Vietnamská komunita v ČR

Tereza Beranová, Helena Kotenová, Klára Drahotová, Kateřina Richterová, Jana Zychová. Vietnamská komunita v ČR. Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2011. Dostupné z:
http://www.hks.re/ wiki/beranova_kotenova_drahotova_richterova_ zychova_-_vietnamci_v_cr

Tato práce se zabývá problematikou vietnamské minority v České republice, konkrétně integrací vietnamské menšiny do většinové společnosti. Vietnam je jak geograficky, tak i kulturně velmi vzdálený od České republiky. Přesto podle údajů Českého statistického úřadu žije v ČR přes 60 000 Vietnamců. Práce zkoumá integraci této skupiny obyvatel z hlediska historického a kulturního povědomí (českého i vietnamského). Dalším způsobem posouzení míry začlenění jsou jazykové schopnosti vietnamské komunity u nás. Tato práce se zabývá zejména srovnáním asimilace první, druhé a třetí generace Vietnamců, žijících v ČR s užším zaměřením na generaci třetí neboli na „banánové děti“.

Cílem vlastní práce je odpovědět na výzkumnou otázku. Tedy zjistit, do jaké míry jsou jednotlivé generace Vietnamců v ČR asimilovány, a to na základě jazykové vybavenosti, historického povědomí a v neposlední řadě udržování kulturních vzorců. Tím je míněno slavení svátků, dodržování tradic, praktikování náboženství a udržování vztahů s mateřskou zemí.

Jaká je míra asimilace vietnamské menšiny v ČR z hlediska jazykové vybavenosti, kulturního a historického povědomí?

Pro výzkum byly zvoleny metody jak kvalitativního, tak kvantitativního rázu. Každý z obou přístupů má své výhody i nevýhody. Kvantitativním způsobem získáváme data statistického charakteru od velkého množství respondentů, neumožní však hlubší vhled do problematiky. V tomto výzkumu byla kvantitativní část zastoupena dotazníkovou metodou. Účelem byl sběr dat od respondentů a jejich následné vyhodnocení. Dotazník byl sestaven z 11 otázek jak uzavřených, tak otevřených. Aby bylo docíleno uceleného pohledu na danou problematiku, bylo třeba zkombinovat kvantitativní výzkum s kvalitativním. Nespornou výhodou kvalitativní metody je možnost důkladnějšího probádání zkoumaného jevu. Na rozdíl od kvantitativní metody je časově náročná, a proto s její pomocí nelze obsáhnout velké množství respondentů. Nejpoužívanější formou kvalitativního výzkumu je rozhovor, který byl v tomto případě proveden s částí účastníků dotazníkového zkoumání. Další neopomenutelnou výzkumnou metodou bylo studium dokumentů, které poskytlo základní informace o zkoumaném jevu a sloužilo jako podklad k teoretické části.

Nejen vietnamskou minoritou v ČR se zabývá publikace Menšiny a migranti v České republice¹⁾. Kapitola o vietnamské komunitě obsahuje stručnou historii Vietnamu. Dále zkoumá odlišnosti v mentalitě a chování obou etnik, tradice zachovávané Vietnamci v ČR a jejich soužití na území České republiky.

Vietnamskou problematikou se zabývá i níže uvedený článek z časopisu Dějiny a současnost²⁾. V článku Proměny vietnamské komunity u nás se autor zmiňuje o historii migrace Vietnamců do ČR. Hlavním tématem článku je výstava Vietnam v Praze, která probíhala od března do září roku 2010 v Muzeu hlavního města Prahy. Expozice měla přiblížit všední život vietnamské komunity u nás a kromě fotografické části zahrnovala např. i recitaci tradiční vietnamské poezie a přednášky.

