obrzek domeku-home logo-FB


Úvod

Cíl práce

Literární rešerše

Publikací, které se zabývají tématem Keltů ve Španělsku, konkrétně v Galicii, je poměrně mnoho. Většinou se jedná o knihy věnující se dějinám, životě a kultuře Keltů v Evropě a Španělsku se věnují v jedné kapitole. Na druhé straně knih, které by se zabývali životem Galicijců, je nedostatek. Informace o Galicijcích se musí pečlivě vyčíst z knih, které se obecně věnují celému Španělsku.

Kniha Keltové1) nás seznamuje s původem Keltů v Evropě a posléze se zaměřuje na jednotlivé lokality, které v minulosti Keltové obývali. V kapitole Iberský poloostrov se dočteme o stručné historii Keltů v této lokalitě, zvláštní pozornost je věnována jejich příchodu a následnému dobývání poloostrova Římany. Publikace Keltská civilizace a její dědictví2) objasňuje historii Keltů v Evropě a obsahuje bližší informace o válečných výpravách, keltských jazycích, struktuře keltské společnosti, řemeslné činnosti a náboženských představách. V knize Keltové3), je uveden dějinný přehled Keltů a následně se autorka věnuje popisu života Keltů (řemeslnictví, umění, obchodu, řeči a písmu), kultu a mytologii. Monografie Keltové4) se věnuje dějinám, životě a kultuře Keltů.

Historické souvislosti o Galicijcích jsme čerpali především ze dvou knih. Publikace Španělsko5) nás seznamuje se stručnou historií této země. Autor se v knize také zmiňuje o příchodu Keltů na Iberský poloostrov a jejich způsobu života. Lépe nám však historii Španělska objasnila kniha Dějiny Španělska6), která podrobněji mapuje španělské dějiny od příchodu prvních obyvatel až po počátek 21. století.

Kniha Španělsko a Španělé7) obsahuje informace o historii a přírodních podmínkách Španělska. Uvedeny jsou také fakta o hospodářství, ekonomice, kultuře i sportu. Zajímavou částí je také kapitola Španělé z blízka, ve které se autor snaží postihnout charakterové a povahové znaky obyvatel. Z knihy Culinaria Španělsko8) jsme získali přehled o tradičních galicijských pokrmech a jejich přípravě. V kapitole Galicie se nachází i podrobný popis přípravy tajemného ohnivého nápoje Queimada, který je mnohými obyvateli Galicie považován za keltské dědictví. Z knihy vyplývá, že nejdůležitější roli v galicijské kuchyni hrají dary moře, především chobotnice (pulpo), které se věnuje nejedna kulinářská slavnost. Obrazová encyklopedie Talismany a amulety 9) nám pomohla vyložit záhadné všudypřítomné keltské symboly.

Metodologie

Pro naši práci byly zvoleny metody kvantitativního i kvalitativního typu.

Kvantitativní metodou byl sběr dat a informací z literárních a internetových zdrojů.

Mezi kvalitativní metody bychom zařadili techniku přímých rozhovorů, které jsme vedli „tváří v tvář“, kvůli větší objektivitě. Zároveň jsme dbali, aby rozhovory byly vedeny individuálně, aby se respondenti navzájem neovlivňovali. Další technikou bylo nezúčastněné pozorování.

Průběh terénního výzkumu

Velmi důležitým bodem našeho výzkumu byla bezpochyby domácí příprava. Nejdříve jsme si sehnali a prostudovali všechny dostupné knihy týkající se našeho tématu a načetli si co nejvíce informací z internetu.

Na základě zjištění, kde se nacházejí nejzajímavější keltské památky, jsme následně vytvořili trasu výzkumu. Do trasy jsme zároveň zařadili i významná města, která bychom neměli určitě vynechat, ať už díky jejich velikosti či bohaté historii. Díky důkladné přípravě při plánování trasy se nám tedy naštěstí nestalo, že bychom na nějaké důležité místo zapomněli a vynechali ho.


Trasa výzkumu
Zdroj: https://maps.google.com/maps?hl=en&tab=wl

Nepodcenili jsme ani shánění respondentů. Pro získání, co nejvíce respondentů jsme neváhali využít internet. Nejvíce se nám osvědčilo komunikovat na stránkách Couchsurfing 10), kde jsme do skupin rozdělených dle měst vkládali žádosti na rozhovor o námi zkoumanému tématu. Hodně nás překvapilo, že lidí, kteří nám odepsali a měli zájem se s námi sejít nebylo málo. S případnými respondenty jsme přes tyto stránky komunikovali i během cesty, domlouvali jsme se na místě setkání a dalších podmínkách. Snažili jsme se respondentům vyjít co nejvíce vstříc a tak nebylo výjimkou, že jsme si trasu v průběhu cesty museli poupravit. Dále jsme psali příspěvky do určitých skupin na Facebooku 11), které například propagovali keltskou kulturu v Galicii. Tam jsme sice žádného respondenta nesehnali, za to jsme získali několik zajímavých tipů, která místa navštívit a co si k danému tématu načíst. Největším přínosem nám pak bylo objevení Galicijského institutu keltských studií 12) (dále jen IGEC). Neváhali jsme a rozeslali pár emailů, načež se nám z IGEC ozval budoucí respondent Xoán, že ho náš výzkum zaujal a rád by nám pomohl. Protože jsme usoudili, že informace, které nám sdělí mohou být klíčové a mohou ovlivnit naši cestu, naplánovali jsme si setkání s ním na začátek.

Pro hladký průběh rozhovorů jsme si také pečlivě připravili otázky pro respondenty, které jsme si před zahájením cesty přeložili do anglického i španělského jazyka.

Rozhovory jsme na místě vedli většinou řízené, měli jsme předem připravené pevné otázky a případné podotázky a rozhovor jsme tedy jako tazatelé vedli my. Ve výjimečných případech jsme zvolili rozhovor polostrukturovaný a to u respondentů, kteří byli odborníky. Nechtěli jsme je při rozhovoru omezovat a také jsme doufali, že se tím dozvíme více důležitých informací. Téměř všechny rozhovory byly se svolením respondentů nahrávány, aby nám nic neuniklo. Také to ušetřilo čas, protože nebylo vždy třeba dělat si průběžně poznámky a tím se některé rozhovory výrazně zkrátily.

Prvním z našich respondentů byl již zmíněný člen IGEC, Xoán. Během rozhovoru nás seznámil se stručnou historií Galicie a s běžným životem galicijců. Protože odpovídal na otázky velmi obsáhle a ještě navíc přidával vlastní historky, trval rozhovor 75 minut. Xoánovi se náš výzkum líbil natolik, že nám z hlavní iniciativy dal kontakt na vedoucího výzkumů IGEC, Andrého Penu, se kterým jsme se později domluvili na schůzce.

Druhý respondent, student univerzity Enrique, se s námi sešel ve městě Pontevedra na základě naší žádosti na webových stránkách Couchsurfing. Přesto, že rozhovor s ním trval pouze 19 minut, dozvěděli jsme se mnohem více, protože jsme s ním strávili několik hodin. Povídal nám o studiu, o městě, ve kterém žije a hodně se zajímal o Českou republiku.


nalevo: Rozhovor s prvním respondentem Xoánem, napravo: Rozhovor s Enriquem v centru města Pontevedra
Zdroj: vlastní

Na další tři respondenty jsme narazili náhodou. Během cesty jsme se totiž ztratili, když jsme hledali keltskou vesnici O Cebreiro. V jednom turistickém průvodci totiž v názvu vesnice vypustili O a tak, jsme skončili ve vísce Cebreiro o deseti domcích ležící hluboko v horách. Bylo patrné, že jsme se dostali do oblasti, kam turista možná nikdy nezavítal. Ve vesnici jsme nejdříve nemohli nikoho najít, nakonec jsme ale narazili na postaršího pána v teplácích a cigaretou v puse. Poprosili jsme ho, zda by nebyl tak hodný a pomohl nás navést zpět do většího města. Pán si s námi nechtěl povídat, významně gestikuloval rukama a jediné, co nám řekl bylo, že jde do místní hospůdky. Načež jsme se ho zeptali, zda by s námi neudělal rozhovor. Pod vidinou vychlazeného piva se najednou rozpovídal a rozhovor se mu líbil natolik, že přemlouval i ostatní kamarády, aby s námi rozhovor vedli. Po celé hodině jsme byli vítanými hosty. Důchodce José, který se s námi na začátku odmítal bavit, nás najednou zval domů, nabízel nám nocleh a vyprávěl nám o seznámení se svou ženu takové intimnosti, až jsme se červenali.


nalevo: Důchodce José, uprostřed: Důchodce Benjamin , napravo: Číšník José
Zdroj: vlastní

Dalšími náhodnými respondenty byli Juan a Sandra, recepční z kempu, ve kterém jsme přespávali v přístavním městě A Guarda. Setkání bohužel netrvalo příliš dlouho, respondenti odpovídali stroze, protože jsme rozhovor vedli přímo v recepci a bylo jasné, že mají hodně práce. I tak jsme ale ocenili to, že si na nás udělali čas.


nalevo: Rozhovor s Juanem, napravo: Sandra
Zdroj: vlastní

Důchodce Manuel, se kterým jsme se seznámili v kempu blízko města Pontevedra nám také velmi pomohl, protože jsme se od něj dozvěděli mnoho nových zajímavých informací. Taktéž od Sabely , která pracuje v informačním centru. Některé její názory nás velmi překvapili, protože byla jedinou respondentkou, která tvrdila, že na území dnešní Galicie Keltové nebyli. Dalším respondentem byl recepční hotelu Carlos, který nás kontaktoval na Couchsurfingu. Carlos nás ničím příliš nepřekvapil, jeho výpovědi se shodovali s ostatními respondenty.


nalevo: S Manuelem, uprostřed: Sabela, napravo: Recepční hotelu Carlos ve městě Fisterra
Zdroj: vlastní

