Islám: Dělení muslimů v České republice na sunnity a šíity

Islámské náboženství jsme si vybraly z více důvodů. Prvním důvodem je, že patří mezi nejvíce diskutovaná náboženství (v médiích je často zmiňováno ve spojení s teroristickými útoky). Dalším důvodem je, že v Evropě žije stále více přívrženců tohoto náboženství. Mnozí Češi si ani neuvědomují, že v České republice žije více než 10 000 muslimů.

Cílem naší práce je zodpovězení námi stanovené výzkumné otázky a podotázek a obohacení našich vědomostí o islámu celkově. Jako téma jsme si zvolily dělení muslimů v České republice na sunnity a šíity.

Chodí čeští sunnité a šíité do stejných mešit a na stejné bohoslužby?

• 1. podotázka: Panuje mezi českými sunnity a šíity nevraživost?
• 2. podotázka: Přijímají konvertité českého původu sunnitský islám, nebo šíitský islám?

Islám je monoteistické náboženství a druhé nejpočetnější náboženství na světě. Vznikl v 7. století v oblasti dnešní Saúdské Arábie. Samotné slovo islám označuje v náboženském významu odevzdání se do vůle Boží. Muslimové uctívají Alláha jako jediného Boha, protože je vládcem a stvořitelem všeho (jeho prorok je Mohamed). Islám klade velký důraz na dodržování příkazů a povinností. Základních povinností každého muslima je pět. Jsou to:

• 1. Šaháda (víra v jediného Boha, Alláha)
• 2. Salát (modlitba 5x denně)
• 3. Zakát (udílení almužny)
• 4. Sawn (půst v ramadánu)
• 5. Hadždž (alespoň jednou za život pouť do Mekky)

Nejposvátnější knihou muslimů je Korán (obsahuje 114 súr). Představuje Boží slovo pro celé lidstvo (archanděl Gabriel předal všechny jeho části proroku Mohamedovi). Korán musí být přednášen zpíváním žalmů a čten a psán v arabštině. Jako další zdroj islámu považují sunnitští muslimové sunnu. Sunna je tradice a představuje například Mohamedovy činy, zvyky nebo výroky.

Muslimská modlitba obsahuje 4 kroky, a to chválu, uctívání, prosbu o Boží milosrdenství pro všechny lidi a recitaci Koránu. Čas modlitby je oznamován azánem (výzvou). Modlitba každý den se může odehrávat v mešitě či jinde. Místo modlitby ale musí splňovat požadavky rituální čistoty. Požadavky rituální čistoty jsou čistota místa na modlení (kobereček zabraňuje ušpinění od nečistot země), čistota srdce, čistota oblečení a čistota těla. Mezi prvky modlitby patří rituální omývání, muezzinovo¹⁾ volání k modlitbě, směřování k Mekce, několik poloh těla a recitace Koránu.

Muslimové mají své svátky. Je to například svátek přerušení půstu, svátek obětování, Nový rok, svátek oslavující narození proroka Mohameda, vzpomínková slavnost nočního nanebevzetí Mohameda nebo začátek ramadánového půstu (ramadán je 9. měsíc).

Místa islámem prohlášená za svatá jsou místa spojená s událostmi ze života Adama, Evy, Hagar, Ismaela, Abrahama a Mohameda. Nacházejí se v Jeruzalémě, Mekce a Medině.

Existují dvě hlavní formy islámu, a sice sunnitský islám a šíitský islám (šíitský islám se odštěpil od sunnitského). Sunnitský islám je ortodoxní proud islámu, uznává první čtyři chalífy a řídí se sunnou. Šíitský islám uznává pouze 4. chalífu Alího (Mohamedův zeť a bratranec). Ten je podle nich jediným nástupcem Mohameda. Šíité věří v imámát. Imámové si předávají pozemskou a duchovní moc. Poslední imám podle šíitů nezemřel. Ze svého úkrytu je stále řídí. Slovo imám má ještě další význam. Imám je také člověk, který odříkává modlitbu, a také člověk, který pronáší páteční promluvy v mešitě. Sunnité a šíité společně věří v božskou jednotu, konec světa a v Mohamedovo proroctví.

