Cílem naší práce je srovnat dodržování tradic ortodoxního Žida a konvertity. Především se chceme zaměřit na jednotlivé svátky, tradice, obřady a způsoby jejich dodržování u věřících. Zajímá nás zda ortodoxní Židé dodržují svátky a tradice přísněji než konvertující Židé. Obsahem naší práce je seznámení se základními principy víry judaismu, symboly židovského života, svátky, tradicemi, obřady a také konverzí.

Jaké jsou rozdíly v dodržování tradic u věřícího v židovské rodině a Žida, který k judaismu konvertoval?

Jak konvertující Žid dodržuje svátky a tradice?

Podle židovské tradice začíná celá historie Izraele jediným mužem, Abrahámem, který jako první vyhlásil zásady monoteismu. Izraelité odešli kvůli hladomoru do Egypta. Z počátku tam byly životní podmínky velmi výhodné. V důsledku politických změn se však situace Židů zhoršovala, byli uvrženi do otroctví a hrozilo jim, že budou vyhubeni. Židovský Bůh lid neopustil. Vedeni Mojžíšem - židovským dítětem, přijatým na faraonův dvůr, odešli z Egypta za pomoci mnoha zázraků. Tento Exodus kolem roku 1500 př.n.l. způsobil sjednocení židovského lidu. Po odchodu z Egypta vedl Mojžíš Židy pouští až k úpatí hory Sinaj, tam Bůh předal lidu Tóru a Desatero přikázání. Čtyřicet let bloudil židovský lid pouští, než našel zaslíbenou zemi. Nejdříve vznikla federace poté království, jehož největší sláva byla spojena s vládou krále Šalamouna. Šalamoun postavil v Jeruzalémě první Chrám. Po Šalamounově smrti došlo k rozkolu a na ruinách starého království vznikla dvě soupeřící království. Judské království na jihu s hlavním městem Jeruzalémem a Izraelské království na severu s hlavním městem Samaří. Obě království časem přestávala dodržovat příkazy Tóry, pouštěla se do nekonečných válek, které nakonec vedly k jejich zničení. Období rozdělení, zničení a obnovení Judského království je obdobím velkých proroků inspirovaných Bohem. Dlouho prorokované zničení židovských království vystřídala nádherná vize o znovuzrození Izraele - době Mesiáše,věku nekonečné spravedlnosti a míru pro celé lidstvo. Židovský svět se výrazně změnil, což určitou měrou ovlivnilo také současnou tvář judaismu - židovský národ ztratil svou samostatnost na období 2000 let a stal se rozptýleným národem. V Jeruzalémě před pádem Chrámu spolu soupeřily dvě skupiny - Saducejové a Farizejové. Saducejové byli kněží, sloužící v Chrámu, velmi neoblíbení a vymizeli společně se zničením Chrámu. Farizejové měli k lidu blíž a dali judaismu tu podobu, kterou známe dnes - základní postavení rabína jako učitele a vykladače Tóry, důležitý význam synagogy jako místa pro výuku Tóry. Po zničení Chrámu a rozprášení židovského lidu se právě farizejský judaismus dobře přizpůsobil novým podmínkám. Písemné zaznamenávat ústní Tóru bylo zakázáno. I přes potíže způsobené rozprášením Židů se palestinští rabíní pod vedením rabiho Jehudy Nasi rozhodli ve 2. století n.l. sepsat jednu část ústní Tóry. Toto dílo se nazývá Mišna (učení). Samotná Mišna dala vzniknout množství komentářů, jejichž soubor se nazývá Gemara (zakončení). Tento celek (Mišna a Gemara) byl sloučen pod názvem Talmud (studium) a stal se základem židovského způsobu života následujících staletí. Každému historickému období odpovídá vznik několika velkých židovských center, která se v souvislosti s pronásledováním Židů přemisťovala. Křižácké výpravy daly vzniknout tradici protižidovského násilí. Postavení Židů pod vládou islámu bylo nesrovnatelně příznivější než postavení jejich bratrů ve stínu kříže. I oni se však často stávali obětmi propukajícího fanatismu a terčem restriktivního opatření. V 18. století v židovském světě vznikly dvě odlišné kulturní větve: Sefarad - tento výraz se používá pro Židy z oblastí Středozemního moře a Aškenáz - tímto výrazem označujeme Židy ze západní, střední a východní Evropy a z USA. ¹⁾

Základem judaismu je Tóra neboli Zákon, který má dvojí podobu – psanou a ústní. Tóra je soubor svatých textů judaismu a souvisejících komentářů, které se vyvíjely mnoho staletí. Výraz Tóra znamená: učení – tzn. výklad židovského pojetí světa, člověka a jeho historie.

Je Bible, kterou křesťané nazývají „Starý zákon“. Jádrem Tóry je Chumaš (Pentateuch). Vypráví dějiny hebrejského národa od Abrahama až po smrt Mojžíše. Jejich text spolu s Desaterem nadiktoval podle tradice Mojžíšovi na hoře Sinaji sám Hospodin. Má tedy zvlášť posvátný charakter. Úkolem armády píšařů je přepisovat jej z generace na generaci; každá synagoga vlastní nejméně jeden exemplář. Vedle dějepravných pasáží obsahuje Pentateuch všechny náboženské příkazy a zákazy. O šabatu se z tohoto svitku veřejně předčítají určité pasáže. Svitky jsou připomínkou původu lidstva i židovského národa a nositelem božího slova; jsou zvláštním objektem uctívání a lásky. Jeden svátek je vyhrazen především jim: svátek „Simchat Tora“ (radost z Tóry), během něhož se s Tórou tančí.

Psaná Tóra nemůže být vždy dostatučujícím průvodcem. Zákony jsou popisovány zvláštním způsobem a často jsou nesrozumitelné. Myšlenky psané Tóry většinou nelze aplikovat bez pomoci komentáře. Je-li psaná Tóra společná pro Židy, křesťany a zčásti pro muslimy, ústní Tóra je vlastní pouze Židům. Judaismus totiž klade důraz na praktické použití božího slova ve všech oblastech, což upřesňuje ústní Tóra. Ústní Tóra, známá také jako Talmud, obsahuje rabínské výklady psané Tóry. Má podobu záznamu diskusí řady učeneckých generací nad jednotlivými tématy Zákona. Žádné stanovisko tu tedy není s konečnou platností závazné či naopak překonané. Každá další generace učenců se mohla odvolávat na starší názory či s nimi naopak polemizovat. Úlohou rabínů je vysvětlovat současníkům smysl Zákona ve světle minulých rozhodnutí a přizpůsobovat je novým okolnostem. Komentáře k Tóře mají dvojí úroveň. Starší diskuze jsou shrnuty Mišně („opakování učení“) a další fáze debat je zapsána v Gemaře („doplnění“,“uzavření“).

Nejstaršími ústními vykladači Zákona byli proroci a kazatelé, kteří působili mezi lidem v době starozákonní. Na ty později navázala rabínská akademie, jež vznikla v Jeruzalémě, a dále sedmdesátičlenný rabínský soud, takzvaný Sanhedrin. Rovněž učenci v babylonském vyhnanství vytvořili rabínskou akademii. Výsledky staletí trvajících diskusí těchto nových „učitelů“ Zákona byly nakonec zaznamenány v písemné podobě. Tato první fáze exegeze (kritické zkoumání textu) Zákona trvala 500let (300př.n.l.-200 n.l.) a byla pojmenována Mišna. Mišna stručně objasňuje zásady chování podle židovského práva. Je rozdělena na 6 oddílů (Zemědělství – Modlitby, Šabat a svátky, Rodinný život, Občanské a trestní právo, Služba v Chrámu, Čisté a nečisté).