Téměř celý den jsme v Santiagu de Compostela chodili dům od domu a žádali místní o rozhovor. Píle se nám odměnila čtyřmi respondenty. První byla Andrea, která byla prodavačkou v obchůdku se šperky. Andrea byla bez zájmu a musíme uznat, že jsme se od ní nedozvěděli nic moc zajímavého. Obcházeli jsme také kostely, protože jsme si přáli udělat rozhovor s místním farářem. V jednom malém kostelíku jsme narazili na velmi milou a ochotnou Carmen, která pracovala jako pomocný turistický průvodce a odměňovala poutníky, kteří navštíví kostel razítkem do poutnického průkazu. Po rozhovoru, který nám byl velkým přínosem jsme ji požádali o rozhovor s farářem. Protože jsme se jí líbili, přimluvila se za nás a domluvila nám s farářem na tentýž den schůzku. Čas do schůzky jsme využili dalším hledáním respondentů. Když jsme míjeli pobočku galicijské banky, shodli jsme se, že by byl velmi zajímavý rozhovor s bankéřem. Zajímal by nás totiž jeho názor na současnou ekonomickou situaci, kterou ostatní respondenti viděli poměrně černě. Navštívili jsme tedy pobočku a zeptali jsme se hned první paní, zda by nám neposkytla rozhovor. Už už jsem viděli, jak nás vyhání s tím, že na hlouposti nemá čas, ovšem to jsme zapomněli, že nejsme v České republice, ale v Galicii. Paní se rozzářila, řekla nám, že je vedoucí pobočky a že si cení našeho zájmu. Nadšeně si s námi povídala téměř půl hodiny. Poté přišel čas schůzky s osmdesátiletým farářem Santiagem. Santiago se bohužel nenechal natáčet, obával se, že bychom ho zkoušeli z nějakých vědomostí a on by nevěděl odpověď, kterou by se očekávalo, že znát bude. Rozhovor se konal v sakristii a byl velmi příjemný. Posledním respondentem toho dne byl André Pena, archeolog a historik, se kterým jsme si domluvili schůzku díky Xoánovi. Rozhovor začal třičtvrtěhodinovou prezentací o Keltech v Galicii, kterou si pro nás připravil. Poté nám poskytl materiály, ze kterých bychom mohli čerpat. Rozhovor byl vcelku těžký, protože André neustále odbíhal od tématu a tak jsme se museli opravdu hodně snažit, abychom dostali odpovědi na některé otázky. Ze schůzky jsme odcházeli lehce zmatení, přehlcení informacemi, ale šťastní.


nalevo: Carmen, uprostřed: Farář Santiago, napravo: Archeolog a historik André Pena
Zdroj: vlastní

Po historickém Santiagu de Compostela nás čekalo modernější, ale kouzlo neztrácející, druhé největší město Galicie La Coruňa. Ráno jsme se sešli s počítačovým inženýrem Javierem, který nás provedl po centru a poradil nám, kam si máme zajít na nejlepší tapas. Javier se nenarodil v Galicii, ale téměř celý život zde žije a rozhodně se jako galicijec cítí. Při návštěve jedné z nejznámějších památek města, nejstaršího dosud činného majáku Torre de Hércules, jsme potkali turistického průvodce Suza, který nám přiblížil nejen místní historii města. Hned poté nás čekala schůzka s Manuelem. Manuel je dobrý přítel archeologa Andrého a Kelt tělem i duší. Ve městě vlastní informační kanceláře pro turisty a proto nám s ním André domluvil schůzku. Byl totiž přesvědčen, že nikdo jiný nám lépe neporadí, která místa v La Coruňi navštívit. Manuel byl velmi přátelský, zašel s námi na tapas a vyprávěl nám o keltské duši. Slíbil nám také, že pokud bychom do Galicie přijeli na výzkum i příští rok, pomůže nám s programem a díky konexím nás dostane na zajímavé akce, například na přípravu tradičního galicijského nápoje Queimada.


nalevo: Počítačový inženýr Javier, uprostřed: Turistický průvodce Suzo, napravo: S Manuelem
Zdroj: vlastní

V krásném městě Lugo, obehnaném římskými hradbami, jsme strávili pár hodin, což nám stačilo na procházku po centru a získání jedné respondentky. Zkusmo jsme vcházeli do obchodů a asi ve třetím se na nás usmálo štěstí. Rozhovor s námi udělala designérka Avelina. Avelina nám na mnoho otázek nedokázala bohužel odpovědět. Je údajně natolik časově vytížená, že nestíhá sledovat současné dění a na to, jestli se cítí jako Kelt, nám například odpověděla, že nemá čas nad takovými věcmi přemýšlet.

Poslední zastávkou na naší trase byl cíl mnoha poutníků, vesnice O Cebreiro. V této vesničce jsme udělali rozhovory dva. První s Martou, turistickým průvodcem pracujícím v místním kostelíku z 9. století. Marta byla velmi milá a ráda nám odpovídala na dotazy, i když měla hodně práce a neustále ji někdo potřeboval. Vesnice je keltského původu a slyšeli jsme, že v ní stále žije pár lidí, kteří zde žijí celý svůj život a po generace si předávají obchůdek či restauraci. Snažili jsme se tedy s někým místním sejít a pomohl nám Manuel. Manuel žije ve vesnici od narození a vlastní krámek se suvenýry pro turisty. Rozhovor probíhal dobře, jen byla škoda, že Manuelovi nebylo občas moc dobře rozumět, protože měl takový hluboký chraplavý hlas.


nalevo: Marta, napravo: Manuel
Zdroj: vlastní

Základní identifikační údaje o respondentech:

Jméno Věk Bydliště Povolání Místo setkání Délka rozhovoru
Xoán37Castineirasčlen IGECCastineiras75 min
Enrique25PontevedrastudentPontevedra19 min
José60CebreirodůchodceCebreiro25 min
Benjamin57CebreirodůchodceCebreiro19 min
José37CebreiročíšníkCebreiro17 min
Juan79A Guardarecepční v kempuA Guarda15 min
Sandra37A Guardarecepční v kempuA Guarda19 min
Manuel68PontevedradůchodceO Grove36 min
Sabela23Porto do Sonrecepční v informačním centruPorto do Son18 min
Carlos28Fisterrarecepční v hoteluFisterra17 min
Andrea38Santiago de CompostelaprodavačkaSantiago de Compostela16 min
Carmen33Santiago de Compostelaturistický průvodceSantiago de Compostela21 min
Loreta36La Coruňavedoucí pobočky galicijské bankySantiago de Compostela28 min
Santiago80LugofarářSantiago de Compostela35 min
André57Santiago de Compostelaarcheolog, historikSantiago de Compostela99 min
Javier29La Coruňapočítačový inženýrLa Coruňa19 min
Suzo37La Coruňaturistický průvodceLa Coruňa35 min
Manuel26La Coruňamajitel informačních turistických centerLa Coruňa13 min
Avelina55LugodesignérkaLugo13 min
Marta41Liňaresturistický průvodceO Cebreiro16 min
Manuel71O CebreirodůchodceO Cebreiro15 min

Galicie

Základní geografické údaje

Galicie je jednou ze 17 autonomních oblastí Španělska a nachází se na severozápadním cípu Pyrenejského poloostrova. Na jihu sousedí s Portugalskem, na jihovýchodě s autonomní oblastí Kastílie a León a na severovýchodě s autonomní oblastí Asturie. Celková rozloha Galicie činí 29 574 km², což odpovídá 5,4 % rozlohy celého Španělska.


Mapa Pyrenejského poloostrova s vyznačením Galicie
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Localizaci%C3%B3n_de_Galicia.svg

Galicii ze severu i západu omílá Atlantský oceán, který je po dlouhá staletí zdrojem obživy mnoha místních obyvatel. Galicijské pobřeží je tak členité, že jeho délka necelých 1 500 km tvoří téměř polovinu celé délky španělského pevninského pobřeží. Členitost pobřeží způsobují především zálivy tzv. řeky (rías), které se zakusují hluboko do pevniny. Jedná se o ústí řek, které byly zatopeny po poslední době ledové. Těchto rías je po Galicii přibližně 16 a dělí se na rías Baixas (Spodní řeky) a rías Altas (Horní řeky).


nalevo: Mapa Galicie, napravo: Galicijské provincie
Zdroj:http://www.iiag.csic.es/fuegored/
Zdroj:http://www.rutasporespana.es/rutasEspanya/html/ListaCAGalicia.php

Největším městem Galicie je Vigo s 294 997 obyvateli. Hlavním městem je Santiago de Compostela, kde žije „pouhých“ 95 800 obyvatel a to ho v rámci Galicie řadí až na páté místo. Galicie se dělí na čtyři provincie. Na severozápadě leží provincie A Coruňa, na severovýchodě Lugo, na jihozápadě Pontevedra a na jihovýchodě jediná provincie bez přístupu k moři - Ourense. Ke Galicii patří i několik ostrovů. Největším souostrovím jsou ostrovy Cíes, které leží na dohled od města Vigo. Tyto ostrovy jsou od roku 1980 prohlášeny za přírodní rezervaci a nemají stálé obyvatelstvo. Přesto se těší velké pozornosti mezi turisty a jsou vyhledávanou destinací zejména pro své vyhlášené pláže.

Vnitrozemí Galicie je především hornatého charakteru. Nejvyšší bod Galicie je Peňa Trevinca, který nalezneme v pohoří Macizo Galaico na jihovýchodě Galicie při hranicích s autonomní oblastí Kastilie a León. V tomto pohoří lze také najít jediné galicijské lyžařské středisko. Pro Galicii je příznačné přímořské, vlhké klima, v důsledku čehož v létě teploty nedosahují takových výšek jako ve zbytku Španělska. Galicie je známa jako deštivý kraj.13)

Základní demografické údaje

Obyvatelé Galicie jsou známí jako Galicijci (galic. galegos / kastil. gallegos). K 1. lednu 2014 jich podle Galicijského statistického úřadu v Galicii žije 2.748.695. Statisíce Galicijců však žijí v jiných španělských regionech či v zemích Latinské Ameriky nebo Evropské unie, kam mnoho galicijských obyvatel emigrovalo převážně mezi lety 1850 až 1960, tedy v dobách, kdy bylo v Galicii nejhůře.

Stručná historie Galicie

Počátky osídlení

Nedá se s přesností určit, kdy do oblasti severozápadního Španělska přišli první lidé. S nejstaršími archeologickými nálezy na území Galicie se můžeme setkat v jeskyni Eirós, kde byly nalezeny pozůstatky neandrtálců i homo sapiens. Jedny z nejstarších známek obydlení Galicie pochází z období kolem roku 4 500 př.n.l. Jde o megalitické hrobky, tzv. dolmeny. Jedná se o velké kamenné bloky zapuštěné do země tak, že vytvářejí kruhový prostor s úzkou chodbou ven. Střecha byla většinou tvořena jedním, někdy i více kamennými bloky.14)

Dalšími důkazy osídlení jsou tzv. castros. Jsou to často opevněná hradiště, která za svými hradbami ukrývají kulaté kamenné domky s původně slaměnou střechou. Tyto osady zakládaly keltské kmeny, které se v Galicii usadili cca 800-500 let př.n.l. Ty v té době již ovládaly metalurgii a proto měly vůči původnímu obyvatelstvu tohoto kraje velkou výhodu. Pyrenejský poloostrov v té době obývaly iberské a keltiberské kmeny. Velkou část z nich si podmanilo Kartágo v čele se známým vojevůdcem Hannibalem. Podle všeho se k Hannibalově výpravě na Řím, během níž došlo k překvapivému překročení Alp, zúčastnily nejen iberské a keltiberské národy, ale i keltské kmeny z oblasti Galicie.

