Studium příbuzenství a rodiny jako součást antropologického bádání

Vypracovala: Lenka Mužíková, VSRR Klatovy, 2015

O studiu příbuzenství se dlouho hovořilo jako o „královské disciplíně“ sociální antropologie. Snad každý antropolog se k tomuto tématu vyjádřil, protože příbuzenství bylo považováno za nejvýznamnější část antropologie. Příbuzenství v rámci antropologie je jeden z nejnáročnějších a nejsofistikovanějších pro svoji rozvinutou teorii, jasně stanovenou metodologii a propracovanou terminologii. Když se antropologie na začátku 20. století formovala jako samostatná věda, vymezila si jako svůj hlavní předmět zájmu studium nezápadních, mimoevropských společností, tehdy označovaných jako „primitivní“ (aby se tak odlišila od sociologie zaměřené na moderní západní společnost). V 60. letech 20. století byla teorie příbuzenství kritizována a od dalších teorií se na dlouhou dobu upustilo. K návratu studia příbuzenství dochází až v 90. letech 20. století, a to se změnami přinášející západní civilizace včetně nové reprodukční technologie. Poukazovalo se na rozdíl mezi „západními“ a „nezápadními“ společnostmi například v tom, že funkce, které v „západních“ společnostech plní právní systém nebo stát, zastává v „mimoevropských“ společnostech právě příbuzenství. ¹⁾

Příbuzenství je celek vztahů, které pokrevně nebo sňatkem spojují mezi sebou určitý počet jednotlivců. Termín příbuzenství není synonymem „pokrevnosti“. Pokrevnost odpovídá spíše biologickému vztahu mezi dvěma jedinci, zatímco příbuzenství je speciálním sociálním vztahem. V případě nevlastních dětí tento rozdíl jasně demonstrují „genitor“ (biologický otec) a „pater“ (sociální otec). Sociálně je otcovství obvykle určeno sňatkem. Znění římského zákona říká: „pater est quem nuptiae demonstrant“ (česky: „otec je dán tím, že se oženil s matkou“), arabské přísloví praví: „děti patří muži, jehož je postel“. Vztah mezi rodičem a dítětem může také být založen na adopci, nikoli na zplození dítěte. V některých oblastech Afriky existuje zvyk, že žena může být rituálním způsobem provdána za jinou ženu, která pak přejímá úlohu otce (patera), zatímco biologickým otcem (genitorem) je milenec manželky. Příbuzenství tedy vyplývá nikoliv z biologického vztahu mezi jedinci, ale z uznání sociálního vztahu mezi rodiči a dětmi. Základní jednotkou struktury příbuzenských vztahů je tzv. elementární rodina (matka, otec, děti). Ve společnosti, kde muž může mít více žen, tvoří základní jednotku tzv. složená rodina (otec, matka, vlastní a nevlastní sourozenci). ²⁾

Pokrevní příbuzenství je vztah mezi osobami, které mají společného alespoň jednoho předka. Představuje určitý biologický vztah mezi pokrevně spjatými osobami, který však má určitý sociální smysl a mění se podle příslušnosti k dané společnosti. Nejdůležitější pokrevní vztah z biologického hlediska, který je prakticky ve všech kulturách interpretován jako nejvýznamnější sociální vztah, je genealogický vztah rodičů a dětí. V systému pokrevního příbuzenství existují tři základní kategorie příbuzenství:

1. z mužské strany (juristicky: „agnátský vztah“, česky: „po meči“), v němž všichni pokrevní příbuzní jsou předky otce nebo jsou v následujících generacích odvozeni od něho;
2. z ženské strany (juristicky: „polorodý po matce“, česky: „po přeslici“), v němž všichni pokrevní příbuzní jsou předky matky nebo jsou v následujících generacích odvozeni od ní;
3. bez ohledu na mužský či ženský původ (juristicky: „kognát“), což znamená obecně pokrevní příbuzný), kdy jde o obecnější vyjádření pokrevního vztahu.

