Koncept přirozeného mravního zákona

Koncept mravního zákona existuje již několik desítek století. Každá společnost ať už v jakékoli době může mravní zákon chápan naprosto odlišně od ostatních společností. To mě na tomto tématu ostatně tolik zaujalo a zajímá. Nezáleží ovšem jen na době, ve které se společnost vyskytuje. Vnímání mravního zákona se také odvíjí od osobního postoje člověka jakožto jedince. Na světě neexistují dva naprosto totožní jedinci a v té souvislosti tedy nemohou existovat dva totožné názory na koncept mravního zákona. Každý jedinec na mravní zákon nahlíží podle svého uvážení z různých úhlů a také přihlíží k různým někdy zcela odlišným faktorům, které mravní zákon ovlivňují nebo by mohly ovlivňovat. Proto jsem se rozhodla pohlédnout na koncept mravního zákona z několika různých pozic a postojů.

Zákony, kterými se řídí lidé i celé společnost mají různé podoby a příčiny vzniku. Existují zákony dané společnosti, které vytvářejí sami lidé díky svým zavedeným pravomocem. Jedná se především o zákony o sociálním zabezpečení v jednotlivých státech a společenstvích. Dále existují zákony Boží vycházející z víry. Zde se jedná například o Desatero.

Některé zákony můžeme vidět už v samotné přirozenosti člověka. Odtud také vychází hlavní myšlenka přirozených zákonů. Jedná se o zákony dané přírodou, které si lidstvo zachovalo od svého vzniku. Přirozenost je lidstvu a veškerému zvířectvu vrozená a prostá. Je to něco, s čím jsme se již narodili. Tyto zákony se tedy projevují především v našem svědomí a podvědomí, aniž bychom si to často uvědomovali.

V dnešní době se bohužel vyskytují spíše snahy přirozený zákony popírat a znevažovat, nebo ho prohlašovat za těžko pochopitelný. I proto je třeba vysvětlit jeho pojem a dopady na etiku. Přirozený zákony odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle.

Pokud ale opustím oblast přírodních věd, pak se přírodní zákony týkají především oblasti etiky a filosofie. Z těchto hledisek bylo za posledních 50 let vydáno několik stovek publikací. Současná filosofie přirozeného mravního zákona navazuje na dlouhou tradici myšlenek filosofů již z antiky. Své původy zaznamenal již ve stoické filosofii, i dříve u Platóna a Aristotela. U těchto autorů si můžeme nejvíce povšimnout spojení přírody a práva či zákona. Zachovaná je například Aischylova hra Eumenidés, ve které se zobrazuje otázka matkovraždy a cizoložství.

Základní přístupy platonské i aristotelské filosofie vedly k etice zakládající na myšlence přirozeného práva. Byla zde především snaha najít právo, které bude platit pro všechny jedince stejně. Takové právo mělo překlenout právní představy jednotlivých městských států a postavit jim hlubší základ. Základ této filosofie vznikal od tzv. phisis (přirozenost člověka), která dávala veškerý základ pro tvoření tzv. nomoi (lidských zákonů). Známé Platónově podobenství o jeskyni je naznačeno, že idea dobra je transcendentní, tedy že přesahuje smyslovou skutečnost. Platón zde vyjádřil svůj pohled na lidské poznání, pravdu a ne ideu dobra, kterou považoval za nejvyšší ze všech idejí. Podle Platóna má člověk tři stránky: žádostivost, vůli a rozum. Tyto stránky by měli spolu komunikovat a spolupracovat tak, že rozum bude ovládat žádosti za použití vůle. Na otázku proč je lepší být spravedlivý, odpovídá Platón takto: „Rozum se zabývá věčnými hodnotami, žádostivost dočasnými. Proto má mít rozum přednost.“ (Platón, Ústava, Podobenství o jeskyni) Být dobrý a být spravedlivý je podle Platóna totéž. [1]

Aristoteles psal spisy především jako reakce na politické dění. Snažil se zaznamenat poučení pro činitele ve veřejné sféře. V rozborech svých myšlenek popisuje přirozený mravní zákona takto: „Zákonem nazývám jednak zákon zvláštní, jednak obecný, povšechný. Zvláštním jest ten, jenž má základ v lidské přirozenosti. Neboť jak asi každý tuší, jest přirozené obecné právo a bezpráví i tam, kde není vzájemného společenství, ani dohody.“ (Aristoteles, Rétorika).

