Marianne Paul-Boncour a Patrick de Sinety Éditions Cartouche, Paříž, 2007, 143 stran

OsBC: Proč v Bulharsku neexistují sdružení, která by se věnovala uchování a podpoře gagauzské kultury?

V. S.: Někdy si říkám, zda vůbec přijde den, kdy budeme mít v Sofii gagauzské kulturní centrum… Absence takové instituce či kulturních sdružení však vychází i z nedostatku vůle uvnitř samotné komunity. Mnoho Gagauzů se totiž odmítá jako Gagauzové identifikovat – a to už od dob „komunismu“. Nechtějí být zařazeni do menšiny, vůči níž přetrvávají předsudky, a proto se snaží splynout s bulharskou kulturou – někdy až tak, že se stávají „většími nacionalisty než sami Bulhaři“.

Když jsem v 90. letech přijel do Sofie studovat, ocitl jsem se náhodou na jednom gagauzském setkání. Ten večer jeden profesor z gagauzské komunity z vesnice u Varny tvrdil, že gagauzský folklor neexistuje, že naše písně jsou jen neurčité překlady bulharských lidových písní a že naše tance jsou ve skutečnosti bulharské. A přitom se tvářil, že mluví jménem celé komunity! Navrhl jsem mu tedy, aby jel do Besarábie nebo do Střední Asie, kde jsou gagauzské komunity kulturně stále velmi živé.

OsBC: Co je pro gagauzskou komunitu v Bulharsku typické? Udržují si své tradice?

V. S.: Jak už jsem říkal, naše kultura je zde na ústupu, až na hraně zániku. Propagačních aktivit je málo – a i když se nějaké objeví, často působí uměle. Mnoho mladých lidí navíc ztratilo mateřský jazyk: přirozený proces předávání gagauzštiny byl v Bulharsku přerušen.

V moldavské Besarábii je to naopak: tam existuje souvislá masa gagauzských vesnic a gagauzština se používá každý den – doma i ve škole. To je v Bulharsku nepředstavitelné. Někteří sice jazyku trochu rozumějí, ale skutečných mluvčích je už velmi málo. Se svým synem jsem začal gagauzsky mluvit několik měsíců před nástupem do školy. Když jsem ale viděl, že se mu spolužáci posmívají, musel jsem přejít z gagauzštiny na bulharštinu…

OsBC: Jaké jsou vztahy mezi gagauzskou komunitou v Bulharsku a gagauzy v Moldavsku?

V. S.: V Moldavsku jsou gagauzský folklor i jazyk stále živé. Proto bych si přál, aby už navázané kontakty trvaly a posilovaly se. V roce 2006 se v Komratu, hlavním městě Gagauzie, konal první gagauzský kongres. Nejpočetnější delegací – hned po moldavské – byla delegace z Bulharska. Setkání a cesty za gagauzy do Moldavska jsou pro gagauzy v Bulharsku jedinečnou příležitostí znovu objevit vlastní kulturu jako něco živého.

OsBC: Probíhá u gagauzů proces „turkizace“?

V. S.: Na vědeckém kongresu v Komratu v roce 1993 se vedla debata o tom, zda gagauzština patří mezi turkické jazyky. Ta otázka je relevantní, protože gagauzština je klasifikována mezi oghuzské jazyky spolu s turečtinou, ázerbájdžánštinou a turkmenštinou. Ve skutečnosti však má s turečtinou společného jen velmi málo. Na rozdíl od mnoha středoasijských turkických jazyků není ani gramatika, ani slovní zásoba našeho jazyka „turecká“ v tom smyslu, jak si to někteří představují.

Po rozpadu Sovětského svazu k nám začalo přijíždět mnoho učitelů z Turecka, kteří šířili panturkismus. Jejich záměrem bylo prosadit mezi gagauzy turecký jazyk i tureckou kulturu. Pamatuji si, jak někteří přijeli do naší besarábské vesnice a tvrdili, že před přijetím pravoslaví byla naše komunita muslimská, a že tedy máme společné tradice s Turky [1]. Dnes – možná hlavně z politických důvodů – se mnozí naši představitelé navázali na Ankaru a Istanbul. Jen pravoslavná církev nám ještě umožňuje zachovat určitou autonomii naší kulturní identity.

OsBC : Pourquoi n’y a-t-il pas, en Bulgarie, d’associations dédiées à la préservation et à la promotion de la culture gagaouze ?

