Uživatelské nástroje
Osudy českých patronů
Emanuel Vlček
Významný český lékař a přední osobnost paleoantropologie – profesor Emanuel Vlček - představuje české patrony ve výše zmíněné knize nejen jako výjimečné historické postavy, ale rovněž podává čtenářům cenné informace o jejich podobě, tělesných vlastnostech a zdravotním stavu. (1) Publikace se snaží najít příčiny smrti, stopy násilí a objasnit manipulaci s tělem a později i s ostatky. Kniha obsahuje jednotlivé kapitoly o svaté Ludmile, svatému Václavovi, jeho sestře blahoslavené Přibyslavě, blahoslaveném Podivenovi, svatém Vojtěchovi, sázavském opatovi svatému Prokopu, poustevníkovi Ivanovi, svaté Anežce, blahoslavené Zdislavě, šlechtici blahoslavenému Hroznatovi a svatému Janu Nepomuckému. (2)
Metodika
Vlastní zkoumání je zahájeno ošetřením a dokumentací zachráněných pozůstatků jak během výzkumu, tak v laboratořích. Mezi používané metody patří paleoantropologické, porovnávací anatomie, histologie, embryologie, patologie, metody soudně lékařské, postupy klinických oborů, vnitřního lékařství, rentgenologie, stomatologie, chirurgie, ortopedie, porodnictví, pediatrie, ušní a nosní lékařství. Všechny průzkumy slouží ke sledování morfologických změn na kostře zkoumaného jedince. Kromě toho je z kostní hmoty zjišťována příslušnost k sérovým skupinám AB0 systému, chemicky se zjišťují otravné a balzamovací látky. (3) Jedním z klíčových cílů kosterních pozůstatků je stanovení pohlaví jedince hodnocením kosterních pozůstatků, využívající znaky na lebce, pánvi a na kostech skeletu. Další z cílů představuje stanovení dožitého věku, přičemž rozlišujeme rozdělení do šesti věkových skupin.
Svatá Ludmila (asi 860 -921) (4)
Svatá Ludmila byla manželkou knížete Bořivoje z rodu Přemyslovců, který jako první kníže společně s Ludmilou a svoji družinou roku 883 přijal křest z rukou svatého Metoděje. Během panování knížete Bořivoje došlo k pokřesťanštění českého území. Po smrti svého manžela se Ludmila nestáhla do ústraní, ale zasloužila se o přechod vlády na své syny Spytihněva I. a Vratislava I., o jehož syny Václava a Boleslava se obětavě starala. Po smrti syna Vratislava I. roku 921 rozhodlo kmenové shromáždění o rozdělení vlivu mezi Ludmilu a její snachu Drahomíru. Do Ludmiliny péče byla svěřena výchova budoucího českého knížete Václava I. a vlády se ujala Drahomíra, která nechtěla uznat Arnulfovu podřízenost Jindřichovi Ptáčníkovi. Proti Ludmile se postavila Drahomíra a bavorští kněží. Na příkaz Drahomíry byla Ludmila roku 921 na Tetíně zavražděna. (5)
(1) VLČEK, E. Osudy českých patronů. 1. vydání. Praha: Zvon, 1995, ISBN 80-7113-131-8.
(2) Tamtéž, s. 14.
(3) Tamtéž, s. 13.
(4) Svatá Ludmila, kněžna a mučednice.[online] [5. 5. 2013]. Dostupné z: http://www.orthodoxia.cz/svati/vaclav-ludmila.htm
(5) Tamtéž, s. 27.
