Hinduismus se vyvíjel více než tři tisíce let a neustále přijímal nové podněty. Přesto se s postupem doby vyvinula soustava nauk a rituálů. Toto náboženství se dá rozdělit do tří větví. Každá má svůj pohled na přírodu a nejvyšší božstvo: Višnu, Šivu anebo Šaktí. Soužití těchto větví je harmonické a ctitelé jednoho boha se někdy pomodlí i ve svatyni některého jiného boha. Toto náboženství a životní styl převládá v Indii, Nepálu a na Mauriciu. V Evropě má toto náboženství asi milion vyznavačů. Hinduismus je způsob života. Cesta, po níž člověk kráčí ve společnosti řízené bohem. Život jedince je v každém období poznamenán rodinným obřadem. Narození, uvedení do dospělosti, sňatek a smrt. Vše má svůj rituál.

Tato práce se bude zaobírat hinduistickými rituály, konkrétně pohřebními, vykonávanými těsně před smrtí a po smrti daného jedince. Hindové při pohřbech upřednostňují kremaci, spalují své mrtvé na hranicích. Dalších 13 dní jsou pozůstalí považováni za rituálně nečisté, ovšem vhozením popele do některé z posvátných řek či moří, se očistí. Jednou zvláštností je třeba to, že co se hinduistických pohřbů týče, hinduisté na ně mají odlišné názory a sami si poupravují své rituály. Některé jsou pevně dané, naopak některé jiné rodiny vypouštějí, nebo je mění. Také to hodně závisí na tom, zda jde o hinduistickou rodinu z Indie či Nepálu.
Podobných zvyklostí a zajímavostí mají hinduisté mnoho. Vzhledem k tomu, že někteří naši zahraniční spolužáci Hinduismus vyznávají, věříme že nám pomohou tyto zvyklosti prozkoumat a porozumět jim.

Výzkumná otázka :

Jaký je průběh hinduistického pohřbu a souvisejících rituálů?

Související podotázky:

1) Jak probíhá hinduistický pohřeb?

2) Jaké jsou možnosti pohřbívání pro hinduisty v ČR?

3) Jaké jsou rozdíly v pohřebních rituálech u nás a v Indii?

4) Jaké jsou rozdíly v pohřebních rituálech v Indii a Nepálu?

5) Co je zapotřebí k vykonání hinduistického pohřbu? (rituální pomůcky, oděvy, kdo musí pohřeb vykonat…)

Tématem hinduistického pohřbu se ve svém článku Vykoupení v plamenech zabývá Jaroslav Jindra http://www.lideazeme.cz/clanek/vykoupeni-v-plamenech Článek pojednává o průběhu rituálu spalování těla zemřelého a vůbec, jak se s tělem zachází a za jakých okolností zpopelňování probíhá. Plameny osvobodí duši a tělo ztratí dosavadní hodnotu. Podle toho je s ním i nakládáno -neposlušná ruka či noha trčící z hranice je bambusovou tyčí zlomena do patřičného úhlu, ve kterém se již nebude bránit plamenům. Tento článek byl napsán na základě pozorování tohoto obřadu a čtenáři vysvětluje autorův náhled na tento rituál.

O pohřbívání krátce pojednávají Karin a Zdeněk Španihelovi ve svém článku Z Varanásí do Nepálu. Zmiňují zde město Varanásí, které je považováno za jedno z nejdéle obydlených míst, které je cílem mnoha poutníku, právě za účelem provedení pohřbů v řece Ganze. Ganga je posvátná z toho důvodu, že podle Hinduistů pramení u Šivových nohou. Dále zde zmiňují Gháty, což sou schody vedoucí ke Ganze a které slouží jako stezka očisty. Gháty jsou schody k řece, které slouží k očistě. Ve Váránasí je jich celkem 100, přičemž dva z nich jsou kremační. Nejznámější je ghát Dasaswamedh, kde údajně Bráhma vykonal „oběť deseti koní“. Dnes se zde konávají rituální oběti Ganze zvané putcha. Právě dnes večer provádí pět kněží obřad obětování světla. Pět kněží symbolizuje pět základních životních prvků - zemi, vodu, oheň, vzduch a éter. Obřad trvá asi hodinu, od 18:00. Najímáme si loďku, abychom jej mohli sledovat z řeky. Ganga je zde široká jednu míli (tj. asi 1,6 km) a hluboká 100 metrů. Podstatnou informací v tomto článku je právě to, že se K. a Z. Španihelovi hinduistického pohřbu osobně zúčastnili. http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/asie/indie/3989-z-varanasi-do-nepalu/

