obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


finstina

Finština

Překlad

Zdroj: Pyhä Raamattu (1933/1938) (FinPR), http://www.crosswire.org

3 Niin hän puhui heille tämän vertauksen sanoen: 4 „Jos jollakin teistä on sata lammasta ja hän kadottaa yhden niistä, eikö hän jätä niitä yhdeksääkymmentä yhdeksää erämaahan ja mene etsimään kadonnutta, kunnes hän sen löytää? 5 Ja löydettyään hän panee sen hartioillensa iloiten. 6 Ja kun hän tulee kotiin, kutsuu hän kokoon ystävänsä ja naapurinsa ja sanoo heille: 'Iloitkaa minun kanssani, sillä minä löysin lampaani, joka oli kadonnut'.

Pyhä Raamattu (1992) (FinPR92):

3 Silloin Jeesus esitti heille vertauksen: 4 „Jos jollakin teistä on sata lammasta ja yksi niistä katoaa autiomaahan, niin totta kai hän jättää ne yhdeksänkymmentäyhdeksän, lähtee sen kadonneen perään ja etsii, kunnes löytää sen. 5 Kun hän löytää lampaansa, hän nostaa sen iloiten hartioilleen, 6 ja kotiin tultuaan hän kutsuu ystävänsä ja naapurinsa ja sanoo heille: 'Iloitkaa kanssani! Minä löysin lampaani, joka oli kadoksissa.'

O jazyce

Finština je státním jazykem Finské republiky vedle švédštiny, kterou se mluví zejména na jihu a jihozápadě.

Počty osob používající finštinu:

- Finsko – 93 % populace (cca 4 800 000)

- Švédsko – několik vystěhovaleckých vln (celkem cca 350 000, zhruba čtvrt milionu ještě mluví finsky)

- Torniojoki (finsko-švédská hranice u Botnického zálivu) – po r. 1809 (cca 20 000)

- Norsko – Ruija – „kveenit“ (2000)

- Rusko – Karélie, okolí Petrohradu (cca 67 000)

- USA (40 000)

- Kanada (40 000)

- Austrálie (cca 10 000)

(Podle: http://ulug.ff.cuni.cz/Finstina/studenti/uvod-do-ugrofinistiky-II.doc)

Slovo „Fin“ je skandinávského (germánského) původu a znamenalo asi totéž co „hledač“ nebo „lovec“. V podobě „Fenni“ ho jako názvu kmene uvádí poprvé Tacitus ve své Germanii, později jako „Finni“ i Ptolemaios v Geografii.

Finové sami se dnes nazývají „suomalaiset“, což je odvozenina od „Suomi“ (= Finsko). Toto slovo je poprvé zaznamenáno r. 1323 v podobě „Somewesi“ jako označení území kolem Finského zálivu. Jeho původ není jistý, je však pravděpodobné, že je prafinského původu a znamenalo „člověk“.

Ve starší češtině a v prvních překladech z finštiny se Finům říká Čudové – podle Čudského jezera. Tam však ve skutečnosti nežijí Finové, ale jejich příbuzní Estonci.

Původní nezávislost jednotlivých finských kmenů se dlouho promítala do finských dějin a dodnes se odráží v povaze finských nářečí.

Finština patří mezi ugrofinské jazyky. Základ „ugro“ pochází ze staroruského „jugra“, což byl název severovýchodního cípu Sibiře, slovo samo je však asi původu tureckého (srv. uherský, Uhry, apod.). Počátky finského psaného jazyka sahají do začátku 15. století, za jeho tvůrce se považuje biskup Mikaeli Agricola z Turku, který r. 1548 pořídil první, byť neúplný překlad Nového Zákona do finštiny. Finsko bylo až do r. 1809 součástí Švédska, což se odrazilo i na vývoji finštiny, zejména její slovní zásoby.

Mezníkem ve vývoji národní kultury je rok 1835, kdy je publikován národní epos Kalevala, jedna z nejznámějších světových básnických skladeb, sestavená Eliasem Lonnrotem.