Dalšími formami islámu jsou ismailité a súfismus²⁾. Ismailité jsou šíitskou sektou a nacházejí se např. v části Tádžikistánu, Pákistánu a Afghánistánu.

Tématem českých muslimů se zabývá kniha Islám a české země³⁾. Jiří Bečka a Miloš Mendel se zde zabývají mimo jiné muslimskou obcí na našem území. Píší, že teprve ve 30. letech 20. století se začali muslimové na našem území sdružovat. Zmiňují se, že myšlenky na založení muslimské obce se začaly formovat až koncem roku 1934 (první název byl stanoven jako „Moslimská náboženská obec pro Československo s ústředím v Praze“). Dále se dovídáme o následujících problémech, které vyvstaly v souvislosti s požadavky muslimské obce. Největším oponentem ústavy muslimské obce bylo Ministerstvo vnitra. Například se mu nelíbil požadavek, aby byla za státní jazyk obce uznána arabština. Byly vedeny dlouhé spory. Jako hlavní cíl si obec stanovila postavení mešity v Praze a v Brně. Jiří Bečka a Miloš Mendel v knize také čtenáře informují, jak a kde se prováděly bohoslužby při vedení sporů obce s Ministerstvem vnitra.

Další knihou týkající se českých muslimů je kniha Islám v srdci Evropy⁴⁾. Autoři se v této knize zabývají tím, jak se k nám islám v minulosti dostával, jak se odrazil v literatuře a v dějinách a kultuře českých zemí. Dále se také zabývají dějinami Muslimské náboženské obce v Československu a islámem u nás v současnosti. O Muslimské náboženské obci v Československu se z knihy dozvídáme téměř stejné informace jako z knihy Islám a české země.

Ani v jedné z knih, které se zabývají českými muslimy, se autoři přímo nezmiňují o tématu naší práce ani o naší výzkumné otázce. Nicméně informace získané z těchto knih s naším tématem úzce souvisí. Souvislost lze vidět v tom, že v dějinách českých muslimů je důležitým mezníkem právě založení Muslimské náboženské obce. Ačkoli se tedy ani z jedné knihy nedovídáme o dělení muslimů u nás na sunnity a šíity, dalo by se předpokládat, že se čeští muslimové na sunnity a šíity dělí. Jedná se totiž hlavně o emigranty z oblastí, kde islám tvoří hlavní náboženství a kde se muslimové rozdělují na tyto dvě větve. Konvertitů je u nás podstatně méně.

Z toho plyne, že se autoři těchto knih také nezmiňují o tom, zda se sunnité a šíité chodí modlit do stejných mešit a zda chodí na stejné bohoslužby. Autoři ale píší o vynaložení velké iniciativy muslimů na založení Muslimské náboženské obce a také o tom, jak se scházeli na bohoslužby v některých bytech v době, kdy čekali na uznání Ministerstvem vnitra. Dalo by se tedy chápat, že v té době neřešili, zda je někdo sunnita či šíita. Šlo jim hlavně o soudržnost všech muslimů, která byla v době negativního postoje Ministerstva vnitra vůči obci velmi důležitá.

Existují dva hlavní typy výzkumných metod, kvalitativní výzkumné metody a kvantitativní. Při našem výzkumu byly použity metody kvalitativního výzkumu, a to při studiu dokumentů a při řízeném rozhovoru. Kvantitativní metody výzkumu nebyly použity, jelikož kvantitativní přístup zahrnuje šetření numerické a používá techniky vysoce standardizované. Informace získané metodami kvantitativního přístupu zůstávají spíše na povrchu problému. Z tohoto důvodu jsme tyto metody nepoužily. Naopak metody kvalitativního výzkumu byly vhodné pro naši vlastní práci, protože nekvantifikují, ale interpretují spíše slovně a směřují do hloubky problému. Informace získané těmito metodami mají vysokou validitu, jsou tedy vysoce věrohodné.