Publikace Kdo jsem a kam patřím?³⁾ vydaná týmem etnologů a antropologů při FHS, se nezabývá pouze vietnamskou minoritou. Část, která je jí věnována, je poměrně obsáhlá a podrobná. Je rozdělena na dvě kapitoly. První kapitola je bakalářská práce Martiny Jirasové s názvem „Vietnamští vysokoškoláci v Praze“. V obecné části se autorka věnuje zejména historii vietnamské migrace do ČR, dále pak provádí výzkum prostřednictvím nestandardizovaných rozhovorů s Vietnamci žijícími v ČR, jehož prostřednictvím odpovídá na otázky, týkající se jejich národní identity. Většině dotazovaných je kolem 30 let a alespoň část života prožili ve Vietnamu. Přestože jsou českými občany a mají zde rodiny a práci, cítí se jako Vietnamci a chtějí se jednoho dne do své domoviny vrátit. Druhá kapitola se zabývá vietnamskou komunitou v Jihlavě, jejich identitou a vztahem k české veřejnosti. Existuje zde silná provázanost pracovních i osobních vztahů mezi Vietnamci a Čechy, což dokazuje velký počet smíšených manželství.

V teoretické části je dále čerpáno z výsledků výzkumu Na křižovatce kultur⁴⁾. Tématem studie je multikulturalita v zájmovém a neformálním vzdělání. Výzkum je zaměřený na romskou, vietnamskou a čínskou mládež ve věku 12 až 18 let. Ukázalo se, že jejich zapojení do volnočasových aktivit je nižší než u ostatních mladistvých.

Obecné informace o Vietnamu jsou obsaženy mimo jiné v publikaci Vietnam, potenciály a příležitosti spolupráce⁵⁾. Kniha obsahuje stručný přehled dějin a kultury, zabývá se také politickým zřízením a ekonomikou státu.

O podrobné historii Vietnamu pojednává kniha Dějiny Vietnamu.⁶⁾ Začíná zmínkami o nejstarších lidských osídleních z doby 20. až 12. tisíciletí př. n. l. První obyvatelé se usadili v oblasti Rudé řeky a jejich kultura byla nazvána Son Vi. Dále se zmiňuje o důležitých meznících Vietnamu, jako jsou pustošivé vpády Mongolů, vlastenecká hnutí, 2. světová válka a americká válka a přechází až do současnosti. Na samém konci se autoři zmiňují o vietnamsko-českých vztazích, a to od jejich počátků až po dnešní dobu.

Vietnam

Oficiální název Vietnamu je Socialistická republika Vietnam. Je nejvýchodněji položeným státem na poloostrově Zadní Indie. Hraničí s Čínou na severu, Laosem na severozápadě a Kambodžou na jihozápadě. Na východním pobřeží země se nachází Jihočínské moře. S populací přes 85 milionů je Vietnam 13. zemí s nejpočetnějším obyvatelstvem na světě. Také má druhé nejrychlejší tempo růstu mezi zeměmi na východu Asie a nejrychlejší na jihovýchodě Asie. ⁷⁾

Historie Vietnamu

Území Vietnamu bylo centrem neolitických kultur a kultur bronzové doby (Dongson). Od 3. st. př. n. l. zde existovaly první státní útvary. Dějiny Vietnamu jsou charakterizovány odbojem proti čínské expanzi (od 2. st. př. n. l.). Ve 2. polovině 19. st. byl Vietnam ovládnut francouzskými kolonialisty. Protifrancouzský odboj, vedený ve 20. st. zejména komunistickou stranou Indočíny (Ho Či Min), vyvrcholil porážkou francouzských vojsk u Dien-bien-phu (1954). Vietnam byl pak rozdělen na VDR (severní část) a tzv. republiku Vietnam (jižní část). Po porážce saigonského režimu všeobecným lidovým povstáním pod vedením FNO (1975) byl Vietnam opět sjednocen a byla ustavena jednotná Vietnamská socialistická republika. ⁸⁾ Od osmdesátých let komunistická strana provádí moderní hospodářské reformy. Vietnam dnes patří mezi největší vývozce rýže, disponuje obrovským nerostným bohatstvím. Hospodářství se otevírá zahraničním investorům. Přitom však nelze zapomenout, že na většině území státu stále žijí obyvatelé vesnic, živící se zemědělstvím, někteří i lovem.⁹⁾

