ÚVODEM. Proč je tolik nejednoty mezi věřícími, když Bůh je jenom jeden? Proč potom vznikla různá náboženství a tolik různých církví křesťanstva? U všech to začalo většinou nějakým zázrakem nebo zjevením, či výraznou osobností nebo obojím. Zdá se však, že tím hlavním důvodem nejednoty církví je zkoumání textu Bible pod vlivem evolučního myšlení, kdy se citové nebo zázračné prožitky, či osvícenecké filosofické myšlenky a lidské tradice v Bibli dohledávají až dodatečně, zpětně, „odshora“. Bible přitom slouží jen jako jedna z mnoha duchovních pokladnic, nikoli jako jediná základní křesťanská učebnice. Proč evolučního? Jedním z rysů evolučního myšlení je označit význam nálezu nebo názoru za předem nezvratný. Nad ním napsat podtržítko, nad kterým shromažďovat argumenty tak šikovně, aby součet vyšel nad očekávání, podobně jako se to dělá u evoluční teorie samovolného vzniku života z ničeho. Nejdřív věř, pak zkoumej. To může vést nejméně k desíti chybám.

1. Jít nad to co stojí psáno
2. „lidské tradice“ klást na roveň Písma
3. nebrat v úvahu celkový kontext Bible
4. pokládat některé symboly za skutečnosti
5. některé skutečnosti pokládat za symboly
6. k původnímu textu něco přidat nebo ubrat
7. některé nezpochybnitelné argumenty přecházet mlčky jako by neexistovaly, zatímco
8. prvořadou pozornost věnovat místům potvrzujících předem daný názor
9. z více významů překladu biblických výrazů použít přednostně význam více vyhovující předem stanovenému názoru a
10. Upřednostňovat méně kvalitní tendenční překlad Bible do mateřštiny se vsuvkami, které mnohé starověké rukopisy vynechávají.

Nesrovnatelně větší cenu má nepopulární zkoumání Písem „odspodu“, kdy podtržítko ještě není napsané. Nejdřív zkoumej, pak věř. To znamená vrátit se zpátky až do prvního století, kdy bylo dokončeno psaní Bible a celé Písmo začít zkoumat znovu od začátku. Klást a řadit argumenty podle vnitřních dějinných souvislostí bez ohledu na staletí stokrát opakované pravdy církevních otců, předsudky, utkvělé představy, filozofické a teologické úvahy, to vyžaduje velkou pokoru. Čím začít? Všechno odložit a soustředit se na vyhledání hlavní nosné myšlenky Bible, na Boží záměr se zemí, na plán a postup jeho plnění. Pak už nebude možné chápat vybrané doslovné významy jako pouhé symboly a symbolická obrazná vyjádření chápat doslovně, aby je bylo možné řadit do logických myšlenkových linií a tak dokazovat předem utvořený názor. Při bližším zkoumání se teprve v dnešní době, po 1919 letech od dokončení Bible ukazuje, že všech jejích 66 knih do sebe zapadá jako puzzle a vytváří výsledný obraz hlavního námětu, přestože 40 tvůrců jednotlivých dílů „skládačky“ sepisovaných celkem 1610 let, výsledný obraz nechápali. Sami pisatelé uvádějí, že „celé Písmo je inspirováno Bohem“. A to je také důvod, proč bychom se měli řídit jejím příkazem „nejděte nad to, co je napsáno“. V tom případě bez ohledu na různé překlady Bible, výklady církví, teologů a biblistů učení Bible stojí na základních důležitých nosných pilířích, pravdách. „Uvozovky uvádějí přímé citace“ překladu NS pro jejich rychlé vyhledávání pomocí počítače.

„Bůh je Duch“. Bůh je všemohoucí nehmotný Stvořitel duchovní říše i vesmíru. Je neomezeně mocnou živou neviditelnou duchovní bytostí, „osobou“. Je zdrojem veškeré „dynamické energie“ Bůh není osobní jméno. Je to jeden z jeho titulů v překladu „někdo mocný“. V Bibli se slovo bůh s malým „b“ používá pro duchovní tvory, anděly i pro lidi, někdy též pro věci. Stvořitel se však sám odlišil od všech bohů a jejich jmen vlastním osobním Božím jménem s určitým členem, hebrejsky JHVH, vyslovovaného nejčastěji „Jehova“, do češtiny překládaného „působí, že se stane“. V originální hebrejské Bibli se toto Boží jméno běžně používá v nejrůznějších životních situacích. Najdeme jej tam asi sedm tisíc krát. Ve většině překladů Bible je však Boží jméno neuctivě nebo naopak z přehnané úcty vypouštěno a nahrazeno tituly jako Pán, Lord, Hospodin. To přispívá k jeho zamaskování a snížení jeho důležitosti. Kdekoli je v Bibli použit titul „Bůh“, „BŮH“ nebo „Otec“ je tím míněn „všemohoucí Jehova Bůh“. Má se používat titul otec i na lidi? „Nikoho na zemi nenazývejte svým otcem, neboť jeden je váš Otec, Ten nebeský“. Proč nehmotný? Energii nelze stvořit, jen přeměnit v jinou. Proto je Bůh, jako stvořitel hmoty z energie sám nehmotný. Existuje mimo hmotu a tudíž i mimo čas a prostor, protože čas je vlastností hmoty, nikoli vlastností energie. Z toho důvodu nemůžeme klást lidsky omezenou, byť zdánlivě logickou otázku, proč Bůh „nemá počátek ani konec“, a tudíž ani jak dlouho je tady, ani odkud se vzal. Veškerou stvořitelskou činnost Bůh řídí mnoha různými způsoby svou vlastní vše prostupující univerzální dynamickou silou, kterou též propůjčuje, známou jako „Boží duch“ nebo „svatý duch“. Síla vycházející z osoby není osoba. Boží duch proto v Bibli nemá osobní jméno. Někdy však může být personifikován, zosobněn. Podobně není osobou například zákon, když přichází, něco přináší, připomíná, vyučuje nás nebo kárá.

