Evropské kulturní hodnoty

Přednáška: Evropské hodnoty

Vážení účastníci kurzu, vítám Vás na druhé přednášce z cyklu Evropské kulturní hodnoty. Při té minulé přednášce jsme si povídali o fungování společnosti, o tom, jak se různé kultury vzájemně odlišují, ale také o tom, co ty odlišné kultury, i když jsou hodně rozdílné, co je spojuje, jaké jsou univerzálie, co mají všechny ty společnosti a kultury společné.

A dneska bych Vás chtěl přivítat v Náprstkově muzeu v Praze, v Muzeu mimoevropských kultur. Možná se to někomu bude zdát zvláštní, že když mluvíme o evropských hodnotách, že jsme si k tomu vybrali jako pozadí právě mimoevropské kultury. Ale není to chyba, je to vybrané záměrně, protože když chceme něco dobře pochopit, tak to velmi dobře pochopíme, pokud to srovnáváme. Spoustu věcí chápeme dobře, když známe opak těchto věcí. To je všeobecně známé, že hodnotu nějaké věci oceníme až, když ji třeba ztratíme. A když chceme poznat tu evropskou kulturu, tak k tomu velice dobře může pomoct určité poznání, nebo to, že zabrousíme nebo se podíváme na kultury mimoevropské. A tam můžeme potom odhalit to jádro té evropské kultury, protože každá kultura má nějaký obal, něco, co třeba není zas až tak důležité, to třeba může být i ta materiální kultura, to co tady všude kolem nás vidíme (oblečení, nástroje), ale to hlavní to je pro ty obecné, evropské hodnoty je mnohem důležitější. Takže tam právě můžeme vidět, nebo poznat něco, čeho si potom můžeme skutečně vážit na té evropské kultuře, i když jsou třeba přirozené tendence na spoustu věcí spíše nadávat nebo je nějak hanit. Ale při tomto srovnání potom můžeme vidět, že ta evropská kultura, a to neříkám jenom proto, že jsme Evropané, že je oproti jiným kulturám velmi odlišná, velmi se odlišuje a odlišuje se pozitivně.

Erazim Kohák srovnává Evropu se Třetím světem a všímá si těch hlavních rozdílů, které třeba na první pohled nemusí být patrné.

„Evropu a evropanství často chápeme jen jako otázku spotřební úrovně. Rozdíl mezi Evropou a třetím světem se nám jeví jako rozdíl mezi smokingem či případně značkovými džíny a onošenými modráky. Jenže smokingy jsem viděl i v zemích střední a jižní Ameriky, kde negramotné miliony přežívají v nouzovkách na okraji velkoměsta a po ulicích se potulují smečky zdivočelých dětí, kde školy a nemocnice jsou výsadou těch ve smokinzích a veřejná doprava se dělí na limuzíny se šoférem na jedné straně, na omlácené ruční káry na druhé a mezi nimi nic. V čem je vlastně rozdíl mezi Evropou a tím, co velmi nepřesně označujeme pojmem Třetí svět? Není to jen otázka spotřební úrovně. Ta může být vysoká i v zemích, které mají s Evropou pramálo společného. Není to ani otázka tržního hospodářství oproti státní ekonomice – obojí se vyskytuje i ve Třetím světě. Řada afrických, asijských i jihoamerických zemí se skutečně vyznačuje tržním hospodářstvím tak neomezeným, že se o tom Evropě ani nezdá. Žádné ohledy, ať sociální, kulturní či ekologické tu nekladou sebemenší meze podnikání. Evropa se vyznačuje především tím, že vědomě usiluje nejen o individuální výhodu, nýbrž též o společné dobro. Hned na první pohled Vám to naznačí ulice. Třetí svět se vyznačuje tím, že lidé pečují o soukromý prostor, avšak chovají se s naprostým despektem k veřejnému prostoru. Odpadky pečlivě odstraňují z bytu, soukromého prostoru a s naprostou samozřejmostí je vyhazují, často doslova, oknem přímo na ulici. Mým nejhlubším dojmem z Třetího světa jsou spousty odpadu, slupek od banánů, pomerančové kůry, zbytků jídla, všechno v hromadách na ulici. O ulici se jedinci nestarají. Ani společnost jako celek se o ni nestará. Evropa je člověk, který svou slupku od banánu odnese do koše na odpadky, i když se nikdo nedívá. Jistě, i v Evropě žijí lidé, kteří slupky pohazují, taková je skutečnost, ideál je však jiný. Ideál úcty ke společnému prostoru a aktivní péče o společné dobro.“

