Tato semestrální práce je zaměřena na velmi diskutované téma v dnešní době, a to na problematiku vzetí dítěte romského etnika do náhradní rodinné péče v České republice. Romové jako i jiná etnika patří do naší společnosti. Soužití s těmito etniky není nijak snadné, i když ne se všemi. Vzetí dítěte do náhradní rodinné péče není lehké. V České republice je svěření dítěte do péče běh na dlouho trať. Ke svěření dítěte je nejprve nutno si o něj zažádat na úřadě, kde je potřeba vyplnit řadu formulářů a dodat mnoho dokladů, mimo jiné doložit finanční situaci. Poté následují psychologické testy a po nich rodičovská příprava. Po projití tohoto se čeká, jestli budou rodiče zařazeni do evidence žadatelů o svěření dítěte do péče. V případě, že nejsou zařazeni, je možné se proti tomuto rozhodnutí odvolat a v případě, že ano, se už čeká jen na telefonát, že se našlo dítě, které si mohou adoptovat. Rodiče adoptují dítě z jiného etnika většinou proto, že nemohou dostat české dítě a nebo nechtějí tak dlouho čekat. Svěření dítěte jiného etnika je daleko snazší než českého.

Romské děti, které vyrůstají v české rodině se najednou ocitají mezi dvěma světy, a to mezi romským a ne-romským. Ne-romský svět jejich nové rodiny je pro ně základní kulturní rámec. Ovšem lidé s ne-romského světa tyto děti odmítají a nepřijímají je jako své vlastníky. To je nutí vracet se ke svému biologickému světu.

V teoretické části se budeme zabývat historii romského obyvatelstva, dále popsáním role rodiny pro vývoj dítěte, konkrétně význam rodiny a romská rodina. Poté následují formy náhradní rodinné péče, jako svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než jsou rodiče, pěstounská péče, poručenství a osvojení.

V praktické části budou uvedeny dva rozhovory se dvěmi rodinami, které mají v pěstounské péči děti jiného etnika. Rozhovory, a především odpovědi, pěstounů budou následně vyhodnoceny a popřípadě bude poukázáno na některé možné chyby, kterých se náhradní rodiče mohou dopouštět.

Cílem této práce je zjistit, za pomoci odborné literatury a reálných zkušeností pěstounů, jaká jsou specifika pěstounské péče dětí jiného etnika. V podmínkách České republiky se jedná nejčastěji o děti romského nebo polo romského původu. Rozhovory se dvěmi rodinami se snaží zjistit, zda specifické oblasti, které hodnotí literatura jako problémové v případě pěstounské péče dětí jiného etnika, takto vnímají i rodiče.

Nejprve v práci půjde o vymezení pojmu rodina, jejího významu pro dítě a seznámení s formami náhradní rodinné výchovy. Hlavní část práce je zaměřená rozhovory s pěstouny mající ve své péči děti romského původu.

Výzkumná otázka: „Jaké jsou nástrahy pěstounské péče o dítě romského etnika a jak je pěstouni překonávají?“

Podotázky:

„Co vede rodiny k tomu, aby se staly pěstouny?“

„Jakou mají páry motivaci k přijetí dítěte romského etnika?“

„Jaké jsou reakce okolí na pěstounskou péči o dítě romského etnika?“

Problematika výchovy romského dítěte v pěstounské péči je poměrně citlivé téma. V České republice, ale i ve světě, se tomuto tématu věnuje několik autorů, jejichž publikace poté slouží jednak k pedagogickým účelům, ale rovněž také, jako příručka pro dané pěstounské rodiny.

Problematice výchovy romského dítěte v pěstounské péči se velmi obsáhle věnuje ve své publikaci Dítě jiného etnika v náhradní rodinné péči, Martina Vančáková. V knize se zabývá mimo jiné i nástrahami, které na pěstounské rodiny čekají v případě přijetí romského dítěte do péče. „Rodiny, které přijaly dítě odlišného etnika, než jsou samy, se někdy stávají středem zvýšeného zájmu okolí a zažívají některé specifické situace. Je zajímavé, jak občas lidé zapomínají na běžné společenské zábrany, když potkají rodinu s dítětem, které se od ostatních členů výrazně odlišuje.„ Jako příklad uvádí následující situaci: „Světlovlasá maminka nebo pěstounka vedoucí za ruku tmavovlasé kudrnaté dítě tmavé pleti se často stává terčem pohledů kolemjdoucích. Mnohým toto spojení vrtá hlavou. Někteří se dokonce začnou dotazovat na jeho původ a další osobní záležitosti, jako by dítě ani nebylo přítomno“. V prvních týdnech po přijetí romského dítěte, může rodina pozorovat negativní či nepřiměřené reakce i ze strany příbuzných či známých. M. Vančáková ve své knize tento problém popisuje následovně: „Zpočátku možná budou mít tendenci hledat v přijatém dítěti potvrzující znaky předsudků, které sami o daném etniku mají. Ovšem jakmile mají možnost poznávat dítě osobně a průběžně, od svých obav obvykle nejsnáze ustupují. Přestanou vnímat „toho malého cikánečka“ a začínají vnímat „dítě“„.¹⁾

V knize Psychologie Romů se Petr Bakalář mimo jiné zabývá problémem dospívání Romů žijících v pěstounské péči. Z jeho výzkumu vzešlo, že nejčastější krize v rodinách pěstounů romských dětí nastávají mezi 12. – 15. rokem života dítěte. „Kritickým obdobím bývá období puberty, kdy se mnohdy mění dosavadní dobrý průběh náhradní rodinné péče. Do období puberty funguje pěstounská rodina velmi dobře. Ovšem poté probíhá vývoj mnohem dramatičtěji než v běžných rodinách. Romové často hledají sounáležitost s romskou komunitou, kde také často nachází své první lásky, projevuje se nezralost citových vazeb a morálních postojů, chybí zacílení do budoucna“.²⁾

Velmi zajímavou studii, která se týká motivace či důvodů pěstounských rodičů přijímat děti jiných etnik, vypracovala ve své publikaci Adopce - vztah založený na slibu americká autorka Jayne E. Schoorel. Ze studie vyplynuly tři hlavní důvody, které autorka popsala následovně: 1. není šance dostat „bílé“ dítě, 2. „barvoslepost“ – zájem spojený s přesvědčením, že na rase a barvě nezáleží, stačí výchova s láskou, 3. potřeba sociální prezentace – rodiče se dali na „křižáckou výpravu“ za sjednocení světa.³⁾

Předkové dnešních Romů náleželi k původnímu indickému obyvatelstvu. Stěhování ze severozápadní a střední Indie neprobíhal najednou, ale v několika migračních vlnách. Početnější z nich postupuje od 10. století přes Blízký Východ do jihovýchodní a střední Evropy, druhý proud pronikal přes Egypt a severní Afriku do Španělska. Romové, putující v rodových skupinách, se zastavili na delší dobu na území Persie (dnešní Írán) a v Řecku.⁴⁾

