Prof. MUDr. et RNDr. h.c. Emanuel Vlček, DrSc. patřil do generace postižené událostmi 2. světové války.http://www.cuni.cz/IFORUM-3279.html Nesmazatelně se zapsal do historie hledání pravdivé podstaty nejstarších českých dějin. Před třemi desetiletími zveřejnil výsledky svého antropologického výzkumu nejstarších Přemyslovců, odlišné od dodnes uplatňovaného oficiálního výkladu. V životě občana E. Vlčka se odráží česká historie 2. poloviny 20. století. Narodil se 1. 3. 1925 v Rožmitálu pod Třemšínem a za války mu jeho otec zajistil vyřazení ze seznamu lidí pro totální nasazení do Velkoněmecké říše. Po válce vystudoval antropologii na Univerzitě Karlově. Za Pražského povstání v roce 1945 byl raněn u jedné z barikád a v roce 1968 za sovětské okupace ošetřoval raněné u Národního muzea. Během následné normalizace byl zbaven své funkce vedoucího antropologického oddělení v Národním muzeu a posléze byl jako nepostradatelný odborník vzat na milost. V životě výjimečně schopného odborníka E. Vlčka se odráží celkem běžný vývoj každé podobné výrazné individuality. V roce 1955 byl pověřen výzkumem ostatků našich panovníků a významných osobností. Mimo mnohé jiné činnosti, například přednášení antropologie na bratislavské universitě J. A. Komenského a paleontologie člověka na Univerzitě Karlově v Praze, napsal několik desítek knih.http://cinert.blog.idnes.cz/c/107497/Pred-tremi-roky-zemrel-antropolog-Emanuel-Vlcek.html Při určování dožitého věku prvních Přemyslovců použil Vlček nepříliš ověřenou upravenou Gustafsonovu metodu. Když před třiceti lety zveřejnil, že kníže Vratislav se dožil čtyřiceti šesti let, oproti předpokládaným třiceti třem, sv. Václav čtyřiceti dvou až čtyřiceti pěti, oproti dvaceti osmi a Oldřich čtyřiceti dvou oproti padesáti devíti, zvedla se ze strany historiků vlna odporu proti správnosti použité metody. Nyní se však ukazuje, že tyto výsledky byly skutečně obrovským úspěchem moderní vědy a jsou výjimečně přesné. Emanuel Vlček zemřel 24. 10. 2006.

