Vypracovala: Nikola Koláříková

Obor: VSRRK

Datum: 29. 4. 2017

Anotace: Cílem této práce je na základě literární rešerše, historického kontextu a terminologického kontextu zodpovězení otázky zda je „Feminismus věda, nebo ideologie?“.

Klíčová slova: feminismus, gender, emancipace, ženské hnutí, věda, ideologie

Téma feminismus nabízí velkorysý prostor k diskuzi. Celý tento fenomén se vyvíjí zcela kontinuálně s vývojem celé společnosti. Z pohledu ženy, žijící v České republice, si dovoluji tvrdit, že se ženy staví na roveň mužů v mnoha oblastech a ženská práva se stala neoddělitelnou součástí moderní společnosti.

Feminismus je jev, který nemá jasné teoretické vymezení. Někdy je charakterizován jako věda, ideologie, filozofie, myšlenkový směr či sociálně-politický směr. Ani jedna z těchto variant není špatně, jelikož v současnosti není ukotven.

V této práci s názvem „Feminismus jako věda, nebo ideologie?“ se na základě literární rešerše zabývám odpovědí na tuto otázku. V první kapitole je stručně vymezena literární rešerše na téma feminismus jako vědy či ideologie. Následně si ujasníme, co jednotlivé pojmy (feminismus, věda, ideologie) znamenají. Poté se dostane na řadu kritické zhodnocení a v závěru vymezím svůj názor na tuto problematiku.

Akademická i laická diskuze na toto téma je v současnosti bohatá. Česká literatura, co se kvantity týče, nemůže konkurovat zahraniční. Neznamená to ale, že by se feminismus u nás neřešil. Otázka postavení a role feminismu se začala ve veřejných diskuzích skloňovat v průběhu 20. století a v akademické diskuzi se potom feminismus začal objevovat frekventovaněji od 80. let 20. století. Tuto relevantní literaturu lze rozdělit na pojetí feminismu v pozitivním a negativním smyslu.

Významnými zahraničními autorkami, které se zasloužily o teoretizování feminismu, jsou Sandra Harding¹⁾, která zavedla nejvíce používanou typologii feminismu, a Evelyn Fox Keller²⁾, jež vytvořila typologii feministické kritiky vědy. Naopak negativní pojetí je vlastní například Josefu Hausmannovi³⁾.

Pro účely této práce bude v následujících kapitolách diskutována převážně literatura česká. Názor, že feminismus je vědou, rozpracovala například Věra Sokolová v odborném článku Současné trendy feministického myšlení⁴⁾ nebo také Jiřina Šiklová, která se podílela na publikaci Nové čtení světa⁵⁾. Feminismem jako vědou se také zabývá Jan Mátonoha, ve své studii s názvem Žena a věda: feministické epistemologie a kritika vědeckého diskurzu⁶⁾. Naopak autoři, kteří označují feminismus jako ideologii, jsou zejména zmíněný Josef Hausmann⁷⁾ nebo také Jindřich Brož⁸⁾.

V této kapitole si definujeme pojmy, které jsou klíčové pro tuto práci. Jsou to pojmy: věda, ideologie a feminismus. Chtěla bych hned v úvodu této části zdůraznit, že žádný z těchto pojmů nedisponuje všeobecně uznávanou definicí. Vybrala jsem definice odborníků, které se v současném akademickém diskurzu ustálily.

Když se řekne slovo věda, každému z nás se vybaví něco, co stojí na pevných vědeckých základech, je kompletní, racionální a objektivní. Všichni si pod tímto pojmem dokážeme představit něco konkrétního, co jde ale obtížně popsat. Málo kdo dokáže definovat vědu tak, aby vyzdvihl její pravou podstatu.