Výsledky výzkumu profesora Vlčka:
Roku 1981 došlo k otevření hrobu kněžny Ludmily a následně k průzkumu pozůstatků kněžny Ludmily tvořící neurokranium (mozkovnu), chovanou jako relikvie ve svatovítském pokladu. Z postkraniálního skeletu jsou Ludmile připisovány pravá kost vřetenní a zlomek pravé kosti holenní. Výzkumem jejího hrobu bylo získáno devět volných zubů a značně neúplná ostatní kostra. 6 Kněžna zemřela ve věku přibližně šedesáti let. 7 Podobu nelze vzhledem k absenci celého obličejového skeletu stanovit, avšak výrazným znakem kněžny byl předkus horní čelisti. Lze hovořit o ženě větší váhy měřící 168 cm, robustní postavy. Rozhodně nešlo o vetchou stařenku, ale o čilou a vytrvalou ženu. (8)
Svatý Václav (890 – 929 či 935) (9)
Osobnost vnuka svaté Ludmily a syna knížete Vratislava a Drahomíry je vnímána značně rozporuplně. Stojí zde proti sobě Václav – světec a Václav – panovník. Legendy ho považují především za světce a teprve poté za knížete. První staroslověnská legenda hovoří o tom, že Václav byl „ve víře dokonalý,“ vykupoval lidi z otroctví a zřizoval kostely. Latinská legenda Crescente fide ho líčí jako snílka donuceného k vládnutí. Legendy popisují i Václavovu osobnost, na jedné straně uvádějí jeho vojenské úspěchy a péči o družinu, na straně druhé uvádějí, že se vyhýbal odsuzování delikventů k smrti. Nechtěl si poskvrnit ruce krví. (10)
Byl vychováván svojí babičkou Ludmilou a vzdělával se na Budči. Po porážce saským králem Jindřichem I. Ptáčníkem dokázal uchovat suverenitu českého knížectví a založil chrám svatého Víta. Byl zavražděn na příkaz svého bratra Boleslava I. v Boleslavi roku 929 či 935. Václav byl po své smrti uctíván jako svatý a později jako vděčný vládce a dědic českých zemí. Kult svatého Václava byl rozšířen a propagován Karlem IV., který vydal prohlášení, že se česká koruna stává majetkem svatého Václava. Proto o ní dnes hovoříme jako o svatováclavské koruně. (11) Původně byl svatý Václav pohřben ve Staré Boleslavi, tři roky poté byly jeho ostatky přeneseny do rotundy svatého Víta, později přestavěného chrámu svatého Víta, kde byla vybudována Svatováclavská kaple.
Výsledky výzkumu profesora Vlčka:
Výzkumu byla podrobena lebka s dolní čelistí, zlomky tří obratlů, zlomek klíční kosti, dolní hlavice kosti pažní, tělo kosti loketní, zlomek lopaty kosti kyčelní, dva zlomky kosti stehenní a kost zánártní. Dožitý věk svatého Václava byl okolo čtyřiceti let, čímž vyvrátil legendy, že v době smrti bylo Václavovi okolo 33 let. Podle zachovalé lebky se profesor Vlček pokusil pomocí grafické metody rekonstruovat tvář svatého Václava. K dispozici měl realistický sochařský portrét knížete, jehož autorem byl pravděpodobně Petr Parléř. Na první pohled vykazuje hlava sochy výrazné shody s celkovým tvarem lebky. Profesor Vlček se domníval, že Parléř vytvořil portrét podle lebky, kterou pravděpodobně znal. (12)
(6) VLČEK, E. Osudy českých patronů, s. 41,
(7) Tamtéž, s. 43.
(8) Tamtéž, s. 51.
(9) KUBÍN, P. Svatý Václav.Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého. 1. vydání. Praha: Togga, 2010, 978-80-87258-23-1.
(10) VLČEK, E. Osudy českých patronů, s. 53.
(11) Tamtéž, s. 59.
(12) VLČEK, E. Osudy českých patronů, s. 83.