Termíny klan a rod se používají pouze v případech opravdové pokrevní skupiny, tj. selektivní skupiny co do původu, která existuje nezávisle na každém svém členu. Tyto skupiny mají trvání v čase a bývají právními subjekty ve společnosti. Naproti tomu pokrevní skupiny příbuzných na stejné generační úrovni (bratři a sestry, bratranci a sestřenice) netvoří nikdy sociální skupiny ani skupiny právně subjektivní, ale mohou vytvářet skupiny matrimoniální, tedy takové, mezi nimiž dochází ke sňatkům. V tomto smyslu je třeba vnímat rozdíl mezi paralelními a křížovými bratranci a sestřenicemi: paralelní jsou ti, jež pocházejí ze sourozenců stejného pohlaví (děti sester nebo bratrů), křížoví jsou ti, jež pocházejí ze sourozenců opačného pohlaví (děti sestry a bratra). V mnoha společnostech patří sňatek mezi křížovými bratranci a sestřenicemi k tzv. privilegovaným sňatkům. Společenství, jež dávají přednost mužské linii pokrevního příbuzenství a vytvářejí na jejím základě pokrevní skupiny, se nazývají patrilineární (patrilinearita); ty, které využívají pro tvorbu pokrevních skupin mateřskou linii, se kvalifikují jako matrilineární (matrilinearita). Obecně platí, že unilineární pravidla pokrevního příbuzenství jsou základem tvorby lokálních skupin (matrilokalita, patrilokalita) a kolektivních činností všude tam, kde neexistuje centralizovanější řízení společnosti. Dále platí, že muži mají tendenci provádět politickou moc a sociální kontrolu i uvnitř matrilineárních společnost.

Nepokrevní příbuzenství je vztah, kterým jsou vzájemně spojeny osoby spřízněné na základě sňatku. Nepokrevní příbuzenství je součástí systému příbuzenství a podléhá určitým sociálním praktikám, zvykům, pravidlům a zákazům. V systému příbuzenských vztahů vytváří protiklad k systému pokrevního příbuzenství, který je dán genealogickými základy. Jestliže jsou pokrevní příbuzenské vztahy definovány na podkladě biologických skutečností, jimž jsou přiřazovány sociální významy, pak nepokrevní příbuzenství podléhá pouze kulturním pravidlům, která se mění podle sledované společnosti. ³⁾

Rodina je sociální skupina vytvořená na základě příbuzenských vazeb, nejčastěji afinních a filiačních, která bývá základním článkem sociální struktury a ekonomickou jednotkou. Její hlavní funkcí je reprodukce a výchova potomstva, respektive jejich socializace, přenos kulturních vzorů a zachování kontinuity kulturního vývoje. Takzvaná malá rodina je tvořena manželským párem a jeho potomky, velká rodina minimálně třígeneračním společenstvím lineárních potomků. ⁴⁾