Bedřich Smetana se narodil dne 2. března 1824 v přízemí pivovaru v Litomyšli do poměrně zámožné rodiny nájemce tohoto pivovaru. Bedřich byl jedenácté z osmnácti dětí, třetí dítě z třetího manželství a první přeživší syn; vedle pěti nevlastních sester z otcova druhého manželství měl vlastní sestry Albínu, Barboru (Betty) a Františku a mladší bratry Antonína a Karla. Oba Smetanovi rodiče měli jisté hudební nadání: jeho matka, Barbora Lynková pocházela ze stejného rodu jako skladatel Jiří Ignác Linek; otec nebyl přímo z muzikantské rodiny, avšak nadšeně amatérsky pěstoval komorní hudbu. Svého syna od útlého věku zasvěcoval do hry na housle a v pěti letech nechal Bedřichovi dávat hodiny hry na klavír od místního učitele a hudebního organizátora Jana Chmelíka. Již tehdy hrál chlapec při domácím provedení Haydnova smyčcového kvartetu part prvních houslí a 4. října 1830 vystoupil poprvé veřejně na hudební akademii litomyšlských filosofů s předehrou k Auberově opeře Němá z Portici. Ještě v Litomyšli začal Bedřich Smetana komponovat i jednoduché kousky, první dochovaná skladba – nedokončený kvapík D dur – však vznikla až v Jindřichově Hradci. Bedřich Smetana byl zapsán na premonstrátské gymnázium v Plzni, kde působil jako profesor F. J. Smetana. Pod ochranou a dohledem svého o 23 let staršího bratrance tam Bedřich studia dokončil (6. srpna 1843), byť s nevalným prospěchem. V roce 1871 se začal zhoršovat Smetanův zdravotní stav. Náhle, trpěl úpornými kožními vyrážkami a řadou dalších obtíží. Podle dobových dokumentů jej trápilo „pálení močového měchýře“, často u něho docházelo ke „krčním katarům“, měl závratě a zvracel. Nemoci mu často bránily v plnění pracovních povinností, což mu vyčítala kritika. V červenci 1874, za pobytu v Jabkenicích, jeden z katarů přešel ve sluchové halucinace, hučení a zaléhání zejména v pravém uchu a ztrátu rovnováhy. Smetana nastoupil léčbu u pražského profesora Emanuela Zaufala, ale přes toto léčení postupně ztratil sluch v pravém uchu. Na levé ucho plně ohluchnul náhle k ránu 20. října 1874. Ohluchnutí neznamenalo ztrátu Smetanovy schopnosti skládat hudbu; naopak kvůli tomu, že většina ostatní činnosti mu byla nyní znemožněna, patří první léta nemoci mezi jeho nejplodnější jak objemem, tak žánrovou různorodostí. Již v září 1874 začal pracovat na cyklu symfonických básní oslavujících krásu i dějiny české vlasti, na který myslil od dokončení Libuše. První z nich byl Vyšehrad, dokončený 18. listopadu, v rychlém sledu pak vznikly Vltava (20. listopadu – 8. prosince 1874) a Šárka (leden – 20. únor 1875). Po návratu z léčení pak v létě zkomponoval Z českých luhů a hájů. Tím byl cyklus prozatím ukončen; až koncem roku 1878 vznikl Tábor a začátkem roku následujícího Blaník a celý cyklus byl nazván Vlast, později Má vlast. Koncem roku 1882 se skladatelův stav vážně zhoršil. Obavy ze šílenství, o kterých se zmiňoval již v dopise Nerudovi roku 1879, nabývaly reálné podoby: v polovině listopadu nastal první záchvat, při němž ztratil schopnost číst, mluvit i vybavovat si jména. Takové stavy se vracely, množily se i halucinace: 10. října 1883 popisoval některé z nich na večeru k poctě Otakara Hostinského. Skladatelská práce byla již velmi obtížná, Smetana se na ni mohl soustředit jen po krátké okamžiky; jeho poslední skladby se vyznačují zkratkovitou, stěsnanou hudební mluvou a mnoha harmonickými nezvyklostmi, které byly vykládány jako projev choroby, v mnohém však předznamenávají hudební styly 20. století. V této době (červen 1882 až březen 1883) vznikl jeho druhý smyčcový kvartet d moll, na jaře roku 1883 napsal svůj poslední sbor Naše píseň, začal nový cyklus symfonických skladeb pod názvem Pražský karneval, z něhož dokončil jen první část: Introdukci s rejem masek a zahajovací polonézu. Od dubna 1883 pracoval na čtyřikrát odložené Viole, stěží však zinstrumentoval starší skici a provedl některá doplnění; Viola zůstala torzem a poslední listy partitury svědčí o rychlé progresi skladatelovy nemoci. Naposledy komponoval 25. února 1884. Smetana se ještě 18. listopadu 1883 účastnil druhého otevření Národního divadla svou Libuší. Jeho povaha již však byla zjevně narušena, poznamenána halucinacemi, megalomanií a paranoiou, jeho písemné i ústní vyjadřování se stávalo nesrozumitelným. Od počátku roku 1884 světlých chvílí ubývalo, až zmizely docela; celonárodních oslav svých 60. narozenin si již nebyl vědom. Když se v záchvatech zuřivosti stával nezvladatelným a často nebezpečným pro své okolí, byl 22. dubna 1884 převezen do Ústavu pro choromyslné v Praze na Vinohradech v Kateřinské ulici, kde bez nabytí čistého vědomí zemřel v půl páté odpoledne dne 12. května 1884. Smetanovo tělo bylo po pitvě oděno do čamary a převezeno do Týnského chrámu. Slavnostní pohřeb se konal 15. května, pořádala ho Umělecká beseda a účastnila se ho řada zástupců politického i uměleckého života, zástupci různých spolků a personál Národního divadla. Průvod vedl od Týnského chrámu k Národnímu divadlu, k sídlu Umělecké besedy na Jungmannově třídě a pak na Vyšehradský hřbitov, kde byl skladatel pohřben v samostatném hrobě. Po několika letech byly jeho ostatky přeneseny do nově zbudovaného Slavína. Účastníci pohřbu pak pokračovali zpět do Národního divadla, kde se hrála již plánovaná Prodaná nevěsta; jeviště bylo při této příležitosti potaženo černým suknem. http://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_Smetana

Kniha Emanuela Vlčka „Bedřich Smetana fyzická osobnost a hluchota“ je zaměřena na výzkum tří hlavních témat.