Není všemohoucím Bohem Jehovou. Je to „Boží syn“. Není součástí tříosobní trojice v jedné osobě. Je to samostatná osoba, duchovní bytost, „duch“ stejné duchovní božské podstaty, jako jeho Otec. Má počátek jako každý syn. Žádný syn nemůže být nikdy otcem, ani žádný otec není synem. Je božský, podobně jako lidský syn je lidský, když lidskou podstatu má jeho otec. Když se objevil na zemi, dostal v souladu se svým posláním jméno Ježíš, obsahující Boží jméno. Ježíš hebrejsky Jehošua, se překládá „Jehova je záchrana“. V Bibli má rovněž několik titulů. Boží syn Ježíš „je prvorozeným všeho stvoření“, je „jediný zplozený“ Otcem. „Jeho prostřednictvím byly stvořeny všechny [ostatní] věci v nebesích a na zemi, věci viditelné a věci neviditelné“. Před Otcem zaujímá nejvyšší postavení. Ježíš byl proto v předlidské existenci známý také jako „archanděl“. Archanděl je nejvyšší anděl a ten je pouze jeden. Gabriel je proto v Bibli uveden správně jako „anděl Gabriel“. Křesťanstvo toto jednoduché logické biblické vysvětlení Boha a jeho Syna neuznává. Nahradilo jej tajemnou nebiblickou naukou o trojici, kterou stvoření vyvyšuje až na úroveň Stvořitele a Stvořitele degraduje až na úroveň stvoření a znesvěcuje tak Boží jméno.

Hebrejské jméno „Adam“ se překládá jako „pozemský člověk“. Žádný pračlověk. Písemně doložená doba historická trvá na rozdíl od doby prehistorické pouze asi 6000 let. To je v souladu s biblickou chronologií. Protože „Bůh je láska„, přál si jako Otec rozšířit svou milovanou rodinu o další členy, kteří všichni mají věčný život. Proto stvořil zemi a na ní člověka s vlastnostmi „k obrazu Božímu“ a životem tak dlouhým, aby nikdy nemusel zemřít. Pro tento účel byl člověk stvořen dokonale a k zemi měl lnout jako k domovu. První pár měl naplnit dokonalým potomstvem zemi, nikoli nebe. Pro tento účel Bůh zemi dokonale připravil a vybavil. O svěřenou zemi měli lidé pečovat s láskou, spravedlností a moudrostí a „…přijatelně prokazovat Bohu posvátnou službu se zbožnou bázní a s posvátnou úctou“. Mezi úctou a uctíváním je významný rozdíl. Úcta není uctívání. Je však důležitou součástí uctívání, které náleží výlučně Jehovovi Bohu. Poslouchat pokyny Boha z nesobecké lásky k němu, obětovat se pro druhé, je základním požadavkem Božího záměru se zemí, a je základem smyslu věčného pozemského života. Po stvoření člověka Jehova prohlásil, že to všechno bylo „velmi dobré“. Lidské tělo je nesmírně složité. Jen samotný mozek je svou složitostí srovnatelný se složitostí vesmíru. Přesto je nejen náš mozek, ale konstrukce celého těla naprogramovaná asi ve dvoumetrové šroubovici DNA v jádru každé z bilionu lidských buněk! Jakou evolucí, čím, by se mohl tak inteligentní řídící program naprogramovat bez zásahu vyšší inteligentní moci a bezchybně se duplikovat při každém dělení buněk pouhou souhrou náhod? „Věčný život“ však neznamená „nesmrtelnost“. Adam nedostal při stvoření nesmrtelnou duši. Naopak. Člověk se „stal živou duší“, která je smrtelná. V hebrejštině mají některá slova jako „duše“ („nefeš“), několik významů. Ani jeden z nich neznamená nesmrtelnost. Adam byl při uvítání do života vystaven zkoušce poslušnosti jedním jediným zákazem. Jeho neuposlechnutím by „věčný život“ na základě lásky k Bohu ztratil smysl. Proto mu Bůh oznámil, že porušením tohoto zákazu „určitě zemřeš“ a vrátíš se do prachu země, ze které jsi byl vzat. Lidská duše, člověk má na rozdíl od ostatních živočišných duší, tvorů dvě složky: viditelnou hmotnou a neviditelnou duchovní.

„Hmotný člověk“ je základní složkou lidské duše. Jeho život tvoří tělesná výživa a fyzická a duševní činnost. Navzdory hluboké víře může mít pouze duševní, „tělesné smýšlení“, které v minulosti vedlo „věřící“ ve stejného Boha k vraždění proroků a nakonec i k vraždě Ježíše. Je neslučitelné se smyslem věčného pozemského života. Radost z tělesných věcí trvá jen krátkodobě. Tělesný člověk uctívá předměty a obrazy zakázané již ve druhém přikázání desatera. Bibli může dobře znát, ale nerozumí jí. Nechápe Boží záměr. Věří v Boha, ale nevěří Božím zapsaným slibům. Když medituje, vypíná myšlení.