Lewis Henry Morgan (1818-1881) je považován za zakladatele teorie příbuzenství. Zkoumal v první polovině 19. století zvyky Irokézů a objevil přitom systém klasifikující příbuzenské vztahy. Později zjistil, že podobný systém příbuzenství existuje nejen u jiných indiánských kmenů, ale také v Indii. Zkoumal prostřednictvím dotazníku, rozličné aspekty kmenové organizace, příbuzenských vztahů a zvyklostí původního obyvatelstva Severní Ameriky a posléze se rozhodl svůj výzkum rozšířit prakticky na celý svět. Byl přesvědčen o tom, že každý typ příbuzenské terminologie se vyvinul z určitého systému uzavírání manželství nebo určitého typu rodiny, přičemž příbuzenská terminologie se podle Morgana vyvíjí pomaleji než sociální organizace a tak může právě terminologie sloužit jako doklad o předchozích vývojových stádiích rodiny. Morgan rozlišil dva základní systémy příbuzenství: tzv. „klasifikační soustavu příbuzenství“ a tzv. „popisnou (deskriptivní) soustavu příbuzenství“. V klasifikačních systémech příbuzenské terminologie mohou být pod jedním termínem zahrnuti kolaterálové a lineálové, zatímco deskriptivní systémy příbuzenské terminologie lineály a kolaterály dohromady neklasifikují. Navíc dokázal, že klasifikační systém příbuzenství je spojen s některými zvyky, zvláště s formami sňatku, ale že se tento systém mění pomaleji, takže určitá terminologie odráží formy sňatku předchozího stadia. Morgan na základě studia příbuzenství vytvořil teorii o vývoji jednotlivých stadií příbuzenství, jež v duchu evolucionismu spojoval s vývojem technologické základny společnosti, a stanovil tři vývojové fáze lidské společnosti: divošství, barbarství a civilizaci. Morganova mylná teorie vývoje příbuzenství ovlivnila mnohé závěry v díle Karla Marxe, Friedricha Engelse a Sigmunda Freuda. Většina etnologů akceptovala Morganův systém a zaměřila se především na sběr antropologického materiálu a rozvoj nástrojů analýzy příbuzenství. V díle Systems of Consanguinity and Affinity of the Human Family (Systémy pokrevenství a sešvagření lidské rodiny, 1871) předložil své pojetí evoluce rodiny: po prvotním údobí archaické promiskuity následovala rodina pokrevních příbuzných, skupinové manželství bratrů a sester, které již vymizelo a jehož jediná zachovaná podoba se udržela v Polynésii jako tzv. havajský systém pokrevního příbuzenství. Následoval punaluanský typ rodiny, skupinové manželství sester nebo bratrů a jejich partnerů, kteří již nemuseli být navzájem příbuzní. Z punaluanské rodiny vznikla syndyasmická rodina, založená na soužití několika párů. Systém pokrevního příbuzenství náležející tomuto typu rodiny označil jako turánský nebo ganowanský. Vyšší formu rodinného života představoval patriarchální typ rodiny, polygamní partnerství muže a několika žen. Konečného vývojového stadia bylo podle Morgana dosaženo v rámci monogamní rodiny s árijským systémem pokrevního příbuzenství. ⁵⁾

John Ferguson McLennan (1827-1881) vytvořil v duchu evolucionismu koncepci instituce manželství: nejstarší údobí charakterizovaly exogamie a polyandrie, které vznikly jako důsledek omezených zdrojů obživy získávaných lovem a sběračstvím, z toho pak vyplynula zvyklost zabíjení dětí ženského pohlaví; až zemědělství, které zajistilo dostatečnou obživu, vedlo k zániku polyandrie a matrilinearity a následně k vzniku monogamie a patrilinearity, což položilo základy pro současný typ rodiny. Tato koncepce byla zpochybněna a odmítnuta, avšak McLennanem zavedené termíny (exogamie, endogamie aj.) jsou nadále užívány a jím nastolená témata jsou nadále nosná. Dílo: Primitive Marriage (Primitivní manželství, 1865). ⁶⁾