Erazim Kohák se zmiňuje o společném dobru. A takovýhle pojem, to někdo může říct, že to působí hodně frázovitě, že toto je to společné dobro. Ale u tohoto pojmu je dobré podívat se ke kořenům evropské kultury, už jsme tady zmiňovali na té první přednášce, že vychází z žido-křesťanské tradice. A tady bych udělal takový malý úkrok. Jak se ta žido-křesťanská tradice také projevuje na té evropské kultuře.

Často slyšíme pojmy pravice a levice, pravicovost a levicovost. Co to ve skutečnosti je ta pravicovost a levicovost. To jsou pojmy, které nám říkají, nakolik preferujeme individualitu a nebo kolektivitu. Když bychom to převedli na stát, nakolik preferujeme státní zásahy, míru státních zásahů a nakolik preferujeme individualitu. A právě ta pravicovost a levicovost má určité extrémy.

Ta extrémní levicovost to vede k extrémnímu kolektivismu. Extrémní kolektivismus si můžeme představit, to je něco na způsob, že člověk je jenom takovým mravencem v mraveništi. Ta jeho hodnota jako toho jednotlivce ta je téměř nula. To nejdůležitější je ten celek, to mraveniště, ale ten jednotlivec ten tam téměř nic neznamená. Ta extrémní levicovost potom vede k takovým heslům jako: Vše pro společnost. A co to může být ta společnost? To může být vlast, strana, národ. To ale není, že bych tady chtěl říct, že je špatné mít rád svoji vlast nebo být hrdý na svůj národ. To znamená tenhle vyhraněný kolektivismus, že je požadavek, aby se jednotlivec obětoval pro ten celek a ten celek, ten může být jen určitá vládnoucí skupina. Poznáme to právě podle toho, že jednotlivec znamená hodně málo.

A pak máme druhý extrém, a to je zase extrémní pravicovost ta vede k velmi vyhraněnému individualismu. Ten vyhraněný individualismus, jak ten se může projevit? To je, že nezajímá mě, to co je kolem mě, zajímá mě jenom já, to, co potřebuji já, to okolí, to už není důležité. Jak jsme četli v knížečce od Erazima Koháka, to je právě, že já chápu jenom ten můj prostor tam, kde žiji, tam, kde jsem doma. To, co už je za dveřmi mého bytu, to už mě nezajímá, to už není vůbec důležité.

A právě evropská kultura nebo hodnoty, které vznikly v té evropské kultuře, se vyznačují tím, že je tam velice dobře vybalancovaná ta pravicovost a levicovost. Je tam velice dobře vybalancovaný ten kolektivismus a ten individualismus a to právě vychází z té žido-křesťanské tradice. Je tam obrovská individuální zodpovědnost, každý jednotlivec je zodpovědný za to, co dělá, není to žádný ten mravenec v mraveništi, není to ta nula. Každý jednotlivec je velice důležitý, ale zároveň ten jednotlivec ten je zodpovědný i za tu společnost, za ty druhé lidi. Musí se starat o okolí, a tohle je právě velice důležité. O tom už jsme mluvili v předchozí přednášce, v té první, když jsme mluvili o mravním zákonu, který také je definovaný na základě vztahu k druhým lidem. Mluvili jsme o tom, že je to položené na to, nedělat to, co bychom nechtěli, aby druzí dělali nám. A tohle se netýká jenom vztahu k druhým lidem, ale týká se to právě i životního prostoru. Ten životní prostor to není jenom, jak už jsem říkal, ten byt, není to ani jenom ta chodba, není to ani jenom ta ulice, není to jenom to město, kde žijeme, ale je to celý prostor. My jsme zodpovědní za celý prostor a tohle je právě to, co ve své podstatě ta evropská kultura velmi silně akcentuje.

