Československá kolonizace v Brazílii

I. Barteček

Specifický problém v přístupech zainteresovaných institueí Československé republiky k vystěhovalecké politice představovalo vystěhovalectví organizované a řízené státem, v našem případě iniciativa části podnikatelských kruhů, posílených přechodnou stabilizací kapitalismu, prosadit změnu československé vystěhovalecké politiky (po příkladu vystěhovalecké politiky a kolonizačních projektů sousedního Německa) ve prospěch vystěhovalectví do mimoevropských zemí. V úsilí prosadit zámořskou kolonizaci jako státní politiku měla sehrát Latinská Amerika klíčovou úlohu.

Přestože ambice části české buržoazie, která byla zainteresována na získání zámořských opěrných bodů pro obchod a průmysl a která počítala a perspektivou hospodářského využití českých a slovenských vystěhovalců pro své zájmy (především možnost ovlivňovat kvalitu a teritoriální směrování vystěhovaleckého proudu, působit na stabilizaci československých krajanských kolonií² a v neposlední řadě získávat v zámoří území pro kompaktní agrární kolonizaci), nebyly v letech meziválečná existence ČSR realizovány, byla přes existující právní omezení (Novelizace vystěhovaleckého zákona v roce 1936, jež umožňovala organizovat zámořskou kolonizaci, neměla vzhledem k vypjaté mezinárodně politické situaci žádný praktický význam.) připravována půda k uskutečnění myšlenky státem organizovaného vystěhovalectví, státem organizované kolonizace.3

V zamýšlených kolonizačních projektech, spjatých a Latinskou Amerikou, náleželo ve druhé polovině 20. let jedno z předních míst Brazílii,4 kde na sebe upoutávala pozornost kolonizace ve státě Paraná.

Počátkem roku 1929 se vrátil do Československa z Brazílie ing. František Eichler, syn továrníka Eichlera, který byl brněnským konzulem Spojených států brazilských. František Eichler, který mimo jiné studoval ve státě Paraná kolonizační podmínky pro československé vystěhovalce, shrnul výsledky s poznatků v memorandu, které předložil ministerstvu sociální péče.5 Jak informovalo své čtenáře Národní osvobození ze dne 2. února 1929, byly by podmínky pro československé vystěhovalce v Paraná mimořádně příznivé. Tato skutečnost byla zdůrazňována tím, že se zde již usídlilo na 150 000 polských vystěhovalců (z celkového počtu 850 000 Poláků v Brazílii).⁶

Diskusí ve prospěch kolonizace v Paraná vystupovaly československé zámořské kolonizační ambice do své nové etapy, kdy se mělo přejít od teoretické roviny k pokusům o jejich praktické uskutečnění. Přestože vystěhovalecký zákon (1922) omezoval možnosti veřejné propagovat kolonizační projekty a přímo zakazoval sjednávat osadníky pro cizinu (§ 6), dospěla meziministerská Komise pro vystěhovalectví a kolonizaci k závěru, že i podle dosavadního výkladu Československého zákona o vystěhovalectví je přípustné zřizovat kolonizační společnosti, pokud z programu své činnosti vyloučí jakoukoli propagandu vystěhovalectví (!) a budou pod rozhodující státní kontrolou.7

Především kolonizačním možnostem v Brazílii byl zasvěcen třetí ročník Československé emigrace z roku 1928. Diskuse, do níž se mimo jiné zapojil svými původními informacemi z Brazílie český cestovatel František Čech-Vyšata⁸ a československý honorární konsul v Curitibě (Paraná), starousedlík ing. Josef Hájek, byla zahájena vystoupením Františka Eichlera, který sázel na budoucí hospodářskou prosperitu státu Paraná.9

Doposud nejvydatnější zdroj příjmů státu Paraná představovalo pěstování čaje yerba maté, exportovaného především do sousední Argentiny. Stoupající argentinská spotřeba však vedla k úspěšnému zavedení domácí plantace. Růst argentinské produkce ohrožoval brazilský vývoz, jehož případné zastavení by pro Paraná znamenalo jak hospodářskou tak politickou nestabilitu. Tyto skutečnosti nutily zainteresované strany hledat náhradní agrární výrobky, které by zastoupily dosavadní čajovou produkci.