Johann Jacob Bachofen (1815-1887) vytvořil ucelenou koncepci vývoje rodiny a rodinného práva. Bachofenovy teze představovaly svébytnou směs pozdního romantismu a evolucionismu. V díle Das Mutterrecht (Mateřské právo) z roku 1861 předložil pojetí matriarchátu jako univerzálního historického stadia a celistvé vize světa, ideologického pojetí reality, které se projevovalo ve všech aspektech sociálního a kulturního života. Podle Bachofena lidstvo prošlo třemi univerzálními historickými stadii, vyznačujícími se specifickou formou příbuzenských vztahů, náboženské imaginace a pojetí politické moci: heterismem, matriarchátem a patriarchátem. Heterismus, bylo dobou archaické promiskuity, sexuální nevázanosti, bez pevných partnerských vztahů. Bachofen nazýval tento věk „telurickým“; jeho ústřední „Velkou bohyní“ byla obdoba řecké Afrodíté nebo římské Venuše, jejíž kult měl sexuálně orgiastický ráz. Matriarchát se prosadil až po dlouhém přechodném období konfliktů a anarchie. Vznikla rodina jako nástroj sociálního zabezpečení a ochrany žen. Hlavní příčinou nástupu matriarchátu byla změna v subsistenci, protože ženy hrály klíčovou úlohu při zavádění zemědělství. Hlavní bohyní matriarchátu byla archaická analogie řecké Démétér nebo římské Ceres. Mnohá témata řecké mytologie svědčí o dramatičnosti přechodu od matriarchátu k patriarchátu. Bohem patriarchátu ve starém Řecku byl Apollón, bůh slunečního kotouče, světla a krásného umění. Většina stoupenců teorie matriarchátu lokalizovala historický střet mezi matriarchátem a patriarchátem do druhého tisíciletí př. n. l., kdy achajské a dórské patriarchální pastevecké kmeny rozvrátily v egejské oblasti autochtonní matriarchální zemědělskou civilizaci. ⁷⁾

Alfred Reginald Radcliffe-Brown (1881 - 1955) se věnoval terénnímu výzkumu na Andamanských ostrovech v Bengálském zálivu a zabýval se studiem nativního etnika v severní Austrálii. Sociální antropologie se nadále soustředila především na příbuzenské a politické systémy. Velmi byla uznávána klasická monografie The Andaman Islanders: A Study in Social Anthropology (Andamanští ostrované: Sociálně antropologická studie, 1922). ⁸⁾

Bronislav Malinowski (1884 - 1942) prováděl výzkumy rodiny a příbuzenských systémů z perspektivy funkcionalistického paradigmatu a vědecké teorie kultury, kterou po celý život programově budoval. Malinowski příbuzenské systémy považoval za tu součást kultury, která institucionalizovaným způsobem uspokojuje lidské biologické potřeby v oblasti reprodukce. Své názory formuloval ve studiích Sex a represe divošské společnosti (1927) a Otec primitivní psychologii (1927), které dále rozpracoval v rozsáhlé monografii Sexuální život divochů v severozápadní Melanésii (1929). ⁹⁾

Alfred Louis Kroeber (1876 - 1960) navazuje na Morganův zájem o příbuzenskou terminologii. Zavádí základní kritéria používaná v různých systémech příbuzenské terminologie, která umožní tyto systémy lépe klasifikovat. Kroeber rozlišuje 8 takových kritérií: generace, rozlišování lineálů a kolaterálů, věkový rozdíl v rámci stejné generace, pohlaví/gender příbuzného, pohlaví/gender mluvčího, pohlaví/gender osoby tvořící spojující příbuzenský článek, rozlišení pokrevních a afinních příbuzných, skutečnost, zda osoba tvořící spojující článek žije. Problematikou pojmosloví a systému příbuzenských vztahů se obšírněji zabýval v práci California Kinship Systems (Kalifornské příbuzenské systémy, 1917), věnované především Šošonům. Kroeber se snažil ukázat, že *příbuzenská terminologie se přímo nevztahuje k soudobým či minulým společenským poměrům, ale je podmíněna „psychologickou“ dispozicí, čímž rozuměl formální dispozice lidského myšlení, které se přímo odrážejí v povaze jazyka. ¹⁰⁾

Robert Harry Lowie (1883 - 1957) se zabýval zejména problematikou příbuzenství a sociální a politické organizace preliterárních společností. Na základě empirických výzkumů (zejména v prostředí severoamerických indiánů) vyvrátil evolucionistické hypotézy o existenci skupinového manželství v nativním a prehistorickém prostředí prokázáním výskytu jádrové rodiny i v preliterárních společnostech, jakož i evolucionistickou představu, že matrilinearita předcházela patrilinearitu, a jiné přežívající hypotézy evolucionismu. Z díla: Culture and Ethnology (Kultura a etnologie, 1917), Primitive Society (Primitivní společnost, 1920). ¹¹⁾

