obrázek domečku-home logo-FB


ČEŠI NA UKRAJINĚ


Petr KOKAISL Příběh českých kolonistů. Lidé a Země Roč. 54, č. 9 (2005/09), s. 36-41. ISSN 0024-2896. Další dostupnost: http://www.hks.re/wiki/cesi_na_ukrajine_publikovano_v_roce_2005_v_lide_a_zeme_p._kokaisl_format_.html


Odkaz na fotografie: http://pestraevropa.hks.re/1997/


Češi nikdy neměli žádné kolonie, a tak si dnes s češtinou vystačíme jen v Čechách, nebo ještě tak na Slovensku. Přesto je i v cizině pár míst, kde čeština kvůli potomkům českých vystěhovalců nezní vůbec exoticky. Tradice českého vystěhovalectví je asi nejvíce popisována po bělohorské bitvě, kdy byli nuceni čeští protestanti odcházet za hranice. Náboženskou emigraci, která směřovala hlavně do Polska a Pruska, vystřídaly později jiné důvody. Na začátku devatenáctého století odešli Češi kolonizovat vojenské hranice habsburské říše v Chorvatsku či rumunském Banátu a polovina tohoto století už byla zcela ve znamení masového vystěhovalectví do zámoří. Pro Čechy nebyla v této době zaslíbenou jen Amerika, ale jejich zájem se zaměřoval i na východ, do carského Ruska.

V této době už náboženské důvody pro opuštění vlasti hrály pramalou roli, hlavním důvodem byla neúnosná chudoba zapříčiněná opakující se neúrodou, ale i například prusko-rakouskou válkou. Cesta na východ se zdála být snazší, jednak kvůli vzdálenosti, snadnější a levnější dopravě a snad i kvůli jazykové blízkosti.

Způsob, jakým se dostávali Češi do ciziny, nebyl ani v rámci jednotlivých zemí stejný. Nově příchozí se do svých budoucích domovů stěhovali v několika vlnách. Někdy se tito vystěhovalci domluvili s jinými, již usazenými, Čechy a založili vesnice úplně nové.

Nejvíce krajanů v zahraničí je dnes v USA – uvádí se přes jeden a čtvrt miliónu. Při sčítání se ovšem nesmíme nechat zmást čísly – to, že se někdo považuje za Čecha, ještě neznamená, že si s ním popovídáte česky. Na Ukrajině je dnes Čechů kolem 10 tisíc (podle jiných údajů až 20 tisíc) a to je přece jen vzhledem k velikosti Ukrajiny (největší evropský stát) i vzhledem k počtu jejích obyvatel (přes 50 miliónů) téměř zanedbatelné. Početně jsou více na Ukrajině zastoupeny jiné menšiny. Na prvním místě to jsou Rusové, kteří s více než 11 milióny jsou zároveň nejpočetnější evropskou národnostní menšinou na území jednoho státu. Kromě Rusů jsou zde hodně početní ještě Poláci (přes 1 milión), Židé – hovořící východním Jidišem (600 tisíc), Bělorusové (400 tisíc), Bulhaři a krymští Turci (po 200 tis.), Řekové a Tataři (po 100 tis.). S počtem přes deset tisíc jsou na Ukrajině ještě menšiny Arménů, Erzyjců, Gagauzů, Gruzínců, Němců, Slováků a Uzbeků.

Pokud mluvíme o českém vystěhovalectví na Ukrajinu, tak to není zcela přesné.

Území dnešní Ukrajiny, které čeští vystěhovalci osídlovali, patřilo carskému Rusku. Ukrajina v té době nebyla ani jako stát, ale dokonce ani jako přesně vymezené území. Byl to okraj říše – „okrajina“. Dodnes je to patrné i v ruštině: jezdí se „v Latviju, v Čechiju, v Germaniju“, ale „na Ukrajinu“.

Čím je tedy české osídlení na Ukrajině významné? Pro nás Čechy určitě tím, že je české. Pak také tím, že vystěhovalecká vlna z Čech v 19. století do carského Ruska byla jednou z nejvýznamnějších. Češi se zde neztratili a kvůli svým vlastnostem a dovednostem, které si přivezli z Čech, si často vydobyli uznání, které přetrvává v českých vesnicích na Ukrajině dodnes.

