E. Vlček, Bedřich Smetana - fyzická osobnost a hluchota

Prof. MUDr. RNDr. h.c. Emanuel Vlček, DrSc. se narodil 1. března 1925 v Rožmitále pod Třemšínem a zemřel 24. října 2006 v Praze. Byl významným český paleoantropologem, lékařem a profesorem Anatomického ústavu 1. LF UK. Patřil do generace postižené událostmi 2. světové války. Prošel totálním nasazením a poté pracoval jako laborant v Ústavu soudního lékařství UK v Praze. Za účast a zranění v Pražském povstání mu byl propůjčen Čs. válečný kříž 1939. Po středoškolských studiích v Praze vystudoval v letech 1945–1951 zároveň lékařskou a přírodovědeckou fakultu obor antropologie Univerzity Karlovy v Praze. Během studií pracoval v Ústavu soudního lékařství jako demonstrátor a pomocná vědecká síla. Jako mladý student byl též zapisovatelem profesorů Hájka a Tesaře u pitvy ministra Jana Masaryka v březnu 1948. V letech 1951–1957 pracoval ve Státním archeologickém ústavu v Nitře, poté do roku 1967 v Archeologickém ústavu v Praze. Od roku 1967 byla jeho vědecká kariéra spojena s Národním muzeem v Praze, kde v roce 1967 založil antropologické oddělení. V letech 1952-1974 přednášel antropologii na Univerzitě J. A. Komenského v Bratislavě a paleontologii člověka v Paleontologickém ústavu Přírodovědecké fakulty UK v Praze.

Přispěvatelé Wikipedie. Emanuel Vlček [Internet]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie; 18. 10. 2012, 22:09 UTC [citováno 25. 03. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Emanuel_Vl%C4%8Dek&oldid=9178315.

Soustředil se zejména na paleoantropologii v evropském teritoriu, zpočátku se zabýval především pravěkými a starověkými populacemi a popsal velkou skupinu Chalchů (jedná se o větev Mongolů). Obsáhl výzkum předchůdců dnešního člověka od forem Homo erectus přes formy neandertálského člověka až k fosilním formám Homo sapiens sapiens. Profesor Vlček se věnoval také morfologií fosilních opic z evropského území. Od roku 1955 všemi okruhy jeho práce neustále prolínal antropologicko-lékařský výzkum pozůstatků historických osobností. Zpracoval pozůstatky Přemyslovců, Lucemburků, Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad, Habsburků pohřbených v Praze, a dále jednotlivých významných osobností, např. Jana Žižky, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa, bl. Hroznaty, bl. Zdislavy, sv. Ivana, sv. Anežky České, sv. Jana z Nepomuku, K. H. Máchy, B. Bolzana, B. Smetany, B. Martinů, W. A. Mozarta, evangelisty sv. Lukáše.

Jeho antropologicko-lékařské výzkumy prokázaly tělesné vlastnosti, genetickou příbuznost, přibližný věk v okamžiku smrti, prodělané nemoci a zdravotní stav. V některých případech Vlček i vyvrátil hypotézu o vlastníkovi pozůstatků. Vděčíme mu rovněž za další pramen poznání, který leckdy na rozdíl od dobových pramenů a kronik není poplatný době vzniku a mecenáši díla.

Nejzajímavější historka se dle české mutace serveru Wikipedia.org vztahuje ke zkoumání těla Bedřicha Smetany. Při vyzdvihování Smetanova těla se údajně ozvala rána, ale nikdo jí nevěnoval větší pozornost. Až po bližším prozkoumání situace profesoru Vlčkovi došlo, co že to bylo za ránu. Rakev měla být prázdná. Skladatelovy ostatky při vyzdvihování z rakve vypadly. Celá Vlčkova akce měla dohru. Profesor Vlček údajně neměl ke zkoumání Smetanova těla potřebné povolení. Pozůstalí tedy podali na Vlčka žalobu pro hanobení ostatků, jelikož pádem těla došlo poškození tělních tkání. Jelikož se profesor Vlček důvěrně znal s tehdejším prezidentem Gustávem Husákem, byla celá záležitost mimosoudně urovnána samotným vedením KSČ. O pravosti této události se ale můžeme jen domnívat. Zdroj této informace není nikde uveden. V publikaci tuto událost autor ani náznakem nezmiňuje, naopak uvádí přítomnost rodiny při vyzdvihování ostatků.