Svatá Přibyslava
Knížecí pár Vratislava Drahomíra měli kromě Václava, Boleslava a Spytihněva ještě několik dcer, z nichž je v legendách zmiňována pouze Přibyslava. Podle Kristiánovy legendy byla Přibyslava vyzvána zjevením, aby vyhledala na místě vraždy bratrovo ucho, pak otevřela bratrův hrob a ucho tam vložila. Ucho pak zázrakem přirostlo k hlavě. Tým profesora Vlčka ovšem nenalezl žádné stopy v ušní krajině, které by mohly toto poranění dokládat. Podle legendy byla Přibyslava v době vraždy Václava již vdovou a poté se stala řeholnicí v klášteře svatého Jiří. Přibyslava byla pohřbena v chrámu svatého Víta. (13)
Výsledky výzkumu profesora Vlčka:
Při úpravě ostatkové kaple v chrámu svatého Víta byl roku 1980 prohlédnut i relikviář svaté Přibyslavy, který obsahoval pažní kost, zlomek horní čelisti s pěti zachovanými zuby, a dlouhou kost, na jejichž základě měřila Přibyslava asi 163 cm, měla středně vyvinutou kostru, zdravý chrup nesoucí podobné znaky jako její babička a bratr. Zemřela ve věku 70 let. (14)
Blahoslavený Podiven
V Kristiánově legendě a v druhé staroslověnské legendě se setkáváme s osobností věrného služebníka svatého Václava a člena jeho družiny. Po smrti svého pána uprchl do Německa, kde se skrýval a poté se vrátil do Čech, kde byl na příkaz Boleslava I. zavražděn. Pozůstatky připisované blahoslavenému Podivenovi patří muži mezi 40 -50 lety, 170-172 cm vysoké postavy a kostry střední robusticity. (15)
Svatý Vojtěch (950-997) (16)
Vojtěch Slavníkovec se narodil roku 950 v Libici nad Cidlinou, kde byl roku 961 biřmován a přijal jméno Adalbert. Poté strávil devět let v klášterní škole v Magdeburku. Po smrti prvního biskupa Dětmar roku 982 byl zvolen novým biskupem svatý Vojtěch. O působení svatého Vojtěcha se dochovaly jen sporé zprávy. V každém případě v zemi sílilo politické napětí mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Po pěti letech působení v Čechách, kdy narážel na odpor svých odpůrců, se rozhodl na svůj úřad rezignovat. Poté se stal mnichem v benediktinském klášteře v Itálii. Roku 993 se vrací na krátko do Čech a roku 993 se vydává na misijní činnost do pohanského Polska. Kde byl roku 997 zabit pohanskými Prusy. (17)
Výsledky výzkumu profesora Vlčka:
Pozůstatky svatého Vojtěcha jsou rozptýleny na mnoha místech Evropy jako v Římě, Ostřihomi, Hnězdně, Cáchách a v Praze. Profesor Vlček dokázal, že k pozůstatkům svatého Vojtěcha uchovaných v hrobě katedrály svatého Víta v Praze náleží lebka ze svatovítského pokladu. Věk svatého Vojtěcha byl stanoven na 45-50 let. Byl středně velké postavy, gracilní kostry. Měl dlouhou hlavu s nižším obličejem a středně velkým nosem. Podle dobového zpodobnění na studnici v Římě nosil plnovous. (18)
(13) Tamtéž, s. 97.
(14) Tamtéž, s. 105.
(15) Tamtéž, s. 107.
(16) DURYCH, J. Cesta svatého Vojtěcha. 1. vydání. Brno: Salve regina, 1997. 80-901240-9-7.
(17) VLČEK, E. Osudy českých patronů, s. 115.
(18) VLČEK, E. Osudy českých patronů, s. 141
Svatý Prokop (? – 1053)
Tento poustevník, mnich, zakladatel sázavského kláštera se narodil v době působení svatého Vojtěcha v Čechách na konci 10. století v Chotouni u Staré Kuřimi. Mnich sázavský uvádí, že byl již od dětství zdrženlivý a vedl ušlechtilý život. Prokop byl nejprve knězem, byl ženatý a měl syna Jimrama, který se pak stal třetím sázavským opatem. Pravděpodobně v břevnovském klášteře se stal mnichem a poté poustevníkem. Kolem roku 1032 nebo 1033 založil kníže Oldřich sázavský klášter, který se stal centrum staroslověnské literatury i liturgie. Roku 1039 se stal Prokop sázavským opatem. Roku 1204 se stal Prokop církevně uznávaným světcem a od 13. Století se stal českým národním patronem spolu se svatým Václavem a svatým Vojtěchem. (19)
Výsledky výzkumu profesora Vlčka:
Svatý Prokop byl pohřben v sázavském klášteře, odkud byl roku 1588 převezen do kostela Všech svatých na Pražském hradě. Jeho ostatky byly roku 1987 podrobeny vědeckému výzkumu, při kterém se zjistilo, že v hrobě jsou ostatky pěti jedinců různého věku a pohlaví. Důkladným bádáním se podařilo identifikovat ostatky svatého Prokopa a tým profesora Vlčka určil, že šlo o muže zralého věku okolo 55-65 let s krátkou a středně vysokou hlavou, 1708-180 cm vysokou štíhlou postavou, střední robusticity a se středně vyvinutým svalstvem. Zbylé ostatky patřily třem dospělým jedincům a jednomu dítěti. (20)