Americký filozof vědy Ernst Nagel, uvádí, že věda je organizovaný způsob shromažďování znalostí, který je vždy spojen s vysvětlením. Dle Nagela se věda snaží „zkoumat a v obecných pojmech formulovat podmínky, za nichž se objevují různé události, přičemž výroky o takových určujících podmínkách jsou vysvětlením odpovídajících dějů.“⁹⁾ Oproti této definici vnímá John Desmond Bernal vědu velice široce, a to jako aktivitu, která se odehrává ve společnosti. Věda je dle Bernala jakýmsi středobodem mezi praxí a ideovým dědictvím, který směřuje k pochopení.¹⁰⁾

Každý z autorů vnímá vědu jako určitou společenskou aktivitu, je však nutné zdůraznit, že se jedná o komplexní jev, který nelze redukovat na určitý proces či oblast poznání. Z tohoto důvodu je vhodné použít definici od Ivany Holzbachové, která poskytuje dostatečný prostor. Holzbachová uvádí, že „ji můžeme charakterizovat jako duchovní činnost, jejíž náplní je teoretické a systematické poznávání skutečnosti. Pro tuto činnost je charakteristický soubor metod, které používá buď souhrnně nebo v určitém výběru, a to tak, aby to bylo přiměřené zkoumanému předmětu. Požaduje se, aby tato činnost byla zaměřena na studium faktů, aby se přitom používalo logické myšlení, a tedy také to, aby výsledek této činnosti, vědecká teorie, odpovídal svou stavbou požadavkům logiky; požaduje se, aby jak metody, tak výsledky jejich aplikace byly co nejpřesnější.“¹¹⁾

V současné době však získává pojem vědy novou podobu, neboť tradiční obraz vědy je již jakýmsi přežitkem, jež není schopen reagovat na proměny moderní společnosti. Z tohoto důvodu se věda dostala do sféry, kdy je nutné zodpovědět vztah mezi věděním v sociálním a kulturním kontextu. Představy o autonomní vědě, která předkládá čistou prokazatelnou pravdu, tak dnes nestačí. Věda může být svou podstatou multidisciplinární - skládá z řady disciplín, interdisciplinární - nachází se na průsečíku různých disciplín a transdisciplinární, kdy se ozývají mimo expertů i hlasy laiků.

Podobně jako je tomu u vědy, je to i s definicí pojmu ideologie, který je v povědomí celé společnosti, nicméně vymezit všeříkající definici je obtížné. Konkrétně u nás v České republice, si spouta lidí spojí pojem ideologie s negativním konceptem ideologie v souvislosti s politickými idejemi. Tento pejorativní význam však není zcela objektivní, ideologii v obecné rovině je nutné chápat jako soustavu názorů určité sociální skupiny, které mohou být vhodné i nevhodné.

Britský sociolog Anthony Giddens uvádí, že ideologie je soubor sdílených představ, hodnot, postojů a názorů, jejichž smyslem je zejména ospravedlnit zájmy majoritních či dominantních skupin ve společnosti. Autor úzce spojuje pojem ideologie s mocí, dle Giddense totiž ideologie slouží k legitimizaci mocenských rozdílů.¹²⁾

Pavel Šaradín, který se zabýval historickými proměnami pojmu ideologie, poskytuje širší a poněkud modernější definici. Uvádí, že se jedná o systém kolektivního dodržování a udržování idejí a postojů, které v sobě nosí jistý model sociálních vztahů. Tento model ospravedlňuje určitý model chování, jenž je ve skupině realizován. „Ideologie je souhrnným označením pro upravená a hotová myšlenková schémata, která nejsou ovlivnitelná žádnou novou zkušeností. Ideologie je dogmatickým, uzavřeným systémem, který je udržován kolektivním úsilím za účelem pouhého získání nebo obhajoby stávající mocenské konfigurace.“¹³⁾

Tento pojem je stěžejním pojmem celé práce. Ženská emancipace, boj za rovnoprávnost žen a mužů je dlouholetá záležitost, ale feminismus je o hodně mladší. Feminismus nemá univerzálně platnou definici, přičemž nemá ani jasné zařazení. Může být chápán jako filozofie, sociální teorie, politický směr, nebo také ideologie či věda. Pozice feminismu se velice těžce prokazuje, neboť každý vnímá tento nový fenomén odlišně.