Zvyky a obyčeje

Vietnamci jsou v základu praktičtí a realističtí, mají rádi jistotu a nemilují hazard. Jsou toho názoru, že člověk má mít nejdříve co do úst a pak může rozjímat o věcech víry. Struktura jejich stravy tíhne k rostlinám a vodní fauně a floře. Vaření ve vodě je typickým rysem vietnamské kuchyně. Vietnamci mají rádi všechny druhy textilu rostlinného původu, a to v barvě hnědé, indigově modré a černé. Mužský typický oděv je dvoudílný oblek s tradičním kabátkem a kalhotami. Ženy nosí moderní tuniku doplněnou turbanem a kónickým kloboukem. Stavební a pohřební zvyky i obyčejové svátky Vietnamců jsou všechny spojeny se společenstvím obce. Vietnam je zemí, kde se po celý rok slaví různé tradiční svátky, což platí zejména o době jarní. V každém kraji mají své vlastní svátky, z nichž nejdůležitějšími jsou svátky spjaté se zemědělstvím (prosby o déšť, vstup na pole, neboli zahájení polních prací, ochutnávání rýže z nové úrody, atd.), profesní svátky jednotlivých řemesel. Vedle toho se slaví svátky zasvěcené jednotlivým hrdinům, kteří se zasloužili o vlast, svátky náboženské a kulturní. Sváteční program má dvě části: obřady, věnované prosbám a díkůvzdání, a poté společná zábava s tradičními hrami a soutěžemi. ¹⁰⁾

Rozdíly v chování mezi Čechy a Vietnamci

Jelikož je vietnamská kultura té naší velmi vzdálená, existuje zde mnoho odlišností v chování, které jsou častou příčinou nedorozumění. Dobrým příkladem je vnímání úsměvu na tváři. Úsměv má totiž v Asii více významů než u nás. Užívá se například v kontextu nepříjemné situace, v nesnázích nebo také jako omluvu v případě, že dotyčný nerozumí projevu mluvčího. Co si asi myslí nepoučený Čech, který Vietnamci něco vysvětlil, a dotyčný se začal usmívat a pokyvovat hlavou? Možná má dobrý pocit z toho, jak dobře problém vysvětlil – až do té doby, než zjistí, že dotyčný nerozuměl ani slovo z jeho projevu.¹¹⁾

Citové vnímání hraje v životě Asijců jinou úlohu než zde. U nás si milenecké páry projevují svou náklonnost líbáním na veřejnosti. Ve Vietnamu je takové chování nepřípustné. S tím nejcennějším, co mám, se přece nebudu vychloubat na veřejnosti.¹²⁾

Pohostinnost je základem slušného chování. Každý je zvyklý každého kdykoliv ihned pohostit. Pokud u jídla někdo mlaská a říhá, není to výraz neslušného chování, ale pocitu spokojenosti a pochvalou hostiteli. Drobky se nechávají spadnout na zem, po jídle se vše uklidí.

Náboženství

Během prvních staletí našeho letopočtu se do Vietnamu dostával buddhismus, konfucianismus a taoismus, ale na jih přišla z Indie hinduistická náboženství. Již předtím zde existovaly původní animistické kulty. V současné době se nejvíce obyvatel hlásí k buddhismu (především mahájánovému, asi 50% obyvatel). Buddhismus pravděpodobně pronikl do Vietnamu přímo z Indie po moři v 2. století našeho letopočtu. Je Vietnamcům velice blízký. Na 3 miliony věřících žijí v klášterech a asi 10 milionů věřících pravidelně navštěvuje buddhistické chámy o nábožensky významných dnech. ¹³⁾ Dále jsou zastoupeni 10% katolíci. Vietnam je po Filipínách 2. asijskou zemí s největším počtem katolických věřících. Malý počet protestantů najdeme především v oblasti náhorní plošiny Tay Nguyen.¹⁴⁾

Historie vietnamské migrace do ČR

„Historie vietnamské imigrace má důležité místo v pochopení současné existence Vietnamců v českých zemích. Relativně dobré zkušenosti s životem v Československu před rokem 1989 sehrávají zásadní roli při volbě ČR jako cílové země imigrantů. Znalost reálií je dále významnou výhodou při adaptaci komunit v českém lokálním prostředí.“ ¹⁵⁾

50. léta - chrastavské děti

Vietnamská imigrace do České republiky začala v roce 1956 a pokračovala v několika vlnách. Přicházeli lidé a především děti postižené válkou, které Česká strana umístila do Chrastavy. Zde měli získat základní vzdělání, popřípadě i následující odborné vzdělání. Jejich adaptace byla zpomalena kvůli životu ve vietnamské komunitě a také díky několika vietnamským učitelům. Mladí Vietnamci zůstávali v ČR na další studia a v roce 1967 přibylo dalších 2100 Vietnamců, především dělníků.