Řešení slibovalo zavedení pěstování pšenice. Společně se stabilizováním hospodářství státu Paraná nabízel tento projekt možnost vyřešit celobrazilský pšeničný problém a tím se zbavit závislosti na rostoucím argentinském a severoamerickém dovozu, který zatěžoval brazilský importní rozpočet. Koncem 20. lat byla pšeničná otázka jedním ze stěžejních diskusních námětů domácích národohospodářů.

K řešení zmíněného problému bylo podáno několik návrhů, avšak akceptován byl teprve projekt agronoma Zdenka Gayera,10 který si svými šlechtitelskými výsledky vydobyl již dříve uznání paranských hospodářských kruhů. Geyerův projekt, vypracovaný na podkladě dlouhodobých zkušeností a opírající se především o znalost místních půdních podmínek, byl navíc po vypěstování vzorového druhu pšenice zčásti ověřen vlastními pokusy. Sklizeň představovala 13-14 q z hektaru.

Realizace pšeničného projektu, měla-li být kryta celobrazilská spotřeba a byla-li brána v úvahu průměrná sklizeň 12,5 q z jednoho hektaru, vyžadovala osetí půdy o rozloze půl miliónů hektarů. K jejímu obdělávání by bylo zapotřebí 20 000 rodin, které by reprezentovaly 200-400 kolonií po 90-100 rodinách. Celková plocha všech kolonií však byla větší a představovala by 1 200 000 ha. Půda jednotlivých kolonií by byla rozparcelována na 50-100 dílců o rozloze 60 ha (25 alqueirů), které by připadly vždy na jednu rodinu. Držitel přiděleného pozemku (současně by dostával hospodářské a obytné stavení) by se zavázal po dobu deseti let osévat 25 ha (10 alqueirů) pšenicí a 5 ha (2 alqueiry) osazovat anglickými bramborami; zbývajících 30 ha měl k dispozici podle vlastního uvážení. Obdělávání scelených pozemků by se uskutečňovalo v každé kolonii společné při využití společného strojně technického vybavení. Vzniklé finanční dluhy měly být likvidovány v průběhu deseti let a poté by přidělené pozemky přešly i s příslušenstvím do soukromého majetku držitelů.

Jak zdůrazňovali bratří Gayeroré, přicházely při pěstování pšenice v úvahu pouze „kampy“ (campos, travnaté pozemky, step) a půda vyžadovala od prvopočátku mechanické zpracování. Úprava pralesních pozemků by byla jednak velmi nákladná, jednak byla pralesní půda svým složením pro pšenici méně vhodná. Připočteme-li předpokládaná využití umělých hnojiv, vyžadoval projekt kapitálové investice, takže případní malorolníci, jak referoval František Eichler, by se asi sotva mohli podniku zúčastnit.¹² 

Vyšatovy a Eichlerovy články, publikované v Československé emigraci, vyvolaly živou odezvu. Na československý konzulát v Curitibě docházela řada dotazů a to nejen z Československa, ale i od krajanů usazených v USA a Kanadě. Josef Hájek svou zveřejněnou odpovědí napomohl uvedení některých skutečností na pravou míru.13

Vláda státu Paraná nepodporovala přímou kolonizaci cizinci a v zásadě nepřidělovala přistěhovalcům pozemky zdarma. Pokud došlo k přidělení pozemků kolonistům, jednalo se pouze o tzv. terras devolutas, o ladem ležící doposud neobdělávané pozemky, které kolonisté spláceli ve splátkách. Pokud se v Československu objevily informace o tom, že k založení hospodářství o rozloze 25 ha (zaměřeného na pěstování pšenice) je zapotřebí kapitál nejméně ve výši 10 000 korun (2 500 000 milreisů), byly tyto informace vzdáleny skutečnému stavu. Pravděpodobně byla uvedenou částkou míněna toliko první splátka a eventuální možnost vydržet do první sklizně.

K zakoupení pozemků, které by nebyly příliš vzdáleny od železnice nebo alespoň většího odbytiště a které by bylo současně vhodné pro zemědělské podnikání, bylo zapotřebí nepoměrná více, vycházíme-li ze skutečnosti, že kolonista zamýšlející pěstování pšenice potřeboval vlastnit nejméně 20 alqueirů (50 ha).