Příchod Římanů, germánských kmenů a Arabů

Již kolem 2. století př. n. l. začali do severozápadní oblasti poloostrova postupovat římské legie. První výprava, během které začali Římané pronikat na území dnešní Galicie, se konala v roce 137 př. n. l. Další tažení do této oblasti vedl v roce 62 př. n. l. římský vojevůdce Gaius Julius Caesar. Definitivní dobytí galicijského území lze datovat do roku 29 př. n. l., kdy vládl první císař římské říše Augustus. Podle keltského kmene, který již tuto oblast obýval před Římany, byla nově římská provincie pojmenována Gallaecia. Tato provincie zahrnovala území větší než dnešní Galicie. Její součástí byl i sever dnešního Portugalska a španělské autonomní oblasti Astruie a León. Římané na tomto území vybudovali velká města jako Bracara Augusta (Braga) a Lucus Augusti, dnes známé jako Lugo, které je v Galicii velmi oblíbenou turistickou zástavkou díky mohutným zachovalým římským hradbám, která město obepínají.

Po pádu Římské říše se Galicie stala součástí říše germánské. V roce 409 n. l. dobyli severozápadní cíp Iberského poloostrova germánští Svébové a posléze v osmdesátých letech 6. století nad tímto územím převzali kontrolu Vizigóti. V roce 711 se uskutečnila významná bitva u Guadalete mezi Vizigóty a nově příchozími arabskými nájezdníky, která určila, kdo bude mít následující roky na tuto oblast nárok. Protože v bitvě přišel o život poslední vizigótský král Rodrigo, vyhráli Maurové - Arabové ze severní Afriky, kteří se tak bez váhání ujali vlády nad Galicií. „Muslimové využili pro ně příznivé situace a během čtyř let se zmocnili celého poloostrova až na malé území v asturských horách a v oblasti Pamplony. Právě zde začala o něco později tzv. reconquista, znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.“15)

Nejvýznamnější událostí v období středověku bylo v Galicii objevení hrobu apoštola Jakuba, kolem roku 814 v místech, kde se dnes nachází hlavní město Santiago de Compostela. Místo odpočinku tohoto jednoho z dvanácti učedníků Ježíše Krista se tím tak stalo třetím nejvýznamnějším křesťanským poutním místem hned po Jeruzalémě a Římě.

Reconquista

Počátky reconquisty se datují do 8. století. Jedná se o znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany, který byl v té době obýván muslimy. Většina bitev, které křesťané s muslimy svedli, byla neúspěšná. Křesťanům proto zbyl pouze malý pruh území na severu země, kde se postupně vytvářely malé státy jako Katalánsko, Aragonie, Navarra či Kastilie. Tato doba byla velmi zlá, neboť spolu velmi často bojovala i samotná křesťanská království. Po větším rozvoji křesťanských království se malé země spojily a začaly vytlačovat muslimy na jih. Křesťané nakonec nad Araby zvítězili a z Pyrenejského poloostrova se tak stala země s převažujícím římskokatolickým vyznáním. Když v roce 1492 reconquista pádem Granady skončila, Galicie byla velmi zpustošenou a zbídačenou oblastí. Ve snaze vytvořit jednotný španělský stát, začala v celé oblasti včetně Galicie, na příkaz katolických monarchů, Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské, kastilská kultura nahrazovat místní tradice a zvyky. Sňatkem Isabely a Ferdinanda došlo ke spojení dvou nejvýznamnějších křesťanských království.

Seculos Escuros

Seculos Escuros, neboli temná století, znamenala pro Galicii stejně jako pro celé Španělsko tři století úpadku (16. až 18. století). Během této doby přišlo Španělsko o všechny zahraniční državy a upadlo do stagnace a bídy. Neustále se prohlubující rozdíly mezi bohatými a chudými na přelomu 19. a 20. století podněcovaly časté společenské nepokoje. Později se Španělsko nezvratně rozdělilo na levici a pravici, což vedlo ke španělské občanské válce.

Španělská občanská válka

Dalším významným mezníkem španělských dějin se stala španělská občanská válka, která je považována za jeden z nejkrvavějších konfliktů 20. století. Vypukla v roce 1936 povstáním ve španělském Maroku, tedy v době, kdy byla zvolena republikánská vláda, proti které se postavil generál Francisco Franco se svou armádou. Důvodem vzbouření byly dlouhodobé politické i ekonomické problémy v zemi. Španělsko bylo v té době již dlouho politicky nestabilní a od první světové války čelilo ekonomické krizi.

Ve válce proti sobě stály tedy dvě strany. První strana byla levicová. Zahrnovala komunisty, socialisty či nacionalisty. Proti ní stála pravicová strana, kam patřili fašisté, křesťanští demokraté, atd. Pravicová strana se poté označovala jako „frankisté“ podle svého generála Francisca Franca. Frankisté válku vyhráli a následovalo důkladné očištění Španělska od komunismu.

Francova diktatura

Namísto poválečných usmíření však španělské obyvatelstvo čekalo kruté období Francovy diktatury, které trvalo od roku 1939 až do generálovy smrti v roce 1975. Během 36 let, kdy byl Franco u moci, přišlo o život mnoho odpůrců jeho režimu a intelektuálů. Významné množství obyvatel také emigrovalo s vidinou lepšího života do zemí Latinské Ameriky a Španělsko tak přišlo o celou generaci vědců, umělců, spisovatelů, pedagogů a dalších. Vzhledem k tomu, že během nastoleného režimu nebyly tolerovány regionální tradice a bylo dokonce zakázáno mluvit galicijštinou, emigrovalo z Galicie opravdu velké množství lidí.

Dva dny po smrti Francisca Franca nastoupil na trůn král Juan Carlos I., který dosáhl návratu k obyvateli tolik vytoužené demokracii. V průběhu 19. a 20. století se postupně Baskicko, Katalánsko a také Galicie staly autonomními společenstvími. Galicie tento status získala v roce 1970. Dnes se Galicie nejčastěji potýká s nejistou ekonomickou budoucností.16)

Keltové v Galicii

"Podrobná historie"

Novodobé okouzlení keltskou kulturou

Mýty

Galicie je region dávných tradic, které jsou neoddělitelnou součástí života obyvatel tohoto severozápadního kraje. Již ve středověku bylo pohanské obyvatelstvo v Galicii velmi spřízněno s přírodou, s lesy, řekami i horami. Tehdejší filosofie zahrnovala přesvědčení, že vše živé v sobě ukrývá ducha, který může hodně ovlivnit i toho lidského. Protože nikdo si nechtěl duchy znepřátelit, bylo nezbytné je uctívat. Nejčastěji se vzdával hold slunci a vodě, ovšem zvláště obdivován byl i dub. Stejně jako se dochovala láska Galicijců k přírodě, lze se v Galicii setkat i s mnoha mýty a magickými tradicemi, které skrze pověry přežily až dodnes.

Čarodějnice

V Evropě je jen velmi málo míst, které by měli tak mysteriózní mytologii jako Galicie. Hluboké lesy tu jsou obestřeny mnoha tajemstvími. Nežije zde pouze divá zvěř, ale také tajemné nadpřirozené bytosti, které lze uctívat i se jich obávat. Je jen těžko uvěřitelné, kolik obyvatel Galicie v dnešní době věří na čarodějnice (galic. bruxas / kastil. brujas). V Galicii často dochází k záměně slova bruxa za meiga.

Čarodějnice se zpravidla dělí na hodné, které léčí a zlé, kterým je radno se vyhýbat. Lid mohou oslnit svou nebývalou krásou i děsit svým strašidelným vzezřením. Nejznámější mytickou bytostí je Santa Compaña (svatá společnost). Podle pověstí se jedná o družinu duší zahalených v bílých hábitech s kapucí, která se toulá nocí. Santa Compaña je poslem smrti, lze ji tedy přirovnat k naší smrtce. Čarodějnice samotné se rozlišují dle svých pravomocí na mnoho druhů. Za nejnebezpečnější čarodějnici je označována meiga chuchona, jejíž vyobrazení je velmi složité, protože mění svou podobu. Nejčastěji se převtěluje do těla upíra nebo do různých zástupců hmyzí říše, nejčastěji včel. Její oblíbenou činností je sání krve malých dětí, kterým krade jejich tělesný tuk, aby si z toho později vyrobila zázračné masti či lektvary. Dalším strašákem dětí je marimanta, čarodějnice, která děti rovnou krade. Důkazem toho, že v Galicii není o zlé čarodějky nouze, je také feiticeira. Tato meiga žije v blízkosti řek a potoků, ale i když je stará, její vzhled není odpudivý. Má nádherný hlas, kterým láká chlapce k řece, kde je nakonec utopí.

Proti čarodějnicím se Galicijci brání různě, nejčastěji u sebe nosí česnek či připravují kouzelný nápoj Quiemada. Velmi populární je také přeskakování ohně o svatojánské noci. Mezi další rady patří umístit koště vzhůru nohama ke vchodovým dveřím, nosit u sebe ostré drápy nebo vlčí zuby a zdobit svůj krk amulety či kameny, které jsou schopny odrážet zlá kouzla. V Galicii je velmi rozšířené pořekadlo: „Eu non creo nas meigas, mais habelas, hainas“ („Na čarodějnice nevěříme, ale existují“), které odhaluje samotné vnímání Galicijců, při kterém se střetává realita s mýty. 17)

Queimada

Mezi nejoblíbenější památku údajně keltského dědictví patří bezesporu Queimada. Queimada je tajemný alkoholický nápoj, který v Galícii již po léta sbližuje rodiny a přátele. Jeho příprava a následné požití je pro Galicijce obdobné jako naše grilování. Při přípravě tohoto nápoje z vínovice, do kterého se přidává cukr, kůra z citrónu a poté podle libosti zrnka kávy nebo nakrájené kousky ovoce, se nápoj zapálí a zatímco hoří, se pronáší tajemná zaklínadla. Nejlepší denní doba pro tento rituál je po západu slunce, až tehdy totiž nejlépe vynikne jeho magický duch.

