Kašubové v Polsku

Citace:

Hajný Jakub, Doležal Jakub. Kašubové v Polsku [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2009. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/kasubove_v_polsku

Semestrální práce „Kašubové v Polsku“ není hloubkovou studií, nýbrž obecnějším vhledem do této – globálně spíše neznámé – problematiky. Práce se týká především etnické skupiny Kašubů v Polsku, nikoliv jejích diaspor ve světě.

Hlavní cílové body jsou:

• popis kašubské historie a jazyka jakožto základních atributů etnické identity;
• analýza současného postoje Kašubů vůči Polákům a naopak;
• analýza obecného povědomí Poláků o Kašubech;
• předpokládaný vývoj kašubské etnické skupiny do budoucnosti.

Práce je rozdělena do dvou hlavních částí. V první je nastíněna zejména historie, současnost a kulturní hodnoty kašubského etnika. Informace jsou čerpány z dostupných oficiálních pramenů a zdrojů, jako jsou internet a publikace. Cílem druhé, výzkumné části, je proniknutí více „pod povrch,“ a to pomocí rozhovorů jak s Kašubem, tak s majoritními obyvateli Polska, tedy Poláky. Zároveň je uplatněna tzv. generační metoda, která je podkladem pro pravděpodobný budoucí vývoj sledovaných bodů.

V závěru je práce shrnuta.

Kašubové žili v Pomořanech po více než tisíc let, ale jejich písemná historie začíná až 19. března 1238. Jedná se o dokument papeže Řehoře IX., v němž je západopomořský kníže Barnim I. Pomořanský titulován jako dux Slavorum et Cassubia (kníže Slovanů a Kašubů). Až do této doby nejsou o kašubském etniku ani o jeho území žádné písemné zmínky, a proto se dá říci, že do roku 1238 se Kašubové vyvíjeli pouze ve stínu ostatního pomořského obyvatelstva tehdejší doby. Dokument je však zároveň nejstarší dochovanou písemnou zmínkou o Kašubech, kterými je třeba rozumět Kašuby v Západopomořském knížectví, které existovalo od 12. do 16. století, a které bylo pod značným německým politickým a jazykovým vlivem.

Od konce 12. století existovala nezávislá knížectví s významným kašubským zastoupením také ve východním Pomoří, konkrétně Gdaňské Pomořany, kde vládl Subislav a jeho potomci. Nicméně již roku 1294 zemřel poslední z těchto potomků (Mstivoj II.), který neměl právoplatného nástupce, a proto v závěti z roku 1282 Gdaňské Pomoří odkázal poznaňskému princi Přemyslu II. Ten byl po rozšíření jeho poznaňské říše korunován na krále Přemysla II. Velkopolského. Pouze o dva roky později byl král Přemysl zavražděn a jeho země byla obsazena velkopolskými sousedy. Nicméně ani tato situace netrvala dlouho. Roku 1309 bylo celé Východní Pomoří dobyto a připojeno k Pruskému řádovému státu německých rytířů, čímž z hlediska německého vlivu doznalo stejné situace jako výše zmíněné knížectví Západopomořské.¹⁰⁾

Vývoj od roku 1309, kdy se Gdaňské Pomoří stalo územím Pruského řádového státu, Kašubům přinesl staletou germanizaci, která byla v některých obdobích prokládána polonizací, popřípadě rusifikací. Veškeré kašubské dějiny tak v těchto dobách na dlouhou dobu opět splynuly zejména s polskou a německou historií.

V bitvě u Grunwaldu roku 1410 sjednocené země Polsko a Litva zvítězily nad německými křižáckými vojsky, která se snažila Litvu obrátit ke křesťanství a výsledkem byl tzv. První toruňský mír. Další významná polská vítězství nad Pruskem vyvrcholila roku 1466 v tzv. Druhý toruňský mír, který Polsku přinesl zisk celého západního pruského území a tedy i většiny Pomoří.¹¹⁾ Je zřejmé, že od roku 1466 byli Kašubové polonizováni, a to až do konce tzv. trojího dělení Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko, které vyvrcholilo zánikem Polsko-litevské unie (r. 1795). Právě v tomto období se Kašubové ocitli opět pod náporem germanizace.¹²⁾ Po další staletí byla situace relativně neměnná až do vzniku moderního Polska.¹³⁾

Druhá polská republika oficiálně existovala od roku 1918. Faktickou změnu – významnou i pro Kašuby – však přinesl až rok 1920, ve kterém byla dořešena územní svrchovanost Polska a Pomořansko bylo oficiálně připojeno zpět k Polsku.¹⁴⁾ Po více než sto letech pro Kašuby znovu začala polonizace. Přesto se snažili prosadit myšlenku obrody kašubského jazyka a roku 1929 vzniklo v Kartuzách Regionální sdružení Kašubů (Zrzeszenié), které si kladlo za cíl uznání kašubštiny jako svrchovaného jazyka a jeho zavedení do škol.¹⁵⁾ Všechny zmíněné snahy však byly násilně přerušeny „poslední germanizační přestávkou,“ jíž byla druhá světová válka.

Během války se lid zmítal pod německým terorem. S mnohými Kašuby bylo zacházeno jako s Němci a byli nuceni narukovat do Hitlerovy armády, v níž byli pouhou potravou pro děla. Tisíce obyvatel – nejen kašubského původu – bylo zabito v bojích, při veřejných popravách nebo v nacistických koncentračních táborech. Jedinou formou pomořanských protestů byly anti-německé akce, prováděné po celou dobu války pod záštitou utajované organizace nazvané „Gryf Pomorski (Pomořský Sup).“¹⁶⁾

Po válce byli Kašubové ještě dlouhou dobu vystaveni, vlivem jejich působení v armádě Třetí říše, naprosté nedůvěře polských autorit. Často byli označováni za proněmecké separatisty. Nicméně situace se výrazně zlepšila a existoval i určitý prostor pro práci zejména intelektuálních skupin Kašubů. První taková skupina roku 1956 založila místní organizaci s názvem „Zrzeszenie Kaszubskie (Kašubské sdružení),“ které bylo později přejmenováno na dnešní „Zrzeszenie Kaszubsko-Pomorskie (Kašubsko-pomořské sdružení).“ Cílem byla a dosud je obroda kašubských kulturních hodnot a kašubského jazyka.¹⁷⁾

V současnosti Kašubové stále podléhají polonizaci, avšak stát – mimo jiné vázaný členstvím v Evropské unii – jim nabízí velké množství možností, které značně zjednodušují možnost zachování zejména kašubského jazyka a vlastní kašubské kultury. Současně mohou bezproblémově fungovat kašubské spolky a sdružení, kteří mají možnost řešit problémy ve jménu celého kašubského etnika nebo plnit jeho reprezentativní funkci.

Právní rámec, který ustanovuje postavení národnostních a etnických menšin v Polsku, je Zákon o národnostních a etnických menšinách a o regionálním jazyce z roku 2005.¹⁸⁾

Zde je uveden krátký výňatek z tohoto zákona:

„Čl. 2
3. Etnickou menšinou, ve smyslu zákona, je skupina polských občanů, která souhrnně splňuje následující podmínky:
1) je méně početná než zbývající část obyvatelstva Polské republiky;
2) zásadním způsobem se liší od ostatních občanů jazykem, kulturou nebo tradicemi;
3) usiluje o zachování svého jazyka, kultury nebo tradice;
4) uvědomuje si vlastní historickou etnickou identitu a směřuje k její deklaraci a ochraně;
5) její předkové obývali současné území Polské republiky přinejmenším 100 let;
6) neidentifikuje se s národem organizovaným ve vlastním státě.