V.S. : Je me demande même si viendra le jour où nous aurons enfin un centre culturel gagaouze à Sofia… Cela dit, l’absence d’une telle institution ou d’associations culturelles vient aussi du manque de volonté de la communauté. En effet, beaucoup de Gagaouzes refusent de s’identifier comme tels, et ce depuis l’époque du « communisme » : ils ne veulent pas être inclus dans une minorité contre laquelle il existe encore de nombreux préjugés et, par conséquent, ils cherchent à s’assimiler à la culture bulgare –jusqu’à devenir plus nationalistes que les Bulgares eux-mêmes. Quand je suis arrivé à Sofia pour faire mes études, dans les années 1990, j’ai assisté par hasard à un repas entre Gagaouzes. Ce soir-là, un professeur issu de la communauté gagaouze d’un village proche de Varna, soutenait qu’il n’y avait pas de folklore gagaouze, que nos chansons étaient une vague traduction de chansons traditionnelles bulgares, que nos danses étaient des danses bulgares, etc. Et ce professeur prétendait parler au nom de toute la communauté ! Je lui ai donc suggéré d’aller explorer la Bessarabie, ou bien l’Asie centrale, où les communautés sont encore très vivantes sur le plan culturel.

OsBC : Qu’est-ce qui caractérise les Gagaouzes de Bulgarie ? Entretiennent-ils leurs traditions ?

V. S. : Comme je vous le disais, notre culture est ici en voie d’extinction. Peu d’activités de promotion de la culture gagaouze sont organisées ; et parce que, quand bien même certaines voient le jour, elles paraissent artificielles… Parmi la nouvelle génération, beaucoup ont perdu leur langue maternelle : le processus naturel de transmission de la langue gagaouze a été interrompu en Bulgarie. À l’inverse, en Bessarabie moldave, où existe une masse compacte de villages gagaouzes, il est fait un usage quotidien de la langue gagaouze, aussi bien à la maison qu’à l’école. Chose inconcevable en Bulgarie ! Certains comprennent un peu la langue, mais il n’y a plus de véritable locuteur… J’avais commencé à parler en gagaouze avec mon fils, quelques mois avant qu’il n’intègre l’école. Quand j’ai constaté que ses camarades se moquaient de lui, j’ai dû passer du gagaouze au bulgare…

OsBC : quels relations existe-t-il entre les Gagaouzes de Bulgarie et ceux de Moldavie ?

V.S. : Le folklore et la langue gagaouzes sont encore bien vivants en Moldavie. C’est pourquoi je voudrais que les communications déjà établies perdurent et se renforcent. En 2006, a eu lieu le premier Congrès gagaouze, à Comrat, la capitale de la Gagaouzie. La communauté la plus nombreuse, après la communauté moldave, était la communauté bulgare. Les rencontres et les voyages avec les Gagaouzes de Moldavie sont une occasion unique pour les Gagaouzes de Bulgarie de découvrir leur propre culture comme une culture vivante.

OsBC : Existe-t-il un processus de « turcisation » des Gagaouzes ?

V.S. : Les délégués au Congrès scientifique de Comrat de 1993 ont participé à un débat sur la question de savoir si le gagaouze fait partie des langues turciques. La question se pose réellement car, si le gagaouze est classé parmi les langues turques – et plus précisément parmi les langues oghouzes avec le turc, l’azéri et le turkmène –, il n’a en réalité que peu de choses à voir avec le turc. À la différence des autres langues turques d’Asie centrale, tant la grammaire que le vocabulaire de notre langue ne sont pas turcs. Suite à l’effondrement de l’Union soviétique, beaucoup de professeurs venus de Turquie sont venu chez nous prêcher le panturquisme. Leur projet était d’imposer aux Gagaouzes la langue et la culture turques. Ainsi, je me souviens que certains sont venus dans notre village de Bessarabie en nous disant qu’avant d’adopter la religion orthodoxe, notre communauté était musulmane et que, par là, nous avions des traditions communes avec les Turcs [1]. Aujourd’hui, peut-être essentiellement pour des raisons politiques, beaucoup de nos représentants se sont liés avec Ankara et Istanbul. Seule l’Église orthodoxe nous permet encore de conserver l’autonomie de notre identité culturelle.