Český sexuolog Jaroslav Zvěřina uvádí, že se nejedná o ucelenou soustavu idejí, spíše se jedná o proces postupného vývoje názorů, jenž vede k emancipaci žen. Jedná se o soubor idejí, na jejichž základě se ženy snaží prokázat vyšší hodnotu ženství a zkoumá veškeré skutečnosti, které staví muže proti ženám.¹⁴⁾ Socioložka Jiřina Šiklová naopak z pozice ženy uvádí, že „feminismus je schopnost a ochota přijmou možnost i jiné interpretace a vidění reality, než na jakou jsme byli až dosud zvyklí.“¹⁵⁾ Na těchto definicích jsme si ukázali právě onu rozporuplnost, která se vyskytuje kolem tohoto tématu.

Obecně můžeme říci, že mezi základní východiska feminismu patří zejména vědomý odpor proti všem předsudkům, které plynou z genderového rozlišování sexuálních rolí. Usiluje o rovné příležitosti pro muže i ženy bez rozdílu. Ženy odmítají stereotypy, které spojují ženy s rolí matky, manželky či madony. „Jedná se o názorový vývoj skládající se z různých odnoží snah o emancipaci žen. Složená povaha tohoto myšlenkového směru by měla vést k jeho pluralistickému popisu jako „feminismů“ nejrůznějšího zabarvení.“¹⁶⁾ Pokud bychom chtěli zacházet úplně do detailu, je nutné rozlišovat i jednotlivé formy feminismu, protože každá z nich zaujímá jiné stanovisko a přesvědčení.

Feminismus má odlišné podoby, které uznávají rozdílné myšlenkové směry. Současné feministické trendy vymezuje americká socioložka Judith Lorber. Rozlišuje tři základní kategorie feministického hnutí, ze kterých následně vychází jednotlivé směry. Lorbert rozděluje teorii genderově reformní, genderově motivovaného odporu a třetí vlnu feminismu, která reprezentuje rozmanitost.¹⁷⁾ První skupina prosazuje podobnost mezi ženami a muži. Usiluje o zrovnoprávnění žen ve společenském životě, přičemž usiluje o odstranění stereotypů. Typicky se jedná o liberální, rozvojové či sociální směry. Druhá skupina reprezentuje odpor, neboť ostře kritizuje uspořádání společnosti, kde přísluší větší a silnější role mužům. Jedná se o radikální a anarchistické směry. Poslední kategorie je velice rozličná a reprezentují ji všechny moderní směry – mužský feminismus, ekofeminismus, multirasový feminismus a další. Tyto směry obecně usilují o možnost seberealizace ženského pohlaví v běžném životě s důrazem na specifické aspekty.

Tak jako se měnila společnost z tradiční na moderní, vyvíjel se feminismus. Vlivem technického pokroku docházelo k vyšší vzdělanosti, úrovně znalostí a dovedností a ke zvýšení životní úrovně obyvatel. Muži dostali příležitost uplatnit se v nových oborech, zaučují se na nové pracovní pozice a díky těmto novým pracovním příležitostem a novému způsobu života, nástupu industrializace a urbanizace získávají i nové postavení ve společnosti. Začínají se více než kdy předtím podílet na dění ve společnosti. V tento moment do dění vstupují i ženy, které tuto změnu zaznamenávají také. Jenže většina žen je díky zavedeným stereotypům stále brána jako manželka, matka a tak se jejich hlavní úloha omezuje na péči o domácnost a děti. Nemohou rozvíjet svoji osobnost tak, jak by chtěly, chybí jim seberealizace a aktivní účast, na organizaci a podílení se na společenském dění.

První vlna feminismu je obecně datována od poslední třetiny 18. století až do roku 1930. Lze ji stručně charakterizovat jako hnutí za práva žen. Ženy ve společnosti nemají rovné postavení jako muži, nedostává se jim stejných příležitostí co se týče vzdělávání, pracovních příležitostí, ale chybí zde i rovnost v právech občanských a politických.

Podle Francouzské deklarace byla základní práva přisouzena všem lidem, ale realita byla jiná. Ve skutečnosti tato práva měla pouze část mužů a ženy žádné. První masové hnutí veřejně vystoupilo za Velké francouzské revoluci. Za úspěch můžeme považovat to, že se toto hnutí odhodlalo vystoupit na veřejnosti, navzdory tomu, že situace pro ženy zůstala téměř beze změny. V čele tohoto hnutí stála významná francouzská pre-feministka Olympe de Gouges, v roce 1791 napsala pozměněnou deklaraci s názvem „Deklarace práv ženy a občanky“. V USA se počátky feminismu spojují s kampaní za zrušení otroctví. ¹⁸⁾

Ženám z vyšších vrstev se vzdělávání dostává, ale mnohé z nich jsou stále vedeny poslušnosti a poddajnosti. Využívat nabytých znalostí a vědomostí mohou pouze v omezeném okruhu lidí, neboť jim stále není umožněno pracovat a realizovat se v oblastech, které jsou určeny pouze mužům.