Pro finštinu je charakteristický bohatý systém pádů, orientovaných zvláště na vyjadřování vztahů místních a s tím související i velké množství postpozic (záložek). Postpozice vlastně zastupují tutéž funkci, jako v češtině prepozice (předložky). Postpozice však – na rozdíl od předložek – leží za slovem, k němuž se vztahují. Vyjadřují zejména lokální vztahy, které nelze vyjádřit pády. Postpozice se váží s určitými pády, stejně jako v češtině předložky.

Na rozdíl od velkého množství postpozic finština prakticky nemá předložky. Některé postpozice však mohou stát před slovem a plnit funkci předložek. Je to velmi řídký jev, který zpravidla mění pád fokálního slova (slova, k němuž se postpozice, resp. předložka vztahuje). Finština má pouze jednu čistou předložku – ILMAN (= BEZ). Substantiva a adjektiva se skloňují ve 14 pádech a dvou číslech (jednotné a množné). Pádů bylo původně 17, avšak některé již zanikly a používají se jen v ustálených vazbách. Jejich funkci převzaly částečně jiné pády (zejména v hovorové finštině) nebo postpozice.

Důležitým pravidlem při skloňování nominálních tvarů (které však obdobně platí i pro časování sloves) je tzv. vokálová harmonie. Pro každý pád existují dvě varianty pádové koncovky – jedna se samohláskami předními („a“ s dvojtečkou nad znakem, „o“ s dvojtečkou nad znakem, y), druhá se zadními (a, o, u). Výběr příslušné varianty záleží na tom, jaké samohlásky obsahuje kmen slova – koncovka musí vždy zvukově „ladit“ se slovem.

Podstatná i přídavná jména mají však jednotný morfologický ráz. Nejsou zde žádné rody, neexistuje tedy rod mužský, ženský ani střední a skloňování je naprosto jednotné. Navíc adjektiva jsou formálně velmi blízká substantivům. Českému adjektivu často ve finštině odpovídá genitiv substantiva.

Slovesa

Povaha finských sloves je od běžných evropských jazyků dosti odlišná. Ve finštině mj. neexistuje sloveso MÍT. Jeho význam se vyjadřuje opisem, podobně jako je tomu například v ruštině. Naproti tomu zde existuje zvláštní záporné sloveso, časované ve třech osobách a dvou číslech (do češtiny přeložitelné asi jako JÁ NE, TY NE, ON NE… atd.). Finské sloveso má pět infinitivů, z nichž některé jsou formálně blízké nominálním tvarům (lze k nim připojovat pádové koncovky substantiv a adjektiv), které spolu s participii plní v aglutinačním typu jazyka tutéž funkci, jako jinde vedlejší věty.

Další odlišností od češtiny je bohaté používání trpného rodu, který je zde velmi rozvinut. Také zde neexistuje budoucí čas (futurum). Jeho funkci plní tvary času přítomného. Existují zde však dva časy minulé (préteritum a perfektum), podobně jako např. v němčině, a také čas předminulý (plusquamperfektum). Rozkazovací způsob (imperativ) má však kromě tvarů 1. a 2. osoby také tvar pro 3. osobu a pro pasívum, a ve starším jazyce existoval dokonce imperativ minulý.

Také časování sloves je jednotné, neexistují zde žádné třídy sloves.

Vágnost slovních druhů

Ve finštině je často u některých slov obtížné stanovit, o jaký slovní druh se jedná – zda o substantivum, adjektivum, nebo sloveso. Je to způsobeno genezí slova. Jak bylo již uvedeno výše, českému adjektivu často ve finštině odpovídá genitiv substantiva. Například:

    Suomi = Finsko suomen kieli = finský jazyk

Také u 4. infinitivu sloves si někdy nejsme jisti, zda se nejedná o substantivum. Tomuto jevu někdy odpovídá české podstatné jméno slovesné. Například:

    kalastaa = rybařit kalastaminen = rybaření (4. infinitiv slovesa rybařit)

Václav Chvátal, 20. 1. 1998© 1998 Intellectronics. O finštině a příbuzných jazycích. http://www.severskelisty.cz/jazyk/jazy0007.htm


Počet shlédnutí: 9

finstina.txt · Poslední úprava: 2024/05/29 19:36 autor: 127.0.0.1