Tradice říká, že perfektní čas na rituál Queimada nastává během keltského svátku Samhain, který se slaví v noci z 31. října na 1. listopadu. Pro Kelty byl tento svátek začátkem nového roku, a byl vnímán také jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí. Značně pozměněný se tento svátek díky křesťanskému vlivu slaví jako Halloween dodnes. Navzdory tradicím je však pro tento rituál nejtypičtější Svatojánská noc, také nazývaná jako noc čarodějnic, která připadá na 23. června.

Navzdory tomu, že většina lidí věří, že nápoj Queimada a s ním spojený rituál má keltský původ a předává se po generace, pravděpodobně vznikl až v padesátých letech dvacátého století. Queimada byla původně připravována skupinkami galicijských emigrantů na místech jako byl Madrid, například po přátelském obědě. Příprava nápoje byla doprovázena odříkáváním různých přání a také na místě vymyšlených zaklínadel, které měly za úkol odehnat čarodějnice. Tento rituál se stal velmi populárním a rychle se rozšířil. Pro značnou oblibu nápoje navrhl roku 1955 Tito Freire hliněný hrnec, který vydrží teplotu modrého ohně. Ruku k dílu přiložil i Mariano Marcos Abalo, který v šedesátých letech napsal magickou formuli, která doprovází přípravu nápoje dodnes.


nalevo: Santa Compaňa, napravo: Příprava ohnivého nápoje Queimada
Zdroj: http://cronicasirreales.blogspot.cz/2011_12_01_archive.html
Zdroj: http://www.flickr.com/photos/elentir/2777491211/lightbox/

Keltská hudba

Neodmyslitelnou součástí galicijské kultury je zajisté hudba, ta ale evokuje spíše deštivé Skotsko či Irsko, nežli okolní španělské regiony. V Galicii totiž kastaněty a kytary nahrazují dudy (gaitas), jež jsou typickým galicijským hudebním nástrojem a jedním z mnoha symbolů. Na dudy se v tomto regionu hraje od nepaměti, velké oblibě se těšily také ve středověku. Lidová hudba Galicie je tedy možným ukazatelem, jak mají místní obyvatelé ke keltským kořenům blízko. Jen velmi těžko se odpovídá na otázku, jaká keltská hudba vlastně je, zda ji lze nějak definovat. Keltská hudba se totiž vyvíjela po staletí a byla ovlivněna mnohými kulturami a tak se dá říci, že se region od regionu liší, byť se nezkušenému posluchači může zdát stejná. Nejvýraznějšími představiteli v Galicii jsou skupina Milladoiro a nejoblíbenější hráč na dudy Carlos Núñez18).


Zkouška kapely
Zdroj: vlastní

Festivaly

Keltská hudba se v Galicii těší velké oblibě a tak není divu, že se v Galicii pravidelně koná jeden z největších keltských festivalů ve Španělsku.

Již od roku 1978 se vždy během parného července sjíždí fanoušci keltské hudby na sever Galicie do města Ortigueira, aby si pod širým nebem poslechli ty nejlepší hudební interprety z celého světa. Oblíbený letní festival Ortigueira trvá obvykle tři dny a je zadarmo. S kladným ohlasem se setkala také změna z roku 2000, kdy pořadatelé upustili od toho, že by se na festivalu měla hrát striktně keltská hudba a přidali trochu té tradiční.19)

S tímto velikým festivalem se již žádná keltská slavnost nevyrovná, přesto některá velká města ráda pořádají malé keltské fiesty, převážně pro turisty. Jedna se například již 10 let koná ve městě Noia, plná kostýmů, představení a zábavy pro děti.20)

Památky

Všechny dochované památky z doby od 9. století př. n. l. do 1. století n. l. spadají do tzv. cultura castrexa (hradištní kultury). Do této kulturní éry spadají tedy veškeré archeologické nálezy severozápadní části Pyrenejského poloostrova od konce doby Bronzové až po dobu, kdy nad poloostrovem získali nadvládu Římané. Mezi nejcharakterističtější památky z té doby patří vesnice a pevnosti zvané castros, ovlivněné Kelty. Během naší výzkumné cesty jsme navštívili ty nejznámější.

Castros byly pevnosti obklopené příkopy či obrannými zdmi. Uvnitř se nacházela kruhová kamenná obydlí, oddělená ulicemi a náměstími. Některé podlouhlé domy obdélníkového půdorysu sloužily často jako místa, kde se lidé pravidelně scházeli nebo k uctívání a některé i jako parní lázně.

Castro de Santa Trega

Největší dochovanou vesnicí je Castro de Santa Trega, která se nalézá na stejnojmenné hoře Santa Trega (341 m) nad přístavním městem A Guarda. Tato jednoduchou zdí ohraničená vesnice patří mezi nejvíce reprezentativní v celé Galícii. Pokud navíc tyto zbytky keltského opevnění obklopí mlha, jež je tu častým jevem ráno i podvečer, dostává tato národní památka ten pravý tajemný nádech. Na svazích hory se nalézá okolo sta kamenných obydlí původem z let 600-200 př. Kr. Velké oblibě se pak těší obzvláště dva domky, které byly zrekonstruovány do tehdejší podoby. Nedaleko od vesnice sídlí i místní muzeum, které jsme taktéž navštívili. Muzeum mapuje historii místa a přibližuje život Keltů zvídavým návštěvníkům. V muzeu lze také obdivovat nespočetné množství keltských nálezů, od šperků až po dochovaný kamenný mlýn.


nalevo: Zrekonstruovaná chýše s proutěnou střechou, napravo: Pohled na odkryté základy keltských obydlí
Zdroj: vlastní


nalevo: Západ slunce nad eukalyptovými lesy hory Santa Trega, napravo: Zrekonstruovaná původní keltská stavba
Zdroj: vlastní

Castro de Baroña

Archeologická oblast Castro de Baroña, ležící u obce Porto do Son, se liší od ostatních na první pohled. Žádná jiná vesnice se totiž nenachází na skalnatém výběžku na úrovni hladiny moře. Poloostrov Punta de Castro obehnaný dvojitou obrannou zdí chrání na 20 oválných či kruhových domů, jejichž stáří se datuje od 1. století př. n. l. do 1. století n. l.


nalevo: Pohled na část poloostrova Punta de Castro, napravo: Základy jednoho oválného domu
Zdroj: vlastní


nalevo: Vchod do vesnice skrz obrannou zeď, napravo: Pohled na nižší patro vesnice z vrcholu pevnosti
Zdroj: vlastní

O Cebreiro

O Cebreiro je nejen známou zastávkou poutníků na svatojakubské cestě, ale také pitoreskní osadou keltského původu. V této vesničce se totiž nalézají pallozas, tradiční chýše s oválným půdorysem a doškovou střechou. Tyto zrekonstruované domky místní využívají dodnes.


nalevo: Palloza jako krámek se suvenýry pro turisty, napravo: Malebná ulice v osadě O Cebreiro
Zdroj: vlastní


nalevo: Výhled z vesnice na okolní zalesněné kopce, napravo: Tradiční kamenná chýše
Zdroj: vlastní

Etnická identita obyvatel

Cítí se jako Keltové?

Cití se jako Galicijci nebo Španělé?

Co nejvíce určuje etnickou identitu?

Kultura a tradice

Mezi kulturní prvky, které výrazně ovlivňují etnickou identitu galicijců patří tradiční hudba a tance, lokální kuchyně a svátky, které místní obyvatele sbližují. Dodržování tradic je pro Galicijce velmi důležité. Jsou na to náležitě hrdí a také tuto skutečnost velmi rádi vyzdvihují. 21)

Fiesty

Nezbytnou součástí galicijské kultury jsou tradiční svátky a festivaly nazývané fiesty (galic. festy). Galicie je těmito fiestami proslulá a nejen mezi místními oblíbená. Fiesty jsou zpravidla velmi živé. Během oslav nechybějí tradiční pochutiny, domácí alkoholické nápoje, v ulicích se celý den tančí a raduje. Téměř každou fiestu doprovází průvod městem, konají se hudební koncerty a oslava bývá završena oblíbeným ohňostrojem. Pro důvod k oslavám nemusí Galicijci chodit daleko, oslavují se i maličkosti, od vydařené úrody až po oslavu určitého druhu potraviny. Nejčastěji mají ovšem oslavy původ náboženský. Vesnice i města pořádají každoročně fiesty na počest místních svatých a patronů.

Fiesta del Apóstol Santiago

Největší a nejslavnější událostí roku v Galicii je oslava věnovaná nejvýznamnějšímu patronovi – svatému Jakubovi. Svátek svatého Jakuba (galic. Festa de Apóstolo Santiago / kastil. Fiesta del Apóstol Santiago) se koná v Santiagu de Compostela každý rok během letních prázdnin. Uprostřed léta, 24. července, se v předvečer dne apoštola Jakuba scházejí místní včetně zvědavých turistů a poutníků na hlavním náměstí Obradoiro, které se nachází přímo před proslulou katedrálou. Oslavy zahájí dech beroucí promítání, které probouzí katedrálu k životu. Projekce je o půlnoci završena pestrobarevným ohňostrojem.

Slavnosti pokračují i další den, kdy centrum města ovládnou kočující prodavači se svými stánky, nabízejíc nepřeberné množství zboží od keramických hrníčků, voňavých vlastnoručně vyrobených mýdel, až po třpytící se korále. Město se stává přehlídkou tradiční hudby, folklorního tance a regionálních krojů. V katedrále se tento den koná významná mše, během níž se používá obří kadidelnice (galic. esparcidor de humo / kastil. botafumeiro), která je tak těžká, že s jejím zavěšením vysoko nad oltář musí pomáhat osm mužů. Této důležité bohoslužby se účastní také členové vlády či královské rodiny.

Rapa das Bestas

Další významnou událostí, která je bezpochyby galicijského původu a místní obyvatelé jsou na to náležitě hrdí, je Rapa das Bestas (do češtiny lze přeložit jako „stříhání bestií“). V Galicii se tato 400 let stará fiesta koná hned v několika městech, ovšem nejznámější je pravděpodobně ta ve vesnici Sabucedo. Festival se koná zpravidla na začátku července.

