K lepšímu pochopení toho, co obnáší Sapir-Whorfova teorie je bez-podmínečně nutné nejdříve vyložit předcházející okolnosti a inspirativní zdroje, ze kterých vzešla. Budil pokládá tuto teorii za jakési opětovné sjednocení mezi jazykem a duchem kultury. Toto spojení je znatelné i u osobností německých romantiků jakými byli např. Herder nebo Humbolt. (Budil 2003: 290) Tito romantičtí předchůdci však naznačí velmi dobře linii, ve které se rozvíjí ona teorie Edwarda Sapira a Benjamina Lee Whorfa. K těmto faktům přidejme, že E. Sapir byl považován za jednoho z nejnadanějších žáků Franze Boase, k němuž je nutné také přihlédnout, jako k silnému inspiračnímu zdroji oněch dvou antropologů.

Franz Boas je znám jako klíčová osobnost americké antropologie první poloviny 20. století. Např. podle Václava Soukupa je jeho význam zásadní. (Soukup 1994: 68) Pominu-li veškeré jeho zásluhy v té, či oné sféře, v rámci referátu se budu přednostně soustředit na jeho vliv, co se týče lingvistické antropologie a lingvistiky obecně. Franz Boas žil v letech 1858-1942, čili v jeho době musela vývoj antropologie – stejně tak lingvistické antropologie – ovlivnit první světová válka. Ta způsobila omezení intelektuální výměny mezi Evropou a Amerikou. Toto dění mělo např. na svědomí, že Kurz obecné lingvistiky byl v USA vydán až těsně před rokem 1960, i proto Sapirova kniha Language z roku 1921 považována za zrod strukturalistického myšlení v USA, které nebylo odvislé od strukturální lingvistiky právě zmiňovaného Ferdinanda de Saussera. Boasův život v zásadě ovlivnila účast na expedici do Baffinovy země již roku 1883. Tam se věnoval výzkumu eskymácké kultury a tehdy prokázal, že tato kultura není determinována přírodním prostředím, ale že různé skupiny Eskymáků využívají podobné přírodní prostředí odlišným způsobem. Boas byl tzv. renesančním člověkem, je mu přičítán i přínos pro antropologii jako vědu, která se má zaměřovat na více oblastí jiných společností, které zkoumá, má být podpořena terénním výzkumem. Důležitý pro lingvistiku je jeho velký zájem o jazyky domorodých obyvatel Ameriky, což povýšil na jakýsi postulát, že antropolog by měl znát jazyk těch, které zkoumá. Stojí za vznikem časopisu, věnujícímu se lingvistice, a také za příručkou jazyka domorodých obyvatel Příručka amerických indiánských jazyků. (Soukup 1994: 64) Z tohoto prostředí, z velké části určováno Boasem, důrazem na specifičnost každé kultury, důkladných výzkumů, poznání jazyka a kultury lidí, které zkoumáme, vzešel i Sapir.

Edward Sapir, žák Boase, žijící v letech 1884 – 1939, jež se zapsal do dějin antropologie společně se svým kolegou – Whorfem a jejich teorií nazvanou podle těchto význačných osobností. Na základě poznatků, které jsem doposud vyložil, je možné lépe pochopit, proč byli tito lidé určitými pokračovateli americké lingvistické kulturní tradice, spolu s návazností na romantismus a inspirativní zdroj a přístup, který se vyvinul nezávisle na evropském, již více méně aplikovanému (synchronním) přístupu k analýze jazyků.

