Vypracovala Zuzana Machová

Obor: VSRRK

Kulturní relativismus se zabývá studiem mimoevropských kultur, jako naprosto jedinečných, neopakovatelných entit, které je možné pochopit či popsat jedině v kontextu jejich vlastních hodnot, norem, idejí. Kulturní relativismus hlásá pluralitu a rovnocennost všech kultur. Podle kulturního relativismu nemůžeme žádnou z kultur označit za horší či lepší, jelikož nemáme žádné objektivní měřítko podle kterého by bylo možné je posuzovat. Kulturní relativismus se vyvíjí do dvou směrů, umírněný a extrémní. Kulturním relativismem se zabýval Franz Boas, který je označován za zakladatele americké kulturní antropologie.

Koncept kulturního relativismu Koncepce kulturního relativismu se zformovala na počátku 20. století a stala se jedním ze základních principů moderní sociokulturní antropologie 20. století. Zrodila se v opozici k evolucionistickému evropocentrismu, který hodnotil způsob života jiných národů, společností a kultur na základě srovnání s normami a hodnotami evropské kultury. Koncepci kulturního relativismu anticipoval již německý etnolog Leo Frobenius, ale do antropologických výzkumů kultury ji uvedl americký antropolog německého původu Franz Boas, jehož k ní přivedly lingvistické výzkumy indiánských jazyků. Boas a jeho žáci (Ruth Benedictová, Melville Jean Herskovits, Alfred Louis Kroeber aj.) se na rozdíl od evolucionistických antropologů opírali o pluralistickou koncepci dějin, podle níž se jednotlivé kultury mohou vyvíjet svými vlastními prostředky libovolným směrem. O další rozpracování koncepce kulturního relativismu, která přistupuje ke každé kultuře jako k jedinečnému fenoménu, se v průběhu 60. a 70. let 20. století zasloužili představitelé americké nové etnografie (antropologie, kognitivní, antropologie, symbolické etnosémantiky a etnovědy), kteří vytvořili i řadu nových metod a technik terénního výzkumu (emická deskripce kultury aj.). V antropologických výzkumech kultury se rozlišuje relativismus mezikulturní a relativismus introkulturní, který předpokládá osobitý vývoj oblastí v rámci jedné kultury. V současné antropologii existují dvě základní varianty kulturního relativismu: 1. tzv. umírněný kulturní relativismus, který respektuje jedinečnost hodnot a norem zkoumané společnosti, ale připouští možnost srovnávání kultur a stanovení obecných zákonitostí; 2. radikální kulturní relativismus, který tuto možnost popírá. V 60. letech 20. století došlo k ostré polemice mezi oběma křídly, která vyústila ve sblížení původně vyhrocených stanovisek.¹⁾

Franz Boas (1858 - 1942) Na rozdíl od francouzských sociologů se Boas nezabýval teoretickými úvahami, ale kladl důraz na empirický výzkum. Překonání evolucionistických modelů kultury v americké antropologii je spojeno se jménem antropologa německého původu Franze Boase. První vážný útok na základní postuláty evolucionismu učinil Boas ve své slavné přednášce Omezení komparativní metody v antropologii, se kterou vystoupil na vědeckém sympoziu v roce 1896. Zdůraznil zde, že podobnost kulturních prvků není důkazem jejich historických vztahů a společných počátků. Realističtější přístup při zkoumání jednoty kulturních procesů spočívá podle jeho názoru jak ve výzkumu historického původu konkrétních kulturních prvků, tak ve studiu jejich difuze a uplatnění v různých kulturách. Boas proto požaduje „detailní studie obyčejů v rámci kultury, která je praktikuje v přímé souvislosti s výzkumem jejich geografického šíření mezi sousedními kmeny“.11 Tento podle Boase kvalitativně nový metodologický přístup umožňuje skoro vždy „vysledovat s nemalou přesností historické příčiny, které vedly k formování zvyků a psychologických procesů…, rekonstruovat historii vývoje myšlení s daleko větší přesností, než nám dovolí zobecňování komparativních metod“.12 V pracích Mysl primitivního člověka (1911), Primitivní umění (1926), Antropologie a moderní život (1928), Obecná antropologie (1938) a Rasa, jazyk a kultura (1940) Boas dále rozpracoval otázky historismu a induktivní metody a položil tak základy amerického difuzionismu. Boas se narodil v rodině úspěšného židovského podnikatele v Mindenu ve Vestfálsku. Původním vzděláním byl přírodovědec – studoval fyziku, matematiku a geografii na univerzitách v Heidelbergu, Bonnu a Kielu. Postupný odklon od přírodních věd k etnografii a etnologii u něho proběhl v průběhu let 1878–1888. Změnu v jeho vědecké orientaci způsobila expedice na Baffinův ostrov v letech 1883–1884. Zde se Boas více než geografickým výzkumům věnoval studiu eskymácké kultury.13 Po ročním pobytu v New Yorku (1884–1885) a návratu do Německa, kde se stal asistentem v zeměpisném muzeu v Berlíně, se zúčastnil expedice, která v letech 1886–1887 studovala kulturu indiánů na území Britské Kolumbie (západní pobřeží Kanady).Vedle Boasových terénních výzkumů je významná i jeho činnost organizátorská a pedagogická. Boas působil jako vydavatel časopisu Science (1887), organizoval antropologické sbírky pro Chicagskou světovou výstavu (1893), modernizoval časopis American Anthropologist (1898). Byl jedním ze zakladatelů American Anthropological Association, působil jako správce antropologických sbírek v American Museum of Natural History. V roce 1898 nastoupil jako profesor antropologie na Columbia University, která se za jeho života stala centrem moderních antropologických výzkumů.²⁾