Rozptýlení Židů v diaspoře do míst často velmi vzdálených od center vzdělanosti v Babylonii vedlo k potřebě doplnit výklady a komentáře psaného Zákona o konkrétní a stručná vysvětlení, která by mohli poslové doručit do čtyř světových stran. Babylonští Židé proto každoročně po tři sta let vydávali nová rozhodnutí týkající se psaného Zákona a jejího výkladu (Mišny). Diskuze kolem textu Mišny tak daly vzniknout jejímu doplnění – tzv. Gemaře.

Rabíni v babylonském městě Súra si uvědomovali, že tradice ústního Zákona může mezi rozptýleným židovským národem jen těžko přetrvat. Rozhodli se proto písemně zaznamenat dosud pouze ústně tradovaná rozhodnutí a diskuze Mišny a Gemary. Komentáře a výklady, které tvoří páteř Talmudu, jsou výsledkem pravidelných debat, jež se konaly dvakrát do roka ve městě Súra a trvaly vždy měsíc. Zachyceny jsou zde všechny názory, které během těchto diskusí zazněly, včetně těch, které byly nakonec zamítnuty. Vedle těchto právnických debat Talmud zahrnuje i řadu dalších textů, například zprávy o politických dějinách či anekdoty ze života učenců. Vedle Talmudu vznikaly v téže době i homiletické komentáře k biblickým textům, tzv. midraše. Midraše mají často formu podobenství a původně sloužily pro kázání v synagoze. Midraš znamená „zkoumat text do hloubky“. Talmud se stal autorativním textem pro všechny následující generace židovských učenců. Jeho text byl písemně fixován a dále se již nerozšiřoval, stal se však základem mnoha dalších rabínských výkladů a interpretací.

Podle tradice je studium Tóry pro Židy elementární činností. „Studium Tóry je nade všechna přikázání.“ Proto v celém židovském světě velmi rychle vznikl důmyslný vzdělávací systém, který tyto texty přesně definuje. Na Cheder (primární vzdělávací instituce) navazuje Ješiva, což je vyšší židovská škola. Mladí i staří zde mohou kdykoli pokračovat ve svých studiích. Podle Talmudu je ideální pracovat jen tolik, aby bylo na živobytí, a zbytek dne zasvětit studiu.

²⁾

Davidova hvězda je šestiúhelníkový symbol, který se skládá ze dvou rovnostranných, do sebe zaklíněných trojúhelníků, který má poměrně mnoho duchovních výkladů.

Poprvé se tento symbol v historii podle do dnes známých údajů objevuje v Indii. Bylo to v báji o tantrickém Hinduismu. Šesticípá hvězda byla také známa ve starém Egyptě. Zde sloužila jako pomůcka nekromantie (věštění zaříkáváním duchů zemřelých). Zde tento symbol byl pomůckou pro spojení mezi světem mrtvých a živých. Podle Bible (Kazatel 3:19-20; 9:10) však tato komunikace není možná. Ve starém Egyptě byl dále tento hexagram používán jako amulet ochrany. Šlo o amulet ochrany domu i rodinného krbu, zdraví a jistoty na cestách. Tento výklad bývá zpochybňován jinými vědci, ti tvrdí, že je to neprávem přičítáno šesticípé hvězdě, původně takový význam prý byl u hvězdy pěticípé, která požívala v starém Egyptě mnohem většího významu. Jest možné, že se s tímto symbolem se zde Židé setkali, během svého Egyptského zajetí. Pro to mluví i jeho význam ochrany. Na tomto místě je nutno připomenout vyvraždění prvorozených, před vyjitím z Egypta. Šesticípá hvězda jako symbol ochrany na dveřích domů Izraele není ani pravděpodobná.

V helénistickém světě byl hexagram taktéž talisman ochrany, proti démonům a žhářství. V Májské kultuře se tento symbol rovněž vyskytoval jeho použití je známo již z dob kolem roku 1000. V Judaismu je tento symbol označován Magen David, Davidova hvězda, Šalamounova pečeť. Magen David znamená Davidův štít. Podle pověsti měl David při svém souboji proti Goliášovi štít se znakem šesticípé hvězdy (eventuelně přímo ve tvaru šesticípé hvězdy). Tento štít byl podle pověsti obdařen kouzlem boží pomoci.

Jako pečeť či klíč krále Šalamouna stal se tento symbol známý díky legendě, která tvrdí, že král Šalamoun nosil prsten se symbolem šesticípé hvězdy. Tento prsten mu prý dával moc, možnost zlé duchy, démony vyhánět. Toto jsou samozřejmě jen legendy. Jsou hlasy, které zpochybňují obě verze. Například tvrzení, že Šalamounova pečeť neměla šest, nýbrž jen pět či jen čtyřcípou hvězdu.

V Palestině byl hexagram použit poprvé šest století před naším letopočtem! Svědčí o tom nález pečeti z této doby. Později se objevuje kolem roku 200, v nálezu na jednom frýzu objeveném v synagoze v Kapernaum. Ovšem jejich význam prý neměl s velkou pravděpodobností žádnou spojitost s židovskou vírou či židovským společenstvím.

Dalším místem výskytu Davidovy hvězdy jsou náhrobní kameny na židovských hřbitovech. Na našem území se setkáváme s různými typy židovských náhrobků. Zcela běžný je deskový náhrobní kámen zapuštěný kolmo do země – stéla. Jeho tvar, uspořádání nápisu i výzdoba se během staletí vyvíjely a měnily, projevují se ne něm i krajové zvláštnosti. V mnoha krajích bývaly dříve běžné i stély dřevěné, vyřezávané. Byly však méně trvanlivé, takže dnes je najdeme už jen ve sbírkách Státního židovského muzea.

Historické židovské náhrobky jsou nápadné používanými symboly a výzdobou. Dekorativní výzdoba (zjednodušené rostlinné motivy, zdrobněliny architektonických článků a jiné ozdobné prvky) se od středověku vyvíjela spolu s uměleckými slohy, její výskyt a charakter však souvisí i s krajovými a místními zvyklostmi, s tradicí jednotlivých kameníků, s tvrdostí a zrnitostí použitého kamene. Za náhrobní symboliku považujeme především malá plastická vyobrazení v horní části náhrobku. Bývají to nejčastěji symboly potomků jednotlivých starožidovských rodů (žehnající ruce na hrobech kohanitů, konvice s mísou na hrobech levitů aj.), Davidova hvězda nebo koruna, dále znamení symbolizující zaměstnání zemřelého (např. nůžky, lékařská pinzeta, kniha) nebo podoby zvířat symbolizující jeho jméno (např. lev, jelen, ryba, ptáci). Nejčastější náhrobní symboly: žehnající ruce (kohanité) a konvice (levité).

Davidova hvězda na náhrobním kameni je nám známa poprvé použita v 6. století v Tarentu v jižní Itálii. Toto je asi nejstarší souvislost hexagramu a židovství. Ve 12.století prý židovští kabalisté začali užívat hexagramu jako svého spiritualistického symbolu. Kabalisté v něm podobně jako hinduisté viděli symbol sjednocení, v tomto případě šlo však o jejich vlastní sjednocení, přiblížení se Bohu. Rovněž sjednocení mužského a ženského elementu. Kabalisté tomuto symbolu přikládali magickou, ochrannou sílu. V středověku se hexagram stal všeobecným symbolem alchymie. Patrně byl přebrán od Kabalistů, kteří jako tajné učení či učení pro zasvěcené jsou určitou analogií alchymistům. V Alchymii měl hexagram povícero výkladů svého významu. Například šlo o soustavu sedmi kovů či spojení vodních a ohnivých sil.