Když jsem dostatečně vychválil evropskou kulturu jako nejvybalancovanější, nejlepší, mohli bychom vlastně říci, že je i nejrozšířenější celosvětově, tak by možná stálo za to, udělat takovou malou odbočku, malou sondu do historie, abychom se podívali na to, jak v různých dobách měli různí lidé představy o šíření určitých hodnot do celého světa a jak se různé kultury šířili.

Asi vždycky docházelo k nějakému střetávání kultur, docházelo k tomu, že kultury, když se potkávaly, tak se vzájemně ovlivňovaly, někdy to bylo v malém měřítku, někdy to bylo v měřítku podstatně větším, většinou tedy v učebnicích dějepisu jsou zapsané ty události, když to bylo ve velkém měřítku. A tady bych asi mohl zmínit nějaké vojevůdce nebo nějaké říše, které aspirovaly na to stát se světovými.

Třeba již třeba ve 4. století před naším letopočtem to je velmi známý Alexandr Makedonský, který měl tendence vytvořit celosvětovou říši, víceméně dobýt svět, ale tohle dobytí světa bylo jen vojenské, tam nedocházelo k tomu, že by se šířila nějaká konkrétní kultura, která by měla být zasazena do těch dobytých zemí. Něco podobného bylo o trochu později třeba Římská říše. Jak říše Alexandra Makedonského tak Římská říše se rychle rozšířily vlastně na třech světadílech. Vojensky byly ty říše velmi úspěšné. To tajemství úspěchu spočívalo v tom, že docházelo k uzavírání spojenectví s poraženými nepřáteli, a tím docházelo spíše k něčemu opačnému. Ne, že se ta kultura jakoby vyvážela, exportovala, ale naopak přijímala se kultura těch porobených národů nebo těch společností, které byly dobyté.

Dál, když už tady zmiňuji tyhle vojevůdce, kteří měli snahu dobýt celý svět, tak určitě musíme zmínit Čingischána nebo později potom Timura, kterému se říkalo Tamerlán. Určitě bychom jich mohli říci víc, tohle je jen takový příklad. A všechny tyhle spojovala touha po světovládě, ale nějaké to šíření konkrétních hodnot, nějakých idejí, k tomu tam nedocházelo v nějakém velkém měřítku. Tam se pouze šířila kultura třeba v případě Alexandra Makedonského se šířila řecká kultura, která byla velmi silně ovlivňována těmi místními kulturami, ale ideově nedocházelo k tomu, že by to byl takový vývoz idejí, jak můžeme potom zaznamenat v období novověku po zámořských objevech.

Dobývání, touha dobývat území, získávat vliv, získávat moc, to neměli jenom obyvatelé Evropy, ale když tady mluvíme o té Evropě, tak právě u těch Evropanů se ve středověku začínalo objevovat, že při té expanzi kromě hospodářských ambicí, se tam objevují právě i ty ambice ideologické, a tam na prvním místě to bylo šíření křesťanské víry. To byli misionáři, kteří cestovali nejprve do Afriky – to nebyl cílevědomý průzkum Afriky. Později to byl systematičtější postup do Asie. A tyhle cesty ty už byly dávno, ale systematicky, aby poznávali svět a předávali tam ty ideje, v tomto případě ty křesťanské, tak to je otázka středověku.

Poznávání okolního světa, okolních národů nebo lidí, kteří žijí vedle nás, nebo ne přímo vedle nás, ale někdy i daleko od nás, tak to je staré jako lidstvo samo a nějaké zmínky o tom pozorování těchto jiných lidí, lidí s odlišným způsobem života, lidí jiné rasy, ty už máme ze starověku – nápisy na babylonských nebo asyrských, perských stélách o dobytých národech, tak ty nám tohle všechno ukazují. Ale tohle všechno nebylo systematické pozorování okolního světa.

K systematickému pozorování dochází až především ve středověku – z hlediska Evropanů. Evropané nejprve systematicky pronikal do Asie, to byly cesty po souši a asi nejznámější z těch cestovatelů do Asie, který nám přinesl spousty zajímavých informací, je Marco Polo. Ale už Marco Polo tam nebyl rozhodně jako první z Evropanů, měl své předchůdce. Já bych tady rád zmínil jednoho z jeho předchůdců, kde na tomto příkladu můžeme také pěkně ukázat, jak docházelo ke střetu těch odlišných idejí – těch evropských a v tomhle případě asijských.

