Ztracené vesnice: Dědictví vysídlených obcí

Vítejte na dnešní přednášce. Náš výlet začne tady v Domažlicích, historicky a kulturně významném okresním městě. Kromě jedné malé odbočky do Německa bude náš výlet vlastně celý po okrese Domažlice. Cesty po zaniklých obcích by mohly vést samozřejmě i v mnoha dalších okresech, ale to bychom mohli udělat spousty dílů Toulavé kamery jenom po zaniklých obcích, a tady na to máme jenom jednu přednášku. Takže se na mě nezlobte, že jsem vybral právě domažlický okres. Mohli jsme si udělat výlet stejně dobře po okrese Klatovy, kde na Šumavě jsou spousty neméně zajímavých oblastí, nebo Prachatice. Nebo bychom se mohli vypravit na sever České republiky, kde je také spousta zaniklých obcí a kde to mělo zase trochu jinou historii, protože tam se v katastru bývalých zaniklých obcí třeba kolem Ralska usídlila sovětská armáda a z těch vesnic většinou také nezůstalo skoro nic.

Domažlice jsou zajímavé i tím, že tuto oblast na konci druhé světové války neosvobodila Sovětská armáda jako většinu českého území, ale Američané. Kdyby měl tuto přednášku někdo před pětatřiceti lety, nemohl by ty Američany zmínit ani náhodou. I tady se muselo slavit osvobození Sovětskou armádou. Ale pravdou je, že Američané osvobodili celé Plzeňsko, což je tedy tak trošku mimořádnost.

Dnešní výlet ukáže, jak jedno rozhodnutí může udělat nejenom na tváři krajiny šrámy, které se nezahojí ani po třech nebo čtyřech generacích. Když se podíváte na mapu pohraničních oblastí dnešní České republiky, kde jsou vyznačené Sudety, tak ať to vezmete z jakéhokoli hlediska - vzdělanost, míra religiozity, preference systémových a protisystémových politických stran, míra nezaměstnanosti, míra toho, jak jsou obyvatelé věrní své obci (rodáctví) - ty hranice jsou i po sedmdesáti nebo osmdesáti letech pořád strašně patrné a hranice Sudet by šly i dnes zhruba načrtnout i podle těchto údajů ze Statistického úřadu.

Okres Domažlice je v tomto ohledu velmi zvláštní, protože je hodně rozpolcený, a ta rozpolcenost pramení z dřívějšího správního dělení. Ono vůbec celé území Sudet se někdy velice přibližně dělí na bohaté Sudety, což jsou hlavně severní Čechy, a chudé Sudety, což je od Aše podél hranice dolů, takže hlavně Český les a Šumava. Okres Domažlice je tedy v těch chudých Sudetech, ale samotné okolí Domažlic a třeba Kdyňsko, tak to jsou oblasti, které se z těch sudetských specifických statistik vymykají - řekli bychom, že to tam až zas tak zlé není. Ale když budeme cestovat na druhou stranu, od Horšovského Týna k Poběžovicům a k Bělé, tak tam už je situace o dost odlišná. A zase to souvisí s tím odsunem Němců, což je vidět na mapě - kde žilo hodně Němců, tam se dostalo hodně přistěhovalců a jak jsem už říkal, byla to taková rána pro tu oblast, že se z toho úplně nevzpamatovala dodnes.

Připomínám, že jsme již mluvili o odsunu Němců v souvislosti s Benešovými dekrety. Dnes se podíváme, jaký konkrétní dopad měl odsun na obce, které jsme vybrali pro naši cestu. Každá z nich představuje jiný osud a příběh.

Vítejte v Nemanicích. I když Nemanice nejsou úplně zaniklou obcí, je to symbol toho, co se stalo s místy, která kdysi žila a pulzovala životem. V našem putování jsou Nemanice ukázkou kdysi prosperující obce, jejíž prosperitu se obnovit nepodařilo. Někdy se tomuto stavu odborně říká, že tam chcíp pes. Ve 30. letech 20. století měly Nemanice téměř 2000 obyvatel, nyní je to jen 289.