Basil Selemet slouží jako kněz v chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve městě Kavarna na severním pobřeží Černého moře. Na první pohled připomíná Lva Tolstého. Ještě zajímavější je však jeho osobní příběh spojený s osudem etnických Bulharů z Besarábie. Do Bulharska přišel po pádu „berlínské zdi“. Před dvaceti lety nemluvil bulharsky, jeho mateřským jazykem byla gagauzština.

Otec Basil patří k malé, dnes již téměř neznámé menšině Gagauzů – turkickému etniku pravoslavného vyznání, které v 19. století uprchlo spolu s Bulhary z Osmanské říše do Besarábie, dnešní Moldávie a na Ukrajinu. Část Gagauzů zůstala také v Rumunsku, Řecku a Bulharsku.

Dnes tvoří Gagauzové v Moldavsku početnou menšinu. Od roku 1994 zde existuje autonomní území Gagauzija (Gagauz Yeri) s přibližně 150 000 obyvateli. Jeho hlavním městem je Komrat. Úředními jazyky jsou moldavština (rumunština), gagauzština a ruština. Bulharština má v Gagauzii status místního jazyka a vyučuje se ve školách.

V Bulharsku dnes žije jen malá skupina Gagauzů. Přesná statistika neexistuje, ale žijí především v oblasti severního Černomoří (Kavarna, obec Bălgarevo, varnská čtvrť Vinica) a v okolí Jambolu.

„Bulharští politici často jezdí do Besarábie, navštěvují bulharské vesnice, ale ty gagauzské míjejí. Je to okázalé. Rozdělují nás na Besarábské Bulhary a Gagauzy, přestože jsme všichni etničtí Bulhaři,“ říká otec Basil na začátku našeho rozhovoru.

Jaká je identita Gagauzů v Bulharsku? Jaký je jejich folklor?

Naše generace věděla, že naše kořeny sahají do Bulharska. Gagauzové jsou jednou ze složek bulharského etnického celku. V Bulharsku existuje mnoho etnických skupin a jejich kultura je viditelná v každodenním životě, na scéně i v kulturním prostoru. Folklor Gagauzů však z veřejného života prakticky zmizel – naše písně nezní v rádiích ani v televizi, neobjevují se na pódiích.

Teprve nedávno byl na mládežnickém festivalu ve Varně představen gagauzský tanec. Náš tradiční tanec v rytmu 9/8 a 9/16 je však v Bulharsku prezentován jako „varnenské kolo“ nebo dokonce jako „kjuček“. Charakteristický gagauzský tanec z Besarábie je tak vydáván za regionální bulharský tanec, jen aby se nemusel nazývat gagauzským.

Co je pro Gagauze charakteristické?

Základními pilíři gagauzské identity jsou pravoslaví a gagauzský jazyk. Pokud chybí jeden z těchto prvků, identita se rozplývá. Kdo nemluví gagauzsky, ale jen bulharsky, rusky či rumunsky, snadno splývá s většinou. A kdo je sice turkického původu, ale není pravoslavný, může být považován za Turka, Tatara či Ázerbájdžánce.

Proč v Bulharsku neexistují organizace, které by pečovaly o gagauzskou kulturu?

Často si kladu otázku, kdy a zda vůbec vznikne gagauzské kulturní centrum v Sofii. Gagauzové se v Bulharsku dlouhodobě skrývají – už od dob socialismu nebylo výhodné hlásit se k menšině. Raději se označovali za „ještě větší Bulhary než ostatní“.

Existují předsudky vůči Gagauzům a proto se zatím žádné kulturní centrum neobjevilo. Když jsem v 90. letech přišel studovat do Sofie, setkal jsem se s názorem, že Gagauzové nemají vlastní folklor a že jejich písně i tance jsou jen převzaté z bulharštiny. Říkal to profesor pocházející z gagauzské vesnice u Varny – mluvil však za všechny. Doporučil jsem mu, aby se podíval do Gagauzie, do Besarábie či Kazachstánu, kde existují živé gagauzské vesnice s autentickým folklorem.

Velmi smutné je, že mnozí umělci se bojí vystupovat jako Gagauzové. Když byli zváni do Gagauzie jako zástupci gagauzských umělců z Bulharska, odmítli se takto podepsat – obávali se reakcí kolegů a vyloučení ze svazů.

Jak dnes poznáme Gagauze v Bulharsku? Zachovali si jazyk a kulturu?

Naše kultura se postupně rozplynula. Pokud se někde objeví něco gagauzského, bývá to neautentické a bez kontinuity. Mladá generace ztratila jazyk už v době socialismu. Jsme malá komunita a mnozí se nechtějí hlásit ke svému původu, protože by to vyvolalo otázky a komplikace.