Ceny soukromých pozemků v okolí měst nebo železničních stanic se pohybovaly podle jakosti půdy mezi 300-1000 (i více) milreisy za jeden hektar (přibližně 1200-4000 Kč za dva a půl hektaru = 1 alqueir). Existovala sice možnost koupě půdy na splátky od soukromých kolonizačních společnosti, ovšem zde bylo zapotřebí postupovat obzvláště opatrně.

Jak sdělovala případným zájemcům Československá emigrace ve svém Čísle z července-srpna 1928, měl být Zdeněk Gayer pově-řen paranskou vládou realizací pšeničného projektu. Zájemcům o kolonizaci pak byla určena informace, podle níž „je krajan Gayer přesvědčen, že skupina lidí (100) na všechno odhodlaných, trpělivých a pracovitých, která by se podrobila dobrému vedení člověka v poměrech zapracovaného, mohla by v Paraně mnoho vykonati.“¹⁴

Můžeme předpokládat, že obecně pojatý pšeničný projekt měl být v praxi ověřen na příkladě jedné vzorové kolonie (osady). Zmíněných sto osob mělo reprezentovat 50 rodin, z nichž každé by bylo přiděleno 25 alqueirů půdy. Jak jsme se již zmínili, vyžadoval by se od každého kolonisty slib pěstovat po dobu deseti let nejméně na 10 alqueirech pšenici a na 2 alqueirech anglické brambory.¹⁵ Zbývá nám pokusit se odpovědět na otázku, kde se měla zamýšlená vzorová kolonie nalézat. Údajně měl Gayer k dispozici pozemky na rozparcelování necelých 40 kilometrů od Curitiby a 10 kilometrů od nejbližší železniční stanice, současně se však hovořilo o oblasti po obou stranách řeky Vaccarie na jihu státu Mato Grosso, která „by se hodila pro založení československé kolonie ve větším měřítku“.¹⁶

Pokud se ještě počátkem roku 1929 objevovaly v českém tisku úvahy, že „vyhlídky by zde mělo nikoli stěhování jednotlivých kolonistů, nýbrž hromadná a organizovaná kolonizace na vhodných místech,jejíž podmínky by byly předem ujednány s vládou státu“ a že „založení kompaktní československé kolonie by mělo tu výhodu, že by se kolonistům usnadnila práce v nejtěžších prvních dobách, mohli by si uchovati svou národnost, zůstati ve styku s vlastí a státi se propagátory našeho státu na poli hospodářském i jiném“,¹⁷ pak vypuknutí velké hospodářské krize odsunulo tyto projekty do pozadí.

Utlumení zájmu o realizaci projektu pšeničné kolonizace se strany úředních míst však nebylo doprovázeno souběžným poklesem zájmu ze strany českých a slovanských žadatelů o vystěhování, kterým se v případě kolonizace v Brazílii dostalo v předcházejících letech základních informací. Především pod vlivem této propagandy se v roce 1930 ustavilo v Praze kolonizační družstvo Nová Vlast, uvažující o realizaci kolonizačního podniku v severní částí státu Paraná. Přestože vystěhovalecký zákon nepřipouštěl agitaci ve prospěch kolonizace v cizině, nebyla v tomto případě agitace nikterak omezována.

Družstvo, která získalo pozemky o rozloze 100 alqueirů (250 ha) od kolonizační společnosti Cia de Terras Norte de Paraná (14 kilometrů od nedávno založeného města Londrino, kam postoupila stavba železnice), vypravilo v průběhu druhá poloviny roku 1931 do míst Nové Vlasti postupně tři skupiny kolonistů s rodinami v celkovém počtu osmdesáti osadníků. Většina kolonistů se však na místě zalekla obtíží a vrátila se již následujícího roku do ČSR v přesvědčení, že byli podvedeni.¹⁸ V Paraná setrvalo pouze pět kolonistů s rodinami (celkem 17 osob).

Dva další kolonisté sice na pozemcích družstva hospodařili, trvale se však usadili v Londrino.19

S tímto počátečním neúspěchem ovšem projekt Nové Vlasti neupadl v zapomenutí. Podle informací Českého slova ze dne 4. května 1935 měla odjet v průběhu následujících měsíců z Prahy do Paraná nová několikačlenná skupina vystěhovalců.