Smlouva s VDR, 1973

V roce 1973 přichází do Československa vietnamská delegace, aby vyjednala další přísun 10 000 až 12 000 vietnamských dělníků. Pro Vietnam byla důležitá příprava kvalifikovaných dělníků hlavních profesí, aby dosáhli obnovy země. V letech 1973, 1974, 1979 a 1980 byly uzavírány smlouvy, které umožnily příjezd velkého počtu dělníků, učňů, studentů a stážistů. V roce 1983 už u nás bylo cca 30 000 Vietnamců, následně došlo k mezivládní dohodě o postupném snižování. Ve druhé polovině 80. let dochází k vlastnímu využívání situace z obou zúčastněných stran. Československo stále více obsazuje Vietnamce na neatraktivní pozice a Vietnamci zase migrují za úplatu a využívají výdělku k posílání zboží do Vietnamu.

Migrace po r. 1989

Zdejší tlak na návrat Vietnamců do VSR nebyl podle migrantů nijak důsledný. Díky dřívějšímu pobytu tak zůstávali zde či jinde v Evropě. Nejčastější variantou, jak se vyhnout návratu do Vietnamu, byla emigrace do sousedních zemí (Německo), nebo založit s. r. o. s českými občany. Po roce 1989 vznikají další imigrační proudy: 1. z Vietnamu na základě možnosti scelování rodin 2. příchodem z Německa, především po r. 1993 (Německo ukončilo s Vietnamci pracovní pobyty a nutilo je po finančním vyrovnání k reemigraci) 3. příchodem Vietnamců z dalších zemí (Slovensko, Polsko, Maďarsko) 4. nelegální migrace z Vietnamu (přes Rusko, Maďarsko, Slovensko) V dnešní době má naprostá většina vůdčích osobností Vietnamu zkušenosti se životem v ČR před rokem 1989 a kolem nich se točí chod lokální komunity. ¹⁶⁾

Banánové děti

Pojmem „banánové děti“ je označována generace Vietnamců narozených na území ČR. Přesto, že se tato generace integrovala lépe než generace předchozí, potýká se s problémem určení sama sebe, jelikož se nachází ve dvojím světě. Odmala se potýkají s českou kulturou a jsou jí tedy nejvíce ovlivněni, mají české kamarády, čtou české knihy, zajímají se o české filmy a hudbu, znají českou historii a ovládají český jazyk. Doma se po nich ale vyžaduje, aby mluvili vietnamsky a dodržovali vietnamské tradice.

Když se těchto dětí zeptáte, zda se cítí více jako Vietnamci nebo jako Češi, často si nejsou jisté jak odpovědět. Některé z mladších dětí ani nechápou, proč by se měly učit vietnamsky či dodržovat tradice své rodiny a proč je to pro ně důležité.

Jako další problém přichází volba partnera. Děti bývají vedeny, aby si vybíraly vietnamské partnery, a když si pak přivedou Čecha, jejich rodina je z počátku odmítá, ale nakonec se s tím většinou smíří. Ve výběru partnera ale hrají roli zakořeněné kulturní rozdíly, kdy i členové „banánových dětí“ tvrdí, že by dali přednost vietnamskému partnerovi kvůli odlišnému přístupu k manželskému svazku a pocitu odpovědnosti k rodině. Podle nich mají Češi menší zábrany odejít z manželství, i když se v něm narodili potomci.

Vietnamských dětí je v ČR nejvíce. Vietnam je daleko a není snadné cestovat tam a zpět, a tak se vietnamské rodiny usazují u nás.