Svatá Anežka Přemyslovna (narozena mezi lety 1205 – 1211 a zemřela roku 1282) (21)
Anežka Přemyslovna se narodila jako potomek českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie Uherské. Po třech nevydařených zásnubách si sama zvolila řeholní cestu a stala se abatyší kláštera Na Františku. Vybudovala ženský klášter klarisek, mužský františkánský klášter a rozsáhlý špitál na pravém břehu Vltavy. Ze špitálního bratrstva se později stal samostatný český řád křižovníků s červenou hvězdou. Anežka se stala jedinou ženou -zakladatelkou mužského řádu v dějinách církve. Její zásluhou vznikl špitální řád, který vytvořil rozsáhlou síť sociálních služeb. Anežka zemřela roku 1282 během doby moru a hladomoru vyčerpáním a hladem. (22)
Výsledky výzkumu profesora Vlčka:
Hrob svaté Anežky se nepodařilo stále vypátrat. Tým profesora Vlčka podrobil vědecké analýze její dolní čelist, která je uložena ve španělském El Escorialu. Ostatek čelisti věnoval španělský král Juan Carlos I. křížovníkům s červenou hvězdou při kostele svatého Karla Boromejského ve Vídni. Tyto ostatky nestačily pro posouzení Anežčiny fyzické osobnosti.
(19) VLČEK, E. Osudy českých patronů, s. 159.
(20) Tamtéž, s. 183.
(21) KYBAL, V. Svatá Anežka Česká. 1. vydání. Brno: Marek, 2001, VLČEK, E. Osudy českých patronů, s. 115.
(22) VLČEK, E. Osudy českých patronů, s. 209.
Svatá Zdislava z Lemberka
Jedinými dvěma zdroji informací o Zdislavě z Lemberka jsou záznamy v latinské Žďárské kronice sepsané Jindřichem Z Hamburku roku 1300 a Dalimilově rýmované kronice z roku 1314. (23) Zdislavy život spadá do doby vzpoury syna Přemysla proti otci Václavovi I. Zdislavy matka Sibyla, vdova po panu Bohutovi, přišla do Čech s dvorem štaufské princezny Kunhuty. Paní Sibyla byla v Čechách dvakrát provdána. Jejím druhým manželem a otcem Zdislavy byl Přibyslav z Křižanova, důvěrník krále Václava I. a kastelán na hradě Veveří a na hradě přemyslovských knížat v Brně. Zdislava vyrůstala v prostředí bohatého moravského hradu. Zdislava byla záhy provdána za pana Havla z Jablonného, který byl od roku 1241 i pánem z Lemberka. Po porodu čtyř dětí zakládá po vzoru svaté Anežky další špitál a obětavě se stará o nemocné a nuzné. Se svolením chotě se stává řeholnicí III. řádu a společně zakládají v Jablonném klášter a kostel svatého Vavřince. Umírá roku 1252 na plicní tuberkulózu. (24)
Výsledky výzkumu profesora Vlčka:
Zachovalost kosterních pozůstatků paní Zdislavy je špatná. Dosažený věk byl stanoven na 33 let, což znamená, že se musela narodit před rokem 1220. Vzhledem k velmi špatné zachovalosti obličejové kostry nelze vytvořit rekonstrukci měkkých částí obličeje. Grafická rekonstrukce ukazuje na původní vysoký obličej se štíhlým nosem a vysokými hranatými očnicemi. Paní Zdislava byla vysoká 160 cm, kostra byla štíhlá, gracilní se slabým svalovým reliéfem. Neúplnost dlouhých kostí neumožňuje určit poměr tělesných proporcí. Paní Zdislava zemřela dle pramenů na plicní tuberkulózu. Potvrzení této domněnky nelze z kostry určit. (25)
Blahoslavený Hroznata, mučedník pro spravedlnost
Hroznata byl český šlechtic narozený někdy okolo roku 1160 (někdy se uvádí rok 1170) jako syn Hroznatovce Sezemy, číšníka královny Judity, a Dobroslavy z rodu Drslavců. Po předčasné smrti svého otce byl vychováván svou sestrou Vojslavou, která byla provdána v Krakově za městského prefekta. Nadaný muž se po návratu do Čech oženil, ale záhy ztratil svojí manželku i dítě. Roku 1193, výměnou za slib účasti na křížové výpravě do Svaté země, založil na svém panství v Teplé klášter premonstrátů a kolem roku 1200 ženský klášter v Chotěšově. Podle tradice byl později v Římě papežem Inocencem III. Oblečen do bílého hábitu premonstrátů a stal se řeholníkem v klášteře v Teplé. Při cestě po majetcích kláštera byl roku 1217 zajat loupeživými rytíři z Chebu a vězněn, dokud za něj klášter nezaplatí výkupné. Hroznata možnost výplaty výkupného odmítl a připravoval se na mučednickou smrt. Zemřel ve vězení roku 1217 a byl pohřben v klášteře v Teplé. (26)
(23) VLČEK, E. Osudy českých patronů, s. 221.