Sapir nevystudoval antropologii, k té ho dovedl až Boas. Narodil se v Prusku, vystudoval německou a indoevropskou filologii. Už ve své disertační práci (1909) se pod inspiračním vedením Boasovým, zaobírá indiánskými jazyky Oregonu a Kalifornie. Vypracoval nové členění jazyků a při působení v Kanadě vydal mnoho jazykovědných studií, až se dopracoval k dílu, nazvanému Language (1921). Je zmiňován jako důležitá osobnost Kanadské antropologie (ač zde pobýval jen několik let), bývá oceňován za přínos jak lingvistické, tak psychologické antropologii. Ve svých pracích zaměřených psychologicky, se zajímá o aktéra a je zmiňován i jako zakladatel tzv. humanistické antropologie.(Budil 2003: 291)

Benjamin Lee Whorf (1897-1941) byl Sapirovým žákem a k antropologii se též dostával postupně. Vystudoval technický obor, byl odborník na požární prevence, avšak měl i spoustu dalších zájmů. Mezi těmito zájmy se nacházela i lingvistika. Pod vedením Sapira se začal věnovat studiu antropologie, postgraduálně na Yale. Dopisoval si s mnohými osobnostmi antropologie a jazykovědy a sám se věnoval studiu jazyků např. Azteckých, či u společenství Hopiů (ke kterým se ještě vrátím, jelikož analýza jejich jazyka mnohé vysvětluje i o Sapir-Whorfově teorii). Jeho zájem byl spojen i s jeho životem. Patřil k metodistické církvi, jeho lingvistické ambice a um se ukazovaly i v jeho spisech, které např. obsahovaly i překlad Geneze, výklady snů, či slovník hopijského jazyka. Nejdůležitější práce byly publikovány roku 1956 ve sborníku Language, Thought, and Reality. Jelikož však zemřel velmi mlád, nelze odhadnou, kam by se jeho kroky ubíraly dál. Lze o něm konstatovat především to nejdůležitější – je spoluautorem teorie nazývané Sapir – Whorfova. (Budil 2003: 291-293)

Teorie nazvaná po svých zakladatelích, nevznikla ze dne na den. Sapir kolem sebe shromáždil žáky, kteří se intenzivně věnovali studiu jazyků indiánů, mezi kterými Byl i Whorf. Sapir zemřel dříve než Whorf a lze jen diskutovat, do jaké míry byla teorie kterým z nich utvářena. Nejdůležitější tezí, se mi zdá býti ta, podle které mluvit určitým jazykem (kterýmkoli) znamená, že si člověk osvojuje i určitou vizi světa, reality. (Budil 2003: 294) Soukup, který se věnuje v jedné z kapitol také této teorii, píše o lingvistickém relativismu. Svět je budován na základě jazykových návyků dané skupiny lidí a jazyk má zásadní vliv na kulturu. Tezemi Sapira o vlivu jazyka na to, jací jsme, se zabýval právě i Whorf, např. ve svém výzkumu zmíněných Hopiů a jejich jazyka. . (Soukup 1994: 100) Jazykem nejen komunikujeme, je však možné, že jazyk utváří naše myšlení, nás?'

Právě výzkum u Hopiů je příkladem, který podporuje Sapirovu hypotézu o aktivní roli jazyka, který se podílí (ne jen díky němu vypovídáme a komunikujeme) přímo na utváření obrazu světa. (Soukup 1994: 100) Různé kultury by tedy měly vnímat svět různě, na základě jejich specifické lingvistické výbavy. Whorf jazyk Hopiů srovnával se standardními evropskými jazyky. Výsledkem zkoumání a srovnávání byly zajímavá zjištění. Hopiové např. nerozlišují minulost, přítomnost a budoucnost, což má vliv na jejich vnímání temporality. Oproti evropským jazykům, které Whorf shledal jako založené spíše na podstatných jménech, z čehož plyne, že pojímání reality je spíše substanční, mají Hopiové výraznou převahu sloves, což odpovídá procesuálnímu pojímání světa. (Budil 2003: 294) Zde tedy můžeme pochopit lépe vztah, který se odehrává mezi jazykem a nahlížením světa.