Posuneme-li se do středověku, nesmí nám ujít díla Tomáše Akvinského. Tento teolog a filosof definuje zákon díky jeho esenciálním znakům: „Zákon existuje v rozumu, protože zákon je nějakým pravidlem, měřítkem lidských skutků. A pravidlem lidských skutků je rozum. Účelem zákona je vždy obecné dobro – nemůže tedy existovat zákon, který by nesměřoval k obecnému dobru, např. proto, že by byl amorální.“ (Tomáš Akvinský, Theologické summy, II. díl). Tomáš Akvinský uvádí zákona jako pravidlo lidských skutků. Aby ale tyto skutky bylo možné porovnávat s jejich pravidlem, musí být toto pravidlo všeobecně známé. [2]

Abych zahrnula také ženský pohled na tuto problematiku, vybrala jsem si přední britskou analytickou filosofku G. E. M Anscombe, která se soustředila na filosofii mysli, jednání logiky a jazyka. Ve svých článcích publikovaných v 2. polovině 20. století upozorňuje na fakt, že moderní etika ztratila morální psychologii. Z tohoto tvrzení vyplývá, že je nutné se vrátit k aristotelským poznáním o morálních konceptech a to především k praktickému rozumu. Díky ní několik dalších filosofů obnovilo zájem o Aristotelovu etiku a následně i morální koncepce Tomáše Akvinského, kteří dali základ současnému rozvoji teorii přirozeného zákona. [3]

Tato tři slova představují to, čím by se mělo řídit svobodné rozhodování a jednání lidí. Původně tato slova znamenala totéž: latinské moris i řecké éthos představovalo společný mrav. Slovo mrav je poté odvozeno ze staročeštiny jako to, co se líbí a je vhodné.[4] V dnešní době se slovo mrav chápe především jako pravidlo pro jakési „držení se v řadě“, pod kterým si představuji skupinový efekt – dělej to, co se u nás dělá, a vyhýbej se tomu, co se nedělá. Nejlépe je takové pravidlo vidět na stylech oblékání, přístupu k práci a studiu. Originalita, která byla dříve vyzdvihována, je dnes spíše potlačována.

Jsou ale lidé, kteří si uvědomují rozdíl mezi kolektivním mravem a individuální morálkou. K nim patří například Paul Ricoeur, který si všiml, že morálka se v užším a přesnějším významu začala projevovat spíše jako přesvědčení o tom, co člověk dělat nemá.

Etika a morálka mají společného především to, že se nedají soudně vymáhat. Etika se na rozdíl od morálky snaží najít společné a obecné základy, které by se mohly aplikovat celosvětově. Slovo etika pak pochází z řeckého „ethos“ neboli mrav a řadí se mezi praktické disciplíny filosofie. Ve svém zkoumání řeší usměrňování lidského jednání v situacích, ve kterých existuje volba prostřednictvím svobodné vůle.[5] A právě naše svobodná vůle je největším ukazatelem mravního chování. Každý člověk má totiž svou vůli přizpůsobenou dnešnímu světu jinak. Každý má sice zažité a vrozené určitě reflexy na již nakolejené životní situace, ale ze svých vlastních životních zkušeností si tyto reflexy a reakce může postupně upravovat a přizpůsobovat je své vůli. Tím se může také upravovat pohled na mravnost a přístup k otázce dobra a zla.

V porovnání těchto tří pojmů, se mi zalíbilo přirovnání k provozu na silnicích. Je v něm zřejmé, že každý účastník tohoto provozu jde za jistým cílem, ale musí se řídit vnějšími pravidly a zákazy silničního provozu, stejně jako ostatní účastníci. Jinak by se snad ani na silnici neodvážil. Z toho je patrné, že dobře stanovená a dodržovaná pravidla (chápejme jako morálku) účastníkovu svobodu nemusí jen omezovat, ale naopak provoz umožňovat a korigovat. Pokud by některý z účastníků daná pravidla nedodržel, nejen že by patrně nedojel do cíle, ale mohl by způsobit hromadnou nehodu a poškodit několik dalších osob.