Poté již následuje dlouhá řada historických dokladů jejich dalších cest v našich i jiných zemích. Dnes žijí rozptýleně na všech pěti kontinentech, převážně však v Evropě, v celkovém počtu deseti až patnácti milionů.⁵⁾ Na území střední Evropy přišli Romové až ve 13. století, z konce 14. Století již existují hodnověrné prameny, které potvrzují přítomnost Romů nejen v celé oblasti Balkánu, ale také v Uhrách. Přítomnost Romů v českých zemích je předpokládán již ve století čtrnáctém. Tímto důkazem může být jeden z pramenů písaře Prokopa, který se v díle Cronicon věnuje nejen počátkům husitského hnutí, ale rovněž se zmiňuje o přítomnosti Romů v Praze.⁶⁾

Prvotní přijetí Romů v Evropě bylo ze strany církevních i světských feudálů ovlivněno jistým pochopením a tolerancí. Ten se začal postupem času ale měnit. Negativní postoj vůči Romům byl hlavně podmíněn jejich etnickou odlišností. Důkazem toho je i usnesení sněmu Svaté říše římské národa německého v letech 1496 – 1497, že Romové mají být pronásledováni a vyháněni z celého území říše. Nařízení s podobným i stále se zostřujícím obsahem byla potom vydávána průběžně. Určitým vyvrcholením se stalo nařízení říšského sněmu ve Frankfurtu nad Rýnem v roce 1577, podle kterého zabití Roma nebylo zločinem.⁷⁾

Pronásledování Romů u nás bylo možné doložit už v roce 1697, kdy císař Leopold I. v novém dekretu postavil Romy ve všech císařských zemích mimo zákon a prohlásil je za psance. Pokud se Romové dostali do rukou justice, měli právo muže popravit, ženy a děti mučit a podrobovat trestům s trvalými následky – to například uřezání uší či vypalování potupného znamení R – relegáta – vyhoštěna. Další vrchol pronásledování Romů byl dosažen v roce 1721 dekretem císaře Karla VI., kdy v podstatě na celém území římskoněmecké říše byly umístěny tabule s vyobrazením trestů čekajících Cikány, kteří překročí zákaz vstupu.⁸⁾

Zásadní změnu v přístupu k Romům učinila osvícená panovnice Marie Terezie, která tak učinila jako jedna z prvních evropských panovníků. Pochopila, že popravy a vyhošťování Romů z jedné země do druhé nic nevyřeší. Od roku 1761 přistoupila Marie Terezie k realizaci nového programu asimilace a usazování Romů.⁹⁾

Existovaly ale odlišné podmínky k trvalému romskému usídlení. Zatímco v Čechách zůstávali Romové ještě ve druhé polovině 19. století neusazeni, na Moravě v této době již existovala celá řada tzv. „romských táborů“. Byly to vlastně menší romské vesničky, které se nacházely na okrajích obcí či periferiích měst jako izolované jednotky.¹⁰⁾

Po první světové válce se mnoho Romů vrátilo ze sousedních států zpět do českých zemí i na Slovensko. Rychlým vzrůstem romské populace se upevňovaly staré a vznikaly nové romské osady. Romové v této době neměli mnoho pracovních možností, což zapříčinilo jejich velmi nízkou životní úroveň. Tato skutečnost byla ještě zhoršená negativním postojem většiny obyvatel k nim. To způsobovalo jejich izolaci a vyloučení z hospodářského, politického a kulturního života tehdejší společnosti.¹¹⁾

Lidé si neustále na romské obyvatelstvo stěžovali a to „zvláště na tlupy cikánské, které se toulají krajem, živí se žebrotou a ještě více krádeží. Zavdávají podnět k tomu, aby vůči těmto škůdcům důrazně bylo zakročeno.“ Z tohoto důvodu úřady roku 1921 vydaly tzv. „úpravu stíhání Cikánů“.¹²⁾ „Vláda tak stigmatizovala Romy jako nepolepšitelný asociální živel, který se musí přizpůsobit „normálnímu způsobu života“ dané společnosti, nebo zůstat v obklopení „přírody a romantismu“. Druhá cesta bude však vždy provázena asistencí policie a četnictva.“¹³⁾

Po okupaci našeho území nacisty roku 1939 vznikla vyhláška o trvalém usídlení kočujících osob a ti, kteří nebyli ochotni vyhovět, byli posíláni do pracovních táborů, kde si odpykávali trest prací. Podle úředních pramenů bylo v roce 1940 zjištěno 4 600 kočujících Romů, z nichž asi pětina nebyla docela usazena. Bylo proti nim přísně zakročováno.¹⁴⁾

Epilogem v potírání tzv. „cikánského zlořádu“(= postupné vyvražďování, jehož cílem byla likvidace romské etnické skupiny) byl předpis říšského ministerstva vnitra z 16. prosince 1942, podle něhož měli být vybráni „cikánští míšenci, Cikáni-Romové a neněmečtí příslušníci cikánských skupin balkánského původu neněmecké krve“ a tito vybraní byli převezeni do osvětimského táborového komplexu Auschwitz-Erlass. Nakonec ale byli deportováni i spořádaně žijící a živící se, i děti ze smíšených rodin, zkrátka všichni, kteří podle vnějších znaků odpovídali Romům.¹⁵⁾

Důsledky deportací byly opravdu hrůzné. Podle dochovaných pramenů, zejména z hodonínského a letenského tábora a seznamu vězňů v Osvětimi, zahynulo v plynových komorách a pecích až 7000 českých Romů.¹⁶⁾

Od čtyřicátých let dvacátého století až po rok 1989 se určitým způsobem vyvíjelo řešení tzv. „cikánské otázky“. Tento vývoj lze rozdělit do několika etap, každé z nich odpovídá určitý přístup řešení této problematiky. První státní opatření se uskutečnilo v poválečném období v letech 1945 – 1949. Řešení tzv. „cikánské otázky“ bylo započato Košickým vládním programem roku 1945 a vydáním Ústavy 9. května 1948. Hlavním cílem bylo zrovnoprávnit Romy s ostatními občany. Díky těmto článkům dostali Romové určitou šanci „začlenit se“ do společnosti, do některých druhů zaměstnání.¹⁷⁾

Říjen roku 1958 se stal mezníkem ve vývoji romské rodiny. Byl vydán zákon „O trvalém usídlení kočujících osob“. To znamenalo likvidaci kočovného způsobu života všech romských rodin. Hlavním cílem bylo trvalé usídlení a zařazení do pracovního procesu. Povinností příslušných odborů pracovních sil bylo vést přesnou evidenci pracujících, závody nepovolovaly bezdůvodné rozvazování pracovního poměru.¹⁸⁾

Zhroucení komunismu přineslo nové naděje, které byly hlavně spojené se získanou svobodou k obnovení demokracie západního typu. Listopad 1989 byl v životě českých Romů velmi významným. Znamenal svobodu užívat romského jazyka a pěstovat svou národní kulturu. V těchto letech se stal prezidentem velký humanista Václav Havel, který statečně bojoval za jejich svobodu.¹⁹⁾

