ztrácí svou theoretickou exclusivnost a neomylnost, kterou si v žáru politického boje osvojil. Strannická víra spočívající na autoritě ustupuje kritice a autokritice.
Vidíme, že vědečtí vůdcové socialističtí usilují o platnější kritiku základů sociologických — a ovšem právě tu je veliký úkol všech, kdo studují problémy sociální a historické. Socialisté posud na vědeckých základech sociologických pracovali více pod tlakem různých úkolů praktických a tak se stalo, že vědecká soustava marxismu rozpadá se na jednotlivé s sebou nedosti souvisící odbory a učení.
Chtěj nechtěj socialism pořád více obrací se k filosofii. Pronikavá sociální reforma bez reformovaného názoru na svět není možná. Konečný výsledek filosofického úsilí nemůže být pochybný : materialism ve všech jeho posavadních formách bude opuštěn. Materialism je caput mortuum marxismu.
Další a již začínající účinek tohoto vývoje bude ovšem sblížení s ostatními filosofickými směry pokrokovými. Pravda je jen jedna. Ti, kdo pravdu poctivě hledají, mohou a budou se lišit ve mnohém, ale filosofické směřování a sociální usilování u věcech podstatných je zblíží a sjednotí.
Socialism zůstane však samostatně organisovanou stranou politickou. I kdyby marxism byl úplně pochybený a kdyby to marxisté již plně doznali, socialism tím nepadne. I to poznal již a pověděl socialistický theoretik.62) Varoval bych odpůrce socialismu z krise v marxismu čerpat naděje pro strany své — ta krise může být pro socialism velikou silou, jestli že jeho theoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritisovat budou své základy a překonávat své nedostatky. Jako všecky strany sociálně reformní také socialism má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech nynějšího řádu společenského, v jeho nespravedlnostech a nemravnostech a obzvláště v hmotné a mravní bídě velikých mass všech národů.
Počet shlédnutí: 14