Na svědomí jsem zde upozornila již několikrát. Co ale vlastně je lidské svědomí? Pokud bychom nahlédli do náboženského pojetí svědomí, je to zákon vepsaný Bohem do lidských srdcí (hlas Boha v naší duši). Každý člověk má svědomí, které je cestou k poznání přirozeného zákona a Boží existence.

Pokud bychom ale upustili od náboženství, dá se svědomí chápat jako odezva našeho jednání, vycházející z toho, co nás naučila společnost. V takovém případě je svědomí založeno na svobodě a rozpoznání dobra a zla, a stává se proto velmi univerzálním činitelem vytvářejícím mravní základy pro všechny světové kultury.[6]

Svědomí navazuje na lidskou schopnost sebereflexe, tj. schopnost uvažovat o sobě samém, uvědomit si své jednání i z pohledu těch, kteří na něj musí následně reagovat. I proto patří svědomí do podstatných atributů lidské osoby. Svědomitý člověk by měl konat vše v souladu se svým svědomím, ovšem v přeneseném významu to můžeme chápat i jako „konej vše, jak nejlépe můžeš“. V dnešním světě by se mohlo zdát, že je sám člověk soudcem svého jednání. Svědomitý člověk si i bez jakýchkoli reakcí okolí dokáže uvědomit, jak by měl reagovat na nastalou situaci, nebo jak může napravit své předešlé jednání, které se ukázalo pro jeho svědomí jako nesprávné. V této souvislosti se vyjádřil Immanuel Kant, který přejal starou stoickou myšlenku, že člověk, který udělá, co ho právě napadne, není vůbec svobodný, ale stává se otrokem svých nálad a choutek. [7]

Univerzalitu lidského svědomí podporují také současné neurofyziologické výzkumy. V několika pokusech se prokázalo, že při aktivaci určitých oblastí mozku člověk ztrácí určité zábrany. Pokud dojde k poškození takových částí mozku již v dětství, je zde velká pravděpodobnost, že dítě si tuto oblast myšlení vůbec nevybuduje. Mozek je sice přizpůsobivý a správným tréninkem se tato centra mohou vybudovat v jiných, nepoškozených částech mozku, ale dost často se stává, že se ztráta daného centra projeví v pozdějším věku, kdy už je vývoj mozku téměř dokončen. Samozřejmě existují různé způsoby, jak i v pozdějším věku tato centra obnovit, ale zde se ukazuje jako největší překážka neochota daného jedince se změnit. Žil bez tohoto centra celý život a podle jeho názoru mu dané centrum nechybí. Pokud mu chybí právě svědomí, není v jeho mozku žádný další impulz, který by ho upozornil na jeho nemravní či neetické chování. Druhým extrémem je situace, kdy člověk má svědomí tak silné, že není schopen sám se sebou žít. Ze všech svých činů si odnášejí takovou vinu, se kterou jim žádný další člověk nemůže pomoci. I v této pozici jsou velmi vnímavé děti v jejich vývoji. Proto by neměly být na lehkou váhu. Dospělý jedinec si už jen těžko pamatuje, co všechno se mu honilo hlavou, když byl malé dítě. Právě ten malý vnitřní hlásek u dětí, bývá tím nejlepším morálním ukazatelem, který se ale během výchovy dětí nasměruje a upraví tak, aby vyhovoval dnešní společnosti.

Mravnost se může v různých případech odlišovat. Můžeme ji chápat jako určitou hodnotu o vyspělosti a kvalitě jedince, jestli dokáže rozeznávat dobro od zla. Již zde se ale můžeme setkat s několika odlišnostmi vzhledem ke geografickému původu lidí nebo různým generacím společnosti. Ani dnes nejsme detailně obeznámeni se všemi kmeny, které žijí například v Africe nebo Asii a nedovedeme si tedy představit, jak by si oni v jejich vlastních podmínkách vykládali naše mravní chování a naopak.

