Hlavní mezníky při studiu člověka a společnosti ve starověku

Vypracoval: Martin Kondrys

V této práci se budeme zabývat hlavními mezníky při studiu člověka a společnosti v období starověku. Charakteristické pro toto období bylo rozšíření písma, jakožto prostředku pro zaznamenávání událostí a myšlenek, prvotní pojetí polyteistického náboženství a v neposlední řadě vnímání člověka jako entity a s tím spojené myšlenky na jeho postavení ve společnosti a světě jako takovém. Řekneme si také, jak staří myslitelé jako například Sokrates, pohlíželi na společnost a člověka v období Antiky. Nacházejí se v tomto období důležité mezníky pro vývoj společnosti? Na tuto otázku se pokusíme najít odpověď společně s badateli v kapitole literární rešerše.

V první řadě je třeba vymezit období starověku. Můžeme ho umístit někdy do doby mezi 4000 lety před Kristem a rokem 476 našeho letopočtu. Označuje se tak období vzniku a rozvoje prvních civilizací v oblasti okolo Středozemního moře (Egypt, Sýrie, Řecko a Řím), Středního východu (Mezopotámie), jižní a východní Asie (Indie a Čína), kde se ve stejnou dobu, kdy se začíná rozvíjet řecká filosofie, objevují velké myšlenkové soustavy jako bráhmanismus a buddhismus. Stejně tak v Číně konfucianismus a taoismus.

V následujícím oddílu literární rešerše podrobněji rozvedeme zmíněné problematiky ve spojitosti s osobami, které se jimi zabývaly.

Jean-Francois Champollion (1790 – 1832)

Důležitým mezníkem v období starověku byl rozvoj písma, jak již bylo zmíněno. Jeho vznik se datuje někdy ve 4. tisíciletí před naším letopočtem a vzniklo transformací z původních piktogramů. Mezi první písma můžeme řadit egyptské hieroglyfy, nebo klínové písmo starověkých Sumerů v Mezopotámii, dále písmo starých Féničanů.

Právě velký průlom v rozluštění egyptských hieroglyfů se dá přisuzovat slavnému francouzskému archeologovi a zakladateli egyptologie Jeanu-Francoisovi Champollionovi. V roce 1799 při Napoleonově tažení do Egypta byl učiněn nález tzv. Rosettské desky s nápisem ve třech typech písma (v hieroglyfickém, démotickém a řeckém písmu). Tato dR poskytla dostatečný kritický materiál, který Champollionovi umožnil proniknout ve 20. letech 19. století do řeči hieroglyfů. Rozluštění tohoto písma pak jednou provždy vyvrátilo názory, že se jedná o písmo idiomatické, neboli obrázkové. Některé z Champollionových závěrů byly sice časem nahrazeny novějšími poznatky o tomto písmu a jazyku, nicméně položil základy porozumění tomuto písmu a jeho zásluhy se tím nijak nezmenšují.¹⁾

Hieroglyfy se ryly buď do kamene, nebo do dřeva. Později převratný vynález papyru písařům značně ulehčil práci, od té doby se psalo štětečky.

Sir James George Frazer (1854 – 1941)

Dalším neméně důležitým mezníkem v období starověku byl vývoj náboženství. Majoritní podíl v nejrůznějších starověkých náboženstvích měla náboženství polyteistická (uctívající vícero bohů). Klasickým příkladem je Řecko (hlavní bůh Zeus, manželka Héra, další rozsáhlé božstvo s většími či menšími pravomocemi) či Řím (velmi podobní bohové jako v Řecku, měli jen odlišná jména – hlavní bůh Jupiter, bůh války Mars, apod.). Podobný systém náboženství můžeme pozorovat též v Egyptě (Re, Sutech, Thovt, apod.) či v Indii. Výjimku tvořilo krátké období v egyptských dějinách, kdy faraon Amenhotep IV. (Achnaton) provedl radikální náboženskou reformu zaměřenou na monoteistický kult slunečního boha Atona.

Výjimku mezi těmito náboženskými systémy tvořili Židé (a později křesťané) uctívající pouze jediného Boha (monoteistické náboženství). Rozdíl byl také v chápání Boha či bohů – zatímco Židé (a později křesťané) vidí Boha jako dokonalého Pána a Stvořitele symbolizujícího dobro, spravedlnost, lásku a naději, ostatní národy si bohy více personifikují (přisuzují jim některé lidské vlastnosti).²⁾

Jedním z prapůvodních badatelů, zabývajících se náboženstvím a jeho původem, byl skotský antropolog, etnolog a etnograf ovlivněný pozitivismem Sir James George Frazer. Zabýval se problematikou nejstarších náboženství, rituály, mýty a magií. Magii považoval za předchůdce náboženství a vědy. Zdůrazňoval funkci mýtu při organizaci společenského života. V roce 1890 vydal první verzi knihy The Golden Bough: A Study in Magic and Religion. V českém překladu pod názvem Zlatá ratolest, která mu posléze přinesla velkou slávu.³⁾

Joachim Johann Winckelmann (1717- 1768)

V „moderní“ antropologii se studiem starověku zabýval kupříkladu zakladatel v dnešním pojetí klasické archeologie Joachim Johann Winckelmann, badatel a teolog v jedné osobě, původem z Německa. Zaobíral se především studiem antického Řecka a dále pracoval jako inspektor na vykopávkách v nedalekém Římě.

Jeho významné dílo Dějiny umění starověku ovlivnila celý tehdejší svět jeho kolegů archeologů. Ačkoli často jeho odkaz antiky byl idealizovaný a spousta jeho tvrzení nesprávná, má velkou zásluhu na rozvoji archeologie a zkoumání především v antickém Řecku.