Přelom roku 1989 – 1990 se stal historickým mezníkem v postavení Romů a u mnoha pak probuzení vztahu k vlastnímu romství, a tím i uvědomění si svého místa. Romové v tomto období pracují na přípravě své vlastní politické reprezentace. Díky jejich snaze vznikla Romská občanská iniciativa. V červnu 1990 kandidovali v parlamentních volbách a uspěli. Poprvé v historii zasedají zástupci Romů jako poslanci v Parlamentu i v České a Slovenské národní radě.²⁰⁾

Bylo umožněno vydávat publikace s romskou tematikou. Dalším úspěchem bylo vydávání romského tisku. Rovněž vzniklo Muzeum romské kultury v Brně, kde pracují většinou romští odborníci na dokumentační činnost způsobu života, kultury i současného dění Romů. Pořádají se různé kulturní akce a společenské setkání. Dokonce i na vysokých školách se začíná studovat romský jazyk a kultura.²¹⁾

Jelikož se tato seminární práce zabývá specifikami pěstounské péče, bylo by příhodné podotknout, co rodina pro dítě znamená, a také stručně charakterizovat romskou rodinu. Rodiny, se kterými bylo pracováno, a které se starají o romské děti, byly z části romské též.

Neexistuje jednoznačná definice rodiny. V dostupné literatuře se nachází mnoho definic, avšak každá z nich chápe pojem rodina poněkud jinak. Není definice, která by byla trandisciplinární. Jednotlivé literatury se však shodují, že rodina má nezastupitelnou roli ve vývoji každého jedince. Jednou z nenahraditelné funkce rodiny je však stále její biologicko-reprodukční role. I přes pokroky v dnešní moderní medicíně, má rodič v reprodukci stále nejdůležitější funkci. Neopomenutelnou funkcí rodiny je také socializační funkce. Rodina vytváří postoj dítěte k okolí, k sobě samému i společnosti osobě a vytváří identifikační vzory pro dítě. Ale také připravuje dítě na budoucí profesi a sociální život.²²⁾

Rodina by primárně měla uspokojit základní potřeby dítěte:²³⁾

1. Biologické
   1. potřeba potravy,
   2. potřeba čistoty a tepla,
   3. potřeba dítěte zdravě se vyvíjet,
   4. potřeba optimální péče,
   5. ochrana před negativními vlivy prostředí.
2. Psychické
   1. potřeba životní perspektivy,
   2. potřeba smysluplnosti světa (pozitivní rodinné prostředí),
   3. potřeba uvědomění si vlastní identity,
   4. potřeba jistoty,
   5. potřeba dostatečného množství podmětů.
3. Sociální
   1. potřeba lásky,
   2. potřeba identifikace,
   3. potřeba bezpečí a jistoty.

Rodina je jako společenství poskytující dítěti zázemí, lásku, ekonomické a sociální zabezpečení nenahraditelná. Žádná z jiných forem náhradní rodinné péče není schopna plně substituovat rodinu.

Tato práce se zaměřuje především na děti romského původu a tak by bylo vhodné nastínit, jak v současnosti romské rodina vypadá. Některé děti vychovávané v náhradní rodinné péči měli se svou původní rodinou kontakt a strávili v ní část dětství. A je i velmi pravděpodobné, že se dítě do své původní biologické rodiny opět vrátí. Důležité je nepřehlížet, odkud dítě pochází. Romové tvoří velké rodiny, kde spolu zpravidla nežijí pouze rodiče a děti, nýbrž společně žije širší příbuzenstvo. Běžně se dá setkat s rodinou, kde spolu žije tři až čtyři generace společně. Tento jev by se dal připsat době, kdy byli Romové především kočující společnost, která přežívala jenom díky ochotě všech členů si se vším pomáhat. Charakteristickým rysem romské rodiny je ohromná pospolitost a nesmírná láska k dětem. Mladší generace nejsou „zatěžkávány“ požadavky nebo příkazy ze strany rodičů. Ženy se zpravidla starají o děti i o celou domácnost. Pokud žije v rodině více žen či dívek, tak se všechny společně podílejí na chodu domácnosti. Stejně tak se podílejí i na výchově děti. O kojence pečuje hlavně romská matka a o děti starší se starají zejména nejstarší dívky.²⁴⁾

Rodina má za obecný cíl připravit dítě na samostatný život a převzít zodpovědnost za svoje činy i za sebe samotného. V romské rodině se problémy řeší společně. Nezáleží na tom, jestli se jedná o problémy skupiny nebo jednotlivých členů. Toto kolektivní rozhodování a přílišné sdílení vede k tomu, že si dítě neuvědomuje vlastní identitu, nemá příliš velké osobní cíle nebo ambice. Toto chování skupiny pak ovlivňuje budoucnost dítěte, počínaje obdobím školní docházky.²⁵⁾

V České republice tvoří Romové nejpočetnější menšinu, odhady hovoří přibližně o 3% celkové populace ČR. Romové u nás zastávají menšinu, která je v nejvíce zranitelném postavení. V této skupině není řešena individuální i systémová diskriminace. Podle výzkumu provedeného Agenturou Evropské unie pro základní práva zažilo 64% Romů v České republice diskriminaci kvůli svému etniku. Tento průzkum také odhalil, že 66% Romů většinou diskriminaci nenahlásí. ²⁶⁾ To, že Romové jsou skupinou nejvíce ohroženou diskriminací a sociálním vyloučení, přispívá několik faktorů. Mezi tyto faktory patří vzdělanostní struktura romské populace, ve které převažuje základní vzdělání, dlouhodobá nezaměstnanost, a z ní vyplývající závislost na dávkách sociálního zabezpečení, a problémy s bydlením. Podle romských aktivistů a kvalifikovaných odborníků tvoří romské rodiny cca 2% všech rodin v ČR. ²⁷⁾ Vzdělání je však velmi problematické téma. Děti z minoritních skupin by potřebovaly daleko větší péči při vzdělání, ale dostává se jim naopak ještě méně, než dětem z majoritních skupin. Špatná komunikace mezi rodiči a učitelem často vede romské matky k umisťování svých dětí do praktických škol.²⁸⁾

„Výchova dětí a péče o jejich příznivý vývoj je především právem a povinností obou rodičů.“ ²⁹⁾ Bohužel ne všichni rodiče se chtějí nebo mohou postarat o své děti. A to neplatí jenom pro české děti, ale pro děti po celém světě z různých zemí a etnik. V případě, že děti nemohou vyrůstat ve vlastní rodině, je potřeba pro ně najít jinou ideální formu náhradní rodinné péče. Tato činnost je úkolem orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině existují čtyři formy náhradní rodinné péče. Mezi tyto formy patří svěření dítěte do péče jiné fyzické osobě, než jsou rodiče, pěstounská péče, poručenství, pokud poručník o dítě osobně pečuje a poslední formou je osvojení. ³⁰⁾.