Během těchto dní se opakuje stále stejný scénář. Brzy ráno vyrazí mladí muži ze Sabuceda a okolních vesnic do hor a lesů. Tam půl dne nahánějí a chytají polodivoké koně. Odpoledne naženou desítky koní do kamenné polokruhové ohrady zvané curros. Jako první dostávají příležitost mladiství, pro které vyžaduje účast při těchto oslavách nesmírnou odvahu, a proto jsou poté náležitě oceněni spontánním potleskem. Mladí mají jediný úkol, pochytat hříbata, která jsou odvedena z ohrady a následně ocejchována. Přestože koně žijí volně v horách, mají své majitele, a proto musí majitelé každý rok nové přírůstky značkovat. Pokud už v ohradě nejsou žádná hříbata, nastoupí stateční mladí muži zvaní aloitadores, kteří jsou rozděleni do tříčlenných týmů. Jejich cílem je ostříhat hřívy a ocasy všem koním v ohradě. Během této části muže hlasitě povzbuzují z tribun davy místních nadšenců. Postupuje se po jednotlivých koních a s každým je sveden nelítostný boj. Během těchto soubojů nemají aloitadores žádné nástroje či pomůcky, které by jim mohli pomoci zkrotit koně, bojují holýma rukama. Největší potlesk získají ti muži, kterým se podaří koně složit na zem. Koně se následně po ostříhání odčerví, jsou naočkováni a vypuštěni zpět do hor. Někteří statní hřebci můžou být při této příležitosti prodáni jistým vlastníkům, aby se nenarušila rovnováha ve stádech. Večer poté si všichni užívají dobrého jídla, hudby a vína.

Galicijci se netají tím, že se jim nelíbí Španěly oslavované býčí zápasy (galic. corrida de touros / kastil. corrida de toros) pro jejich krutost a nelidskost. Pokud se v Galicii koná corrida des toros, je tomu tak čistě pro pobavení turistů a místní tyto zápasy navštěvují jen minimálně. Ovšem i Rapa das Bestas má své odpůrce, kteří považují souboj s koňmi za nelidský. Během výzkumu jsem měla možnost navštívit tuto fiestu přímo v Sabucedu a musím jejím odpůrcům přiznat, že na vyděšená zvířata není hezký pohled. Koně, kteří jsou náhle nahnáni do stísněné ohrady, jsou po ročním životě ve volné přírodě téměř šílení. Jsou velmi vystresovaní a navzájem se kousají a kopou. Někdy i samotný souboj s mužem, který se snaží koně zkrotit, vypadá z tribuny velmi drsně. Nejvíce nás asi překvapilo to, kolik dětí se této podívané účastní. Pro Galicijce je běžné vzít děti na takový zápas a učit je povzbuzovat muže, kteří s koňmi bojují.

Fiesta de Santa Marta de Ribarteme

Galicie je kraj, kde se po staletí věří v nadpřirozeno, ať už jde o duchy či čarodějnice. Proto by nás neměl překvapit svátek věnovaný svaté Martě, sestře Máří Magdalény (galic. Festa de Santa Marta de Ribarteme / kastil. Fiesta de Santa Marta de Ribarteme). Tato fiesta oslavující šťastlivce, kteří předešlý rok unikli smrti, je často označovaná jako nejvíce pobuřující náboženská oslava světa. Koná se 29. července v malé vesnici As Nieves v provincii Pontevedra. Každý rok se tisíce věřících a zvědavců účastní velkých oslav, které začínají nezvyklým průvodem. Ve vesnici se utvoří procesí z místních, kteří na ramenou nesou rakve, ve kterých leží oslavenci, kteří minulý rok „utekli hrobníkovi z lopaty“. Rakev je v tomto případě symbolem jejich cesty za světlem. Přátelé a příbuzní, nesoucí své nejbližší, kteří přežili, jsou slavnostně oblečeni. Průvod postupuje až do místního kostela na mši, kde šťastlivci poděkují za svůj život zaplacením většího obnosu. Poté se pokračuje na hřbitov, který průvod s oslavenci několikrát obejde. K davu se později připojí muži se sochou svaté Marty, patronkou vzkříšení a pochodují s ní okolo rakví. Během toho pronáší tato slova: „Panno svatá Marto, hvězdo severu, přinášíme ti ty, kteří viděli smrt“. Po skončení průvodu se zbytek dne oslavuje život, a protože Galicijci jsou v tomto směru vyhlášení, jedná se o výjimečný zážitek. Ve vesnici vyhrávají kapely, hoduje se, pije se dobré víno, vypráví se nevšední zážitky oslavenců, jak oklamali smrt, a vše je zakončeno impozantním ohňostrojem.

Noche de San Juan

Dalším známým a velmi oblíbeným svátkem je po celé Galicii rozšířená svatojánská noc. Letní slunovrat se v Galicii slavil již od keltských dob. S nástupem křesťanství se tomuto dni začalo říkat svatojánská noc, avšak některé tradice se pravděpodobně zachovaly. Nejznámější a zřejmě nejvíce dodržovanou tradicí těchto oslav je přeskakování ohně. Tuto noc se po celé Galicii zapalují ohně, které lidé přeskakují, aby se chránili před čarodějnicemi a zlými duchy. Není to jak by se mohlo zdát jen vesnický zvyk, tyto ohně jsou totiž zapalovány i třeba na náměstích velkých měst. K těmto oslavám patří také tradiční muzika, velká konzumace vína a všudypřítomné empanady.

Gastronomické fiesty

Galicie je ale taktéž vyhlášenou oblastí, která je známá fantastickou a velmi rozmanitou kuchyní. Pochoutek, které si zaslouží vlastní fiestu, je v Galicii nepřeberné množství. Mezi nejznámější kulinářské fiesty patří svátek mořských plodů ve městě O Grove (galic. Festa do marisco do Grove / kastil. Fiesta del Marisco de O Grove), jenž vzdává hold lokálním darům moře. Tato kulturní akce také vyzdvihuje hlavní pilíře vyhlášeného přímořského města – cestovní ruch a rybolov. Během fiesty mohou návštěvníci ochutnávat mořské plody ve stáncích a je pro ně připravený bohatý doprovodný program.

Nejčastěji se v Galicii pořádají slavnosti chobotnic. Tou nejznámější je fiesta, která se koná v obci Carballiňo, nedaleko Ourense, která patří k nejoblíbenějším fiestám v celé Galicii. Aby také ne, chobotnice je zde neoficiálně považována za národní jídlo a gastronomický symbol Galicie. Tato fiesta se slaví každou druhou neděli v srpnu. V roce 2013 zde 16 kuchařů vytvořilo největší tác s chobotnicemi na světě. Tento obří talíř měl v průměru 3,8 metru a na jeho výrobu bylo spotřebováno 260 kilo chobotnic.

Známou gastronomickou slavností je také svátek v Albariñu (galic. Festa do Albariño / kastil. Fiesta del Albariño), nejstarší festival vína v Galicii, který se koná vždy první neděli v srpnu. Celých pět dní mají účastníci možnost ochutnávat lahodná vína z této oblasti. Původ tohoto festivalu spočívá ve výzvě dvou přátel – Bernardina Quintanilla a Ernesta Zaratea, kteří se roku 1953 rozhodli vyzkoušet vína od všech pěstitelů v oblasti Albariñ a za předchozí rok a rozhodnout, čí víno je nejlepší. Tato příležitost k ochutnávce místních odrůd se následně stala oblíbenou tradicí tohoto krásného kraje.

Dalšími slavnými galicijskými gastronomickými fiestami jsou například slavnosti sýrů v Arzua, svátek empanad v Allariz, slavnost mušlí navajas na ostrově Illa de Arousa, festival padrónských papriček v Padrónu nebo třeba festival obřích tortill v Carcacía (Festa da Tortilla Xigante) - největší zde uvařená tortilla má své místo také v Guinessově knize rekordů. Bylo na ni zapotřebí 1 200 kilo brambor a 8 000 vajec. Své slavnosti mají v Galicii dále například i langusty nebo dokonce chléb. 22) 23)

Hudba

V Galicii, kraji hustých temných lesů a rozeklaných útesů zahalených mlhou, jsou často slyšet tóny hudby, která je tak odlišná od většiny Španělska. Hudba, která ani zdaleka nepřipomíná temperamentní tanec flamenco či veselé klapání kastanět.

Pro tuto část Španělska jsou charakteristické melodie, které jsou spíše typické pro jiné oblasti Evropy, jako například severnějšího Skotska nebo Irska. Zda je to dáno podobnou historií, přesněji keltskými kořeny či volbou ve Španělsku netradičním hudebním nástrojem – dudami, lze dnes jen velmi těžko určit. Bohužel se v Galicii z dob Keltů dochovalo jen velmi málo, tedy původ a ovlivnění tohoto stylu keltskými tradicemi, jsou dnes pouze domněnky.

Oficiálně se současná galicijská hudba řadí do kategorie keltský folk. Převládá však názor, že její označení za keltskou je pouze reklamní tah. Pokud ano, lze tento marketingový krok považovat za velmi úspěšný. V současnosti jsou galicijské melodie na mezinárodní scéně velmi oblíbené a mají množství posluchačů i daleko za hranicemi země.

Hudba je pro Galicijce opravdu velmi důležitou součástí kulturního života. V Galicii je muzika nejen životním stylem, ale dnes je i velmi oblíbeným způsobem, jak se pobavit. Nejčastěji se lze s ukázkou tradiční hudby setkat na místních fiestách. Kapely většinou nebývají nijak veliké, skládají se ze dvou dudáků (galic. gaiteiros / kastil. gaiteros) a dvou bubeníků. Nejvýznamnějším hudebníkem Galicie je Carlos Núñez. Tento galicijský rodák je považován za jednoho z nejlepších dudáků na světě a zároveň je mezi tamními obyvateli považován za nejoblíbenější galicijskou osobnost.

Historie hudby

O historickém vývoji galicijské hudby a tehdejších tradicích se toho do dnešní doby bohužel dochovalo velmi málo. Významnou událostí, která tuto kulturní oblast pozitivně ovlivnila, byla údajně zpráva, že se v Galicii nachází ostatky svatého Jakuba, jednoho z dvanácti apoštolů. V tu dobu začaly na severozápad Španělska proudit davy poutníků, kteří si s sebou přinášeli různé hudební nástroje, dokonce až z těch nejvzdálenějších koutů Evropy. Během temných dnů reconquisty se rozvoj hudby na určitou dobu pozastavil a ani během rozkvětu renesance a později baroka nedošlo k výrazným změnám. Galicijská hudba pomalu upadala. Velkou ránou pro galicijskou kulturu bylo o dvě století později nastolení režimu Francisca Franca, během kterého byly veškeré místní zvyklosti zakázány. Kromě galicijštiny šlo i o potlačení regionální hudby a tance. Až po ukončení Francovy diktatury začala silná obnova lidové muziky, která se vyšplhala až na dnešní žebříčky popularity.