Za první anglickou vlaštovku lze považovat Mary Wollstonecraftovou, která ve svém díle z roku 1792 s názvem „Obrana práv žen“ zpochybňuje předsudky vůči ženám. Dalším významným Angličanem spojeným s feminismem je liberální myslitel John Stuar Mill. Zabýval se postavením žen ve společnosti a prosazoval jejich práva. V roce 1869 napsal dílo s názvem „Poddanství žen“. ¹⁹⁾Ve Velké Británii se v polovině 19. století objevuje hnutí za volební právo žen „sufražetky“. Název vznikl z anglického slova suffrage, což v překladu znamená volební právo. Sufražetky se nebojí vystupovat na veřejnosti a prosazovat své názory a požadavky. Cíleně narušují politická jednání, upoutávají pozornost držením hladovek a někdy i nepřípustným chováním, porušují zákony, dopouští se škod na majetku, nechávají se účelně uvěznit. Díky svému radikálnímu přístupu si toto hnutí dokázalo získat nejen mnoho příznivkyň, ale aktivně ho podporovali i muži. Tak jako mělo hnutí sufražetek mnoho sympatizantů, mělo i své odpůrce. Urputné snažení přerušila 1. světová válka. Po 1. světové válce bylo ženám volební právo přiznáno v mnoha evropských zemích. Podle Sokolové jsou důvody dva. Prvním je, že ženy během války dokázaly, že jsou schopné se v mnoha oblastech vyrovnat mužům, například byly schopny je zastoupit v mnoha zaměstnáních, vykonávat mužskou práci a organizovaly Červený kříž. Druhým důvodem se stala celosvětová krize a nástup fašismu.²⁰⁾

Mezi významné české představitele, které určitými způsoby prosazovali emancipaci žen, patří například: Magdalena Dobromila Rettigová, Vojtěch Náprstek, Božena Němcová, Karolína Světlá, Eliška Krásnohorská, Tomáš Garrigue Masaryk a Františka Plamínková.

Františka Plamínková je považována za první českou feministku. Narodila se v Praze v rove 1875. Byla učitelkou, političkou, novinářkou a organizovala ženské hnutí. Stala se senátorkou, prosadila právo žen na vzdělání, přispívala svými články do časopisů pro ženy, zlepšila postavení učitelek, zasloužila se o zrušení celibátu pro ženy v tomto povolání. Od dětství se stýkala s Masarykovými. Zastala se prezidenta Beneše, když napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi v roce 1938. Měla možnost legálně zůstat v cizině, ale do vlasti se vrátila, jelikož si nedovedla představit, že by nechala národ bez povšimnutí v těchto těžkých časech. Dostala se pod dohled gestapa, byla zatčena, ale nebála se dál pokračovat v činnostech spojených s Ženskou národní radou. Seznámila se s mladou Miladou Horákovou, která se stala její přítelkyní a předala ji své zkušenosti i vedení Ženské národní rady. Milada Horáková oproti Františce Plamínkové prosazovala i plnohodnotný život pro ženy, nejen absolutní rovnoprávnost mezi pohlavími, které prosazovala právě Plamínková. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942 byla v rámci heydrichiády zatčena a popravena.²¹⁾

