obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


keltove-clanecek

www.hks.re_keltove-obalka.jpg

Materiál použitý v knize Po stopách keltojazyčných obyvatel Evropy: Irsko, Skotsko, Wales, Cornwall, ostrov Man a Bretaň
ISBN: 978-80-906207-3-5, 978-80-906207-4-2 (e-book)

„Keltové“ ve Velké Británii a Irsku

OBECNÁ ČÁST

Historické souvislosti

Keltové v Evropě

(kde se vzali, co dělali1), jaké památky po nich máme).

Novodobé okouzlení keltskou kulturou

(realita a mýty, keltská hudba, magie, festivaly…) Ukázky z českého prostředí (klidně i jiného – festivaly ve Velké Británii, Irsku).

Co po Keltech v Evropě zůstalo do dnešní doby (památky, kultura, jazyk)

ČÁST S KONKRÉTNÍM ZAMĚŘENÍM NA BRITSKÉ OSTROVY A IRSKO

Keltové na Britských ostrovech a v Irsku

(příchod Keltů, kultura Keltů, konec keltského vlivu, datace)

Irsko

Stručná historie Keltů v Irsku

Příchod Keltů

Když se bronzová doba v Irsku chýlila ke konci, objevil se zde nový kulturní vliv. Rozvoj v Alpách střední Evropy pomohl k rozšíření Keltů a jejich kultury přes Německo, Francii až na Balkán a do Turecka. Keltové se objevili v Británii a v Irsku kolem 5. stol. př. n. l. Během několika set let v Irsku bronzová kultura vymizela a keltská kultura se rozptýlila přes celý ostrov.

Mapa ukazuje, jak vypadala Evropa ve 4 stol. př. n. l.. Keltské vlivy (jedná se o kulturu, ne o říší) se šíří přes velkou část střední Evropy a rozšířily se i do Iberie a na Britské ostrovy. Keltové nazývali Británii a Irsko „Pretanické ostrovy“, tento termín se vyvinul v moderní slovo „Británie“. Slovo „Kelt“ pochází z Řecka, kde nazývali keltské kmeny „Keltoi“, ale není zde žádný důkaz, že by sami Keltové užívali tohoto jména . Římané o několik století později přokračovali v udržování keltské kultury na většině území Evropy, když stavěli obrovské říše římské, které se táhly od Palestiny do Anglie.

Keltové měli jednu hlavní výhodu - objevili železo. Keltské národy začaly využívat železo v Evropě kolem roku 1000 až 700 př. n. l., to jim dalo technický náskok, který se šířil spolu s nimi. Železo bylo daleko lepší kov než bronz, protože je silnější a odolnější. Na druhou stranu, k získání železa bylo zapotřebí mnohem více práce a dovedností. Není to však tak, že by se bronz přestal používat. Spíše se železo stalo alternativním kovem a mnoho bronzových předmětů bylo nalezeno i v době železné.

Zda byl příchod Keltů do Irska skutečná invaze nebo spíše postupná asimilace, není zcela zřejmé. Na jedné straně, Kelti - kteří nebyli v žádném případě pacifisty – přišli v hojném počtu zničit existující kultury v Irsku během několika set let. Na druhou stranu, jiná lépe zdokumentována invaze Irska - např. Vikingská invaze 7. a 8. stol. n. l. – nedokázala, že by měla vliv na změnu kultury v irském prostředí. Současní historikové podporují teorii, že Keltové přišli do Irska v průběhu několika staletí, na začátku pozdní doby bronzové.

Předpokládá se, že Římané napadli a převzali kontrolu nad kontinentálním keltským územím Galií (Francie) a Iberií (Španělsko a Portugalsko), někteří z vysídlených Keltů cestovali do nedobyté keltské země, jako byla Británie a Irsko.2)

Keltský jazyk

Irština, nebo také irská gaelština, je keltský jazyk patřící do indoevropské jazykové rodiny. Keltské jazyky se pro přehlednost dělí na kontinentální a insulární (ostrovní). Kontinentální keltské jazyky již neexistují, insulární keltské jazyky můžeme stále nalézt v některých oblastech na Britských ostrovech, v Irsku a Bretani. Insulární jazyky se většinou dále dělí na goidelské neboli q-keltské, kam patří irština, skotská gaelština a manština , a p-keltské neboli britanské, mezi než řadíme velštinu, bretonštinu a kornštinu.3)