Teprve prý v 16. či 17. století začal být hexagram v Praze používán jako lokální symbol židovského obyvatelstva. Přitom již roku 1354 císař Karel IV. pražským židům povolil vlastní vlajku používat. Minimálně do roku 1527 byla Pražská židovská vlajka s hexagramem známa. Později se z ní stal spíše privátní symbol židovského společenství, jím pak svoje synagogy či jiné budovy zdobili. Z Prahy se symbol rozšířil do okolních společenství židů až po Amsterodam. V 17. století se začalo užívat hexagramu ve Vídni k označení židovské čtvrti, křesťanská byla označena křížem. Čistý tvar bez koloristiky přijatý v 17. století za symbol judaismu, králů Izraele a Judy, označoval souhvězdí, pod kterým se čekalo na Mesiáše. Co se týče duchovního významu tohoto symbolu prvním významem je to, že jde o symbol pronikání viditelného a neviditelného světa, označuje statickou rovnováhu mezi protiklady, jejich vzájemné pronikání, doplňování se a vliv na všechny přírodní jevy. Magen David - Davidův štít je podle jednoho výkladu symbolikou Herodova chrámu, někdy též nazýván jako pečeť Šalamounova. Je to měřičský obrazec složený ze dvou rovnostranných trojúhelníků. U tohoto symbolu, u těchto speciálních trojúhelníků platí náročné matematické, aritmetické vztahy. Jde o číselné zakódování mnoha parametrů chrámu: západní zeď, jižní, královské sloupořadí atp. Symbolizuje šest bran Dalek, Becharot, Majin, Moked, Korban, Mizzuz.

Davidova hvězda je symbolem života, rovněž věčného života, proto prý i to její zobrazování na hrobech. Dárcem a nositelem života je Hospodin (JHVH). Rozložení tohoto jména Davidova hvězda obsahuje. Označuje rovněž šest pracovních dní a šábes - den svatý. Sedmiprvková hvězdice je symbolem sedmidenního stvořitelského týdne a zároveň pravidelného cyklu. Má význam i eschatologický - šest dočasných prvků - všedních dní, které obklopují Královnu šabbat - věčnost. Davidova hvězda znamená pro zasvěcence rovněž symbol dokonalého Bohočlověka, jenž dokáže uchopit svoji mnoho rozměrovou podstatu a zbavit se omezení lineárního časoprostoru.

Davidova hvězda jako židovský symbol přesto, že má tedy mnoho významů, je nyní vnímána jako symbol, znak společenství. Je to znak společenství věčně žijícího navzdory všem nebezpečenstvím a nástrahám. V Davidově hvězdě jakožto v židovském symbolu, lze tedy nyní vidět krom znaku židovstva i znak života, a pro tento znak života se s největší pravděpodobností stala v roce 1948 symbolem nově vzniklého státu Izraele. ³⁾

je sedmiramenný svícen a tradiční symbol judaismu. Existuje několik výkladů symbolického významu menory: Sedm ramen svícnu odkazuje k sedmi dnům stvoření Menora symbolizuje hořící keř, jenž spatřil podle Tóry Mojžíš na hoře Sinaj. Znázornění triumfálního pochodu po dobytí Jeruzaléma roku 70 n.l. na Titově oblouku v Římě. Původní zlatá menora, která byla bohatě vyzdobená, stála ve stanu úmluvy (miškan‎) v poušti. Později byla údajně přenesena do Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Po zničení Šalamounova chrámu se všechny posvátné předměty ztratily. V Druhém chrámu byla umístěna nová menora vyrobená podle návodu v Tóře. Tato menora byla zřejmě po zničení Druhého chrámu v roce 70 n.l. Římany odnesena a vystavena v triumfálním průvodu, jak zobrazuje Titův oblouk v Římě.

Jelikož je menora spjata s posledním vykoupením a příchodem Mesiáše, získala nový význam jako ústřední náboženský symbol lidu Izraele. Menora je také symbol, jež je blízce spojen s židovským svátkem Chanuka. Podle Talmudu bylo po znesvěcení Šalamounova chrámu v Jeruzalémě nalezeno pouze tolik rituálně čistého oleje, který by vystačil pouze na jeden den. Zázrakem však olej hořel po osm dní, během nichž se stačil připravit nový olej. Chanuková menora proto nemá sedm, ale devět ramen. Osm ramen svícnu symbolizuje osmidenní oslavy zázraku oleje a prostřední rameno je určené pro svíci, kterou se zapalují ostatní (šamaš‎). Tento svícen se správně nazývá Chanukia, nicméně někteří neizraelští Židé používají označení menora. ⁴⁾

je pokrývka hlavy, kterou věřící Židé nosí ve shodě s tradicí svého náboženství (judaismus). Ta tvrdí, že člověk má mít hlavu pokrytou proto, aby nestál před Bohem nahý. Vyjadřuje tedy úctu k Bohu. Její původ se datuje do pobiblických dob. Podle Talmudu je Žid povinný nosit kipu při modlitbě a studiu Tóry. Povinnost nošení pokrývky hlavy z náboženských důvodů u mužů byla pravděpodobně zavedena až během období kolem zničení druhého Chrámu a krátce po něm. První zmínka se nachází v traktátu Šabat, ve kterém se píše o respektu a bázni před Bohem. Některé zdroje tvrdí že kipa vzešla z pokrývky hlavy velekněze (mitznefet), který jí přípomínal, že vždy je něco mezi ním a Bohem. Tato myšlenka měla jak filosofický tak i psychologický dopad. Z pohledu filosofie učinilo nošení kipot z každého člověka „velekněze“ a z Židů svatý národ. Některé rabínské autority tento úzus rozšířily a tak od 16.-17.století nosí někteří věřící židé kipu neustále. Přinejmenším od 18. století se v mísnosti nosí čepička z látky, saténu nebo sametu. Během 20. století se stala velmi populární pletená nebo háčkovaná čepička (kipa sruga). Nosí se jako pokrývka hlavy v místnosti i venku. Tyto mohou být rovněž různých barev i velikostí.

Kipa může (ale nemusí) sdělovat příslušnost majitele k náboženskému směru judaismu. Ortodoxní Židé aškenázského ritu mají většinou velké, hladké a černé kipot, šité ze sametu nebo háčkované, nicméně ani to není pravidlem, neboť různé skupiny ortodoxních Židů v Izraeli si oblíbily velké bílé pletené kipot. Věřící Židé, kteří se nehlásí k ortodoxnímu judaismu, pak většinou nosí háčkované kipot menší, různých barev a různě zdobené, od tradičních vzorů až po moderní, abstraktní či žertovné vzory (populární u dětí je např. „smajlík“). Stále ale platí, že není možné „kastovat“ Židy podle druhu pokrývky hlavy. V současnosti záleží vzhled kipy čistě na majiteli a jeho vkusu. Je již běžné, že děvčata vyšívají jméno svého přítele na kipu na znamení jejich vztahu. Existují i humorné vzory jako např. obrázek Homera Simpsona či Mickey Mouse. Zvláštní kipot se šijí na slavnostní události, jako je svatba nebo Bar micva. Ta je většinou saténová v barvách bílé či modré, někdy je vnitřek kipy nadepsán údaji o oslavenci či ženichovi a nevěstě na paměť příležitosti, ke které byla kipa ušita. ⁵⁾

V současné době je v České republice 200 synagog, z nichž jen tři (dvě v Praze a jedna v Brně) se používají k bohoslužebným účelům. Některé synagogy byly opraveny a staly se kulturní památkou, jiné byly přebudovány pro světské účely nebo slouží jako modlitebny křesťanských církví. Mnohé z nich nedostatkem prostředků a zájmu chátrají. Stejně jako některé hřbitovy jsou smutnými svědky osudu židovských komunit u nás.

Synagogy jsou prostorem pro společnou modlitbu Židů. Jejich historie sahá velmi hluboko do dějin židovského národa. První stavby podobající se dnešním synagogám se začaly stavět během babylónského zajetí Židů a po něm - sloužily jako náhrada za zbořený Chrám (586 př.n.l.). V diaspoře se pak staly hlavními centry společenského a duchovního života obce.

Hlavní účel synagogy je bohoslužebný. Ve středověku však k synagogám náleželo několik dalších objektů, jako byla škola, studovna, dům rabína, místo pro rituální očistu, pekárna macesů, atd. Byly tedy i místem vzdělávání a setkávání.