Soukup teorii shrnuje do dvou základních myšlenek, Budil vyzdvihuje tři základní. Soukup shrnuje veskrze tak, že interpretace a modely vnímání jsou ovlivněny jazykem (není beze smyslu dodat, že je to jazyk, ve kterém nás naši rodiče vychovali, a ve kterém jsme zvyklí myslet). Druhá část shrnutí se týká různosti lidí a jazyků, které jsou různými i díky prostředí, ve kterém žijí. (Soukup 1994: 101) Budil shrnutí dělí na tři části, avšak shrnuje téměř totéž. Myslíme v jazyce, každý jazyk tedy vytváří realitu a tyto reality se liší společenství od společenství. (Budil 2003: 294)

Kritika, která se objevuje, je různorodá. Často se kritizuje osobnost Whorfa, kterému je vyčítám mysticismus, a o kterém se podle některých soudilo, že teorie, kterou v tomto referátu popisuji, byla jeho vrcholem, po kterém by již jen upadal v mysticismus, biblické analýzy atd. Sapir, který vytvořil zmíněné dělení indiánských jazyků, byl taktéž kritizován, jelikož, snad jako každá myšlenka, či teorie, bývá překonána. V šedesátých letech byl překonán rozdělením jiným.

Dle mého názoru však, oba byli inspirativními osobnostmi. Každá osobnost, u které stojí za to navracet se k ní, a třeba ji i překonávat, ukazuje toto na její důležitost a velikost.

Kritiků bylo mnoho a je nutné uznat i relevanci jejich kritiky, to však neubírá na důležitosti pro vývoj lingvistické antropologie. Osobně mi však jako velmi důležitá přijde výtka, která se týká redukce a zbytečného zploštění vztahu mezi myšlením a jazykem, kterým mluvíme.

Dle moderních teorií, které postupně vystoupaly na výsluní antropologie, by takovéto zjednodušující a příliš obecná tvrzení nebyla nikterak platná. Nehledě na fakt, že právě postmoderní a moderní antropologie ve svých výzkumech ukazuje, že i ti, kteří sdílejí společnou kulturu, mohou hovořit úplně jinými jazyky, či podobnými, ovšem nerozumí si, nesnaží se o to. Mnoho kritiky by tedy mohlo vést své kroky tímto směrem, kdy dnešní doba překonala mnoho teorií aspirujících na nějakou obecnější pravdu. Právě antropologie je věda o odlišnostech, ale zároveň i v naší společnosti se do jejího hledí dostalo odlišností tolik, že právě rozmanitost zkrátka patří k našemu životu. Proto si osobně myslím, že nelze samozřejmě tvrdit, že myslíme jen skrze jazyk a jeho pravidla, ve kterých jsme byly vychováni.

Zajímavé připomínky k tomuto podává Murphy, známý antropolog, který prošel později ve svém životě celkovou paralýzou těla, který však není jen výzkumníkem „vlastního těla“, ale také byl celý život profesorem. Jeho Úvod do sociální a kulturní antropologie poskytuje mnohé pohledy na jednotlivá témata antropologie, z nichž jedno je kultura a jazyk. V této kapitole dokonce o kritice Sapir – Whorfovi teorie uvádí, že mnoho antropologů bylo k jejich teorii skeptických. Pokud vyjmeme základní postulát jejich teorie a zamyslíme se sami nad tím, zda je možné že samotná gramatika jazyk utváří pohled na svět, pak musíme konstatovat, že takovouto redukci provést zkrátka nelze. Jazyk sice je určujícím faktorem, ale i jak píše Murphy, jazyk je spíše přístroj, pomocník, prostředník pro komunikaci. Kritika, kterou Murphy dále rozvíjí je v přímém propojení toho, co jsem popsal v předchozím odstavci, avšak je rozvedením mé myšlenky. Jazyk sice kulturu odráží, někdy více, někdy méně, ale není jejím nekompromisním determinantem, poutačem, určovatelem. (Murphy 2006: kap. Kultura a jazyk)