Dalším jeho poznatkem, dosud historiky odmítaným, je stáří knížete Vratislava I. (údajně o 13 let mladšího syna svaté Ludmily, než byl jeho vlastní bratr Spytihněv I., jenž zemřel roku 921 údajně ve věku 33 let) a jeho syna svatého Václava (zavražděn roku 929 nebo 935) v době jejich úmrtí. Podle svého výzkumu jejich kosterních pozůstatků považoval oba za o 13 až 15 let starší.

VANĚK, Stanislav. Emanuel Vlček [Internet]. Vesmír s.r.o.; 07. 12. 2006, [citováno 25. 03. 2013]. Dostupné na: http://www.vesmir.cz/clanky/clanek/id/6981.

Dílo Prof. MUDr. RNDr. h.c. Emanuela Vlčka, DrSc. S názvem Bedřich Smetana – Fyzická osobnost a hluchota nám v úvodu sděluje, kdo všechno se podílel na výzkumu pravé příčiny hluchoty a dozvídáme se zajímavé detaily ze života Bedřicha Smetany, které byly získané převážně z deníku, který si skladatel vedl.

Autor uvádí, že existovaly dvě teorie smrti Bedřicha Smetany. Profesor Hlava tvrdil, že zemřel na organickou chorobu centrálního mozku (progresivní paralýza dlouho se vlekoucí). Naproti tomu psychiatr prof. Heverech hovoří o klinické arteriosklerotické zmatenosti a zamlžuje pozdní následky choroby. Progresivní paralýza byla vymezena pouze klinicky a anatomický podklad se hledal teprve později. O patogenezi způsobené specifickou infekcí se nevědělo nic, až Nissl roku 1904 vymezil anatomické znaky progresivní paralýzy a jejich souvislost s nemocí syfilis. Příčinou smrti se zabýval zahraniční badatel, otolaryngolog Dr. Med. H. Feldmann z Heidelbergu, a to na základě historických pramenů (studium důvěrných deníků). Roku 1964 pak publikoval své výsledky s tím, že Smetanova hluchota byla způsobena syfilitickou infekcí. Při výročí 100 let od Smetanova úmrtí byl výzkum při opravě jeho hrobky opět obnoven.

Smetanovo tělo bylo po slavném pohřbu uloženo do hrobky na vyšehradském hřbitově v Praze. Nová úprava hrobky byla provedena roku 1911. Hrob měl být upraven k roku české hudby 1984, současně s opravou hrobky byly ošetřeny i skladatelovi pozůstatky. K realizaci samotného projektu se přistoupilo 12.11.1987. Na dně cihlové hrobky ležela jednoduchá cínová rakev se třemi páry nožiček a bez dřevěné vložky. Víko bylo neporušené, dno naopak zcela rozpadlé. Ostatky byly poté přeloženy do kovové transportní schránky. Na dně rakve podložka vycpaná trávou, pod hlavou polštář s dřevěnými hoblinami. Pozůstatky byly po exhumaci převezeny do ústavu soudního lékařství FVL UK v Praze. Zcela se zachovaly temně hnědé vlasy, vousy, osifikovaná štítná chrupavka, část jazylky a některé nehty. Vytříděné kostní pozůstatky byly převezeny k ošetření a prozkoumání do Národního muzea v Praze. Antropologicko-lékařský průzkum pozůstatků musel být na nátlak rodiny zkrácen a předčasně ukončen. 2.5.1988 došlo k předvedení pozůstatků odborné komisi, která postup záchrany a průzkumu schválila. Ostatky byly posléze vloženy do nové olověné schránky s identifikační listinou podepsanou tehdejším ředitelem národního divadla v Praze a dalšími významnými lidmi. Téhož dne byla zapečetěná schránka vložena do nově zrenovované hrobky.