Mravní zákon by měl ukazovat na to, co má být dobré a co bychom měli jako lidstvo konat. Papež Jan Pavel II. prohlásil: „Ve vztahu k mravním normám, které zakazují zlo, neplatí žádná privilegia nebo výjimky. Před nároky mravního zákona jsme si všichni rovni“ (Jan Pavel II.) Jan Pavel II. sice promítal náboženské motivy a cítění do mravních zákonů, ale dokázal je vyjádřit tak, že se dotkli všech jedinců – věřících, i nevěřících. Přirozený mravní zákony by měl tedy vycházet ze samé podstaty lidství (lidské přirozenosti). Imannuel Kant pravil: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákona ve mně.“ (Imannuel Kant, Kritika praktického rozumu) Z tohoto výroku vznikají některé obecné principy: úcta k lidské osobně, uznání lidské důstojnosti, princip solidarity, princip ekologické odpovědnosti za Zemi a mnoho dalších.

Je samozřejmé, že mravní zákon se liší od místa, kde je rozvíjen a aplikován. Proto jsem se rozhodla porovnat největší odlišnosti etiky v několika pro mě nejrozdílnějších společnostech.

Japonsko je u nás známé především jako země, kde není zvykem říkat otevřeně „ne“. Japonci si zakládají na dlouholeté tradici trvající již několik století. Stáří je v této zemi i proto považováno za nositele moudrosti a vědomostí. Úcta ke stáří je charakteristickým rysem japonské povahy, proto společensky nejvýznamnější osobou je vždy nejstarší člen rodiny.

Etika je v Japonsku významnější než v jiných asijských i světových zemích. Základním pozdravem je zde oboustranná úklona, kdy výše společensky postavená osoba se může klanět o něco méně, ovšem jen nepatrně. Zajímavostí je, že zvyk klanět se, je často zaváděn i při telefonních hovorech. Japonci si při pozdravu nepodávají ruce, jak je tomu zvykem v kultuře zemí západního světa. Důvodem je především vyhýbaní se fyzickému kontaktu s jinými osobami z hygienických důvodů. Jedním z velkých výrazů úcty je vyhýbání se přímému očnímu kontaktu, což může být překvapivé. Stálý oční kontakt je zde považován za známku agrese.

Největší obavou Japonců je „ztráta tváře“. Tento pojem pochází z Číny. „Tvář“ lze v tomto pojetí vysvětlit jako postavení určité osoby v očích ostatních, nejvíce poté v očích skupiny, ke které osoba náleží. K tomuto jevu může dojít v jakékoli situaci. Může ji například v situaci, kdy byl člověk nucen vzdát se hodnost, k nimž má zvláštní vztah, může ho vnímat člověk, který byl uražen, nebo bylo v jeho přítomnosti proneseno něco nevhodného. Často ale stačí, pokud člověk pocítí neúspěch v rámci jeho společenské skupiny. Nejvíce je tento jev vídán ve společnostech s výrazným společenským rozdělením – Japonsku, Číně, Indie a dalších. V historických záznamech se často psalo o rituálních sebevraždách v souvislosti se „ztrátou tváře“. Dnes už jsou důsledky této ztráty spíše psychické.