O nepálských pohřebních rituálech pojednává anglický článek Thirteen Days of Mourning & Release, který se zabývá zřejmě nejdůležitějším místem pro pohřbívání v hlavním městě Nepálu, Káthmándú. Tímto místem je chrám Pashupatinath. V článku se dá zjistit jak pozůstalí nakládají s dědictvím, mimo jiné je tam zmíněn i příběh pozůstalých, jsou zde zachyceny jejich pocity a dojmy ze smrti a pohřbu blízkého člověka. Jak již bylo v této práci zmíněno a jak název tohoto článku napovídá, jsou pozůstalí 13 dní po smrti rodinného člena považováni za tzv. 'nečisté'. Článek zmiňuje i přípravy na pohřeb, ke kterým jsou zapotřebí různé pomůcky, které rodina, společně s knězem vykonávajícícm pohřeb, schání za co nejmenší peněžní obnos, či zdarma. To fully picture this clash of worlds, think of a village like the one where Komal grew up.The family’s priest would live close by, and there would be helpers to find everything for rituals, much of which would be available easily at little or no cost: kusha grass, betel nuts and coconuts to represent the Gods; home-made leaf plates that would be ritually pure; a cow to aid symbolically in the journey to the afterlife. Zdroj: EBSCO (By: ACHARYA, SALLY. Hinduism Today. Oct-Dec2014, Vol. 36 Issue 4, p58-63. 6p.)

Tato práce vychází z kvalitatnivního výzkumu ve formě rozhovoru a dotazováním se přes e-mail. Rozhovor byl zaměřen na detailní informace o průběhu hinduistického pohřbu a rituálech s ním spojené. Pro praktickou část práce byla zvolena metoda polostandardizovaného rozhovoru, kde byly připraveny témata a doplňující otázky vymýšleny během rozhovoru.

Rozhovor byl poskytnut respondentem Vikrantem Khatrim, studentem ČZU. Byl ochotný zodpovědět všechny otázky a podělil se o informace, které pro naši kulturu byly novinkou. Během rozhovoru byly kladeny doplňující otázky.

Dopis poslaný e-mailem Pohřebnímu ústavu hl.m. Prahy zodpověděl pan Julius Mlčoch, který je ředitelem tohoto pohřebního ústavu. Jeho odpověď zněla, že zákon České republiky nepovoluje kremaci na volném ohništi a to je jedna z podmínek pohřbu zemřelého hinduisty. Řešením tedy může být převoz ostatků do Indie.

Členové pohřební služby Elpis zaslali odpověď, že hinduistický pohřeb je v ČR možný,ale blížší informace neposkytli.

Pohřební služba Pegas zaslaný e-mail ignorovala.

Další informace bylo možné získat v Jógacentru na Královských Vinohradech v Blanické ulici. Zde probíhal hinduistický obřad, tzv. Santsag, jehož podstatou bylo zpívání Bhadžanů, což jsou duchovní písně oslavující různá hinduistická božstva, o guruech, o duchovní moudrosti jógy a o cestě k osvícení. Dále promítali přednášku, která pocházela z maďarského sjezdu jogínů z celého světa, konající se pár dní před naši návštěvou Jogacentra.