Kolonie Zubovština

Nejvíce Čechů z celé Ukrajiny bylo na Volyni, která snad byla v 10. století samostatným státem. Pak se zde vystřídalo dost vládců – Poláci (Lechové), kterým ji (podle kronikáře Nestora) odebral velkokníže Vladimir, aby se stala součástí Kyjevské Rusi, vládli zde Litevci, znovu Poláci a koncem 18. století připadla carskému Rusku. Po první světové válce došlo k rozdělení Volyňské gubernie – západní část připadla Polsku, východní se stala součástí sovětské Ukrajiny. Obě části se znovu spojily až začátkem 2. světové války, aby zde později vzala moc do svých rukou německá okupační správa. Volyň je velká jako Česká republika a nejsilnější vystěhovalecký proud z českých zemí sem směřoval v 60. letech 19. století, kdy sem přišlo kolem 20 tisíc Čechů.

Nově příchozí nekupovali půdu, ta byla příliš drahá, ale většinou zakoupili les, který byl mnohem levnější. Za 1 morgu (0,6 ha) se platilo 10-15 rublů. Nové osady zakládali v blízkosti stávajících vesnic a nově vzniklým sídlům se říkalo kolonie. To bylo například i v Zubovštině nedaleko Korosteně – dlouhou dobu tu byla ukrajinská vesnice Zubovština a vedlejší česká vesnice dostala název Kolonie Zubovština. Až v roce 1946 se kolonie Zubovština přejmenovala na Malou Zubovštinu. Název vydržel, ačkoli Malá Zubovština byla mnohem větší než původní Zubovština. Kolonisté to v novém domově neměli snadné – všechno si museli udělat sami a začít nemohli dokonce ani na té „zelené louce“, protože nejdříve museli vykácet les a pak teprve mohli začít stavět domy a připravovat políčka. V Zubovštině byla také zpočátku strašná bída – Češi zde museli před kostelem žebrat kroupy, sádlo, bydleli v zemljankách a až po čase se zmohli alespoň na „chaty“. Netrvalo ale až zas tak dlouho a Malá Zubovština se stala obcí s nadprůměrným vybavením. I zde, podobně jako na celé Volyni, se stalo českým specifikem pěstování chmele. V Malé Zubovštině měli i chmelovou sušičku a velký katr na řezání dřeva. Zařízení vydrželo dokonce i přechod Němců i jejich ústup, ale 90. léta 20. století ne. Katr po rozpadu SSSR rozřezali a odvezli do sběrny, ze sušičky zbyl jen komín, ten rozbourat nešlo. Ze sovchozu se stal RADHOSP, což sice podle názvu může vypadat jako radostné hospodaření (znamená to vesnické hospodářství), ale radosti je zde pramálo. Budovy jsou rozbité a s výplatami to rozhodně žádná sláva není. Téměř všichni Češi v Zubovštině by nejraději hned odjeli do Čech. Poprvé se o reemigraci uvažovalo po 1. světové válce, ale došlo k ní až po válce, která byla v pořadí druhá. Svou roli sehrálo jednak to, že volyňští Češi vstoupili do Československé vojenské jednotky v SSSR a také odsun Němců z českého pohraničí. Ze zhruba 50 tisíc Čechů na Volyni jich reemigrovalo do Československa dvě třetiny.

Druhá vlna reemigrace byla v 90. letech 20. století a byla pojata jako humanitární akce po výbuchu černobylské elektrárny.

Pan Gabriel se této druhé vlny nezúčastnil – nejprve mu zemřel syn a pak i žena. Copak jsem tady mohl nechat ty hroby samotný a odjet? Dnes je podruhé ženatý a jeho i manželčiny děti žijí v Kijevě. Do Zubovštiny jezdí děti z města jednou za měsíc a protože už panu Gabrielovi táhne na osmdesátku, dost ho zmáhá těžká práce, hlavně topení v zimě. Domek manželky, který měla po svých rodičích, se už dříve podařilo prodat. Teď by to rádi zopakovali a šli do Kijeva blíž k dětem, ale domek nikdo nechce. Dříve chovali i tři prasata, měli krávu, ale teď mají jen „králíci“. I podle mluvy jepoznat, že jeho předkové přišli z východních Čech (z Nechanic u Hradce Králové). Něco se i v té řeči změnilo: dřív jsme říkali ano, teď jo, dříve ručník a teď utěrka.