V České republice se dochovaly synagogy z různých období. Jejich vnější podoba je závislá na společenských poměrech a dobovém architektonickém slohu. Před zrovnoprávněním Židů v roce 1781 podléhal vzhled synagogy omezením a zákazům. Stavba nesměla být nápadná, přesahovat okolní domy, podobat se křesťanskému kostelu, stát na náměstí, atd. Teprve po josefínských reformách se začaly stavět nápadnější a různorodější stavby, často podobné kostelům a podléhající architektonickým vlivům dané doby. ⁶⁾

Publikaci, která by se přímo zabývala naší výzkumnou otázkou se nám nepodařilo nikde naleznout. Je možné, že tímto srovnáním se dosud v knižní podobě nikdo nezabýval. Pokusili jsme se alespoň najít něco o dodržování tradic i z jiného prostředí než českého, např. ve státě Izrael.

Tradition, Innovation, Conflict: Jewishness and Judaism in Contemporary Israel

Zvi Sobel, Benjamin Beit – Hallahmi

Náboženství v Izraeli znamená judaismus, konkrétně ortodoxní judaismus. 85% populace v Izraeli se vymezuje jako židovská a toto vymezení je legálně podpořené státem. Toto vyznání víry a stát Izrael má dvě stránky. První je, že zde není žádné oddělení státu a náboženství a druhá je, že existuje vztah mezi náboženstvím a státem a je považován jako správný. Co je naprosto unikátní je to, že je uznáván vztah mezi náboženstvím, národností a politickou mocí. Být Židem v Izraeli podle určité výsady, vymezené právem, neznamená pouze tvořit věřící skupinu, ale také národní skupinu. Každému obyvateli Izraele je po dovršení 16 let je nařizováno mít u sebe občanský průkaz, a pokud je to muž, tak jej nosit u sebe vždy. Pro židovské obyvatelstvo je přiřazena národnost židovská, ne izraelská. Pouze pokud je v pase přímo uvedeno občanství, tak se uvádí izraelské. Hranice mezi Židy, kteří se přísně řídí „náboženským právem“ jako státní autoritou, je sňatek mezi Židem a „Nežidem“ velmi vzácný. Otázka členství v této privilegované skupině není pevně ustanovena a mnozí individualisté se snaží o sekularizaci. Izraelská světské pravidla však nedovolují sňatek mezi Židovským obyvatelstvem a Katolíky. Tento unikátní historický židovský znak byl a je udržován po staletí v Izraeli.

Náboženský systém v Izraeli dnes je pokračování náboženské tradice ze dvou hlavních míst původu: Východní Evropy a arabského světa, ačkoliv jsou tyto dvě oblasti značně rozdílné geograficky, tak historicky. Židé předávají svou rabínskou tradici už stovky let. Některé zvyky v historii judaismu ztratily svůj význam v židovské kultuře, jiné přetrvávají. Jeden takový zvyk je náboženská shoda bez existence centrální autority. Tato paradoxní tradice může souviset s intelektuální nezávislostí a nedostatkem respektu autoritě, kde Židé pobývali. Nedostatek respektu autoritě spolu s národní shodou je zvyk sociálního a politického života v Izraeli.

Náboženství je velmi vázáno k národní ideologii Izraele. Židovské vyznání je velmi důležitou částí každodenního politického projevu v Izraeli. Uvnitř židovské populace je striktní dělení na dvě skupiny: náboženskou a sekulární. Přirozenost židovství jako vyznání v praxi je viditelná. Když nejsou tyto dvě skupiny shodné, jejich důvěrné kontakty jsou také velmi vzácné. Členové těchto dvou skupin mohou okamžitě rozeznat rozdíl mezi sebou navzájem charakteristickými narážkami, zejména se jedná o jejich oblečení. Tabu ohledně Šabatu v ortodoxním židovství je dobrým příkladem rozdílností v chování těchto dvou skupin. Řízení v sobotu (kromě zdraví ohrožujících situací), je přísně zakázáno, tak jako telefonování nebo sledování televize. Například dělání rozhodnutí ohledně veřejných činností je v Izraeli komplikovaná věc. Veřejná doprava v Izraeli nesmí v sobotu fungovat, až na základní autobusový servis v městě Haifa. Naproti tomu fotbalové hry jsou v sobotu dovoleny. Většina filmových divadel je v pátek večer zavřena, ale parlamentní televizní a rádiové vysílání funguje, protože není přímo určeno pro věřící. Pěstování prasat a prodej vepřového není zákonem dovoleno, protože respektuje židovské pravidla stravování. Nevěřící tomuto zákonu nepodléhají.

…

Podle výzkumu v roce 1979 bylo zjištěno následující:

-pouze 11% nosí pokrývku hlavy tzv. kipu

-14% nosí amulet každý den

-44% udržuje odděleně mléko a maso

-88% rozsvěcuje chanukové svíce

-99% odděluje jídlo v období paschy

Svět Židů - - příručka, z které jsou jasné pravidla konverze a také střety mezi jednotlivými směry tohoto náboženství. Například jak je tomu u reformní a konzervativní konverze. Oficiální izraelské istituce neuznávají za platnou žádnou jinou konverzi než ortodoxní. Reformní hnutí nepožadují pro proselytech obřízku, což je základní akt spojení s židovským národem. To je hlavní argument, proč jsou tyto konverze odmítány ortodoxním proudem judaismu. U konzervativců probíhá konverze plně v souladu s talmudickým právem, nicméně proces není tak přísný a plný překážek, jako je tomu při konverzi ortodoxní. Proto ani proselyté konzervativního hnutí nejsou uznáváni izraelskými rabínskými autoritami a hlavním židovským orgánem ve Francii konzistoří.

K našemu výzkumu jsme využily více technik najednou. Informace jsme získávaly z knih zaměřených na judaismus a z internetových stránek. Nejpodstatnější výzkumnou metodou byl polořízený rozhovor, ve kterém jsme pokládaly otázky zaměřené na tradice a svátky a nebránily osloveným ve volném vyprávění. Použily jsme kvalitativní techniky sběru dat. Pro tento typ výzkumu je nejvhodnější technikou nestandardizovaný rozhovor. Kvalitativní přístup vysvětluje a objasňuje neznámé souvislosti zkoumaného jevu a hledá odpovědi na otázku, která byla položena v důsledku nedostatku shromážděného teoretického poznání.

Objektem našeho výzkumu byli manželé Peterovi z Prahy z Vinohrad, které jsme zkontaktovaly po zhlédnutí publicistického pořadu Fenomén dnes (viz. odkaz níže). Po písemném a telefonickém kontaktu nás pozvali na osobní schůzku k nim domů, kde jsme lehce řízeným rozhovorem mluvili na téma našeho výzkumu. Nespornou výhodou tohoto pozvání byla skutečnost, že rozhovor probíhal v přirozeném prostředí manželů a my se tak mohly seznámit s pravou židovskou domácností a lépe tak pochopit jejich přístup k judaismu. Rozhovor se odehrával v jejich režii a my jsme pouze pokládaly dodatečné otázky doplňující tak jejich vyprávění. Nevýhodou rozhovoru je nesnadnost jeho záznamu. Proto jsme se na jeho začátku zeptaly, zda můžeme rozhovor nahrávat a tak uchovat jeho autentičnost a přesnost. Bohužel z technických důvodů jsme po konci rozhovoru zjistily, že se rozhovor nenahrál. Z tohoto důvodu není náš rozhovor autentický a tak poutavý jak by mohl být. Snažily jsme se co nejrychleji zaznamenat vše, co jsme se dozvěděly o židovství a o pravidlech v židovské domácnosti. To na co jsme si vzpomněly tu uvádíme níže.