Pro větší přehlednost jsme tuto část rozdělily následovně:

• Hinduismus - seznámení s náboženstvím

• Průběh hinduistického pohřbu

• Rozdíly v hinduistických pohřbech ČR x Indie

• Rozdíly v hinduistických pohřbech Indie x Nepál

Přestože se o hinduismu mluví jako o náboženství není možno ho považovat za náboženství jako v evropském slova smyslu, je to dharma, to znamená způsob bytí, což je všeindické pojetí vesmírného řádu, zákonů přírody i společnosti. Takže je to spíše nábožensko-sociální systém, který v sobě zahrnuje právní a společenské normy a dá se to spíše nazývat životní styl. Název pochází z perského slovního kořene hindu, v sanskrtu sindhu, což je název řeky Indus a sanskrt je je jeden z nejstarších jazyků a je v současnosti považován za mrtvou řeč. Přestože je stále jedním z 23 oficiálních jazyků Indie a jako jedna z nejlépe dochovaných řečí starověku.

Hinduismus je výchozím náboženstvím staré Indie a světového náboženství vůbec. Náboženství je samo o sobě mladší, ale lidé se nejdříve začali společensky diferencovat na varny (třída, rasa, stav), doslova to znamená barva, ale podle starověkých Indů 4 varny měly rovnocenné postavení ve společnosti, byly rozděleny podle povinností vůči společnosti a společně pracovaly ve prospěch všech. Každá varna má podobně stanovené povinnosti, které rozebírá Mannův zákoník. Tyto povinnosti se týkaly mužů. Ženy se neúčastnily společenského života a jejich povinností byla oddanost manželovi a mateřství.

• Brahmáni –> kněží

• Kšátriové –> úředníci

• Vajšové –> řemeslníci

• Šúrdové –> nejchudší vrstva

Náboženské představy nastoupily až později po této diferenciaci a to asi 2000 př. N. L.. V té době existovaly dvě náboženské vlny: náboženství véd a upanišad

Náboženství véd je nejstarší období hinduismu a může se právem označovat za svébytné náboženství, neboť ačkoliv je základem mnoha pozdějších hinduistických nauk, tvoří v kosmologii, teologii a náboženské praxi vlastní jednotku. Proroci véd měli bezprostřední vhled do věčné pravdy a byli potud postavení na úrovni bohů

Upanišad jsou texty vznikající zhruba od roku 600 př.n.l. až do středověku a to formou otázek hledajících jedinou univerzální realitu. Představují součást hinduistické kulturní tradice a představují vrchol védské filosofie. Hlavním tématem upanišad je spojení sama sebe (átma) s nejvyšším kosmickým principem (brahma) a to jak cestou meditace tak cestou skutků.

Brahma označuje zcela nepopsatelný základ všeho. Je to neměnná, nekonečná a neprojevená realita možné představy bytí, hmoty, energie, času a prostoru v tomhle vesmíru.

Indická ústava zahrnuje do hinduismu i buddhismus a šintoismus. Šintoismus je poutí po božské cestě spolu s bohy a je založený na uctívání přírody. Jeho podstatou je vědomí božské přítomnosti ve všem a posvátnost každého okamžiku. Buddhismus se snaží zdůraznit čistou duchovní nauku a oprostit se od přebujelého ritualismu, který je typický pro hinduismus. V buddhismu se člověk před smrtí zklidní, odprostí se od všech myšlenek a připraví se na odchod do jiného bytí. Smrt je zde šancí proniknout do podstaty bytí a tím ukončit koloběh převtělování, který je doprovázen utrpením –> cíl dosažení nirvány

Hinduističtí bohové: Brahma, Višna a Šiva.

Brahma je tvůrcem světa a vševědoucí. Na vyobrazení má 4 hlavy na důkaz toho, že vidí všude a všechno. Brahma svět ničí i tvoří. Šiva je přezdíván ničitel, vládne nad životem i smrtí, nad mírem i válkou. Višnu je pán vod a pečovatel lidí. Když je lidem nejhůře, přichází na zem v jedné ze svých podob (ryba, želva, kanec, trpaslík a obr, půlčlověk-půllev, lučištník, Ráma, Kršna a nebo Kalkin, ale ten se ještě nezjevil, je to soudce, který při zničení světa soudí lidi a jejich skutky). Višnu dále řídí reinkarnaci, tedy převtělování. Když člověk zemře, Višnu posoudí jeho skutky a pošle ho zpátky na zem.

