obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


judaismus_-_vrbicka_svobodova_nova_vocilkova

Citace:

Vrbická, Svobodová, Nová, Vocilková Vlast židovského národa [online] Hospodářská a kulturní studia (Provozně ekonomická fakulta ČZU), 2010. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki-pkokaisl/doku.php?id=judaismus_-_vrbicka_svobodova_nova_vocilkova

Vlast židovského národa

Výzkumná otázka

Co považují Židé, kteří žijí v České republice, za svou pravou vlast a proč žijí právě zde?

Podotázky:

  • Žijí zde někteří rodilí Židé od dětství nebo se přistěhovali, popř. za jakým účelem?
  • Jestliže je jejich vlastí Česká republika:
    • Co je pro tyto Židy, kromě vlastenectví, stěžejním důvodem pro život v této zemi?
  • Jestliže je jejich vlastí Izrael:
    • V případě, že za svou vlast považují Izrael, chtěli by se, chystají se nebo si plánují přestěhování do své právé vlasti?
    • Kdyby se některým naskytla možnost se do Izraele odstěhovat (za předpokladu dostatku finančních prostředků, zajištěné práce, rodinné zázemí), skutečně by tak učinili?
  • Navštívili někdy, alespoň jednou v životě, svou pradávnou vlast?
  • Čím je pro Židy Izrael?

Úvod

Dané téma jsme si vybraly, jelikož je v Praze poměrně známé historické židovské centrum a i nyní zde žije velké množství rodilých Židů. Tato tématika nás zaujala, protože se z historického hlediska většina českých panovníků pokoušela z našeho území židovské občany vyhnat. I přesto, že byl ve 20. století vytvořen židovský stát Izrael, většina Židů v Čechách zůstala. Touto problematikou se moc literatury nezabývá, a proto jsme se ji rozhodly prozkoumat a alespoň trochu objasnit, jak to ve skutečnosti je. Naše výzkumná otázka „Co považují Židé žijící v Čechách za svoji vlast a proč?“ měla zhruba rozdělit respondenty na ty, kteří považují za svou vlast Izrael a ostatní, kteří jsou doma v České republice, popřípadě v některé jiné nezmíněné zemi.

Na začátku naší práce bychom vás chtěly seznámit s podstatou židovské víry, dějinami Izraele a samotnými dějinami Židů v Čechách.

Úvod do judaismu

Judaismus je nejstarší monoteistické náboženství, které vzniklo přibližně ve 3. tisíciletí př. n. l. na území dnešní Palestiny. Podstatou tohoto náboženství je uctívání jediného a pravého Boha, který je nezobrazitelný, nepopsatelný a jeho jméno je nevyslovitelné. Židé používají pro jeho pojmenování výrazy jako „Adonaj“ (Pane můj), „Hašem“ (jméno), „Elohim“ nebo „Jahve, Jehova“ (JHVH).

Základ judaismu tvoří Tanach (hebrejská Bible), který se skládá z Tóry (Pentateuchu), prorockých knih a spisů. Každý Žid má od mala povinnost Tóru studovat a veškeré jejich konání by mělo být v souladu s Tórou. Proto také vznikl výklad posvátných textů, nazývaný Talmud (učení). Ten vysvětluje, jak dodržovat židovské zákony a jak jim rozumět. Talmud tvoří Mišna, což je zapsaná rabínská ústní tradice a Gemara, která obsahuje zamýšlení a komentáře k Mišně.

Vnějším symbolem smlouvy mezi Bohem a Židy je obřízka. Ortodoxní Židé striktně dodržují mnoho pravidel, které se týkají každodenního života, včetně oblékání a jídla (Košer). Nejdůležitější vizí tohoto náboženství je očekávání příchodu Mesiáše, který má znamenat konec světa a spasení izraelského národa.