„Tím budou znovu zahájeny přerušené pokusy o československou kolonizaci v Jižní Americe, které pro několik našich příslušníků v roce 1932 tak smutně skončily“.20

Akce byla opětovně organizována pražským spolkem Nová Vlast a kolonisté se měli rovněž usadit na pozemcích družstva. O osudech výpravy - došlo-li k ní - nejsme dostatečně informováni. Situace na pozemcích kolonie se již mezitím podstatně změnila. Po útěku většiny československých kolonistů byly jejich opuštěné podíly v průběhu necelého roku obsazeny polskými rodinami, které zachovaly název kolonie Nová Vlast. Po doasvadních neúspěších provedlo pražské družstvo Nová Vlast V roee 1937 likvidaci. V Nové Vlasti v Paraná zůstalo patnáct rodin.²²

Kolonizační podnik Nové Vlasti a jeho vyústění vyvolaly v československém tisku a u zainteresovaných institucí diskusi, v jejímž průběhu byly hledány příčiny ztroskotání.²³ Družstvo zvolilo pro kolonizaci vhodné území s dobrou půdou a vyhovujícími klimatickými podmínkami. Na zhroucení projektu se spolupodílely organizační nedostatky (finanční problémy, špatné odborné vedení), avšak hlavní příčinou ztroskotání byli podle dobových úsudků vlastní členové družstva - kolonisté, kteří svým sociálním původem („poloměstské“ vrstvy) nebyli zárukou úspěšné realizace akce.²⁴ 

V polovině 30. let stanul stát Paraná ještě jednou a naposledy v popředí zájmu zainteresovaných institucí o kolonizaci v Brazílii²⁵ Československá strana (Československý ústav zahraniční) vedla jednání se společností Cia de Terras Norte de Paraná o podmínkách a možnostech plánovitého usídlování českých a slovenských osadníků na pozemcích společnosti. Jednání byla pozitivní. CTNP získala od federální brazilské vlády povolení usadit na svém území 30 českých a slovenských zemědělských rodin ročně a společnost projevila ochotu rezervovat pro tyto vystěhovalce vhodná území přiměřené velikosti. Na základě dobrozdání Československého ústavu zahraničního poskytovala slovenským zájemcům o kolonizaci ve státě Paraná na území společnosti CTNP podrobné informace Vystahovale£ká poradna pro Slovensko v Bratislavě.²®

Půda v Paraná měla být českým a, slovenským zájemcům prodávána za 500 milreisů za jeden alqueir (2,5 ha). Jednou z podmínek účasti v kolonizačním projektu bylo, aby si každá rodina zakoupila nejméně 5 alqueirů (12,5 ha) a složila pražskému zástupci CTNP 30 % kupní ceny (12,10 anglických liber). Kromě toho se musela každá rodina vykázat před odjezdem do Brazílie hotovostí 27 nejméně osmi tisíc korun.

Z československých zemědělských kolonií, které vznikly cestou spontánní kolonizace, byla v českém tisku meziválečného období věnována větší pozornost toliko kolonii Guarany, rozkládající se na severozápade státu Rio Grande do Sul směrem k řece Uruguay, necelých čtyřicet kilometrů od městečka Santo Angelo na železniční trati do Santa Rosy. Celý komplex zaujímal plochu o rozměrech 180×100 kilometrů a byl rozdělen na dílce zvané kolonia o velikosti 25 hektarů (1000×250 metrů). Původně, na přelomu 80. a 90. let 19. století, byla půda přidělována imigrantům zdarma. O dvacet let později byly dílce prodávány na úvěr za 100-250 milreisů a v průběhu následujících let pak ceny stouply na 2000 až 3000 milreisů. V polovině 30. let bylo možno pořídit již fungující hospodářství s obdělávanou půdou, obytnými budovami a hospodářským příslušenstvím za 4000 až 10000 milreisů.