Reinkarnaci ovlivňuje tedy Karma – zákon, který vystihuje, že vše se člověku vrací. Dobré činy a myšlenky se vrací v dobrém, zlé přinášejí těžkosti a utrpení. Dokud se člověk neočistí od všeho ve zlém vykonaného a dokud nenaplní své touhy, nemůže opustit koloběh převtělování –> sansára (Ian Stevenson z Univesity of Virginia – výzkum dětí 3-5 let, 3000 případů, i ti co nevěří v reinkarnaci).

Celý průběh pohřbu závisí na tom, jak bohatá je rodina zemřelého, pokud je bohatá, je zesnulý spálen na kvalitním dřevě, které hoří rychleji. Jeho pohřeb je celkově více honosný a vyzdobený. Nejvíce pohřbů se provádí ve Váránásí, v Indii, toto město je považováno za jedno z nejdéle osídlených měst. Dále se pohřby vykonávají v Pašupatinátu, Káthmándú - Nepál, které je nazýváno Malé Váránásí.

Když jedinec zemře, je jeho tělo převezeno do pohřebního ústavu, kde jim musí být předložen úmrtní list od doktora/nemocnice, zřízenci poté provedou očistu těla. Tělo zemřelého je pečlivě omyto, nabalzamováno a převlečeno do čistých šatů, které poskytne rodina. V tomto ohledu se příliš neliší od českých pohřebních rituálů. Muži jsou pohřbívání v bílém oděvu, ženy v červeném sárí (což je barva jejich svatebních šatů), pokud jde o mladou dívku, která již byla vdaná, je pohřbena přímo ve svatebním.

Dále zřízenci přesunou tělo na nosítka, na kterých přepraví tělo na již předem připravenou hranici, která se nachází na Ghátech řeky. Gháty jsou, dalo by se říci schody, dělící posvátnou řeku od města. Nosítka jsou zdobena květinami a nádobami, ve kterých jsou uloženy propriety představující bohy, které rodina za pomoci kněze nasbírá, nebo sežene za co nejmenší obnos, či zdarma (tyto nádoby se před zapálením hranice opět sundají), bohatší rodiny do nádob dávají i zlato a drahé kameny. Nejčastějšími proprietami nacházejícími se v nádobách bývají:

• Kusha tráva - posvátná hinuistická tráva
• Kokosové ořechy
• Betelové ořechy - ořechy, ze kterých se v Indii a Nepálu vyrábí čaj, hmota podobná žvýkacímu tabáku, nebo se z nich dá, po přidání dalších ingrediencí, udělat droga

Když je tělo připraveno, je naloženo na nosítka, která nesou čtyři účastníci pohřbu, pokud je mezi nimi i syn pozůstalé/ho, měl by je nést i on. Během průvodu odříkávají stále dokola: Ram nam satya hai, satya bolo satya hai. (Dle slov našeho respondenta je tato věta nepřeložitelná)

Pokud při průvodu cestou na hranici uvidíte tělo zemřelého, říká se, že si můžete něco přát a splní se Vám to, jelikož mrtvý donese přání až k bohu. Někteří Hinduisté tomu věří, někteří ne, toto přání se Vám může splnit i bez ohledu na to zda jste věřící, či nikoli.

Při příchodu k hranici je tělo sneseno k řece, kde mrtvému syn/dcera nalije vodu do úst a na obličej, poté je položeno i s nosítky na hranici, musí být kladen důraz na to, aby tělo nepřesahovalo konce hranice, pokud se tak stane (např. když nějaká končetina přepadne přes okraj nosítek, či hranice) zřízenci musí danou končetinu těla zlomit bambusovou tyčí tak, aby z ní netrčela a to z toho důvodu, že po smrti tělo ztrácí svou dosavadní hodnotu a tak musí být zcela podřízeno plamenům, které ho očistí od pozemských ‚nečistot‘. Hranice a ‚neposlušné‘ končetiny hlídají tzv. nedotknutelní, což jsou nejčastěji staří muži od rodin, kteří se rozhodnou sloužit smrti právě proto, aby je jednoho dne vřeleji ‚přijala‘ a oni mohli zemřít v naprostém klidu.