1. Fyzická charakteristika Bedřicha Smetany
2. Vznik a průběh mistrovy hluchoty v rámci jeho zdravotního stavu
3. Určení základní choroby, na niž Bedřich Smetana zemřel

Mistr měl (na tehdejší dobu) středně vysokou postavu (164-166 cm), slabší až útlou stavbu těla a proporčně naprosto symetrickou kostru. Jen pažní index dokládá poněkud kratší předloktí. Smetanovy ruce byly drobné, štíhlé a měly až ženskou stavbu. Hlava byla podle rozměrů lebky krátká, vyšší a středně široká, mozkovna měla obsah 1286 ccm; obličejová kostra byla vysoká, nesla vysoké očnice, velmi malý nosní otvor a výraznou kostru nosu. Grafická rekonstrukce nosu podle kostního materiálu dokládá, že se v tváři jevil jako mohutný, masitý a výrazně v obličeji dominoval. Mohutná vlasová kštice a plnovous s licousy dotvářely typickou charakteristiku Smetanovy tváře. Jejich úprava, i přes dobové výstřelky hlavně v mládí, zůstávala v celém rozsahu zachována a spolehlivě doplňuje ikonografii Bedřicha Smetany. Pigmentační komplex byl tmavý, vlasy i vousy černohnědé, podle tabulek T-W; o modrých očích jako jediný informuje L. K. Žižka. Mohutná kštice, označovaná à la Smetana nebo à la Liszt, přispívala k dojmu velké hlavy na kratším krku. Krátkost krku dosvědčuje srostlice 2. a 3. krčního obratle, která poněkud ovlivnila držení a pohyblivost hlavy. Současníci zmiňují nápadnou mastnost vlasů. Souvisela se zvýšenou produkcí mazových žlázek a při zvětšeném ochlupení těla byla příčinou častých sužujících zánětů vlasových váčků a vzniku furunklů. Brýle nosil od r. 1838. Mistr byl výrazně krátkozraký a používal bikonkávní skla -7,0 a -5,0 D. Bohužel neexistuje záznam Smetanova hlasu; literární záznamy hovoří o zvučném, měkkém barytonu se sotva znatelným nosním přízvukem a zdůrazněným „r“. Nečekaně silný hlas souvisel s jeho hluchotou. Lebka poskytuje několik důležitých poznatků. Na pravém čelním hrbolu je dobře vyhojená jizva. K tomuto zranění se asi váže zpráva ze 17. června 1877 o pádu ze židle a nárazu hlavou na roh stolu. Daleko závažnější je asymetrie obličejové kostry. Pravá polovina především střední a dolní části je zmenšená. Tento stav souvisí se zraněním v dětství a následnou osteomyelitidou, která mírně zpomalila růst některých částí pravého splanchnokrania. Z korespondence víme, že Smetana trpěl celý život úpornými bolestmi zubů. To spolehlivě dokládá úplnost a zachovalost chrupu: ztráta 10 zubů, velké parodontické změny, velká resorpce alveolárních výběžků, řada kariézních a gangrenózních zubů a kovová plomba. Nesmírně zajímavý je nález na kostech obou rukou. Na dlaňové straně obou pátých metakarpů jsou vytvořeny 1 mm vysoké a široké hřebínky, dlouhé 15 a 17 mm. Vznikly dlouhodobým procvičováním dlaňových svalů. Svědčí to o skladatelově snaze zvětšit rozpětí prstů, což bylo při jeho malých rukou důležité pro obsáhnutí co největšího rozsahu klaviatury. Objev dokazuje, že záměrné rozpínání prstů zesílilo hmotu svalu musculus opponens minimi a podpořilo briskní pohyby svalu musculus interosseus palmaris III. Vrozená srostlice v krční páteři (C2 a C3) a vytvoření pevného sternokostálního oblouku na hrudníku (zkostnatěním sternokostálních chrupavek prvních žeber) mohou vysvětlit skladatelovy potíže při delším dirigování a popisované sklonění hlavy (s. 37).http://www.vesmir.cz/knihy/smetana_zaver.htm