4. Za etnické menšiny jsou považovány následující menšiny:
1) karaimská;
2) lemkovská;
3) romská;
4) tatarská.“

Je zřejmé, že ačkoliv Kašubové splňují naprosto všechny z uvedených šesti podmínek zákona, dosud nebyli prohlášeni za oficiální etnickou menšinu Polska.¹⁹⁾ Je tedy nutné je považovat za „pouhou“ etnickou skupinu.

Většího úspěchu doznala alespoň kašubština. Opět je uveden výňatek ze zmíněného zákona:

„Čl. 19
1. Za regionální jazyk ve smyslu zákona, ve shodě s Evropskou chartou regionálních či menšinových jazyků, je považován jazyk, který:
1) je tradičně užíván na území daného státu jeho občany, kteří tvoří početně menší skupinu než zbytek obyvatel tohoto státu;
2) liší se od oficiálního jazyka tohoto státu; netýká se nářečí oficiálního jazyka státu ani jazyka migrantů.

2. Regionálním jazykem ve smyslu zákona je kašubský jazyk. …“

Orgány veřejné správy jsou v této věci povinny realizovat práva příslušníků kašubštiny, přičemž musí učinit všechna možná opatření, která směřují k zachování jazyka a jeho rozvoje. Organizace, které jsou veřejnou správou pověřeny tato opatření splňovat, jsou podle zákona oprávněny požadovat od obcí a měst finanční dotace a jinou podporu, která je bezpodmínečně nutná ke splňování těchto cílů. Zákon však v návaznosti na regionální jazyk dává Kašubům i některé výhody, které mají pouze uznané národnostní a etnické menšiny. Shrneme-li je do několika nejdůležitějších, patří sem:

1. právo užívat a psát kašubská křestní jména a příjmení, obzvláště při zápisech do matriky nebo průkazů totožnosti;
2. právo všeobecné možnosti používat kašubštinu včetně školní výuky v tomto jazyce;
3. právo používat kašubštinu před orgány obce jako pomocný jazyk k polštině;²⁰⁾
4. právo na přiznání a vyplacení dávky lidem, kteří kašubštinu používají k pracovním účelům na pozicích obecních úřadů aj.;
5. právo na dvojjazyčné názvy (polské + kašubské) v obcích, kde je regionální jazyk zastoupen.²¹⁾

Jak se v dějinách měnilo polské území, měnila se i podoba území kašubského – tedy území, ve kterém byli Kašubové po staletí hojně zastoupeni.

Níže je přiložena sada map, která byla vytvořena zejména na základě informací z výzkumu prof. Dr. Józefa Borzyszkowského a zčásti i Dr. Jana Modrawského, a která reflektuje územní změny Kašubska od cca 800 n.l. až po dvacáté století.²²⁾

Pomořansko (Kašubsko) r. 800-950 n. l.	Pomořansko (Kašubsko) kolem r. 925	Pomořansko (Kašubsko) kolem r. 1180	Pomořansko (Kašubsko) kolem r. 1220
Kašubsko kolem r. 1370	Kašubsko kolem r. 1640	Kašubsko kolem r. 1660	Kašubsko v 19. stol.
Kašubsko přelom 19. a 20. stol.	Kašubsko kolem r. 1918-1939	Kašubsko ve 20. stol.

Pokud nezmiňujeme anti-nacistická sdružení, vzniklá za války, a zabýváme se pouze sdruženími, která vznikla za účelem sociálního, kulturního a hospodářského rozvoje, pak má v Pomořanech spolková činnost tradici od roku 1956. Tehdy se zformovalo tzv. Kašubské sdružení, jež bylo později přejmenováno na Kašubsko-pomořské sdružení, a které funguje a stará se zejména o zájmy Kašubů dodnes.

Jedná se o organizaci zastřešující cca 70 poboček rozmístěných po celém území Pomořan/Kašubska. Každá z těchto dílčích poboček může mít právní subjektivitu a tudíž vystupuje jako samostatné sdružení.

Zákonem schválené cíle sdružení jsou:

• podpora široké iniciativy komplexního kulturního, sociálního a hospodářského rozvoje Kašubska, Kociewa, Borówa a celých Pomořan;
• formování demokratických vztahů v regionu;
• rozvoj kašubsko-pomořanského sociálního a politického myšlení;
• povzbuzení a rozvinutí kulturní specifičnosti Kašubska, Kociewa, Borówa a celých Pomořan;
• rozšíření (zejména mezi mladými lidmi) znalostí kašubsko-pomořanských tradic;
• snaha o zachování životního prostředí.²³⁾

O ZK-P lze s jistotou tvrdit, že je v Polsku nejznámější, a to především z důvodu jeho medializace na regionální i celostátní úrovni. Mnoho lidí ho považuje za jedinou organizaci pečující o zájmy Kašubů v Polsku. Kašubskou osvětu se snaží významně podporovat i skupina mladých lidí kolem časopisu Òdroda (viz níže v podkapitole „Knihy, časopisy, obroda jazyka“ kapitoly „Kašubský jazyk“).

Kašubština je západoslovanský jazyk lechické podskupiny, jež obsahuje přechodné rysy mezi polabštinou a polštinou (krowa/karwa).

Dělíme ji do tří nářečních skupin, které se od sebe liší povahou přízvuku:

• jihokašubský dialekt (jižně od Kňscérzny);
• středokašubský dialekt (Kašubské pojezeří);
• severokašubský dialekt (pol. Hél a přilehlá pevnina).

Kašubština jako potomek staré pomořanštiny má společné rysy a slova s polabštinou (plb. tocaikă - kaš. toczk - krtek, jaunăc - juńc - mladý býk), ale i s lužickou srbštinou (kôłp - labuť, stark - děda). Již v devatenáctém století bylo poukazováno na lexikální shody s jazyky východoslovanskými (môłniô, żdac…), a proto leckterého Čecha může překvapit množství společných slov, která se v polštině nevyskytují nebo mají odlišný význam (pňmału, dokôz, klin, prawie, sklep…). Slovní zásoba kašubštiny je samozřejmě značně ovlivněná i němčinou (častá příslovce richtich, doch) a to zejména dolní (bédowac - holandsky bieden, bůten ë bënë - holandsky buiten en binnen), čímž se zvyšuje i počet společných slov s mluvenou češtinou (tasz(k)a, flasz(k)a).

Polštině se kašubština na první poslech podobá minimálně. Vinu na tom má mnohem jednodušší soustava souhlásek, která operuje pouze se dvěma řadami sykavek (š, č, ž, dž - vyslovované jako české, tzn. ne jako polské sz ani ś, a s, c, z, dz). Původní ď, ť (jako máme v češtině) se postupně, podobně jako v mnohých slovenských nářečích, vyvinulo v prosté dz, c (dzecë - děti). Údajně ještě žijí lidé, kteří umí vyslovit ř, ovšem dnes již zní vlastně vždy jako polské tvrdé sz nebo ż. Při pečlivé výslovnosti se foneticky liší slova m&ograverze (moře) a mòże (může), narozdíl od polštiny.