Pan Gabriel (a nejen on) si užil své. Jak říká – život prožít, to není jako pole přejít.

Do Zubovštiny přišel jeho pradědeček s dědečkem v roce 1870 a tatínek se už narodil v Zubovštině. Podobně jako jiní osadníci i oni nejprve koupili les, vykáceli stromy, postavili zemljanky a později i dřevěné chaloupky. Ve třicátých letech (1932), kdy Stalin na Ukrajině uměle vyvolal hladomor, chodili po vesnici vousatí komisaři a sebírali potraviny. Dodnes si pamatuje, jak maminka právě zadělávala chleba, rychle přes díži přehodila kabát, posadila tam děti a tak jídlo zachránili. Z osmatřicátého roku má jiný zážitek – po vesnici jezdilo nákladní auto a ozbrojenci (říkali jim černí havrani) nabírali lidi, které už nikdo nikdy neviděl. Během války sem přišli Němci. Lidé utíkali do lesů, zakopávali tam svůj majetek, ale jiní to hned vykopávali.

Naštěstí nemusel na frontu, hlídal jenom most v Kijevě. Když válka skončila, jediný jeho majetek byl vojenský mundůr. Na Němce vzpomíná i paní Koberniková, manželka předsedy českého spolku Malá Zubovština. Někteří Němci nebyli nejhorší – když se k nám domů nastěhovali vojáci a viděli, že jsou tam malé děti, tak sami spali na zemi. Jiní takové pochopení ovšem neměli – u sousedů křičelo malé dítě, vojáci ho vzali a vyhodili do sněhu, aby je nerušilo.

Češi z Malé Zubovštiny mají velkou touhu – co nejrychleji se odstěhovat do Čech. Předseda spolku pan Kobernik se snaží přesvědčit českou vládu, parlament i prezidenta, aby zorganizovali ještě jednu vlnu reemigrace volyňských Čechů do země jejich předků a vlastně teď i do země, kde už mají hodně příbuzných.

Mikolajevka

Mikolajevka je vesnice v dřívější Podolské gubernii, dnešní Vinnické oblasti, kde žila dříve spousta Čechů, ale dnes se na Čechy musíte ptát jedině ukrajinsky nebo rusky. Všechny návštěvy posílají místní k Lankamerům. Pan Lankamer i jeho manželka umí česky výborně – doma jinak nemluví. Jejich syn žije ve městě a tam se čeština samozřejmě zas tak moc neužije. Přesto ještě oba vnuci česky umí, také proto, že na prázdniny vždy jedou k dědečkovi a babičce. Některá slova jsou ale u místních Čechů trochu jiná: třeba duchová muzika není duchovní hudba, ale normální dechovka.

Do Mikolajevky přišli Češi před 130 lety a dodnes zde ještě „U Šimků“ stojí chalupa, která tento příchod pamatuje. V místním muzeu nejsou jen památky na budování kolchozu, ale i několik původních věcí, které si osídlenci z Čech přivezli – nádobí, oblečení, nářadí. Češi v Mikolajevce pochází z okolí Jablonce. Před nimi žili v Mikolajevce a vedlejší vesnici (Holendrech) Němci. Jak to bylo s těmito Holendry, už asi zůstane záhadou. Možná měli nějakou souvislost s Holanďany a možná také s „Holendry“, kteří dodnes žijí v několika vesnicích na ruské Sibiři. Český spolek v Mikolajevce se také jmenuje „Holenderští Češi“ a v Holendrech dodnes žije německá menšina.

Jisté je to, že tito obyvatelé měli v carské říši určité výsady. Jejich poddanství nezahrnovalo vojenskou povinnost, a když o toto privilegium měli přijít, raději svá hospodářství opustili a vydali se na cestu do Německa. Cestou procházeli právě Jabloneckem a místní lidé od nich jejich zařízené statky v Holendrech za levný peníz hned koupili. Němci byli výborní hospodáři, kterým mohli Ukrajinci jen závidět. Ani Češi na tom nebyli s hospodářskými dovednostmi špatně. Půdy na Ukrajině mají často i několik metrů ornice a to byl oproti kamenitým políčkům, na která byli zvyklí v Čechách, pořádný rozdíl. Ukrajinskou černozem obdivoval později i Hitler, který nechal během války vozit celé vlaky naložené hlínou do Německa. To, jaká se kde vytvořila půda, je ale až příliš závislé na podnebí, a proto převezení půdy nemělo vůbec žádný úspěch.