Jak sem zmínila již v úvodu, kulturní relativismus se vyvýjí dvěma směry - umírněný a extrémní.

Umírněný kulturní relativismus se jeví jako oprávněný přístup ke kulturním odlišnostem, se stal jedním ze základních postulátů moderní kulturní antropologie. Jeho umírněnou variantu prosazoval jeden z klasiků kulturního relativismu Melville J. Herskovits, podle něhož percepce reality je u jedince podmíněna konvencemi daného společenství. Navzdory tomu ovšem nachází v různých formách lidské kultury určité univerzálie: morálka je univerzální, podobně jako estetické cítění, jejich reálné projevy jsou ovšem z hlediska různých kultur specifické a často rozdílné. Umírněný kulturní relativismus sice vychází z konstatování jedinečnosti jednotlivých kultur, ale zároveň připouští formulaci určitých obecných zákonitostí jejich vývoje a jejich vzájemnou komparaci ³⁾

Extrémní kulturní relativismus Antropologie druhé poloviny 20. století stále více rozvíjela radikální kulturní relativismus, který též můžeme nazvat extrémním, který odmítá jakékoliv hodnocení výsledků výzkumu odlišných kultur a odmítá také možnost stanovení obecných zákonitostí kulturního vývoje. Díky tomu se vyhraněný kulturní relativismus stal předmětem ostré kritiky a terčem polemik a skepse, která v konečném důsledku zpochybnila i celkem oprávněná východiska umírněného relativismu.

Ruth Benedictová byla žákyně, asistentka i spolupracovnice Franze Boase a nejvýznamnější představitelka amerického konfiguracionismu. Benedictová přispěla k rozvoji Boasovy školy kulturní antropologie, kdy jako základní cíl určila studium zvyků, obyčejů či hodnot, kterými se liší různé společnosti s různými kulturními tradicemi. Benedictová razila názor, že kultura je to, co integruje lidi v jednotlivých společnostech, společné ideje a normy, komplexní celek zahrnující všechny zvyky, které člověk nabyl jako člen společnosti. V roce 1931 převzala vedení Katedry kulturní antropologie na Kolumbijské univerzitě z důvodu Boasovy nemoci. Během druhé světové války prováděla různé výzkumy strategicky významných národů jako např.Japonsko či Thajsko. Osobitý popis japonské kultury nejlépe vystihuje její kniha s názvem Chryzantéma a meč i přesto, že je zpracována metodou studia kultury na dálku.