Kašubština se od polštiny značně liší i v tvarosloví a skladbě. Zvláštní je používání duálových tvarů ve významu množného čísla (kňł naju - u nás, wa robita - vy děláte, ale wë robice - Vy děláte, …). Minulý čas nepoužívá (jako ve východoslovanských jazycích a polabštině) sponu (jô czëł - slyšel jsem), ačkoli se v archaičtějším jazyce objevit může (jô jem czëł). Podobně jako v lužické srbštině je možné užít koncovky genetivu plurálu -ów u všech rodů (bez białków - bez žen). Mimo zmíněných se kašubština vyznačuje i mnoha dalšími zvláštnostmi.

Ve slovanských jazycích se pravděpodobně nesetkáme se složitějším systémem samohlásek. Kromě zachovaných nosových hlásek jiného odstínu nežli polského (nosové a a nosové úzké o, přecházející do u, v některých nářečích do i) se v kašubštině zachoval rozdíl mezi dlouhými a krátkými samohláskami.

Zde jsou uvedeny bližší znaky vokalického systému kašubštiny:

• dlouhé á se vyvinulo v ô;
• zvuk kolísající mezi ö a ü (prôwda, gnôt - hnát/kost);
• dlouhé é zaznamenalo podobnou tendenci jako v češtině, přešlo v i (chléb, rzéka, mlékň)
• dlouhé ó zní dnes, stejně jako v polštině, jako u (góra) - ale není homofonní s kašubským u, protože toto se vyslovuje jako ü, případně pouhé i (klucz - leckdy zní jako české klíč);
• zvuk ë (podobné germánskému ä), který vznikl na místě původních krátkých i/y (kašubština spolu s češtinou nerozlišuje i/y a vyslovuje jakousi střední samohlásku, odlišnou od polského i/y) a u (lëpa, rëba, brzëch);
• labializace²⁴⁾ o/u po velárách²⁵⁾ a labiálách²⁶⁾, značenou v novém pravopisu obrácenou čárkou. Například slovo kòło se tedy vyslovuje většinou jako /kueuo/ - na většině kašubsky mluvícího území.

Za první knihu v kašubském jazyce je považován Mostnikův překlad Lutherova Malého katechismu z roku 1643. Lze tedy říci, že první kašubská literatura se objevila v dobách reformace.

Zakladatelem ryze kašubské literatury se stal až Florian Ceynowa (1817-1881), jehož snahou byla tvorba prvního kašubského pravopisu. Zároveň používal kašubštinu jako literární a vědecký jazyk. Až roku 1866 začal vydávat první časopis nazvaný Skôrb Kaszébsko-słovjnskjé mowé, který se tehdy dočkal třinácti čísel.

Dalším významným představitelem kašubské literatury byl novinář Jarosz Derdowsczi (1852-1902), který za svůj život procestoval mnoho evropských zemí a nakonec se uchytil v USA. Mezi jeho nejvíce ceněná díla patří humoristický epos O panu Čarlinském.²⁸⁾

Roku 1912 bylo založeno hnutí Mladokašubů, v jejichž čele stál Alexandr Majkowský (1876–1938). Ten se stal autorem prvního a údajně dosud nepřekonaného alegorického kašubského románu Život a příhody Rémuse, který byl přeložen do několika cizích jazyků a zfilmován. Majkowský nezůstal pouze u tvorby knižní. Roku 1908 založil časopis Gryf, který vydával až do druhé světové války. Přispívaly do něj významné osobnosti jako Jan Karnowski, Leon Heyke (autor historicko a romantického eposu Dobrogost a Miloslava) nebo dramatik Bernard Sychta.

Vlastní časopis vydávalo od roku 1933 také sdružení Zrzeszińcë. Jmenoval se Zrzesz Kaszëbskô a velké zásluhy na tomto časopise měl např. básník a fejetonista Aleksander Labùda a básníci Jón Rompsczi a Jón Trepczik (autor dvousvazkového polsko-kašubského slovníku). Protipól tvořil časopis Klëka (1937–1939). Ten byl vydávaný ve Wejrowě a jeho hlavní představitelé byli Leòn Roppel a Józef Cenôwa. Ti však chápali kašubskou kulturu jako součást té polské.

Významnou osobností byl dále také Bernard Sychta (1907–1982), který tvořil divadelní hry. Avšak jeho nejvýznamnějším dílem se stal Słownik gwar kaszubskich na tle kultury ludowej, který zahrnoval lexikologie a frazeologie kašubštiny a dále také kašubské reálie.²⁹⁾

V roce 1999 byl Grégorem J. Schramkem a Paùlem Szczëptou založen časopis s názvem Òdroda, jehož pole působnosti není tak široké jako ZK-P, ale z hlediska jazykové obrody plní nezastupitelnou funkci.

Založení byla forma odpovědi skupiny mladých lidí na nepokrokovost staršího pokolení a především pak na obvinění, že mladá generace pouze pije pivo a nedělá pro kašubštinu nic skutečně důležitého. Cílem je vydávání časopisu v kašubštině. Každé číslo se věnuje jazyku, kultuře Kašubů, otázkám národnostních menšin, společenským problémům a literatuře.

Časopis je distribuován do všech částí Kašubska zcela bezplatně. Všichni lidé tak mají rovnocennou příležitost obohatit svou znalost jazyka. Kromě neúnavné snahy obrodit jazyk Òdroda výrazně přispěla i k tomu, že se před sčítáním lidu roku 2002 hodně mluvilo o otázce kašubské národnosti a že během sčítání bylo odhaleno mnoho nepravostí.³⁰⁾

Nutno podotknout, že velmi výraznou hroli v jazykové obrodě hraje také lepší školská situace nežli před rokem 1990.³¹⁾ V Kašubsku existuje několik základních i středních škol, kde se vyučuje samostatný předmět kašubština. Na univerzitě v Gdaňsku byl také nabídnut nový obor kašubistika-polonistika.

Nejpopulárnějším kašubským obyčejem je „Gwiôzdkama lub Paneszkama“ o Vánocích. Chlapci si oblékají maškarní kostým a jako rekvizity používají ovčí kůže, slaměné korunky, figuríny koní, koz a čápů, masky ďáblů, žebráků, kominíků a vojáků (vyrobeno z kůže a papíru). Chodí po jednotlivých domech a vytváří unikátní divadelní představení.

Na Velikonoce švihají chlapci děvčata větvičkami břízy nebo jalovce.

Kašubové se mohou pyšnit krásnými výšivkami, které mají více než staletou tradici. Původně se vyšívalo ke zhotovování krojů a teprve později byly výšivky používány pro nejrůznější zdobící účely. V osmnáctém století se například využívaly ke zdobení dámských čepců, kterým se přezdívalo „Oblečení ze zlaza“, a to proto, že byly vyšívány zlatými a stříbrnými nitěmi. Unikátní kolekci podobných uměleckých skvostů lze dne nalézt kupř. kartuzském muzeu Františka Tredera.

Při vyšívání se používá pět základních barev - zelená, červená, žlutá, černá a modrá (ve třech odstínech). Každá z těchto barev má určitou symboliku. Tři odstíny modré symbolizují nebe, jezera a moře, žlutá symbolizuje slunce, zelená lesy, černá půdu a tvrdou práci a červená oheň a krev prolitou k obraně vlasti.

