Historická antropologie

Předmětem dané práce je téma týkající se historické antropologie. Čtenáře své práce bych tímto rád seznámil nejen s pojmem historická antropologie, ale s hlavními představiteli a obdobím raného novověku, tak podstatným pro historickou antropologii. Neméně důležité mi přijde seznámit čtenáře i se samotnou antropologií. Toto téma mi bylo přidělelo za účelem udelení zápočtu panem docentem Kokaislem, kterému bych za tuto příležitost rád poděkoval.

„Lidé dělají své dějiny sami, ale nedělají je tak, jak jim napadne, za okolností, které si sami zvolili, nýbrž za okolností, které tu bezprostředně nacházejí, které jsou jim dány a které zdědili z minulosti“, napsal už v roce 1852 Karel Marx.

Například Vladimír Šedivý uvádí tuto definici: Antropologie je v první řadě teoreticko-empirickou vědou o člověku a jeho kultuře. Je tedy zaměřena na biologickou, psycho-sociální a kulturní podstatu člověka. Konkrétně se tato empirická disciplina zabývá stavem, proměnami a diferenciací subjektů člověka a kultury v čase a prostoru. Zabývá se morfologickou, fyziologickou a kulturní variabilitou člověka, která u prvních pojmů vznikla na základě genetickém, včetně proměnlivostí jeho chování, která je díky jeho adaptabilitě vůči působení z okolí spoluvytvářena a projevuje se ve vzájemných interakcích s danými složkami životního prostředí jako výsledný fenotyp lidí. Poznatky antropologie jsou široce použitelné v jiných aplikačních vědách (např. lékařství, psychologie, stavebnictví jako součást techniky, kriminalistika aj.) a systémově vydělených vědních oborech (ergonomie, sport, ekologie člověka apod.).

Je obecně známo, že slovo antropologie pochází z řečtiny a je složeno ze dvou slov (anthropos = člověk, logos = slovo, myšlenka, přeneseně věda). První slovo antropos Platon gramaticky určil jako složeninu tří slov, jež znamenají „zkoumajícího to, co vidí“. Proto je nutno dobře znát člověka. Protagoras pak člověka definoval: Člověk je měrou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou.

Jako předměty zkoumání antropologie jsou zde dva základní objekty, pochopitelně člověk (vše vrozené, geneticky dané), ale také kultura (vše naučené), bez které nelze mluvit o člověku, natož nelze objasnit jeho samého.

Přesné vymezení termínu není stanoveno. V širším pojetí lze konstatovat, že historická antropologie se zabývá studiem pozůstatků člověka, který žil v minulosti. O definici se snaží Šotola s Krejčí:Historická antropologie je proklamována jako mladý, dynamicky se rozvíjející směr historiografie, který ovšem usiluje o překročení úzkých hranic vlastního oboru. Rovněž o definici se pokouší i v úvodu knihy van Dülmen: Historická antropologie staví konkrétního člověka s jeho jednáním, myšlením, pocity a utrpením do středu historické analýzy. Na rozdíl od filosofické antropologie, která se ptá po obecně platných rysech lidství v dějinách, se historická antropologie zaměřuje na zvláštnost a svébytnost lidského jednání. Jako rozumově nejschůdnější je jeví charakteristika, že historická antropologie si klade za cíl studovat z archivních pramenů mentalitu a každodenní život našich časově vzdálených předků, jejich kulturu, životní styl, jejich zkušenosti a tradice, z nichž ve svém světě vycházeli. Historická antropologie staví do ohniska svého zájmu člověka v jeho zvláštnosti, ucelenosti a závislosti na přírodě, společnosti a kulturní tradici. Dějiny jsou pojímány jako dílo vytvářené lidmi, a naopak člověk je definován jako dějinami formovaná bytost.

Historie pojmu

Dle studovaných zdrojů se počátky datují od konce 80. let 20. století a jsou úzce spjaty s německým dějepisectvím raného novověku. Hlavní centrum historicko-antropologického bádání je bezpochyby sárská universita v Saarbrückenu a časopis Historische Anthropologie. Kultur – Gesellschaft – Alltag (publikovaný od roku 1993). Za zakladatele tohoto zcela zavedeného časopisu považujeme Alfa Lüdtkema, Hanse Medicka společně s Richardem van Dülmenem.

Wikipedie dodává: Tento směr čerpá informace z etnologie, dějin sociologie, dějin lidové kultury, dějin každodennosti, dějin mentality a mikrohistorie

Mikrohistorie

70. a 80. léta 20. století, kdy je kladen důraz na dějiny lidové kultury a vrací se zpět k vyprávění. Ovšem dnes tento směr nesehrává významnou roli v teoretických diskusích. Tento směr byl reakcí na braudelovský strukturálně funkcionalistický historiografický model.