Já jsem si jako příklad vybral Giovanni Carpiniho, který na přelomu 12. a 13: století podniknul cestu z Evropy až na území dnešního Mongolska. Carpini byl františkánský mnich, on sám byl přímým žákem sv. Františka a on byl jako legát, jako poslanec nebo vyslanec svatého stolce poslán k mongolskému chánovi. Jeho úkolem bylo získat mongolského chána jako spojence. Carpini jde cestu přes Kyjev, Černé moře, mohl bych to tady ukázat na mapě, šel z Evropy přes Černé moře, Kaspické moře až se dostává na území dnešního Mongolska, kde se setkává s chánem a předává mu tu zprávu od papeže. A tady je právě pěkně vidět, jaké byly cíle nebo hlavní důvod, proč tohle bylo – jednak to bylo získat ho na svoji stranu, ale on mu nabízí, aby se chán nechal pokřtít – to je ta papežova nabídka. Chán ten to samozřejmě chápe jako, že by se tím podřídil, a tohle odmítá a říká, ne naopak – papež by se mě měl podřídit, protože již od dob Čingischána jsou Mongolové povoláni k tomu, aby ovládli svět. A na tomhle vidíme to určité nepochopení těch dvou odlišných kultur a samozřejmě tohle, kromě toho, že máme velmi zajímavé zprávy o Mongolsku od Carpiniho, tak ta jeho diplomatická mise skončila neúspěchem, protože mongolský chán se pokřtít nenechal, nepřijal to, co mu nabízel papež, ty evropské hodnoty, a zase naopak Carpini nemohl přinést nic jiného než odmítnutí a ten požadavek mongolského chána, aby naopak evropští panovníci, které zastupoval papež, aby se podřídili.

Významným mezníkem pro Evropu a pro evropskou kulturu bylo bezesporu objevení Ameriky v roce 1492. Víme, že Amerika byla objevena Evropany podstatně dříve, už se tam dostali Vikingové, ale ty osady, které tam založili, měly velmi malý význam. Mnohem větší význam právě byl až po té Kolumbově cestě na konci 15. století, a to není jen, že by si to někdo nějak vymyslel, že by se historici rozhodli, že tenhle rok bude mezníkem, bude to přelom dvou epoch. Dneska se běžně používá nebo už všichni historici používají pro přelom středověku a novověku právě datum 1492 - objevení Ameriky. I když tohle nebylo vždycky, protože Kolumbus nevěděl, že doplul do Ameriky, myslel si, že doplul do Asie. To mám tady z kalendáře z roku 1696, tak tam není jako objevitel Ameriky ve všeobecném povědomí Kolumbus, ale je tam uvedeno Amerika – 4. díl světa od América Vespucia - vynalezena 1507. Takže ono to trvalo nějakou dobu, než se všichni shodli na tom jednom datu. Ale tohle není zas až tak důležité.

Důležité je, že se Evropané dostali do Ameriky, a ten jejich vliv na tu americkou kultury byl hodně velký, značný, ale naopak americká kultura nějakým způsobem ovlivnila i tu evropskou. Takže, když se slavilo 500 let výročí objevení Ameriky, tak se hodně lidí ptalo, jestli je vůbec co oslavovat, protože s tím objevením Ameriky bylo spojeno spousty věcí, které až za zas tak pozitivní nemůžeme považovat. Byly to věci, které souvisely se střetem kultur, byl to obrovský krvavý střet, který byl doprovázený genocidou místního obyvatelstva. Španělé do Ameriky přišli vlastně s takovým určitým cílem, to je o čem jsem mluvil před chvílí. Bylo to sice ten důvod hospodářský, ale bylo to zaštítěno nějakou tou ideovou rouškou, bylo to, že vlastně tomu obyvatelstvo Ameriky, že se přinese křesťanství. A když se potom podíváme, jakým způsobem ten španělský postup, a nebyl to potom jenom španělský postup, byl to postup i dalších kolonistů v Americe, tak ten byl mnohdy bezohledný. Postup Španělů kritizoval i Jan Ámos Komenský, který říká, jak se Španělé velmi špatně zachovali k původnímu obyvatelstvu. A tohle se dá velmi snadno dokázat i na číslech, protože třeba původní obyvatelstvo Karibské oblasti, ten jejich počet se scvrknul na jednu desetinu, jinde to bylo ještě horší, třeba na Kubě, tam původně na ostrově žilo 200 tisíc indiánů a za 20 let jich zůstalo 5 tisíc. Tohle, ty ztráty byly jednak způsobené nemocemi, ale jednak to bylo způsobeno i bojovými akcemi. Na území dnešního Mexika – Cortéz, který vyvrátil říši Aztéků, v Karibské oblasti Velázquez brutálně dobývá Kubu, v jižní Americe tam zase Pizarro vyvrací říši Inků.

