obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web

Historie: • sudetsti_nemci_v_soucasnosti_a_nemecka_narodnostni_mensina_v_cr
2023:u3v:sudetsti_nemci_v_soucasnosti_a_nemecka_narodnostni_mensina_v_cr

Obsah

Hlavní stránka

Sudetští Němci v současnosti a německá národnostní menšina v ČR

Přednáška se zaměřuje na současný život sudetských Němců a německé menšiny v České republice, včetně jejich sociálních, kulturních a politických aktivit, snah o udržení německého jazyka a kultury, a jejich role v české společnosti. Zahrnuje také diskusi o vzájemném vnímání a smíření mezi Čechy a Němci.

Představení aktivních německých organizací v ČR

(tichá hudba na pozadí – klavír nebo smyčce, jemná, neutrální; jednotlivé části čte umělý hlas, vždy po krátké pauze mezi pasážemi, zároveň se na obrazovce objeví logo a případně fotografie z činnosti daného spolku)

🎙️Hlas (příjemný, mužský nebo ženský tón, lehce dokumentární):

„V České republice dnes působí celá řada institucí a spolků, které se aktivně věnují německo-českým vztahům. Představme si některé z nich.“

🖼️[Zobrazí se logo Goethe-Institutu]
🎙️„Goethe-Institut“
„Oficiální kulturní instituce Spolkové republiky Německo. V Praze organizuje výstavy, filmové projekce, jazykové kurzy i debaty o aktuálních společenských tématech. Věnuje se propagaci němčiny a mezikulturnímu dialogu.“

🖼️[Zobrazí se záběr Německého velvyslanectví v Praze – např. sídlo v Lobkovickém paláci]
🎙️„Německé velvyslanectví v Praze“
„Diplomatické zastoupení Německa v České republice. Podporuje kulturní, vzdělávací i vzpomínkové akce, spolupracuje s krajanskými spolky a připomíná společnou historii.“

🖼️[Logo Hanns Seidel Stiftung + fotografie z některého semináře v ČR]
🎙️„Nadace Hannse Seidela“
„Politická nadace blízká bavorskému CSU. Věnuje se vzdělávání, odborným konferencím a přeshraniční spolupráci. V České republice podporuje mimo jiné i česko-německý dialog o dějinách.“

🖼️ Seliger-Gemeinde
🎙️„Seligerova obec je organizací sudetoněmecké sociální demokracie. Navazuje na tradici německé sociálnědemokratické dělnické strany v první republice a připomíná ty sudetské Němce, kteří bojovali proti nacionalismu a nacismu a zasazovali se o svobodu a demokracii. Dnes se hlásí k myšlence sjednocené a svobodné Evropy a pořádá akce podporující česko-německý dialog.“

🖼️[Logo Ackermann-Gemeinde + záběr z nějakého společného setkání nebo studentské akce]
🎙️„Ackermann-Gemeinde“
„Křesťansko-sociálně orientovaná organizace s kořeny v poválečném vysídleneckém hnutí. Dnes pořádá kulturní a duchovní setkání, podporuje mladé lidi v rámci Dialogu mladých a buduje mosty mezi Čechy a Němci.“

🎙️Závěr:
„Díky těmto institucím se německá kultura a jazyk v České republice znovu stávají viditelnou součástí veřejného prostoru. A zároveň pomáhají hojit staré rány minulosti.“

🎵 (hudba mírně zesílí a postupně se vytrácí)
🖼️ (Na závěr promítnout společný obrázek – např. setkání česko-německé mládeže, kulturní akce, společný koncert apod.)