Rekonstrukce kritických úseků Smetanova chorobopisu (s. 48, tab. H) jednoznačně dokládá, že rozhodujícím momentem bylo luetické postižení vnitřního ucha hematogenní cestou v druhém stadiu onemocnění. Úžasnou pomocí bylo vyšetření prostoru středního ucha přímo v lebce a vyjmutí sluchových kůstek. Zánětlivé změny na kladívku a kovadlince nemusí souviset s procesem, který vedl k úplnému ohluchnutí. Osteomyelitida, která postihla část pravého sluchového orgánu, se váže k chronickým a nedostatečně léčeným dětským otitidám. Původ centrální hluchoty z venerické infekce jednoznačně dokazují sérologické testy pozitivní na protilátky proti Treponema pallidum. O použití rtuti, sloužící tehdy při terapii syfilidy, svědčí její extrémně vysoký obsah v kostech a mumifikovaných tkáních.http://www.vesmir.cz/knihy/smetana_zaver.htm

Nález patologa po konzultaci s kliniky zazněl již v epikrizi pitevního nálezu, a to „p. p. - progresivní paralýza dlouho se vlekoucí“. I když v té době ještě nebyl znám vztah syfilis k vývinu hluchoty, i když chyběl záznam o reakci zornic a nebyla provedena sérologická analýza ani okamžité histologické vyšetření mozkové tkáně, mnozí tehdejší lékaři jasně spojovali klinické příznaky označované jako „p. p.“ s tehdy hojnou syfilidou. Průběh základní choroby již r. 1924 výstižně přinesl V. Balthasar ve studii Mistrovy osobnosti a díla z hlediska psychologického i psychopatologického. Kromě základní nemoci pitva prokázala rozvinutou arteriosklerózu cév, především srdečnice, atrofii mozku, hlavně šedé tkáně, a celkovou atrofii těla. Bezprostřední příčinou smrti byla hepatizace plicní tkáně při zánětu plic. Nakonec se musíme dotknout otázky, zda základní venerická infekce působila u Bedřicha Smetany na jeho tvorbu v posledním desetiletí života, kdy přišel i o sluch. Vliv byl bezpochyby výrazný. Víme, že tato choroba dokáže překrvováním mozkových plen dráždit šedou mozkovou kůru a zvyšovat její výkon. Tato iritace může trvat až do doby, než zhoubná noxa převládne a postupně začne ničit fyzicky, především však psychicky, svého nositele. V posledních deseti letech života, po infekci, počínaje r. 1874 již při úplné hluchotě, vytvořil Mistr polovinu svých oper a dokončil cyklus symfonických básní „Má vlast“. Znovu si uvědomme, že po r. 1874 komponoval jen podle vnitřního sluchu, podobně jako Beethoven. 18. listopadu 1874 dopsal Vyšehrad a jako u vytržení přidal během 18 dnů Vltavu. Psal jakoby v jednom tahu, bez skic a bez chyb. Partitury jeho 8 oper představují 1900 notových stran, orchestrální skladby 1100 stran, klavírní, komorní a vokální skladby zahrnují kolem 750 opusů. Podobný kladně dráždivý vliv této zlé infekce známe i u jiných osobností (Rudolf II., Albrecht z Valdštejna). Boj s chorobou byl jednou krátký, podruhé dlouhý. U Smetany trval deset let. Velkou roli hrála jeho osobní vůle přispět svou českou hudbou k obrodě svého milovaného národa. Smetana byl až do poslední chvíle za svou uměleckou tvorbu plně odpovědný. V jeho chřadnoucí bytosti se vždy uplatňovaly vyšší duševní schopnosti. Svá poslední díla tvořil v zoufalém zápase s chorobou a vlastní závěrečnou tvorbou předstihl hudební vývoj o celá desetiletí.http://www.vesmir.cz/knihy/smetana_zaver.htm

Wikipedie uvádí historku, která poněkud negativně podbarvuje páně profesorův výzkum, bohužel bez uvedení zdroje. „Při vyzdvihování ostatků Smetanova těla se prý ozvala rána, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Až po bližším prozkoumání Vlčkovi došlo, co že to bylo za ránu. Rakev byla totiž prázdná. Nebohý Smetana totiž při vyzdvihování z rakve vypadl. Celá Vlčkova akce měla dohru. Vlček totiž neměl ke zkoumání Smetanova těla povolení. Pozůstalí tedy podali na Vlčka žalobu pro hanobení ostatků, jelikož pádem těla došlo k poškození tělních tkání. Jelikož se prof. Vlček důvěrně znal s tehdejším prezidentem Gustavem Husákem, byla celá záležitost mimosoudně urovnána samotným vedením KSČ.“ Těžko zhodnotit, jak se tato „pikantní informace“ vůbec do Wikipedie dostala, proč a co je na ní pravdy. Absence „povolení“ na kterou citace naráží je však velmi diskutabilní a pravděpodobně smyšlená, když v knize prof. Vlčka se jasně uvádí, že: „Komisionálního otevření hrobky se zúčastnili: zástupce Smetanovy rodiny prof. L. Schwarz, …..“. Z dalšího současně vyplývá, že se zúčastnily rovněž osobnosti veřejného života a zástupce odboru kultury ÚV KSČ (!). Byla to skutečně pozoruhodná doba – rok 1987. O soudním sporu se kniha nezmiňuje. Pouze je vágně naznačeno, že „… průzkum pozůstatků musel být na nátlak Smetanovy rodiny zkrácen a předčasně ukončen.“ Proč, to autor nevysvětluje, ačkoli první vydání je datováno rokem 2001. Je zbytečně ponecháno na domýšlení veřejnosti, myslím, že mohlo být vysvětleno blíže tak, aby odpadly zbytečné dohady.