Samotná kolonie Guarany se členila na několik národnostních sRpení (Poláci, Němci, švédové, Italové, Brazilci, Češi a Slováci), z nichž největší vytvářeli Poláci (v počtu 300 rodin) a nejmenší naši krajané v počtu 30-40 rodin ke konci 20. let tohoto století. První průkopníci z českých zemí sem dorazili roku 1896 a česká skupina byla posílena především v údobí do první světové války, a to jak kolonisty z Čech a Moravy, tak Čechy usedlými do té doby v ruském Volyňsku.28

V kolonii Annitapolis (Santa Catarina) mělo být v roce 1934 usazeno 26 rodin (které měly dohromady šedesát dětí), celkem kolem 110 osob. V nedaleké kolonii Minna Orrio do Ratto bylo usazeno dalších šest českých rodin.„29

Z kolonií tvořených slovenskými vystěhovalci se zmiňme o kolonii (Nová) Bratislava, která se nacházela na severu státu Paraná v blízkosti městečka Londrino nedaleko české kolonie Nové Vlast. Kolonie byla založena v roce 1932 a jak jsme se již zmínili, usazovali se zde především slovenští kolonisté z okolí rumunského Kološváru (30-45 rodin), k nimž přibylo několik Čechů a slovenských rodin z okolí Prievidze.

Shrneme-li naše poznatky, stanul v popředí kolonizačních záměrů zainteresovaných instituci Československé republiky brazilský stát Paraná, a to nejen v teoretických úvahách z let stabilizace kapitalismu (20. léta), ale i praktickými kroky v průběhu 30. let, ať se již jednalo o neúspěšný pokus kolonizačního projektu Nové Vlasti nerealizovaná usazování českých a slovenských zemědělských rodin na pozemcích společnosti Cia de Terras Norte de Paraná. Byl-li Gayerův projekt pšeničné kolonizace a vybudování vzorové osady za pomoci českých a slovenských kolonistů utlumen vypuknutím velké hospodářské krize, byly kolonizační záměry ve spolupráci s CTNP odsunuty do pozadí vnitropolitickým a mezinárodněpolitickým vývojem druhé poloviny 30. let.

Výsledky vystěhovalecké a kolonizační politiky byly mnohem skromnější než předpokládaly úvahy předchozího desetiletí. Na rozdíl od organizovaných kolonizačních podniků vykazovaly v brazilských podmínkách životaschopnost zemědělské kolonie, které vznikly cestou spontánní kolonizace (Guarany), jejichž počátky sahají do přelomu 19. a 20. století. S výjimkou Guarany (Rio do Sul) jsou nám však informace o větších agrárních kolonizačních sRpeních v Brazílii, například Sao Bento, Blumenau, Joinville (Santa Catarina) a Erechim, B. Vista de Erechim, S. Angelo, S. Jeronymo (Rio Grande do Sul), zatím nedostupné.

1 Srovnej teritoriální orientaci Československá emigrace (1925-29), periodika Ústavu pro hospodářská styky emigrační a kolonizační při Masarykově akademii práce v Praze, známého z dobové publicistiky jako Emigrační ústav. Ten na sebe převzal úlohu informačního a koordinačního centra československých podnikatelských kruhů orientujících svoji pozornost do zámoří.

2 Celkový počet Čechů a Slováků přišlých do Brazílie do konce 30. let je vyšší než doposud tradovaný údaj o sedmi tisících vystěhovalcích. Podle našich poznatků (srovnej Barteček, I.: A emigracao checa e eslovaca para o Brasil no periodo entre duas guerras mundiais. In: Ibero-Americana Pragensia XX,

v tisku) musíme hledat konečnou sumu krajanů v rozmezí našeho minimálního odhadu (8 700) a odhadu brazilské strany (10 000) jenž byl publikován v monotematickém čísle periodika Correio Pauliatano (Sao Paulo, 21. 4. 1937) věnovaném evropské imigraci do Brazílie.

Citované Correio Paulistano uvádí následující teritoriální rozmístění krajanů (I), které můžeme konfrontovat s československými údaji publikovanými v Krajanu dne 15. 9. 1936 (II). Přibližně polovina českých a slovenských vystěhovalců usazených v Brazílii se koncentrovala ve městských střediscích:

Druhá část vystěhovalců nacházela svá nová bydliště v brazilském vnitrozemí, kde rovněž docházelo - obdobně jako ve městských centrech - k soustřeďování v národních koloniích. Na rozdíl od prvé skupiny, tvořené především řemeslníky a dělníky měla ve vnitrozemí své místo zemědělská kolonizace:

Zbývající část přistěhovalců byla roztroušena po celém brazilském území.