(24) Tamtéž, s. 222.
(25) Tamtéž, s. 237.
(26) Tamtéž, s. 245
Výsledky výzkumu profesora Vlčka:
Z pozůstatků blahoslaveného Hroznaty se dodnes zachovaly tyto části: zlomek lebky, který je tvořen téměř celou čelní kostí, pravou kostí spánkovou, pravou polovinou kosti klínové, pravou horní čelistí, pravou kostí lícní a pravou polovinou kosti čichové. Profesor Vlček se pokusil o grafickou rekonstrukci jeho obličeje na podkladě dochovaných částí lebky. Obličej Hroznaty byl podlouhlý, s nosem středně velkým a středně prominujícím, se zdviženou bází a mírně konklávním nosním hřbetem. Čelo bylo kolmé, středně vysoké a jeho obrys přecházel plynule do obrysu hřbetu nosu. (27) Byl štíhlé postavy, 175 cm vysoké, střední robusticity. Z utváření dolních částí páteře můžeme usuzovat na ohnutí zad. Mimo tento nález nenašel tým žádné další chorobné změny. V době smrti dosáhl věku 45-50 let. O bezprostřední smrti blahoslaveného Hroznaty se na podkladě dochovaných kosterních pozůstatků nelze vyjádřit. Zřejmě došlo k onemocnění jiných tělních systémů. Na dochovaných kostech rovněž nemůžeme prokázat stopy násilí. (28)
Mučedník Jan z Pomuku čili svatý Jan Nepomucký
Svatý Jan Nepomucký zemřel nejstrašnější smrtí ze všech českých světců jako oběť svědomitého vykonávání úředních a stavovských povinností. (29) Narodil se v osadě Pomuk v jihozápadních Čechách mezi lety 1340-1346 jako syn Velfína z Pomuku, který byl soused s polním hospodářstvím a místním rychtářem. Základy vzdělání získal v cisterciáckém klášteře pod Zelenou horu u Pomuku. Poté se stal klerikem, písařem v kanceláři pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. (30) Měl titul císařského notáře a notářský úřad zastával deset let. Roku 1380 se stal oltářníkem ve Vlašské kapli Svatovítské katedrály a současně i farářem u svatého Havla. Na právnické fakultě dosáhl hodnosti bakaláře a v právnických studiích pokračoval v Padově, kde se stal roku 1386 rektorem zaalpských studentů. Roku 1379 si přivezl doktorát církevního práva a generálním vikářem. Spor mezi českým králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna vyvrcholil roku 1393 uvězněním Jana z Nepomuku. Byl podroben útrpnému právu s výslechem. Byl tažen za sucha, věšen za ruce svázané za zády a vytažen ke stropu mučírny. Poté byl pálen na boky, jelikož výslech krále neuspokojil, přikázal umučit Jana k smrti. Roku 1393 byl Jan z Nepomuku svržen z Karlova mostu do Vltavy. Jeho tělo bylo pohřbeno od roku 1396 ve svatovítské katedrále. (31) Při exhumaci Janova těla roku 1719 došlo k nalezení části tkáně, o které se nálezci domnívali, že jde o jazyk Jana Nepomuckého. Tento pozůstatek Janova těla sehrál klíčovou roli při jeho blahoslavení roku 1721. Kult svatého Jana Nepomuckého se rozšířil díky jezuitským misiím do zemí Latinské Ameriky a do Bavorska. Je uctívám jako mučedník zpovědního tajemství a patron při přírodních neštěstích a povodních. (32)
(27) VLČEK, E. Osudy českých patronů, s. 251.