Nemanice byly založeny krátce před rokem 1591, kdy čtyři hospodáři nové vsi slibovali poslušnost domažlické vrchnosti. I tak se mohly zakládat nové obce. Obec původně ležela přímo na hranici mezi Čechami a Bavorskem, až do roku 1766, kdy byla hranice upravena. Některé kdysi bavorské obce se staly součástí Čech, ale obyvatelstvo zůstalo téměř výhradně německé, a Nemanice se tak posunuly do českého vnitrozemí.
Jak se brzo po založení Nemanic ukázalo, život tam nebyl žádná procházka růžovým sadem. Německý název „Wassersuppen“ doslova znamená „vodové polévky“ a odkazuje na chudé podmínky kvůli mizerné půdě. V češtině „Nemanice“ naznačuje něco podobného – taková bída, že ani tu polívku nebylo. Obyvatele ale neživilo jen málo výnosné zemědělství, ale i průmysl. V minulosti zde byla rozvinutá sklářská výroba, což bylo typické pro mnoho obcí v této oblasti. Sklárny se v oblasti Českého lesa (Böhmerwald) objevily už v 17. století a zaznamenaly oživení v 19. století, což přineslo ekonomický růst a pracovní příležitosti. Kromě sklářství se místní obyvatelé zabývali i výrobou různých dřevěných produktů, jako byly krabice a sirky. V 19. století vznikly i další průmyslové podniky - továrna na staniol, kapsle a uzávěry lahví, výrobna zrcadel, v nedaleké Staré Huti se vyráběly špánové krabičky a také kolomaz.

Po druhé světové válce se Nemanice, stejně jako mnoho dalších obcí v Sudetech, staly svědky dramatických změn. V roce 1930 měly Nemanice 326 domů a 1921 obyvatel. Po odsunu německého obyvatelstva se obec téměř vylidnila. V roce 2023 tady žilo 289 obyvatel což je 15 % počtu před sto lety.
Po roce 1948 se oblast stala součástí střeženého pohraničního pásma a obec byla téměř izolována. Velká část původní stavební struktury byla zničena nebo nahrazena panelovými domy​. Po otevření hranic v roce 1989 začal nový život, ale také nové problémy. V obci vznikly tři – jak to říct vznešeně – privátní kluby pro dospělé nebo prostě veřejné domy, a ještě jadrněji, bordely. Nezaměstnanost vzrostla a obec přišla o základní i mateřskou školu. Je zajímavé, že někdy rozvoj určitého typu budov vede k útlumu používání jiných budov.

V obci je kostel sv. Jana Nepomuckého.
V roce 1718 byly Nemanice expositurou k farnosti Klenčí pod Čerchovem a od roku 1785, po dostavbě kostela, samostatnou farností. Kostel sv. Jana Nepomuckého byl postaven mezi lety 1781–1784 pod patronací rodu Stadionů. Po odsunu německých obyvatel v roce 1946 sice zůstala farnost zachována, ale to třeba v jiných obcích nebránilo tomu, aby byl kostel zbourán. To naštěstí případ Nemanic nebyl, a velkou zásluhu na tom má bývalý farář z Klenčí, který v Nemanicích sloužil pravidelné bohoslužby. Kostel se tedy v období vlády komunistů nestal zříceninou (dokonce je doložena snaha o provedení nejnutnějších oprav), ale „pouze“ se dostal do špatného stavu.

Po otevření hranic byl kostel obnoven díky bývalým německým obyvatelům a spolupráci s českými úřady a hlavně německými diecézemi. Oprava kostela začala v roce 1991 a trvala pět let. Dnes je kostel opět chloubou obce a pravidelně se v něm konají bohoslužby.