Za největší asijské hodnoty jsou považovány skromnost, oddanost a snaha o dosažení harmonie (ať už se jedná o přírodu, nebo společnost). Tyto myšlenky byly převzaty od čínského učence Konfucia a ovlivňují nejenom vzájemné vztahy lidí, ale například i ekonomiku. „Konfucialismus je filozofická škola staré Číny. Měl a má stále velký vliv nejen v Číně. Tuto školu založil v 6. století př. n. l. Kchung -fu-c´, jehož jméno překládali jezuitští misionáři jako Konfucius. Narodil se roku 551 př. n. l. v Qufu, kde byl později vystavěn na jeho počest nádherný chrám. V dějinách Číny nebyl nikdy žádný člověk tak uznáván a ctěn jako Konfucius. Základem učení je pět Kanonických knih (Kniha proměn, Kniha písní, Kniha původů, Anály jar a podzimů). Cílem bylo hledání harmonie a míru v mezilidských vztazích. Konfucianismus vyžadoval přísnou kázeň k sobě a laskavosti k druhým. Zdůrazňuje společenskou zodpovědnost. Hlavním kultem je uctívání předků. Společenský život má podobu obřadu, neboť vše je důležité. Svůj význam má i oblékání, neboť barvy šatů a motivy látek mají posvátný charakter.“ (Kniha o náboženstvích, Albatros)[8]

Indie byla během své historie několikrát sjednocena a následně opět rozdělena na několik menších státu, v čemž se odráží i velmi pestrá směs indických kultur. Velkou roli měla i kolonizace indického území evropskými obchodníky převážně z Portugalska, Francie a Anglie.

V Indii mají do dnes velké problémy s různými chorobami a proto i pozdravy a další společenské projevy se odehrávají především za pomocí gestikulace a mimiky. V tamní společnosti zcela chybí slovní vyjádření dobrého dne nebo dobrého večera. Běžným typem pozdravu jsou sepnuté ruce nebo pokývnutí hlavou doprovázené úsměvem. Fyzický kontakt stejně jako v Japonsku chybí z hygienických důvodů. Zajímavý pozdrav používají žáci zdravící svého učitele snímáním pomyslného prachu z jeho nohou. Bohužel se mi nepodařilo dohledat přesný význam tohoto pozdravu. Jako se slovně nevyjadřuje pozdrav, není zvykem ani slovně děkovat. Pokud je třeba vyjádřit vděčnost například za dárek, je třeba vyjádřit obdiv k látce nebo barevné kombinaci daru. Ani při návštěvách není nutnost zdvořilého poděkování. V Indii je samozřejmostí návštěvu v domě pohostit a postarat se o ni. Podobně je tomu i se slovem „prosím“. Indové používají spíše opis tohoto slova využitím podmiňovacího způsobu (Podal byste mi sklenici?)

V Indii je každodenní rodinný život ovlivněn několika náboženskými úkony a obřady jako jsou stravovací zvyklosti (období půstu), rodinné oslavy (svatby) a několik dalších. Největší indická náboženství jsou hinduismus, islám a buddhismus. Hinduismus je nejvíce zastoupeným z těchto tří náboženství a proto také nejvíce ovlivňuje společnost. Hinduisté slaví ročně přibližně 400 různých svátků. Velmi typickým je odpor k masu, které vzniklo z víry v převtělování neboli inkarnaci. Striktní hinduista by neměl požívat ani zárodky života, jako jsou vejce, protože nikdo mu nemže zaručit, že se v příštím životě nenarodí jako nižší živočich.

Indická společnost si velmi zakládá na rozdělení do společenských vrstev, které je zde zachováno jako následek Kastovního systému. V něm existovali čtyři velké kasty (skupiny), jejichž příslušníci od sebe vyli striktně rozděleni jak společensky, tak i zvyklostmi. Nejvyšší vrstvou byli bráhmani – kněží, bojovníci a vládci. Do druhé vrstvy kšátriů byli řazeni obchodníci a do třetí vrstvy Vaisů zemědělci a řemeslníci. Nejnižší vrstvou byli šůdrové, tedy služebníci. Zvláštní skupinu tvořili tzv. nedotknutelní, také označováni jako „nečistí“., kteří byli prakticky vyhoštěni ze společenského života

Spojené státy americké jsou považovány za zemi nekonečných možností. A to se velmi odráží na tamějším myšlení. Američané jsou od malička vedeni k velkému sebevědomí, originalitě a úspěchům a především individualitě.