Smetanova lebka dle výzkumu byla mírně asymetrická, na mozkovně méně zploštělá, pravé temenní kosti byly nejlépe vidět shora. Obličejová kostra byla asymetrická zřetelněji. Celkově byla pravá polovina obličeje při pohledu zepředu zmenšená. Z rentgenových snímků byla patrná hypoplazie pravé střední i dolní třetiny obličejové kostry. Jedná se získanou o vývojovou anomálii. Smetana onemocněl v dětském věku akutní osteomyelitidou kosti skalní, zánět se rozšířil až na spánkovou kost a pravou větev dolní čelisti. Poté nemoc přešla do chronického stavu. Souvislost s tím, že se Bedřich Smetana ve svých 11 letech při hře se svými vrstevníky přivodil ošklivé zranění v důsledku výbuchu lahve s třaskavou látkou. Střep jej zranil v oblasti obličeje. K řádnému vyčištění rány nedošlo, byla použita jen rybniční voda. To zapříčinilo infekci tkání, ale i kosti, a s tím spojené zpomalení růstu a zmenšení postižené oblasti obličeje. Bedřich Smetana trpěl také častými bolestmi zubů a přidruženým pícháním v uších. Pro stomatologickou prohlídku bylo k dispozici 10 zubů horních a 12 zubů spodních.

Bedřich Smetana byl nápadně malé a útlé postavy, měl téměř ženské ruce. Byl to člověk čilý, živý, temperamentní, i ve 40 letech budil dojem mladého. Jeho tvář byla charakterizována výrazným až mohutným nosem, nápadně černohnědými dlouhými lesklými vlasy až na ramena sčesanými dozadu, výrazným obočím a knírem. Vlasy byly na temeni nápadně bíle prokvetlé, v levé polovině byl zřetelný 3 až 5 cm široký pruh bílých vlasů, vous byl více prošedivělý. Dle Maxe Švabinského byl měl roztěkaný, nejistý, tklivý až trpitelský pohled. Mnoho se prý nesmál, ale pokud zrovna ano, tak měl podle vnuka Z. Schwarze dobrotivý úsměv. Bez brýlí na svých silně krátkozrakých očích by velmi špatně viděl. Brýle měl nosit od 14 let. Jeho vnuk také zmínil, že byl ochlupený po celém těle, zejména na rukou. Mohutná vlasová kštice a vousy se v hrobě zachovaly dodnes. Z.Schwarz tvrdí, že jeho Smetana měl zvučný, mělký baryton se sotva znatelným nosním přízvukem a se zdůrazněným „r“. Byl to až nečekaně silný hlas vzhledem k jeho velikosti těla. Tento velikán české kultury se vyznačoval též klidným a přímým způsobem mluvy.

Smetanova mumie byla značně poškozená hlavně v oblasti dolních končetin. Z krátkých kostí nohou zůstaly jen amorfní fragmenty. Ostatní části kostry byli již poškozeny méně. Podle dochovaných dlouhých kostí bylo možno stanovit výšku jeho postavy, a to 166 cm. Zkoumání kosterních pozůstatků též pomohlo vyřešit otázku skladatelových obtíží při delším dirigování, kdy musel kvůli velkým bolestem občas přenechat dirigování někomu jinému. Dále u něj byly nalezeny vrozené srůsty v oblasti krční páteře, byla zachována obratlová štěrbina a trnové výběžky. Tento nález nám dokládá skloněné držení hlavy při dirigování. Problém při dirigování mohl být také způsoben rigidním sternokostálním obloukem, který vznikl osifikací sternokostálních chrupavek prvních žeber.