Hudební nástroje

Největším symbolem galicijské hudby i Galicie samotné jsou bezpochyby dudy (galic. gaitas / kastil. gaita). Právě dudy připomínají keltské kraje, nejčastěji Skotsko nebo Irsko, kde tento lidový dechový nástroj vévodí.

První zmínkou dokazující užívání gaitas na území dnešní Galicie je pár rukopisů básníka Martína Codaxe, které lze datovat do 13. století. Dalším důkazem byly poté chvalozpěvy neznámého autora pojmenované Cantigas de Santa Maria. Tato obrovská sbírka 420 středověkých písní obsahovala zároveň i ilustrace dvou hudebníků hrajících na širokou paletu hudebních nástrojů, mezi nimiž nechyběly ani dudy.

Gaitas jsou v Galicii většinou doprovázeny hudebními nástroji, jakými jsou bubínek (galic. tambor / kastil. tambor) a tamburína (galic. pandeireta / kastil. pandereta). Bubny jsou v Galicii velmi častým doprovodným prvkem. Mezi nejčastější bicí nástroje patří tamboril, malý bubínek, kteří si hráči často zavěšují za opasek. V průměru má 20 až 40 centimetrů a hraje se na něj dvěma paličkami. Větším bratrem je poté bombo. Bombo je velký buben, který má v průměru 50 až 80 centimetrů, což je zhruba dvakrát tolik jako tamboril. Na bombo se hraje pouze jednou palicí. Neobvyklým hudebním nástrojem, který můžeme také zařadit do skupiny bicích je pandeiro, bubínek tvořený čtvercovým rámem, pokrytý kozí kůží.

Tanec

Jedním z nejznámějších a nejčastějších tanců v Galicii je muñeira, jejíž název lze do češtiny přeložit jako „mlynář“. Pojmenování úzce souvisí s historií tance. Tento tradiční „mlynářský“ tanec tančili rolníci v mlýnech při čekání na mouku. Muñeira je velmi výrazný a živý tanec, který zahrnuje i skoky a piruety se zvednutýma rukama. Kroky se u tohoto rytmického tance liší v rámci Galicie region od regionu. Nejoblíbenějším typem muñeiry je poté muñeira de espantallo, který se datuje do konce 18. století. Tento tanec typický pro oblast Noya vzdává hold slaměnému strašákovi (galic. espantallo / kastil. espantapájaros), který se umisťuje na zemědělský pozemek, aby chránil úrodu před drzými a hladovými ptáky. Muñeira de espantallo je zároveň oslavou slunce a vody, které zajišťují dobrou úrodu. 24)

Gastronomie

Ke španělské kuchyni patří neodmyslitelně tapas, malé porce oblíbených jídel pocházejících většinou z místní oblasti. Tato jídla na malých talířcích se tradičně servírují zdarma k objednanému pití. Pokud by si zákazník chtěl tapas zakoupit, zaplatí okolo 2-5 euro za jednu porci. Nejčastěji se jako tapas nabízejí brambory na mnoho způsobů a empanadas, typické galicijské plněné koláče. Díky rozličným druhům nádivek se nenajde snad nikdo, komu by alespoň jeden koláč nezachutnal. Náplně se liší region od regionu. Nejčastěji se využívají různé druhy zeleniny, mas (nejčastěji kuřecí a vepřové) nebo sladkovodních či mořských ryb. Empanadas se pojídají horké i studené. V některých restauracích lze také narazit na tzv. raciones, což jsou v podstatě dvojité porce tapas.


nalevo: Ukázka tapas, napravo: Chobotnice
Zdroj: vlastní

Ke specialitám galicijské kuchyně patří především mořské plody (galic. marisco / kastil. mariscos). Pobřeží Galicie a studené vody Atlantského oceánu skýtají nespočet delikates, kterými je Galicie proslulá daleko za svými hranicemi. Zvláště hrdí jsou Galicijci na svou chobotnici (galic. polbo / kastil. pulpo), které je podávána v mnoha restauracích. Tradiční úprava chobotnice je velmi jednoduchá, avšak velmi chutná. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása. Chobotnice se nejdříve uvaří a poté se její chapadla nastříhají nůžkami na kousky. Ty se naaranžují na dřevěné prkénko, posypou se hrubou mořskou solí a středně ostrou mletou paprikou a nakonec se pokapou olivovým olejem.

Mezi další oblíbené mořské plody patří krevety, které se upravují na mnoho způsobů a různé druhy mušlí. Nejčastěji se setkáme se slávkami (galic. mexillónes / kastil. mejillónes), srdcovkami (berberechos) a hřebenatkami svatojakubskými (vieiras), které je v Galicii možné najít téměř na každém rohu. Právě lastury hřebenatky se totiž staly symbolem svatého Jakuba a celé Svatojakubské cesty. Pokud v Galicii někdo zmíní vilejše stvolnatého (percebes), malého neobvyklého korýše, většina lidí si vybaví vysokou cenu na jídelním lístku (100-120 €/kg). Ta souvisí s tím, že sběrači (percebeiros) při jejich získávání riskují vlastní životy. Musí se totiž pohybovat po kluzkých útesech, na které naráží ničivé vlny oceánu.


nalevo: Slávky, napravo: Srdcovky
Zdroj: vlastní

Nedílnou součástí galicijské kuchyně jsou také regionální speciality, typické pro jednu menší oblast či město. Galicie je plná těchto menších kulinářských zázraků, my jsme si vybrali dva, které nás během cesty zaujali nejvíce. Jedna z těchto specialit se nachází ve městě Santiago de Compostela. Toto poutní místo a kulturní centrum západní Galicie, je také známé svým koláčem Tarta de Santiago. Jde o lehký mandlový moučník, který po staletí zdobí kříž ve tvaru meče, symbol rytířského Řádu svatého Jakuba z Compostely. Kříž vzniká podle šablony, která je zasypána moučkovým cukrem. Malá obec Padrón na západě Galicie je zase proslulá svými malými zelenými papričkami tzv. Pimientos de Padrón. Papričky se podávají tepelně upravené s hrubou mořskou solí a olivovým olejem. V neposlední řadě se nesmí zapomenout, že Galicie je také známá víny a měkkými sýry, zvláště sýrem tetilla, jenž mívá tvar ženského ňadra.

ASCII
nalevo: Pimientos de Padrón, napravo: Tarta de Santiago
Zdroj: vlastní
Zdroj: http://compilacionderecetas.blogspot.cz/2011/03/tarta-de-santiago.html

Na konci se nesmí zapomenout, že Galicie je také známá víny a měkkými sýry, zvláště sýrem tetilla, jenž má tvar ženského ňadra.

Jazyk

Ve Španělsku se lze setkat se čtyřmi oficiálními jazyky, kterými jsou kastilština, katalánština, baskičtina a v neposlední řadě galicijština (galic. galego / kastil. gallego). Všechny výše zmíněné jazyky jsou románského původu, s výjimkou baskičtiny, která je jazykovým izolátem a nepatří do žádné jazykové rodiny. Bilingvismus je přirozenou praxí pro naprostou většinu obyvatel těchto šesti autonomních oblastí.

Kastilština

Kastilština, patří mezi jeden z nejrozšířenějších světových jazyků. Velmi často je název kastilština zaměňován za španělštinu, což ovšem není chyba. Podle královské akademie španělského jazyka (Real Academia Española) jde o dvě naprosto zaměnitelná synonyma.

„V rámci Španělska je kastilština jediným oficiálním jazykem v těchto oblastech: Asturie, Kantábrie, La Rioja, Aragón, Kastilie a León, oblast Madridu, Kastilie – La Mancha, Extremadura, Andaluzie, Kanárské ostrovy, oblast Murcie, velká část Navarry a také města Ceuta a Melilla na severu Afriky. Kooficiálním jazykem je v Katalánsku, na Baleárských ostrovech, v oblasti Valencie, v Galicii, v Baskicku a v baskicky mluvící části Navarry.“

Historie kastilštiny

Kastilština se vyvinula z lidové latiny v době, kdy Pyrenejský poloostrov ovládali Římané. Později byl její vývoj ovlivněn dalšími kulturami. Nejvýrazněji na kastilštinu v té době zapůsobilo východogermánské etnikum Gótové. V raném středověku se již začal utvářet původní kastilský dialekt, který byl z jedné strany ovlivňován arabštinou, kterou s sebou přinesli ze severní Afriky Maoři, a z druhé baskičtinou, která se utvářela na severovýchodě poloostrova. Již ve středověku měla kastilština silnou převahu a začala se rozšiřovat do oblastí Koruny aragonské i Království navarrského.

Díky reconquistě se kastilština rozšířila téměř po celém Pyrenejském poloostrově a neustále získávala čím dál větší prestiž. V době, kdy moře začínali ovládat senzachtiví mořeplavci a objevitelé, připlul v roce 1492 Kryštof Kolumbus k břehům amerického kontinentu. On a mnoho dalších se v té době zasloužili o rozšíření španělštiny do zemí Jižní a Střední Ameriky, jenž v těchto oblastech zůstává nadále mateřským jazykem milionů lidí. Během španělské kolonizace bylo také převzato mnoho slov indiánského původu, především názvů rostlin a zvířat, které v Evropě nebyly doposud známé.

Rok 1492 byl pro kastilštinu významným rokem nejen díky Kryštofovi Kolumbovi. V témže roce byla publikována Grammatica, první kniha věnovaná kastilštině a jejím pravidlům, španělského humanisty Elia Antonia de Nebrija. V 16. a 17. století se kastilština, do té doby využívaná především v oblasti obchodu, velmi úspěšně infiltrovala do vysoce postavených společenských kruhů a začala být uplatňována i během diplomatických jednání. Během druhé poloviny 20. století byla kastilština ještě více rozšířena a její postavení se umocnilo díky migračním vlnám.

Galicijština

Galicijština je románským jazykem, kterým se hovoří v Galicii a jejím blízkém okolí. Je jediným španělským minoritním jazykem, kterým hovoří většina obyvatel dané oblasti. Vznikla jako směsice latiny a místního keltského jazyka.