„Duchovní člověk“. Jeho život tvoří duchovní výživa a duchovní činnost. Je to druhá nadstavbová nehmotná složka lidské duše, člověka. Duchovní člověk rozumí nejen hmotným věcem a zákonům, ale i duchovním věcem a biblickým zásadám a v souladu s darem svědomí podle nich jedná a žije. O biblických zásadách „rozjímá“ a používá při tom naplno otevřenou mysl. Duchovní člověk „uctívá Boha duchem a pravdou“. Duchem, nehmotnými duchovními věcmi jako Ježíš a pravdou, protože Ježíš „je … pravda…“. V modlitbě k Otci se Ježíš vyjádřil jasně. Otče „Tvé slovo je pravda“. Duchovní člověk se podobně jako tělesný člověk nejdříve duchovně narodí. Může mít duchovní rodiče a duchovní bratry a sestry. Všichni jsou z počátku těmi, „kdo potřebují mléko“, základních duchovních pravd, aby mohli duchově růst a zrát. Pro zralého duchovního člověka pak platí, že „hutný pokrm patří zralým lidem“ s duchovním smýšlením. Kdo dosáhne duchovní zralosti, přináší „ovoce ducha“, podmínku věčného života. Duchovní rodina duchovních lidí se již dnes těší ze života v „duchovním ráji“. Duchovně můžeme také naopak začít hladovět a žíznit. Můžeme dokonce též duchovně onemocnět a zemřít, stát se „odpadlíkem“, opět pouze tělesným člověkem a začít znovu přednostně milovat svět a jeho hmotné a duchovní statky namísto Boha jako pes, který „se navrátil ke svému vlastnímu zvratku a vykoupaná svině k válení v blátě“.

Již od stvoření člověka platí zásada, že „člověk panuje nad člověkem k jeho škodě“. Dobrý zdravotní stav domácího stáda závisí na starostlivém pastýři. Podobně je dobrovolná podřízenost Bohu, a jeho starostlivé pastýřské vládě základem budoucího trvalého štěstí lidstva. Tuto myšlenku neuznávají státní náboženství ani církve, které jí nahradily snahou po nezávislosti na Bohu, dnes nejčastěji touhou po demokracii namísto jejího opaku po teokracii, touhou po milující vládě Božího království, neboť na začátku vznikla

Nejen schopnost vládnout si sám, ale ani právo rozhodovat, co je pro člověka dobré, Jehova Bůh nesvěřil svému člověku. Vzhledem ke smyslu věčného života si jej vyhradil k trvalému dobru budoucího lidstva pro sebe. Vyjádřil ho jediným zákazem jedení ovoce ze symbolického stromu „poznání dobrého a špatného“ jehož porušení by znamenalo vzpouru, neposlušnost, znevážení Boží svrchovanosti a tím zánik věčného života. Zákaz byl s dokonalým plným vědomím a svobodnou vůlí přestoupen. Adam s Evou „v den, kdy z něho pojíš, určitě zemřeš“ ztratili vyhlídku na věčný život a genetickým zásahem ztratili dokonalost. Později po vyhnání z ráje a zplození nedokonalého potomstva, neboli „od založení světa“ lidí, se vrátili zpět „do prachu“ země. Od té doby všichni jejich potomci umírají ne vlastní vinou nezaslouženě. To vyvolalo nejzávažnější událost vesmíru všech dob, znesvěcení svatého Božího jména. Vznikla sporná otázka. Je Bůh oprávněný vládnout lidem? Bude se v budoucnu lidstvu dařit lépe bez vědomé závislosti na Bohu? Odpustit tuto vzpouru? Potrestat provinilce likvidací a stvořit nové lidi? To nešlo, protože by tím otázka, kdo má v tomto sporu pravdu, a kdo lže, když tvrdí, že život lidí bude šťastnější bez závislosti na Bohu, zůstala nevyřešená a znesvěcení Božího jména by trvalo dál. Ke konečnému vyřešení tohoto sporu nestačil jen krátký čas. Byli tu jen první lidé, ještě ne lidstvo. Bůh však v zápětí rozhodl, jak tento duchovní jed odstraní, jak své jméno očistí, posvětí a jak svůj záměr přesto dokončí. Aby lež mohla v budoucnu vyjít jednoznačně najevo, dovolil, aby lidem po vymezenou dobu vládl ten, kdo jako první označil Boha za lháře, znesvětil tak jeho svaté jméno a přivlastnil si jeho právo na vládu nad lidmi neprávem. Tento mocný duchovní tvor, původně věrný anděl, nyní bůh a vládce tohoto světa lidí, ten, kdo „nestál pevně v pravdě“, ten kdo „svou vychytralostí svedl Evu“ k neposlušnosti a vzpouře, „otec lži“, „zabiják“, je „Satan a Ďábel“ v překladu „odpůrce a pomlouvač“, tvůrce iluzí, podvodů a zázraků a s ním později i jeho padlí andělé „démoni“. Satan se snaží Boží plán se zemí zatajit, padělat originál, zatímco pomáhá vládnout finančním, duchovním a vojenským generalitám „světovládcům této tmy“. V dnešní době stojí za posledním globálním světovládným padělkem vyhlížejícím „jako ohavnost, která působí zpustošení, … jak stojí na svatém místě“ Božího království. Mějme na mysli, že Satanova lež by nemohla být odhalena, kdyby Bůh do jeho vlády zasahoval a opravoval po něm následky jeho zkázonosného působení. Nepřisuzujme proto Bohu odpovědnost za stav lidstva, kterému dnes hrozí například ekologická a válečná sebevražda. Nesvalujme vinu na otce, který opakovaně varuje dítě, aby nesahalo na rozpálenou plotnu. Když si sáhne, vzniklou bolest již nelze vrátit. Odpověď na otázku, do kdy bude milující, všemohoucí, spravedlivý a moudrý Bůh připouštět zlo, spočívá v pochopení sporné otázky, proč lidstvu vládne bůh Satan a ne Bůh Stvořitel.