Poznatky o hluchotě Bedřicha Smetany byl získány z osobních deníků a dopisů, z kalendářních zápisků, z dopisů a vzpomínek jeho současníků, z úředních listin a z odborné lékařské literatury. Příčinou bylo postižení vnitřního ucha. Stejný názor vyslovil v roce 1964 Feldmann a v roce 1925 Vaškovec, jiný v roce 1925 Heveroch a v opravném vyjádření i Hlava. Zpočátku se o Smetanově hluchotě nevědělo, byl by to totiž trumf pro jeho odpůrce a konkurenty. Jeho nepřátelé však nic netušili, zpočátku se domnívali, že hluchotu jen předstírá. Smetana konzultoval své ušní onemocnění se třemi ušními lékaři. Nebylo známo, že by Smetanovi předci trpěli ušní chorobou. Bedřicha Smetanu v dětství ohlušil již zmíněný výbuch prachové nálože v lahvi, v letech 1935 až 1938 byl dvakrát nebezpečně nemocen, od 11 let se učil střílet a byl i nadále vášnivým střelcem, ve svých 39 letech zažil akustickou halucinaci při jízdě vlakem. Ohlušení mohla v tomto případě způsobit oboustranná nitroušní nedoslýchavost v oblasti vyšších kmotočtů, zpravidla spojená s ušním šelestem. Slyšení hlubokých tónů nebylo nejspíše postiženo. Skladatel se o svých ušních obtížích zmiňuje až 28.7.1874 ve svých kalendářních zápiscích. Jiný zdroj uvádí první příznaky již o něco dříve, a to v lednu téhož roku, kdy byl Smetana nachlazen a dostává rýmu, kašel, bolesti v krku a následující den se přidávají i ušní obtíže. Na jaře roku 1874 je pronásledován vždy mezi 18 a 19 hodinou prudkým pískotem. Pískot trvá zhruba půl hodiny, někdy i celou hodinu nepřetržitě. Sluch mu postupně zaléhá, objevuje se hučení, při prudkém otočení hlavy se objevuje závrať. H. Feldman označuje začátek onemocnění na duben 1874, jako klíčový uvádí údaj z kalendářních zápisků dne 30.4.1874, kde skladatel uvádí, že od 12.4. byl nemocen, vřed se hojil 18 dní a jeho lokalizace nebyla zcela známa. Další poznatky ohledně nemoci jsou známy až s odstupem času – vpřed pod ramenem znemožňující pohyb ruky, krční obtíže začínající koncem května 1874 a trvající déle než měsíc, dlouhotrvající bolest v krku a od 14.7.1874 se u něj vyskytuje i vyrážka. V srpnu téhož roku se přidávají další sluchové halucinace. Smetana poté požádá představenstvo zemského divadla, aby byl dočasně zbaven místa kapelníka. Poté podstupuje odvzdušňování ucha, zpočátku cítí ulehčení, a to předebším na pravé straně. Dále podstupuje katetrizaci Eustachovy trubice, kterou Smetana popisuje jako velmi nepříjemnou a bolestivou záležitost. Nejprve skladatel ohluchl na pravé ucho, v levém uchu nedoslýchavost kolísala. 20.10.1874 levé ucho téměř ohluchlo. Během listopadu a prosince se neodehrála žádná změna v jeho zdravotním stavu. Smetana ztrácí naději, ale přesto se snaží nalézt další odborníky, kteří by mu mohli pomoci. 3.7.1875 se stěhuje ke své dceři Žofii do myslivny v Jabkenicích. Svůj nepříznivý zdravotní stav snášel zpočátku velmi špatně, nakonec se ale s hluchotou smiřuje a za nejhorší považuje tinnitus. Přesto všechno nepřestal komponovat. Stále skládal geniální díla a vedl i společenský život. Naučil se částečně odezírat, ale převážně používal k dorozumění se psací tabulku nebo lístečky papíru. Když Bedřich Smetana odřekl dirigování, stal se rázem bez pevného příjmu. Od února roku 1875 mu byla přisouzena penze ve výši 1200 zlatých ročně. Ta byla později sice zvýšena, ale přesto všechno to nestačilo na léčebné výlohy. Jeho přátelé pořádali sbírky či dobročinné koncerty, aby skladateli alespoň nějak vypomohli. K hluchotě se u Bedřicha Smetany později přidávají hmatové a bronchiální potíže, v roce 1882 také potíže psychického rázu. 22.4. roku 1884 byl převezen do Ústavu pro duševně choré v Praze, kde 12.5. téhož roku umírá.