„Jednou z možností, které zákon o rodině upravuje v § 45, je svěření dítěte do péči jiné fyzické osoby než rodiče, o kterém může soud rozhodnout, vyžaduje-li to zájem dítěte a fyzická osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Při výběru vhodné osoby dá soud přednost zpravidla příbuznému.“ ³¹⁾ V případě, že není možné stanovit vyživovací povinnost rodičům, nelze dítě do této formy péče svěřit. Dítě lze svěřit i do společné výchovy manželu, v případě že jeden z nich zemře, zůstává dítě ve výchově toho druhého. Při rozvodu manželů společná výchova zaniká. Ještě před rozvodem musí být upraveny práva a povinnosti manželů k dítěti. Jestliže soud chce svěřit dítě do výchovy jenom jednomu z manželů, musí mít souhlas druhého manželka. Při svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osobě než jsou rodiče, soud vždy vymezuje rozsah práv a povinností k dítěti. Zejména se jedná o zastupování v běžných záležitostech dítěte. Také jsou vymezeny práva a povinnosti osoby, které je dítě svěřeno. Hlavně se jedná o přijímání výživného od rodičů, hospodařením s ním a v případě neplacení výživného ho po nich vymáhat. V případě, že soud nerozhodne jinak je zachována rodičovská zodpovědnost k dítěti a rodiče zůstávají nadále jeho zákonnými zástupci. ³²⁾

Pěstounskou péči vymezují zákon č. 94/1963 Sb., o rodině a zákon č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči. „Pěstounská péče je zvláštní formou státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali.“ ³³⁾ Dítě může být svěřeno do péče jedince nebo manželskému páru. O běžných věcech dítěte rozhodují pěstouni, v případě jednání o mimořádných událostech žádají souhlas rodičů, anebo soud. Ten také rozhoduje o svěření dítěte do pěstounské péče, ale i o jejím zrušení. Jestliže je dítě svěřeno do pěstounské péče není vyloučen styk s původní rodinou. O nejdůležitějších otázkách stále rozhodují pokrevní rodiče, pokud však nejsou zbaveni rodičovských práv. Z toho vyplývá, že pěstoun není zákonným zástupcem dítěte. V případě, že je dítě svěřeno do pěstounské péče ve věku, kdy může posoudit situaci, zjišťuje se také jeho vyjádření. V praxi jsou uplatňovány dva typy pěstounské péče a to: individuální a skupinová. Individuální pěstounská péče probíhá v běžném rodinném prostředí. Na proti tomu skupinová pěstounská péče probíhá v tzv. zvláštních zařízeních pro výkon této péče nebo v SOS dětských vesničkách. ³⁴⁾

Podle zákona o státní sociální podpoře náleží dítěti v pěstounské péči příspěvek na úhradu dítěte v pěstounské péči. Podle tohoto zákona také náleží příspěvek pěstounovi za výkon pěstounské péče měsíční odměna za každé svěřené dítě. Mimo těchto dvou dávek se poskytuje pěstounům též příspěvek na převzetí dítěte a příspěvek na zakoupení motorového vozila. ³⁵⁾

Tento institut vnesla do právní úpravy novela zákona o rodině, která proběhla roku 1998. Poručenství může plnit funkci náhradní rodinné výchovy, i když jen do určité míry. Hlavním účelem poručenství je ochrana nezletilého dítěte pro jeho specifické postavení, kdy ještě není právně způsobilý. Soud ustanovuje poručníka dítěti v případě, kdy jeho oba rodiče zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, byl pozastaven výkon k jejich rodičovské zodpovědnosti anebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. „Poručník bude dítě vychovávat, zastupovat a spravovat jeho záležitosti místo jeho rodičů. Poručník tak vykonává všechna práva a povinnosti, která jinak náleží rodičům. Jde tedy vlastně o výkon rodičovské zodpovědnosti. Mezi poručníkem a dítětem však ze zákona nevzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dítětem (jako je tomu např. u osvojení). Poručník nemá k dítěti vyživovací povinnost a je pod pravidelným dohledem soudu..“ Veškerá rozhodnutí poručníka týkající se podstatných věcí musí být schváleny soudem. Mezi podstatné věci patří například vzdělávání poručence, souhlas k lékařskému zákroku, dlouhodobější vycestování do zahraničí a také nakládání s majetkem dítěte. Jestliže poručník rozhodne bez povolení soudu je toto rozhodnutí neplatné. Soud rozhoduje o schválení nebo zamítnutí poručníka, nemůže ho ale změnit. Poručenství ze zákona zaniká plnoletostí dítěte. ³⁶⁾

Osvojení upravuje §63-74 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Tento zákon hovoří o rodině, osvojení a o nezrušitelném osvojení. Toto jsou legislativní pojmy, častěji se setkáváme s výrazem adopce, adoptivní rodiče atd. V případě osvojení přijímají manželé či jednotlivci dítě za vlastní a mají k němu stejná práva a povinnosti, jako by byli jeho biologickými rodiči. Zároveň také zaniká příbuzenský vztah mezi osvojitelem a jeho původní rodinou. Osvojené dítě získává příjmení nových rodičů. Osvojeno může být pouze dítě nezletilé, to je mladší 18 let. Mezi osvojencem a osvojitelem musí být přiměřený věkový rozdíl, není možné, aby sedmnáctiletou dívku adoptovali mladí manželé, kterým není ani třicet let. Zákon o rodině stanovuje, že osvojiteli se mohou stát pouze fyzické osoby, které zaručují, že osvojení bude k prospěchu dítěte i společnosti. Rozlišujeme dva druhy osvojení a to: osvojení zrušitelné a nezrušitelné. Osvojení zrušitelné lze z důležitých důvodů soudem zrušit. Návrh na zrušení osvojení může podat jak osvojitel, tak osvojenec. Osvojení nezrušitelné nelze zrušit, tedy trvá i tehdy pokud se později prokáže, že dítě trpní nějakou vývojovou poruchou, anebo že chování dítěte je v rozporu s představami nových rodičů či v rozporu se zákonem. Osvojení zrušitelné může být změněno na osvojení nezrušitelné naopak, ale ne. Na návrh osvojitele o osvojení rozhoduje soud. Ještě před tímto rozhodnutím musí uplynout tři měsíce, po které budoucí rodiče pečují na svoje náklady o dítě. Tomuto se říká předadopční péče a rozhoduje o ní obecní úřad. ³⁷⁾

Pěstouni v ČR se mohou rozhodnout, zda přijmou romské dítě či nikoliv. Toto jim umožňuje současný systém. Přesto, že to zákon o sociálně-právní ochraně nijak neupravuje, často se ve formulářích objevuje otázka, zda by žadatelé přijali dítě jiného etnika. Většinou se, ale potenciální pěstouni nebo adoptivní rodiče romských dětem (nebo i dětem jiné etnické příslušnosti) vyhýbají. Většina potenciálních pěstounů, i když jsou ochotni přijmout romské dítě, čelí nátlakům a předsudkům ze strany širšího příbuzenstva nebo přátel, a proto dávají přednost českým dětem. Tyto negativní předsudky přispívají k nadměrnému zastoupení romských dětí v ústavní péči a komplikují jejich umístění do náhradních rodin. ³⁸⁾

Přibližně dvě třetiny z dětí, které jdou hůře umístit do náhradní rodinné péče, jsou romského původu. Dále jen přibližně pětina zájemců o pěstounskou péči a méně než 10% zájemců o osvojení zvažuje přijetí dítěte jiného etnika. V mnoha západních zemích nejsou pěstouni schváleny, pokud by nepřijali etnicky odlišné dítě. Mezi hlavní příčiny odmítnutí romského dítěte patří nedostatek informací, mýty a předsudky, strach z genů, osobní předpoklady a další faktory na straně žadatelů. Ovšem genetický rozdíl mezi ženou a mužem stejného etnika je mnohonásobně větší než mezi dvěma muži nebo ženami různých dvou etnik. ³⁹⁾

V této části budou předloženy zkušenosti pěstounů ze dvou rodin majících v pěstounské péči děti romského původu. Informace byly získány pomocí polostrukturovaných rozhovorů. Cílem rozhovorů bylo potvrdit či vyvrátit fakta, která popisuje odborná literatura.