Historie galicijštiny

Ve 3. století př. n. l. se v severní části Iberského poloostrova usadili první keltské kmeny. Druhá vlna migrace znamenala obsazení severozápadní části poloostrova keltským pokolením Gallaeci . Okolo roku 137 př. n. l. však toto území dobyli samotní Římané, kteří zde založili provincii Gallaecia . Římské legie ovládly toto území mnohem později, než tomu bylo ve zbytku poloostrova, tudíž k romanizaci místního obyvatelstva docházelo se značným zpožděním.

V následujících letech se v této oblasti začala skrze římské vojáky šířit vulgární latina . Asimilace keltských kmenů a Římanů byla sice pozvolná, avšak používání jazyka Římanů přinášelo Keltům podstatné výhody, jako možnost získání římského občanství či pozemků, tedy tento proces převzetí a splynutí jazyka nakonec zvítězil.

Středověk

Roku 409 bylo v severozápadní části poloostrova zřízeno království Galicie. Po 5. století dorazily do tohoto království kmeny germánské, které s sebou přinesly i svůj odlišný jazyk. Později tuto oblast obsadili i Arabové z jihu a nově příchozí keltské kmeny z Británie. Všichni podmanitelé se ale setkali s jazykovou bariérou a místnímu jazyku se přizpůsobit nedokázali. Z té doby se ovšem dochovalo množství slov germánského i arabského původu, se kterými se lze setkat i v dnešní podobě galicijského jazyka.

Přechod z latiny do galicijštiny byl plynulý a pozvolný. Nelze přesně určit, kdy z latiny galicijština vznikla. Přestože se v Galicii mluvilo latinou, vlivem keltských kmenů a dalších dobyvatelů měla do latiny, kterou se hovořilo ve zbývající části poloostrova velmi daleko. Lze je tedy považovat za dva odlišné jazyky, galicijštinu a latinu. V té době byla galicijština jediným jazykem, kterým se zde hovořilo. Ve stále více klesající míře byla poté užívaná latina, a to pouze ve formě psané. Koexistence těchto dvou jazyků vedla nakonec k tomu, že ve 13. století galicijština i latina získaly obě oficiální status v rámci právních dokumentů, vyhlášek, vedení soudních sporů atd.

Zlatý věk

Období mezi 12. až 15. stoletím, kdy se v severozápadní oblasti poloostrova mluvilo jazykem galicijsko-portugalským, je považováno za zlatý věk galicijské literatury. V této době byla dokonce jednou z nejznámějších na evropském kontinentu. Galicijsko-portugalské lyrické básně se zpívaly po celé západní Evropě a místní básníci byli i v úzkém kontaktu s provensálskými trubadúry . Jazyk galicijsko-portugalský potvrzoval kulturní a jazykovou jednotu Galicie a Portugalska v průběhu středověku. Galicijská a portugalská větev se lišily pouze malou mírou místních dialektů, čímž byly považovány za jeden jednotný jazyk. Ze zmíněné doby pochází také nejstarší dochovaný dokument v galicijsko-portugalském jazyce. Jedná se o satirickou báseň Ora Faz ost’o Senhor de Navarra . Tyto verše sepsal trubadúr João Soares de Paiva okolo roku 1200.

Úpadek galicijštiny

Brzy však o svou jednotu tento galicijsko-portugalský jazyk přišel. Stalo se tomu poté, co se Portugalsko odtrhlo od království León a začalo fungovat samostatně. Jazyky se začaly dle svých standardů rozcházet. Zatímco portugalština se stala oficiálním jazykem svého království, galicijština byla obvyklým jazykem nejen trubadúrů a rolníků, ale i místních šlechticů a duchovních.

Koncem středověku se nad Galicií a jejím proslulým jazykem začala stahovat mračna. Po nejslavnějším období galicijštiny přichází postupný pokles, na který působilo hned několik faktorů. Jedním z nich byl příjezd zahraniční šlechty, která nahradila tu místní. Bohužel nově příchozí aristokraté neměli žádné slitování jak s galicijštinou, tak i tradiční kulturou. Oficiálním jazykem šlechty se tímto místo galicijštiny stala kastilština. Dalšími faktory byla absence městského lidu, který by hájil svou zem, své zájmy a svůj jazyk. Došlo k postupnému poklesu počtu obyvatel a galicijská církev ztratila svou formu autonomie. Na výsluní nahrazovala Galicii Kastilie, která se svou politikou celý proces upadající galicijštiny podporovala. Následně se podílela i na zabránění ustálení galicijštiny jako literárního jazyka.

Století temna

V následující době byla jazyková otázka odložena a galicijský lid se snažil o soudržnost svého politického systému. Po dobu následujících tří století, známých jako Seculos Escuros , ustala písemná tvorba v galicijštině, zatímco portugalština a kastilština byly oficiálně konsolidovány a kodifikovány. Nicméně galicijština zůstala nadále komunikačním prostředkem místního obyvatelstva. Tím, že byla galicijština předávána pouze ústně a nikoli písemně, docházelo ke vzniku nových dialektů a tříštění jazyka. Současně začala upadat popularita galicijštiny z hlediska kultury či vědy. Galicijština se stala jazykem neustáleným a ve vyšších sférách nechtěným. I když se z této temné doby nedochovaly žádné písemnosti v galicijském jazyce, dodnes přetrvaly alespoň některé ukolébavky, hádanky, povídky či legendy, které se přenášely ústně. V období rozkvětu renesance a baroka se galicijština nepoužívala, neboť ji velmi úspěšně zastínila kastilština.

Osvícenství

Nástup filozofického směru osvícenství v 18. století s sebou přinesl touhu po změně. Začaly se ozývat tzv. „osvícené“ hlasy, které byly velmi znepokojeny nad nedostatečným rozvojem Galicie. Začaly být předkládány návrhy na restrukturalizaci hospodářského, společenského i kulturního života. Nejvýznamnější osobností této osvícenské etapy byl Martín Sarmiento . Dalšími osvícenci, kteří se podíleli na rozmachu Galicie, byli Benito Jerónimo Feijoo a Padre Sobreira.

Obrození

19. století je pro Galicii známé jako Rexurdimento (obrození). V tomto procesu docházelo k oživení nejen v oblasti literární, nýbrž i kulturní, historické a politické. V Galicii začala vznikat hnutí, která nabádala k národnímu uvědomění. Hlavním cílem vedoucích představitelů bylo pozvednutí jazykové úrovně galicijštiny. Přišla doba, kdy galicijští spisovatelé uchopili svá pera a po stoletích ticha začali opět tvořit. Stěžejním dílem tamního obrození se stala publikace významné básnířky Rosalíe de Castro - Cantares Gallegos (Galicijské písně) vydaná v roce 1863. Do literární skupiny „obrozenců“ se kromě Rosalíe de Castro řadili ještě Curros Enriquéz, Eduardo Pontal či Valentín Lamas Carvajal.

Začátek 20. století

Na začátku 20. století se začal ve velké míře prosazovat galicijský nacionalismus, který byl neodmyslitelně spjat s užíváním galicijštiny. Byly založeny organizace Irmandades de Fala (Bratrstva jazyka), kterou tvořili aktivisté, kteří bojovali za jednojazyčnou galicijskou zemi. Působili v letech 1916 až 1936. Tyto organizace vznikaly napříč celou Galicií ve všech velkých městech. V roce 1906 byla založena pro galicijštinu důležitá vědecká instituce Královská akademie galicijského jazyka (Real Academia Galega), která vznikla za účelem studia jazyka a galicijské kultury. Galicijština měla být díky tomuto ústavu chráněna a rozvíjena. Místnímu jazyku se dostávalo stále větší podpory. V roce 1918 byly na základě galicijského shromáždění masivně podporovány slovníky, příručky galicijské gramatiky, jazykové studie, vydávání publikací v galicijštině a v neposlední řadě užívání galicijštiny ve veřejné správě a školství.

V roce 1920 bylo vydáno první číslo časopisu Nós, pod jehož názvem se skrývala i generace, která se snažila galicijštinu oprostit od kastilského kulturního vlivu. Galicijská kultura šla ruku v ruce s evropskými ideami a galicijština se začala využívat i ve vědním oboru. Během třicátých let plnily pulty galicijských knihkupectví knihy od nových tamních spisovatelů a vznikala stále nová uskupení podporující galicijštinu a svou vlast. Všechna práce, kterou organizace vynaložily, se nakonec zúročila, protože roku 1931 byl galicijštině přiznán statut oficiálního jazyka. Teprve nyní se dostalo zadostiučinění všem umělcům, intelektuálům a významným osobnostem, kteří se celé devatenácté století snažili v tomto ohledu uspět. Obyvatelé Galicie nadšeně přihlíželi, jak se jejich jazyk vyrovnává kastilštině, která se v Galicii od konce středověku držela urputně na prvním místě.

Frankismus

Poté, co po dobu tří let sužovala španělskou krajinu občanská válka, byl nastolen frankismus, politický režim generála Francisca Franca, který se dostal k moci po svém vítězství. Ideologie Franca, která se vyznačovala zejména netolerancí k menšinovým národům, vedla k zániku galicijštiny. Většina intelektuálů a významných osobností byla donucena k emigraci. Nadále se galicijští vlastenci snažili uchovat svou identitu a svůj rodný jazyk, avšak v zemích mimo Španělsko. V zemích, kde v průběhu Francovy diktatury nalezli nový domov. Galicijská kultura nalezla své útočiště a začala se vyvíjet především v Argentině, Venezuele, Mexiku a na Kubě. V Galicii se sociální postavení galicijštiny velmi zhoršilo. Galicijština byla zakázána a jediným oficiálním jazykem byla stanovena kastilština. Ve školách se vyučovalo pouze španělsky a přečíst si denní tisk v galicijštině bylo nemožné. Na Galicii byla uvalena cenzura, která se velmi podepsala na národním cítění místních obyvatel. Během této epochy se kastilština stává jediným dorozumívacím jazykem v celém Španělsku. V šedesátých letech způsobily změny v ekonomických a sociálních záležitostech mírné uvolnění cenzury. Znovu se začaly vydávat časopisy, které byly dříve zakázány a vznikaly nové spolky bránící galicijštinu.

70. a 80. léta

Postupné upevňování demokracie podpořilo zrod mnoha nových autorů a vznik nových žánrů. Na začátku sedmdesátých let byly položeny základy novým divadelním scénám a společnostem. Vznikala nová sdružení, jež se snažila podporovat divadlo a vnést umění mezi mládež. Galicijská média se ovšem touto cestou nevydala. Na základě jejich samotného výběru zůstala většina mediálních prostředků u rozšířenější kastilštiny.

