Starý zákon

O Starém zákonu obecně (odkaz)

Pět knih Mojžíšových (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium)

Genesis: Stvoření světa, Stvoření člověka, Jak to bylo s jablkem?

Leviticus: Ukázky příkazů (řád pohlavního života)

První kniha královská: Šalamounův soud

Žalmy: Žalm 23

Přísloví: Varování před cizoložstvím

Kazatel: Všechno má svůj čas

Píseň písní: Zrání lásky, hledání lásky, společenství lásky

Proroci: Izajáš

Stvoření světa:

Genesis 1.

¹Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
²Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.
³I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo.
⁴Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.
⁵Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.
⁶I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“
⁷Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak.
⁸Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý.
⁹I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak.
¹⁰Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré.
¹¹Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ A stalo se tak.
¹²Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré.
¹³Byl večer a bylo jitro, den třetí.
¹⁴I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let.
¹⁵Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak.
¹⁶Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy.
¹⁷Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí,
¹⁸aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré.
¹⁹Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.
²⁰I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!“
²¹I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré.
²²A Bůh jim požehnal: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi.“
²³Byl večer a bylo jitro, den pátý.
²⁴I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“ A stalo se tak.
²⁵Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.
²⁶I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“

Stvoření člověka

²⁷Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.
²⁸A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“
²⁹Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.
³⁰Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak.
³¹Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.

Stvořitelské dílo vrcholí v den sedmý, oddělený k odpočinutí a obecenství Boha s člověkem.

Genesis 2.

¹Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy.
²Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo.
³A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.

Jak to bylo s jablkem? Genesis 3.

¹Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“
²Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.
³Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“
⁴Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti.
⁵Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“
⁶Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.

Leviticus: Řád pohlavního života

¹Hospodin promluvil k Mojžíšovi:
²„Mluv k Izraelcům a řekni jim: Já jsem Hospodin, váš Bůh.
³Nesmíte jednat po způsobu egyptské země, v níž jste sídlili, ani po způsobu kenaanské země, do které vás vedu. Nebudete se řídit jejich zvyklostmi.
⁴Budete jednat podle mých řádů a dbát na má nařízení; jimi se budete řídit, neboť já jsem Hospodin, váš Bůh.
⁵Budete dbát na moje nařízení a na moje řády. Člověk, který podle nich bude jednat, bude z nich žít. Já jsem Hospodin.
⁶Nikdo se nepřiblíží k některé ze svých blízkých příbuzných, aby odkryl její nahotu. Já jsem Hospodin.
⁷Neodkryješ nahotu svého otce tím, že bys odkryl nahotu své matky. Je to tvá matka, neodkryješ její nahotu.
⁸Neodkryješ nahotu ani jiné ženy svého otce. Je to také nahota tvého otce.
⁹Neodkryješ nahotu žádné své sestry, dcery svého otce nebo své matky, ať zplozené v manželství nebo mimo. Neodkryješ jejich nahotu.
¹⁰Neodkryješ nahotu dcery svého syna nebo své dcery. Neodkryješ jejich nahotu, je to tvá nahota.
¹¹Neodkryješ nahotu dcery jiné ženy svého otce. Tvůj otec ji zplodil, je to tvá sestra, neodkryješ její nahotu.
¹²Neodkryješ nahotu sestry svého otce. Je to blízká příbuzná tvého otce.
¹³Neodkryješ nahotu sestry své matky. Je to blízká příbuzná tvé matky.
¹⁴Neodkryješ nahotu bratra svého otce tím, že by ses přiblížil k jeho ženě. Je to tvá teta.
¹⁵Neodkryješ nahotu své snachy. Je to žena tvého syna, neodkryješ její nahotu.
¹⁶Neodkryješ nahotu ženy svého bratra. Je to nahota tvého bratra.
¹⁷Neodkryješ nahotu některé ženy a její dcery. Nevezmeš si ani dceru jejího syna nebo její dcery proto, abys tím odkryl její nahotu. Jsou to blízké příbuzné. Byl by to mrzký čin.
¹⁸Nevezmeš si za ženu ani sestru své ženy, abys tu první soužil tím, že bys odkrýval její nahotu za jejího života.
¹⁹Nepřiblížíš se k ženě, abys odkryl její nahotu v období jejího krvácení, kdy je nečistá.
²⁰Nebudeš obcovat se ženou svého bližního a neposkvrníš se s ní.
²¹Nedopustíš, aby někdo z tvých potomků byl přiveden v oběť Molekovi. Neznesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin.
²²Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost.
²³Nebudeš obcovat s žádným dobytčetem a neznečistíš se s ním. Ani žena se nepostaví před dobytče, aby se s ní pářilo. Je to zvrhlost.
²⁴Ničím z toho všeho se neznečišťuj, neboť tím vším se znečišťují pronárody, které před vámi vyháním.
²⁵Jimi byla znečištěna země. Proto jsem ji ztrestal pro její nepravost a ona vyvrhla své obyvatele.
²⁶Vy tedy dbejte na má nařízení a na mé řády, ať se nedopustíte žádné z těchto ohavností, ani domorodec, ani ten, kdo přebývá mezi vámi jako host.
²⁷Všech těchto ohavností se totiž dopouštěli mužové této země, kteří byli před vámi, takže země byla znečištěna.
²⁸Nebo i vás země vyvrhne, kdybyste ji znečistili, jako vyvrhla pronárod, který byl před vámi.
²⁹Každý, kdo se dopustí kterékoli z těchto ohavností, bude vyobcován ze společenství svého lidu.
³⁰Proto dbejte na to, co jsem vám uložil. Nesmíte jednat podle ohavných zvyklostí, které byly páchány před vámi. Neznečišťujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“