Z cizinců, kteří teď u nás přicházejí na svět, je Vietnamců víc než třetina, ačkoli Vietnamci počtem tvoří jen osminu všech cizinců. Oficiálně asi padesát tisíc, což je po Slovácích a Ukrajincích nejvíc. Na základních školách se učí kolem dvanácti tisíc vietnamských dětí (s průměrnými známkami asi 1,3), na středních o něco méně než polovina (s prospěchem 1,7). Dvě procenta všech vysokoškoláků jsou Vietnamci; před dvěma lety jich bylo pouhých padesát, nyní už desetkrát tolik. ¹⁷⁾

Volnočasové aktivity banánových dětí

Vietnamští rodiče neradi pouštějí své děti na organizované a pravidelné volnočasové aktivity. Děti z Vietnamu mají méně volného času než české, jelikož se mnohem více učí a tráví hodně času na internetu. Také hodně pomáhají s domácností a nudu pokládají za ztrátu času. Bohatší rodiny platí dětem doučování a prestižní kroužky, např. jazyky a tenis.

Přesto je patrné, že zájem o neformální vzdělání stoupá: zatímco před pěti lety šlo ve střediscích volného času o výjimečné případy, v současné době se zapojuje přibližně šestina až pětina dětí původem z Vietnamu. Děti na základě rodinné iniciativy pravidelně navštěvují pestrou škálu kroužků, které fungují multikulturně, přičemž v nich komunikace probíhá v českém jazyce.

Vietnamskou mládež na druhém stupni základní školy je možno rozdělit na tři části: první skupina se připravuje intenzivně na studium na gymnáziu, druhá, žijící bez rodičů, nedochází do školy, a třetí stojí mezi nimi. Neformální vzdělání se týká především první skupiny.

Pro vietnamské rodiče je prvořadé formální vzdělání. Teprve při jeho zvládání nastává prostor pro vzdělání neformální. Důležitým předpokladem pro zapojení je pak zvládnutí českého jazyka a podpora rodinného prostředí. ¹⁸⁾

Vietnamci na českém trhu práce

Převážná většina Vietnamců působí u nás jako podnikatelé. Podle údajů ČSÚ bylo v roce 2007 takto zaregistrováno 24 437 osob, z toho 91% licencí bylo zařazeno do kategorie související s překupováním zboží. Druhou nejvíce obsazenou kategorií jsou služby poskytované v oblasti „Ubytování, stravování“, kam patří převážně podniky s rychlým občerstvením, bistra a restaurace.

Rozhodnutí imigrantů pro nezávislou podnikatelskou činnost se dá vysvětlit dvěma způsoby. První vysvětlení se vztahuje ke kulturnímu vzorci, který drobné podnikání považuje za ideální ekonomickou činnost. Dokonce existuje jedno tradiční přísloví, které říká, že zisk či produkty jsou ovocem vlastní práce. Druhé vysvětlení se opírá o vliv podmínek, ve kterých Vietnamci v ČR žijí. Jelikož byly po roce 1990 zrušeny mezivládní smlouvy, museli Vietnamci, kteří chtěli zůstat v ČR, svůj pobyt formalizovat a legalizovat. Jako nejsnazší způsob se ukázalo vlastnictví živnostenského listu, jelikož jejich stará pracovní místa zmizela a na nová nedosáhli.

Od počátku 90. let se postupně rozvíjely i další podnikatelské aktivity a instituce, jako jsou například překladatelské služby, vydávání časopisů, prodej specifických potravin atd.

V dnešní době stoupá zájem o vietnamskou sílu ve velkých podnicích, jako je například Škoda Auto. Ta začala nahrazovat polskou a slovenskou pracovní sílu za vietnamskou. Důvodem je disciplinovanost a preciznost Vietnamců. Škoda auto je jedním z největších zaměstnavatelů v České republice se svými 27 000 zaměstnanci. Z toho činí 300 Vietnamci. Škoda spolupracuje s vietnamskými agenturami, které jí rekrutují pracovní sílu. Vietnamci jsou minoritou v porovnání se stovkami pracovníků ze sousedních zemí (Polska a Slovenska). Ti ovšem díky otevření hranic mezi západní a střední Evropou začali odjíždět za prací do západních částí Evropy¹⁹⁾. Dá se tedy logicky očekávat vyšší příliv asijské pracovní síly do této oblasti.