Druhou vlnou se označuje období 60.-80. let 20. století. Hlavní cíle první vlny byly v mnoha zemích naplněny během meziválečného období. Po 2. světové válce, kdy se společnost zotavovala a budovala znovu to, co bylo válkou zničeno se ženská hnutí na chvíli zeslabila. Společnost se opět začala vracet k tradičnímu způsobu života. Hlavním role žen byla péče o domácnost a rodinu. Formálně rovnoprávnost mužů a žen existovala, ale skutečný stav byl odlišný. Ačkoliv se ženám dostávalo stejného práva na vzdělání, měly větší kontrolu nad vlastním tělem, získaly právo na potrat, přístup ke všem profesím, málokdy se jim dostalo seberealizace, po které toužily. Konkrétní příklad bych chtěla uvést na „typických amerických hospodyňkách“ z tohoto období. Byly to dobře mladé, krásné, vzdělané ženy, které pocházely z dobrých rodin, materiálně zajištěné, ale přesto byly nešťastné. Jelikož jim chyběla právě seberealizace, po studiích a zaměstnání následovala svatba. Žena se stala matkou a její okruh zájmů se měl dle zažitého vzorce omezit na rodinu. Ženy propadaly často depresím a cítily se méněcenné, chybí jim vlastní identita. U nás v důsledku komunistického režimu druhá vlna nebyla tak silně pociťována. ²²⁾

Za nejznámější představitelku druhé vlny považuji Betty Friedanovou. Byla americkou feministickou aktivistkou a spisovatelkou. V roce 1963 napsala dílo s názvem „Feminine Mistique“. Kritizuje v něm americkou tradicionalistickou společnost té doby. Založila „Nation Organization for Woman“ a zasloužila se o to, že se téma toto téma dostalo na akademickou půdu. ²³⁾

Třetí vlnou můžeme označit současný feminismus, který je datován od 90.let 20. století. Jelikož cíle předchozí vlny byly téměř naplněny, feminismus se v současnosti rozbíhá různými směry. Mnozí autoři děl o feminismu, také Sokolová využívají k popisu dnešní situace klasifikaci myšlenkových směrů podle socioložky Judith Lorber. Ta je v roce 1993 rozdělila do tří základních kategorií „Tzv. reformní feminismy se snaží proniknout do patriarchálního systému a změnit jej prostřednictvím úprav zákonů a ekonomických možností. Tzv. feminismy odporu naopak argumentují, že patriarchát se nedá změnit zevnitř, a doporučují ženám, aby se organizovaly a svou rovnost dosáhly mimo patriarchální struktury. Třetí soubor feministických proudů pak představuje tzv. třetí vlnu feminismu, která v druhé polovině a ke konci 80. let přinesla zásadní změnu v pohledu na gender, pohlaví a sexualitu“ ²⁴⁾ První dva směry vychází z druhé vlny a pokračují v ní v obměněné podobě.

Genderově reformní směry, které mají za cíl legislativní změny, které by zaručily ženám stejné možnosti jako mužům, zdůrazňuje podobu muže a ženy. Do této skupiny se řadí liberální, marxistický, socialistický a rozvojový feminismus.

Teorie genderově motivovaného odporu naopak zkoumá, v čem se myšlení muže a ženy odlišuje, rozchází se tak v tomto směru s reformní teorií. Mezi tyto teorie patří feminismus lesbický separatistický, radikální, hlediskový, psychoanalytický.

Feminismus třetí vlny se roztříštil do tolika různých směrů, že zapomněl, co bylo jeho pravou podstatou. Dnes nemůžeme jednoznačně popsat obecné cíle, díky různorodosti jednotlivých skupin a jejich záměrů, které sledují. Třetí vlna nám přinesla propojení genderu a dalších kategorií nerovností, které se vyskytují ve společnosti, jako je sexuální orientace, rasa, etnická příslušnost, společenská třída a sociální postavení, věk, náboženské vyznání (či jeho absence) apod. Gender už není pouze vnímán jako základní podstata, ale součást složitého systému společenské stratifikace a diskriminace. Do této mnohočlené skupiny se řadí mužský , multirasový, post-moderní feminismus,feminismus sociální konstrukce, gueer teorie (která vychází z postmoderního feminismu), ekofeminismus, spirituální feminismus a kyberfeminismus. ²⁵⁾

Jak uvádí Jindřich Brož, existují čtyři skupiny, které si v průběhu let utvořily charakteristický postoj k feminismu. V první skupině jsou lidé, kteří nevěnují problematice feminismu velkou pozornost, pouze v případě, kdy se jedná o medializované kauzy. Druhou skupina představují typicky ženy, které se ideově přiklání k feminismu, nicméně aktivně neparticipují. Třetí skupinu představují feministky a feministé, pro které je feminismus určitým posláním. Poslední skupinu potom tvoří lidé, kteří si pojem feminismus spojují s celospolečenským nebezpečím.²⁶⁾ Každá z těchto skupin vnímá feminismus z jiného pohledu, a tak i v jejich přesvědčení představuje tento myšlenkový proud odlišné zařazení – vědu či ideologii.