Alfred Louis Kroeber je považován za historika, lingvistu a jednoho z největších postav v historii americké antropologie. Vystudoval angličtinu a literární vědu a v dalším studiu se věnoval antropologii. Kroeber, hlavní nástupce Boasovy školy, byl druhý Američan, který získal doktorát z antropologie. Striktně odlišil kulturu od společnosti, zatímco společnost se vyskytuje všude tam, kde existuje skupinový život (například u včel, mravenců nebo vyšších primátů), kultura se skládá z osvojitelných a sdílených hodnot, norem a zvyků. Kultura představuje podle Kroebera nadindividuální entitu, která působí na jedince zvnějšku obrovskou silou. Kroeber převzal od Herberta Spencera pojem superorganický, který použil pro vymezení kultury jako nadindividuální, autonomní a specificky lidské entity, stojící nejvýše v hierarchii jsoucna, jejíž organizační princip a zákonitosti se vymykají anorganickým a organickým faktorům. Kultura sice vzniká jako prostředek adaptace lidí na přírodní prostředí, ale nabývá nadindividuální, autonomní a nebiologické kvality. Roku 1952 analyzoval s Clydem Kluckhohnem více než sto padesát vymezení kultury a podal následující definici: „kultura je produkt, je historická, zahrnuje ideje, vzorce a hodnoty, je selektivní, lze se jí učit, je založena na symbolech a je abstrahována z chování a z produktů chování.“ Alfred Louis Kroeber se tak výrazně zasloužil o to, že američtí antropologové nadále dávali přednost konceptu kultury před sociální strukturou, prosazovanou britskou funkcionalistickou školou. ⁴⁾

Kulturnímu relativismu je vytýkána především teze, že jednotlivci různých kultur žijí jakoby v „odlišných světech“ a jejich vize reality je nesouměřitelná s příslušníky jiných kultur, jejichž vnímání světa je naprosto odlišné. Tato absolutní jinakost by ve skutečnosti nepřipouštěla mezikulturní kontakty a již vůbec ne antropologické zkoumání. Extrémní relativismus se jeví stejně zavádějící jako etnocentrismus. Kulturní relativismus nahrazuje výjimečnost povýšeně koloniálního pohledu výjimečností kognitivního apartheidu. Radikálnímu relativismu je tedy vytýkána absolutizace kulturních diferencí, která vede k rezignaci na vzájemné pochopení.⁵⁾

Kulturnímu relativismu dnešní doby se vytýkají především morální rizika, nahlíží totiž na ostatní kultury s ohromnou tolerancí. Kulturní relativismus učí o tom, že každá kultura je zcela jedinečná, že nelze žádnou kulturu srovnávat s jinou. Co když ale některé kultury mají pro nás až nepřijatelné morální tradice či rituály? V dnešní době, kdy je nám umožněno cestovat do různých koutů světa, navštěvovat různé země a poznávat odlišné kultury, či přijímat přistěhovalce z různých zemí dochází velmi často ke střetu dvou pohledů na věc.

Kulturní relativismus se vymezuje proti etnocentrismu a evolucionismu.

Etnocentrismus z řečtiny: ethnos, „rod, kmen, pospolitost“ a kentron, „střed“), přístup, jenž vnímá myšlenky nebo praktiky jiné kultury výhradně podle hledisek vlastního společenství (etnického, národního, politického, náboženského). Etnocentrická hodnocení bývají zkreslená, protože nedokáží rozpoznat skutečné kvality jiných kultur. Jejich autoři a stoupenci obvykle nejsou schopni nebo ochotni přiznat jiným kulturám jejich vlastní hodnotová měřítka. Pojem etnocentrismu zavedl do společenských věd v roce 1906 americký sociolog, antropolog a ekonom William Graham Sumner (1840–1910) a interpretuje ho jako postoj, jenž za správnou normu považuje jen vlastní kulturu, s níž se identifikuje. Podle amerického antropologa Georga Petera Murdocka je etnocentrismus emocionálním i intelektuálním zdůvodněním nadřazenosti vlastní sociální skupiny. Etnocentrismus je nebezpečný i ve vědě, protože stimuluje neobjektivní hodnotící přístupy k studiu sociální reality. Sociální a kulturní antropologii 20. století se podařilo odstranit doktrínu etnocentrismu ze společenských věd při studiu mimoevropských národů a prosadit hledisko kulturního relativismu. ⁶⁾

Vznik sociální a kulturní antropologie je nerozlučně spjat se zrodem jednoho z nejvlivnějších vědeckých hnutí druhé poloviny 19. století - evolucionismu. Základy antropologie jako integrální vědy o člověku, společnosti a kultuře poloţili představitelé evropské etnografie, etnologie, archeologie a antropologie druhé poloviny 19. století, kteří vymezili základní tematické okruhy antropologických výzkumů a vytvořili tak předpoklady pro konstituování moderní sociální a kulturní antropologie. Evolucionismus byl mezinárodním hnutím, jeţ zasáhlo většinu evropských zemí, i kdyţ vůdčí úlohu sehrála anglická věda. Přitom si je třeba uvědomit, ţe to, co dnes z časové perspektivy označujeme jako evoluční směr v antropologii a etnologii, nebylo v době svého vzniku jednotnou školou. K tvůrcům evolucionismu patřili představitelé různých vědních disciplín a výzkumných orientací, které spojovala snaha o posti- ţení evoluce lidské kultury. V průběhu let 1860—1890 vznikla řada prací, které poloţily základ evolucionistického paradigmatu. Jeho jádro tvoří teorie endogenní změny, která předpokládá, ţe hybnou silou dějin je progresivní evoluce vyrůstající z lidské tvořivosti a schopnosti inovace. ⁷⁾