pochopíme, když pochopíme biblickou modlitbu „Otčenáš“. Na prvním místě je zde prosba o posvěcení pošpiněného svatého Božího jména Jehova. Následuje prosba o příchod vlády Božího království pod Kristem, která odstraní všechny náboženské systémy a lidské pozemské vlády. Členové této vlády „mají kralovat nad zemí“ z nebeské sféry. Tak přijde „tvé království“, kterým své jméno Jehova Bůh posvětí, očistí. Nakonec bude Boží vůle „jako v nebi, tak i na zemi“ a Boží záměr se zemí tak může být úspěšně dokončen. Pravda se nemění s časem, ani s poznáním relativních pravd a názorů, jinak by to nebyla pravda. Zkoumání „odspodu“ trvá dlouho a pochopení smyslu a ducha Písem nepřichází ani rychle, ani najednou. Nezbytné je badatelské úsilí pod působením síly Božího ducha a trpělivost. Při horlivém zkoumání Písem „odspodu“ lze dospět k chybným dílčím závěrům. Pokud máme dostatečnou pokoru, omyl uznáme. Dodnes ještě není jasné úplně všechno. Tajemství ukrytá v Písmech odhaloval Autor Bible svým věrným služebníkům vždy v čas. Sami pisatelé Bible často nerozuměli tomu, co pod inspirací Božího ducha zapisovali. I apoštolům Ježíš řekl, že jim některé věci ještě nemůže vysvětlit, protože „… je nyní ještě nejste schopni snést“. Hlavní myšlenka Bible, Boží záměr se zemí, se v celkovém kontextu Písem odvíjí jako červená nit od prvních stránek až po Zjevení. To umožnilo sestavit kánon 66 biblických knih, jak je dnes Bible všeobecně známá a vyloučit z ní apokryfní knihy, apokryfní evangelia a další neinspirované duchovní spisy.

Lživý výrok o posmrtném životě pochází od Satana, když po vyzývavém zpochybnění ztráty života v důsledku neuposlechnutí Božího zákazu jedení ovoce z jednoho stromu řekl Evě „Určitě nezemřete, … jistě budete jako Bůh“ (smrti se bát nemusíte, Bůh je věčný, i vy budete věční a svobodní jako on, otevřou se vám oči a budete si sami rozhodovat, co je pro vás správné). Tato lákavá nechutná lež, v podstatě o nesmrtelnosti duše, přežívá v různých obměnách dodnes, zatímco veškeré životní pochody končí, když buňky vypotřebují svou oživující životní sílu „ducha“ a tělo se rozpadne „v prach“ chemických prvků půdy. Tento oživující „duch“ v živých tvorech „ je životní síla činná“, která se obrazně řečeno „vrací zpět k Bohu“ v tom smyslu, že jej znovu může poskytnout pouze Stvořitel. Je to podobné, jako když se vybije elektrická síla mobilu. Nevrací se doslovně zpět k jeho majiteli, ani do jeho nabíječky. Taková oživující síla se vždy chová jednosměrně jako životodárná voda v zahradníkově hadici s rukou na spínači čerpadla. Nevrací se nazpět k majiteli. Tato oživující síla, duch není ani duše, ani duchovní bytost. Objevy předsmrtných, často bouřlivých projevů vlastností lidského mozku dokazují, že se jedná pouze o stavy blízké smrti, nikoli o posmrtný život, ani život po životě. Zdánlivé projevy posmrtného života pocházejí od neviditelných duchovních bytostí, démonů, duchů, kteří umí napodobovat hlasy, projevy a jednání zemřelých lidí. Náboženství a církve křesťanstva chápou zemi jen jako „zahrádku“, jako odrazový můstek nesmrtelných duší do nebe, případně do pekla nebo do reinkarnačního koloběhu. Geniálnímu podvodu o nesmrtelnosti duše dále rozpracovaného starověkými filozofy podlehla všechna známá náboženství pod vlivem boha tohoto světa Satana.

Pravou víru Bible definuje jako jistotu ve splnění událostí, které ještě nenastaly a jistotu v existenci věcí, „které nelze spatřit“, na základě „zřejmých skutečností“. Na rozdíl od nebiblické, je biblická víra nezlomné přesvědčení založené na konkrétních důkazech. Víra v neviditelné věci se dá znázornit například chůzí podél domu s jistotou, že za rohem stojí strom, když před sebou vidíme zatím pouze jeho stín. Zřejmá skutečnost neboli důkaz pro víru v existenci stromu, který nevidíme, je stín. Když se podíváme za roh a strom uvidíme, víra se změní v prostý fakt. Podobně to platí o událostech, které mají teprve nastat, pokud máme zřejmé důkazy, že v minulosti již mnohokrát nastaly. Víra v Boha, kterého nelze spatřit a přesto uvěřit, že své sliby splní, vyžaduje úsilí, čas, studium a rozjímání o rozumových důkazech. Tak jednoduchá a krásná je biblická definice víry „na základě naděje na věčný život, jejž před dlouhotrvajícími časy slíbil Bůh, který nemůže lhát“.

Víra pravá, živá, silná, horlivá, odvážná, nezlomná, založená na rozumových důkazech působících jednotu. Nejdřív poznej a potom věř. Sílu víry je nutné živit, jinak slábne. Víra slabá, již, nebo ještě, hnaná „každým větrem“. Pro věčný život nedostatečná. Víra slepá, často nevyvážená, jednostranná, neposlušná, nepodložená důkazy, lidí, kteří: „mají horlivost pro Boha, ale ne podle přesného poznání“. Z takové víry se pak stává náboženství, které nepotřebuje důkazy. Pro věčný život nedostatečná. Víra „mrtvá“, může být pevná, ale bez potřebných skutků víry motivovaných zbožnou bázní a láskou k Bohu, ne pro zázraky, výhody, něco za něco, nebo ze strachu před trestem je mrtvá. Odporuje Božímu záměru se zemí. S věčným životem neslučitelná.

V Bibli je démonizmus vždy hrdelní zločin. Není divu. Jeho původcem je mocná neviditelná duchovní bytost, duch, Bohu odporující „panovník světa“, uctívaný „bůh tohoto systému věcí“ „Satan, Ďábel“ a jeho démoni. Démonizmus se tváří přátelsky i nepřátelsky.