V Bulharsku byl přerušen přirozený přenos jazyka – gagauzština zde nemá žádnou společenskou ani ekonomickou perspektivu. V Besarábii je situace jiná: tam děti mluví gagauzsky od narození, ve školkách i školách. U nás to možné není. Se svým synem jsem mluvil gagauzsky do doby, než šel do školy. Když jsem viděl, že se mu děti posmívají, přestal jsem vědomě jazyk používat.

Jaké jsou dnes vztahy mezi Gagauzy v Bulharsku a v Moldavsku? Jak lze zachovat identitu v sjednocené Evropě?

Živý folklor a jazyk se zachovaly především v Moldavsku. Velmi bych si přál, aby kontakt mezi komunitami pokračoval. V roce 2006 se v Komratu konal gagauzský kongres a největší zahraniční delegace přijela právě z Bulharska. Tyto kontakty dávají našim lidem možnost znovu objevit vlastní kulturu.

Do jaké míry jsou Gagauzové turkizováni?

Na kongresu v Komratu v roce 1993 vědci konstatovali, že gagauzština patří do turkické jazykové skupiny, avšak její gramatika a slovní zásoba se výrazně liší od turečtiny či ázerbájdžánštiny. Gagauzové byli pokřtěni již v byzantské době a jejich křesťanství je hluboce zakořeněné.

Po rozpadu Sovětského svazu začali do regionu přijíždět turečtí profesoři a prosazovat ideologii panturkismu. Ve školách se začala vyučovat turečtina, objevily se snahy o přepis identity. V 90. letech navštěvovali turečtí emisari gagauzské vesnice a přesvědčovali místní, že před přijetím křesťanství byli muslimy.

Tato interpretace byla vnucována i místním intelektuálům. Politické elity se začaly orientovat na Ankaru a Istanbul. Jediným hlasem, který tehdy připomínal skutečnou identitu Gagauzů, zůstala církev – ta stále zvoní na poplach a připomíná, že Gagauzové jsou od počátku křesťané.

Василий Селемет служи като свещеник в църквата „Свето Успение Богородично” в Каварна, град на северното Черноморие. На външен вид отец Василий прилича на Лев Толстой. Още по-интересна обаче е личната му история на етнически българин от Бесарабия. Дошъл в България след падането на „берлинската стена”. Преди 20 години той не говорел български, защото неговият майчин език е гагаузки. Василий е част от малко екзотично малцинство на гагаузите, тюркоезична етнографска група с православно изповедание, избягали през 19 век от Османската империя заедно с бесарабските българи в Молдова и Украйна. Гагаузи останали да живеят в Румъния, Гърция и България. Днес гагаузите са голямо малцинство в Молдова, от 1994 г. имат Гагаузия, или „Гагауз ери” (гагаузка земя), автономно териториално обединение, в което живеят около 150 хил. гагаузи. Столицата им е Комрад. Официалните езици в автономията са молдовски (румънски), гагаузки и руски. Българският език в Гагаузия има статут на местен език и се изучава в училищата. Днес в България гагаузите са малка общност, няма точна статистика, но живеят компактно в Северното Черноморие (Каварна, с. Българево, квартала „Виница” на Варна), в района на Ямбол. „Българските политици много пъти ходят в Бесарабия, по българските села, а подминават селата на гагаузите. Това е напълно демонстративно. Разделят ни на бесарабски българи и на гагаузи, а всички сме етнически българи”, казва в началото на нашата среща отец Василий.

Каква е идентичността на гагаузите в България? Какъв е фолклорът им? Нашето поколение знаехме, че нашите корени са от България. Гагаузите са български етнос, една от съставните групи на българската нация. Има много етнически групи в България и всички те присъстват в бита, на сцената, културното пространство. Същевременно фолклорът на гагаузите, отсъства от обществения живот на България, нашите песни не звучат по телевизиите, радиостанциите, на сцената. Едва сега на младежки фестивал в Каварна през май се обяви гагаузки танц и хоро. Нашето гагаузко хоро, което се играе и свири, като ритъм 9/8 и 9/16, в България се представя под името Варненско хоро или Варненски танц, дори като Варненски кючек. Този характерен ритъм, стъпки, хоро, танц на гагаузите в Бесарабия, в България се завоалира като варненско хоро или кючек, само и само да не се нарича гагаузки.

