Kulturní relativismus

Vypracovala Kristýna Novotná

2.ročník – 4.semestr

r. 2014/2015

VSRR Klatovy

V této práci bych chtěla popsat chápání a přístupy ke kulturním odlišnostem. Vzhledem k tomu, že hlavní myšlenkou je přiblížit čtenáři pojem kulturního relativismu, který je hlavním axiomem sociální a kulturní antropologie, uvedu nejprve pojem antropologie, zkráceně zmíním její historii a členění. V další části se zaměřím na ideu kulturního relativismu, jeho typy a kritiku. Následně popíši další přístupy, vůči kterým se kulturní relativismus vymezuje. Na závěr zmíním problémy, se kterými se kulturní relativismus potýká.

Pojem antropologie

Antropologie je vědou o lidské odlišnosti a rozmanitosti, která se snaží vědecky hodnověrným způsobem popsat a vysvětlit různé formy sociální, kulturní a biologické existence člověka. Zdá se, že poprvé použili termín antropologie někteří humanisté šestnáctého století, především v roce 1596 protestantský učenec Otto Casmann. Jde o složený pojem obsahující dvě slova řeckého původu: anthropos (člověk) a logos (slovo, řeč, nauka). Poté termín antropologie opět upadl do polozapomnění a obnovil jej až v roce 1775 Johann Friedrich Blumenbach, který zařadil antropologii společně se zoologií a botanikou mezi tři hlavní biologické obory. Alternativní název etnologie vznikl v osmnáctém století mezi německými vědci petrohradské akademie věd v carském Rusku. V kontinentální Evropě, ve Francii, Holandsku, Německu, Rakousku a Rusku se antropologie nadále rozvíjela jako přírodní věda o člověku, jejímž cílem bylo studovat jeho původ, fylogenetický a ontogenetický vývoj, vznik lidských plemen a ras, kvantitativně a kvalitativně hodnotit tělesné znaky a rozměry a jejich variabilitu. V tomto klasickém a tradičním pojetí byla antropologie rozdělena do tří hlavních oddílů:

• Prehistorická antropologie

• Etnická antropologie

• Fyzická antropologie ¹⁾

Klasifikace antropologie, která přetrvává i v současné době, rozlišuje čtyři dílčí odvětví antropologie:

• Fyzická antropologie

• Kulturní antropologie

• Sociální antropologie

• Užitá antropologie

Fyzická antropologie, někdy také nazývaná jako biologická antropologie, studuje především anatomii a genetiku člověka. Kulturní a sociální antropologie zkoumá lidské společnosti, kultury, jejich změny a projevy. Kulturní antropologie má své kořeny především ve Spojených státech amerických a mezi představitele patří Franz Boas, Ruth Benedictová, Margaret Meadová či Alfed Kroeber. Předmětem jejich studia byla kultura jako celek. Sociální antropologie byla prosazována spíše ve Velké Británii a ve Francii. Její zakladatelé, mezi které jsou zařazování především A.R.Radcliffe-Brown, Émile Durkheim, Marcel Mauss, Bronislaw Malinowski, se zaměřovali na fungování a organizaci sociálních struktur, na studium příbuzenských vztahů, manželství či politických institucí. Užitá antropologie, též označovaná jako aplikovaná či praktická, se snaží využívat své poznatky v praxi. Jejím hlavním úkolem je na základě terénních výzkumů vypracovávat různé zprávy pro mezinárodní, státní či soukromé instituce.

Zásada „kulturního relativismu, podle níž by měly být jednotlivé kultury studovány jako jedinečné entity, které nelze hodnotit kulturními standardy vycházejícími výlučně ze západní společnosti“ ²⁾, a které se budeme dále věnovat, spadá především do odvětví kulturní antropologie.

Kulturní relativismus

S kulturními odlišnostmi se lze vypořádat prostřednictvím různých myšlenkových strategií. V současné době nejužívanější je kulturní relativismus.

Antropologický slovník definuje kulturní relativismus (z latiny: relatīvus, „vztažný“), jako přístup ke studiu kulturních jevů předpokládající, že jednotlivé kultury představují jedinečné a neopakovatelné sociokulturní systémy, které je možné popsat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a idejí. Koncepce kulturního relativismu se zformovala na počátku 20. století a stala se jedním ze základních principů moderní sociokulturní antropologie 20. století. Zrodila se v opozici k evolucionistickému evropocentrismu, který hodnotil způsob života jiných národů, společností a kultur na základě srovnání s normami a hodnotami evropské kultury. Koncepci kulturního relativismu anticipoval již německý etnolog Leo Frobenius, ale do antropologických výzkumů kultury ji uvedl americký antropolog německého původu Franz Boas, jehož k ní přivedly lingvistické výzkumy indiánských jazyků. Boas a jeho žáci (Ruth Benedictová, Melville Jean Herskovits, Alfred Louis Kroeber aj.) se na rozdíl od evolucionistických antropologů opírali o pluralistickou koncepci dějin, podle níž se jednotlivé kultury mohou vyvíjet svými vlastními prostředky libovolným směrem. O další rozpracování koncepce kulturního relativismu, která přistupuje ke každé kultuře jako k jedinečnému fenoménu, se v průběhu 60. a 70. 1et 20. století zasloužili představitelé americké nové etnografie (antropologie, kognitivní antropologie, symbolické etnosémantiky a etnovědy), kteří vytvořili i řadu nových metod a technik terénního výzkumu (emická deskripce kultury aj.). ³⁾

Dle Ivo Budila je „pro moderní sociální a kulturní antropologii charakteristický kulturní relativismus, který lze pokládat za jeden z axiomů současného antropologického myšlení. Jde o pochopitelnou snahu vyvarovat se při antropologickém výzkumu přenášení našich vlastních kulturních norem a hodnot na cizí, časově nebo prostorově vzdálené kulturní společenství, kterému bychom měli porozumět v jeho vlastním prostředí a historickém kontextu. ⁴⁾

Cílem antropologie není tedy studovat sociální a kulturní jevy (lidský svět) jako objektivní fakta, jež lze nazírat nezávisle na definujících aktivitách lidí. Tyto sociální a kulturní jevy jsou výsledkem lidského myšlení a jednání a musí proto být studovány z hlediska zkušenosti lidí samotných a významů, které lidé sami svým zkušenostem přikládají. Jestliže dnes antropologové studují kupříkladu sexuální role, tj. diferencovanou účast mužů a žen v sociálních, ekonomických, politických či náboženských institucích, nemohou vycházet z předpokladu, že muži a ženy jsou dané, na jakékoliv kultuře nezávislé přirozené objekty, a že tedy víme, co je muž a co je žena. Prvořadým antropologovým úkolem je zjistit, jak jsou pohlaví a sexualita v dané kultuře konstruovány. Jinými slovy řečeno, antropolog nemůže předpokládat, že již ví na základě své vlastní zkušenosti, co muž, žena či sexuální rovnoprávnost znamenají; jeho problémem je naopak zjistit, co tyto kategorie znamenají v daném kulturním kontextu, popřípadě zda takovéto kategorie v daném kontextu vůbec existují jako smysluplné pojmy. Antropologie je tedy studiem kultury z hlediska jejích nositelů, snahou po dosažení poznání z hlediska „domorodce“. Takovýto způsob poznání vyžaduje samozřejmě radikální potlačení vlastních kulturních předpokladů a konstrukcí. ⁵⁾

Kulturní relativismus lze tedy chápat jako teoreticko-metodologický přístup v rámci výzkumu kulturních jevů, při které se vychází z předpokladu, že jednotlivé kultury jsou jedinečnými a neopakovatelnými entitami. Z tohoto důvodu lze každou kulturu popsat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních tradic, hodnot, norem a idejí. Vzhledem k různorodosti kultur je zřejmé, že mnoho kulturních prvků, které zapadají do rámce hodnot a zvyků daných kultur (kanibalizmus či ženská obřízka), nejsou shledávány správnými z pohledu jiných například evropských kultur.

Kulturní relativismus byl v antropologii nastolen jako dogma židovským antropologem Franzem Boasem v roce 1896, kdy tuto myšlenku poprvé otevřel ve svém článku „The limitations of the Comparative Method of Anthropology“. ⁶⁾

Členění kulturního relativismu

Melford Spiro rozlišil tři typy soudobého kulturního relativismu: deskriptivní, normativní a epistemologický. Deskriptivní deterministé jako představitelé nejmírnější formy kulturního relativismu sdílejí názor, že kulturní variabilita podmiňuje odlišné způsoby konstrukce obrazu reality. Tuto pozici zastávají prakticky všechny antropologické školy. Normativní relativisté zdůrazňují, že vzhledem ke skutečnosti, že příslušníci různých kultur mají specifická kulturně podmíněná měřítka, neexistují univerzální kritéria pro interkulturní hodnocení. V rámci normativního relativismu se vyčleňuje kognitivní a morální relativismus. Zastánci kognitivního relativismu jsou přesvědčeni, že veškeré kulturní soudy o světě mají v zásadě stejnou pravdivostní hodnotu. Znamená to, že každá věda je vlastně etnovědou platnou pouze v rámci určitého kulturního horizontu. Morální relativismus popírá všeobecnou závaznost estetických a etických soudů. K představitelům kognitivního a morálního relativismu náleželi například Franz Boas nebo Edward Evans-Pritchard. Epistemologický relativismus kombinuje krajní kulturní relativismus s představou prakticky neomezené kulturní rozmanitosti. ⁷⁾

Kulturní relativismus se v současné antropologii vyvíjí dvěma směry: umírněný a radikální.

• Umírněný kulturní relativismus

Kulturní relativismus, který se jeví jako oprávněný přístup ke kulturním odlišnostem, se stal jedním ze základních postulátů moderní kulturní antropologie. Jeho umírněnou variantu prosazoval jeden z klasiků kulturního relativismu Melville J.Herskovits, podle něhož percepce reality je u jedince podmíněna konvencemi daného společenství. Navzdory tomu ovšem nachází v různých formách lidské kultury určité univerzálie: morálka je univerzální, podobně jako estetické cítění, jejich reálné projevy jsou ovšem z hlediska různých kultur specifické a často rozdílné. Umírněný kulturní relativismus sice vychází z konstatování jedinečnosti jednotlivých kultur, ale zároveň připouští formulaci určitých obecných zákonitostí jejich vývoje a jejich vzájemnou komparaci.

• Extrémní kulturní relativismus

Kulturní antropologie druhé poloviny 20. století ovšem stále více rozvíjela radikální kulturní relativismus, který též můžeme nazvat extrémním a který odmítá jakékoliv hodnocení výsledků výzkumu odlišných kultur a rezignuje na možnost stanovení obecných zákonitostí kulturního vývoje. A právě vyhraněný kulturní relativismus se stal předmětem ostré kritiky a terčem polemik a skepse, která v konečném důsledku zpochybnila i vcelku oprávněná východiska umírněného relativismu. ⁸⁾

Kulturnímu relativismu je vytýkána především teze, že jednotlivci různých kultur žijí jakoby v „odlišných světech“ a jejich vize reality je nesouměřitelná s příslušníky jiných kultur, jejichž vnímání světa je naprosto odlišné. Tato absolutní jinakost by ve skutečnosti nepřipouštěla mezikulturní kontakty a již vůbec ne antropologické zkoumání. Extrémní relativismus se jeví stejně zavádějící jako etnocentrismus. Radikálnímu relativismu je tedy vytýkána absolutizace kulturních diferencí, která vede k rezignaci na vzájemné pochopení. ⁹⁾

Zcela opačným přístupem ke kulturním rozmanitostem oproti kulturnímu relativismu je etnocentrismus. Pojem etnocentrismus (z řečtiny:„ethnos“ „rod, kmen, pospolitost“ a „kentron“ „střed“) zavedl do společenských věd v roce 1906 americký sociolog, antropolog a ekonom William Graham Sumner (1840-1910) a interpretuje ho jako postoj, jenž za správnou normu považuje jen vlastní kulturu, s níž se identifikuje. Podle amerického antropologa Georga Petera Murdocka je etnocentrismus emocionálním a intelektuálním zdůvodněním nadřazenosti vlastní sociální skupiny. ¹⁰⁾

Etnocentrismus tedy chápeme jako posuzování odlišných kultur měřítky vlastní kultury. Myšlenky, praktiky, normy a ideje jedinec vnímá výhradně podle hledisek vlastního společenství (etnického, národního, politického nebo náboženského). Svou kulturu považuje za měřítko správnosti. Ostatní kultury jsou považovány za odchylky od optimálního stavu. Hodnocení založená na tomto přístupu bývají zkreslená, jelikož nerozpoznají skutečné kvality jiných kultur. Etnocentrismus lze rozlišit dle sociální funkce na základní, umírněný a agresivní. Základní etnocentrismus je v každém z nás, je to jakýsi univerzální projev lidské psychiky, odstranit ho nelze. Podporuje vnitřní sounáležitost jedince se skupinou, k níž přísluší. Etnocentrismus umírněný sice připisuje hodnotám a normám vlastní kultury výsadní postavení, k projevům odlišných kultur má ovšem tolerantní vztah a připouští jejich právo na existenci. V hypertrofované podobě se pak setkáváme s etnocentrismem agresivním, který je zdrojem netolerance a vyvolává konflikty při konfrontaci jedince s projevy odlišných kulturních společenství, vede k odmítání cizích kulturních prvků nebo znesnadňuje jejich přijetí. Agresivní etnocentrismus vnímá vlastní sociální skupinu jako nadřazenou ostatním: její projevy jsou hodnoceny vesměs pozitivně, zatímco jevy negativní a nesprávné jsou připisovány „těm druhý“, ať už je to národ, etnikum, sociální skupina nebo náboženské společenství, což zpravidla vede k přezíravým, nadřazeným a netolerantním postojům k odlišným hodnotám, normám a idejím. Agresivní etnocentrismus se často vyskytuje v podobě nacionalismu, rasismu nebo náboženského fanatismu. ¹¹⁾

Etnocentrický přístup v sociální a kulturní antropologii 20. století nahradil při studiu mimoevropských národů přístup kulturního relativismu. Na počátku 20. století bylo zřejmé, že pokud antropologové chtějí při studiu mimoevropských kultur dosáhnout objektivnějších výsledků, je nutné nahradit je jiným metodologickým přístupem – kulturním relativismem.

Dále se kulturní relativismus vymezuje proti evolucionismu. Evolucionismus je představa, že dějiny lidstva jsou pouze jedny. Tato představa stojí naproti pluralistické koncepci dějin, která říká, že jednotlivé kultury se vyvíjí odděleně a svým vlastním směrem a mohou tak nabývat nesrovnatelných podob. Evolucionismus ale vyzdvihuje euroamerickou kulturu jako tu nejvyšší, ke které všechny ostatní směřují a pokud jejího vývojového stádia ještě nedosáhly, pokládá je za nižší a opožděné. ¹²⁾

Kulturní relativismus se často potýká s problémy, které tkví v hranici tolerance kulturních odlišností. Často dochází k tomu, že na odlišné kultury je pohlíženo s takovou tolerancí, že promíjí dle nás morálně nepřijatelné věci. Tato témata jsou velice závažná zejména z těchto důvodů - ohrožují zdraví, důstojnost či dokonce lidský život. Je tedy sporné, k jakém názoru se klonit. Zda v těchto případech do kultury vstoupit a prosazovat naše hodnoty či ctít odlišnou kulturu natolik, že tyto zásahy vůči lidským právům budeme přehlížet? Základní lidská práva vnímáme „my“ jako univerzálně platná, přirozená a nezrušitelná, ale normy chránící lidská práva nemohou být uplatňovány, pokud netvoří součást legislativy státu, nejsou-li těmito státy podpořeny. Myšlenka přirozenosti lidských práv však není v souladu s kulturním relativismem. To, co je přirozené pro nás, nemusí a není přirozené ve zcela odlišných asijských či afrických společnostech. Zde je život jednotlivce většinou podřízen náboženským zvykům a tradicím a v celku zájmu celého kolektivu. Na druhou stranu i v těchto společnostech jsou místní aktivisté bojující za tato euroamerická lidská práva a prosazování kulturního relativismu chápou jako obhajobu a ospravedlňování činů, jichž se někteří lidé dopouštějí. Mezi tyto drastické kulturní praktiky patří nejvíce diskutovaná ženská obřízka. Tento rituál je prováděn v některých afrických zemích a je tradicí a součástí života ženy založený na náboženských a zdravotních důvodech. Ženy jsou přesvědčeny, že tento úkon zajišťuje plodnost a plod je tímto chráněn před nákazou. Dle kulturního relativismu by měl být tento úkon shledán „špatným“ nejprve samotnými jedinci, na kterých je úkon prováděn a až poté je možno zvnějšku do kultury vstoupit a prosazovat nějaké změny. Problém nastává v případě střetnutí dvou rozdílných kulturních přístupů. Například ve Francii žije mnoho afrických přistěhovalců, kteří i zde chtějí ctít své tradice. Dle francouzského práva však bylo mnoho z nich již z tohoto důvodu odsouzeno. Mezi další takto extrémní případy patří například kanibalismus či infanticida (zabíjení dětí ze strachu, že je nebude možno uživit; v tradičních společenství není považována za vraždu, život dle nich začíná až pojmenováním dítěte). Měly by být tyto praktiky stále chápány s tolerancí jako tradice odlišných kultur či by měli být odsouzeny jako nemorální a mělo by být proti těmto praktikám proveden zásah zvenku? Dva rozdílné pohledy na kulturní zvyklosti nastávají i v případech zákazu nošení muslimských šátků na našich školách či podřízené postavení žen v islámských zemích.

Závěrem můžeme říci, že na rozdíl od etnocentrismu, který je kulturám vlastní, je přístup kulturního relativismu spíše programem a ideou, na které se musí pracovat, o kterou se musíme snažit, než popisem reálného stavu ve společnosti.

Budil Ivo T., Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, nakladatelství TRITON Praha,r.2003, ISBN 80-7254-321-0

Hrabáková, Luďka. Kulturní relativismus a pluralita kultur jako princip multikulturní výchovy [online]. PHILOSOPHICAL E-JOURNAL OF CHARLES UNIVERSITY, 2007 [citováno 20.04.2015]. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/paideia/index.php?sid=2&lng=cs&lsn=10&jiid=13&jcid=107

Kulturní relativismus. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, 2015 [cit. 20.04.2015]. Dostupný z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kulturn%C3%AD_relativismus

Malina, J. a kol. Antropologický slovník [online] Akademické nakladatelství CERM, Brno, 2009 [citováno 20.04.2015] Dostupné z WWW: <http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/prif/ps09/antropol/web/pdf/antropologicky_slovnik.pdf

Sociologické pojmosloví, Sociální a kulturní antropologie, Praha: Slon. r.2000, str. 13, ISBN 80-85850-29-X 

Počet shlédnutí: 62