Dějiny Izraele

Dějiny Izraele začínají podle židovské tradice přibližně 2 000 let př.n.l., kdy se dnešní Izrael nazýval Kanaán. Tehdy sem, do země zaslíbené, přišel židovský praotec Abrahám se svými blízkými na příkaz Boha. V Kanaánu však po čase nastal hladomor, a tak Izraelité přesídlili do Egypta, kde upadli do otroctví. Mojžíš po 400 letech lid zachránil a odvedl z Egypta zpět do Izraele. Návrat trval 40 let putování pouští.

V roce 1020 vzniklo izraelské království v čele s vojevůdcem Saulem, po jeho smrti se králem stal David, za jehož vlády byl hlavním městem zvolen Jeruzalém. Nástupcem Davida se stal Šalomoun, který nechal postavit Jeruzalémský chrám. Vývoj izraelského království byl provázen rozporem mezi severní a jižní částí země. Vznikla dvě království – jižní judské a severní izraelské. Izraelské království zaniklo roku 721 př.n.l. dobytím hlavního města Asyřany. Judské království zaniklo dobytím Jeruzaléma Babylonskou říší (roku 578 př.n.l.), kdy bylo obyvatelstvo zavlečeno do Babylónie. Po rozvratu Babylónské říše nebylo již zaniklé království obnoveno.

V roce 63 př.n.l. dobyli Jeruzalém Římané. Roku 66 proběhlo protiřímské povstání, které skončilo porážkou Židů. Vypálený Jeruzalémský chrám již nebyl obnoven a dodnes se zachovala jen západní zeď zvaná Zeď nářků. V následujících letech došlo k dalším židovským vzpourám, opět neúspěšným (v letech 132 – 135). Kvůli těmto povstáním byli Židé vyhnáni a na 2 000 let rozptýleni po celém světe (diaspora).

Budování novodobého Izraele probíhalo v řadě přistěhovaleckých vln. První vlna proběhla v letech 1882 – 1903. V té době již existovala myšlenka sionistického hnutí, které usilovalo o založení židovského státu v Izraeli. Sionistický kongres vyhlásil rozhodnutí ustanovit domov pro židovský lid v Izraeli. Druhá přistěhovalecká vlna proběhla v letech 1904 – 1914 kvůli drsným pogromům, které byly proti Židům podnikány ve východní Evropě. Po první světové válce byla svěřena správa Palestiny Velké Británii. Třetí přistěhovalecká vlna proběhla v letech 1919 – 1923, čtvrtá v roce 1924 a pátá v letech 1923 – 1939, kdy přicházeli zejména uprchlíci před nacismem.

Přistěhovalecký proces doprovázelo napětí mezi židovským a arabským obyvatelstvem, který vyústil v ozbrojené konflikty. Británie novému přistěhovalectví bránila. Za 2. sv.války byla vyhlazena převážná část evropských Židů. Po 2. sv. válce OSN v roce 1947 rozhodla o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Arabská strana rozhodnutí odmítla.

14.5.1948 byla vyhlášena nezávislost Izraele. Od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí trvající dodnes.

Historie Židů na území dnešní České republiky

První Židé se na území dnešní České republiky usadili asi v 10. století. Přicházeli po obchodních stezkách od jihu přes Alpy a od východu přes Balkán. Písemně jejich přítomnost na území Čech a Moravy dokládá pro 10. století zpráva židovského kupce a lékaře Ibrahima ibn Jakuba, který někdy v letech 965 – 966 navštívil střední Evropu a Prahu. Zaznamenal přítomnost Židů ve městě, ale šlo pouze o průchozí obchodníky, kteří si podél cest zřizovali sklady a dočasně či natrvalo se tu usazovali.

Postavení Židů bylo až do první křížové výpravy poměrně příznivé - obchodovali volně s naturálními produkty i hotovými výrobky, mohli si svobodně volit, kde budou bydlet, mohli provozovat řemesla, získávat půdu, domy apod.