Úvod

Dobrý den vážení a milí studenti,

uteklo to jako voda, a máme tady poslední přednášku. Protože je opakování matka moudrosti, tak si připomeneme, že v naší minulé přednášce jsme se vydali do míst, kde kdysi stávaly německé vesnice, a na vlastní oči jsme viděli stopy po poválečném odsunu, který začal fakticky hned po skončení války v roce 1945. Tenhleten první, takzvaný neorganizovaný odsun, byl vlastně takovým eufemismem pro ty hrůzy, které se tehdy odehrávaly. A na něj navázal oficiálně organizovaný odsun, který probíhal od roku 1946, a většinou skončil v roce 1947, ale v některých případech pokračoval dokonce i po roce 1948.

Prošli jsme krajinou, kde dodnes narážíme na torza zaniklých obcí, na opuštěné kostely a hřbitovy, kam už hodně dlouho nikdo nepokládá na Dušičky věnce. Nahlédli jsme do zarostlých ovocných sadů, kde už nikdo nesklízí jablka ani hrušky. A to všechno nám pomohlo pochopit, že odsun nebyl jen politickým rozhodnutím, ale hlubokým zásahem do životů tisíců lidí – a také do samotné krajiny, která dodnes nese tyto jizvy.

Naše přednášková série je omezená šesti díly, a tak už se nemůžeme podrobně věnovat tomu, jak se vysídleným Němcům žilo v Německu. Ale sluší se říct alespoň krátce, že to pro ně často nebyl jednoduchý nový začátek. Mnozí byli v novém prostředí považováni za přivandrovalce, ne vždy se setkali s pochopením a začlenění trvalo minimálně jednu generaci. A i když se nakonec usadili a našli nový domov, vzpomínky na původní vlast nikdy zcela nevymizely.

Dnešní přednáška ale bude zaměřena především na ty Němce, kteří v Československu zůstali.

Odsunutí Němci přišli o československé občanství už na základě dekretů prezidenta Beneše. Výjimku dostali jen ti, kteří prokázali antifašistickou činnost, žili ve smíšených manželstvích nebo byli nepostradatelní pro průmysl. Přišel odsun, ale po jeho skončení bez občanství byli i ti Němci, kteří mohli, nebo museli v Československu zůstat. Ti si mohli o občanství individuálně požádat, ale mnoho z nich tak neučinilo – někteří z obav, jiní ze vzdoru. Někteří Němci říkali, že žádnou žádost nepodávali, aby o občanství přišli, tak že nebudou ani žádat, aby ho zase dostali. A další si ponechali status „bez státní příslušnosti“, protože si chtěli uchovat možnost odejít do Německa, kde měli příbuzné. V roce 1953 komunistický režim občanství německé menšině hromadně vrátil, ale paradoxně z toho žádné velké nadšení nebylo.

Mnozí Němci se postupně přizpůsobili nové realitě, ať už z pragmatických důvodů, nebo v důsledku společenského tlaku. Až do konce 80. let byla německá kultura v Československu téměř neviditelná. Němčina se neučila na školách, v médiích neexistovala žádná německá menšinová produkce a veřejně se mluvilo o Němcích jen v souvislosti s odsunem. Lidé, kteří doma stále mluvili německy, byli často označováni jako „ti z pohraničí“ nebo se sami raději definovali třeba jako „Češi s německými kořeny“, než aby přímo řekli, že jsou Němci. Dodnes je to vidět – i při sčítání lidu v roce 2021 bylo patrné, že řada lidí s německými předky váhala, zda se k německé národnosti přihlásit. Německá identita v Čechách tak zůstává složitým tématem, které si vyžaduje velkou opatrnost v tom, jak o něm lidé hovoří.