Druhou, stále existující několika staletou tradicí, je lidové umění keramiky, jež ohromí svými neuvěřitelně propracovanými dekorativními prvky. Mezi typické motivy patří hvězdy, ryby, tulipány, lilie, věnečky, šeříkové větévky, to vše doplněno zprohýbanými liniemi a tečkami.

Kašubsko je také spojeno s jantarovými šperky, které lidi fascinovaly a okouzlovaly již od pradávna. Nemající přístup k technologiím, lidoví klenotníci vypracovali jednoduché metody, které byly přenášeny z gerenace na generaci jako rodinná tradice.

Výjimečným rysem kašubského umění je malba na sklo. V Kašubsku vznikla specifická podoba malování, která pracovala výhradně s květinovými vzory, ve kterých se nacházely podobizny svatých. Ty byly malovány podle dřevěných vyřezávaných předloh, výjimečně byly obtisknuty přímo na malovaná pozadí. K výrobě těchto obrazů existovalo mnoho technik, avšak nejčastěji bývala používána technika tempery a následného přelakování.

Významné místo v umění Kašubů zaujímá sochařství. Původ lidového sochařství je spojen patrně s výstavbou křížů a božích muk. Takovéto kříže a kapličky jsou nazývány „Hněvem Krista“ a v Kašubsku jsou postaveny na křižovatkách a rozcestích, ale také u mostů a jezer.

Kašubové se však neorientovali pouze na sakrální sochařství, ale i na řezbářství. Řezbáři tvořili vycházkové hole, zvířecí hlavy a hudební nástroje. Pro kašubské hudební kapely jsou typické bicí nástroje - vozembouch, který je zdoben barevným démonem s třpytivým kloboukem, nebo fanfrnoch, bukač.

Dalším, naprosto unikátním kašubským uměním, je výroba předmětů z kravských rohů. Rohy se vaří, následně se zploští a přistřihnou do tvaru šňupacích tabatěrek. Tato originální forma umění je spojena se zvláštní slabostí Kašubů pro šňupací tabák. Při vzájemném pozdravu byl šňupací tabák vždy symbolem radosti ze setkání. V Kašubsku se tradice šňupání datuje k sedmnáctého století.

Mezi velmi dobře dochované kašubské dědictví patří i krásné a jedinečné stavby. Jedná se zejména o tradiční dřevěné chaty s doškovými či rákosovými střechami. Nejčastěji používané suroviny pro stavbu těchto chat byly borovicové trámy, pečlivě navrstvené na sebe. Mezery, které mezi jednotlivými trámy vznikaly, byly vyplněny železnými pruty, slámou a hlínou.³²⁾

V praktické části byla využita metoda distančního interview,³³⁾ a to prostřednictvím internetové komunikace.

V případě Poláků probíhalo veškeré dotazování pomocí komunikačního programu Skype (dále jen „Skype“), výjimku tvořila Polka, která na dané dotazy odpovídala přes e-mail. Pro neznalost polštiny jsme jako dorozumívací jazyk zvolili angličtinu.

S Kašubem jsme veškerou komunikaci vedli pouze pomocí e-mailu. Otázky jsme mohli odesílat v jazyce českém, jelikož psané češtině dokázal porozumět. Odpovědi nám zasílal v jazyce polském.

Výhody a nevýhody metody:

Za jediné dvě výhody můžeme pokládat pouze úsporu času a peněz.

Avšak co se ušetří na této metodě, se velmi široce odrazí ve věrohodnosti získaných dat. Na povrch se totiž dostane spousta faktorů, které věrohodnost výrazně upravují, deformují a degradují.

V první řadě nastává problém komunikace. Pokud se nekoná v jazyce blízkém respondentovi (i moderátorovi rozhovoru), je pravděpodobné, že výsledná interpretace odpovědí nebude stoprocentní.

Další problém nastává v případě, kdy pokládáme otázky vědomostního rázu rázu (konkrétně šlo o zjištění povědomí Poláků o Kašubech). Lze očekávat, že respondent se bude snažit informace dohledávat na internetu. Důvodem takovéhoto jednání je obrana před pocitem nevědomosti či ponížení.

Pokud distanční interview porovnáváme s klasickým osobním interview, najdeme minimálně jednu další nevýhodu. Nemůžeme sledovat projevy neverbální komunikace daného respondenta. Dost toho dokáží vypovědět například mimické výrazy.

Tak jako u každého typu metody, i v distančním interview hraje velkou roli šíře vzorku respondentů. V tomto případe nelze výsledky zobecnit. Pro zobecňování by bylo nutné mnohonásobně rozšířit počet dotazovaných, a to jak Poláků, tak Kašubů.

Jistým řešením většiny těchto problémů, by bylo použití videové distanční metody.³⁴⁾

Generační metoda spočívá v kladení identických otázek více generacím (prarodiče, rodiče, děti), čímž je de facto speciálním doplňkem použité metody dotazování.

Získáváme jednotlivá statická data, která lze následně podrobit vzájemnému srovnání. Výsledkem je dynamizace dat v čase, tedy trend podle něhož můžeme odhadnout budoucí vývoj sledovaného prvku.

Výhody a nevýhody metody:

Pokud chceme dojít k co nejvěrohodnějším výsledkům, potřebujeme opravdu široký záběr respondentů. Jestliže hovoříme o trendu celé kašubské minority, bylo by nutné sehnat co nejvyšší počet Kašubů, u nichž by bylo možné generační metodu použít.

V časové tísni nebylo možné sehnat více než jednoho Kašuba, u něhož by mohla být generační metoda uplatněna. Výsledky této metody je tudíž nutné považovat spíše za subjektivní.

Slovenský básník, sběratel lidové slovesnosti, estetik, jazykovědec a evangelický kněz Ján Kollár (1793-1852), který se ve svých dílech zabýval myšlenkou slovanské vzájemnosti a který povzbuzoval národní cítění a kulturu Slovanů, ve svých pracích zachytil i kašubské etnikum.

Ve druhém zpěvu (Labe, Rén, Vltava) sbírky Slávy dcera truchlil nad kašubským etnikem, které se pod tlakem Němců germanizuje a jehož slovanský živel je potlačován.

„…

potom velím, aby cestu nahnul
v pravou stranu, kde jsou Kašuby,
nebo kmen ten blízký záhuby
navštíviti bol mne ještě táhnul:

Přišli pak jsme přes Lupov a Lebu
k Slavům těm, když právě strojili
přípravy se jejich ku pohřebu;

i nás Němci tuto smutnou tryznu
spolu s nimi slavit prosili,
než já s kletbou hrobařů těch zmiznu.“³⁵⁾

Další drobné zmínky o Kašubech nacházíme i v Kollárově díle O literární vzájemnosti mezi rozličnými kmeny a nářečími slovanskými. Zde se snažil prohloubit a obhájit myšlenku slovanské vzájemnosti.³⁶⁾

Středoškolský profesor, spisovatel a cestovatel Josef Müldner (1880-1954) se kašubské problematice věnoval v knize Po stopách baltických Slovanů: průvodce po sídlech a dějinách baltických Slovanů.

Některé postřehy stavil na vlastních zkušenostech, tedy na cestách, které realizoval v rámci svého vlastního bádání.