Postavení žen

Kubeš píše: Ženám se tak konečně dostalo výrazné pozornosti historiků, kteří odhalili, že žena byla vždy subjektem, který aktivně utvářel své postavení a že pohlaví je pouze proměnlivý kulturní konstrukt. Autoři úmyslně nehovořili v dílech o postavení ženy, nahlíželi na ženy jako na feministky. Postupem času ovšem autoři začali orientovat ve svých pracích výzkum ve prospěch žen, na analýzu jejich postavění v mezilidských a mezipohlavních vztazích. Aktivními autorkami v tomto směru byly Carola Lippová či Gisela Bocková.

V dnešní době je však nutné podotknout, že zájem výzkumu historické antropologie je zaměřen na raně novověké dějiny. Lidská společnost se vyvíjí a následně modernizuje. Historická antropologie se i tak zaměřuje na:

a) dějiny rodu

b) čarodějnictví

c) otázku vzpoury

d) kriminalitu a násilí v dějinách

e) náboženství a zbožnost

f) interakce elitní a lidové kultury

g) chápání pojmu „cizí“

Nejvíce pozornosti soudobí autoři ve svých dílech věnují zejména otázce kriminality a násilí v dějinách a také čarodejnictví a magie (německy píšíci autoři hovoří o tvz. „Hexenforschung“ - výzkum čarodejnictví)

• Richard van Dülmen
• Hans Medick
• Robert W. Scribner
• Alf Lüdtke
• Gert Dressel
• Zdeněk Nešpor
• Jan Horský

Nejvýznamnější a nejuznávanější autor:

Richard van Dülmen

Narozen 3.května roku 1937 v Cloppenburgu. Student historie, filozofie a teologie na univerzitách v Münsteru, Würzburgu a Mnichově. Byl řádným profesorem na univerzitě v Saarbrückenu v Německu. Věnoval se dějinám raného novověku a byl uznávaným specialistou na problémy tzv. mikrohistorie, především na otázky výjimečných situací. Založil a redigoval časopis Historische Anthropologie. Van Dülmen stavěl na popisu výjimečných historických situací a nastolování otázek, k jejichž zodpovídání využíval spíše sociologicko-antropologických metod než metod tzv. „historie velkých dějin“. Za hlavní charakteristický rys raného novověku považoval van Dülmen právě stavovský způsob života. Ale už v 18. století byly vidět známky jeho rozpadu, i když mentálně, v hlavách lidí tento stav ještě století pokračoval. Specializace z něj učinila jednoho ze zakladatelů přístupu k historickému zkoumání z antropologického hlediska. Umírá dne 18. ledna 2004 v Erfurtu v Německu.

tvorba:

• Kultura a každodenní život v raném novověku
• Divadlo hrůzy
• Bezectní lidé

Že je v této práci zmíněn právě raný novověk jako epocha lidských dějin není náhodou. Období raného novověku, tedy období vymezené koncem středověku a až po francouzskou revoluci, poskytuje především historickým antropologům hojnost materiálů pro práci a bádání. Pro raný novověk jsou charakteristické tyto signály, které vyvolaly jeho počátek - rozmach renesance a humanismu a zaoceánské výpravy Španělů a Portugalců či protestantská reformace.

Hlavní pozornost se zaměřuje na člověka. Vědci začínají studovat antické dějiny, aby se z nich poučili a vyzdvihují do povědomí jednotlivé lidi, nikoli svaté. To dává za vznik nejdůležitějšímu převratu v myšlení - humanismu.

Mezi další změny, které ovlivnily chápání člověka a urychlily reformy, můžeme považovat například vynález knihtisku nebo objevení Ameriky, následný námořní obchod a prosazení myšlenky, že Země není střed vesmíru.

Charakteristické rysy raného novověku

Politické dění

Nejvýznamnější politickou událostí období raného novověku je spor mezi katolíky a nekatolíky v Českých zemích, který se začal přiostřovat po odstoupení Rudolfa II. a nejenom u nás začíná vznikat Protestantská unie proti Katolické lize. Evropa se tak rozdělila na dva tábory. Spor vyústil v Třicetiletou válku (1618-1648).

Dochází též ke vzniku nového typu státu, který je teritoriálně vymezen a v čele stojí panovník. Převládajícím a hlavním mocenským směrem je absolutismus. Absolutistický panovník se vymezuje proti svým poddaným, chápe je jako personální ztělesnění státu.

Společenský vývoj

Důležitým počinem bylo zrušení feudalismu, neboli vlastnictví majetku či pozemku lenním pánem a jeho udělování nevolníkům, vazalům. Spolu s tím končí také epocha cechů a stavů a jejich postavení ve městě. Expanze evropských států na nově objevená území vedla také ke změně struktur světového obchodu. Dosavadní struktury byly vystřídány kolonialismem a zámořským obchodem, v němž hrály hlavní úlohu velmoci Španělsko, Portugalsko, Nizozemí, Velké Británie a Francie.