K českým a slovenským vystěhovalcům z ČSR, kteří se koncentrovali především v jihobrazilských státech Rio Grande do Sul, Sao Paulo, Santa Catarina a Paraná, se rovněž hlásili Slováci, kteří přišli do Brazílie z Jugoslávie a Rumunska. Téměř všichni slovenští kolonisté z Rumunska, asi 300 rodin, pocházeli z okolí Kološváru, byli potomky dřívějších slovenských vystěhovalců do Uher a sami vycestovali do Brazílie v polovině 20. let. V polovině 30. let byla většina z nich usazena ve státu Sao Paulo:

Villa Belle (Sao Paulo) 40 rodin

Mooca (předměstí Sao Paulo) 20

kolonie (Ková) Bratislava (Paraná) 30 (- 45)

kolonie Santa Terezinka-(železniční stanice Bury 30

v Rio Grande do Sul)

kolonie Santo Anastasio (Sao Paulo) 30

Santo Anastasio (město, Sao Paulo) 30

kolonie Arpád u Caiuá (Sao Paulo)  15 (- 30)

Wenceslau Braz (Sao Paulo) 20

kolonie Santo Antonio (Sao Paulo) 15

celkem 230 (- 260)

Další počty slovenských rodin byly usazeny v menších koloniích.

Připočteme-li k našemu odhadu počtu českých a slovenských vystěhovalců v Brazílii (8 700) zmíněných tři sta rodin z okolí rumunského Kološváru, blížíme se při stanovaní celková sumy krajanů v Brazílii spíše odhadu brazilské strany (10 000).

3 Vasiljev, I.: K pokusům Československé buržoazie o usměrňování vystěhovalectví do mimoevropských samí. Ve: Slováci v zahraničí 11, Martin 1985, s. 84-108. Brouček, S.-Vasiljev, I.: K charakteristice československé vystěhovalecké politiky mezi dvěma světovými válkami. Český lid 72, 1985, č. 2, s. 71-80 a 1985, č. 3, s. 149-157

4 Srovnej: Informace o vyhlídkách vystěhovalců v zahraničí. Brazílie. Československá emigrace, I., č. 7-8, duben-květen 1926, s. 1-4 (1. část) a č. 9, červen 1926, 8. 1-4 (2. část). Kresta, V.: Brazílie. Poučení pro československé vystěhovalce. Praha 1928. týž, Stát Sao Paulo. Informace československým exportérům a vystěhovalcům. Praha 1931.

5 O československém vystěhovalectví do Brazílie. Ve: Národní osvobození, 30. ledna 1929.

6 Vyhlídky československého vystěhovalectví do Brazílie. Národní osvobození, 2. února 1929.

7 Brouček, S.-Vasiljev, I.: K charakteristice československé vystěhovalecké politiky … o. c., s. 78.

8 Vystoupeni Františka Čecha-Vyšaty na stránkách třetího ročníku Československé emigrace z roku 1928: K zemědělské kolonizaci v Brazílii, č. 1, leden 1928, s. 6-8. Perla brazilské kolonizace, č. 1, leden 1928, s. 8-9. Kolonizace ve státě Paraná, č. 5, květen 1928, s. 7-8. Jižní Amerika a naše vystěhovalectví, č. 7-8, červenec-srpen 1928, a. 10-12. Poznatky z jihoamerického pobytu Fr. Čecha-Vyšaty byly shrnuty v cestopisném pojednání Patnáct let v Jižní Americe, I-III, Praha 1927 (zpracoval L. Padevět).

9 Eichler, F.: Kolonizace Brazílie. Československá emigrace, III., č. 2, únor 1928, s. 4-6.

10 Zdeněk Gayer, bývalý ředitel hospodářské školy ve Vyškově, usazený ve státě Paraná, majitel šlechtitelské stlce. Spolu se Zdeňkem Gayerem působili v Brazílii jeho bratři. Karel Gayer (usazený ve státě Sao Paulo, majitel fazendy), Miroslav Gayer a Vincenc Gayer. Zdeněk Gayer přiSel do Brazílie před první světovou válkou.

11 Dále se Fr. Eichler zabývá otázkami finančního a organizačního vedení projektu, rozdílením zisku.

12 Eichler, F.: Brazilské otázky. Československá emigrace, III., č. 3, březen 1928, s. 8.

13 Hájek, J.: Perla brazilská kolonizace. Československá emigrace, III., č. 5, květen 1928, s. 9-11. Replika na stejnojmenný Vyšatův článek.