Pořád jen málokdo z lidí německého původu se dnes jednoduše označí jako „Němec“. Spíše používají různé specifické označení, které odráží jejich individuální vnímání vlastní příslušnosti. Někteří se cítí být zároveň Čechy i Němci, jiní se hlásí k regionálním kořenům nebo preferují něco na způsob Evropanství. Setkáme se tak s širokou škálou označení jako „němečtí Moravané“, slovenští nebo karpatští Němci, „Slovenkoněmka“ nebo Karpatoněmka pokud se jedná o ženu, nebo „čeští Němci“. Jiní se označují především podle historického regionu, odkud pochází jejich rodina – říkají o sobě, že jsou Šumavané, „Egerlanddei, od Chebu, obyvatelé Bohemie“, nebo „Prajzové“, Prušáci, kde zase to označení pro ženy je skoro až poetické - Prajzula. Další zdůrazňují svou propojenost s Evropou a říkají: „Nepřemýšlím, jestli jsem Čech, nebo Němec – jsem Evropan.“

Takhle pestrou identitu neměli Němci vždycky, a ten jejich příklad hezky ukazuje, jak se to může vyvíjet. Národnost, to není něco, co byste vám jednou provždy napsali do občanky a hotovo. Navíc dneska se národnost už v Čechách do žádných dokladů nesmí psát, pevně dané je jenom občanství. Někdo se cítí jako Čech, Němec, nebo třeba něco mezi, a během života se to může měnit. Je to takový živý proces, který se vyvíjí. A ti, kteří mají pocit nějaké blízkosti k německé kultuře, tak mají dneska možnost se projevit. Německé spolky tady v Čechách se hodně snaží, aby se na to kulturní dědictví nezapomnělo. Pořádají akce, udržují tradice a snaží se lidem připomínat, že ty historické vazby mezi Čechy a Němci tu pořád jsou. A my se dneska podíváme na to, jak to vlastně vypadá s německou menšinou dneska. Jaké výzvy a příležitosti přináší současnost? O tom si dnes budeme povídat s prezidentem všech německých spolků v České republice.

Závěr

Dnešní přednáška nám uzavřela naši šestidílnou cestu česko-německými vztahy. Začali jsme pohledem na německé menšiny ve světě, poté jsme sledovali historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci od středověku až k První republice. Probrali jsme dramatické období mezi světovými válkami, osudové roky druhé světové války a následný odsun, který zásadně proměnil tvář českých zemí.

Viděli jsme, jak dramatické události minulosti ovlivnily život nejen těch, kdo museli odejít, ale i těch, kdo zůstali. A také jsme se přesvědčili, že vztahy mezi Čechy a Němci nebyly jen konfliktní, ale že vždy existovaly i snahy o spolupráci a smíření. Dnes jsme slyšeli, jak německé spolky v České republice udržují kulturní tradice a jak se česko-německé vztahy postupně proměňují k lepšímu.

A právě téma smíření je dnes klíčové. Na jedné straně musíme být schopni přiznat křivdy, které se Němcům v poválečných letech staly. Na druhé straně nelze zapomínat ani na historické okolnosti a na to, že mnozí Češi si z války odnesli hluboké rány. Smíření ale neznamená zapomnění – znamená pochopení minulosti takové, jaká byla, a hledání cesty, jak spolu žít bez historických břemen.

Není to lehké, o tom žádná. Ale čím dřív k tomu dojde, tím líp. Napjaté vztahy měli Němci i s Francouzi nebo třeba Belgičany, ale tam do toho dokázali říznout dřív a dnes jsou v porovnání s námi o pár kroků napřed. Nám ta cesta trvá déle, ale i tady jsou lidé, kteří se o smíření snaží. Třeba Ackermann-Gemeinde, spolek, který vznikl už v roce 1946 mezi vysídlenými Němci a později sehrál důležitou roli v budování česko-německého dialogu. V 90. letech navázal partnerství s českými organizacemi, pořádal diskuse, konference, podporoval společné projekty – a vlastně tak trochu prolamoval ledy.

Složitost toho všeho možná nejlépe vystihla jedna odsunutá Němka, přesněji Šumavanka, jak si sama říkala. Celý život vzpomínala na svůj geliebten Heimat, milovanou vlast. Mohla si v sobě nést křivdu, že o něj přišla, a dlouho s tím bojovala. Nakonec ale dospěla k přesvědčení, že pokud se budeme dívat jen zpátky, nikam se neposuneme.