Pomořím projížděl na svých cestách do Polska a Ruska roku 1909: „Navštívil jsem … jejich³⁷⁾ města tichý Puck, Kartouzy, Wejherowo, Bytow, Chojnice, Košcierzinu, Horní Gdaňsk, Leborg, Czluchowo, Slupsk, Gdyně a Hel i středověký, pyšný Gdaňsk, kde se úplně ztráceli v německém obyvatelstvu a marně jsem se snažil z nich dostat v Pucku jiskry národního sebevědomí; zdálo se mi, že jsou neodvratně ztraceni.“³⁸⁾

Kašuby charakterizoval jako nedůvěřivé, trpné a odevzdané do vlastního osudu: „Marně jsem se vyptával na jejich národnostní poměry notáře, rybáře a učitele. Vyhýbali se přímým odpovědím a zdálo se mi, že už smýšlejí i cítí německy.“³⁹⁾

Autor vysvětlil i to, jak tvrdě Kašubové přečkávali historická období, kdy byli z jedné strany (západ) silně germanizováni, z druhé strany (východ) naopak silně polonizováni. Pozastavil se nad tím, jak moc kašubská nářečí na svých západních a východních hranicích splývají s německým, resp. polským jazykem. Proto jsou Kašubové u západních hranic považováni za Němce a u hranic východních zase za Poláky. Za vinu jazykového splývání určil Müldner nedostatek kašubské literatury, která by pomáhala zachovat ryzí kašubský jazyk.

Časopis Navýchod zveřejnil v čísle 3/2003 článek s názvem Polská vláda se o Kašuby nezajímá⁴⁰⁾ rozhovor s Paùlem Szczëptou, jenž je spoluzakladatelem a současným šéfredaktorem kašubského časopisu. Òdroda.

Na otázku „Usiluje kašubský region také o politickou autonomii v rámci Polska? Je vůbec reálná představa kašubské vlády a parlamentu?“ Paúl Szczëpta odvětil, že si není jistý, zda něco takového reálné je. Podotknul, že „… kašubské hnutí lze rozdělit na tři odnože – na ty, kteří už více práv a možností neočekávají, ty, kteří očekávají více práv v rámci úplné závislosti na Varšavě, a ty, kteří považují autonomii za nejlepší a nejpřirozenější způsob spravování naší oblasti.“ Zároveň však zmínil následující: „Oficiálně to (myšlenku samostatného kašubského parlamentu, pozn. autora) nikdo ani nevysloví, protože z toho mají lidé strach ještě větší, než ze slova autonomie. Musíte pochopit, že komunismus v Polsku Kašuby vždy obviňoval ze separatismu, náklonnosti k Němcům a z kontaktů s nacisty. Proto lidé i dnes uvažují deformovaně.“ Jako jedinou naději Szczëpta uvádí „mladé pokolení, které nežilo za lidové republiky a na její poměry si nepamatuje.“

Druhá otázka se týkala stereotypů: „Jak byste ve zkratce charakterizoval kašubskou národní povahu? Jaké jsou stereotypy o Kašubech?“ Kašubský šéfredaktor Òdrody odpověděl, že „…naše představa o nás samých se příliš neliší od toho, co o nás říkají jiní. Kašubové jsou tedy prý velmi věřící, tvrdohlaví, spořiví, mají rádi svůj jazyk… a jsou to lidé velmi vtipní.“

Bylo nutné, aby otázky byly pečlivě zformulovány a co nejvěrněji přeloženy minimálně do jednoho cizího jazyka, ve kterém by byly přístupné jak nám, tak dotazovaným. Z důvodu naší neznalosti polštiny byl zvolen jako alternativní jazyk anglický.

Použití otázek v anglickém jazyce se nakonec vztahovalo pouze na Poláky kontaktované přes Skype.

Znění otázek na Poláky (CZ+EN)

Znění otázek na Kašuby (CZ)

Obecně bylo navazování kontaktů s respondenty velmi obtížné, což jsme předpokládali.

Při oslovování Poláků přes počítačový komunikační program Skype byli pouze dva z dvaceti požádaných ochotni udělat s námi rozhovor. Vyjádřeno procentuálně, pouze 10% lidí nám vyhovělo. Další kontakt se nám podařilo získat z řad studentů oboru polonistika na Univerzitě Karlově v Praze. Nicméně rozhovor se neuskutečnil v osobní podobě, ale opět pomocí e-mailu.

S Kašuby byla situace znatelně horší. Přestože jsme ve vyhledávacích filtrech volili města s (údajnou) vysokou kašubskou koncentrací jako například Gdaňsk, Gdyně a Sopot, nepodařilo se nám zde nalézt ani jednu osobu z této etnické minority. Úspěšná nebyla ani druhá fáze hledání, kdy jsme kontaktovali galerii kašubského umění a studentský klub Pomořany. Až třetí fáze nám přinesla úspěch v podobě jednoho kašubského respondenta. Kontakt, spolu s velmi zajímavými informacemi, nám poskytla Společnost přátel Lužice.

Respondent je redaktor kašubského časopisu Òdroda.

Jméno kašubského respondenta je v textu z praktického důvodu zkracováno na „pan D“.

SOUČASNÝ STATUS KAŠUBSKÉ MENŠINY

1. Vyhovuje vám současná míra „autonomie“ (status), popřípadě jakého stavu byste v tomto ohledu chtěli dosáhnout?

Co se týče spokojenosti se současnou autonomií, pan D. hovoří o tom, že by chtěl dosáhnout několika cílů.

V první řadě by chtěl, aby Pomořany byly více nezávislé.⁴¹⁾ Slovo „autonomie,“ které bylo použito v otázce, mu velmi lichotí, ale obecně se mu Kašubové raději vyhýbají. Důvod je zakořeněn hluboko v historii, kdy bývali Kašubové raději na straně Němců než na straně Poláků. A tak dodnes u některých Poláků přetrvává jistý stereotyp, že Kašubové jsou proněmečtí separatisté, chtiví své vlastní autonomie. Nicméně pan D. poznamenal, že takovýchto podezíravých Poláků je jen velmi málo a tento mylný stereotyp je dnes velmi ojedinělý, což nám potvrdily i rozhovory právě s Poláky. Ti se sice absolutně všichni zmínili o tom, že snahou Kašubů je autonomie nebo jistý druh samostatnosti, ale o separatismu nepadlo ani slovo.

Další snahou je prosazení kašubského dějepisu a zeměpisu jako samostatného předmětu na školách. Dnes se totiž učí pouze v rámci dějepisu a zeměpisu Polska, a to ve velmi malé míře.

Z hlediska oficiálního statusu Kašubů je zde požadavek o prohlášení Kašubů za etnickou menšinu.⁴²⁾

DISKRIMINACE

2. Jsou Kašubové nějakým způsobem diskriminováni – pozitivně (zvýhodnění) či negativně?

Diskriminaci jak pan D., tak Poláci vyloučili. Co se týče rasové nesnášenlivosti, tak ta zde být ani nemůže, jelikož Kašubové na první pohled nijak odlišní nejsou.⁴³⁾

Přesto lze říci, že jistá nevraživost Poláků existuje. Více si toho lze povšimnout v místech, kde jsou Kašubové významněji zastoupeni. Kašubský respondent se zmínil kupříkladu o městu Gdaňsk. Historicky jsou s ním Kašubové silně spojeni, dokonce natolik, že si dovolují tvrdit, že je to jedno z hlavních kašubských měst. To samozřejmě vyvolává nechuť mezi některými polskými obyvateli tohoto města.