George Peter Murdock (1897 - 1985) vytváří dodnes – zejména v americké antropologii – používanou klasifikaci systémů příbuzenské terminologie do šesti základních typů – havajský typ, eskymácký typ, súdánský typ, irokézský typ a podvojný Crow/Omaha typ příbuzenské terminologie. Kromě toho Murdock rozlišuje příbuzenské termíny podle způsobu použití na termíny adresné a referenční, podle jazykové struktury na termíny elementární (dědeček), odvozené (pradědeček) a popisné (romské dadeskero phral) a z hlediska rozsahu použití na deskriptivní (matčin bratr), popisující jednotlivé příbuzenské typy a klasifikační (české švagr), zahrnující pod jeden termín víc různých příbuzenských typů. Dílo: Social Structure (1949). ¹²⁾

V 70. letech Scheffler a Lounsbury (1971), kteří rozlišují kinship terminologies a relationship terminologies, přičemž první z nich jsou termíny založené na genealogických vztazích, druhé jsou termíny s širším významem, s konotací dalších sociálních vztahů. Tito autoři dokládají, že významová pole různých příbuzenských termínů jsou v různých jazycích odlišná a často nezahrnují čistě jen genealogické pozice. Proto jsou často příbuzenské termíny nepřeložitelné, protože za nimi existuje celý soubor významů (Scheffler – Lounsbury 1971). Příkladem může být české označení „strýček“, které v naší kultuře neoznačuje pouze kategorie matčina bratra, otcova bratra, manžela otcovy sestry nebo manžela matčiny sestry, ale označuje též staršího (v generaci rodičů), známého a váženého člověka. Není to tedy pouze příbuzenský termín, ale též označení sociální role, způsobu chování. ¹³⁾

TEORIE DESCENDENTNÍCH SKUPIN

Další generace britských antropologů přispěla do studia příbuzenství významnou teorií, která diskurzu příbuzenství následně dominovala několik desetiletí. Jednalo se o teorii descendentních skupin, resp. teorii unilineární descendence. Tato teorie považuje za základní jednotky příbuzenské, resp. sociální organizace jasně vymezené skupiny definované vztahem ke společnému předkovi. Členství v takových skupinách, nazývaných rody (lineages) či klany (clans), se odvozuje od společného předka unilineárně, tedy buď v ženské (matrilineárně) nebo v mužské linii (patrilineárně). Tyto celky jsou označovány jako skupiny korporované, které jednají jako jeden „právní subjekt“ – mají společné jméno, společný majetek, mají vůdce nebo náčelníka, který mluví jejich jménem a může rozhodovat o záležitostech celé skupiny, věnují se například obdělávání stejné půdy, atd. Takto vymezené skupiny mají exkluzivní členství, jasně vymezené hranice a přetrvávají v čase (jejich součástí bývají také mrtví předkové). Unilineární descendentní skupiny byly považovány za základ sociální struktury ve společnostech bez státu. Jedním ze stěžejních děl tohoto vlivného teoretického proudu byli Nuerové. Teorie descendentních skupin vznikla zejména na základě terénních výzkumů britských afrikanistů. Od konce 50. a začátku 60. let 20. století se začínají ve stále větší míře dělat výzkumy na Nové Guineji a v Melanésii, kde se teorie unilineárních descendentních skupin ukazuje jako nepoužitelná; ačkoli princip patrilineární descendence zde často měl silný normativní charakter (byl vnímán jako ideál), ve skutečném chování jednotlivců nehrál tak významnou roli – politické jednotky byly založeny spíše na teritoriálním a kognatickém principu. Nová generace antropologů tak kritizuje způsob, jakým je teorie unilineárních descendentních skupin aplikována na nejrůznější typy příbuzenských skupin ve společnostech, které jsou jinak značně odlišné, což nakonec svádí ke komparaci, která je však založena na mylných předpokladech. Změnil se nejen terén a etnografická data, ale také teoretický rámec uvažování, v němž teorie unilineární descendence vznikla. ¹⁴⁾