Právní ochrana Židů byla však nedostatečná a plně se projevila v průběhu křížových výprav. Roku 1096 bylo židovské obyvatelstvo vydáno napospas drancování, před kterým množství Židů uprchlo do Polska či Uher. Tato výprava pro ně měla katastrofální následky. V Praze zanikla jedna z osad, křižáky byli nuceni ke křtu, přičemž ty, co odmítli, zabíjeli.

Také v průběhu dalších křížových výprav byli Židé, přes zákazy a varování církevních i světských autorit, znovu vražděni a nuceni ke křtu. K radikálnímu zhoršení situace došlo po čtvrtém lateránském církevním koncilu (1215), který nařídil segregaci židů od křesťanského obyvatelstva a přikázal jim nosit zvláštní označení (většinou žluté kolečko nebo žlutý klobouk). Za hlavní zdroj obživy jim určili jen obchod s penězi, jehož podstatou byl obchod s úroky.

První privilegia vydal Židům Václav I. a Přemysl Otakar II., který roku 1254 vydal Židovská statua. Na základě těchto výsad se stali královským majetkem, útok na ně byl chápán jako útok proti samotnému králi a jeho zájmům. Za všechny tyto výsady však musela židovská obec platit vysoké daně a poskytovat mu půjčky.

Za vlády Václava IV. se situace zhoršila, roku 1385 zrušil veškeré dluhy u židovských věřitelů, z nichž mnohé navíc nechal zatknout. Roku 1389 se v Praze odehrál velký pogrom.

S nástupem Ferdinanda I. Habsburského roku 1526 se začala situace zlepšovat. Roku 1527 Židům potvrdil jejich privilegia a v následujících 15 letech se počet pražských Židů zdvojnásobil.

Situace se však opět zhoršila za vlády Karla VI., který vydal roku 1726 translokační reskript, ten nařizoval uzavření Židů do ghett a zákon stanovující maximální počet židovských rodin v zemi (familiantský zákon). Horší opatření zavedla Marie Terezie, která je roku 1744 vypověděla z Čech a o rok později z Moravy a Slezska. Poté byl však zaznamenán obrovský hospodářský pokles, a tak bylo od dalšího vyhánění upuštěno.

Za vlády Josefa II. bylo roku 1781 zrušeno nevolnictví a označování Židů. Bylo jim povoleno studium na universitách, povolen výkon dříve zakázaných zaměstnání, což vedlo ke zlepšení sociálního postavení Židů.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava roku 1939 byli Židé postupně vyřazování z hospodářského a společenského života. Ústředna pro židovské vystěhovalectví se je nejdříve snažila donutit k emigraci, pak ale změnila strategii a donutila pražskou židovskou obec, aby vykonávala nacistická nařízení a podílela se na deportacích Židů.

Od podzimu 1941 byli Židé hromadně transportováni do ghett na východ a do vyhlazovacích táborů. Holocaust přežilo necelých 10 procent českých a slovenských Židů, jejichž majetek byl úplně zabaven. Ze 120 tisíc Židů žijících před válkou na území Čech a Moravy zahynulo 80 tisíc v koncentračních táborech, 20 tisícům se podařilo utéct před deportací a z 20 tisíc lidí, kteří holocaust přežili, většina emigrovala v letech 1948 a 1968. Majetek obětí holocaustu připadl státu.

Roku 1991 byla dříve komunisty ovládaná Rada židovských náboženských obcí přeměněna na Federaci židovských obcí, která v současnosti sdružuje deset židovských obcí na území ČR. Židovské komunity mohou opět svobodně provozovat náboženské a kulturní aktivity. Dnes žije v ČR asi 4 000 osob židovského vyznání.

Literární řešerše

K dané výzkumné otázce jsme nalezly více publikací, které se jí nepřímo týkají.