Na otázku, co jim zde vadí, na co si nikdy nezvyknou nebo co je šokovalo, odpovídali všichni velmi podobně: „Nic mě nepřekvapilo, byl jsem připraven na to, že budu v cizí zemi.“ „Vietnamec se přizpůsobí, zvykne si všude.“ ²⁰⁾

Podle výzkumu není velký rozdíl mezi dětmi druhé a třetí generace. Více generací jedné rodiny žije většinou pohromadě, nebo jsou ve velmi úzkém kontaktu. Ovlivnění třetí generace vietnamskou kulturou je tedy téměř totožné s mírou ovlivnění generace druhé.

První pohled- pohled menšiny na sebe samu

Jelikož jsme rozdávali dotazníky pouze mezi mladou generaci, může se stát, že některé informace jsou lehce zkreslené. Do dotazníků jsme zařadili otázky na rodiče a prarodiče našich respondentů. Tímto způsobem jsme se dozvěděli míru asimilace, týkající se především první a druhé generace. První věcí, na kterou se výzkum zaměřuje, je dodržování svátků. Zařazeny jsou zde svátky vietnamské (Tet Nguyen Dan a Thanh Minh), ale i české (Vánoce a Velikonoce). Vietnamské svátky jsou dodržovány především první generací. Druhá a třetí generace se ke slavení staví s určitým odstupem. K událostem, spojeným se svátkem, nemají již takový vztah jako rodiče narození ve Vietnamu. Jedná se u nich tedy spíše o rutinní záležitost a snahu vyhovět rodičům. Po zařízení vlastního života má většina mladých v plánu tyto svátky dále neslavit. Vánoce jsou naopak hojně slaveny banánovými dětmi. Nejedná se o typické slavení, které známe my, ale spíše o vnímání vánoční atmosféry. Neslaví je doma s rodiči, ale s kamarády, se kterými si vymění dárky. Slavení Velikonoc je raritou u všech generací Vietnamců. Asimilace na základě náboženství opět proběhla nejlépe na úrovni třetí a druhé generace. Nedá se říci, že by konvertovala ke křesťanství, které je ze všech náboženství v české republice nejrozšířenější, ale zařadila se mezi nevěřící. Těch je v české republice nejvíce. První generace se z velké části hlásí k buddhismu. Buď docházejí na modlitby do chrámu (výzkum byl proveden v Praze, tudíž se jedná o chrám na území tržiště v Libuši) nebo se modlí doma u vlastního oltáře. Posledním znakem, na kterém je zkoumána míra asimilace, je vztah k Vietnamu. Mnoho migrantů po příjezdu do ČR se do Vietnamu již nevrací. O něco více se tento fenomén vyskytuje u první generace, která má k rodné zemi silnější vztah než děti narozené zde. Do Vietnamu jezdí především za účelem navštívit své příbuzné a známé. Nikdo z respondentů neplánuje stálý návrat. Znalost vietnamské historie je podle očekávání největší u první generace, která ji pravděpodobně získala ještě během studií v rodné zemi. Druhá a třetí generace už svou znalost označuje za minimální, jelikož ji nabyla zprostředkovaně, přes své rodiče. Českou historii však tyto druhé dvě generace znají podrobně, jelikož ji probíraly s českými dětmi na našich školách.

Nikdo z našich respondentů se coby příslušník menšiny necítí žádným způsobem diskriminován!

Druhý pohled – pohled většiny na menšinu

Zjistili jsme, že tento pohled se liší podle věku našich respondentů. Mladší generace vnímá Vietnamce s větší tolerancí. Důvodem je především běžnější styk jak ve škole, tak při trávení volného času. Stali se tedy běžnou součástí jejich života. Jazyková bariéra u mladších generací již vymizela. Z výsledků našich dotazníků vyplynulo, že 100% našich respondentů ve věku od 15 do 19 let mluví plynnou češtinou, zatímco znalost vietnamštiny mají pouze základní a používají jí pouze v rámci rodiny. Jediný prvek, který mladší generace vnímá, je fyzická odlišnost. Nicméně ani tato není překážkou ve vzájemných vztazích. Oproti tomu starší generace (20 a více let) přistupuje k vietnamské minoritě rezervovaněji a s odstupem. Tento fakt pramení z odlišných příležitostí vzájemného setkávání. Dospělí lidé vídají Vietnamce nejčastěji u stánků se smíšeným zbožím, kde prodávají s minimální znalostí češtiny. Neznalost jazyka nezřídka vede k drobným konfliktům a nedorozuměním, které vzájemným vztahům zrovna nepomáhají. Asimilace této starší generace dle našich rozhovorů zcela neproběhla a ani neproběhne. Jsou však už bráni jako součást zdejší společnosti, kde vystupují jako tiší a jakoby „neviditelní“.