Irštinou se mluví v Irské republice a Severním Irsku jako menšinovým jazykem (vedle angličtiny). V Irsku však získala status národního a úředního jazyka, angličtina je až druhým oficiálním jazykem. Všechny oficiální dokumenty jsou tedy vydávány v irštině i v angličtině.4)

Gaeltacht

Gaeltacht se říká oblastem, kde dodnes větší část obyvatel hovoří irsky. Tyto regiony se díky historickému vývoji nachází na venkově, především na západním pobřeží – v hrabstvích Donegal, Mayo, Galway a Kerry. Menší oblasti můžeme nalézt i v hrabstvích Cork, Meath a Waterford. V roce 2006 byl počet obyvatel Gaeltachtu 91 862. Gaeltacht byl vytvořen krátce po vzniku samostatného irského státu v roce 1922, kdy vláda rozhodla udělit zvláštní status oblastem s vysokým podílem aktivně mluvené irštiny v rámci vládní politiky na obnovení irského jazyka.5)

V roce 1926 byly stanoveny první hranice Gaeltachtu - kvóta byla v této době 25 % irsky mluvících obyvatel, přestože v mnoha případech byl status dán i lingvisticky slabším oblastem.

Vývoj počtu obyvatel v Irsku (1841–2006).
Zdroj: Census 2006 Ethnic or Cultural Background (including the Irish Traveller Community) [online] Central Statistics Office, Skehard Road, Cork, Ireland. [cit. 29. 3. 2010] Dostupný z: <http://www.cso.ie/census/default.htm>. (vlastní zpracování grafu).

Oblast Gaeltachtu (An Ghaeltacht) v roce 1926, 1956 a „zóny A“ v roce 2007 (v tomto roce došlo k vytvoření nových hranic oblasti a tří kategorií – do zóny A jsou zahrnuty oblasti, kde v denním styku hovoří přes 2/3 obyvatel).
Zdroj: <http://en.wikipedia.org/wiki/Gaeltacht>.

Identita obyvatel

Po celém Irsku, které jsme procestovaly, můžete vidět mnoho keltských symbolů. Mezi nejčastější patří především keltské kříže, které jsou vidět na každém hřbitově. Irové jsou katolíci, takže kostel můžete najít snad na každém rohu. Setkaly jsme se zde s několika obyvateli, kteří nám velice rádi odpověděli na naše dotazy. Pomocí nich teď můžeme říci více o jejich identitě. Většina z našich dotazovaných byli lidé středního až staršího věku. Jejich odpovědi na jejich identitu byly různé. Někteří z nich říkali, že Ir aby byl Ir, musí umět mluvit irsky. „Stát by měl mít vlastní jazyk“- proto irština by měla být. Jiní tento názor nemohli sdílet. V Gaeltachtu se na školách vyučuje v irštině, ale nějaké učebnice jsou pouze v angličtině tzn. škola bilingvní. Děti, které do těchto škol přicházejí již umí anglicky. V ostatních oblastech (mimo Gaeltacht) se irština povinně učí jako předmět. Pro lidi, kteří žijí v oblasti Gaeltachtu je irština velice důležitá. Kdyby zde jazyk vymizel, tak lidem by to ohromně vadilo a také štvalo. Oni zde mluví irsky s každým, pokud je to možné. Hlavně tak mluví se svojí rodinou a s přáteli, ale i na různých oficiálních místech jako je např. na úřadě, na poště, v obchodě atd. Starší obyvatelé se irštinu naučili již od svých rodičů. Zjistily jsem od několika lidí názor, že učit se irsky je módní nebo cool. Všichni Irové umí anglicky, je to kvůli tomu, že angličtina je důležitá pro komunikaci s ostatními Iry, ale také s cizinci. Angličtinu je slyšet hlavně v médiích tj. v televizích, rádiích. V jedné knihovně jsme získaly mnoho informací o ní. Je zde cca 1/7 knih v irštině, jak noviny, tak i otevírací doba knihovny. Knihy v irštině si půjčují především děti a studenti na různé projekty do škol. Většina knih, které jsou v irštině, mají i v angličtině. Mají zde čtenářský kroužek v angličtině, důvodem je mnoho cizinců např. z USA.