Jean-Pierre Vernant (1914 – 2007)

Tento známý francouzský antropolog a specialista na starověké Řecko se narodil 4. ledna 1914 v Provins a zemřel 9. ledna 2007 ve městě Sévres. Pod vlivem díla Claude Lévi-Strausse rozvinul strukturalistický přístup ke studiu starověké řecké mytologie, tragédie a společnosti, který ovlivnil mnohé badatele zabývající se antikou. Vydal spousty významných děl, jedním z nich jsou i Počátky řeckého myšlení, přeložené do češtiny v roce 1993.⁴⁾

Sokrates (469 – 399 př. n. l.)

Pozoruhodné je, jak právě v období starověku, konkrétně v antickém Řecku, došlo k tak markantnímu vývoji nejen v dovednosti vyrábět užitkové předměty, ale i v dovednost rétorické a tím i ovládání lidí samotných, což se dá zcela jistě považovat za důležitý mezník v tomto období. Pro umění dovednosti vést dialog se zrodila v Řecku pozoruhodná instituce takzvaných sofistů.⁵⁾

Pojetí pravdy a nakládání s ní bylo, mnohdy zavádějící až nedůstojné. Velkým odpůrcem a kritikem této činnosti byl slavný filozof Sokrates, který raději při svém hledání pravdy používal dialog. Jednalo se o jednoduché pokládání otázek a podávání odpovědí, jen s tím rozdílem, že tázající v té době byl právě Sokrates a odpovídající byli často právě zpovídaní Atéňané. Pravda se podle Sokrata může zrodit jen v upřímně vedeném dialogu, v němž se poprvé v řecké filozofii objevuje prvek kritičnosti, zásada neustálého ověřování dosavadních poznatků a jejich porovnávání s jinými.⁶⁾ Nádherným příkladem výše zmíněného je spis z Dialogu o kráse od Platóna, Sokratova žáka. Pokud bychom hledali důležitý mezník v oboru rétoriky a hledání pravdy, můžeme ho najít právě zde v tomto období.

Kritika Jamese Georga Frazera

James George Frazer patřil ke klasickým evolucionistům „třetí generace“. V jeho díle se však již dají nalézt zárodky metodologického překročení klasického evolucionistického paradigmatu, o kterých ovšem Frazer neměl ani nejmenší tušení. Přestože byl Frazer ze všech britských antropologů své doby evolucionismu nejvěrnější, vytvořil díky svému literárnímu nadání typ rétoriky vlastní pozdějším převážně sémiotickým antropologickým směrům. ⁷⁾

Kritika Platona a Aristotela

Ve starověku v případě Platóna a Aristotela se při tázání po jsoucím a po podmínkách jeho existence společně s nimi zabýváme metafyzikou. Otázka jest, jestli tak ale činíme správně. Německý filozof Martin Heidegger se na otázky tradiční metafyziky díval poněkud kriticky. Heidegger tvrdí, že metafyzika se sice vždycky pokoušela tázat po bytí, že však svou otázku kladla nesprávně, takže k bytí vlastně nikdy nepronikla - tzv. Zapomenutost bytí.⁸⁾

Při pojetí člověka a společnosti v období starověku z antropologického hlediska může vznikat jistý problém. Můžeme se na starověk dívat očima dnešního člověka a snažit se obhájit či vyvrátit naše hypotézy o fungování společnosti, přeměně a mísení kultur. Můžeme přistupovat více způsoby, buď jako difusionisté, nebo evolucionisté, strukturalisté atp. Máme zde i druhou možnost, pokud to jen trochu půjde, přistupovat k dnes tak již dávné historii s respektem a snažit se pochopit tehdejší vývoj myšlení. V mnohém právě antice, ale nejen jí, vděčíme tomu, že se dnes rozvinula celá řada vědních oborů. Jakým směrem by se ubíraly všechny vědy, když právě filozofie je pro náš evropský rámec tzv. „matkou“ všech dnešních věd? Právě antropologie, která se postupně vyvinula z biologie je stejně tak následnicí starořeckého myšlení. Vzpomeňme si na Aristotela a jeho „nešťastné“ teorie zrodu much z prohnilého masa. Dnes úsměvné, ale i bez těchto omylů, by právě dnešní věda měla existenci přinejmenším těžko představitelnou. Závěrem můžeme říci, že v období starověku bylo nespočet historických mezníků, které napomohly k vývoji společnosti takové, jakou jí dnes známe. Můžeme být za ně vděčni a jejich poznáním se obohatit o tak významnou část naší historie.

Monografické zdroje:

BLECHA, Ivan. Filosofie. 4. opr. a rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2004. 279 s. ISBN 80-7182-147-0.

Elektronické zdroje:

BERAN, Petr, NĚMEC, Václav. Úvod do starověku. [online] Poslední aktualizace: neuvedeno. [citováno dne 14.05.2015] Dostupné z: <http://www.dejepis.com/ucebnice/uvod-do-staroveku>.

VANÍČEK, Ondřej. James George Frazer. [online] Poslední aktualizace: neuvedeno. [citováno dne 14.05.2015] Dostupné z: <http://antropologie.zcu.cz/james-george-frazer>.

Wikipedia. James Frazer. [online] Poslední aktualizace: 12.04.2015. [citováno dne 14.05.2015] Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/James_Frazer>.

Wikipedia. Jean-Pierre Vernant. [online] Poslední aktualizace: 20.02.2015. [citováno dne 14.05.2015] Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-Pierre_Vernant>.

Wikipedia. Rozluštění hieroglyfů. [online] Poslední aktualizace: 06.04.2015. [citováno dne 14.05.2015] Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Egyptsk%C3%A9_hieroglyfy>.



Počet shlédnutí: 83