Jak již bylo zmíněno, průběh pohřbu se odvíjí od toho, z jaké vrstvy rodina pochází. Pokud jde o bohatší rodinu, mohou si dovolit tvrdší a kvalitnější dřevo, které hoří déle a lépe. Na jedno tělo připadne až 200 kg dřeva. Když je tělo uloženo na hranici a má-li nebožtík syny, pak mladší zařizuje právě koupi dřeva, mezitím co staršího si odvede svatý muž a nedotknutelný, kteří mu vysvětlí co během pohřbu dělat. Když je připraveno dřevo na hranici, nedotknutelný a svatý muž sundají z nosítek nádoby a odříkají modlitby. Poté přichází na řadu nejstarší syn, který s pochodní pětkrát obejde hranici a poté ji zapálí. Pokud nebožtík nemá syny, vykonávají tyto funkce dcery, pokud však nemá děti vůbec, těchto rituálů se zhostí někdo z rodinných příslušníků, kterého si rodina zvolí. Celého pohřbu se účastní pouze rodina, ostatní příbuzní a přátelé odchází v momentě, kdy kremace graduje a to tehdy, když se z těla odpaří všechny tekutiny a přichází chvíle kdy plameny ‚doputují‘ až k mozku, který vlivem horka jaksi ‚exploduje‘, což naštěstí není vidět, rodinný příslušníci to mohou pouze slyšet.

Popel spálených musí být vhozen do řeky, která má nejméně dva další přítoky, proto je nejideálnější řeka Ganga. Ne jen, že je posvátná - Hinduisté tvrdí, že pramení u Šivových nohou - ale také proto, že přijímá mnoho přítoků z Himalájí, vhazuje se do ní zhruba 90% zpopelněných Hinduistů. Vhazování popela do řeky provádí již zmiňovaný nedotknutelný.

Co se dětí týče, příprava na pohřeb je stejná a děti, stejně jako muži jsou oděny v bílém. Velký rozdíl je ale v tom, že Hinduisté malé děti nespalují, pouze je pohřbívají do země, nebo je přivážou k velkému kameni a kousek od břehu je spustí do vody, kde se většnou stanou potravou pro ryby. Důvodem je to, že děti jsou tzv. duševně čisté a proto už nepotřebují očistu plameny. Někteří hinduisté nespalují ani těhotné ženy, či svaté muže, právě ze stejných důvodů pro které nespalují děti. Ovšem rozhodnutí o způsobu pohřbu opět náleží pouze rodině zemřelé/ho.

Účast všech pozvaných na obřadu není nutná, jelikož praktiky vykonávané při pohřbu mohou být mnohdy pro někoho velice drastické. Náš respondent říkal, že se osobně nikdy žádného pohřbu neúčastnil, vždy mu to bylo zakázáno jeho otcem.

Dalších 13 dní po pohřbu jsou pozůstalí považováni za rituálně nečisté. Po celých 12 dní se po pohřbu nemodlí, nechodí do chrámu, nepřijímají návštěvy, neslaví ani nejdůležitější svátky a muži se neholí. V den smrti si muži oholí hlavy a nechají na temeni pouhý kousek vlasů, čímž dávají všem najevo, že jim někdo v rodině zemřel. Jediné co mohou je vystrojit jakousi ‚pohřební hostinu‘, která se koná 3. den po pohřbu. Tato hostina spočívá v tom, že se celá rodina sejde na jednom místě, kde je fotka zemřelé/ho, odříkávají u ní modlitby, vzpomínají, co s dotyčným prožili a truchlí pospolu. V 13. den se celá rodina opět sejde a provedou velkou modlitbu v domě zesnulého.