CHARAKTERIZACE KAŠUBŮ

3. Jak sami sebe, jako Kašuba, vnímáte? Pokuste se co nejvýstižněji charakterizovat kašubský národ.

Charakterizace Kašubů je velmi složitá. Není možné charakterizovat je jako kompaktní soudržnou skupinu.

Podle pana D. jsou Kašubové značně roztříštěni. Existují tři druhy národního cítění Kašubů (polské, kašubské a německé), přičemž těch, kteří se cítí být Poláky, je suverénně nejvíce.⁴⁴⁾

Navíc v Polsku existují dva spolky⁴⁵⁾, které „bojují“ za práva a svobody Kašubů. Oba však zastávají trochu odlišné myšlenky. Právě díky těmto členitostem kašubského etnika občas vznikají drobné konflikty v rámci samotné kašubské komunity, jako například při Dni kašubské jednoty v Bytowě v březnu roku 2009.⁴⁶⁾

OBECNÉ MÍNĚNÍ O KAŠUBECH

4. Jak myslíte, že vás vnímá majoritní společnost, tedy Poláci a proč?

Negativní vnímání je patrné pouze z internetových komentářů, jak již bylo řečeno výše. V každodenním životě se žádné otevřené projevy násilí neobjevují, až na drobné a přirozené výjimky.

Podle pana D. vidí Poláci Kašuby nikoliv jako samostatný národ, nýbrž jako součást národu polského. Jsou si však dobře vědomi toho, že Kašubové mají svůj vlastní jazyk, který je odlišný od Polštiny.

HLAVNÍ ATRIBUT ETNICITY

5. Co považujete za hlavní atribut své etnicity a proč? (historie, území, jazyk, náboženství, ..?)

Obecně nejuznávanějším atributem etnicity je jazyk, nicméně kašubský respondent jako nejsilnější a nejryzejší atribut vyzdvihuje pocit národního vědomí.

Kromě jazyka by se podle pana D. „dalo stavět“ ještě na kašubské historii. K tomuto dodal odhad, že do budoucnosti by vývoj mohl být i paradoxní - jazyk by pomalu mizel do ústraní a nahrazovala ho právě historie. Tomu však musí předcházet uzákonění výuky kašubského dějepisu a zeměpisu v rámci samostatných předmětů.

Ohledně jazyka někteří přední odborníci tvrdí, že jeho role je nezastupitelná. Varují, že pokud Kašubové ztratí jazyk, zároveň přijdou i o kašubskou identitu.

VÝUKA KAŠUBŠTINY V MINULOSTI A DNES (RODINNÁ ZKUŠENOST)

6. Jak probíhala výuka kašubštiny ve vaší rodině? Učili se kašubský jazyk vaši rodiče (bylo to vůbec možné)? Učil jste se kašubský jazyk vy? Učí se kašubský jazyk vaše děti? Existují čistě kašubské školy?

Celá rodina pana D. se hovorovou⁴⁷⁾ kašubštinu naučila od svých rodičů. Znamená to tedy, že se jedná výhradně o jazyk mateřský. Ve škole se jak jeho rodiče, tak on učili jazyku polskému - výuka kašubštiny ve školách je velmi mladou záležitostí, která odstartovala až po roce 1990.

Děti pan D. nemá, ale pokud by je měl, udělal by všechno pro to, aby jejich mateřštinou byla, stejně tak jako u něj a jeho rodičů, kašubština. Škola, kde by probíhala výuka kašubského jazyka, by měla být taktéž samozřejmostí.

Výuka kašubského jazyka probíhá zpravidla na základních školách a gymnáziích (děti do 15-16 let).⁴⁸⁾ Střední školy (mladí lidé do 16-19 let), které nabízí taktéž výuku kašubského jazyka, existují pouze dvě. U obou typů škol se kašubský jazyk týká vyloženě pouze kašubštiny. Ostatní předměty jsou vyučovány v polštině.

Nadějí k většímu rozšíření kašubštiny je obor polonistika-kašubistika, který má být v říjnu roku 2009 otevřen na univerzitě v Gdaňsku.

DOCHOVANÉ TRADICE

7. Četl jsem o tom, že tradicí je šňupací tabák – vyrábí se a šňupe se dodnes? Jaké další tradiční věci či aktivity jsou pro Kašuby typické?

Šňupací tabák je pravděpodobně nejznámějším kašubským zvykem. S tím souvisí především jeho domácí výroba a výroba tabatěrek z kravských rohů. V současné době domácí výroba značně slábne a je nahrazována nákupem tohoto zboží.

Do tradiční kašubské výroby patří i tzv. wësziwk (výšivky). Existují hned čtyři školy výšivky – pucká, wejherowská, żukowská, wdzydzká –, které se liší jak v barvách, tak v motivech. Dále pak nesmíme zapomenout na malování skla, které má také dlouholetou tradici.

V oblasti hudby jsou typickými nástroji tzv. „diôbelsczé skrzëpice“ (vozembouch) a „burczybas“ (fanfrnoch/bukač).

Kašubské zvyky jsou spojeny hlavně s náboženskými svátky. Pan D. nám pár z nich popsal.

Na Štědrý den chodí lidé v kostýmech po městě (kaš.: Gwiôzdkama lub Paneszkama). V tomto období, až do sv. Tří králů, chodí po domech také tři králové, kteří zpívají koledy a dostávají dary.

O Velikonocích (kaš. Jastrë) se dodržuje zajímavý zvyk, a to každodenní ranní mytí obličeje v nejbližším potoce. Důvodem je ochrana před nemocemi. Na Velikonoční pondělí chlapci šlehají dívky, nikoliv však splétanými pomlázkami jako to dělají chlapci u nás v ČR, nýbrž čerstvě ulomenými větévkami z keře jalovce nebo ze stromu břízy. Ve stejnou dobu přichází k dětem i tzv. zajc (zajíc), který jim do proutěných košíčků přináší nejrůznější pochutiny.

Bohužel většina z těchto zvyků slábne a praktikuje se čím dál méně. Více se s nimi setkáváme spíše na vesnicích, kde je smysl pro tradice silnější než ve vyspělých modernějších městech.

Svátky, které „neumírají“ a jsou zachovávány dodnes, jsou kupříkladu Sobótky (23. června, v předvečer sv. Jana). Jedná se o slavnosti, při kterých se koná zábava kolem ohně. Někdy je doplněna i obřadem nazvaným „stínání káněte⁴⁹⁾“. Dalším stále udržovaným zvykem je tradiční cesta z Helského poloostrova do Pucku, kterou podnikají kašubští rybáři v den sv. Petra a Pavla (29. června).

Existují dokonce i snahy o oživení některých zvyků. Takovým případem je i Černá svatba (kaš. Czôrné Wieselé) související s těžbou rašeliny. Na začátku května roku 2009 ve skanzenu v Klukách pod Słupskiem právě pod tímto titulem pořádají akci.

SČÍTÁNÍ LIDU – ZFALŠOVANÉ?