Teď se můžeme, kdybychom to měli zhodnotit, jak je to dohromady, protože když jsem tady mluvil o evropské kultuře, o evropských hodnotách, o tom, jak ta evropská kultura je nejlepší, a teď najednou je tahle kultura vyvezena někam jinak, do Nového světa, a to, co se tam děje, to s tím nemá vůbec nic společného, s nějakými takovými pozitivními hodnotami. Ta otázka nutně musí znít: Kde je ta křesťanská tradice, kde jsou ty evropské hodnoty?

Na jednu stranu my nemůžeme idealizovat ani ty indiány, které tam ty Španělé zastihli, protože třeba, když jsem mluvil o té Aztécké říši, tak ti Aztékové to byli, to můžeme klidně říci, že to bylo hrdlořezové – přinášeli lidské oběti, vedli války jen proto, aby měli zajatce a ty zajatce mohli obětovat. To byly tisíce, možná desetitisíce zajatců. Na druhou stranu taky na tenhle způsob války dojeli, když bojovali se Španěly. Aztékové byli v šoku, jakým způsobem Španělé vedou válku, protože oni své nepřátele stříleli, a to Aztékové nedokázali pochopit, proč tedy vést válku, když ty nepřátele zastřelíte, pro ně bylo nejdůležitější získat živé zajatce a ty potom později obětovat. A tenhle způsob války vedl k tomu, že to prohráli. Ale když říkám, že Aztékové prohráli válku se Španěly, tak tam je třeba také říct, že Španělům pomohly zase místní indiánské kmeny, které oni získali na svoji stranu proti těm Aztékům.

Ale abych se vrátil právě k tomu, jestli tady tedy můžeme mluvit o nějakých pozitivních hodnotách, když tady docházelo k zabíjení, k loupení, k zotročování, docházelo k tomu, že umírali nevinní lidé, byli zotročováni. Na druhou stranu i evropští přistěhovalci, nebo ti conquistadoři, kolonizátoři, také umírali, protože jednak umírali na syfilis, na malárii, umírali i tím, že se vyvražďovali mezi sebou. Ale já bych tady na tomhle mohl docela pěkně ukázat, jak se některé pěkné myšlenky nebo ideály mohou být zakryty nějakými velmi zištnými důvody. A nebo možná, že by bylo lepší říci ještě naopak – jak se nějaké zištné důvody, nějaké nepěknosti mohou velmi snadno zakrýt nějakými těmi ideály. To bylo právě vidět na příkladu toho původního amerického obyvatelstva – indiánů.

O co španělským dobyvatelům, anebo obecně dobyvatelům v Americe, šlo, tak to je docela pěkně vidět i na disputacích o tom, kdo to vlastně indiáni jsou. V polovině 16. století se začíná vést diskuse, co vlastně ti indiáni, to původní obyvatelstvo Ameriky, jsou zač? Objevují se názory, jestli teda vůbec mají duši a tudíž jestli jsou to vůbec lidi. Já bych tady při téhle příležitosti chtěl ukázat dva protichůdné názory, které velmi pěkně ukazují, jak se můžeme dívat právě na to dobývání Ameriky, na to dobývání, které je formálně vedené tak, jako že se tomu obyvatelstvu ta přinese kultura, že se mu tam přinese křesťanství, přinese se mu tam spása, na druhou stranu je to ten cíl získat tam, obohatit se tam nějakým způsobem, nějak tam zbohatnout.