• Neskrývaný otevřený démonizmus, okultizmus, má podobu viditelných duchovních, často strašidelných nepřátelských projevů, jako například nevysvětlitelné pohyby předmětů a obrazů, fyzické napadání lidí, rituální oběti, zvukové a optické efekty, zázračná zjevení, také „spiritistické zvyky“ jako televizní předpovídání z karet, z ruky, věštění budoucnosti z hvězd, černá magie, kulty jako vúdú, šamanizmus, minulé životy, zjevování zemřelých, většinou blízkých příbuzných bytostí a komunikace s nimi, ve skutečnosti představovaných démony, posedlost démony nebo též náboženství otevřeně vyznávající Satana.
• „Přátelský“ skrývaný démonizmus je mnohem rozšířenější a rafinovanější. I světové mafie zakládají charitativní přátelské organizace, aby zakryly svou pravou podstatu jako služka, která měla démona věštby a volala před Pavlem „Tito lidé jsou otroci Nejvyššího Boha, kteří vám zvěstují cestu záchrany“. Přátelský démonizmus je převlečený do okázalého roucha zdánlivě svaté vědecko-teologické vzdělanosti, do divadelních obřadů v nádherných chrámech nazývaných službou Bohu, ačkoliv Bůh již dávno „nebydlí v chrámech udělaných rukama“. Také hovory s anděly, bílá magie, uzdravování vírou, využívání síly démonů k uzdravování, zázraky nebo odmítání Božího záměru se zemí. Hlavním cílem každého druhu démonizmu je důmyslné překrucování poselství Bible a odvádění pozornosti od jejího hlavního námětu. „Povstanou totiž falešní Kristové“, kteří budou vyučovat nesmrtelnost duše a šířit lidská dogmata a tradice, nikoli Boží slovo, ale od třetího století jeho lživou deformovanou parodii spolu s pohanským filozofickým naukovým mixem a krveproléváním na hony vzdáleného myšlenkám Ježíše.

„Křesťan“ není slovo odvozené od slova křest, ani kříž, ale od slova Kristus, a znamená doslova následovník Krista (podle Wikipedie Kristovec) přicházejícího v těle. Pravé vyznání víry je pouze jedno, „křesťan“. „Sbory“ (církve) se v prvním století nazývaly podle názvů domovských měst, nikoli podle různých vyznání. Tvořily nově stvořený jednotný Boží duchovní lid organizovaný vedoucím sborem v Jeruzalémě vedený Králem, Kristem. Pravý křesťan následuje Ježíše Krista ve všem, co dělá, pro koho žije, jak myslí, koho uctívá, ve prospěch koho svědčí, když spoluvytváří „oblak svědků“ svědčících ve prospěch Božího království. Ježíš proto všechny své učedníky vybízí: „…staň se mým následovníkem“, a také „čiňte učedníky z lidí všech národů … a vyučujte je…“, nikoli obracejte na víru násilím nebo zázraky. Své následovníky Ježíš učil, aby se modlili pouze k jeho Otci. Kdo se modlí k někomu jinému, nebo k němu samému, nemá „Kristovu mysl“. Následovníkem Krista není. Praví následovníci Krista se také „poznají podle toho, že mají mezi sebou lásku“, nezapojují se do politického dění světa po vzoru Ježíše a uznávají, že „Kdo nevyznává Ježíše Krista přicházejícího v těle… je ten, kdo klame, a antikrist“.

Je to úzká „stísněná cesta“ následování Krista. Jen „málo je těch, kdo jí nalézají“. Jehova Bůh na ní zve všechny upřímné lidi ke spolupráci na svém záměru jako kdysi do Noemovy archy. Jedině v tomto smyslu Bůh nabízí podanou ruku svým věrným nejen napříč církvemi, ale každému „ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“, ze všech náboženství, vyznání, vzdělání, ras, etnik, všem majetným i chudým, dokonce zločincům. “Bůh není stranický“. Přijmeme jeho podanou ruku? „Přibližte se k Bohu a Bůh se přiblíží k vám“. V Bibli najdeme mnoho varovných následků zatvrzelého setrvávání ve falešném náboženství i rozsudků nad vzdorovitým uctíváním, před i po potopě, které Bůh neschvaluje. Většinu „věřících“ opět překvapí přicházející konec starého světa založeného lidmi, kdy je země opět naplněna násilím a sexuální nemravností. Lidé se nechávají přespříliš zaměstnávat každodenními starostmi. I tehdy „jedli, pili, muži se ženili, ženy se vdávaly,… kupovali, prodávali, štěpovali, a nepovšimli si“ varování „kazatele spravedlnosti Noema“, „až je všechny smetla potopa“. Podmínkou nadcházející záchrany bude opět „povšimnout si“ podobně důležitých pokynů. Před potopou byli věřící všichni. Mnozí upřímně. Pouze věřit podle svého a při tom nic špatného nedělat a čekat se založenýma rukama, nebude stačit ani tentokrát. “Věří i démoni, ale třesou se strachy“.

Není to jen věřit v Boha. Ježíš „přicházející v těle“ byl Žid, vychovaný jako Žid. Na podobnou otázku odpověděl citací z Písem, kterými se ve svém životě vždy věrně řídil. Řekl: „…Náš Bůh je jeden Jehova. Budeš milovat svého Boha celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí a celou svou silou a svého bližního jako sebe samého“. Tedy nic nového, až na to, že svou odpověď ještě o stupeň povýšil, na „milovat bližního víc než sám sebe“ a za svého bližního ochotně položit svůj život, nikoli životy bližních ochotně pokládat za svůj, například ve válkách. Křesťan má Ježíše následovat především v tom, co pro něj bylo nejdůležitější. Následovat Ježíše znamená v životě „klást nohy do jeho šlépějí“ jakoby ve sněhu. Ne jenom být „na stopě“ bez rozmyslu jako pes.