K tomu, aby se mohl člověk stát Židem, nestačí dnes pouhé prohlášení nebo slib, že adept bude respektovat víru a přikazání židovského Zákona. Aby se předešlo zištné či neupřímné konverzi, musí proselyta (obrácený, přestoupivší na novou víru) projít trnitou cestu. Přijetí má záměrně podobu spíše odstrašující, aby se tak vyzkoušelo odhodlání kandidáta či kandidátky. Podle jednoho rabínského výroku může být kandidát přijat k židovskému národu, pokud se i přes nevlídné přijetí třikrát vrátí. Zkušební lhůta trvá od jednoho roku do tří let. V každé etapě se znovu zkouší pevnost rozhodnutí kandidáta, přičemž stále trvá možnost odmítnutí. Obtížnost tohoto procesu má dvě vysvětlení. Rabín, který konverzi provádí, přijímá za budoucího Žida odpovědnost, před celou komunitou a před Zákonem ručí za ty, které přivádí do židovského národa. Druhým důvodem je potřeba jistoty, že si je budoucí konvertita plně vědom těžkého úkolu, který čeká nejen jeho, ale i jeho rodinu. Kromě náboženského a kulturního dědictví na sebe konvertita bere i tíhu minulosti a riziko budoucího pronásledování.⁷⁾

Tradice a svátky tvoří významnou část židovské kultury, a to již od biblických dob. Vycházejí ze Zákona a později byly přesně definovány rabínskou praxí. Místní tradice a zvyky se návštěvníků země příliš netýkají, pokud je oni sami nebudou chtít zkoumat. Neplatí to však pro svátky, které jsou závazné pro celou zemi a mají dopad i na turistický ruch. Pochopitelně je nebudete nuceni slavit, ale veškeré dění se točí kolem nich a nějakým způsobem se to dotkne i vás. Některé ze židovských svátků mají pevné datování podle židovského kalendáře a jiné jsou pohyblivé, závislé na měsíčních úplňcích. Vzájemně se od sebe dost liší, ale všechny mají shodně připomínat důležité okamžiky historie národa a náboženské dědictví jeho kultury. V průběhu jejich konání jsou cizinci většinou vítáni, i když se jich většina pravidel a zvyklostí netýká. Některé zákazy však platí pro všechny a je dobré je respektovat jako výraz úcty k bohaté a krásné tradici.

Chanuka (25. Kislev, v prosinci) neboli „Zasvěcení“ je osmidenní svátek. Původně připomínal vítězství makabejských povstalců nad Římany, jež skončilo znovudobytím Jeruzaléma, vysvěcením Chrámu a opětovným vznikem samostatného židovského státu. S těmito událostmi se pojí příběh o nalezení jediného džbánku rituálně čistého oleje, potřebného pro chrámový svícen. Božím zásahem vystačilo malé množství oleje celých osm dnů, potřebných pro výrobu oleje nového. Pro svátek je proto charakteristické postupné zapalování osmiramenného (chanukového) svícnu.

Roš chodeš - doslova roš chodeš znamená hlava měsíce v dnešní synagogální liturgii je roš chodeš spojen se čtením Tóry, přídavnou sváteční modlitbou musaf a zpěvem vybraných žalmů, kterému říkáme halel.

Purim

(14. Adar, únor/březen) je připomínkou záchrany Židů v perské říši před záhubou. Události popisuje biblická kniha Ester, která je také liturgickou četbou pro tento svátek. Tento svátek připomíná vítězství nad Hamanem, ministrem perského krále Achašverošé, když měl v plánu vyhladit židovský národ. Na Purím se má dodržovat těchto pět příkazů: - čtení knihy Ester při bohoslužbě v předvečer a ráno 14. adaru - posílání dárků (potravin) - dary potřebným - odpolední slavnostní jídlo, kdy se jí chléb, ryby, maso a různé lahůdky; předtím se zapálí svíčky, ale nepronáší se požehnání, má se jenom umocnit jas a radost; je třeba dbát na zajištění krátkého výkladu Tóry; purimová hostina se koná v kruhu rodiny a přátel - přikázání být na Purim veselý.

Roš ha-šana (1. a 2. Tišri, září/říjen) neboli „Hlava roku“ je vlastně Novým rokem. Říká se mu také „Den soudu“. Podle rabínské tradice jím začíná období, v němž Hospodin rozhoduje o osudu každé lidské bytosti, neboť právě v tento den Hospodin stvořil svět. V rámci svátečního jídla existuje zvyk jíst v medu namočená, sladká jablka, symbol očekávaných dobrých časů. Jako symbol plodnosti se hodně jedí ryby, obzvláště kapr v rosolu. Dobré znamení také symbolizují dýně, datle nebo zelí. Devět dní, které začínají svátkem Róš ha-šaná, slouží zejména k rozjímání a zastavení se. Stará tradice říká, že od této chvíle až do konce jom kipuru je otevřená nebeská kniha. V ní jsou zaznamenány dobré i zlé činy každého člověka. Dny zastavení slouží nejen zpětnému rozvažování, ale zároveň přípravě na božské určení budoucího údělu. Tato myšlenka spojení minulosti a budoucnosti nachází výraz v kulatém pečivu (chala), které se váže k židovské novoroční slavnosti. Symbolizuje rytmus roku jako koloběhu. Roš ha-šaná patří ke svátkům, o nichž se troubí na šofar, naříznutý beraní roh. Troubení na šofar vyjadřuje hold Božímu království, dále tento obyčej upomíná na dobu praotců, zvláště Abrahama, a konečně na dar Tóry na Sinaji. Všechny tyto tradice vstupují do novoročního přání: “Kéž jsi zapsán pro dobrý rok“. Židovská novoroční slavnost je tak četnými způsoby spojena s božským přikázáním, Tórou.

Jom kipur

(10. Tišri, září/říjen) neboli „Den smíření“. Připadá na poslední z deseti dnů pokání začínajících Novým rokem (hebrejsky Roš ha-šana). Je dnem přísného půstu a především vyznání hříchů. Lidé by zejména v tento den měli vyhledat ty, kterým dluží omluvu či odpuštění. I v moderní době má tento svátek velmi silný a emotivní náboženský ráz. Obřad Jom kipuru se z velké části odehrává v synagoze. Půst, pro většinu členů obce celodenní, vyjadřuje zmíněnou vážnost. Děti se nepostí celý den, avšak také pro ně platí omezení, např. pozdější snídaně. Během bohoslužby v tento den se čte z 3. knihy Mojžíšovi, z Levitiku a z knihy Jonáše. Židé na jom kipur zpravidla pečlivě dbají, jako vůbec na řadu důležitých svátků v měsíci tiši. Dříve než rodiny opustí dům, zapálí vysokou svíci, která má hořet po celý sváteční den. Také v synagoze zapalují svíce. Pro obřady tohoto svátku jak v synagoze tak v domě je příznačná zamyšlenost, modlitby a požehnání.. Je vhodné jej respektovat, nefotografovat a nerušit tyto velmi posvátné okamžiky. Jom kipur končí modlitbou, při níž se troubí na beraní roh, tzv. šofar.

Sukot

(15. Tišri, září/říjen), svátek sukot nám připomíná východ z Egypta. V Tóře se píše, že první den odešli Židé z města Ramses a utábořili se v místě jménem Sukot. Židé si do dnešních dní stavbou sukot (chýší) připomínají odhodlání zotročeného národa opustit jistoty otroctví v bohaté zemi a vydat se do nejistoty pouště za svobodu. Na sedm dní opouští jistotu pevných domovů a přesouvají se do provizoria chýší, v nichž jí, učí se a za teplých nocí spí. Tento svátek se slaví na podzim. Je také spojen se slavností dožínek, s radostí z ukončeného zemědělského roku, kdy je veškerá úroda již uložena v sýpkách. Suka vypadá většinou jako skutečná chýše. Má minimálně tři stěny a střechu tvoří schach.

Šmini aceret - biblický svátek Šmini aceret (osmý den shromáždění), jak už jeho jméno napovídá, navazuje na sedm dní svátku sukot. V době krále Šalamouna byl na Šmini aceret zasvěcen první jeruzalémský chrám. Mimo Izrael je zvykem i na Šmini aceret ještě podávat jídlo v suce. Někteří mají zvyk zvát osmého symbolického hosta, Davidova syna - krále Šalamouna, stavitele prvního jeruzalémského Chrámu.