Jako první je tady teolog Juan Sepúlveda a ten indiány označuje za přirozené otroky. Říká, že indiáni nemají vědu, nemají žádné památky, nemají žádné písemné projevy, velmi těžko v nich můžeme najít nějaké známky lidství. Jsou velice nevázaní, přináší lidské oběti, jsou nekultivovaní, a tady si vypůjčuje názor od Aristotela, nebo přichází ta aristotelovská teze o tom, že mohou být přirozenými otroky, a tudíž ten španělský postup je naprosto ospravedlnitelný, protože oni vlastně toho lidství příliš mnoho nemají.

A v protikladu tady stojí názor španělského dominikána, který se později stal biskupem v Mexiku, Bartolomého de las Casas. Ten v případě indiánů zdůrazňuje jejich mírnost a to, že je s indiány velice dobré pořízení, ale co je tam hlavně důležité, na co ten las Casas poukazuje je, že ti indiáni mají jako všichni lidé lidskou důstojnost. A z čeho tu lidskou důstojnost odvozuje? Odvozuje ji samozřejmě z křesťanství a říká, že když Kristus přinesl oběť za všechny lidi, tak ji tudíž musel přinést i za tyhle indiány. A na tomhle je vidět, a to říká ten las Casas, že i ti indiány jsou lidé jako všichni ostatní a i když jsou primitivní, nejsou takoví, jak bychom si představovali, tak my se na ně musíme dívat jako na plnohodnotné lidské bytosti, které mají úplně stejnou lidskou důstojnost, jako máme my.

A tyhle názory, to je vidět, že byly naprosto nesmiřitelné. Na tom je pěkně vidět i tom, že třeba v případě katolické církve, která se velmi angažovala v dobývání Ameriky, tak tam je vidět, že někteří představitelé katolické církve ospravedlňovali ty krutosti prováděné na indiánech a říkali, že to má nějakou oporu v tom, že jim chybí to lidství. A na druhou stranu tady máme jiné představitele, kteří se těch indiánů co nejhlasitěji zastávali.

A tam je také vidět jiný příklad z jižní Ameriky, kde velmi aktivní byli jezuité, jezuitský řád, který zakládal jezuitské redukce. Ty jezuitské redukce byly vlastně takové indiánské obce, zakládaly se hlavně v 17. a 18. století a v těchto indiánských redukcích žili indiáni velice civilizovaně, měli tam školy, jezuité velice dbali o vzdělávání. A tyhle indiánské redukce, někdy se říkalo, že měly takovou autonomii, že to byl stát ve státě. Říkalo se, že ti indiáni tam někdy chodili lépe oblékaní než Španělé, kteří byli mimo tyhle redukce. A tahle prosperita těchto indiánských redukcí začala jiným lidem vadit. Začala vadit např. portugalským otrokářům. Viděli, že je tady nějaký majetek, že jsou tady lidé, kteří by se mohli zpeněžit jako otroci, a tihle portugalští otrokáři prováděli nájezdy na tahle indiánské redukce, proto představitelé jezuitských řádů měli snahu, aby mohli sami vytvářet armádu, aby se mohli bránit. Ale stejně to dopadlo tak, že ta prosperita tyhle indiánské redukce zahubila, protože jezuité museli jižní Ameriku opustit a na jejich místo přišli ti portugalští otrokáři a ti místní indiáni jim nemohli vzdorovat. Takže na tom je zase vidět – někdo má zájem jenom ekonomicky vyzískat z těch lidí něco a na druhou stranu jsou tu lidé, kteří mají zájem třeba v tomto případě ty indiány nějakým způsobem povznést.