14 Kolonizace ve státě Paraná. Československá emigrace, III., č. 7-8, červenec-srpen 1928, s. 16-17.

15 Tamtéž, s. 17.

16 Kolonizační možnosti v Brazílii. Československá emigrace, IV., č. 3-4, březen-duben 1929, s. 39. Dále je pak uveden návrh organizační a finanční správy kolonie.

17 Tamtéž, s. 39.

18 Truchlivý návrat československých kolonistů z Brazílie. Vystěhovalec, 28, Č. 2, 15. února 1932, s. 4. Srovnej Vasiljev, I.: Vystěhovalectví Čechů a Slováků … op. cit., s. 241.

19 Z brazilské kolonie „Nová Vlast“. Krajan, II., č. 11, 1. prosince 1933, s. 96-97.

20 Nové kolonizační pokusy v Brazílii. České slovo, 4. května 1935.

21 Z bývalá česká kolonie „Nová Vlast“ v Brazílii. Krajan, IV., č. 9, 1. května 1935, s. 3. Srovnej Pluhař, J.: Češi a Slováci doma a za hranicemi. Praha 1935, s. 40-41.

22 Vasiljev, I.: Vystěhovalectví Cechů a Slováků …, op. cit. s. 241.

23 Srovnej Výroční zpráva Československého ústavu zahraničního za rok 1931. Krajan, I., č. 1, 1. května 1932, s. 24.

24 Kocourek, R.: Československá kolonizace. Ve: Československé vystěhovalectví z hlediska potřeb naší doby. Praha 1934, s. 19.

25 Československá kolonizácia v Parane. Krajan, IV., S. 11. 1. června 1935, s. 5. Do Parany smí letos 30 československých zemědělských rodin. Krajan, V., č. 16, 15. srpna 1936, s. 5 a č. 21, 1. listopadu 1936,- s. 6.

26 Bielik, F.: Vysťahovalecká poradna pre Slovensko v Bratislave. In: Slováci v zahraničí 3, Martin 1979, s. 130.

27 Krajan, V., č. 21, 1. listopadu 1936, s. 6.

28 Čech-Vyšata, F.: Zemědělská kolonie Guarany. Československá emigrace, III., č. 7-8, červenec-srpen 1928, s. 12-14. Jelínek, J.: Československá kolonie Guarany v Brazílii. Krajan, VI., č. 22, 15. listopadu 1937, s. 5.

29 Krajan, III., č. 15, 15. srpna 1934, s. 3.

30. Ke kolonii (Nová) Bratislava srovnej: Slovenská osady v Brazílii. Krajan, III., č. 15, 15. srpna 1934, s. 6. Československá kolonizácia v Parane. Krajan, IV., č. 11, 1. června 1935, s. 5. Českoslovenští vystěhovalci v Brazílii, Krajan, V., č. 18, 15. záři 1936, s. 3.

Brazil, and especially its state of Paraná, held a prominent place in the planned Czechoslovak colonisation projects in Latin America. Paraná was in the centre of attention not only in the theoretical colonisation considerations in the years of stabilization of capitalism (the 1920's), but also in practical steps taken in the 1930's - the abortive colonization attempt launched by the Nová Vlast (New Homeland) cooperative at the beginning of the 1930'a and the project of settling Czech and Slovak farming families on the land of Cia de Terras Norte de Paraná in the second half of the 1930's which was never realized.

The greatest hopes were pinned by concerned institutions of the Czechoslovak Republic on the project of grain colonization linked with thé name and cultivation successes of Zdeněk Gayer, a settler in Paraná. The generally conceived grain project which would have led, if realized, to decreasing Brasil's dependence on growing imports of Argentinian and North Americsta grain, was to be practically tried in the initial stage in one model colony. Zdeněk Gayer, entrusted by the government of Paraná with implementation of the grain project, thought of building a model settlement of one hundred (50 families) of Czech and Slovak colonists. While at the beginning of 1929 support could still be found for the colonization project in Paraná in the Czech press, and the project was to be directly backed by the state, the outbreak at the great economic crisis pushed similar writings to the background.

Unlike these projects, the farming colonies which were founded in spontaneous colonization (Guarany in the state of Rio Grande do Sul) and whose beginnings can be traced to the turn of the 19th and 20th centuries proved their viability in Brazilian conditions.

Počet shlédnutí: 46