Díky rekonstrukci kostela a turistickému ruchu mají Nemanice své kouzlo, i když se stále potýkají s problémy, jako je vysoká nezaměstnanost a lidé, kteří v této obci nemají pevné kořeny.

Nemanice v roce 1910 (tady je ten zámeček a škola - to máme natočené).

Nemanice v meziválečném období

Hřbitov v Nemanicích, 1991

Teď se vydáme do Lučiny, což je zcela zaniklá obec, ale stala se skanzenem, muzeem pod širým nebem. Můžeme zde vidět základy původních domů a fotografie toho, jak to kdysi vypadalo. Během cesty tam uvidíme několik dalších zaniklých obcí, kde zbyly jen značky s názvy nebo křížky, například Mýtnice, Pila a Úpor anebo jen ovocné stromy, které stály u dnes již neexistujících domů.

Přijeli jsme do Lučiny, bývalé vesnice známé také jako Grafenried. Lučina se Grafenriedu začalo říkat až ve 20. letech 20. století, v rámci vlny počešťování (pak za Protektorátu zase přišla vlna poněmčování). Tato vesnice, ležící jen kilometr od bavorských hranic, měla podobný osud jako stovky dalších vesnic v pohraničí. Po poválečném odsunu německého obyvatelstva byla vesnice zničena komunistickým režimem.

Lučina je dnes díky nadšencům a dobrovolníkům z obou stran hranice přezdívána Sudetské Pompeje. Tito nadšenci od roku 2011 odkrývají ze zarostlých trosek základy bývalého kostela sv. Jiří a další části vesnice. Při vykopávkách zde objevili zbytky nádobí a zemědělských nástrojů, což může návštěvníkům vzdáleně připomínat římské Pompeje.

Vesnice byla v roce 1959 zcela zbořena, když zde armáda zřídila vojenské pohraniční pásmo. V padesátých letech zde duněly výbuchy dynamitu, které ničily domy, kostely a další cenné stavby.

Zbytky základů domů. (13. 8. 2006)

Dnes slouží Lučina jako místo smíření a symbol spolupráce mezi národy. Díky projektům financovaným Evropskou unií a podpoře sousedních obcí, jako jsou Nemanice, se zdejší historie nezapomíná a vesnice je znovu oživována.

Můžeme zajít na faru, projít se po původních dlaždicích a dojít až do kostela, navštívit školu, řeznictví nebo pivovar.

Pivovar ¹⁾

Grafenried / Lučina ²⁾

Kostel v Lučině ³⁾

Kostel s farou v Lučině

Hřbitov v Lučině

Lučina v roce 1955 ⁴⁾

Spadlá kopule kostela sv. Jiří na hřbitově v Lučině, 1991 ⁵⁾

Vysvěcení kříže v roce 2008

Další zastávkou bude obec Václav, která také kompletně zmizela. V tom by ta obec nebyla nijak výjimečná, protože podobně kompletně zmizelých obcí je spousta. Přesto jsou tady dvě mimořádnosti. Ta první, že v bývalé obci byla postavena kasárna, a jako se museli vystěhovat původní obyvatelé obce Václav, tak se pak později museli vystěhovat i noví obyvatelé v uniformách. Původní obyvatele připomíná smírčí kříž, vojáky připomínají opuštěná kasárna, což je takový svérázný příklad urbexu. A teď ta druhá zajímavost: Odsunutí obyvatelé z Wenzelsdorfu nemohli uvěřit, že by je někdo z jejich vesnice a z jejich domů vyhnal napořád, a mysleli, že se to časem spraví, tak těsně za hranicemi, už v Německu, založili vesnici Bügellohe, ale štěstí s tím také neměli. My se tam podíváme také.

Tady už ale musíme nechat stát auto a vydáme se pěšky do Německa. Kdo má špatné nohy, nebojte se, odchodíme to za vás.