Ve společnosti je zde možno bavit se prakticky o čemkoli. Čím originálnější debatu rozvinete, tím lépe. Základním kamenem americké etiky je totiž vypjatý individualismus. Je ovšem rozdíl na rozvedení debaty a stěžováním si na vše okolo sebe. V takovém případě by nastalo ze strany posluchače jen přitakání a nikoli opravdový zájem se debaty účastnit. Na rozdíl od Japonska je v americké společnosti upřednostňováno mládí s jeho dravostí a energií. Mladí lidé jsou často dosazování do vyšších funkcí ve společnosti.

V popisu amerického přístupu k životu mě nejvíce zaujal výrok amerického pastora R Flugmana: „O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň. Před jídlem si umyj ruce. Splachuj. Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře. Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den si trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj. Každý den odpoledne si zdřímni. Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni se někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.„ (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škole, R. Fulghum) [9]

Přirozený mravní zákon může každý poznat alespoň v hrubých rysech. Nutí nás chovat se pokud možno co nejlépe podle našeho vědomí a svědomí. Základní pravidla, která přirozený mravní zákon poskytuje, ale bohužel nestačí. Musí jej doplňovat životní zkušenosti, moudra a vědomosti.

Přirozený mravní zákon by tedy logicky měl říkat to, jak má člověk jednat, aby byl ve shodě se svou přirozeností a s jejími cíly. Člověku je dán rozum, díky kterému může rozeznávat dobro od zla a díky tomu dobro také konat. Přirozený mravní zákon se nedá měnit, protože je v hloubi našeho lidství. I Cicero pravil, že mravní zákon nebyl vynalezen lidmi: „Přirozený (mravní) zákon je závaží na duši člověka, jež ho táhne k dobru. Proto běda člověku, jenž se snaží zastavit toto závaží, odstranit blahodárný vliv na jeho duši! Pak se člověk řítí střemhlav do mravní zkázy. A protože se nikdo nemstí tak jako příroda na každém, kdo se snaží ji obelhat nebo se vymknout z jejího vlivu, nemůže člověk, který přestupuje přirozený zákon, očekávat nic dobrého. Tomuto zákonu nelze upírat platnost ani jej z části zrušit, ani úplně ho odstranit, ani nemůžeme být senátem nebo lidem od tohoto zákona osvobozeni“ (Cicero, O státě)

BALTA, Paul: Kniha o náboženstvích, 1.vyd. Praha: Albatros, 1991, ISBN 80-00-00010-5

Etika, Wikipedia the free encyklopedie, dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Etika

FULGHUM, Robert: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: 2007, Argo, ISBN 80-7176-404-3

HAVRÁNEK, Jaromír a kol.: Teorie práva. Aleš Čeněk, 2008, ISBN 978-80-7380-104-5

KOCOURKOVÁ, Jarmila. Jiný kraj, jiný mrav: jak se chovat v cizině. 1. vyd. Praha: Olympia, 2003, 164 s. ISBN 80-703-3774-5.

Koncept přirozeného mravního zákona v historickém vývoji, Hospodářská a kulturní studia, dostupné z: http://www.hks.re/wiki/doku.php?id=koncept_prirozeneho_mravniho_zakona_v_historickem_vyvoji

VOKÁČ ČMOLÍK, Jiří: Trhák aneb 21 kapitol o vašem mozku, 2013, ISBN 978-80-7349-355-4

[1] [2] [3] Koncept přirozeného mravního zákona v historickém vývoji, Hospodářská a kulturní studia, dostupné z: http://www.hks.re/wiki/doku.php?id=koncept_prirozeneho_mravniho_zakona_v_historickem_vyvoji

[4] HAVRÁNEK, Jaromír a kol.: Teorie práva. Aleš Čeněk, 2008, ISBN 978-80-7380-104-5

[5] [6] Etika, Wikipedia the free encyklopedie, dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Etika

[7] VOKÁČ ČMOLÍK, Jiří: Trhák aneb 21 kapitol o vašem mozku, 2013, ISBN 978-80-7349-355-4

[8] BALTA, Paul: Kniha o náboženstvích, 1.vyd. Praha: Albatros, 1991, ISBN 80-00-00010-5

[9] FULGHUM, Robert: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: 2007, Argo, ISBN 80-7176-404-3 

Počet shlédnutí: 86