Šalamounův soud

První královská 3, 16-28

¹⁶Tehdy přišly ke králi dvě ženy nevěstky a postavily se před něj.
¹⁷Jedna z těch žen řekla: „Prosím, můj pane, já a tato žena bydlíme v jednom domě a já jsem u ní v domě porodila.
¹⁸Třetího dne po mém porodu také tato žena porodila. Byly jsme spolu a v tom domě s námi nebyl nikdo cizí, v domě nebyl nikdo kromě nás dvou.
¹⁹Syn této ženy však v noci zemřel, neboť ho zalehla.
²⁰Proto v noci vstala, a zatímco tvá otrokyně spala, vzala mého syna od mého boku, položila si ho do klína a svého mrtvého syna položila do klína mně.
²¹Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si ho však zrána pozorně prohlédla, zjistila jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.“
²²Druhá žena však prohlásila: „Nikoli. Můj syn je ten živý, a ten mrtvý je tvůj.“ Ale první trvala na svém: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“ A tak se před králem hádaly.
²³Král řekl: „Tato tvrdí: ‚Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj.‘ A tato tvrdí: ‚Ne, tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.‘“
²⁴Král proto poručil: „Podejte mi meč.“ Přinesli tedy před krále meč.
²⁵A král nařídil: „Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé.“
²⁶Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem: „Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!“ Ale druhá řekla: „Ať není ani moje ani tvoje. Rozetněte je !“
²⁷Tu král rozhodl: „Dejte to živé novorozeně té, která řekla : ‚Neusmrcujte je,‘ to je jeho matka.“
²⁸Když se celý Izrael dozvěděl o rozsudku, který král vynesl, jala je bázeň před králem. Viděli, že je nadán Boží moudrostí k vykonávání soudu.

Žalm 23

¹Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.
²Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod,
³naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.
⁴I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.
⁵Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.
⁶Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.

Přísloví (6, 20-35)

²⁰Dodržuj, můj synu, otcovy příkazy, a matčiným poučováním neopovrhuj.
²¹Přivaž si je natrvalo k srdci, oviň si je kolem hrdla.
²²Povedou tě, kamkoli půjdeš, když budeš ležet, budou tě střežit, procitneš a budou s tebou rozmlouvat.
²³Vždyť příkaz je světlem a vyučování osvěcuje, domluvy a kárání jsou cesty k životu:
²⁴Budou tě střežit před špatnou ženou, před úlisným jazykem cizinky.
²⁵Nedychti v srdci po její kráse, ať tě svými řasami neuchvátí!
²⁶Nevěstce zaplatíš bochníčkem chleba, žena jiného však loví drahou duši.
²⁷Může si kdo shrnout do klína oheň a nespálit si šaty?
²⁸Což může někdo chodit po žhavém uhlí, a nepopálit si nohy?
²⁹Tak dopadne ten, kdo vchází k ženě svého druha; nezůstane bez trestu, kdo se jí dotkne.
³⁰Nepohrdá se zlodějem, že kradl, aby se nasytil, když měl hlad.
³¹Je-li však přistižen, nahradí to sedmeronásobně, dá všechen majetek svého domu.
³²Kdo s ženou cizoloží, nemá rozum, k vlastní zkáze to činí.
³³Sklidí jen rány a hanbu a jeho potupa nebude smazána.
³⁴Neboť žárlivost rozpálí muže, ten bude v den pomsty nelítostný.
³⁵Nepřijme žádný dar na usmířenou, nepovolí, i kdybys sebevíc úplatků dával.