Není to zbožný život v klášterech na modlitbách, ani v chudých poustevnách, ani uzdravování vírou, ani obracení na víru, ani vyhánění démonů, ani nákladné náboženské obřady, ani charitativní projekty, ani návštěvy duchaplných seminářů, kde se předvádějí zázraky. Není to putování na místa zázračných zjevení. Není to žít mravně a nic špatného nedělat. Není to zasadit strom, postavit dům, zplodit syna. Nejsou to upřímné snahy o záchranu toho odsouzeného světa. Není to ani ten nejdůvěrnější vztah k Bohu. Vztah je základem činnosti, ale ještě ne činnost sama. Nejdůležitější činností křesťana je kromě humanitární pomoci bližnímu uctívání a služba Bohu při uskutečňování jeho záměru se zemí. Dnes je to především pomoc “Kristovým bratrům“ jeho spolukrálům, „malému stádu“, nebeskému Novému Jeruzalému, jeho „nevěstě“ v oznamování Božího záměru se zemí, které započal Ježíš. Následovník Krista Pavel to zdůraznil jasně: „Musím oznamovat dobrou zprávu o Božím království.“ „Pomazaný“ se hebrejsky řekne Mašíjah (Mesiáš), řecky Christos, česky Kristus. To není pouhé Ježíšovo příjmení. To znamená, že Ježíš „BYL USTANOVEN KRISTEM“, svým Otcem, neboli je pomazaným mesiášským králem Božího království. Taková je evangelizace, kterou Ježíš pověřil své učedníky. Za tuto spolupráci s vládou Božího Království byli a praví následovníci Krista stále jsou označováni za sektu, extremisty, fanatiky, fundamentalisty a jsou pronásledováni hlavně duchovenstvem již od prvního století. Už tady by mělo svítat, odkud pochází kritika Bible a proč se její název často píše s malým „b“. Proč bylo v dějinách tolik vražedných náboženských útoků a neúspěšných zákazů ze strany duchovních Bibli číst a překládat. Proč inkvizice upalovala nevinné lidi s Biblí na krku jenom proto, že jí četli, snažili se jí rozumět „odspodu“ a poukazovali v ní na obrovské rozpory se státním politicko-křesťanským náboženstvím. Již při čtení tohoto pojednání si můžeme sami na sobě vyzkoušet působení Satana jako tehdy farizeové při výslechu apoštolů. „Když to slyšeli, cítili, že je [to] hluboce ťalo, a chtěli je odstranit“.

Zázračné dary Ježíš předával svým apoštolům prostřednictvím Božího ducha. Ti je mohli dále předávat „vkládáním rukou“, aby evangelium (v překladu dobrá zpráva) o Království, mohlo zakořenit navzdory obrovskému náboženskému odporu věřících ve stejného Boha Jehovu. Pro předávání zázračných darů dalším generacím však již nebyl důvod, protože jejich účelem bylo potvrzení Ježíše jako Mesiáše, Krista. Výrokem „víra tvá tě uzdravila“ Ježíš neměl na mysli sílu placeba, ale víru v něho jako Mesiášského Krále schváleného jeho Otcem. To mělo stačit. Při evangelizaci nebyl zázračně odejmut „osten“ ani Pavlovi, ač o to třikrát prosil. Dostal odpověď: „Má nezasloužená laskavost ti stačí, neboť [má] moc se zdokonaluje ve slabosti“. Ani Ježíš se nenarodil v královské ložnici, ale ve chlévě. Svým následovníkům předpověděl posilu od Boha, aby mohli snést očekávaná pronásledování. Kdyby k sobě Jehova, Bůh lásky přitahoval lidi pomocí zázraků nebo výhod, byl by to druh vydírání. Opakovaně zázračně nakrmené a uzdravené „zástupy“ by se jistě rozrůstaly velice ochotně. Proto měly tyto zázračné dary pominout se smrtí apoštolů. Když Ježíš mluvil o tom, že jeho následovníci budou konat „větší skutky“, ne zázraky, než on, měl na mysli svou předpověď, že před koncem starého světa založeného lidmi „se tato dobrá zpráva o Království bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům, kmenům a jazykům“ navzdory silnému odporu duchovenstva i vlád. Součástí tohoto odporu, za kterým stojí „bůh tohoto systému věcí“ Satan, jsou zázraky sloužící k odvádění pozornosti od hlavního námětu Bible. Církve a náboženství často nespatřují jejich původ možná v přátelském, „svatém“, avšak stále démonizmu.

Výkupné je nesmírně cenný nepředstavitelně láskyplný dar lidstvu pro získání zpět ztraceného práva na věčný život pro potomky Adama, který obstaral sám Otec Jehova Bůh. K zaplacení výkupného použil život svého milovaného syna Ježíše s jeho souhlasem. Výkupné je přesně stanovená cena podle Boží spravedlivé právní normy stejným za stejné „život za život“. Stanovené výkupné proto nemohlo být o nic levnější ani dražší, než hodnota Adamova ztraceného práva na věčný život jako pozemského člověka. Aby výkupné mohlo být zaplaceno, musel být k dispozici jiný člověk se stejným právem na věčný život, jaký měl před sebou Adam. Tím, že by se ho dobrovolně vzdal, ho mohl vykoupit. Veškeré nedokonalé potomstvo Adama proto mohl z pasti smrti vykoupit svou smrtí až „druhý“ a také „poslední Adam“, dokonalý „syn člověka“ Ježíš, který to z lásky k Otci a k lidstvu udělal. Ježíšovo pozemské obětované tělo použité k zaplacení výkupného Jehova odstranil podobně jako tělo Enocha nebo Mojžíše, aby se nemohlo stát modlou falešného uctívání. Potomstvo Adama, ať mrtví nebo živí je tak nyní, pokud výkupné uznají, vykoupeno, právně ošetřeno pro budoucí věčný pozemský život. „Výkupné“ neuznává žádné náboženství, ani žádná církev, která nerozlišuje spásu od výkupného.