8. Na internetu jsem se dozvěděl, že Kašubů je údajně 350 – 450 000. Poslední sčítání lidu však ukázalo mnohem nižší počet. Čím myslíte, že to je, četl jsem názory, že sčítání bylo zfalšované – v některých oblastech komisaři přepisovali kašubskou národnost na polskou)?

Co se týče celkového počtu Kašubů v Polsku, některé studie odhadují počet 500 – 600 tisíc lidí.

Zmanipulování výsledků je s největší pravděpodobností pravdivé. Pan D. se odvolává přímo na výsledky sčítání lidu z roku 2002. Pokud bereme v potaz fakt, že právě jazyk je hlavním atributem kašubské etnicity, je zarážející, že cca 52 tisíc osob deklarovalo kašubskou mateřštinu a oproti tomu pouze cca 5 tisíc osob deklarovalo kašubskou národnost. Přitom právě ti lidé, kteří deklarovali kašubskou mateřštinu, zároveň nedeklarovali kašubskou národnost.

I přes zfalšování pan D. tvrdí následující: „Myslím si však, že sčítání nebylo daleko od skutečnosti. Dejme tomu, že 500 tisíc Kašubů v Polsku žije, jenomže jejich drtivá většina se cítí být Poláky, často díky tomu, že nerozlišují mezi občanstvím a národností.“

a) respondentka Karolina, 18 let, Gdaňsk⁵⁰⁾

b) respondent Marek, 25 let, Varšava

POVĚDOMÍ O KAŠUBECH

1. Slyšel jste někdy pojem „Kašubové“? Pokud ano, z jakého zdroje (TV, rádio, internet, kamarád, …)?

a) Karolina zná Kašuby především ze školy, konkrétně z hodiny polštiny a zeměpisu. Zmínila se také o tom, že do Kašub jezdí každé léto na dovolenou. Jen velmi zřídka zaregistruje jejich pořad v televizi nebo v rádiu, a to proto, že tato média příliš nesleduje. Upřednostňuje spíše internet. Na něm se o Kašubech dozvídá pouze tehdy, pokud to potřebuje.⁵¹⁾

b) Marek se o Kašubech učil na základní škole. Zmínil se nám i o tom, že měl kdysi přítelkyni z Gdaňsku.⁵²⁾ V médiích si občas povšimne Kašubsko-pomořanského spolku, který se vždy „vynoří na povrch“ v případě řešení některého z problémů, jenž se týká pomořanské oblasti nebo přímo Kašubů. Dále si vzpomněl na současného premiéra Polska Donalda Tuska, který se hrdě prohlašuje za Kašuba a snaží se podporovat některé kašubské zájmy. O jazyku Marek nehovořil jako o samostatném, ale pouze jako o odlišném od Polštiny.

POLSKÉ STEREOTYPY O KAŠUBECH

2. Jistě vám něco říká pojem „stereotyp.“ Například, že blondýnky jsou hloupé a podobně. Povídá se mezi Poláky něco (dobrého či špatného) i o Kašubech?

a) Karolina o Kašubech hovoří spíše v dobrém. Jako první zmínila to, že Kašubové „mají svůj vlastní 'jazyk'.“⁵³⁾ Jako negativní vlastnosti jmenuje lakomství a sobectví. Další věcí je šňupací tabák, který považuje za kašubskou tradiční záležitost.

b) Marek v první řadě jmenoval snuff, tedy šňupací tabák. Ten prý nejvíce charakterizuje Kašuby. Z negativních vlastností zmínil tvrdohlavost a dále pak kašubskou chudobu. V ohledu na samostatnost nezapomněl říci, že „někteří by chtěli autonomii“.

DISKRIMINACE

3. Myslíte si, že jsou Kašubové nějak diskriminováni či zvýhodňováni oproti majoritním Polákům? Pokud ano, napište nějaké příklady.

a) Otázka nepoložena.

b) Marek uvedl, že podle něj ze strany Poláků neexistuje vůči Kašubům žádná diskriminace nebo rasismus.

Vyhodnocení odpovědí provedeme následujícím způsobem.

Nejprve se pokusíme najít shody ve výpovědích Poláků a následovně se je pokusíme s pomocí již nabytých znalostí objasnit. Druhým bodem bude srovnání Kašubů a Poláků. Cílem těchto postupů je alespoň částečné zobecnění, ze kterého budeme moci vyvozovat další závěry.

Jak Karolina, tak Marek uvedli, že povědomí⁵⁴⁾ o Kašubech mají zejména z hodin dějepisu a zeměpisu.

Co se týče špatných vlastností, které údajně charakterizují Kašuby, byly vyjmenovány celkem čtyři: lakomství, chudoba, sobectví a tvrdohlavost. Lakomství bohužel nedokážeme objasnit, ale jelikož ho zmínila Karolina, která každé léto jezdí do Kašub na dovolenou, je možné, že je spíše výsledkem špatné osobní zkušenosti. Chudoba je, dle našeho názoru, klasickým úkazem stereotypní představy o tom, že člověk, který žije na venkově, nosí kroj a udržuje „podivné“ tradice, je chudý. Sobectví je v Polácích s největší pravděpodobností zakořeněno z důvodu neustálých kašubských snah o jistou formu soběstačnosti (autonomie). S tím je spojena i tvrdohlavost, zastupující neústupnost Kašubsko-pomořanského sdružení v celonárodních debatách.

V otázce kašubských tradic se oba Poláci shodli na šňupacím tabáku.

Po bližší analýze zjišťujeme, že odpovědi Poláků a Kašuba se přibližně shodují.

V první řadě je zřejmé, že Poláci jsou opravdu spíše špatně informováni o svých kašubských spoluobčanech. Jak zmínil pan D., lidé Kašuby znají zejména proto, že se jedná o malebnou agroturistickou oblast nabízející spoustu rekreačních možností. Tabák se dostává do povědomí Poláků hlavně z důvodu dokumentů regionálních a celonárodních televizí či rádií. Tyto sdělovací prostředky často poukazují především na kašubské zvyky a tradice, z nichž šňupání je pro mnohé asi nejvíce neobvyklé a tím pádem i nejsnáze zapamatovatelné.

Kašubský jazyk je neustále mylně považován za pouhý dialekt polštiny. Dle našeho názoru si samostatnost kašubštiny uvědomují jen lidé, kteří se danou problematikou alespoň trochu zabývají. Tuto domněnku podpírá fakt, že jsme vyzpovídali⁵⁵⁾ dvě Polky z Varšavy, studující polonistiku na Univerzitě Karlově v Praze, které kašubštinu považovaly za jazyk, nikoliv pouze nářečí.

Diskriminace či rasismus vůči Kašubům v Polsku není, na čemž se opět shodli všichni respondenti. Hlubší problémy zná pouze pan D., což je nejspíše následek velké zainteresovanosti v kašubské problematice.

Další věcí jsou kašubská sdružení. Pokud Poláci nějakou kašubskou organizaci zmíní, jde o Kašubsko-pomořanské sdružení. Souhlasí to tedy s tvrzením pana D., že celonárodně je známý pouze zmíněný spolek, a to z důvodu jeho medializace. Skupina kolem časopisu Òdroda je s největší pravděpodobností známa pouze regionálně, tedy v místech, kde je časopis distiubován.⁵⁶⁾

Oboustranné je i vědomí o kašubské snaze osamostatnit se. Pan D. dokonce zmínil i modely, které by se mu líbily. Poláci si tuto skutečnost velmi dobře uvědomují, i když nevěří, že by něco takového jako např. autonomie mohlo někdy být realitou.