Na zprostředkování a oslovování respondentů se podílel úřad městské části Praha 10 a příslušná sociální pracovnice mající na starost zprostředkovávání pěstounské péče a následnou práci s těmito rodinami. Pouze dvě rodiny byly ochotné a měly dostatečné časové možnosti k tomu, aby bylo možné realizovat rozhovory. Jména respondentů, ani dětí nejsou vzhledem k ochraně osobních údajů a přání respondentů zveřejněna. Faktickými údaji jsou pouze roky narození dětí, jména uváděná v úryvcích z rozhovorů jsou pozměněna.

Pro realizaci rozhovorů bylo nutné sestavit otázky. Tyto otázky byly sestaveny po studiu literatury tak, aby pomohly odpovědět na danou výzkumnou otázku. Otázky byly v průběhu rozhovoru poupravovány tak, aby bylo s jejich pomocí získáno co nejvíce informací a zároveň nebyly kladeny otázky na to, co již bylo řečeno. Pokládané otázky byly:

1. Co pro Vás bylo impulsem, stát se pěstounskými rodiči?
2. Jaká byla Vaše motivace pro přijetí dítěte jiného etnika?
3. Jste připraveni na to, co může přijít?
4. Začali jste dítě seznamovat s romskou kulturou a původem?
5. Setkali jste se s nějakými nepříjemnými reakcemi ze strany okolí?

Cílem rozhovoru bylo získat především informace o tom, co vedlo rodinu k přijetí dítěte romského etnika, jak přijaté dítě seznamují s jeho původem a kulturou, jak rodina prožívá nebo se připravuje na období adolescence svěřeného dítěte a zda připisují hodnotu fenoménu „hlasu krve“. Odpovědi respondentů byly zaznamenány a následně zpracovány.

Pro výzkum se nám nakonec podařilo získat dvě rodiny. První rodina, rodina K, přijala do pěstounské péče dívku nar. 2008 z ústavní péče. Do rodiny dívka přišla ve 2 letech. V rodině vyrůstají dvě další biologické děti nar. 2000 a 1997. Manželé svůj vztah hodnotí jako hezký, problémy řeší společně a snaží se, aby každý měl i prostor pro sebe. Svou rodinu považují za spokojenou a připouští, že problémy má každá rodina a oni nejsou výjimkou. Během rozhovoru byli přítomni oba manželé K. Děti docházejí do školních a předškolních zařízení, nebyly během rozhovoru přítomny. Druhou rodinou byla rodina B., která přijala do pěstounské péče již druhé dítě, chlapce nar. 1997, do rodiny přišel v 5 letech z dětského domova. První dítě přijaté do rodiny je dívka poloromského původu, dnes plnoletá. Rodiče mají dva biologické syny, kteří již v domácnosti nežijí. Domů jezdí jen na víkendy. Během rozhovoru byli přítomni oba manželé, děti nikoli.

Po položení první otázky se nám dostalo velmi podobných odpovědí, ze kterých vyplývá, že obě rodiny vedla k tomu, aby se staly pěstouny, touha pomoci někomu jinému. Tato touha bývá nečastějším motivem u rodin, jež mají dostatečné zabezpečení. U druhé rodiny vedl k přibrání dalšího dítěte také fakt, že v pěstounské péči již jedno dítě měli. Tento fakt byl navíc podpořen přáním svěřené dcery, která si přála mladšího bratra.

Odpovědi na druhou otázku se u obou rodin lišily. Rodina K. tvrdí, že jim byl původ dcery lhostejný, že dítě přijala jednodušše jako dítě. Tento postoj lze připodobnit k jedné z chyb, které popisuje Schoolerová a to - „Jsme barvoslepí. Rodič přehlíží barvu dítěte a jeho etnicitu, má pocit, že láska, kterou mu dává vše přemůže. “⁴⁰⁾ Naproti tomu druhá rodina přijala romské dítě záměrně, a to zejména s ohledem na poloviční romský původ dříve přijaté dcery.

Při dotazu na to, jak rodiny seznamují děti s jejich původem, jsme opět dostali různé odpovědi. To může být způsobeno i tím, že druhá rodina má již předešlé zkušenosti s péčí o dítě jiného etnika, avšak obě rodiny se dopouštěly z počátku stejných chyb. U rodiny K. je největší chybou to, že dceru berou jako své dítě, spíše než jako Romku. Tento postoj by se dal připodobnit k fázi „popření“ v přijímání odlišnosti dítěte. Avšak rodina na původ své dcery úplně nezapomíná, s romskou identitou jí seznamuje prostřednictvím romských povídek a dívka vlastní panenku stejné pleti, jako je ona. Vzhledem k nízkému věku dívky, je čtení Romských pohádek a příběhů přiměřenou formou, jak dítě začít seznamovat s touto kulturou. Lze se jen domnívat, zda má čtení ještě další kontext, například zda čtení předchází rozhovory o romské kultuře a podobně. Rodina B. si fakt, že je rodinou smíšenou, uvědomila naplno až s příchodem druhého dítěte. Matka sama cítila potřebu seznamovat děti s jejich původem. Uvádí, že syn prošel obdobím, kdy o sobě tvrdil, že je Ind. V době, kdy dítě hledá svou pravou identitu, může docházet i k tomu, že se bude snažit potlačovat svůj pravý původ a zamění ho za něco, co se jemu zdá zajímavější a od svého Romství se může snažit odstřihnout. Z odpovědi matky lze vyčíst, že rodina romský původ svých dětí nepotlačuje a naopak s ním pracuje pozitivně.

S negativními reakcemi ze strany okolí se přímo ani jedna z rodin nesetkala. Rodina K. však poukazuje na fakt, že někteří lidé nechávají zvítězit zvědavost nad slušným vychováním. Tento jev však může být způsoben i tím, že rodina žije na venkově, kde jsou lidé obvykle zvídavější. Rodina B. takové chování od okolí nezaznamenala, nejspíše i proto, že žijí ve velkém městě. Projevují však své obavy z blížícího se pubertálního věku syna.