Jednou z nich byla kniha Theova cesta, kde se píše „ Ale rabbi Eliezer snil jako dobrý občan Izraele o návratu všech Židů z celého světa do zaslíbené země. To se ale vždycky neshodovalo s názorem těch, jichž se to týkalo. Židé z diaspory často raději zůstávali na místě, přímo v srdci oněch míst s bohatou pamětí, kde žili jejich rodiče a kde oni sami prožili svůj život. To byl i případ mnoha pražských Židů.“ 1)

V další knize s názvem Putování - Dějiny Židů říká autor: „ Kamkoli přijdu, setkávám se s Židy zářící hrdostí na Izrael. Jsme jeden národ, schopný milovat současně zemi, v níž žijeme, a Izrael tak, jako člověk miluje matku a otce.“ 2)

Poslední citáty, které zde uvedeme, jsou z knihy Svět Židů. „ Dokonce i Židé, kteří o usazení v Izraeli zájem neměli - a těch byla většina, na něj hleděli s pýchou; podporovali izraelský stát svými hlasy, peněženkami a ve chvílích vážných krizí i svou krví.“ 3) I když kniha uvádí, že se většina Židů do Izraele přestěhovat nechtěla, tak platí, že: „ Po staletí sem Židé ve stáří přijížděli ze vzdálených zemí, aby tu zemřeli a byli pochováni blízko místu, kde bude nejprve vyhlášeno vykoupení.“ 4)

Metodologie

K výzkumu jsme získávaly informace různými způsoby. Prvním způsobem byla studie dokumentů, ale stěžejním se stal kvalitativní semistandardizovaný rozhovor.

  • Studium dokumentů

Tato forma sběru dat je úzce spjata s naší literární rešerší popsanou výše, jelikož jsme potřebovaly získat některé publikace pro rešerši, zároveň jsme i při studiu knih sbíraly data pro náš výzkum.

  • Semistandardizovaný rozhovor

Předem jsme si připravily pár základních otázek, které byly pro všechny respondenty stejné. Podle odpovědí jednotlivých dotazovaných jsme dále otázky rozvíjely, doplňovaly, popřípadě se ptaly na další detaily. Také jsme si připravily některé doplňující a rozvíjející otázky, abychom měly záchytné body. Tím jsme tedy otázky rozšiřovaly podle jednotlivých odpovědí.

Za náboženství jsme si zvolily židovství, proto nebylo zrovna snadné sehnat nějaké ochotné respondenty, kteří by na naše otázky odpovídali. Proto jsme zkusily zvolit jiný přístup a začaly jsme shánět odpovídající subjekty elektronicky. K tomu jsme zvolily komunikaci přes e-mail a oblíbený facebook. Tam jsme našly zájmovou skupinu týkající se židovství. Naštěstí jsme v této skupině narazily na pár členů, kteří byli natolik ochotní se na rozhovoru s námi podílet. Nakonec bylo pro obě strany přijatelnější uskutečňovat rozhovory skrze elektronickou podobu. Výhodou této použité techniky sběru dat může být, že se respondenti cítí o něco více anonymní, tudíž se i více otevřou. Dále tu je časová nenáročnost. Kupříkladu na e-maily se dá odpovídat v průběhu dne, jelikož se dialog nemusí vést celistvě v kuse, ale je stále navazovatelný. Naopak nevýhodou bylo, že při osobním setkání s dotyčným nejenom mluvíte, ale i vidíte jeho reakce, mimiku, gestikulaci. Promlouvá k Vám i řečí těla. V elektronické podobě jen velice těžko odhalujete jeho pocity. Za další nevýhodu by se dalo označit, že není vždy jisté s kým „mluvíte“ a zda-li jsou odpovědi pravdivé. Stejně tak Vám ale může lhát respondent i při osobním setkání.

I přesto, že se rozhovory uskutečňovaly (zvláště pro respondenty) za velmi přijatelných podmínek, tak jsme se ve velké míře setkaly s nezájmem. Nejednou jsme byly odmítnuty. Samozřejmě k tomu velkou měrou přispívala i naše výzkumná otázka, která se pro některé stala velice choulostivou a osobní záležitostí.