E. Evans-Pritcharde v díle Nuerové (1940) vychází z výzkumu u tohoto súdánského kmene. Evans-Pritchard zde představuje to, co se později stalo známé jako segmentární systém – rozdělení kmene Nuerů na rody (lineages) – unilineární descendentní skupiny – různých stupňů, které se spojují a stavějí do vzájemné opozice podle aktuálních potřeb (válka, spojenectví, krevní msta, atd.), a tvoří tak politické „segmenty“ společnosti.

Meyerem Fortesem v díle Dynamics of Clanship among the Tallensi (1945) ukazuje, jak u tohoto kmene v severní Ghaně tvoří descendentní skupiny rámec sociálního a politického života jeho členů.

Leslie Spier (1893–1961) pro klasifikaci severoamerických indiánských příbuzenských terminologií celkem osm typů: omaha, crow, salish, acoma, yuma, mackenzie bazin, irokézský a eskymo. Pro vytvoření těchto rastrů klasifikujících indiánské příbuzenské terminologie se ovšem staly klíčovými Kroeberovy distinktivní prvky z roku 1909. ¹⁵⁾

Kritika Bachofena

O matriarchátu jako vládě žen se zmínil již Joseph-François Lafitau ve spise Mœurs des sauvages ameriquains comparées aux mœurs des premiers temps (Mravy amerických divochů ve srovnání s mravy prehistorických dob, 1724) a abbé Desfontaines v knize Le nouveau Gulliver, ou voyage de Jean Gulliver, fils du capitaine Gulliver (Nový Gulliver aneb cesty Jeana Gullivera, syna kapitána Gullivera, 1730). Lafitau srovnával tento systém se společenskou organizací Lýků, Skythů a dalších starověkých národů, které znal z četby antických autorů, a dospěl k názoru, že matriarchální zřízení (gynekokracie, gynécocratie) bylo v minulosti rozšířeno i na Předním východě a ve Středomoří. Představa matriarchátu, která těžila z rituálů antiky (Thesmoforia, Bona Dea), byla oživena v 18. století. Bachofenova vize lidských dějin oslovila různorodé autory, představitelé anglosaské antropologie Johanna Jacoba Bachofena vesměs ignorovali. John Ferguson McLennan označil v pojednání Studies in Ancient History (Studie rané historie, 1876) Bachofenovu knihu za „mystickou“ a doporučil místo ní studii La mère chez certains peuples de l’antiquité (Matka u určitých starověkých národů, stálá hodnota lidí starých dob) z roku 1867 od Francouze Girarda-Teulona. Lewis Henry Morgan se o Bachofenově díle dozvěděl až po publikování svých vlastních prací o matrilineárním systému u indiánských kmenů. Bachofenovým dílem byli ovlivněni němečtí etnologové, kteří se hlásili k difuzionismu, například Fritz Graebner nebo Wilhelm Schmidt. Ve druhé polovině 20. století použila teorii matriarchátu v bachofenovském duchu autorka koncepce Staré Evropy (Old Europe) americká archeoložka litevského původu Marija Gimbutasová (1921–1994), která předložila na základě svébytného výkladu neolitu a chalkolitu (eneolitu) jihovýchodní Evropy a východního Středomoří mytopoetickou vizi evropské prehistorie, v níž se mísí myšlenky pozdního romantismu a difuzionismu se současným feminismem a postprocesuální archeologií. ¹⁶⁾