Dotazy ohledně puberty byly u obou rodin pokládány vzhledem k různým věkům dětí odlišným způsobem. Rodina K. se vzhledem k útlému věku dítěte pubertou ještě nezabývá, což je pochopitelné. Z odpovědi lze vyčíst, že rodina komunikuje i s dalšími pěstounskými rodiči a v budoucnu je tedy šance, že bude mít s kým sdílet případné problémy a nesnáze, spojené s dospíváním jejich dcery. Uvědomuje si, že je podstatné nabídnout dítěti pevné zázemí a důvěru. Z odpovědi matky také vyplývá, že pěstounská dcera byla velmi kladně přijatá dcerou vlastní, které se příchodem pěstounské dcery období puberty zklidnilo. Rodina B. pak chápe, že se dospívající člověk rozhoduje impulsivně, jeho rozhodnutí jsou radikální a má pocit, že on sám ví nejlépe, co je pro něho v životě dobré. Také se objevuje touha po uznání zapadnout do určité skupiny, kde se takový člověk cítí dobře. To, co rodič vidí jako „flákání se venku“ pro dospívajícího může znamenat právě to, že zapadá do skupiny lidí, kde má pocit sounáležitosti a docházení na povinný kroužek mu v tom bránilo. Kladou si přiměřené cíle, jako například to, že jim syn zavolá, když se zdrží a oni se na něho následně nezlobí, protože o svém zpoždění včas informoval. Experimentování v tomto věku považují za přirozené. Většina autorů se také shoduje, že experimentování s alkoholem, nebo kouřením, se v období adolescence objevuje. Dítě touží vyzkoušet si něco nového. Podstatné je, aby tato zkušenost nepřerostla v závislost.

Na dotaz ohledně tzv. „hlasu krve“ obě rodiny odpověděly velmi podobně. Společnou součástí odpovědí bylo to, že si rodiny uvědomují původ dětí, který může v budoucnu sehrát svou roli, například prostřednictvím jejich temperamentu. Rodina K. je však při odpovídání na tuto otázku jistější, což je velmi pravděpodobně zapříčiněno tím, že již dříve vychovala dva své syny, a tudíž si uvědomuje, co může přijít a je připravena.

Rodina je nejdůležitější institucí pro vývoj dítěte. V rodině dítě získává první vzory, utváří si vztahy s okolím, se sebou samým a se společností obecně. Funkcí rodiny je mimo jiné uspokojování základních potřeb dítěte, mezi které se řadí potřeby biologické, sociální a psychické. Tato práce se primárně zabývá potřebami psychickými.

Česká a Romská rodina se v některých aspektech liší. V romských rodinách žije obvykle více členů pohromadě, často v jednom bytě. O děti se převážně starají ženy. Pro romskou rodinu je typická bezpodmínečná láska k dětem, na které nejsou kladeny žádné nároky. Podle evropské tradice je cílem rodiny připravit děti na budoucí život, na jeho profesní a sociální žití a obecně jsou děti vedeny k samostatnosti. Oproti tomu romská rodina individualitu dětí většinou nepodporuje a klade větší důraz na celou skupinu.

O děti, které nemají možnost vyrůstat ve vlastní rodině, se satrá stát. Stát nabízí několik institucí, které umožňují zprostředkovat náhradní rodinnou péči. Tato práce je zaměřena na institut pěstounské péče.

Hlavním předmětem práce jsou děti romského etnika v pěstounské péči. Rodiny, které chtějí příjmout dítě jiného, v našem případě romského etnika, by měly zvážit několik otázek. Nejdůležitější z nich je otázka, zda jsou připraveni na reakce okolí, dále jestli jsou svolní k tomu sdílet s dítětem jeho vlastní kulturu a obeznámit ho s jeho původem.

Častými problémy spojenými s výchovou dítěte romského původu v neromské rodině jsou předsudky a nevhodné projevy okolní společnosti o Romech obecně. Dalším znakem náhradní rodinné péče romských dětí je, jak uvádí literatura, odvolávání se na „hlas krve“. Autoři se však shodují, že zásadní podíl na chování dítěte má výchova. V případě dětí v náhradní rodinné péči také záleží na předchozích zkušenostech dítěte a na problémech, které se díky nim do náhradní rodiny přináší.

Z rozhovorů, které byly provedeny se dvěma rodinami, majícími ve své péči děti romského původu a z informacích získaných během utváření práce vyplynulo, že nejpodstatnější věcí pro náhradní rodiče je nezapomínat odkud dítě pochází a dát mu pevné kořeny v minulosti. Rodiče, ikdyž v tomto případě nevlastní, jsou pro děti to nejdůležitější, jelikož v nich mají oporu a zázemí a mohou k nim chovat důvěru. Je tedy třeba chápat to, že v náhradní rodině jako projev důvěry rodiče sdělí dítěti pravdu o jeho původu a sdílí s ním jeho kulturu.

Můžeme říci, že nejen v náhradní rodině se objevují problémy jako jsou experimety s alkoholem, vandalství, touha vzpírat se rodičům či útěk z domova. V případě náhradních rodin mohou ale všechny tyto prožitky a touhy probíhat intenzivněji, což zvyšuje nároky jak na rodiče, tak na dítě samotné.

Cílem práce bylo zjistit, jaká jsou specifika pěstounské péče dětí romského či poloromského původu. Toho bylo dosaženo pomocí dostupné literatury a dalších zdrojů zabívajících se danou problematikou a také pomocí zkušeností ze života pěstounských rodin, které vychovávají děti romského etnika.

Pro získání informací od pěstounských rodin byla zvolena metoda polostrukturovaného rozhovoru, jehož prostředictvím měla být potvrzena či vyvrácena některá specifika pěstounské péče, která popisuje literatura. Mezi tato specifika spadá především intenzivnější prožívání dospívání, problémy s majoritní společností a jejím postojem k určitým etnikám a fenomén „hlasu krve“.

Z práce vyplývá, že u romských dětí vyrůstajících v neromské rodině, se může projevit problém s utvářením identity. Úkolem pěstounů je tedy již od první chvíle seznamovat dítě s jeho původem, a to přiměřeně k jeho věku a chápání. I náhradní rodič si ale může projít procesem, kdy zprvu odlišnost dítěte popírá. Podstatné je, aby se i rodič smířil s pravou identitou přijatého dítěte. Náročným obdobím jak pro pěstouny, tak pro dítě romského původu v pěstounské péči, bývá obvykle období dospívání, kdy se touha poznat sebe sama a pocit někam patřit ještě zintenzivňují.

Co pro Vás bylo impulsem, stát se pěstounskými rodiči?

Manželka: „Těch impulsů bylo víc, uvažovali jsme nejdříve dost pragmaticky. Finančně jsme dobře zajištění, právě jsme se stěhovali sem (rodina bydlí ve větším domě na vesnici), takže máme dost místa i pro tři děti. Když jsme se pak nastěhovali, začala jsem o tom přemejšlet a řekla si proč ne, bude to znít jako klišé, ale na světě je tolik dětí, které nemaíj rodiče. Byla to asi nějaká touha pomoct a dávat někomu lásku.“

Jaká byla Vaše motivace pro přijetí dítěte romského etnika?