Pokud umře jako první žena, vdovec, který po ní zůstane, se smí znovu oženit a založit novou rodinu, chce-li a má-li na to věk. Pokud umře muž, starší vdova se většinou již neprovdá, hlavní důvod je její věk a také to, že většinou má již děti, ovšem musí se o ni postarat rodina. Mladá bezdětná dívka má stále ještě šanci se podruhé vdát. Právě z toho důvodu, že se rodina musí o vdovu, po smrti jejího manžela postarat dříve existovalo tzv. Sátí, což je zvyk spočívající v rituálním sebeupálení vdovy spolu s tělem jejího právě zesnulého manžela, vdovy často musely být pod vlivem omamných látek, aby toho byly schopny. Tento zvyk byl v roce 1829 zákonem zrušen anglickými kolonisty, kteří ho považovali za vysoce nehumánní a domnívali se, že vdovy jsou k tomuto činu nuceny, aby je jejich rodiny nemuseli po smrti muže živit. Pokud by vdova tento zákon porušila, ať už svým či cizím zaviněním, celá rodina by byla zbavena veškerého nároku na dědictví.

Hinduistické pohřby v České republice jsou v podstatě neproveditelné, jelikož je zde zakázáná kremace na otevřeném ohni. Jedinou možností tak je převoz ostatnků do Indie, či Nepálu. Pokud se rodina zemřelého dovede obejít bez předchozích rituálů (tj. průvod s tělem na Gháty, domlouvání koupě dřeva a zapálení hranice), je možné zde provést kremaci, která se provádí u všech lidí v České republice, kteří chtějí být zpopelněni, a to v kremační peci, ke které mají přístup pouze zřízenci pohřebního ústavu a následý převoz popela do jejich země, kde se již sami postarají o jeho vhození do posvátné řeky. Z toho důvodu byl tento projekt rozšířen o další geografický rozměr a to o

Nepál je jediná další země světa, kde je hinduismus státním náboženstvím a hlásí se k němu tam skoro 90% lidí. Pohřební rituály jsou s Indií dost podobné, ale pár rozdílů se zde najde.

Začeme tedy od začátku, kde to vše začíná a to v Pašupatináthu, což je chrámový komplex u řeky Bágmátí, zrozené ze Šiviva smíchu. Nachází se zde jak kremační gháty, tzv.čekárny na smrt, sádhuové, což jsou žebravý poutníci, kteří se vzdali světského života, aby dosáhli nejvyššího duchovního cíle a i erotika Šivy. Ani nepálské král neodejde na delší cesru bez prosby Šivy o požehnání. Stejně jak pro hinduisty v Indii, tak i pro hinduisty v Nepálu je smrt bránou do další reinkarnace, jakou si svými činy zasloužíme. Spálení u řeky Bágmáti vymaže životní hříchy a vylepší karmu. Nejvýše je na spalovacích ghátech žároviště královské rodiny. Poblíž „se mohou vyhřívat“ jen bráhmani, politici i aristokrati. Ostatním patří jen obyčejné ohniště. Plameny však olizují všechna těla stejně.

Když lékař nebo životní zkušenost zjistí, že uzrál čas člověka a blíží se smrt, je třeba vyrazit k řece Bágmáti. Staří lidé sem putují sami nebo je přivádějí příbuzní. Ve zvláštních budovách pobývají s ostatními trpiteli. Společně čekají na smrt, která je pro ně vysvobozením. Správně v klidu zemřít je velké umění. Když nastane „pravý okamžik“, příbuzní položí dotyčného tak, aby se chodidla dotýkala posvátné vody. Sedí u hlavy, drží ho za ruku a pronášejí mantry. Zemdlené duši umožní v klidu opustit unavené tělo. Příbuzní udělají to nejdůležitější v životě. Pomohou dotyčnému spokojeně zemřít! Obnošené šaty jsou odložené tělem. Obnošená těla jsou odložená člověkem – verš Bhagavadgity. Samotný obřad už probíhá stejně jak v Indii.