Obyvatelé české vesnice Wenzelsdorf (Václav) museli po druhé světové válce opustit své domovy. Jedenáct rodin se usadilo na bavorské straně v Bügellohe, kde si nejprve postavili nouzové baráky v naději na brzký návrat do své vlasti. Když si uvědomili, že se toto přání nesplní, postavili si mohutné domy z polních kamenů, cihel a dřeva.

Bügellohe byla špatně dostupná a německé úřady nechtěly nic dělat s přístupovou cestou. Životní podmínky byly těžké, zejména během dlouhých a zasněžených zim, kdy chyběla elektřina, vodovod a silniční spojení. Po zhruba dvaceti letech začali obyvatelé osadu opouštět kvůli nedostatku příjmů, drsným podmínkám a osamělé poloze uprostřed lesa. Poslední obyvatel odešel v roce 1969, což vedlo k viditelnému zhoršení stavu vesnice.

V posledním zbývajícím domě - „Fleischhackerhaus“ - je muzeum s otevírací dobou 24/7.

Kostel sv. Jana Křtitele (nedatováno) a kresba tohoto kostela.

Pohled na Pleš s oběma kostely (nedatováno) - oba kostely jsou dnes zbořené.

Pohled na Pleš (nedatováno)

Vysvěcení kostela Panny Marie Pomocné v roce 1906

Hřbitov na Pleši v roce 1991

Hřbitov na Pleši v roce 2022

Pleš je jednou z největších zaniklých obcí Českého lesa (kolem 700 obyvatel), založenou na konci 16. století. Vesnice byla významná díky sklářství, především výrobě skleněných korálků na růžence. Sklárna, doložená mezi lety 1718-1746, se nacházela na planině 6 km jižně od Železné.

Osídlení oblasti je však mnohem starší, což dokládají nálezy z doby halštatské kultury. Pleš je poprvé zmíněna v roce 1606. Duchovní správa probíhala do roku 1654 v Újezdu Svatého Kříže a poté v Železné. Pleš se stala lokalií v roce 1787 a farností v roce 1858.

V obci se nacházely dva kostely: kostel sv. Jana Křtitele a kostel Panny Marie Pomocné. Po druhé světové válce byly oba zničeny, přičemž kostel sv. Jana Křtitele byl po roce 1990 pietně upraven. Na místě kostela Panny Marie Pomocné byla v roce 2016 postavena kaplička.

Po vysídlení německého obyvatelstva se obec výrazně změnila. Z původních budov zůstaly pouze dvě. Dnes v Pleši stojí funkční restaurace a prázdninové domy k pronájmu, což svědčí o snaze místních obyvatel uchovat památku této historické obce.

Naše putování po zaniklých obcích Českého lesa nás dovedlo do míst, kde se historie prolíná s přítomností a kde minulost stále dýchá. Procházení těmito místy, je jako čtení knihy napsané v kameni a zarostlé v zeleni, kde každá zřícenina a každý zbylý náhrobek vypráví svůj příběh.

Staré zdi a předměty, které zde zanechali obyvatelé, promlouvají více než výmluvně. Jsou to tiší svědkové doby, kdy zde lidé žili své každodenní životy, pracovali, modlili se a snili. Jejich domovy, které se proměnily v ruiny, jsou dnes jako náhrobní kameny, které čekaly na svou chvíli, aby mohly začít vyprávět své příběhy.

Procházka těmito místy působí jako otevřená rána v duši krajiny. Tady si uvědomíme, jak křehký je lidský život a jak snadno se může změnit. Z obyčejných domovů se staly opuštěné památky, připomínající tragické události, které zdejší lidé prožili.

Doufáme, že dnešní výlet vám poskytl nový pohled na naši minulost a na příběhy lidí, kteří tuto krajinu obývali po mnoho generací.

Děkuji vám za pozornost a těším se na naše další společné setkání!

Počet shlédnutí: 62