Manželka: „Na začátku jsme o tom nijak nepřemýšleli. Nakonec jsme to vzali jako výzvu. Navíc ona byla zlatá, taková malá vyjukaná holčička,bylo mi jí líto.“

Manžel dodává: „Já si myslím, že lidé žijou jenom předsudkama, v tu chvíli jsem nepřemýjšlel nad tím, že je Romka, prostě to byla malá holčička a potřebovala nás. To spíš potom, za pochodu, v běžném životě si toho začnete všímat, hlavně díky okolí.“

Začali jste Vaši dceru seznamovat s romskou kulturou a jejím původem?

Manželka: „Jak se to vezme, před spaním jí manžel občas čítával nějaké romské povídky, které jsme dostali. Jo a taky má panenku, která má tmavou pleť. Já jí vnímám spíš jako naší dceru, než jako Romku. Já si řikám, že žijeme skoro v (vynecháno) a tady je lidí s různou barvou pleti plno. Ale, lidi umí být zlý, že jo.“

Setkali jste se s nějakými nepříjemnými reakcemi ze strany okolí? Přestěhovali jste se na venkov, jak se na Vás a vaši rodinu dívají sousedé?

Manželka: „Jako lidi koukaj, že jo. Ale přímo, že by na nás byl někdo nepříjemný, nebo nám nadával, se nám nestalo. Sousedy máme fajn. Možná, že se jim v hlavně honí otázky, proč si K. vzali dítě z děcáku a ještě k tomu černý, ale nikdy se nás nezeptali. Měla jsem trochu obavy při nástupu Zuzky do školky. Ale s dětma, se kterýma chodí do školky se zná buď z pískoviště, nebo tak (jedná se o malou školku v místě bydliště). A maíj tam rozumný učitelky, zatím nedošlo k žádnýmu problému, že by jí někdo nadával a byl na ní zlej.“

Říká se, že problémovým obdobím pro děti vyrůstající v pěstounské rodině bývá puberta, děti začnou více přemýšlet o své biologické rodině a objevuje se patologické chování, které mívá původ v dětství dítěte a v tom, co zažilo před tím, než šlo do náhradní rodiny. Jste připraveni na to, co může přijít?

Manželka: „Nejsme, nebyla jsem připravená ani na pubertu naší vlastní dcery. Ale příchodem Zuzky mi přijde, jakoby se zklidnila, vodí si kamarádky domů, hrajou si s malou, občas jí vezme ven. Dost mi pomáhá a ani jsem to od ní nečekala. Přece jenom 14 letá holka má už i jiný starosti. Co se týče Zuzky, tak nevím. co přijde, to přijde. Asi bude toužit poznat svojí rodinu, o tom už jsme se bavili i s jinými pěstouny. Já se jí budu snažit dát zázemí a lásku, budu tady, když bude mít trápení a problémy. Bude i na ní, jak se k tomu postaví.“

Někdy se mluví o „hlasu krve“, rodiče se odkazují v případě některých problémů na geny, které si dítě v sobě nese.

Manželka „Já si myslím, že na tom může něco být. Geny se na člověku určitě nějak podepíšou. To je ale vidět už teď. Ona je hrozně citlivá a společenská, chce být pořád mezi lidmi, má ráda, když je někdo okolo ní. Třeba si nehraje sama v pokoji, vždycky si přinese hračky sem. Jak se to projeví v budoucnu, to nevim. Snažíme se jí vyhovávat stejně jako naše děti.“

Co bylo impulsem k tomu říci si - „staneme se pěstouny“?

Manželka: „Já ani nevím, měla jsem pocit, že je to skoro až samozřejmé pomoct dítěti, které nemá vlastní rodiče, nebo se o něj nemůžou z nějakého důvodu postarat. Měla jsem štěstí, že manžel tenhle názor sdílel a oba jsme se nadchnuli pro to, dát domov dítěti, které to potřebuje. Naši kluci jsou už odrostlí a domu jezdí jen na víkendy a náš nápad přijali pozitivně. Když jsou tady, tak se scházíme všichni společně. A ono hlavně první přijaté dítě bylo téměř bezproblémové, až na lehkou poruchu učení nejsou s dcerou žádné problémy a my si řekli, že přijmeme ještě jedno dítě, takže po prvním dítěti přišel do rodiny ještě Denis. Hlavně na přání dcery, chtěla brášku, kterej by s ní byl doma a nikam neodjížděl…“

Jaká byla Vaše motivace, pro přijetí dítěte romského etnika?

Manželka: „Dcera je na půl Romka, to víme. Ale má spíš světlou pleť a není to tak úplně znatelné. Protože je romského původu, tak jsme si řekli, že bude fajn pořídit ještě jedno romské dítě a společně je vychovávat z části i jako Romy. Kdyby dcera nebyla z části Romka, tak bychom asi romské dítě neměli.“

Manžel: „Jak říká žena, chtěli jsme, aby si vytvořili mezi sebou nějaký to sourozenecký pouto, ikdyž biologicky jsou si cizí.“

Jak jste seznamovali Vaše děti s jejich původem?

Manželka: „Tím, že jsme přijali ještě jedno dítě, to bylo dceři 7 a měli jme najednou v rodině dvě romské děti, víc jsem si uvědomovala jejich původ a cítila jsem důležité jim ukázat odkud pocházejí, kdo, vedle toho, že jsou naše děti ještě jsou. Oni hodně chodili i s vlastníma otázkam. Syna zajímalo, odkud Romové přišli, kde je jejich původ, měl období, kdy o sobě tvrdil, že je vlastně Ind. Občas u nás doma hraje romská hudba, je taková hodně živá a emocionální, a je to vidět i na těch dětech. Když byl syn menší, vždycky hrozně hezky tančil na hudbu, kterou jsem mu pouštěla. Taky je celkem hudebně nadaný, má hudební sluch a ten rozhodně nemá po nás (smích).“

Setkali jste se s nějakými nepříjemnými reakcemi vůči vaší rodině nebo dětem ze strany okolí?

Manželka: „Ani moc ne, ale snažíme se v dětech pěstovat zdravé sebevědomí, a aby byly seznámeny s tím, kdo jsou a odkud jsou. Aby se uměly nad poznámky okolí povznýst a nebraly si je osobně. To je samozřejmě těžké, kór teď v pubertě je to se synem trochu náročný. Ale přímo do očí nám nikdy nikdo nic neřekl. Ale zatím naše dítě nikomu nevykradlo auto, nebo neposprejovalo barák (smích). To všechno ještě může přijít.“

Říká se, že problémovým obdobím pro děti vyrůstající v náhradní rodině bývá puberta, děti začnou více přemýšlet o své biologické rodině, a objevuje se patologické chování, které mívá původ v dětství dítěte a v tom, co zažilo před tím, než šlo do náhradní rodiny.