Какво е характерно за гагаузите? Двата елемента на гагаузката идентичност са православието и гагаузкия език. Ако липсва единият елемент, ако не говориш майчиния гагаузки език, а български, руски, румънски, гръцки, може да си българин, румънец или грък. Ако си тюркоезичен, но не си кръстен в православието, пак ставаш съмнителен, защото може да си турчин, татарин, азербайджанец.

Защо в България няма сдружения, които да се занимават със съхранение на културата на гагаузите? Питам се кога и как ще се появи културен център на гагаузите в София. За съжаление гагаузите в България отбягват да се идентифицират като такива. Те самите се крият още от времето на социализма, не им е изгодно да бъдат в графата малцинство и затова се пишат по-големи българи от българите, по-големи католици от папата. Има предразсъдъци към гагаузите в България и затова скоро няма да се появи гагаузки културен център. Когато дойдох да следвам в София през 90-те години, попаднах на вечер на гагаузите и един професор твърдеше, че гагаузите нямат свой фолклор, че песните са превод от български, танците са български. Този професор е гагаузин от варненските села, а говореше от името на всички гагаузи. Посъветвах го да отиде в Гагаузия, в Бесарабия, Средна Азия, Казахстан, където има гагаузки села с жив фолклор. Има нещо много тъжно при гагаузите в България. Имаше покани до творци да гостуват в Гагаузия да направят изложба на творчеството си, като представители на творци гагаузи от България, или български гагаузи. Реакцията на нашите хора тук беше, че не могат да се подпишат като гагаузи, защото членуват в Съюза на българските художници и ще станат „бяла врана” за своите колеги.

По какво се разпознават гагаузите в България? Пазят ли своя език и култура? Нашата културата е претопена и разпиляна по пътя. И да има някакви отделни изблици на нещо гагаузко, то не е автентично, не е живо. За съжаление младото поколение гагаузи са загубили майчиния език, асимилацията е още от времето на социализма. Ние, гагаузите, сме малка общност и тази шепа не иска да се представят за гагаузи, да имат свои културни центрове, защото тогава възникват много въпросителни. В България естественият процес на езика е прекъснат, той не е конкурентен на пазара на труда. В Бесарабия, където има компактна маса гагаузки села, хората си говорят само майчиния език, детски градини и училища. Има деца, които говорят само на гагаузки, докато тръгнат на училище. Тук в България това не е възможно. Нашите деца разбират някои неща от езика, но не могат да го ползват свободно. Със сина ми говорех на гагаузки, докато не му остана половин година да тръгне на училище. Когато видях реакцията на децата, които започнаха да му се подиграват, съзнателно спрях общуването на гагаузки език и преминахме на български.

Какви контакти имат гагаузите в България с гагаузите от Бесарабия, от Молдова? Все пак по какъв начин ще се запази културната идентичност на гагаузите в обединена Европа? Живият фолклор и език е запазен в гагаузките села в Молдова. Иска ми се общуването между нас да продължи. През 2006 г. се проведе гагаузки конгрес в Комрад и най-голямото присъствие от гагаузи извън Молдова беше от България. Срещите и пътуванията на гагаузите от България при гагаузите от Молдова дава шанс и нашите хора да се докоснат до културата.

До каква степен гагаузите са турцизирани? Учените на конгрес в Комрад през 1993 дискутираха, че гагаузкият език е от тюркската група, но няма нищо общо освен корена на думата с турския език. Нашата граматика и лексика не са турски за разлика от азербайджанския и средноазиатските езици. Учените констатират, че гагаузите като новопокръстени християни използват Евангелието от Византийско време.

След разпадането на Съветския съюз в нашия край дойдоха професори от Турция, които прокарваха политиката на пантюркизма. На гагаузите тогава започна да се налага турски език, турска граматика, преподаватели. През 90-те години, емисари от Турция обикаляха нашите селяни в гагаузките села в Бесарабия и ги убеждаваха, че преди да станем християни, ние, гагаузите, сме били мюсюлмани, затова имаме турски обичаи. Пишман професори от Турция обясняваха на наши пишман интелигенти. Управляващите се обвързаха с Анкара, Истанбул и Одрин. Само църквата бие камбаната, че ние, гагаузите, сме изначално християни.

převzato z: http://balkanguru.blogspot.cz/2011/12/blog-post.html

Počet shlédnutí: 154