Do generační metody byla zahrnuta jedna otázka s cílem postihnout budoucí vývoj kašubského školství (otázka 6: „Výuka kašubštiny v minulosti a dnes (rodinná zkušenost)“). Výsledné úvahy o možných budoucích trendech školství jsou stavěny i na poznatcích získaných z ostatních otázek.

Další úvahy o budoucím vývoji kašubské etnické skupiny, které nemohly být zařazeny do této sekce, najdete v závěru práce.

Rodina pana D., včetně jeho samotného, neměla žádnou možnost učit se kašubský jazyk oficiálně, tzn. ve škole. Výuka kašubštiny je velmi mladý obrozenecký trend, který se objevil až po roce 1990. I přesto se však kašubština předávala jako jazyk mateřský. Znamená to tedy, že se u nich v rodině kašubština dodnes uchovává; vždy to však byla spíše řeč bez znalosti gramatické. Písemnou stánku kašubského jazyka řeší pan D. vytrvalým domácím samostudiem spojeným s tvůrčí činností formou příspěvků v časopisu Òdroda.

Děti pan D. nemá, ale pro naší metodu stačí jeho výpověď, k čemu by se je snažil vést. Chtěl by, aby i jejich mateřštinou byla kašubština. Vzdělání by volil přinejmenším s výukou kašubského jazyka, nicméně snem nejen jeho, ale i mnoha dalších Kašubů, je doplnění výuky na školách o samostatný kašubský dějepis a zeměpis.

Z výše popsaného je patrné, že kašubský jazyk dozajista prošel významnými změnami. V minulosti existovalo pouze několik slovníků spisovného kašubského jazyka, které však opravdové uplatnění nacházely až od devadesátých let dvacátého století. Do té doby bylo studium kašubského jazyka spíše osobní záležitostí některých lidí. Dnes je kašubština vyučována na základních, dále pak na třech středních školách. Obrození se už dostalo i na úroveň vysokých škol, konkrétně na Univerzitu v Gdaňsku, kde bude otevřen obor polonistika-kašubistika. Je tedy patrné, že výuka kašubského jazyka se rozšiřuje. Situace ale není jednoduchá. Na druhé straně totiž stojí použití kašubštiny v každodenním životě, které naopak zaznamenává spíše úpadek. Je to problém především mladé generace, která ve většině nedbá na jazyk (ale i na tradice) v takové míře, jako to dělají jejich rodiče či prarodiče. Vzniká tu tedy paradoxní situace, kdy se sice trend výuky kašubského jazyka zvyšuje, nicméně použití je spíše na ústupu.

Do budoucnosti je velkým otazníkem, a my se můžeme opravdu pouze domnívat, jakým směrem se vztah k jazyku vlastně posune, popřípadě jaký dopad bude daný proces na Kašuby mít.

Kašubové byli již od prvopočátků ovlivňováni jinými národy, pod jejichž nadvládou se ocitali. V minulosti to byli zejména Němci, kteří je germanizovali. Až v pozdějších dobách, na počátku 20. století, se dá hovořit o obratu k déle trvající polonizaci. Ačkoliv nikdy neměli příliš účinné prostředky k obhajobě a udržení své vlastní identity a kultury, zachovali si až podivuhodně všechny tyto důležité atributy etnika. Dnes, i když jsou stále ovlivňováni majoritními Poláky, mají jistou podporu od Evropské unie. Ta se snaží usměrňovat všechny členské země k tomu, aby podporovaly jazykovou a kulturní rozmnitost na svém území. Pro Kašuby a i jiná etnika je to významný posun k dosažení svých práv a svobod.

Zákon o národnostních a etnických menšinách a o regionálním jazyce z roku 2005 přiznává kašubskému etniku jako regionální jazyk kašubštinu, která může být při splnění nutných podmínek používána na úřadech i ve školách. V tomto ohledu bylo dosaženo přijatelného stavu, který v minulosti nepřipadal v úvahu. To dokládá i generační metoda, odhalující možnost výuky kašubštiny ve školách. Respondentovu dědečkovi ani respondentu samotnému nebyla umožněna řádná výuka kašubštiny. Jednalo se vždy o jazykovou nauku v dané rodině. Od roku 1990 je situace odlišná. Počet základních, středních a vysokých škol, kde je umožněna výuka kašubštiny, vzrůstá. I do budoucna lze předpokládat, že tento trend bude pokračovat. Přesto se objevuje značné množství obav, že jazyk s úmrtím staré kašubské generace zanikne a vystřídá jej kašubská historie, která se stane i hlavním etnickým atributem Kašubů. Tento jev, jako možný budoucí vývoj kašubské etnicity, by si jistě zasloužil větší pozornost badatelů a další výzkumy.

Snahy o vyšší status minority pokračují. Ačkoliv Kašubové splňují všechna kritéria požadovaná již zmíněným zákonem, nebyli dosud uznáni jako etnická menšina, což řadu z nich značně znechucuje. Jak bude vláda v následujících letech jednat, a zda vůbec bude ochotna řešit tento problém, je velikým otazníkem. Uznání Kašubů by totiž přineslo tlak na uznání dalších etnických minorit, které mají v Polsku dokonce ještě menší práva než Kašubové.

Pokud jde o postoj Kašubů k Polákům a naopak, výzkum dokazuje, že vztahy jsou dobré. Výpovědi Kašubů i Poláků jsou ve shodě - rasová ani jiná diskriminace zde není. Drobné negativní připomínky Kašuba by mohly být zapříčiněny spíše hloubkovým studiem a snahou o prosazení dalších práv a svobod kašubskému etniku.

MÜLDNER, Josef. Po stopách baltických Slovanů : průvodce po sídlech a dějinách baltických Slovanů. Praha : Družina, 1934. Kašubové, slovanská stráž na Baltu, 248 s.

http://www.wikipedia.org - všeobecné informace k Kašubech, o Polsku, detaily apod.

http://en.kaszubia.com/ - historie Kašubů a mapy

http://tyras.sweb.cz/kasz/ - zejména informace o kašubštině

http://www.aber.ac.uk/cgi-bin/user/merwww/index.pl?rm=lang_detail;id=133;lang=1 - kašubština na školách

http://www.navychod.cz/ - články o Kašubech, zdroj pro rešerši

http://www.muzeum-kaszubskie.gda.pl/ - kašubské obyčeje a umění

http://www.gskart.pl/ - obrázky kašubského umění

http://www.naszekaszuby.pl/ - kašubské fórum

http://www.stat.gov.pl/ - polský statistický úřad (data ze Sčítání lidu 2002)

http://zlatyfond.sme.sk - zdroj pro rešerši (J. Kollár - Slávy dcera)

http://books.google.cz/ - zdroj pro rešerši (J. Kollár - O literární vzájemnosti mezi rozličnými kmeny a nářečími slovanskými)

http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/ - výklad cizích slov

Zákon o národnostních a etnických menšinách a o regionálním jazyce v Polsku z roku 2005 (online viz. .pdf)

57)

58)

59)

60)

61)

62)

63)

64)

65)

66)

—-

Počet shlédnutí: 93