Když jsem jako student psal práci o Češích a Němcích a sháněl k tomu materiály, napsal jsem jí dopis s otázkou, jak se dokázala povznést nad všechny ty nespravedlnosti, které zažila. Odpověděla mi, že rozhodně nemůžeme a nesmíme zapomenout na to, co se stalo na obou stranách. Ale zároveň mi napsala, že když měla pocit, že vzpomínky jsou až moc těžký, pomáhalo jí připomenout si slova z Otčenáše: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ A pak tam připsala, že odpuštění není slabost, ale síla – a že smíření není zapomenutí, ale cesta k lepším vztahům.

No a to je ono! Dnes už naštěstí česko-německé vztahy nestojí na otázkách majetku nebo viny, ale na spolupráci, kultuře a porozumění. Spousty českých měst má partnerství s německými obcemi, probíhají společné česko-německé projekty a mladá generace už vnímá Německo spíše jako normálního souseda než jako historického nepřítele.

Doufám, že jsem vás touto přednáškovou sérií nějak nezdecimoval, nebo nenaštval, že jsem ukázal třeba na některé věci jiný pohled, a že jste si z ní odnesli aspoň nějaké otázky k přemýšlení.

Chtěl bych poděkovat všem, kteří se na našich přednáškách podíleli, a také vám, že jste to s námi vydrželi až do konce. A kdo ví – třeba se u nějaké další přednášky ještě někdy setkáme.

Děkuji za milou společnost, bylo to s vámi fajn a přeji vám krásný den!

Uvítání a beseda s prezidentem všech německých spolků v ČR

Jak to teď vypadá s česko-německými vztahy? Jaká je vaše pozice jako prezidenta shromáždění všech německých spolků v Čechách?

Možná bychom se měli nejprve podívat na historický kontext. Víme, že Němci byli do českých zemí pozváni už v 11. a 12. století českými panovníky. Pokud přeskočíme celý vývoj, dostaneme se k prvnímu sčítání lidu v roce 1921 v tehdejším Československu. K německé národnosti se tehdy přihlásilo přes tři miliony obyvatel, což představovalo významnou část populace. Je však důležité dodat, že mezi německy mluvící obyvatele se řadili i Židé, kteří se ve velké míře hlásili k německé národnosti, protože jejich rodným jazykem byla němčina – příkladem může být Franz Kafka.

Na základě tehdejšího sčítání lze říci, že přibližně na jedné třetině území Československa žilo německy mluvící obyvatelstvo. Po vzniku republiky ale nastala složitá situace. Československý stát si upevňoval své pozice, což se dotklo i německé menšiny, která měla pocit, že byla odsunuta na okraj společnosti. Tento pocit nebyl neopodstatněný – například už v ústavě bylo uvedeno: „My, národ československý, vyhlašujeme republiku“, přičemž Němci, Maďaři a další národnosti byli z této formulace vynecháni.

Kromě toho německou menšinu postihly i konkrétní problémy. Velkou ránu představovala hospodářská krize, která obzvlášť tvrdě dopadla na oblasti s německým obyvatelstvem, protože šlo často o průmyslové regiony. Lidé přicházeli o práci a československá vláda upřednostňovala české firmy. Máme například zdokumentováno, že v Ústí nad Labem se ve 30. letech stavělo sídliště, na jehož realizaci byly vybrány pouze české firmy z Prahy, nikoliv místní německé podniky.

Další problém představovalo rušení německých škol. Z pohledu české strany šlo o opatření k posílení státní identity, ale pro německou menšinu to byla diskriminace. Velkým problémem se stala také vyhláška, podle které žádný vedoucí pracovník nesměl mluvit pouze německy, ale musel ovládat i češtinu, což splňoval málokdo.