Feminismus je mnohdy prezentován jako věda, kdy se zastánci tohoto proudu hájí tezí, že všechna tvrzení jsou založena na vědeckém základě, která odráží současnou společnost, její složení a procesy. Toto tvrzení zastává i česká historička a kulturní antropoložka Věra Sokolová, která uvádí, že „podle současné vědy existuje jen to, co je pojmenované, popsané a uložené v knihovně či muzeu. Ženy se svým alternativním viděním světa však zasáhly i do vývoje vědy.“²⁷⁾

Feminismus ve smyslu vědy zpochybňuje současný vědecký základ, neboť jej považují za zkreslený historickými událostmi a společenskými nerovnostmi. Feminismus deklaruje, že biologická odlišnost mezi muži a ženami není v rámci plnění kulturní role nijak důležitá, neboť se jedná pouze o společenskou a kulturní kategorii a pohlavní roli. Feministky tak tvrdí, že odlišná biologická stavba těla a další rozdílné znaky pohlaví jsou pouze příčinou genderových předsudků.²⁸⁾

Feministky kritizují zejména tzv. maskulinní charakter vědy, jenž spočívá tom, že moderní věda je charakterizována mužskými vlastnostmi, které jsou naprostým opakem feminity. Současná teorie vědy postavená na racionalitě, objektivitě, nestrannosti či logickém uvažování je nekompletní. Feminismus a feminita reprezentují také emocionalitu, spontánnost a další znaky, jež by měly být také platnou součástí moderní vědy.

Velice výstižně hodnotí feminismus jako vědu Jan Mátonoha, který se věnuje genderovým studiím. Uvádí, že „feministická kritika tvrdí, že badatel není v žádném případě nějakým anonymním hlasem přicházejícím odnikud, nýbrž konkrétním individuem s konkrétními společenskými motivacemi, cíli, ideologickými zájmy, očekáváními a představami, politickou a osobní historií, poznávacím zázemím atd. Právě všechny tyto aspekty nevyhnutelně ovlivňují průběh a výsledky bádání. Feministické pojetí vědy a vědění nechce tyto aspekty zamlčovat, potlačovat, zamést jednoduše pod koberec ve jménu údajného nestranného objektivismu, naopak je chce přiznat, otevřít, naučit se je reflektovat a s jako takovými pracovat.“²⁹⁾

Feminismus klade důraz na situovanost vědění a sebereflexi badatele, přičemž usiluje o proměnu vědeckého paradigma, aby bylo vědecké uvažování liberálnější. Feminismus jako takový je tak vědou, která sama na základě rozsáhlého a různorodého bádání zkoumá genderové aspekty současné teorie vědy, ale i společnosti v širším měřítku.

Jak již bylo předesláno, postoje a názory na zařazení feminismu se liší. Někdo uznává feminismus jako vědu, jiní jej však vidí jako ideologii. Tento názor zastává Jindřich Brož, který uvádí, že feminismus není žádnou vědou, naopak jej označuje za pseudovědu a dokonce i ideologii.³⁰⁾

Autoři, jež se staví za tradiční teorii vědy a vymezují se proti feminismu, napadají feminismus ze strany vyvrácení zdánlivé vědecké teorie. Například Brož uvádí, že největším problémem je, že feministická fakta nelze dokázat, ani vyvrátit. Nicméně právě průkaznost je základním požadavkem vědy, a tak nelze bez dalšího považovat feminismus za vědu. Dále autor uvádí, že feminismus nemá jednotné učení, a tak nedisponuje teoretickou základnou nauky. Brož tím říká, že se jedná o ideologii, která hledá své stanovisko.³¹⁾

Můj postoj k feminismu

Tak, jako všechno kolem nás, i feminismus vnímá každý jedinec odlišně. Sám o sobě je feminismus obtížně pojmenovatelným jevem a na každého působí jinak. Pro někoho je životním posláním a někdo třeba nemá ani ponětí, že existuje. Každý z nás, i když nejsme přímým aktérem, jsme objektem jeho působení.