Kazatel (3, 1-15)

¹Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
²Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;
³je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;
⁴je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;
⁵je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;
⁶je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;
⁷je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;
⁸je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.
⁹Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění?
¹⁰Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí.
¹¹On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.
¹²Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro.
¹³A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.
¹⁴Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním.
¹⁵Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledá, co zašlo.

Píseň písní (kap. 2-4)

ZRÁNÍ LÁSKY

Láska je moc

¹Jsem kvítek šáronský, lilie v dolinách.
²Jako lilie mezi trním, tak má přítelkyně mezi dcerami.
³Jako jabloň mezi lesními stromy, tak můj milý mezi syny. Usedla jsem žádostivě v jeho stínu, jeho ovoce mi sládne na rtech.
⁴On mě uvedl do domu vína, jeho prapor nade mnou je láska.
⁵Občerstvěte mě koláči hrozinkovými, osvěžte mě jablky, neboť jsem nemocna láskou.
⁶Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě objímá.
⁷Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, při gazelách a při polních laních: nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.
⁸Hlas mého milého! Hle, právě přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky.

Láska je jaro

⁹Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi. Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížovím.
¹⁰Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!
¹¹Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam.
¹²Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu , hlas hrdličky je slyšet v naší zemi.
¹³Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“

Láska je píseň

¹⁴Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář!
¹⁵„Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou!“
¹⁶Můj milý je můj a já jsem jeho, on pase v liliích.
¹⁷Než zavane den a stíny dají se v běh, přiběhni, milý můj, podoben gazele či kolouškovi na Béterských horách.

HLEDÁNÍ LÁSKY

Odvaha lásky

¹Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla.
²Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla.
³Našli mě strážci obcházející město: „Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?“
⁴Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím, dokud ho nepřivedu do domu své matky, do pokojíku té, jež mě počala.
⁵Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, při gazelách a při polních laních: nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.

Průvod lásky

⁶„Kdo je ta, jež vystupuje z pouště jako sloup dýmu, ovanuta vůní kadidlovou z myrhy a z nejjemnějšího koření kupeckého?“
⁷Hle, jeho lože – lože Šalomouna, šedesát bohatýrů okolo stojí, bohatýrů z Izraele.
⁸Všichni drží v rukou meče, vycvičeni k boji, každý po boku má meč proti nočnímu děsu.
⁹Nosítka král si zhotovil, král Šalomoun, ze stromů libanónských.

Trůn lásky

¹⁰Sloupky k nim zhotovil stříbrné, opěradlo zlaté, sedadlo purpurové. Vnitřek je obložen láskou jeruzalémských dcer.
¹¹Vyjděte jen a pohleďte, sijónské dcery, na krále Šalomouna, na korunu, jíž ho korunovala jeho matka v den jeho svatby, v den, kdy jeho srdce naplnila radost.

SPOLEČENSTVÍ LÁSKY

Krása milé

¹Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice pod závojem, vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu.
²Zuby tvé jsou jako stádo ovcí před střiháním, jež z brodiště vystupují, a každá z nich vrhne po dvou, žádná z nich neplodná nezůstane.
³Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty, ústa tvá půvabu plná . Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje skráně pod závojem.
⁴Tvé hrdlo je jak Davidova věž z vrstev kamene zbudovaná, tisíc na ní zavěšeno štítů, samých pavéz bohatýrů.
⁵Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou.
⁶Než zavane den a stíny dají se v běh, vydám se k myrhové hoře, k pahorku kadidlovému.
⁷Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není.