Tu bišvat - patnáctý den měsíce švat se slaví jako jednodenní menší svátek: Nový rok stromů. V Izraeli touto dobou začínají kvést ovocné stromy a pomalu začíná jaro. V historii byl Tu bišvat spojen s předpisy o odvádění zemědělských dávek. Dnes je zvykem na Tu bišvat sázet nové stromy a napomáhat tak osidlování. Na Tu bišvat je zvykem pořádat slavnostní večeře a jíst patnáct druhů ovoce.

Šavu'ot neboli „Týdny“ je svátek slavený po uplynutí sedmi týdnů od druhé noci svátku Pesach (židovské Velikonoce). V minulosti byl především zemědělskou oslavou, během níž přinášeli Židé do Chrámu oběti prvotin ze sklizně. Proto se i on nazývá Svátkem sklizně; v Izraeli se totiž některé plodiny sklízejí dvakrát do roka. Dnes je však především připomínkou darování Tóry Mojžíši na hoře Sinaj; stalo se tak 49 dní po Velikonocích.

Pesach

(15. Nisan) - připomínka odchodu Židů z Egypta (židovské Velikonoce). Začíná domácím obřadem Seder, při kterém se jedí macesy (tenké plátky z nekynutého těsta). V synagoze se předčítá biblický text Píseň písní, chápaný jako výraz Boží lásky k Izraeli.

Šabat - nejdůležitější svátek, zmíněný jako jedno z přikázání v židovském Desateru. Slaví se každou sobotu, respektive od pátečního do sobotního soumraku. V tento den se nesmí vykonávat žádná práce ani cestovat či provádět obchodní transakce. Je to svátek, při němž se schází přátelé a celá rodina pohromadě. Šabat je nejdůležitějším svátkem judaismu.

Začíná v pátek se západem slunce, po němž se v domácnostech koná slavnostní večeře. Od této doby jsou zakázány určité druhy práce a věřící se má věnovat odpočinku a studiu. V sobotu ráno se v synagoze koná ranní bohoslužba s kázáním a přídavnou modlitbou (musaf). Kromě odpolední modlitby mincha se k šabatu také vztahuje zvyk svátečního „třetího jídla“ - se'uda šlišit, obvykle podávaného odpoledne. Šabat končí po západu slunce obřadem nazývaný havdala.

Chanuka-

Osmidenní svátek světla začíná 25. kislevu a trvá do 2. tevetu. Svátek trvá osm dní během nichž je zakázáno držet půst a pronášet pohřební projevy. Patří k svátkům, jejichž původ není biblický, ale historický. Připomíná znovuposvěcení Chrámu po vítězném povstání Judy Makabejského proti Antiochovi IV., který Chrám znesvětil tím, že v něm dal postavit modlu a v chrámovém okrsku nechal pobíhat prasata. Důraz tohoto svátku si zaslouží pozornost: neslaví se vítězství nad Antiochem, nýbrž posvěcení Chrámu. K posvěcení chrámu bylo tehdy zapotřebí rituálně čistého oleje, jehož bylo velmi málo. Zbytek, který zůstal k dispozici, však zázračným způsobem postačil na osm dní. Proto se o tomto svátku používá zvláštní svícen s osmi svícemi a svíce zvaná šamaš. Všichni členové rodiny musí být přítomni zapálení těchto svíček. V době, kdy světla hoří panuje odpočinek od práce a je třeba se vyhýbat sporům. Zapalování doprovází vždy recitace požehnání. Říká se, že Johann Heinrich Wichern (průkopník dnešní Diakonie) se seznámil se židovským zvykem chanukových světel a v návaznosti na něj zavedl do křesťanské tradice adventní věnec a adventní svíce. V těchto dnech se jedí hlavně jídla na oleji. Na památku příběhu o Juditě jí celá rodina mléčná jídla a z mléka připravené sladkosti. Za svitu chanukových světel se věnují lidé hrám, převážně dívky a ženy, které jsou tímto osvobozeny od všech prací. Typickou hrou je hra s kostkou, jejíž čtyři strany zdobí vždy jedno písmeno. Čteme-li je v souvislosti vyplývá z nich věta “Stal se tam zázrak.“ Členové židovské obce jsou tak odmalička uváděni do tradic svátečního kalendáře. Celkově je pro osm dní Chanuky příznačná radostnost a velká družnost. Domácí oslavu provázejí písně a hry. Lidé si dávají dárky, zvláště dětem. Micva (přikázání) klidu platí především ženám, protože to byla právě Judita, jež rituálně připraveným sýrem vyvolala u nepřátelského vojevůdce Holoferna takovou žízeň, že jej pak mohla zabít a tak napomoci k přemožení utlačovatelů.

T“U bi-š´vat - Tento svátek se stal nejpopulárnějším svátkem židovského kalendáře, protože na tento svátek je stanoveno jenom málo příkazů a žádné zákazy. Nový rok stromů připadá na 15. ševat. V tento dne je zakázáno se postit a nepronášejí se žádné smuteční projevy. Svátek T“U bi-š´vat není zapsán v Tóře, ale ustanovili ho rabíni. Je výsledkem talmudické chvály na Izrael jako „zemi přetékající mlékem a medem.“ Protože T“U bi-š´vat představuje obnovu stromů, tj. celé vegetace, a nejen svátek ovoce, spojila židovská tradice s tímto svátkem legendu o Narkisovi z řecké mytologie.

Omer - 49 dní mezi druhým dnem Pesachu a svátkem Šavuot nazýváme Omer (doslova snop obilí). Omer, který spojuje Pesach a Šavuot do jednoho velkého celku, vyjadřuje spojení tělesné a duchovní svobody a nezávislosti izraelského národa. Aby si Židé uvědomili, že před tím, než přijmou Tóru, se na ni musí dobře připravit, čtou po šest šabatů v omerovém období Pirkej avot, základní spis židovské etiky.

Šavout - biblický poutní svátek se slaví jako oslava darování Tóry, na připomínku zemědělského aspektu svátku, pšeničních žní, je zvykem vyzdobovat synagogy zelení. V liturgii svátečního dne má významné místo čtení Desatera příkazů z Tóry a připomenutí příběhu prababičky krále Davida Rút, který se odehrál v době pšeničních žní. Na šavuot připadá výročí úmrtí krále Davida.

Simchat Tóra - Simchat Tóra je svátek radosti z Tóry. Za veselého zpěvu a tance jsou svátečně ozdobené svitky Tóry neseny synagogou, v Jeruzalémě i přes náměstí před západní zdí dřívějšího Chrámu. Svátek se slaví poté, co byla během roku celá Tóra, rozdělená do 45 oddílů, přečtena v synagoze. Požehnání nad Tórou smějí při této příležitosti proslovit také děti, které ještě nejsou bar micva popř. bat micva (viz tam). Láska a veliká úcta k Tóře v židovských obcích se projevuje rozličnými způsoby. Je třeba zmínit skvostný vzhled již zmíněné archy, schránky na čelní straně synagogy, v níž se uchovávají svitky. Kromě toho patří k dokladům lásky a úcty ke svitkům Písma nádherné a drahocenné pláště, do nichž jsou svitky zahaleny, a zlatotepci a stříbrotepci zhotovené koruny a štíty nad těmito plášti: koruny, jak se sluší na vysokého vládce, a štít, jak vyznačoval velekněze chrámové služby na základě jeho čistoty a hodnosti. S takto uctívanými svitky Písma je třeba zacházet nejen důstojně, o čemž svědčí každá bohoslužba od otevření schránky až po její uzavření, nýbrž také šetrně. Ke sledování řádek při předčítání proto slouží ukazovátko (jad), aby se nikdo nemusel dotýkat drahocenného svitku. V obřadech svátku Simchat Tóra se všechny tyto způsoby odrážejí v nevázané vděčnosti, lásce a radosti. Zmíněný negativní ozvuk židovské zbožnosti jako náboženství zákona je tváří v tvář těmto fenoménům popřen.