První ze dvou druhů smrti je v Bibli „šeol“, popsaný jako všeobecný hrob nedokonalého lidstva, často nesprávně překládaný jako peklo. Smrtí vždy končí veškeré životní pochody jak u lidí, tak u zvířat. Zemřelý živý tvor („nefeš“ duše) se rozpadne a vrací se zpět do atomů prachu zemské půdy. Žádný posmrtný život, ani věčná muka. Umírání do „šeolu“ začalo až prvními potomky Adama a Evy po vyhnání z ráje ze zahrady Eden, založením světa nedokonalých lidí a skončí armagedonem. Do Adama byla známá pouze „druhá smrt“, konečná definitivní ztráta života, trvalá neexistence. Ta neskončí nikdy. Do ní umírají všechna zvířata a z lidí každý, kdo se trvale „rouhá proti svatému duchu“. Umírání do „šeolu“ se liší od druhé smrti pouze tím, že se vztahuje na lidi zemřelé nezaslouženě vlivem zděděné nedokonalosti po Adamovi (ale ne na samotného Adama). Během tisícileté obnovy země po armagedonu bude „šeol“ postupně vyprázdněn a již se nikdy nebude opakovat. Proč? Protože lež již definitivně vyšla najevo. Další vzpurnou neposlušnost Bůh již nikdy nepřipustí. Proto pokud se někdo po armagedonu vzepře Bohu jako Adam, čeká jej pouze druhá smrt. Dva druhy smrti nerozlišuje žádné náboženství, které pod vlivem ďábelské víry v nesmrtelnost duše věří, že po smrti člověk existuje dál. Jedinou budoucí naději pro mrtvé „spící“ v „šeolu“ je „probuzení“ v podobě

Díky zaplacenému výkupnému budou po armagedonu všichni zemřelí v „šeolu“ v průběhu tisícileté vlády Božího království postupně znovu stvořeni, podobným stvořením jako Adam „ke vzkříšení života“. Vzkříšení je jediný způsob, jakým mohou lidé zemřelí do „šeolu“ znovu ožít nezávisle na tom, jak dlouho „spí“ ve spánku smrti, kdy „pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic“. Doložené vzkříšení je dvojí. 1) Většinové vzkříšení do pozemského těla. Je to znovuoživení ještě nerozloženého nebo nové stvoření již fyzicky neexistujícího pozemského těla rozpadlého na prach atomů stejným postupem jakým Bůh stvořil „z prachu“ prvního pozemského člověka a „vdechl v jeho chřípí dech života“, oživujícího ducha a dýchání. Každý vzkříšený člověk bude mít podobu, osobnost a vlastnosti uložené „v knize života“, v neomezené Boží paměti. Lidé zemřelí do „šeolu“ se tak mohou „znovu narodit“ a vstoupit do Království nebeského jako jeho pozemští poddaní, aby mohl být dokončen Boží záměr se zemí. Osm v Bibli zdokumentovaných vzkříšených lidí, kteří však museli opět zemřít do „šeolu“, tvoří předobraz budoucího „lepšího vzkříšení“ lidí, kteří podle Boží vůle se zemí již nebudou muset nikdy zemřít, podobně jako původně nikdy nemusel zemřít Adam. Co Ježíš myslel slovy „A mám jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivést“? Musí to být pozemští lidé, kterým Ježíš „právě jako pastýř odděluje ovce od kozlů“ a dává jim věčný život, protože pomáhaly „jednomu z těchto mých bratrů“, spoluvládců. 2) Menšinové vzkříšení do duchovního těla. V Bibli je zdokumentováno jedno takové vzkříšení, člověka (nikoli bohočlověka) Ježíše. Tvoří předobraz vzkříšení vybraných následovníků Ježíše Krista do očistné vlády Božího království. Protože je jich málo, jako v každé vládě, nazývají se „malé stádo“. Ježíšovi je z duchovních lidí vybírá a přivádí jeho Otec Jehova Bůh na základě smlouvy „o království“ jako „nevěstu“. Ti musí nejprve zemřít ve věrnosti Bohu jako Ježíš a vzdát se svého pozemského těla. Tak se mohou vzkříšením do duchovního těla „znovu narodit“ (případně být těsně před armagedonem „přeměněni ve chvíli, v okamžiku“) jako duchovní bytosti, duchové a vstoupit do Božího Království jako Ježíšovi spoluvládci a kněží v nebi. Teprve naplněním jejich počtu a závěrečně „zapečetěných“ začne „svatba“, obnova země a dokončení Božího záměru. Nyní má svrchovaný Král „Jehova vojsk“ k dispozici „jeden ovčinec“ se dvěma sférami. Dnes již téměř kompletní “malé stádo“ duchovních tvorů vzkříšených z duchovních lidí v čele s Králem a knězem, Kristem“ a připravovanou pozemskou sféru jiných ovcí, možná mnohamiliardovou „armádu“ duchovních lidí poddaných Kristově vládě.

Ježíš nevstal z mrtvých sám. Do jeho původního neviditelného duchovního andělského těla jej vzkřísil jeho Otec Jehova Bůh. Duchovní tvor, anděl, se může zhmotnit do lidského těla sám (s výjimkou démonů) a sám se opět odhmotnit do duchovního těla. Dnes o tom leccos vypovídá již i kvantová fyzika. Tak se i vzkříšený Ježíš několikrát zhmotnil pokaždé do jiného lidského těla a opět se odhmotnil do duchovního těla. Proto jej jeho učedníci nemohli hned poznat. Kdyby se objevil vždy ve stejném těle, nešla by vyvrátit dodnes přežívající představa, že Ježíš doopravdy nikdy nezemřel, byl oživen a měl rodinu. Pak by ovšem nebylo zaplaceno výkupné a hlavní námět Bible by se rozplynul jako pára.