S nástupem nacistického Německa se situace radikálně změnila. Hitler využil nespokojenosti sudetských Němců a sliboval jim ochranu. Po okupaci následovala tragédie druhé světové války, po jejímž skončení přišel odsun většiny Němců do Německa. Podle historických pramenů v Československu zůstalo 200 000 až 250 000 Němců. Ti, kteří zde zůstali, většinou spadali do tří kategorií:

1. Byli nepostradatelnou pracovní silou,
2. Žili ve smíšených manželstvích,
3. Byli antifašisté, kteří mohli doložit odboj proti nacismu.

Po válce měla německá menšina jen minimální možnosti se jakkoliv realizovat. Veřejně se nesmělo mluvit německy, němčina se neučila ani ve školách. Moje matka šla do školy, aniž by uměla jediné české slovo. Všechny děti musely přejít na češtinu a přijmout nový kulturní rámec.

Vznik organizací a proměna vztahů

V roce 1969 vznikl Kulturní svaz občanů německé národnosti, který funguje dodnes. I když po roce 1968 přišla normalizace a zakladatelé svazu byli postupně odstraňováni, organizace samotná přežila. Svaz měl sídlo v Praze a místní organizace například v Žacléři, Ústí nad Labem nebo Chomutově. Brno bylo jedinou výjimkou, i když neleželo u hranic s NDR.

Po roce 1989 se německé spolky začaly více organizovat. Nejprve vznikl Svaz Němců v Československu, který zahrnoval i Karpatské Němce na Slovensku. Po rozdělení Československa v roce 1993 vznikl na Slovensku Spolek Karpatských Němců, zatímco u nás Shromáždění německých spolků v České republice.

Dnes shromáždění sdružuje 22 samostatných spolků a spravuje dvě obecně prospěšné společnosti – Základní školu česko-německého porozumění a Gymnázium Thomase Manna.

Mezi další organizace, které se věnují německé kultuře, patří například Ackermann-Gemeinde, Seliger-Gemeinde nebo Goethe-Institut, který se zaměřuje na propagaci němčiny a německé kultury v České republice.

Sudetoněmecká krajanská sdružení a jejich proměna

Vztahy mezi sudetskými Němci a Českou republikou prošly zásadní proměnou. Zatímco v období studené války byla politika krajanských sdružení vůči Československu často konfrontační a jejich požadavky zahrnovaly například navracení majetků, dnes jsou tyto vztahy mnohem přátelštější. V 90. letech ještě někteří bavorští premiéři požadovali restituci majetku, ale postupně se jejich rétorika změnila.

Například Heimatkreise (domovské spolky) stále udržují kontakt s českými městy, odkud byli jejich členové odsunuti. Vztahy mezi městy, jako je Opava a Bamberk, Moravská Třebová a Staufenberg nebo Liberec a Augsburg, jsou dnes velmi úzké.

Zajímavým příkladem je Nový Jablonec, který byl postaven v Německu jako nový domov pro vysídlené obyvatele původního Jablonce nad Nisou.

Současný stav a budoucnost

Podle sčítání lidu v roce 2021 se k německé národnosti v České republice přihlásilo téměř 25 000 obyvatel. Tento trend jsme podpořili mediální kampaní, která ukázala, že německá menšina dnes nemusí být pouze lidé, kteří mluví německy, ale i ti, kdo se hlásí k odkazu svých předků.

Kampaň zahrnovala i osobnosti jako Tomáš Lindner, redaktor Respektu, který je dvojjazyčný a pomohl ukázat, že německé kořeny nejsou překážkou, ale součástí kulturní identity.

Naší vizí je uchovat historický odkaz Němců v českých zemích. Chceme pečovat o tuto historii a zajistit, aby se na ni nezapomnělo.

Děkuji za rozhovor.



Počet shlédnutí: 23

2023/u3v/sudetsti_nemci_v_soucasnosti_a_nemecka_narodnostni_mensina_v_cr.txt · Poslední úprava: 25/03/2025 12:43 autor: kokaisl

Nástroje pro stránku