I černozemě se vyplácí hnojit, a že hnůj se může velice hodit, nově příchozí Češi dobře věděli. Jejich ukrajinští sousedé prý byli radostí bez sebe, že se najdou takoví blázni, kteří jsou ochotni za hnůj dokonce i platit! Posměšky vydrželi jenom do první sklizně, pak se starousedlíci nestačili divit, jakou že velkou „odrůdu“ brambor ti Češi mají. Mikolajevka získala své jméno až koncem 19. století (1895) na počest cara Mikuláše a v té době zde žilo kolem 800 Čechů. Kostel tady nikdy neměli, na bohoslužby vždy chodili do vedlejší obce. Podobně jako i v jiných českých vesnicích na Ukrajině je hřbitov uprostřed obce. Bylo sice vydáno nařízení, že hřbitovy musí být za vesnicí, ale Češi si vymohli své. Jak říká pan Lankamer – copak jsou mrtví lidé jako pošlý dobytek, aby se vozili za vesnici? Jen ať jsou pěkně s námi, my se mrtvých nebojíme.

Podle náhrobků je možné dobře poznat, jak na tom byli místní s češtinou – na nejstarších jsou české nápisy bez chyb, později se už občas stává, že nějaký háček nebo čárka nejsou úplně na správném místě a na většině nových hrobů jsou už nápisy jen v azbuce.

Pan Lankamer chodil v Mikolajevce ještě do české školy, která vznikla až v dobách Sovětského svazu. Dlouhé trvání ale české školství nemělo – přišla třicátá léta, která byla pro celý Sovětský svaz něco podobného, jako u nás léta padesátá a čeští učitelé skončili většinou hodně špatně. Pak přišla válka, kterou připomíná v Mikolajevce pomník padlým rodákům. Pan Lankamer vyprává o svém tatínkovi a říká, že propadl. V tu chvíli mi to připadá úsměvné, ale význam správně chápu teprve při čtení sloupců stejných jmen a aspoň trochu si uvědomuji, jak hlubokou stopu válka zanechala, a to nejen v Mikolajevce – Kovář, Kovář, Lankamer, Lankamer, Vacek, Vacek, Vacek, Vacek, Vacek, Vacek … Příjmení si Češi zachovali, u jmen se museli přizpůsobit. Všichni používají i jméno po otci (otčestvo), se kterým ovšem na začátku byly problémy umocněné u Čechů ještě používáním dvojích jmen – křestních a biřmovacích. Kvůli tomu občas nevyplatila banka natřádané peníze – pokud vedla účet podle starých dokladů a střadatel se později mohl prokázat jen doklady s upravenými jmény. O peníze jsme přicházeli ale častěji, říká pan Lankamer. Podruhé to bylo za války a naposled v devadesátých letech. Přes noc nám zůstalo z celých úspor tak na pár bochníků chleba. Za týden by za to nešlo koupit kvůli inflaci ani těch pár bochníků. Kuchyně místních Čechů se už hodně přizpůsobila místním zvyklostem, ale na škodu to určitě není – zelný salát paní Lankamerové a vajíčka s několika přílohami jsou vynikající! Před jídlem samozřejmě musí být vodka samohonka – alespoň „čaročka“, což je pořádný panák.

Bohemka

Z Mikolajevky jedu do další vesnice, na které je její souvislost s Čechy patrná už z názvu – Bohemka. Cesta vlakem trvá několik hodin, a když druhý den přijíždím do nejbližší stanice Vradijivky, rozhodně nemám ještě vyhráno. Na autobus přímo do Bohemky bych musel čekat dva dny, ale prodavačka jízdenek na nádraží mi domlouvá svezení jiným autobusem. Ten jede sice do Oděsy, ale řidič mě vysadí v Mikolajevce, odkud už to do Bohemky není ani deset kilometrů. Je neděle, a proto když se ptám na Čechy, všichni mě posílají rovnou do kostela. Říkám si, že tam zajdu a až bude po mši, tak se k někomu přidám a zeptám se co a jak. Jenže v kostele to bylo trochu jinak, než jsem očekával. Hned jak jsem otevřel dveře a vkročil do kostela, všichni zmlkli a celý kostel se otočil právě na mě. Snažím se ukrýt někde v koutku, ale farář už na mě ukazuje a musím pěkně dopředu.