Je dobré vědět, že o Šabatu (tedy období od pátečního do sobotního večera) mají Židé podle tradice zakázánu celou řadu věcí, a zejména některé druhy práce. Není třeba zabývat se podrobným výčtem, ale v praxi Šabat znamená zavření většiny obchodů, restaurací, zastavení veřejné dopravy a mnoho dalších omezení. Samozřejmě, že se zákazy všemožně obcházejí, ale na naše měřítka je míra jejich porušování velmi malá. Výjimkou jsou větší hotely a turistická centra, kde se režim téměř nemění. Rovněž se zde celkem běžně porušují náboženské příkazy a zákazy týkající se přípravy jídel, zejména společné podávání masa a mléčných výrobků. Toto však neplatí v běžné realitě; kromě velkých turistických center se s porušováním těchto tradičních pravidel téměř nesetkáte.

Obřízka - náboženský život Žida začíná již osmý den po narození obřízkou – hebr. brit mila. Obřízka je v judaismu znamením smlouvy s Bohem, kterou uzavřel Abrahám, praotec židovského národa. Provádí se osmý den po porodu. Během obřadu dostává chlapec hebrejské jméno. U dívek a žen se tzv. ženská obřízka nikdy, nikde a za žádných okolností neprovádí.

Bar micva - chlapec je považován za dítě do svých třinácti let, dívka do dvanácti. Tento věk byl vybrán proto, že v něm jsou děti již schopny nést alespoň částečně odpovědnost za své činy – minimálně co se týče náboženského života. Třináctiletý chlapec tak podstupuje obřad bar micva (aramejsky: Syn příkazu; dívky v konzervativních a reformních synagogách podstupují obřad bat micva – dcera příkazu), kdy je poprvé vyvolán k Tóře a stává se nábožensky způsobilým tj. povinným vykonávat všechna přikázání Tóry a žít podle nich.

Svatba - svatbu provádí rabín, který zde slouží jako soudce. Nevěstě je dána svatební smlouva – ketuba – kterou opatruje po celou dobu trvání manželství. Svatba se provádí pod baldachýnem – chupou – bývá zvykem, že chupu drží čtyři svobodní mládenci. Nevěsta sedmkrát obejde ženicha, poté započne samotný svatební obřad. Ženich navlékne nevěstě prsten na ukazováček a dá jí napít vína – jeden pohár, který musí oba vypít až od dna podle tradice symbolizuje manželské štěstí, druhý pohár, ze kterého se oba napijí jen trochu, pak nutné manželské a životní strázně. Na konci obřadu ženich rozdupne sklenici, což je obřad, který připomíná zničení Chrámu. Poté započne všeobecné svatební veselí.

Pohřeb - zesnulý je pohřben v rakvi nebo pouze zahalen do svého talitu, oblečen v bílém pohřebním rubáši, nazývaném v jidiš. Zpopelňování je většinou zakázáno, ačkoli jsou k nalezení hroby, kde jsou zesnulí zpopelněni. Na pohřbu se říkají zádušní modlitby, pozůstalí jsou nazýváni avelim a vztahují se na ně zvláštní povinnosti – prvních sedm dní po úmrtí drží tzv. šiva – říkají zvláštní modlitby, jsou na ně kladeny také mírnější požadavky ohledne sváteční liturgie. Muži se během sedmi dnů šivy neholí. Po uplynutí šivy až po zbytek roku od úmrtí říkají pozůstalí při bohoslužbách Kadiš sirotků, která je tak někdy mylně považována za „modlitbu za mrtvé“ – jejím cílem je ovšem naopak utěšit pozůstalé a posílit jejich víru v Boha a vůli k životu. Po uplynutí jednoho roku říkají pozůstalí kadiš již jen během výročí úmrtí jejich příbuzného. Bývá také zvykem v období po pohřbu studovat Mišnu na paměť zesnulého. Také po studiu Mišny (ústní zákon) věnovaném zesnulému se říká zvláštní modlitba. Na hroby je zvykem dávat místo květin a svíček kamínky, ke hrobům významných učenců se pak připojují i přání nebo prosby napsané na kousku papírku. ⁸⁾

Židovský kalendář se od našeho běžného kalendáře nejnápadněji odlišuje letopočtem, který se různí o 3760 let. Zatímco náš kalendář se řídí pohyby Slunce (1rok = 365 dní), tak se židovský kalendář orientuje podle pohybu Měsíce (1 rok = 354-355 dní). Toto stanovení letopočtu by bylo velice problematické pro židovské svátky, protože svátky musí začínat v určitém ročním období. Proto se lunární kalendář musí korigovat: sedmkrát za 19 let se před pesachový měsíc adar vsouvá dodatkový měsíc, tzv. adar bejt („druhý“ adar). První den každého měsíce je polosvátkem.

Měsíce běžného roku:

1. tišri (září-říjen) : „Měsíc princů“ a „silných“. Zahrnuje velké svátky Róš ha-šaná, Jóm kipur a Sukot

2. (mar)chešvan (říjen-listopad) : V tomto měsíci došlo k potopě světa. Nejsou v něm žádné svátky.

3. kislev(listopad-prosinec) : Slaví se v něm svátek Chanuka.

4. tevet (prosinec-leden) : v tomto měsíci je v Izraeli období dešťů. Jediným svátkem v tomto období jsou poslední dny svátku Chanuka.

5. švat (leden-únor) : Patnáctý den měsíce se slaví T“U bi-š´vát

6. adar (únor-březen) : tento měsíc je naplněn hojným požehnáním, spadá pod něho Mojžíšovo narození

7. nisan (březen-duben) : na toto období připadá svátek Pesach, při jehož slavnosti byl obětován beránek.

8. ijar (květen) : Takto se v Izraeli nazývá slunný jarní měsíc.

9. sivan (červen-červenec) : tento měsíc se slaví svátek Šavout. Znamená přátelství a lásku mezi všemi lidmi.

10. tamuz (červenec-srpen) : Navozuje negativní nálady. V tomto měsíci se neslaví žádný svátek, naopak se 17. tamuru připomíná den smutku.

11. av (srpen) : Tento měsíc se připomíná zničení obou chrámů. 15. den měsíce je dnem radosti. Podle tradice Talmuchu se všechny dívky odebírají k moři nebo do vinic a tancují tam tak dlouho, dokud si nenajdou nějakého muže.

12. elul (srpen-září) : neslaví se žádné svátky ani se nepřipomínají dny smutku. Celý rok se židé připravují na nadcházející rok a smíření s bohem a bližními.

Paní Zuzana Peterová a její manžel Václav mají čtyři vlastní děti ve velkém věkovém odstupu. Zuzana vyrůstala v rodině, kde maminka i babička byly ortodoxní Židovky a dodržovaly všechny svátky a tradice. Matka i babička paní Zuzanu vychovávaly v židovských tradicích a lpěly na přísném dodržování, přesto si nepřály, aby paní Zuzana tíhla k tomuto náboženství. Velice silně v sobě ještě měly zakořeněný strach z 2. světové války a hrůz, které byly na Židech po staletí páchány.

Pan Václav vyrůstal v katolické rodině, ve které byli kněží po pět generací. V domě, ve kterém vyrůstal pan Václav bydlel také Žid. Na základě jejich seznámení začal tíhnout k židovství a prostřednictvím svého „židovského učitele“ se o něj intenzivně zajímal. Od svého dětství hraje na varhany. Hru na varhany chtěl také studovat na vysoké škole, ale protože doprovázel mše v katolickém kostele, nebyl z politických důvodů přijat. Dnes na tento hudební nástroj dává soukromé hodiny. Jeho znalost židovské historie a celého náboženství byla již v době, kdy se s paní Zuzanou potkali značně větší než-li její.