Zajímavostí pro pohřby v Nepálu je, že velké množství obyvatel volí další z variant pro svoji smrt a to pochod na horu Kaliás. Nachází se v západním Tibetu a je to nejposvátnější hora pro hinduisty. Symbolizuje střed světa a osu vesmíru. Každý pravověrný tuží vykonat pouť kolem této jedinečné hory, která je ovšem ale ve výšce kolem 5 tisíc metrů nad mořem, cesta je dlouhá asi 53 km a symbolizuje cestu životem, smrtí a znovuzrozením. Někteří cestu absolvují dokonce tzv. padavou chůzí, kdy si lehnou na zem a popojdou pouze jen o délku svého těla a pořád dokola až do cíle. Na symbolickém i skutečném pohřebišti v údolí každý poutník zde vnitřně prožívá svou smrt a odkládá své zde špatné vlastnosti a symbolicky zde zanechá nějakou osobní věc, oděv či vlasy. Shromažďují se zde hlavně lidé, kteří nemají na to podniknout tuto nákladnou a náročnou cestu na vrchol hory. Vrchol cesty, průsmyk Dolma ve výšce 5670 metrů nad mořem je místem odpuštění, očištění a znovuzrození. Symbolizují to i praporky s modlitbami a přáními. Poutník, který vědomě prošel vnitřní očistou a znovuzrozením pak vstupuje do nového života symbolickým prudkým sestupem dolů.

Pro výzkum bylo potřeba setkat se s někým, kdo v dané kultuře a v daném náboženství vyrůstal, žil/žije a to především z toho důvodu že je pro nás bylo praktický nemožné účastnit se takového pohřbu. V České republice jsou kremace na otevřeném ohni, jak již bylo zméněno, zakázané a tedy bychom musely cestovat do Indie, Nepálu, či podobné země. Proto byl pro náš výzkum požádán student Vikhrat Khatri o rozhovor a mnoho informací bylo poskytnuto i v Jógacentru na Vinohradech.

Respondent: Vikhrant Khatri, 22 let, student ČZU, pochází z Indie

S respondentem byl uskutečněn rozhovor na půdě České zemědělské univerzity 26. března 2015. Respondent byl velice ochotný a i přesto, že byl rozhovor veden celý v anglickém jazyce, byl velice snaživý aby pro tento výzkum poskytl co nejvíce detailních informací. Sám se osobně žádného hinduistického pohřbu nezúčastnil, ovšem tento rituál je pro jeho náboženství a kulturu velice důležitý a tak byl plně informován svými rodiči, kteří se několika kremací zúčastnili.

Cílem této práce bylo zjistit jaké jsou rituály, pomůcky a osoby spojené s typickým hinduistickým pohřbem zapotřebí. Průběh zkoumání byl stížen tím, že v České republice není možno tyto pohřby vykonávat a tak jsme se zaměřily na respondenty, kteří se o to zajímají z důvodu toho, že tento rituál patří k jejich vyznání.

Jak již bylo zméněno v práci, průběh pohřbu je zhruba daný tradicemi, které většina hinduistů opravdu dodržuje. Samozřejmě nejpřísnější je ten, že jejich popel musí být vhozen do posvátné řeky. Ostatní rituály nejsou až tak přísně stanovené. V podstatě je to tím, že každá rodina se více přiklání k některému z hinuistických bohů a od toho jsou poté i odvozovány styly jejcih žití a dodržování rituálů a to i přesto, že jejich soužití je naprosto harmonické.

V případě komparace hinduistických pohřbů prováděných v Indii a České republice by se tato práce nedobrala v podstatě žádného výsledku. Z toho důvodu byla tato práce rozšířena o geografický rozměr a to Nepál, kde se opět rituály liší pohřeb od pohřbu. Co se hinduistických pohřbů týká, je to velice laxní náboženství, pokud se dodrží pár základních rituálů, jako je omytí a nabalzování těla, dále pak odříkávání modliteb a následná veřejná kremace.

1. obrázek http://3.bp.blogspot.com/-nhtmB_Gx9rA/UFhmsL3OLSI/AAAAAAAADmc/wGwYufOVfqY/s320/F11.jpg



Počet shlédnutí: 178