Školství a vzdělání

Rozvoji vzdělání nepochybně napomohl vynález knihtisku Johannese Gutenberga. Do škol chodili pouze chlapci, dívky z šlechtických a bohatých měšťanských rodin měly domácí učitele. Žáci se učili latinu, matematiku, dějiny antiky a své země. Roku 1780 byla uzákoněna nucená povinnost školní docházky a od r. 1785 nařízeno vyučování v němčině. Školní rok končil zpravidla 1. května, protože děti místo školy raději pásly dobytek a 1.5. byl obyčejně první den pasení.

Věda

Zásadní změnu přinesl vynález parního stroje Jamesem Wattem v 18. století. Parní stroj umožnil větší produktivitu, zvláště v hutním průmyslu. Díky němu se pak v dalších obdobích rozvine železniční sít.

Dochází také ke změně obrazu světa, který nastolila antika díky zámořským plavbám a objevům. V letech 1519 až 1521 podnikl mořeplavec Fernão de Magalhães první plavbu kolem světa a v roce 1492 Kryštof Kolumbus objevuje Ameriku. Tyto objevy položily základ mocenského vzestupu španělského a portugalského dominia a po jejich úpadku v průběhu 17. století výstavbu anglického, francouzského a nizozemského koloniálního systému.

V astronomii dochází k velké události, kdy je vynalezen dalekohled. Nejvýznamnější astronomy jsou Tycho Brahe, Mikuláš Koperník, Johannes Kepler nebo Galileo Galilei. Na základě jejich objevů a teorií je překonán antický geocentrický obraz vesmíru a vzniká nový, do jehož středu je postaveno Slunce.

Společnost v raném novověku

Základní jednotkou společnosti raného novověku je dům, přesněji řečeno společenstvo všech lidí dům obývajících. Počet narozených dětí v rodině se pohyboval mezi 7-8 dětmi, ovšem 15. roku života se dožilo pouhých 50-60%. Průměrný počet ve venkovské rodině byl přibližně 3. Dům řídí pán domu a to jak uvnitř, tak navenek. Společně s pánem, paní a jejich dětmi mohli žít v domě další klidně nevlastní děti, podruzi a čeleď. Čeledín či děvečka vstupuje do služeb domu pouze na určitou dobu. Celá domácnost fungovala na patriarchálním základě.

Cílem této práce bylo sběrem dat charakteru tištěnné literatatury a internetových zdrojů blížeji seznámit čtenáře s pojmem historická antropologie. Obor zkoumání je to velmi mladý a okruh badatelů, vědců, historiků a především antropologů je malý. V části literární rešerše byli vyjmenování základní představitelé na základě autorova úsudku a výběru. Samozřejmě bylo možné uvést i jiné autory, ovšem pro názornost věci samotné shledává autor pět zahraničních a dva české zástupce za dostačující. Nutno podotknout, že mnozí autoři jsou stále aktivními a tak lze očekávat stále nová díla přispívající k problematice věci. Za nevýhodu autor práce považuje fakt, že historici a vysokolští profesoři pracující na svých historicko-antropologických studií mohou psát tzv. „do šuplíku“, tedy studie nebo kniha může světlo světa spatřit se značným časovým odstupem a otázkou je, zda-li vůbec.

[1] DÜLMEN, van R. (2002): Historická antropologie. Vývoj, problémy, úkoly. Překlad Alena Míšková a Josef Boček. Praha, 11-14 s. ISBN 80-86569-15-2

[2] KOKAISL, P. (2008): Základy antropologie. Praha: Česká zemědělská univerzita Praha. 93 s. ISBN 978-80-213-1722-2.

[3] KOŘÍNKOVÁ, V. (2008): Historická antropologie KSA/HIHB. Přednáška a seminář LS 2007/2008. Filozofická fakulta MU v Brně, 13-14 s.

Internetové zdroje:

Historická antropologie [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2015 [cit. 10. 6. 2015]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Historická-antropologie>

JUSTOŇ, Z. (2008): Richard van Dülmen. [online]. Kulturní magazín UNI, [citováno 28.5.2015] Dostupné z WWW: <http://magazinuni.cz/ruzne/skryte-zkusenosti/richard-van-dulmen/>

KUBEŠ, J. (2007-2012): Dějiny každodennosti II 1500 - 1750 díl I. [online] Skripta, Pardubice [citováno 28.5.2015] Dostupné z WWW: <http://uhv.upce.cz/upload/skripta2012.pdf>

NODL, M. (2003): Glosy historické IX [online]. Vydavatelství Pod Čarou, [citováno 28.5.2015] Dostupné z WWW: <http://www.souvislosti.cz/303/nodl.html>

ŠEDIVÝ, V. (2010): Antropologie [online]. AEE Šedivý, [citováno 28.5.2015] Dostupné z WWW: <http://www.aee-sedivy.cz/antropologie/>

ŠOTOLA, J., KREJČÍ, A. (2002): Historická antropologie. Vývoj, problémy, úkoly. [online]. Fakulta humanitních studií UK v Praze a Pedagogická fakulta UP v Olomouci, [citováno 28.5.2015] Dostupné z WWW: <http://epedagog.upol.cz/eped3.2004/recenze04.pdf>



Počet shlédnutí: 66