Studium dokumentů je často používanou nepřímou technikou v sociálním empirickém výzkumu. Studium dokumentů není technika sběru dat, ale jedná se o techniku zpracování dat. Tato technika může být zařazena jak mezi metody kvantitativního, tak i kvalitativního výzkumu. Liší se pouze způsobem analýzy daného dokumentu.

Náš výzkum touto technikou byl proveden na dvou publikacích, na publikaci Islám a české země a Islám v srdci Evropy. Díky této obsahové analýze kvalitativního typu jsme se dozvěděly mnoho obecných informací, které se však nijak výrazně nedotýkaly naší výzkumné otázky a podotázek. Byly ovšem velice důležité, aby se dalo blíže porozumět danému problému.

Další metodou, která byla použita při našem výzkumu, je metoda polostandardizovaného rozhovoru. Jeho výhodou je, že respondent může podle situace rozvíjet a upřesňovat své odpovědi a tazatel může klást doplňující otázky, které ho v průběhu rozhovoru napadnou. Rozhovor byl veden s Vladimírem Sáňkou, ředitelem Islámského centra v Praze, podnikatelem Safim Askhabovem a náhodně potkanou ženou Shaimou Kasawad, která v mešitě prováděla salát. Respondenti na předem připravené otázky odpovídali otevřeně a pomohli nám získat odpovědi na stanovené otázky.

Rozhovor s Vladimírem Sáňkou a Safim Askhabovem trval déle než se Shaimoiu Kasawad. Pan Sáňka i pan Askhabov své odpovědi více rozvíjeli.

Pro náš výzkum byli zvoleni tři respondenti. Zajímalo nás, jak se staví k problematice rozdělení šíitů a sunnitů v České republice, s čímž souvisí i téma výzkumu, hlavní otázky i podotázky.

Respondenty se stali:

• Vladimír Sáňka (Čech, konvertita, přijal sunnitský islám)
• Safi Askhabov (otec Albánec, matka Češka, Safi narozen v Praze, sunnita)
• Shaima Kasawad (původem z Jemenu, vyznavačka sunnitského islámu)

První respondent Vladimír Sáňka odpovídal, že muslimové v České republice jsou z velké části imigranti, tudíž pocházejí ze zemí, kde se islám dělí na dvě hlavní větve. Po příjezdu do ČR si své přesvědčení zanechávají, takže se i zde dělí na sunnity a šíity.

Ve světě je zhruba 90 % sunnitů a 10 % šíitů, kteří jsou hlavně v Íránu. U nás je podíl šíitů na celkový počet muslimů ještě nižší.

Druhý respondent Safi Askhabov odpověděl, že se v České republice muslimové dělí na sunnity a šíity. Své mínění také opíral o fakt, že většina muslimů v České republice pochází ze zemí, kde se muslimové na sunnity a šíity dělí.

Třetím respondentem byla Shaima Kasawad. Jelikož na rozhovor neměla příliš času, stručně odpověděla, že se zde muslimové dělí na dvě hlavní větve.

Pan Sáňka se nikdy s žádným konfliktem, který by se týkal tohoto rozdělení, nesetkal. Jelikož je praktikujících muslimů v ČR jen velmi málo, jsou rádi, že mohou držet pohromadě, a na rozdíly vzniklé po Mohamedově smrti nehledí. Do Islámského centra dochází jen hrstka šíitů a Vladimír Sáňka ani od nich nikdy neslyšel, že by mezi sunnity a šíity panovala nenávist.

Safi Askhabov odpovídal, že o nevraživosti mezi českými sunnity a šíity neví. On sám jako sunnita má velmi dobrého kamaráda šíitu, se kterým se o rozdílech mezi nimi nebaví. Říká, že pro muslimy v ČR není odlišnost mezi nimi podstatná.