(28) Tamtéž, s. 259.
(29) Tamtéž, s. 261.
(30) Tamtéž, s. 262.
(31) Tamtéž, s. 264.
(32) Jan Nepomucký. [online] [4. 5. 2013] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Nepomuck%C3%BD
Výsledky výzkumu profesora Vlčka:
V sedmdesátých letech provedl tým profesora Vlčka důkladnou analýzu světcovy lebky, pánve a dlouhé kosti horní a dolní pravostranné končetiny. Vzhledem k pozitivnímu výsledku konfrontace historických zpráv a nálezů týmu, jako je zjištění poranění ramenního kloubu, je možno kostru považovat za pozůstatky Jana z Pomuku. (33) Jan zemřel v stáří 45-50 let. Jeho chrup byl nápadně drobný ale zdravý. Měřil 169 cm, byl vysoké postavy, ale slabší konstrukce. Jeho zdravotní stav byl celkem uspokojivý. (34) Obličejová kostra nese známky několika zlomenin, které vznikly údery tupého nástroje. Rozsah poranění vedl k bezvědomí, zlomeniny obličejové kostry způsobily krvácení do přední a střední jámy lební, vyvolaly šok a posléze smrt. Podle legendy bylo jeho tělo svrženo do Vltavy a vyplavalo až za čtyři neděle. Z hlediska soudně lékařského je možné, že do vody bylo svrženo již mrtvé tělo. (35) Jak byl Jan z Pomuku mučen? Profesor Vlček zjistil nalomení akromiálního výběžku pravé lopatky na straně přivrácené do ramenního kloubu, To lze považovat důsledek vyvrácení kosti pažní v kloubu, vzniklého při zavěšování vyslýchaného za svázané ruce na zádech. (36) Roku 1972 po důkladném prozkoumání zbytků domnělého Janova jazyka vyvrátil profesor Vlček legendu, že se jedná o jazyk. Ukázalo se, že jde o suchou mozkovou tkáň, která zůstala zachována v době exhumace v mozkovně. V době exhumace byla tato hmota ještě měkká a tvárná, ale po jejím vyjmutí vyschla. Zvlhnutí vysušené mozkové tkáně vede k oživení její základní červenohnědé barvy a k mírnému zbobtnání povrchu. (37)
Knihu jsem četla, vzhledem k tomu, že mě vždycky bavily dějiny, shledala jsem ji velice zajímavou, nicméně pro čtenáře bez lékařského vzdělání je to poměrně složitá četba. A proto bych knihu doporučila pouze čtenářům, které toto téma zajímá.
(33) VLČEK, E. Osudy českých patronů, s. 279.
(34) Tamtéž, s. 284.
(35) Tamtéž, s. 285.
(36) Tamtéž, s. 288.
(37) Tamtéž, s. 293.
Zdroje:
VLČEK, E. Osudy českých patronů. 1. vydání. Praha: Zvon, 1995, ISBN 80-7113-131-8. Svatá Ludmila, kněžna a mučednice.[online] [5. 5. 2013]. Dostupné z: http://www.orthodoxia.cz/svati/vaclav-ludmila.htm KUBÍN, P. Svatý Václav.Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého. 1. vydání. Praha: Togga, 2010, 978-80-87258-23-1. DURYCH, J. Cesta svatého Vojtěcha. 1. vydání. Brno: Salve regina, 1997. 80-901240-9-7. KYBAL, V. Svatá Anežka Česká. 1. vydání. Brno: Marek, 2001, VLČEK, E. Osudy českých patronů, s. 115. Jan Nepomucký. [online] [4. 5. 2013] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Nepomuck%C3%BD
Počet shlédnutí: 86