Když se narodil prvorozený syn David, věděli že jeho i své další děti povedou k judaismu. Rodina dodržuje všechny svátky, přestože jejich dvě dcery právě prochází pubertou a prý občas těžko nesou, když se nemůžou dívat třeba na svůj oblíbený seriál. Jsou si ale vědomi, že v dnešní poměrně uspěchané době je např. Šabat den, kdy se celá rodina sejde, povídají si a traví spolu čas, což je pro ně nadmíru důležité. Svátek Sukot neboli svátek stanů, neslaví přesně podle tradice, jelikož tento svátek spadá na říjen nebo listopad a spočívá v tom, že každý Žid by měl strávit, alespoň jednu noc v přístřešku z větví nebo ve stanu. V rodině Peterových mají na zahradě postavený přístřešek z větví, ale přiznávají, že v něm nespí. Svátek Purim - velké veselí, správně by se měl Žid opít. Slaví Pesah - osvobození Židů z egyptského zajetí. Den usmíření - Jom Kipur - den, kdy jezdí po příbuzných a známých a prosí za odpuštění. Svátek Šabat slaví v pátek od zatmění slunce do zatmění v sobotu. Nesmí sami rozsvítit ani zhasnout světlo. Peterovi měli v tento den velký problém třeba se světly na schodišti v domě, když ve večerních hodinách otevřeli dveře, jejich pohybem způsobili rozsvícení světla na chodbě (představme si např. takzvaného kosmonouta u domovních dveří). Tento problém vyřešili tím, že v pátek v podvečer se automaticky spustí na chodbě světla a svítí celou noc, tuto energii platí jenom oni. Dále nesmí vařit, proto navaří dopředu a jídlo pak nechají ohřívat, popřípadně dodělávat v samoohřívači a jídlo mají stále teplé. Nesmí ani pustit televizi, rádio či internet. Paní Zuzana říkala, že to působí největší problém jejich dcerám, ale i přesto, že se jim nechce, tradici neporušují. Při tomto svátku si povídají, odpočívají a přemýšlí, hlavní je býti s rodinou. Peterovi též dodržují Chanuku - svátek světla, kdy každý den zapalují jednu svíci. V jejich bytě bylo k vidění několik těchto typických svícnů. Při dodržování svátků a všech půstů s nimi souvisejícími je vždy nejdůležitější, aby nebyl ohrožen život věřícího, proto se staří lidé, nemocní a děti vždy chovají tak, aby se neocitli v ohrožení.

Pan Peter konvertoval k židovství po 39 letech. Konverze mu byla uznána až na třetí pokus. Základem je umět hebrejsky a znát všechny svátky, tradice, historii, vše co se týká judaismu. Součástí konverze je i obřízka. Tyto zkoušky jsou velmi těžké a není vůbec snadné je složit, pana Václava se například ptali, zda je možné jíst lidské maso, což je mravně nepřipustitelné, ale podle Tóry přípustné. K židovství může konvertovat v podstatě každý člověk, který se chce stát Židem, věří v toto náboženství ze zcela čistých myšlenek, nikdy nikdo nemůže konvertovat kvůli někomu jinému - manželovi, manželce - to je zcela nepřijatelné. Paní Zuzana a pan Václav měli před měsícem svatbu v synagoze a tím dovršili celou konverzi. Na židovské svatbě tančí vždy jen ženy se ženami a muži s muži. Paní Zuzana musela mít dlouhý rukáv a za svědka jim šel rabín.

Paní Zuzana pracuje v židovské obci jako psychoterapeutka a zároveň ještě píše knihy. Druhý nejstarší syn pracuje v židovské obci i se svojí ženou, která pracuje v očistné lázni mikve, jež slouží k očištění žen po menstruaci. Nejstarší syn David studuje desátým rokem na rabína v Izraeli. Během studia na rabína je důležité s druhým studentem rozebírat Tóru a diskutovat nad jednotlivými větami - rozvíjet tím tak své myšlení.

Pečlivě dbají, aby jejich strava byla košér, i když přiznávají, že u mléka je to těžké - jelikož aby mléko bylo košér musí být dojeno Židem a nesmí se ho dotknout nikdo, kdo není Žid, proto se takové mléko vozí přímo z Izraele a v České republice ho kupují spíše Židé, kteří pochází třeba právě z Izraele, jelikož je poměrně drahé. Nesmí například jíst vůbec vepřové maso. Pečlivě oddělují nadobí, které používají k přípravě a konzumaci masa a nádobí na mléčné výrobky. Znají všechny košér potaviny a ty také jedí. Na dveřích mají též přidělenou mezzuzu, schránku v níž je umístěný ručně psaný srolovaný svitek se dvěma pasážemi z Tóry. Mezzuza by se dala přirovnat k nápisům napsaným nade dveřmi křesťanských stavení.

Zajímavé je, že dodržují Vánoce, které ovšem neslaví jako křesťanské svátky, ale pěknou tradici. Paní Zuzana vyprávěla, že tyto svátky přímo miluje a slaví je se vším všudy - stromeček, dárky, kapr, ale bez koled. Slaví i nový rok. Velikonoce, ale považují vyloženě za křesťanské svátky a tudíž slaví jen Pesach. Pan Václav nám pověděl, že Velikonoce vychází ze židovství, poslední večeře Ježíše. Rodina Peterova za bývalého režimu zvažovala odchod do Izreale, to se jim ale nezdařilo. Na otázku zda mají nějaké problémy či potíže s dodržováním svátku odpověděli, že v dnešní moderní době jde vše. Možností je mnoho a nejsou v ničem omezováni.

Na závěr nám pověděli, že na židovství je nejdůležitější pochopit ho, poruzumět mu a ne automaticky přijmout.

Cílem našeho výzkumu bylo dojít k odpovědi, zda je rozdíl mezi dodržováním svátků a tradic u ortodoxního Žida a věřícího, který k tomuto náboženství konvertoval. Na základě rozhovoru s s ortodoxní Židovkou a Židem, který konvertoval jsme zjistily, že svátky dodržují stejně. Konvertita musí znát podrobně celou historii a zásady judaismu, a proto klade větší důraz na veškerá pravidla a jejich dodržovaní. Narozdíl od rodilého Žida, který tato pravidla podrobně znát nemusí a záleží jen na jeho postoji k víře, zda bude dbát na dodržování hlavních svátků jako jsou Purim, Chanuka, Jom Kipur, Sukot, Pesach. V České republice není v dnešní době žádný zásadní problém v dodržování tradic, obřadů a svátků. Ortodoxní Židé stejně jako konvertité dodržují hlavní svátky.

Z poznání problematiky konverze jasně vyplývá, že konvertita se stavá Židem zcela dobrovolně, je to jeho rozhodnutí, a proto je jasné, že svátky a tradice, tak jako obřady dodržuje rád a jeho znalosti nemůžou být jen povrchní. Musí mít o náboženství mnohem širší přehled než Žid, který svou náboženskou příslušnost zdědil po matce.

Na základě zjištěných podmínek konverze a vůbec přístupu k náboženství, jaký musí mít budoucí konvertita, lze usoudit, že konvertující věřící striktně dodržuje a hlavně důsledně zná veškeré židovské tradice a svátky, jelikož stát se Židem nelze kvůli někomu jinému, ale pouze z vlastního přesvědčení.

http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/10119576319-fenomen-dnes/207452801370032-09.08.2007-23:00-zidovsti-sousede.html?from=20

Doleželová, Jana, Putík, Alexandr, Šedinová, Jiřina, Židovské svátky a tradice, Praha, Židovské muzeum, 1995

Newman, Ja´akov, Sivan, Gavri´el, Judaismus od A do Z, Praha: Sefer, s.r.o., 1992

Divecký, Jan, Židovský kalendář a jeho svátky, Praha, Židovská obec, 2000

Camus, Jean-Yves, Derczansky, Annie-Paule, Svět Židů Brno, KMa, s.r.o., 2008

prezentace_zidi.ppt prezentace

Počet shlédnutí: 72