Když se ohlédnu zpět do minulosti, jsem nesmírně vděčná ženám i mužům, kteří se snažili o změnu společnosti pozitivním směrem vpřed. Jako žena narozená v 90. letech si nedovedu představit, že bych neměla stejný přístup ke vzdělání, možnosti volby budoucího povolání nebo stejná občanská a politická práva jako muži. Z tohoto důvodu je pro mě naprosto pochopitelné, že ženy měly potřebu tuto zoufalou situaci změnit.

Někdo by mohl podotknout, že když byly cíle první vlny feministek naplněny a po 1. světové válce se ženám dostalo možnosti volit, proč lačně prahly po dalších změnách. Obě války byly velkým zásahem do života lidí. Vyšší zájmy šly stranou a lidé se snažili hlavně přežít. S postupnou regenerací celých států se vrací do normálu i životy všech občanů. Muži vydělávají peníze, organizují a účastní se společenského dění a ženy se opět začínají cítit odsunuté na druhou kolej. Ačkoliv mají stejná práva jako muži, společnost po nich vyžaduje roli vzorných manželek a matek. A protože nejsme všichni stejní, všem ženám tato role nevyhovuje. Cítí se zoufalé, izolované, nepotřebné. Nevyužívají své dovednosti a znalosti, jak by si přáli, cítí se nedoceněné. Druhou vlnu za boj změnu pohledu celé společnosti na ženy, které mají potřebu seberealizace plně podporuji.

Mám dojem, že když se v České republice vysloví pojem feminismus mnozí z nás ho vnímají negativně. Evokuje v nás představu krásou neoplývajících žen, které nenávidí muže a snaží se všechno zvládnout sami. České obyvatelstvo bylo z velké části ovlivněno komunismem a socialismem, který má podíl na nepochopení feministického proudu a jeho hlavního poslání. Vlivem minulého režimu málokterá československá žena mohla pocítit zoufalou situaci amerických hospodyň z předměstí. Režim, který omezoval naše základní práva a svobody nedával feminismu moc prostoru.

Můj názor na současný stav je rozporuplný. Je vědecky dokázáno, že muž a žena jsou od přírody odlišní. Proto nejsem zastánce nově vzniklých extrémních myšlenkových proudů. Každá lidská bytost je individuální, má svůj názor a své potřeby. Příroda to tak zařídila, abychom nebyli všichni stejní a my bychom to měli tolerovat. Měli bychom se vzájemně tolerovat. Zastávám názor, že rovné příležitosti mají být pro všechny a ve všech směrech bez ohledu na pohlaví, věk, národnost, rasu, sexuální orientaci apod., svět by měl být zbaven předsudků, ale na druhou stranu vše má své meze. Nemůžeme absolutně smýt rozdíl mezi mužem a ženou nebo mezi mladým a starým člověkem a naopak nemůžeme protěžovat jednu skupinu (například právě ženy) a tím diskriminovat ostatní.

Feminismus - ideologie

Nyní se dostávám k odpovědi na hlavní otázku této práce „Feminismus věda, nebo ideologie?“. Já jsem nakloněna názoru, že feminismus představuje spíše ideologii, než vědeckou disciplínu. Jak už jsem v textu uvedla, ideologie je u nás neprávem vnímána v negativním slova smyslu. Feminismus, jako většina ideologií, začal správnou myšlenkou a správně vytyčenými cíli. Nicméně dnešní podoby feminismu kazí pověst.

Své tvrzení opírám zejména o tradiční vědy, které prokazují, že žena a muž jsou od přírody odlišní. Na druhou stranu jsem přesvědčena, jak píše Šiklová, „feminismus patří mezi profilující ideje druhé poloviny dvacátého století, podobně jako třeba idea lidských práv“³²⁾, a tak je nutné jej vnímat jako rovnoprávný a plnohodnotný názorový proud. Z tohoto důvodu nejsem zastáncem zažitých předsudků genderových rolí, kdy je žena tradičně spojována s rolí matky a hospodyně a muž jako živitel rodiny. Domnívám se, že by se v této oblasti měla najít individuální a přirozená společenská rovnováha.