Pohled Vietnamců žijících ve Vietnamu na českou vietnamskou menšinu

Na základě odpovědi naší jediné respondentky, žijící ve Vietnamu (žila 9 let v České republice), kterou jsme kontaktovali prostřednictvím internetu, jsme se dozvěděli, že pohled Vietnamců žijících v jejich rodné zemi na vietnamské emigranty je veskrze neutrální, spíše pozitivní. Ve Vietnamu je emigrace poměrně podporována a chápána jako cesta za „lepším“. Vietnamci, kteří migrovali do České republiky, se zřídka vracejí zpět do rodné země. Tím je míněna i dočasná návštěva. Pokud se Vietnamci vracejí domů nastálo, obvykle se nevracejí na místa, která dříve obývali. Ta museli prodat, aby získali finance na migraci do ČR. Chybí tedy reakce od lidí trvale žijících ve Vietnamu (bývalých sousedů, známých, příbuzných) na Vietnamce, kteří se vrátili zpět. Jelikož jsou Vietnamci velmi uzavření, nezřídka se stává, že okolí vůbec netuší, že dotyčný vůbec kdy někam emigroval.

Z výsledků výzkumu vyplývá, že nejlépe je do českého prostředí integrována druhá a třetí generace. Tento fakt je dán i tím, že u druhé a třetí generace Vietnamců není žádná jazyková bariéra a vietnamsky mluví prakticky jen doma s rodiči. Také jejich znalosti historie jsou bohatší u českých zemí a o vietnamské dějiny se zajímají zejména kvůli rodičům. Stejně tak přejímají i českou kulturu, jelikož se s ní setkávají v mnohem větší míře než s vietnamskou, s níž přijdou do styku jen doma. Také jejich čeští vrstevníci s jejich začleňováním nemají problém. Obecně tedy předsudky vůči vietnamské menšině přetrvávají spíše u starší generace. To platí i ze strany Vietnamců – první generace stále dodržuje vietnamské zvyky a tradice a nesnaží se do českého prostředí zcela začlenit.

Literatura

BITTNEROVÁ, D., MORAVCOVÁ, M. a kol., Kdo jsem a kam patřím? , SOFIS a PASTELKA, Praha 2005

HLAVATÁ, L., IČO, J. a spol., Dějiny Vietnamu, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008

KOMERZ, P., Proměny vietnamské komunity u nás, Dějiny a současnost, č. 6, 2010

MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY, Na křižovatce kultur aneb Romové, Vietnamci a Číňané mezi námi, Národní institut dětí a mládeže 2010

ŠIŠKOVÁ, T., Menšiny a migranti v České republice,PORTÁL, Praha 2001

VELVYSLANECTVÍ VIETNAMSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY, Vietnam, potenciály a příležitosti spolupráce, Nadatur, Praha 2006

Internet

BROUČEK, S., Historie imigrace z Vietnamu do českých zemí. [online] Klub Hanoi. [citováno 18. 05. 2011]. Dostupný z WWW: <http://www.klubhanoi.cz/view.php?cisloclanku=2005040901>

KADLECOVÁ, M., POLANSKÁ, J., Banánové děti a jejich milující rodiče. [online] Člověk v tísni. 2008 [citováno 25. 04. 2011]. Dostupný z WWW: <http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=144&idArt=730>

Portal: Vietnam. [online] Family search. 2011 [citováno 12. 5. 2011]. Dostupný z WWW: <https://wiki.familysearch.org/en/Portal:Vietnam>

Skoda turns to Vietnam for workers. [online] Automotive News Europe. Článek z internetové databáze EBSCOhost [převzato 6. 9. 2011]. Dostupné z WWW: <http://web.ebscohost.com>

Vietnam - dějiny. [online] Malá československá encyklopedie. Článek z internetové databáze CO TO JE [převzato 2. 9. 2011]. Dostupné z WWW: <http://cotoje.mlp.cz>

Počet shlédnutí: 130