„Země trvá na neurčitý čas“. Nebude zničena. Bude pouze očištěna, podobně jako nebyla zničena při prvním „konci světa“ založeného lidmi, potopou. Pouze tak „…aby byli zničeni ti, kteří ničí zemi“. Při nadcházejícím druhém „konci světa“, Jehova Bůh „v boji velikého dne Boha všemohoucího“ v armagedonské bitvě očistí zemi opět selektivním zásahem k tomu pověřeným Božím královstvím pod králem Ježíšem Kristem a jeho bratry, spoluvládci. V té době už s ním budou všichni v nebi. Pokud uposlechnou pokynů k záchraně, přežijí tuto pozemskou bitvu o věčný život, na rozdíl od kozlů pouze věrné pozemské ovce. Po tisícileté obnově země Bůh nakrátko propustí spoutaného Satana, aby vyzkoušel ryzost všech dokonalých lidí podobně jako v případě Adama a pak vykoná třetí a poslední selektivní očistný „konec“, kdy definitivně potrestá všechny své pozemské i démonské odpůrce „druhou smrtí“ jako Adama a Evu, jinak by jeho záměr nemohl být úspěšný. Sporná otázka práva vlády nad lidstvem bude navždy vyřešena. Bude tu očištěná „nová země“, celosvětový pozemský ráj a na ní pouze duchovní lidé, dokonalí milující a milovaní věčně žijící obyvatelé. Zmizí Satanovo světské falešné „nebe“ s jeho uctívanými falešnými bohy, falešnými Kristy, proroky, ikonami, celebritami, hvězdami a jiné „silně rozpálené prvky se rozplynou“ například umění a sportu s jeho „rozpálenými“ nemravnými miliardovými odměnami. Veškeré násilí a zlo zmizí. Toto falešné „nebe“ nahradí „nové nebe“, vlády Božího Království. Nakonec bude vše opět „velmi dobré“. Jehova Bůh nemá žádný důvod, aby pro vyvrácení lživé pomluvy a vyřešení sporné otázky o právu vlády nad lidmi zničil a znovu stvořil zemi, natož nebe, ve kterém přebývá. To vše dokazuje, že

Králem Božího nebeského království byl vždy milující Stvořitel Král Jehova Bůh. Vládu nad zemí svěřil Kristu. To je to království v Otčenáši, o příchod kterého se máme modlit. „V nebi vypukla válka“. Bitva mezi touto Ježíšovou vládou a Satanem a jeho démony se již odehrála. Satan „byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním“. Rozezlený Satan ví, že „má nyní již jen krátké časové období“ a zuří. Nemravnost a násilí se opět nebývale rozšířilo po celé zemi jako před potopou. Ve své vzpurnosti se snaží svést s sebou do druhé smrti co nejvíc lidí. Po očištění, posvěcení Božího jména a dokončení Boží vůle se zemí Ježíš „předá království svému Bohu a Otci“. Teprve potom bude opět „Bůh každému vším“ (jiný překlad „všechno ve všech“) a Jehova bude opět komunikovat s dokonalými lidmi osobně, podobně jako s dokonalým Adamem a Evou v přírodní svatyni zahrady Eden v době před vyhnáním z ráje „před založením světa“ nedokonalých lidí. Bolest bude zapomenuta. Nedokonalost bude vymýcena. To, že Jehova Bůh dočasně připustil zlo, bude v budoucnu sloužit jako varování, že pouze jeho vláda založená na lásce může být úspěšná. To nebude zapomenuto nikdy. Až odstraní zlo a špatnost i ty kdo jí působí, už nikdo nebude moci tvrdit, že Jehovův způsob vlády není dobrý. Jehova Bůh nikdy nedovolí, aby se zlo opět rozšířilo. „Šeol“ se proto už nikdy nebude opakovat. Boží Království jako skutečnou vládu pod Kristem odmítají náboženství i církve vzhlížející k trojjedinému Ježíši kralujícího v srdci člověka, zatímco volí světské vlády a bezostyšně je střídají jako „matka nevěstek a ohavností země“ „s níž smilnili králové země“. Tak je možné se stát obětí ďábelského podvodu, že „království“ v modlitbě „Otčenáš“ není doslovná vláda, ustanovená k posvěcení Božího jména.

Překlad Bible do mateřského jazyka je natolik dobrý, nakolik dobře osvětluje čtenáři její hlavní námět. Ovládání myšlenkových sil člověka a odvádění pozornosti od pravdy o Bohu probíhá po staletí pomalu a nenápadně, například pomocí nauk o nesmrtelnosti duše, o trojici, pomocí zázračných darů nebo zatajováním příčiny znesvěcení Božího jména, Božího záměru se zemí a sporné otázky práva vlády nad lidstvem. Pokud někdo chce studovat Písma skutečně „odspodu“, od začátku, nemůže být samouk. Z výše uvedeného vysvítá, že k tomu potřebujeme pomoc Božího ducha a učedníka, někoho s duchovním smýšlením, protože smysl výsledného obrazu je jako u mozaiky rozpoznatelný až s určitým odstupem. Zde ještě navíc „štěrbinou“, neboli jenom z určitého úhlu pohledu jako u holografického obrázku, kdy malým pootočením náhledu dostaneme zcela jiné zobrazení. „Opravdu víš, co čteš?“ Zeptal se apoštol Filip jednoho Písem znalého strážce pokladu s pevnou vírou, který si četl Bibli nahlas. Řekl mu: „Skutečně, jak bych jen mohl, ledaže by mě někdo vedl?“. Tak je cesta k pravdě o Bohu, a jeho Království spravedlivě otevřená pro všechny lidi bez rozdílu rasy, vyznání, vzdělání, věku nebo inteligence. Stačí pokora. Proti tomu je těžké něco vážně namítat a přitom se nedopustit ani jedné z desíti chyb v úvodu. Viz stránky jw.org dnes již téměř v tisíci jazycích. (22.9.2017 verze 14.2)

Počet shlédnutí: 53