A tohle, s tím se můžeme setkat, není to jen případ indiánských redukcí v jižní Americe, můžeme se s tím, když půjdeme do historie, setkat i v severní Americe, když v jižanských státech bylo otroctví nebo otrokářství. Tak taky spousta zastánců otrokářství říkalo, vždyť vlastně ti otroci, podívejte se na ně, nemají kulturu, oni jsou předurčeni k tomu, aby byli otroci, aby sloužili a oni by za to vlastně mohli být vděční, že ti bílí jim tady dávají tu kulturu, protože kdyby ji jim nedávali, tak by ti černoši tady snad shnili. Ale ve skutečnosti jim šlo o něco jiného, jim šlo o to, aby oni sami z toho měli ten prospěch a nešlo jim o prospěch toho celku. Takže i když tady máme zase nějaké ideje - že se to může zabalit do nějakého hezkého obalu, tak ta skutečnost je trošku jiná.

A tohle to je, když jsem tady zmiňoval indiánské redukce, zmiňoval jsem tady otroctví v jižní Americe, tak když bychom, to teď udělám ještě větší odbočku, šli ještě více do historie, taky třeba když bychom vzali třeba křížové výpravy. Křížové výpravy ty měli za deklarovaný cíl osvobození božího hrobu od nevěřících. Ale ten pravý cíl byl úplně jiný, ten byl ekonomický. Ti lidé, kteří tohle říkali, schovávali své cíle za nějaké ušlechtilejší cíle, tak jim vůbec nevadilo, když šli přes Byzanc a zmasakrovali byzantské křesťany. Tohle považovali za normální. Ale to jsou právě věci, kdy se ta idea může nějakým způsobem zvrhnout v ideologii a máme tady, že ta ideologie nám potom slouží jenom jako určitá zástěrka pro něco, co ve skutečnosti chceme dělat, ale to už potom tak nahlas neříkáme. A to si myslím, že právě ten příklad těch amerických indiánů a toho dobytí Ameriky je velice pěkný. Máme tady expanzi evropské kultury, která se projevuje masakry, ale na druhou stranu ty masakry, to není důsledek té evropské kultury, ty masakry jsou důsledkem nějaké lidské hamižnosti, která se skrývá za tím pozlátkem pěkných idejí.

Jak to dnešní povídání shrnout, co si z toho tedy vlastně odnést? Mluvili jsme tady o evropské kultuře, mluvili jsme o jiných kulturách, k tomu nám docela pěkně posloužily jako kulisa spousty exponátů z Náprstkova muzea, ale co je tedy to hlavní, co bychom si mohli odnést. Když jsme mluvili o dobývání Ameriky, když jsme mluvili o conquistě a měli jsme to spojené s evropskými hodnotami, s křesťanskými hodnotami, tak si myslím, že by docela pěkně na to shrnutí vystihlo, že někdy ty nejhorší věci se mohou velmi snadno skrýt za velmi kvalitními hodnotami. Ty nejhorší věci se mohou ukrývat za nejlepšími cíli a potom je velmi obtížné z toho ty kvalitní věci nějak vyextrahovat. Já jsem se snažil, abych tady poukázal na kvalitu evropských hodnot a tahle kvalita evropských hodnot, jakým způsobem může být zastřena právě třeba na příkladu těch strašných věcí, které prováděli dobyvatelé v Americe, ale jako na úplný závěr bych chtěl říct jeden takový postřeh, který jeden můj známý, který se vrátil, není to tedy z Ameriky, ale z Indie a říkal: Tam jsem si teprve uvědomil, co znamená evropská kultura. To si málokdo uvědomí, kdo to nezažije na vlastní kůži. Viděl jsem lidi, kteří leží na ulici, umírají a lidé je opatrně překračují, ale ne proto, aby jim neublížili, ale aby oni sami se od nich neumazali. Pro mě jako pro Evropana, říkal ten můj známý, to byl šok. Kdyby tohle se stalo někomu v Evropě, tak se lidé budou snažit mu pomoci, ale v té Indii ne. Takže možná, že i tohle docela pěkně mohlo ukázat ten rozdíl v tom chápání těch hodnot, co tedy vlastně je hodnota, že to není jenom, že budeme myslet na sebe, ale že to je i, jak myslíme na druhé. Teď bych si tady dovolil na úplný závěr ocitoval Alberta Schweitzera, který říká: „Opravdu kladný postoj k životu vyžaduje od každého, aby část svého života obětoval jiným.“

Chtěl bych Vám poděkovat za pozornost a budu se těšit zase na další přednášce na další setkání. Nashledanou. 

Počet shlédnutí: 54