Shaima Kasawad potvrdila obě předchozí odpovědi. Mezi těmito dvěma větvemi nevraživost nepanuje.

Vladimír Sáňka, působící v pražských mešitách, se schází jak se sunnity, tak se šíity. Počet šíitů je tak nízký a prostor pro bohoslužby omezený, že by nemělo smysl pořádat je odděleně. Navíc nikdo nejeví známky nespokojenosti se společnými bohoslužbami. Místní muslimové jsou rádi, že jim bylo umožněno provozovat pár mešit. Úspěch Islámská nadace v Praze vidí v tom, že se jí daří držet si profesionálního studovaného chalífu⁵⁾ původem z Jemenu. Tento chalífa je vyznavač sunnitského islámu.

V průběhu rozhovoru nás napadla otázka, zda se během bohoslužby může stát, že se chalífa dotkne problematiky rozdílů mezi sunnity a šíity a jak na to případně reagují přítomní šíité? Pan Sáňka odpověděl, že když se chalífa této problematiky dotkne, přítomným muslimům nepřísluší do bohoslužby jakýmkoli způsobem zasahovat. Pokud by ale stáli o to tématem se dále zabývat, tak jedině po bohoslužbě.

Dále se pan Sáňka v souvislosti s naší otázkou zmínil o modlitbách vysokoškolských studentů. Muslimští vysokoškolští studenti jsou vděční, že jim bývá umožněno zabrat si jeden pokoj na koleji a tam provozovat modlení. Takové modlitebny se nacházejí např. na studentské koleji Hvězda nebo na studentské koleji Trója.

Safi Askhabov tvrdí, že na bohoslužby do mešit chodí obě skupiny a modlí se společně.

Pan Vladimír Sáňka nám sdělil informaci, že vzhledem k poměru těchto skupin se člověk, který se rozhodl přijmout islámskou víru, s největší pravděpodobností připojí k sunnitské větvi.

Safi Askhabov svou odpovědí slova Vladimíra Sáňky potvrdil.

Cílem práce bylo zjistit, jaké vztahy panují mezi muslimy v České republice – zda se dělí na sunnity a šíity, chodí na společné bohoslužby, jestli mezi nimi panuje nevraživost a zda konvertité českého původu přijímají islám sunnitský, či šíitský. Samotný výzkum byl proveden pomocí kvalitativních metod. Zjistily jsme, že muslimové v ČR jsou na sunnity a šíity rozděleni a nevraživost mezi nimi nepanuje. Z důvodu malého počtu praktikujících muslimů i mešit vedou společné bohoslužby. Pokud se Čech rozhodne konvertovat k islámu, s největší pravděpodobností si vzhledem k poměru obou skupin vybere větev sunnitskou.

Na závěr bychom chtěly dodat, že jsme byly setkáními s respondenty velmi mile překvapeny. V naší společnosti panuje předsudek, že muslimové nejsou příliš otevření a sdílní vůči lidem, kteří nemají stejné vyznání. V tomto případě tomu tak nebylo. Potkaly jsme se s lidmi velmi ochotnými, sdílnými a milými.

Bahbouh, Ch., Fleissig, J., Raczyński, R. Encyklopedie islámu. Praha: Nakladatelství Dar Ibn Rushd, 2008. 366 s. ISBN 978-80-86149-48-X.

Keene, M. Světová náboženství. Praha: Euromedia Group, k. s., 2008. 192 s. ISBN 978-80-242-2137-3.

Kokaisl, P. Geografie náboženství. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2009. 262 s. ISBN 978-80-213-1935-6.

Mendel, M., Bečka, J. Islám a české země. Olomouc: Nakladatelství Votobia, 1998. 231 s. ISBN 80-7220-034-8.

Mendel, M., Ostřanský, B., Rataj, T. Islám v srdci Evropy. Praha: Nakladatelství Academia, 2007. 500 s. ISBN 978-80-200-1554-9.

Počet shlédnutí: 45