Cílem této práce bylo dojít k odpovědi na otázku „Feminismus věda, nebo ideologie?“. V literární rešerši jsem představila autory, které se zabývali tímto tématem. Dále jsem definovala pojmy věda, ideologie a feminismus, abychom měli konkrétní představu, o co se jedná a čím se budeme zabývat.

K odpovědi na otázku bylo potřeba i historické vymezení jednotlivých etap feminismu, abychom pochopili, za jakých okolností vzniknul, co bylo jeho cílem a posláním a udělali si představu o tom, jak se vyvinul do dnešní podoby. Potom jsem přešla ke kritickému zhodnocení, k tématu feminismu jako vědy a feminismu jako ideologie.

V závěru práce je popsán můj vlastní názor na tuto problematiku s důrazem na události, které můj subjektivní postoj k tomuto tématu ovlivnily a vysvětluji, proč si myslím, že je feminismus ideologie.

Tištěné zdroje

BERNAL, John. Věda. In: HOLZBACHOVÁ, Ivana. Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno:Filozofická fakulta,

DOČEKALOVÁ, Pavla, Kamil ŠVEC a Jaroslav DANEŠ. Úvod do politologie. Praha: Grada, 2010. 246. ISBN 978-80-247-2940-4.

FOX KELLER, Evelyn. Keywords in Evolutionary Biology. Harvard University Press, 1998. ISBN 0-674-50313-9

GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-124-4.

HARDING, Sandra. The Science Question in Feminism. Cornell University Press, 1986. ISBN 9780801493638.

HAUSMANN, Josef. Nahota feminismu. Ústí nad Labem: Reneco, 2002. ISBN 8086563014.

HOLZBACHOVÁ, Ivana. Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno: Filozofická fakulta.

MÁTONOHA, Jan. Žena a věda: feministické epistemologie a kritika vědeckého diskurzu. In: LINKOVÁ, Marcela, ČERVINKOVÁ, Alice. Myšlení hranic: genderové pohledy na racionalitu, objektivitu a vědoucí subjekt. Sociologický ústav AVČR, 2005. ISBN 80-7330-050-8.

NAGEL, Ernst. Věda. In: HOLZBACHOVÁ, Ivana. Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno: Filozofická fakulta.

SOKOLOVÁ, Věra. Současné trendy feministického myšlení. In: VALDROVÁ, Jana. Abc feminismu. Brno: Nesehnutí, 2004. ISBN 80-903228-3-2.

ŠARADÍN , Pavel. Historické proměny pojmu ideologie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. ISBN 80-85959-94-1.

ŠIKLOVÁ, Jiřina. Únava z vysvětlování, In: CHŘIBKOVÁ, M. a kol. Nové čtení světa, Feminismus devadesátých let českýma očima. Praha: 1999. ISBN 80-902443-6-X.

VALDROVÁ, Jana. Abc feminismu. Brno: Nesehnutí, 2004, s. 202. ISBN 80-903228-3-2.

Internetové zdroje

BROŽ, Jindřich. Feminismus: ideologie směřující k totalitarismu. Feminismus [online] © 1999 [cit. 22. dubna 2017]. Dostupné z: http://feminismus.stylove.com

BIOGRAPHY.COM Editors. A&E Television Networks. Betty Friedan Biography.com. The Biography.com website [online] © 2017 [cit. 29. dubna 2017]. Dostupné z: http://www.biography.com/people/betty-friedan-9302633

UHROVÁ, Eva. Františka Plamínková. © Eva Uhrová, 2015 [cit. 29. dubna 2017]. Dostupné z: http://www.femistory.cz/frantiska-plaminkova/

ZVĚŘINA, Jaroslav. Feminismus a jeho současné podoby. Centrum pro studium demokracie a kultury [online] 2004 [cit. 26. 4. 2017]. Dostupné z: https://old.cdk.cz/rp/clanky/174/feminismus-a-jeho-soucasne-podoby/ 

Počet shlédnutí: 116