Velmi čtivá a zajímavá kniha, která mne zaujala, jakkoli se ani okrajově netýká mého zájmového rozptylu. Antropologicko-lékařský průzkum pozůstatků je velmi pochopitelně popsán, odborné statě jsou však pro laika z větší části nesrozumitelné a nezhodnotitelné, což se dá očekávat, protože se jedná o odbornou publikaci, celým rozsahem určenou pro odbornou veřejnost. Hodnotit tedy publikaci z hlediska odborného nemohu, takové hodnocení by muselo být provedeno novým výzkumem se zapojením mnoha odborníků, ale i pak jistě zůstane na vědeckých kapacitách formátu prof. Vlčka vyvodit hodnotící závěry. K přečtení dalších publikací na toto nebo analogické téma mě ovšem nezlákala. Z hlediska laika považuji publikaci za dostatečně informativní. Co se týče potřeby zkoumání věci samé, dá se podle účasti prof. Schwarze předpokládat, že k manipulaci s ostatky zesnulého, jejich zkoumání a publikování této práce dali potomci skladatele souhlas. Jak ale tento souhlas v dané době „proběhl“ je dnes těžké zjistit. Publikace se o těchto aspektech události nezmiňuje, jiné informace nemám. Překvapením pro mě byly některé autorovy formulace. Obzvláště jeden odstavec v závěru knihy mi připadá zvláštní: „K vyslovení a odbornému zhodnocení skutečné pravdy nabádá i výklad zahraničních badatelů. Lékařská etika musí jít příkladem, aby nárok na ochranu géniova soukromí nemohl být zneužit.“ První věta se dle kontextu týká „pravdy o skladatelově nemoci“. Překvapila mě, protože jsem měla za to, že povaha Smetanovy choroby je už delší dobu všeobecně známa, protože bývá tento fakt někdy zmiňován např. v souvislosti s Beethovenem a jeho onemocněním (hluchotou). Druhá věta je mi ale skutečnou záhadou. Úvaha o zneužití nároku na ochranu soukromí mi připadá mravně neudržitelná. Ochranu soukromí považuji za jedno z nejdůležitějších práv člověka, které se absolutně nedá srovnávat s potřebou kohokoli o tomto soukromí se něco dozvědět. Bohužel ani není uvedeno, které zahraniční badatele má pan profesor na mysli. Nepochopila jsem rovněž, jak má jít lékařská etika příkladem v boji proti zneužívání nároku na ochranu soukromí. Naopak ji považuji primárně určenou k jeho využití. Zde však již není co tajit nebo skrývat, zdá se, že nyní již génius patří všem a to se vším všudy. Už je asi známo vše, co se zjistit dalo. „Polehčující okolnosti“ Mistrovy choroby si vzal Mistr sám do hrobu. Výzkum odhalil vše odhalitelné, ale celek nebudeme znát nejspíš nikdy. U publikací tohoto druhu, je třeba si právě toto vždy uvědomit.

- http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/848-schuzka-zaskolak-bedrich-smetana - http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/857-schuzka-nelysim--978390 - http://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_Smetana - http://cs.wikipedia.org/wiki/Emanuel_V1%C4%8Dek - http://cinert.blog.idnes.cz/c/107497/Pred-tremi-roky-zemrel-antropolog-Emanuel-Vlcek.html - http://www.vesmir.cz/knihy/smetana_zaver.htm - Vlček, E.,a spol.: Bedřich Smetana fyzická osobnost a hluchota. Vesmír Praha, 2001. ISBN 80-85977-46-X 

Počet shlédnutí: 54