Hluchota se u něj vyvinula ve věku 50 let. Předcházel jí zmíněný hnisavý vřed neznámé lokalizace, bolesti v krku a vyrážka. Hluchota u něj byla oboustranná, přičemž pravé ucho bylo postiženo jako první. Levé bylo zasaženo za několik týdnů. Prvním příznakem byl tonální šelest a diplakuzie. Zmíněný šelest se později proměnila ve směsici nejrůznějších zvuků. Skutečné zvukové halucinace měl skladatel až po plném propuknutí své duševní choroby. Ušní porucha se u něj ohlašovala jako zaléhání pravého ucha. Informace, kdy přesně ohluchl na pravé ucho není zřejmá. U levého ucha se zbytek sluchu ztratil v noci z 19. na 20. října 1874. Dalším z příznaků nemoci byly závratě, nejistota a ztráta rovnováhy při chůzi. Doprovázely jej zejména na počátku onemocnění. Později již neměl s rovnováhou potíže. Všechny příznaky onemocnění i způsob léčby vedou k závěru, že příčinou byla nákaza syfilis. Samotné ohluchnutí nastalo až v druhém stádiu zmíněné nemoci. Pokud byla výše uvedená nákaza skutečnou příčinou jeho ohluchnutí, tak by se jednalo o velmi vzácnou komplikaci. Moderní sérologické testy syfilis jednoznačně potvrzují. Nemoc značně ovlivňovala skladatelovo dílo v době, kdy ohluchl. Překrvováním mozkových plen dokáže infekce dráždit šedou mozkovou kůru a zvyšovat tím její výkonnost. V tomto období Bedřich Smetana složil zhruba polovinu svých oper a dokončil dílo Má vlast.

VLČEK, Emanuel. Bedřich Smetana - fyzická osobnost a hluchota. První vydání. Praha: Vesmír, 2001. ISBN 80-85977-46-X.

Po přečtení celé publikace musím konstatovat, že mne velice oslovila, a to i přeto, že mé znalosti z oboru lékařství a antropologie nejsou nijak výrazné. Se jménem skladatele Bedřicha Smetany jsem se setkal již na základní škole a poté i na gymnáziu, kde nám byla nastíněna pouze určitá fakta o jeho životě a díle. Na knize mne zaujalo její proložení zápisky z deníků Bedřicha Smetany a komentáře osob z jeho blízkého okolí, ať se již jednalo o jeho vnuka či další hudební skladatele a spisovatele. Zápisky z deníků i z dalších spisů mi pomohly lépe si představit jeho životní situaci a pochopit děj. I když kniha obsahuje celou řadu lékařských a antropologických studií, musím říci, že je napsána velmi srozumitelně a přehledně. Bez problému si ji může přečíst i člověk bez odborného vzdělání a může tak získat celou řadu zajímavých informací ze skladatelova života, které byly široké veřejnosti doposud neznámé.

Dozvěděl jste se díky této knize něco nového ze života skladatele Bedřicha Smetany?

Je všeobecně známo, že Bedřich Smetana byl významným českým hudebním skladatelem období romantismu. Každý z nás určitě zná alespoň nějaké z jeho děl, ať už se jedná o cyklus symfonických básní Má vlast nebo o některou z řady jeho oper. Málokdo ale ví, jaká byla hlavní příčina jeho hluchoty. Tato publikace mi nabídla odpověď, která pro mě byla zajímavým zjištěním a zároveň i překvapením. Do přečtení této knihy jsem netušil, že hlavní příčinou hluchoty Bedřicha Smetany byla prodělaná syfilitida.

Doporučil byste tuto publikaci dalším čtenářům?

Tuto knihu bych určitě doporučil každému, kdo si chce rozšířit své obzory a dozvědět se mnoho zajímavého ze skladatelova života. Přestože je kniha založena z velké části na lékařských a antropologických studiích, byla poměrně srozumitelně a poutavě napsána.

Literární zdroje

VLČEK, Emanuel. Bedřich Smetana - fyzická osobnost a hluchota. První vydání. Praha: Vesmír, 2001. ISBN 80-85977-46-X.

Internetové zdroje

Přispěvatelé Wikipedie. Emanuel Vlček [Internet]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie; 18. 10. 2012, 22:09 UTC [citováno 25. 03. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Emanuel_Vl%C4%8Dek&oldid=9178315.

Přispěvatelé Wikipedie. Bedřich Smetana [Internet]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie; 19. 03. 2013, 11:20 UTC [citováno 25. 03. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bed%C5%99ich_Smetana&oldid=9963719.

VANĚK, Stanislav. Emanuel Vlček [Internet]. Vesmír s.r.o.; 07. 12. 2006, [citováno 25. 03. 2013]. Dostupné na: http://www.vesmir.cz/clanky/clanek/id/6981.

Počet shlédnutí: 61