V širším slova smyslu je evolucionismus názor, že realita i každá její součást se vyvíjejí. V sociologii se takto určují školy, které chápou společnost jako součást přírody, tedy že i na ni (tj. na společnost) se vztahují evoluční zákony. Ovlivňovala myšlení hlavně ve druhé polovině 19. století. Ve dvacátém století se odkaz evolucionismu objevuje ve své přeměněné podobě jako neoevolucionismus. Hlavní reprezentant původního proudu je Herbert Spencer. Evolucionismus vychází z pozitivistického proudu a je sám o sobě hodně diferencovaný. Jedna z hlavních myšlenek je, že nejrůznější společnosti prochází stejnými vývojovými stadii. Tato stadia na sebe plynule navazují, přičemž mezi nimi neexistují žádné překryvy ani skoky. Revoluce je vnímána jako patologický jev. ⁸⁾

V kulturním relativismu se skrývá velký počet morálních rizik. Velmi často totiž nahlíží na ostatní kultury s obrovskou tolerancí, promíjí jim leckdy až morálně nepřijatelné věci. Často i v tématech, které ohrožují například zdraví nebo dokonce životy či lidskou důstojnost. Otázkou je : máme zakročit? Nebo k problematice pouze přihlížet? Jako příklad nám zde může posloužit ženská obřízka. V některých afrických zemích se stále provádí ženská obřízka, je to tradiční rituál a součást života každé ženy. V jejich kultuře je to zcela normální zvyk, který provádí už mnoho let. V evropských kulturách je ale něco takového naprosto nepřijatelné. Co když se ale rozhodnou přestěhovat do některé z evropských zemí? Bylo by správné to tolerovat, jako jejich zvyk? Myslím, že v žádném případě. Dle mého názoru by každý měl dodržovat zvyky a zákony země, ve které žije. Ačkoli je to u nich zcela normální, měli by pochopit, že ve většině zemí je to nezákonné a trestané.

Kulturní relativismus je téma, se kterým se setkáváme jak se říká ,,dnes a denně„. Potencionálnímu čtenáři bych rozhodně doporučila projít si historii kulturního relativismu, která skrývá mnoho zajímavých poučení. Jako hlavního autora bych čtenáři doporučila Franze Boase či Ruth Benedictovou, jejichž díla mě zaujali nejvíce. Jelikož je Franz Boas považován za průkopníka moderní antropologie, jistě by si měl čtenář přečíst i něco o jeho životě a výzkumech. Pak už se čtenář může sám rozhodnout, kdo ho nejvíce zaujal a jaké literatuře se bude nadále věnovat.

MALINA, Jaroslav. Antropologický slovník, aneb, Co by mohl o člověku vědět každý člověk: (s přihlédnutím k dějinám literatury a umění). Brno: Akademické nakladatelství CERM, c2009. ISBN 978-80-7204-560-0.

PAIDEIA - PHILOSOPHICAL E-JOURNAL OF CHARLES UNIVERSITY » Current Issue. PAIDEIA - PHILOSOPHICAL E-JOURNAL OF CHARLES UNIVERSITY » Home [online]. Copyright © Dabs [cit. 03.06.2017]. Dostupné z: http://paideia.pedf.cuni.cz/?sid=2&lng=cs&lsn=10&jiid=13&jcid=107

Veřejné služby Informačního systému [online]. Copyright © [cit. 03.06.2017]. Dostupné z: https://is.vsfs.cz/el/6410/leto2014/B_IAC/um/Soukup_prehled_antrop_teorii-1_cast.pdf

Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Kulturní relativismus [online]. c2015 [citováno 3. 06. 2017]. Dostupný z www.: <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kulturn%C3%AD_relativismus&oldid=12291878> 

Počet shlédnutí: 99