Právě onu kritiku podtrhuje velmi dobře sub-disciplína lingvistiky, či lingvistické antropologie – sociolingvistika. Která se mimo jiné zabývá tím, že se rámci jednoho jazyka mohou existovat nářečí a dialekty, které jsou odvozené např. od postavení jedince v této společnosti (společenská třída apod.) Murphy zmiňuje mimo jiné příklad výzkumu, který provedl William Labov. Ten zkoumal černošskou angličtinu. Zjištěním např. bylo, že tato angličtina není jen jakousi „špatnou angličtinou“, ale že jde o samostatný jazyk. Někteří afro-američané mluví oběma druhy této angličtiny a pomocí té ne-správné vyjadřují odlišení od společnosti odlišné od té jejich a zároveň solidaritu k té své. (Murphy 2006: 41)

Pokud se čtenář zamyslí nad touto teorií, může si začít klást určité otázky. Zapomíná tato teorie na příklady osob, které mluví dvěma jazyky, jako kdyby byly jejich rodnými oba dva? A v současném čase globalizace, rychlejšího toku zboží, přemisťování lidí a zkracování vzdáleností, napomáhajícímu k tomu, aby se mnoho lidí usazovalo jinde, migrovalo, cestovalo za prací, osvojovalo si nejen jiné jazyky, ale i kultury, ale přitom neztráceli svou původní identitu, lze takto zobecňovat vztah mezi jednou kulturou a jedním jazykem? A jazyk přece není jediným prostředníkem komunikace.

Mimika a gestika je zároveň také způsobem jiného – mimo-jazykového vyjadřování. Stejně tak proxemika, která se zabývá vzdálenosti při komunikaci. Pokud nejsme schopni něco vyjádřit slovy, stačí nám k tomu leckdy výraz tváře, pohlazení, či můžeme druhému člověku namalovat obraz, složit píseň atd. Jazyk má tedy na myšlení a kulturu vliv, avšak existují i vlivy další. Prostředí, v němž se pohybujeme (příroda, okolí, hory, odlehlá místa), sousedící národy, kultury, globální svět, rychlá výměna informací, obohacování jazyků slovy novými (technickými, medicínskými, módními). To, že jazyky odrážejí kulturu a např. prostředí těch, kteří jim mluví, nepopírám. Je mnoho dokladů z antropologických výzkumů, které toto potvrzují. Příkladem mohou být Eskymáci, kteří mají mnoho slov pro sníh, i přesto, že nám by přišly nadbytečné, zde mají svůj význam. Hopiové, které jsem zmínil, jsou taktéž příkladem spojení jazyka, prostředí a kultury, avšak toto spojení není nikterak fixní a jednoznačné.

„Jazyky poskytují hotové návody pro organizaci, třídění, klasifikaci světa tak, jak jej zakoušíme. Řečeno jinými slovy, jsou to symbolické systémy, které vytvářejí sítě významů, jež nám umožňují pochopit a využít naše prostředí a porozumět oné záplavě smyslových vjemů, která se na nás v každodenním životě valí. Společně s dalšími částmi kultury tvoří jazyky jakési síto či filtr, skrze nějž pozorujeme svět.“ (Murphy 2006: 39)

Jazyk nás také odlišuje od zvířat. Člověk dokáže myslet abstraktně, mluvit o věcech, které teprve budou, či prostě nejsou přítomné, jsme schopni abstraktního myšlení a jazyk nás spojuje jako živočišný druh. Díky jazyku si nejen uvědomujeme sounáležitost s ostatními, ale také se jazykem sděluje historie, předává se jím vše, avšak – není vším.

Budil, I.T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. 2003. Triton

Murphy, F.R. Úvod do sociální a kulturní antropologie. 2006. Praha: Slon

Soukup, V. Dějiny sociální a kulturní antropologie. 1994. Praha: Karolinum

Soukup, V. Přehled antropologických teorií kultury. 2000. Praha: Portál

Počet shlédnutí: 19