Manželka: „ No my si právě tu pubertu zažíváme. Vidím to na něm, to jste najednou vlastně úplně blbá a ničemu nerozumíte. Najednou mámu nepotřebuje, a když se o něj nějak zajímám, mám pocit, že ho jenom otravuju. Já jsem si pubertu zažila už u svých synů a vím, že je to období, kdy se dítě hledá a samo si ujasňuje kdo vlastně je. O to těžší to má dítě, které je vlastně Rom a žije v rodině neromské. Syn chodíval do jednoho nízkoprahu na kytaru, učil ho lektor, který byl taky Rom. Když šel do puberty, přestalo ho to pomalu bavit, nejdřív se vymlouval, proč tam nechce jít, pak jsme zjistili, že místo toho se poflakuje venku, takže jsme kroužek zrušili. Na kytaru teď hraje leda tak manžel v létě u ohně. Přitom hrál tak hezky. Prostě ztratil zájem o koníčky. Nejlepší zábava je teď počítač a nebo se flákat venku.“

Objevili se s pubertou Vašeho syna problémy, se kterými jste si nevěděli rady?

Manželka: „Já nevim, je to jiný, než u synů. Hodně se uzavřel do sebe a přestal komunikovat. Jasně, problémy s kouřením nebo alkoholem jsme řešili, ale v jeho věku jsme také experimentovali a zkusit si kouřit chtěl snad každý puberťák. Myslím, že v současnosti nekouří, nebo o tom prostě nevim.“

Manžel: „Mě teda poslední dobou dost vadí, že přestává bejt dochvilnej a je dost nepořádnej. Přijde domu, kde mu co spadne, tam to leží. Do školy není schopnej vstávat včas a přestal taky dodržovat časy, na kterých se společně dohodneme. Vem si, jak chodí domu…“

Manželka: „To je pravda, zdrží se třeba o hodinu a ani nezavolá. Trnu pak strachy, co se mu kde stalo. Snažili jsme se to řešit zákazama, ale …bydlíme v domě bez poschodí a prostě když chce ven, tak jde. On pak přijde a omluví se, že se zapomněl tam a tam….Teď se snažíme o to, aby nám alespoň zavolal, že se zdrží a my se na něj pak nezlobíme, když přijde později.“

Někdy se mluví o „hlasu krve“, rodiče se odkazují v případě některých problémů na geny, které si dítě v sobě nese.

Manželka: „Hm, já nevim, kdysi jsem někde četla, že právě na tohle se rodiče dětí v náhradní péči odvolávají, když mají pocit, že jejich rodičovství selhává. Já si spíš řikám, že si tímhle jako rodiče musíme projít, že on sám pochopí, že nejsme tak strašní a nezbrojíme proti němu. Že je to naopak. Ale občas je to dost těžký. Dcera měla pubertu celkem klidnou, je dost uzavřená a spíš se věnovala svým koníčkům a škole. Se synem si občas zažíváme krušné chvilky. Ale občas ho sjede, jak se chová a on pak třeba přijde a za něco se nám omluví. To jsou chvíle, kdy si řeknete, že to za to stojí, že víte, že vás má rád.“

Manžel: „Já si ten hlas krve, nebo prostě ty geny vysvětluju spíš tak, že má pro něco talent, to romství v něm je, ale spíš v pozitivním smyslu. Jeho chování je z části naše zásluha, mi ho vychováváme a taky si sebou něco přinesl z děcáku že jo, to dítě taky hodně ovlivní.“

BAKALÁŘ, Petr. Psychologie Romů. Praha, 2004, 179 s. ISBN 80-722-0180-8.

DANIEL, Bartoloměj. Dějiny Romů: vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých zemích a na Slovensku. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 199 s. ISBN 80-706-7395-8.

DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom: 1945-1990 : změny v postavení a způsobu života Romů v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004, 273 s. ISBN 80-244-0524-5.

DUNOVSKÝ, Jiří. Sociální pediatrie: vybrané kapitoly. Vyd. 1. Praha: Grada Pub., 1999, 273 s. ISBN 80-716-9254-9.

HORVÁTHOVÁ, J. Historické osudy Romů od jejich odchodu z Indie do 19. století. In Romové : tradice a současnost = O Roma : angoder the akának. Brno : SVAN, 1999, 90 s. ISBN 80-85956-14-4.

MANUŠ, Erika. Jdeme dlouhou cestou: Odkud jsme? Kdo jsme? Kam jdeme?. Praha, 1998, 279 s. ISBN 80-901-9645-4.

MATĚJČEK, Zdeněk. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Vyd. 1. Praha: Portal, 1999, 183 s. ISBN 80-717-8304-8.

NEČAS, Ctibor. Holocaust českých Romů: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1999, 173 s. ISBN 80-726-0022-2.

NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. 3. dopl. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995, 173 s. ISBN 80-706-7559-4.

PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989.: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004, 97 s. ISBN 80-866-2107-3.

ŘÍČAN, Pavel. S Romy žít budeme - jde o to jak: Dějiny. Současná situace. Kořeny problémů. Naděje společné budoucnosti. 1. vyd. Praha: Portál, 2004, 143 s. ISBN 80-717-8250-5.

SCHOOLEROVÁ, Jayne E. Adopce: vztah založený na slibu : užitečné rady a prostředky pro adoptivní rodiče a pěstouny. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 2002, 143 s. ISBN 80-725-5066-7.

UNUCKOVÁ, M. Žijí mezi námi: historie a současnost Romů. 1. vyd. Karviná: Občanské sdružení „Sdružení Romů severní Moravy“, 2007, 35 s. ISBN 978-80-229-9286-1.

VANČÁKOVÁ, Martina. Dítě jiného etnika v náhradní rodinné péči: vztah založený na slibu : užitečné rady a prostředky pro adoptivní rodiče a pěstouny. Vyd. 1. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 2002, 32 s. ISBN 978-80-87455-05-0.

DOUBEK, D. and LEVÍNSKÁ, M., 2013. Schémata a výzkum přístupu k výchově ve vyloučených lokalitách. Studia Paedagogica, vol. 18, no. 1, pp. 77-96 ProQuest Central. ISSN 18037437.

Jihočeský kraj - Hlavní formy náhradní péče [online]. [cit. 2014-01-06]. Dostupné z: http://www.kraj-jihocesky.cz/index.php?par%5Bid_v%5D=369&par%5Blang%5D=CS

Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. [cit. 2014-01-06]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/14501

NÁRODNÍ ZPRÁVA O RODINĚ 2004. Národní zpráva o rodině 2004 [online]. [cit. 2014-01-08]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/899/zprava_b.pdf

Romské děti v ústavní péči v České republice [online]. [cit. 2014-02-05]. Dostpuné z: http://www.errc.org/cms/upload/file/dozivotni-trest-romske-deti-v-ustavni-peci-v-ceske-republice-20-june-2011.pdf

VANČÁKOVÁ, Martina. Romské dítě v náhradní rodině [online]. Praha: Občanské sdružení Rozum a Cit, 2008 [cit. 2014-01-08]. Dostupné z: http://www.rozumacit.cz/sites/default/files/Romske_dite_v_neromske_rodine.pdf

VANČÁKOVÁ, Martina. Romské dítě v NRP [online]. [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/13866/Romske_dite.pdf

Počet shlédnutí: 217