Díky této technice sběru dat se ale náš vzorek velmi rozšířil a stal se velice pestrým.

Také jsme se přesvědčily, že je absolutně nemožné (v našem případě tím více) vyhodnocovat kvalitativně sebraná data kvantitativní metodou, jelikož měli vesměs všichni respondenti jiný názor. Naše použitá metoda a technika sběru dat je vhodná pro každého bez ohledu na předchozí zkušenosti. Zaručuje dostatek času na vypracování otázek a na reakci, případně na doplňující otázky.

Samozřejmostí se stává slušnost, kultivovanost projevu a správná gramatika.

Vlastní práce

Otázku vlastenectví Židů nelze jednoznačně zodpovědět. Častá odpověď našich respondentů byla, že za svou vlast považují Českou republiku, ale na Izrael jsou velice hrdí. Většinou zde setrvávají, jelikož zde mají svoje zázemí, a to v podobě rodiny, přátel, práce, ale i z finančních a politických důvodů. Právě politická otázka je velmi aktuální i z hlediska nadcházejících voleb. Příkladem může být mladý rodilý Žid, který se vyjádřil slovy: „Nicméně, srdce nesrdce, jestli se tady někdy do vlády dostane člen KSČM, tak vyhazuji občanku do koše a běžím na izraelskou ambasádu pro papíry pro imigraci.“ V nedávné minulosti hrála politická otázka také velice důležitou roli pro starší generaci Židů, kteří se potýkali s problémy diskriminace ve 20. století. Je pochopitelné, že jsme se i s tímto často setkávaly. Konkrétně můžeme zmínit zástupkyni starší generace, která se v té době se svou rodinou neúspěšně pokoušela o ilegální přechod českých hranic.

Zejména postarší respondenti zde setrvávají právě z finančních a rodinných důvodů, ale také u nich hraje roli věk a jazyková bariéra, kvůli které svoje zázemí nechtějí měnit. I teprve padesátiletá žena tvrdí: „…anglicky si umím říct tak leda o chleba, případně se zeptat na cestu.“ Také se projevuje sentimentalita, která zde některé stále drží. „Jsou zde pohřbeni moji rodiče i prarodiče. Tato země je pro mě domovem, sdílím tento názor se svým otcem, který se cítil být českým Židem.“

I když někteří považují za svoji vlast Českou republiku, většina jich už Izrael alespoň jednou v životě navštívila. Samozřejmě také proto, že jsou na něj z hlediska svého židovského původu pyšní. Na vycestování Izraele se podílí i židovská obec, která poskytuje mladým rodilým Židům příspěvky na cestu a pobyt. Setkaly jsme se se ženou, která je Židovkou, žije v České republice, cítí se zde doma, ale: „v Izraeli jsem se byla podívat, ale je to pro mě země jako kterákoliv jiná.“

Z hlediska otázky návštěvy Izraele jsme se dále ptaly, zda by se za příznivých podmínek (finanční důvody, rodinné důvody apod.) nechtěli někteří do Izraele přestěhovat. Jeden z respondentů uvedl: „O vystěhování do Izraele jsem vážně uvažoval dvakrát v životě – poprvé jsem byl fascinovaný zemí, lidmi, podmínkami, podruhé tam mermomocí chtěla žít má tehdejší přítelkyně. Situace se změnila a nyní spojuji svůj život s Čechami.“