Půvaby nevěsty

⁸Se mnou z Libanónu, nevěsto má , se mnou z Libanónu půjdeš. Rozhlédneš se z vrcholu Amány, z vrcholu Seníru a Chermónu, ze lvích doupat, z hor leopardů.
⁹Učarovala jsi mi, sestro má, nevěsto, učarovala jsi mi jediným pohledem svých očí, jediným článkem svého náhrdelníku.
¹⁰Oč krásnější je tvé laskání, sestro má, nevěsto, oč lepší je tvé laskání než víno. Vůně tvých olejů nad všechny balzámy.
¹¹Ze rtů ti kane strdí, má nevěsto, pod tvým jazykem je med a mléko, a vůně tvých šatů je jak vůně Libanónu.

Vůně lásky

¹²Zahrada uzavřená jsi , sestro má, nevěsto, uzavřený val, zapečetěný pramen.
¹³Vydáváš vůni jako sad s jablky granátovými, s výtečným ovocem, hennou i nardem,
¹⁴s nardem a šafránem, puškvorcem, skořicí, se vším kadidlovým stromovím, myrhou a aloe, se všemi balzámy nejlepšími.
¹⁵Jsi pramen zahradní, studna vody živé, bystřina z Libanónu.
¹⁶Probuď se, vánku severní, přijď, vánku jižní, ať voní moje zahrádka, ať její balzámy proudí jak bystřiny, ať přijde do své zahrady můj milý a jí výtečné ovoce její.

Izajáš (kap. 24)

¹Hle, Hospodin vyplení zemi a zpustoší ji, rozvrátí její tvářnost a rozpráší její obyvatele.
²Bude na tom stejně lid i kněz, otrok i jeho pán, služka i její paní, kupující i prodavač, věřitel i dlužník, lichvář i zadlužený.
³Země bude zcela vypleněna a vyloupena; toto slovo promluvil Hospodin.
⁴Truchlit, vadnout bude země, chřadnout, vadnout bude svět, nejvznešenější z lidu země budou chřadnout.
⁵Zhanobena je země svými obyvateli, neboť přestoupili zákony, změnili nařízení, porušili věčnou smlouvu.
⁶Proto pozře zemi prokletí, kdo v ní přebývají, budou pykat; proto obyvatelé země zajdou v žáru a zůstane lidí maličko.
⁷Bude truchlit mošt, zvadne vinná réva, všichni, jejichž srdce se raduje, budou vzdychat.
⁸Ustane veselí bubnů, pomine hluk rozjařených, ustane veselí citery.
⁹Nebudou pít za zpěvu víno, opojný nápoj pijákům zhořkne.
¹⁰Zbořeno bude pusté město, vchod do každého domu bude zatarasen.
¹¹V ulicích bude žalostný křik pro víno, nastane večer veškeré radosti, veselí se vystěhuje ze země.
¹²Ve městě zůstane hrozná spoušť, zničena, rozbita bude brána.
¹³I bude uprostřed země, mezi národy, tak jako když se srážejí olivy, jako paběrky, když končí vinobraní.
¹⁴Všude pozvednou svůj hlas a budou plesat, nad důstojností Hospodinovou budou jásat i při moři.
¹⁵Proto vzdejte Hospodinu čest i na východě, jménu Hospodina, Boha Izraele, na ostrovech mořských.
¹⁶Od kraje země jsme slyšeli prozpěvovat: „Sláva spravedlivému!“ Já jsem však řekl: „Je mi zle! Je mi zle! Běda mi!“ Věrolomní jednají věrolomně, věrolomní se dopouštějí věrolomnosti.
¹⁷Postrach, propast, past na tebe, obyvateli země!
¹⁸Kdo uteče před hlučícím postrachem, padne do propasti, a kdo vyleze z propasti, do pasti se lapí, otevřou se nebeské propusti shora a budou se třást základy země.
¹⁹Země se rozlomí, země se rozkymácí, země se rozpadne.
²⁰Země se rozvrávorá, bude jak opilec, bude se zmítat jako budka. Dolehne na ni její nevěrnost, i padne a už nepovstane.
²¹V onen den Hospodin ztrestá nebeský zástup na výšině i pozemské krále na zemi.
²²Budou sebráni, jako je sebrán vězeň do jámy, a budou zavřeni pod zámek; po mnohých pak dnech budou potrestáni.
²³Zardí se bledá luna, zastydí se žárné slunko, až se Hospodin zástupů ujme kralování na hoře Sijónu a v Jeruzalémě před svými staršími v slávě.

Ivan Olbracht: Biblické příběhy (STARÝ ZÁKON pro mládež) - online a PDF: http://www.hks.re/wiki/biblicke_pribehy