V rámci demokratického režimu se v roce 1978 Španělsko navrátilo k Ústavě, díky které byla Galicie ustanovena autonomní oblastí Španělska se dvěma úředními jazyky, galicijštinou a kastilštinou. V rámci tohoto kroku, bylo zapotřebí nejen stanovit právní užívání jazyků, ale i pevně uchopit a stanovit pravidla galicijštiny. Toho se ujaly Institut galicijského jazyka (Instituto da Lingua Galega) a Královská akademie galicijského jazyka (Real Academia Galega), které v roce 1982 navrhly Normas Ortográficas e Morfolóxicas do idioma galego. Tato pravidla byla následně schválena a roku 1983 se stala součástí Zákona pro lingvistickou standardizaci (Lei de normalización lingüística). 25)

Současná jazyková situace v Galicii

V Galicii spolu již po staletí pomyslně soupeří oba dva oficiální jazyky - galicijština a kastilština. Bilingvní obyvatelé Galicie hovoří většinou jak galicijským, tak i kastilským jazykem, a nedělá jim tedy větší potíže přejít plynule z jednoho jazyka do druhého. V dnešní době je velmi časté rozdílné užívání jazyků dle situace, v jaké se Galicijci ocitnou. Stává se, že místní obyvatelé rozlišují, jakým jazykem budou hovořit v zaměstnání či ve škole, doma či s přáteli nebo během každodenních činností, jakými jsou například návštěva obchodu, restaurace či kostela. Velkou roli v užívání jazyků hrají ale také jisté předsudky, které souvisí především s galicijštinou. Galicijský jazyk je spojován především s venkovským obyvatelstvem a v některých velkých městech jej považují za jazyk starší generace, který je zastaralý a nemá budoucnost.

V roce 2013 byl pod záštitou Galicijského statistického úřadu proveden výzkum, který vypovídá o tom, jakou mají obyvatelé Galicie znalost galicijštiny. Nadpoloviční většina obyvatel (57%) ji dle výsledků může považovat za velmi dobrou. Celých 30% Galicijců prokazuje střední znalost galicijského jazyka a zbylých 13% malou nebo žádnou. 26) 27)

Školství

Předškolní výchova je nepovinná a dělí se dle věku na 2 stupně (0-3 roky a 3-6 let). První stupeň je částečně dotovaný (uchazeč podá žádost o dotaci, u které se přihlédne jeho finanční situaci), druhý stupeň je zdarma.

Základní školy se dělí na 2 stupně. První stupeň se skládá z šesti tříd, které navštěvují děti ve věku od 6 do 12 let a stupeň druhý tvoří třídy čtyři, určené pro děti od 12 do 16 let. Oba tyto stupně spadají do povinné školní docházky. Základní školy lze rozlišovat na veřejné a soukromé, přičemž ty soukromé jsou částečně dotovány z veřejných fondů. Doprava do školy a stravování ve školách je pro studenty zdarma. Po absolvování druhého stupně musí studenti složit závěrečné zkoušky ESO (Educación Sedundaria Obligatoria). Po ukončení povinné základní školy si studenti vybírají mezi prací (minimální věk pro práci ve Španělsku je 16 let) nebo dalším studiem. Po úspěšném složení zkoušky ESO mohou studenti pokračovat ve studiu na třech různých školách. Prvním typem škol jsou střední školy s „maturitou“, jejichž vystudování trvá 2 roky. Tyto školy mají různá zaměření - obvykle se dělí na umělecké, vědecko-technologické a sociálně-humanitní. Dalším typem škol jsou odborná učiliště (tzv. profesní programy), kde se studenti připravují na svá budoucí povolání. Po absolvování odborného učiliště mají studenti možnost bez zkoušek nastoupit na střední školu s „maturitou“. Posledním typem jsou střední školy, které se soustřeďují na tzv. speciální studia. Tyto školy se dělí na umělecké, sportovní a jazykové. Tyto školy jsou určeny pro pracující nebo vrcholové sportovce od 18 let a lze je studovat pouze na dálku.

Po absolvování střední školy mají studenti možnost pokračovat na univerzitu (ze střední školy s “maturitou”), na nástavbu (z odborného učiliště) nebo na vyšší odbornou školu. 28)

V Galicii se nachází tři univerzity - Universidad de Vigo, Universidad de La Coruňa a neznámější z nich Universidad de Santiago de Compostela, která byla založena již v roce 1495 a je tedy čtvrtou nejstarší univerzitou ve Španělsku a zároveň se podle listu El País umístila na 5. místě mezi nejlépe hodnocenými univerzitami ve Španělsku a na 4. mezi univerzitami veřejnými.29)

Média

Pokud v Galicii lidé dorazí domů unavení z práce a rádi by si pustili televizi, můžou vybírat z nepřeberného množství kanálů, zaměřené od vaření až po sport. Pokud by ovšem rádi sledovali nějaký kanál ve svém rodném jazyce, už to tak slavné není. Přání mnoha galicijců vyslyšela roku 1984 veřejnoprávní společnost Compañia de Radio Televisión de Galicia (CRTVG) 30), která začala vysílat kanál Televisión de Galicia (TVG) 31) s posláním podporovat galicijský jazyk a kulturu. Dodnes je tento kanál v Galícii jedním z nejpopulárnějších a ne nadarmo se mu přezdívá „A Galega(ten jediný galicijský). Kromě reklam, které jsou občas vysílané v kastilštině, jsou veškeré programy zásadně v galicijštině. Kanál se těší takové podpoře, že v dalších letech společnost zahájila vysílaní dvou dalších kanálů, TVG Europa, který lze naladit ve všech státech Evropské Unie a TVG América, který ocení především početná skupina galicijců v Jižní Americe. Smutný konec potkal v létě 2013 další galicijský televizní kanál Popular TV Galicia 32), který skončil kvůli finančním problémům a nízké sledovanosti.

Není velkým překvapením, že i nejoblíbenější rádiové stanice má na starosti společnost CRTVG. První rádiovou stanicí, kterou roku 1985 společnost spustila, byla Radio Galega 33). Později se přidaly Radio Galega Música a Son Galicia Radio, která je zaměřená na galicijskou hudbu. Kromě těchto hlavních stanic, se vysílá i mnoho menších regionálních, jak v galicijštině, tak v kastilštině.

Nejprodávanějšími novinami v Galícii a osmými nejprodávanějšími na území celého Španělska jsou La Voz de Galicia 34) 35). Tyto denně vydávané noviny jsou od roku 1882 psané primárně v kastilštině a pouze kulturní a myšlenkové sekce jsou psány v galicijštině. V dnešní době mnoho lidí také určitě ocení digitální verzi v kastilštině i galicijštině. Dalšími známými novinami jsou El Correo Gallego 36) ze Santiaga de Compostela, Faro de Vigo 37), nejstarší noviny v Galicii, vydávané od roku 1853, El Progreso 38) z Luga a La Región 39) z Ourense. S jedinými denně vydávanými novinami výhradně v galicijštině se museli galicijci nakonec rozloučit (původně O Correo Galego, později přejmenované na Galicia Hoxe), když museli vydavatelé roku 2011 kvůli finančním problémům svou činnost ukončit. Z desíti nejčtenějších novin v Galícii tedy nyní nejsou ani jediné pouze v galicijštině.

Názor na galicijská média se značně liší. Některým galicijcům je jedno, jestli jsou média v galicijštině či v kastilštině a vůbec nevnímají rozdíl. To je většinou zdůvodněné tím, že umějí dobře oba dva jazyky. Mnohdy dávají přednost především kvalitě a nezáleží jim tolik na samotném jazyku. Poté jsou jedinci, kteří výrazně podporují galicijská média. Setkali jsme se ale i s tím názorem, že médií je v Galicii přebytek a velké náklady určené pro jejich chod, by se měl využít v jiných oblastech. Většina obyvatel, kteří tedy akceptují média v kastilštině, jsou s počtem televizních kanálů, rádiových stanic a tiskovin obecně spokojeni. Místní, kteří preferují média v galicijštině se shodnou na tom, že jich je nedostatek a měly by se chránit.

Shrnutí a závěr

Poznámky

Bauer, Rainer Lutz. Inheritance and Inequality in a Spanish Galician Community, 1840-1935. Ethnohistory, Vol. 34, No. 2 (Spring, 1987), pp. 171-193. ZDE

Marbán, Jorge A. The Current Status of Galician in Spain. Hispania, Vol. 63, No. 3 (Sep., 1980), pp. 560-562. ZDE

Seznam použitých zdrojů

1) ELLIS, P.B. Keltové - První tisíciletí keltských dějin; 1000 př.Kr.-51 po Kr. Praha: Brána, 1996. 235 s.
2) FILIP, J. Keltská civilizace a její dědictví. Praha: Academia, 1996. 206 s.
3) STAUDTE-LAUBER, A. Keltové. Praha: Pragma, 1996. 83 s.
4) MAUDUIT, J.A. Keltové. Praha: Panorama, 1979. 201 s.
5) CHALUPA, J. Španělsko. Praha: Libri, 2005. 217 s.
6) ARTETA, A.U. a kol. Dějiny Španělska. Praha: Lidové noviny, 2007. 915 s.
7) BENEŠ, V. a kol. Španělsko a Španělé. Praha: Grada Publishing, 2000. 122 s.
8) TRUTTEROVÁ, M. Culinaria Španělsko. Praha: Slovart, 2009, s. 220-255.
9) SCHIRNER, M. Talismany a amulety. Frýdek-Místek: Alpress, 2006, s. 102-121.
12) Instituto Galego de Estudos Célticos http://www.estudosceltas.org/
13) , 14) , 23) Sova, O. Hlavní projevy etnické identity Galicijců. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta, 2015.
15) Historie. Španělsko.info. [online]. 2002-2015 [cit. 2015-03-03]. Dostupné z: http://www.spanelsko.info/historie.htm
16) , 17) , 21) , 22) , 24) , 25) , 27) Kociánová, K. Jazyk, historie a místní kultura jako hlavní prvky etnické identity Galicijců. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta, 2015.
18) Oficiální stránky Carlose Núñeze http://www.carlos-nunez.com/
20) Červencový festival ve městě Noia http://www.galiciaguide.com/Noia-celtic-festival.html
30) Compañia de Radio Televisión de Galicia http://www.crtvg.es/
31) Televisión de Galicia http://www.crtvg.es/tvg
35) Přehled prodeje denně vydávaných novin ve Španělsku http://www.introl.es/medios-controlados/

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako