Nové směry v kulturní a sociální antropologii

Vypracoval: Tomáš Matoušek

VSRR - Klatovy

Školní rok: 2014/2015

Jak je možné, že se lidé v době míru nestřílí na potkání? Dokážete rozumným způsobem objasnit tak, jak by se na první pohled mohlo zdát, banální věc? Tedy vraždu (v našich světových šířkách, tak nazývanou věc) bez příčiny, kterou jeden člověk úspěšně sprovodí ze světa jiného například jen proto, že se mu „zdál jiný“. A proč pachatel je za svůj čin odsouzen? Můžete namítat, že existuje morálka, etika, právo, přesvědčení a kdo ví co ještě, ale tyto atributy jsou již na něčem vystavěny, tedy nejsou jádrem všeho, co jsem uvedl příkladem. Nebo naopak v letech bojů a válek, kdy jakoby v člověku někdo přeřadil páku, je každý v podstatě schopen zabít každého. Podle čeho člověk usuzuje, co je správné, co je tak zvaně normální (chápejme běžné) a co už ne? Jak je možné, že se někteří lidé bouří proti tak zvaným konvencím? Proč mládež nesouhlasí v určitých postojích s generací svých rodičů, a proč jakoby mávnutím kouzelného proutku v průběhu času své názory upravuje, až se ztotožní se svým otcem, či matkou? Jak je možné, že jsou v podstatě stejné přestupky v různých kulturách řešeny úplně jinak? Proč neuvažujeme, nebo nevypadáme všichni stejně? Vždyť jsme všichni lidé! Proč vznikly tak zvané nadnárodní organizace? Proč? Proč?! Proč! Proto … Na tyto a spousty dalších otázek nám nemůže odpovědět kulturní a sociální antropologie, ale může nám ukázat určitý směr, určitou cestu, jak bychom si věty s otazníkem na konci (a nejenom ty) mohli zodpovědět. Vysvětlit způsobem, který je v lidských prostorách označován jako rozumný. Něco jako připouštějící, co nejméně protiargumentů, chtějící přesvědčit, co nejvíce „zeměbyvců“ a umožnit jim v podstatě nerušené sledování života.''

Kulturní a sociální antropologie je vědou poměrně mladou. Vznikla jako potřeba na bližší specifikování určitých sociologických problémů, které už nejsou čistokrevně v oblasti zájmu sociologie, někdy na konci minulého století. Jelikož nic není definitivní, nemůžu sem napsat, že k. a s. a. má jeden předmět svého zkoumání, kterého dosáhne jednou metodou. A všechno bych mohl podtrhnout tím, že bych k tomu dodal, že ta jedna cesta k řešení toho problému (nebo těch problémů) je správná. Pochopitelné je, že v antropologii musíme bádat v dimenzích jak časových, tak místních, které si jsou podobné jak vejce vejci. Jedno je však kukaččí a druhé pštrosí. Toto je i nejspíš důvodem, proč zde neuvádím žádnou definici k. a s. a. Předmět výzkumu k. a s. a. by se dal velmi obšírně shrnout pod asociace, které se vybaví po vyřknutí slov sociální struktura společností. Pod tímto si můžeme představit tři oblasti předmětu výzkumu: 1) Příbuzenské vztahy a pojmy, které se k tomuto vztahují (různé druhy příbuzenství, monogamie, polygamie, konkubinát, matriarchát, patriarchát …), 2) Společnost a její prvky (společnost primitivní nebo předliterární, národy přírodní, rod, kmen, náčelník …), 3) Duchovní život a náboženství (animismus, polyteismus, fetišismus, tabu, rituál, mýtus, kult …). V minulosti se výzkumníci zajímali o společenství osob primitivních národů, ale postupem času se názor antropologů změnil a v jejich „hledáčku“ se objevily i společnosti nazývané vyspělými. Cílem je zjišťovat (metodou zúčastněného pozorování - způsob provádění výzkumu pro antropology typický), jak jsou různé sociální struktury organizovány a jak fungují, jak je společenský systém udržován v dynamické rovnováze v důsledku politických, ekonomických, příbuzenských a jiných vazeb, které existují mezi hlavními segmenty společnosti, a pomocí kterých specifických mechanizmů jsou kontrolovány skupinové zájmy tak, aby nenarušovaly stabilitu celkového společenského systému. ¹⁾

2.1 Vznik

Výzkumy o vzniku člověka a studium mechanizmů biologického a kulturního vývoje a přizpůsobení vedly nejen k dalšímu rozvoji antropologie jako přírodní vědy, ale také přispěly k rozšíření jejího výzkumného záběru o sociokulturní oblast. Ve Velké Británii a Spojených státech se ustanovila obecná věda o člověku, společnosti a kultuře. Jak jsem již výše naznačil došlo k tomu v druhé polovině 19. století. ²⁾

2.2 Vzájemný vztah k. a s. a.

K možnému rozdílu došlo díky odlišnému pohledu na zkoumanou realitu zejména ve Velké Británii a Spojených státech (antropologií se samozřejmě zabývali i vědci v kontinentální Evropě, ale podle mého názoru mají rozhodující podíl na výzkumu státy anglosaského světa). I když obě antropologické velmoci spojuje tradiční objekt výzkumu - preliterární společnosti a jejich kultura, odlišnosti se projevují i při chápání slova kultura a z toho vyplývající preferování určitého pojmu. Anglická sociální antropologie upřednostňuje pojem společnost a klade důraz na studium hodnot, institucí a zvyků v kontextu sociální struktury. Oproti tomu americká kulturní antropologie považuje za centrální kategorii široce chápaný pojem kultura. Ten je používán k označení všech lidských jevů, které se nevztahují k vývoji člověka, ale k artefaktům (jakýkoli materiální předmět zhotovený, pozměněný nebo upravený lidskou činností v souladu s normami určité kultury), sociokulturním regulativům a idejím sdílených členy určité společnosti. Z toho vyplývá, že tento dvojí způsob chápání vede k jinému typu analýzy a k jiné interpretaci společensko-kulturních jevů. Pro americké kulturní antropology představuje studium sociální struktury dílčí pohled na kulturu zkoumané společnosti, proto mají tendenci považovat sociální antropologii za subdisciplínu kulturní antropologie, pouze jako jednu z disciplín primárně se zabývající kulturní antropologií (viz Obr. 1). Naproti tomu britští sociální antropologové, kteří usilují o integrální studium člověka, společnosti a kultury, považují kulturní antropologii za součást své sociální antropologie (viz Obr. 2). Vzhledem k příbuznosti obou vědních oborů a sjednocování výzkumných metod a technik, se v obou státech prosazuje nové pojetí syntetické sociokulturní antropologie, která by v sobě vedle kulturní antropologie zahrnovala také antropologii biologickou (zabývající se vývojem života a vlastností živých organizmů a jejich vzájemných vztahů i vztahů k neživé přírodě), sociální a aplikovanou (je zakládána na využívání antropologických poznatků, teorií, metod a technik k řízení procesů společensko-kulturní změny). ³⁾

2.3 Vývoj, směry a školy

Ve svých počátcích je k. a s. a. spjata s evolucionismem, jež přinesl do antropologie výzkum stadií dějin kultury lidstva a vzniku a vývoje nejrůznějších forem materiální a duchovní kultury. Odtud je patrná příbuznost s etnografií (věda o kultuře a způsobu života jednotlivých kmenů nebo národů a národností) a etnologií (věda zobecňující etnografii jako popisnou vědu o tak zvaných nižších etnických společenstvích). Odpůrci evolucionismu se přiklánějí k difuzionismu, jehož zájem se přiklání k empirickému studiu mechanizmů šíření kulturních prvků a migraci etnických systémů v prostoru. Toto období se podepsalo zejména na ustanovení moderní americké kulturní antropologie. Ve třicátých a čtyřicátých letech byly vypracovány teorie kultury. V americké kulturní antropologii představiteli směru konfiguracionismu a školy výzkumů osobnosti a kultury (viz antropologie psychologická). V britské sociální antropologii přispěli ke zkoumání kultury především zakladatelé funkcionalismu. Předmětem zájmu se v této době stal výzkum kulturních prvků, jejichž význam tkvěl v uchování celistvosti sociokulturních systémů. Podobně, jak se lišily teorie kultury představitelů americké a evropské antropologie, tak se lišil i výzkum. Američané se zabývali problematikou formování osobnosti v procesu socializace a enkulturace (viz antropologie psychologická) a kladli důraz na studium kulturních vzorů v synchronní a diachronní perspektivě. Britští funkcionalisté analyzovali struktury a funkce společensko-kulturních systémů především v synchronní perspektivě. Od šedesátých let se antropologové přestali zajímat o funkce společenských jevů a jejich myšlenky čím dál více utkvívaly na významu a smyslu společenských jevů. V předmětu došlo k posunu studia: od společenské struktury ke kultuře. Směry, které v této době hrály prim, byly antropologie strukturální a neoevolustická. Věda se oddělila od sociologie. V současnosti je kultura chápána jako soubor potřebných znalostí k úspěšnému chování a jednání člověka jako člena určité společnosti. Znalosti jsou získávány na základě ideologického a znakového systému. Znakový systém je soustava symbolů a významů. Symboly a významy jsou součástí poznávacích a komunikačních procesů, pomocí kterých lidé dávají smysl svým zkušenostem a sociální realitě, v níž žijí, a pomocí kterých mohou tyto zkušenosti a tuto realitu sdílet s jinými. Jelikož si lidé vytvářejí realitu na základě zkušenosti, která vzniká myšlením, dospěli vědci k názoru, že svět není objektivně daný, ale je výplodem myslí myslících bytostí této planety. Cílem antropologie není tedy studovat sociální a kulturní jevy (lidský svět) jako objektivní fakta. Tyto sociální a kulturní jevy jsou výsledkem lidského myšlení a jednání, a musí proto být studovány z hlediska zkušenosti lidí samotných a významů, které lidé sami svým zkušenostem přikládají. V dnešní době se setkáváme s těmito směry a školami: stále trvá éra neoevolucionismu a jeho školy kulturní ekologie, kulturního materialismu, nové archeologie a analytické archeologie. Tyto směry a školy rozvíjejí široké pojetí kultury jako výlučně lidského, negenetického, adaptačního mechanismu. Druhou linii reprezentují směry, které redukují kulturu na znakový systém. Mezi ně počítáme kognitivní antropologii, symbolickou antropologii, etnosémantiky a etnovědy. ⁴⁾

2.4 Souvislost s jinými vědami

Přestože britská s. a. a americká k. a. představují samostatné vědní disciplíny, v kontextu dějin je nutno chápat je v ve spojení s etnografií, etnologií a archeologií. V současnosti jsou etnografie a etnologie považovány za subdisciplíny k. a s. a. Etnografie plní úkoly spojené se sběrem, popisem, klasifikací a analýzou antropologických dat prostřednictvím terénního výzkumu určité kultury. Etnologie zobecňuje poznatky získané tímto výzkumem v oblasti mezikulturní a historické. K. a s. a. je nutno odlišit od filozofické antropologie, která jako filozofické studium podstaty a existence člověka nepředstavuje antropologickou disciplínu v pravém slova smyslu, ale je součástí filozofie - filozofie člověka. Některé filozofické myšlenky se však staly pro mnou sledovanou vědní disciplínu podnětnými a ukázaly antropologům určitý směr, kterým by se měli dát. Na rozdíl od filozofie slouží jako notný zdroj poznatků k. a s. a. další ze společenských věd - sociologie a psychologie. Prvně jmenovaná věda sdílí zájem o problematiku fungování a vývoj sociální struktury společnosti. Rozdíly v podstatě k. a s. a. a sociologie jsou nepatrné, ba téměř žádné. Je to dáno asi i výskytem kulturologie jako vědy vzniklé mezi oběma obory. S psychologií má společný vztah k biologické a kulturní determinaci lidské činnosti. V psychologii se s touto problematikou můžeme setkat na rozhraní vývojové a sociální psychologie. Doplnění o další vědy, se kterými antropologie spolupracuje je zobrazeno na Obrázku 3 v PŘÍLOHÁCH. ⁵⁾

3.1 Oblasti

Základem jednotlivých antropologických disciplín je antropologie teoretická, která vymezuje vztahy mezi jednotlivými úrovněmi antropologických výzkumů, analyzuje je, dále pak studuje teorie a hypotézy. Jejím hlavním úsilím je pokus o integraci současného antropologického poznání a o vytvoření jednotné teoretické soustavy pro studium člověka a kultury. ⁶⁾

Model teoretické antropologie

TEORETICKÁ ANTROPOLOGIE „empiricko-teoretický výzkum, akademická výuka, produkce publikací a filmů“

Praktickou část, která realizuje vědomosti týkající se rasových, etnických a kulturních otázek, představuje antropologie aplikovaná.

Dělí se na antropologie:

1) adjustativní, která se zabývá překlenutím kulturních kódů. Jejím cílem je tedy dosažení co možná největší komunikovatelnosti mezi členy různých kultur, subkultur a kontrakultur,

2) správní, která se zabývá plánováním (bez přímé účasti v provádění změny) administrativních opatření vedoucích k společensko-kulturní změně,

3) advokátní, jež zaručuje respektování práva národů na vlastní volbu budoucího vývoje,

4) akční, která má posuzovat změny z pohledu členů zkoumané soc. skupiny. Důvodem vzniku bylo prosazování vlastních zájmů některými vyspělými státy při řešení otázek týkajících se změn v zemích třetího světa. ⁷⁾

Model aplikované antropologie

APLIKOVANÁ ANTROPOLOGIE - adjustativní, správní, advokátní, akční

3.2 Subdisciplíny

Nejdůležitějšími antropologickými subdisciplínami jsou antropologie: lingvistická, politická, ekonomická, práva, města a psychologická. Nejvíce nás samozřejmě bude zajímat ta posledně jmenovaná.

3.2.1 Antropologie psychologická

Tato subdisciplína zahrnuje široké spektrum výzkumů vztahu osobnosti a kultury. Do americké k. a. zavedl tento pojem v průběhu 60. let 20. století F. Hsu jako alternativní označení výzkumů orientovaných na psychiku jednotlivých národů, rozvíjených v rámci školy výzkumů osobnosti a kultury (Personality and Culture Approaches). Jak už jsem v kapitole o vývoji, směrech a školách naznačil, tato škola se rozvíjela od 30. let 20. století. U jejího zrodu stál F. Boas. Ten se postavil nekompromisně proti představitelům genetického determinismu, kteří zastávali názor, že lidské vlastnosti i vzory chování jsou primárně určovány dědičností. Bylo mu jasné, že bohatost a rozmanitost různých světových kultur je důkazem vlivu výchovy. Jeho domněnku potvrdila jeho žákyně M. Meadová svou knihou Dospívání na Samoy (1928), ve které dokázala, že se věk adolescence dá prožít bez psychických krizí, stresů a generačních konfliktů, jak se tomu naopak děje v tak zvaných moderních společnostech. Rozhodující vliv na lidskou psychiku má tedy společensko-kulturní prostředí a způsob života dané společnosti. Tímto začala nadvláda teorií kulturního determinismu v americké k. a., která se začala orientovat na problematiku vztahů osobnosti a kultury. Hlavní zájem se začal soustřeďovat do oblastí výchovy (zejména jak jí jednotlivé osobnosti docilují) a složení hodnot dané kultury a na základě jich se utvářejících společenských vztahů. O techniky psychologie obohatily antropologii i studie týkající se národního charakteru, národních tradic, funkcí rodiny, postavení ženy ve společnosti, proměn vztahu muže a ženy, situace člověka v technické civilizaci, vlivu hromadných sdělovacích prostředků. K prohloubení výzkumů osobnosti a kultury přispěl svým pojetím statusu, role a bazální osobnosti americký antropolog R. Linton. Podle něj v žádné společnosti jednotlivec nepřejímá celou kulturní tradici, ale pouze část, která odpovídá statusům (pozicím), které v sociálním systému zaujímá, a rolím, které v průběhu života hraje. Některé ze statusů jsou vrozené (pohlaví), jiné připsané (věk) nebo získané (společenská prestiž, vzdělání aj.). Podle Lintona si určité kulturní prvky v procesu socializace osvojují všichni členové společnosti. Tím se formuje základní (bazální) osobnost, což je společné osobnostní jádro, které zrcadlí typické vlastnosti a podstatné hodnoty dané kultury. Z něj vyrůstá konkrétní osobnost spojená s konkrétními statusy a rolemi. Každá společnost má svůj vlastní typ bazální osobnosti a svou vlastní škálu osobností statutárních, které vymezují příslušné role, postoje, způsoby reagování. Linton je pře přesvědčen, že interakce založená na přijetí statusů a rolí je nezbytným předpokladem úspěšného fungování každé společnosti. Svojí koncepcí Linton vytvořil klasické antropologické schéma, které spojuje vztahy mezi individuem, osobností, kulturou a společností do uceleného modelu kultury. Asi největší přínos ve výzkumu vztahů mezi psychikou a společností nalezneme v pracích A. Kardinera. V roce 1939 napsal knihu Individuum a jeho společnost a o šest let později za přispění svých spolupracovníků (zejm. C. DuBoisové) dílo Psychologické hranice společnosti. Ve spisech dospěl k závěru (po dlouhodobém studiu tanalské a markézské kultury), že v každé kultuře je možné vydělit určitou osobnostní strukturu jako výsledek společných zkušeností z dětství. Jedná se v podstatě o statisticky nejčetnější soubor typických osobnostních rysů a podle DuBoisové se nazývá modální osobnost. V souladu s psychoanalytickými (byl stoupencem neofreudovské linie) východisky Kardiner předpokládal, že rozhodující roli při formování základní osobnostní struktury hrají první roky života. V centru psychoanalyticky orientovaných antropologů se tedy objevily oblasti lidské činnosti jako kojení, pozornost a odmítání v raném dětství, mazlení se s dítětem, hygienické návyky apod. Na základě takovéto mateřská péče se vytvářejí takové atributy modální osobnosti jako rodinná výchova (podíl rodičů na výchově, rodinné klima …), projevy sexuality (tabuizování projevů, volnost při volbě partnera …), kontrola agrese (do jaké míry je společenstvím povzbuzována nebo naproti tomu v dětství výchovou potlačována …), uvedení do práce (věk, podíl na ekonomické odpovědnosti rodiny …), společenská soudržnost (snaha po spolupráci ve společnosti, sankce za nedodržování norem …). Vzhledem k tomu, že jsou výchovné praktiky díky kulturní tradici předávány z generace na generaci a jsou sdíleny většinou rodin dané společnosti, je možné předpokládat, že v rámci určité kultury většina dětí prochází obdobnou zkušeností, která u nich vytváří mnoho společných osobnostních rysů. V různých kulturách ovšem nacházíme různé typy základní osobnostní struktury. Kardiner vytvořil také vlastní pojetí primárních a sekundárních institucí. Za instituci považuje jakýkoliv fixovaný způsob myšlení nebo chování, který je v dané kultuře obecně přijímán a jehož porušení je zdrojem sociálních problémů jak u jednotlivce, tak ve skupině. Společenské normy mají určité hranice snášenlivosti nekonformního chování, po jejichž překročení je člověk nesoucí tyto vlastnosti nazýván deviantem. Rozhodující vliv na formování základních psychických rysů každé osobnosti a vytvoření základní osobnostní struktury mají instituce primární. Mezi něž patří především rodina. Zevšeobecňováním, racionalizací a systematizací primárních institucí jsou vytvářeny instituce sekundární, jako je náboženství, folklór, ideologie aj. V rámci školy výzkumů osobnosti a kultury se od 40. let rozvíjely studie o národním charakteru moderních společností. Kořeny lze nalézt již koncepcích druhé poloviny 19. století, které se snažily postihnout ducha doby, charakter epochy a mentalitu národa. Zajímavým příkladem studia mentality cizího národa může být v období trvání studené války používání obsahových analýz novinových zpráv, knih, filmů, televizních pořadů apod. při sledování států z druhé strany železné opony. Při výzkumu vztahů osobnosti a kultury se klade důraz na studium socializace a enkulturace (Proces, jehož prostřednictvím se člověk v průběhu svého života osvojuje kulturu dané společnosti. Do pojmu zahrnujeme všechny projevy naučeného chování, získávání znalostí a dovedností, díky kterým člověk nabývá kompetence v kultuře své společnosti. Člověk je geneticky předurčen tomu, aby se učil kultuře, ale pochopitelně, jak už bylo vysvětleno u p. Lintona, nesnaží se o poznání celého kulturního systému. Procesy enkulturace se prakticky kryjí s procesem socializace. Výzkum enkulturačních procesů je třeba provádět z perspektivy kulturního relativismu.). Mezi další preferovaná témata patří mezikulturní výzkumy emotivních a poznávacích procesů, studium biologických a kulturních dererminant lidského chování a prožívání, analýza frustrací, deprivací a duševních nemocí v různých společnostech atd. ⁸⁾

V Deklaraci UNESCO o rase a rasových předsudcích, která byla vydána v Paříži v roce 1967, se uvádí: „Všechny lidské bytosti se rodí svobodné a sobě rovné ve své důstojnosti a ve svých právech.“ Podle tohoto prohlášení je tedy každý člověk do oddělení od pupeční šňůry postaven do rovnosti vůči ostatním. Není se čemu divit, jelikož ten malý tvoreček ještě ani neví, že „je“ (výplodem myšlenek okolních bytostí). Postupem času respektive po absolvování „kurzu“ enkulturace však zjistí, že je členem společnosti. A jelikož předpokladem vzniku každé společnosti je kultura a kultura vzniká předpokladem vzniku člověka, je člověk nejen pán tvorstva, ale i tvůrce kultury. Z toho nutně plyne, že člověk je vždy (slovo vždy maže pojem absolutní svoboda) členem nějaké společnosti - ať již primární nebo nějaké jiné. Podle toho bychom se měli také zařídit a být jako obyvatelé této planety k sobě navzájem aspoň trošku ohleduplní (nebo já nevím co všechno ještě), protože takový život na Zemi není žádný med. ⁹⁾

HOLÝ, Ladislav. Anthropological Perspectives on Kinsspip (Antropologické perspektivy příbuzenství), 1997, str. 90-91, str. 16

MALINA, Jaroslav a kolektiv. Encyklopedie antropologie [online] Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2009-2014 [cit. 25.04.2015]. Dostupné z www:http://is.muni.cz/do/sci/UAntrBiol/el/encyklopedie/encyklopedie.html

SOUKUP, Václav. Antropologie, Teorie člověka a kultury. Praha: 2011, str. 290, ISBN 978-80-7367-432-8



Počet shlédnutí: 68