Kritika Morgana

Někteří Morganovi žáci jako Lorimer Fison (1832–1907) v Austrálii nebo Adolphe Francis Alphonse Bandelier (1840–1914) ve střední Americe prováděli rozsáhlý terénní výzkum, jenž měl prokázat správnost jeho tezí. O Morganovo dílo projevili zájem zakladatelé marxismu. Karl Marx se údajně chystal napsat o Morganovi knihu a Friedrich Engels začlenil ve studii z roku 1884 nazvané Der Ursprung der Familie, des Privateigenthums und des Staates (1884, česky: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Praha: Zář, 1906, v novějším překladu Praha: Svoboda, 1948) Morganovo pojetí pravěkých dějin do obecné vize historického materialismu. Klasické evolucionistické paradigma, na jehož budování se Lewis Henry Morgan podílel, bylo následujícími generacemi antropologů ve Spojených státech amerických a ve Velké Británii kritizováno. Zejména škola Franze Boase se stavěla k Morganovu dílu odmítavě. Určité rehabilitace se Lewis Henry Morgan dočkal po druhé světové válce ze strany představitelů neoevolucionismu Leslieho Whita, Juliana Stewarda a Marvina Harrise. Nové způsoby rozumění příbuzenství, přestože jsou nepochybně přínosné, byly dosud dílčí a fragmentární a zatím nevyústily do věcné a jasně formulované teorie. Novým a nejvýraznějším motivem pro „nové studium příbuzenství“ se pak stává zejména od druhé poloviny devadesátých let 20. století pokrok v oblasti genetiky a medicíny – antropologie příbuzenství začíná zkoumat, jakým způsobem nové reprodukční technologie ovlivňují naše chápání příbuzenství a celkově sociální vztahy v západních společnostech. ¹⁷⁾

Kritika teorie unilineární descendence

Adam Kuper kritizuje teorii unilineární descendence a dokládá, že ačkoli se tato teorie prezentovala jako jeden z největších úspěchů britského strukturálně-funkcionalistické antropologie čtyřicátých let minulého století, který se zrodil v souvislosti s výzkumy afrikanistů, jednalo se v podstatě o transformaci teoretických koncepcí evolucionistických badatelů 19. století, zejména Morgana a Maina (Kuper 1982). Ukazuje například, jak britští antropologové opustili zastaralý pojem klan, aby jej následně resuscitovali a předložili v novém hávu jako segmentární systém (Kuper 1982). ¹⁸⁾

Ladislav Holý se ve své základní práci o příbuzenství jasně vyjádřil nejběžnější názor sociálních a kulturních antropologů. Domnívá se, že mnohá etnika žijící v novoguinejské vysočině se spříznila díky sdílení potravy. To, že je přivedla matka na svět, není pro ně tak důležité, jako spíš skutečnost, že jim dává potravu. ¹⁹⁾

Otázkou zůstává, co je vlastně příbuzenství, co zkoumá, a jestli vůbec existuje doména příbuzenství, která je univerzální a jíž všechny lidské společnosti na světě jako takovou rozeznávají a připisují jí kulturní význam. Novým a nejvýraznějším motivem pro nové studium příbuzenství se pak stává zejména od 2. pol. 90. let 20. století pokrok v oblasti genetiky a medicíny - antropologie příbuzenství začíná zkoumat, jakých způsobem nové technologie ovlivňují naše chápání příbuzenství a celkově sociální vztahy v západních společnostech.

HOLÝ, Ladislav. Anthropological Perspectives on Kinsspip (Antropologické perspektivy příbuzenství), 1997, str. 90-91, str. 16

MALINA, Jaroslav a kolektiv. Encyklopedie antropologie [online] Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2009-2014 [cit. 25.04.2015]. Dostupné z www:http://is.muni.cz/do/sci/UAntrBiol/el/encyklopedie/encyklopedie.html

SOUKUP, Václav. Antropologie, Teorie člověka a kultury. Praha: 2011, str. 290, ISBN 978-80-7367-432-8



Počet shlédnutí: 19