Další skupinou lidí jsou ti, kteří považují za svou pravou vlast Izrael. Pro mnohé je Izrael právě zaslíbenou zemí. Mladý rabín z Moravy se cítí doma víc v Izraeli. „Žil jsem 10 let v Izraeli a za 2 roky se tam chystám zpět. Moje žena a děti jsou Izraelci, takže v našem případě se prostě vracíme domů.“ Otázka vlastenectví a sionismu je úzce spjatá, setkaly jsme se také s názorem ženy, která vyrůstala v sionisticky orientované rodině a věří v sionistické ideje. „Izrael je pravlast i vlast pro všechny Židy, tedy i pro mě.“ Kuriozitou je jedenapadesátiletá rodilá Češka, která není Židovkou ani s židovstvím nemá nic společného. Přesto se chce kvůli svému pohnutému životnímu osudu Židovkou stát. Už tři roky konvertuje. Před třemi lety se do Izraele náhle zamilovala a považuje ho za svou „Zemi zaslíbenou“. Po otázce co považuje za svou skutečnou vlast, odpověděla: „pro mě okamžitě bez přemýšlení Izrael, a to jsem tam nikdy nebyla a před zhruba třemi lety jsem o jeho existenci téměř nic nevěděla.“

Velice nás překvapily odpovědi některých respondentů, kteří nepovažují za svou vlast Izrael ani Českou republiku. Konkrétním příkladem je mladý muž studující v Praze, který považuje za svou vlast Slovensko. Dále bychom citovaly starší ženu. „Určitý vlastenecký vztah cítím k Velké Británii, kde se narodila moje matka. Často a velmi ráda tam jezdím, ale mou vysněnou zemí je Austrálie.“ Sami tedy vidíte, že odpovědi jsou velmi rozmanité. Názor na danou problematiku si tak každý může utvořit sám.

Závěr

V průběhu našeho výzkumu jsme se potýkaly s mírnou neochotou dotazovaných. Námi zvolení respondenti se naneštěstí zdáli poněkud uzavřenější než respondenti ostatních výzkumných skupin. K tomu ale také přispívala naše výzkumná otázka, která se zdála dotazovaným příliš osobní, ale i přesto jsme získaly velice široký a rozmanitý vzorek dotazovaných.

Závěrem nemůžeme jednoznačně říci, kde se Židé cítí skutečně doma a jakou zemi považují za svou pravou vlast. Jde o velice individuální záležitost. Každý má svůj domov někde jinde, nehledě na původ nebo víru. Není ale příliš překvapivé, že většina rodilých Židů se do své pradávné vlasti alespoň jednou jela podívat, i když ani nezatoužili po tom, se do Izraele přestěhovat.

Celý výzkum nám pomohl alespoň trochu pochopit danou problematiku. Jako plus také hodnotíme, že jsme se setkaly s lidmi, které bychom jinak nepoznaly. Jelikož jsme v odborné literatuře nenašly žádný jiný výzkum, který by se touto problematikou přímo zabýval, domníváme se, že by bylo na místě uskutečnit nějaké rozsáhlejší zkoumání, které by se týkalo i příslušníků židovského původu v celosvětovém měřítku.

Seznam literatury a pramenů

Internetové zdroje
Knižní publikace
  • LANGE, Nicholas de. Svět Židů. Praha : Knižní klub, 1996. 240 s. ISBN 80-7176-325-X.
  • MAJEROVÁ, Věra; MAJER, Emerich. Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství : Část I. PEF ČZU v Praze : Provozně ekonomická fakulta, ČZU v Praze ve vydavatelství CREDIT Praha, 1999. Sběr dat: Interview, s. 69 - 70.
  • PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. 2.vydání Praha: Sefer, 2001. ISBN 80-85924-33-1
  • TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. Pardubice : Kora, 1991. 262 s. ISBN 80-901092-0-9.




Počet shlédnutí: 7

1)
Theova cesta, Catherine Clémentová, Ikar 2002, str. 541, 542
2)
Putování- Dějiny Židů, Chaim Potok, Argo 2002, str. 444
3)
Svět Židů, Nicholas de Lange, Knižní klub 1996, str. 200 a 134
4)
Svět Židů, Nicholas de Lange, Knižní klub 1996, str. 208
judaismus_-_vrbicka_svobodova_nova_vocilkova.txt · Poslední úprava: 2024/05/29 19:37 autor: 127.0.0.1