Češi se v Bohemce hlásí k reformovanému vyznání a bohoslužba není vázána přísnou liturgií. Právě předseda českého spolku a předseda místního kolchozu v jedné osobě – pan Hart – vypráví o setkání všech českých spolků na Ukrajině, ze kterého se právě vrátil. Po bohoslužbě mě zvou Hartovi k sobě na oběd. Máme maso naložené v ropě, říká paní Hartová. Trochu jsem znejistěl a raději se ptám ještě jednou, zda ta ropa je doopravdická ropa. No jistě, právě v ropě maso uleží nejlíp, vysvětluje paní Hartová. Naštěstí si můžu za chvíli oddechnout – z ropy se vyklubala výborná omáčka z vína. Vínem je Bohemka vyhlášená a české víno znají i ve Vradijivce. Při návštěvě místního faráře – pana Jančíka – také dostávám skleničku nazlátlého nápoje, ale dlouho si při víně povídat nemůžeme. Pan farář totiž vede odpoledne ještě nedělní školu. Chodí do ní nejen místní děti, ale i děti z města, jejichž čeští rodiče v Bohemce tráví aspoň prázdniny. Život ve městě je až příliš lákavý, ale příbuzných na vesnici si všichni považují. Ukrajinská vesnice zásobuje město. Po rozpadu Sovětského svazu, kdy výrazně poklesla životní úroveň, se většina obyvatel vydala cestou samozásobení. Vyrábí si vlastní máslo, vaří sýr a dokonce si umí udělat i bonbóny pro děti.

Díky nedělní škole se děti vzdělávají v náboženství, ale také v českém jazyce. V Bohemce je základní škola, kde se znovu vyučuje čeština, i když jen dvě hodiny týdně formou „fakultativu“ – volitelného předmětu.

V Bohemce je ze všech českých vesnic krajanský život asi nejživější. Možná je to i tím, že kromě národnostního uvědomování je tady i soudržnost náboženská. Za pomoci církve z Čech si krajané postavili v Bohemce vlastní kostel. Švagrová pana Harta, která je malířka, vyzdobila stěny kostela biblickými citáty vyvedenými ve švabachu, další krajané vyrobili nábytek, jiní pomohli s kovářskými pracemi. Češi se v Bohemce nestarají jen o kostel – ve vesnici je zavedený plyn, vodovod a dokonce jsou zde i chodníky! To ocení každý, hlavně když prší.

Někdy se sousedé večer sejdou na kus řeči a pak se vypráví. Důležité jsou hospodářské záležitosti – zda jsou už poprskané bulvy proti žuce (postříkané brambory proti mandelince), probírají se návštěvy českých příbuzných v Čechách, na Ukrajině, ale třeba i v Moldávii a řeč přijde i na životní vzpomínky, například z války. Příběhy, které si přivezli předkové dnešních krajanů ještě z Čech, zůstávají i po více než století pořád živé.

Bohemka byla založena jinak, než Mikolajevka. Pět českých rodin, které byly na nejrůznějších místech carského Ruska, se domluvilo a v roce 1905 zde Češi založili novou vesnici, protože tady byla možnost zakoupení půdy, takže už nemuseli hospodařit jen na pronajatých pozemcích. První obyvatele Bohemky připomíná i památník uprostřed vesnice. I když počet krajanů na Ukrajině v současnosti spíše stále klesá a v některých vesnicích je už jasné, že pro nastupující generaci bude čeština cizím jazykem, přesto se na některých místech znovu obnovuje výuka českého jazyka a posiluje české uvědomění. Pomoc krajanům, ať formou výuky češtiny nebo poskytováním českých knih a učebnic má určitě smysl. Obdarování a obohacení je v tomto případě oboustranné a vzájemné, protože pro nás to představuje i obohacení naší vlastní kultury.


Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2018