Jestli-že se více zaměříme na keltské povědomí irských lidí, najdeme zde mnoho rozdílných názorů. V jediném, ve kterém se většina lidí shoduje, je fakt, že vědí něco málo o keltské historii. Důležité pro starou generaci je keltská kultura i historie. Hlavním důvodem je, že v jejich době ještě nebyla televize, rádia atd. Proto se scházeli a povídali si různé historky např. o hrdinech. I když najdou se lidé, kteří o Keltech nemají ponětí. Ti toto tvrzení odůvodňují tím, že se ani o irskou ani o keltskou historii nezabývají. Pro některé lidi jsou Keltové označovány prý jen jako akademický termín. Získaly jsem také informaci, že místní lidé si myslí, že lidé v centrální Evropě jako je např. ČR a Německo, mají s Kelty více společného než lidé v Irsku. Podle nich do Irska přišel jen jazyk a nějaká kultura, ale lidé podle nich ne. Lidé v Irsku se necítí být Keltem. Je to pro ně jen součástí historie a to je vše.

Navštívily jsme také v Gaeltachtu jeden z největších Aranských ostrovů jménem Inis Mór. Zde jsme provedly další výzkum. Na ostrově je škola, která je jen v irštině. Irština prý nemá žádnou spojitost s Kelty. Keltská kultura je pro obyvatele ostrova velice důležitá. Zde se všude místní obyvatelé mezi sebou mluví irsky. Angličtinu se dá pouze naučit z médií nebo další způsob je dostat se na pevninu a tam chodit do anglické školy. Na tomto ostrově naleznete mnoho keltských památek např. Na Seacht d´Teampaill - sedm kostelů, Dun Aonghasa - keltská pevnost.

Spolky a organizace

V Glencolumbkille je organizace jménem Oideas Gael, která pořádá kurzy irského jazyka a irských dějin pro dospělé. Tyto kurzy jsou týdenní, ale někteří lidé jsou zde i na 2-3 týdny. Irský jazyk i irské dějiny se zde lidé učí zábavnou formou. Každodenní program zahrnuje např. učení jazyku, tanec, písně, archeologii apod. Kurzy každé léto naštíví kolem 2 desítek tisíc lidí a polivina z nich je ze zahraničí. Lidé jsou v tomto kurzu rozděleni do šesti skupin od začátečníků po plynule mluvící lidi irsky. Ředitelem pro rozvoj jazyka je Liam ó cuinneagáin. Přes zimu škola pořádá kurzy pro místní např. počítače a dále se připravuje na další rok.6)

– (cítí se být jako „Keltové“, mají identitu jinou – pokud ano, jakou?)
– Keltské spolky (jsou v zemi keltské spolky, čím se zabývají, jak jsou početné…)

Celkový dojem

Irsko je krásná země s přátelským obyvatelstvem. Přezdívku „Zelená země“ nemá jen náhodou. Její panenská příroda hraje všemi barvami, zelená však převládá. K růstu místní flóry přispívá zejména častý déšť. Tzv. „shower“ (mírný krátký déšť) se objevuje několikrát za den.

Obyvatelé Irska jsou stejně jako v každé jiné zemi velmi různorodí. Všeobecně se dá říci, že ve městech doléhá na lidi více stres a spěch, zatímco na venkově má všechno svůj čas a ten plyne v místních horách vcelku poklidným dojmem. Venkované jsou velice přátelští, milí a ochotní. Stejně tak se liší i pohled místních na jazyk.

Lidé, žijící v oblasti Gaeltachtu, a to zejména na poloostrově Dingle, v hrabství Galway a Donegal, se snaží používat irskou gaelštinu co nejčastěji. V těchto oblastech také existuje značné množství institucí s cílem rozšiřovat znalost irštiny na celou irskou populaci i na zahraniční zájemce. V městech, ačkoliv spadají do oblasti Gaeltachtu, uslyšíte irský jazyk jen zcela výjimečně. Nahrazuje ho zde jazyk anglický.

Irové vidí nejdůležitější mezník ve své historii v příchodu sv. Patrika v 5.století. Keltskou minulost považuje mnoho z nich za podstatnou kvůli památkám, mezi které patří bez pochyby hlavně irský jazyk. Za Kelty se však nepovažují. „My jsme přece Irové.“

Zajímavosti

V čele Irské republiky stojí prezident, který je volen občany na 7let. Může být zvolen dvakrát. V roce 1990 byla zvolena první irská prezidentka Mary Robinson, kterou v roce 1997 vystřídala další žena Marie McAleese, jež je v tomto úřadu dodnes.

Státním znakem Irska je zlatá dvanácti strunná harfa na modrém štítu. Stejný znak naleznete i na etiketě nejslavnějšího irského produktu piva Guinness – pouze na černém pozadí a natočenou z druhé strany.

Nejznámější znak, zelený trojlístek, odkazuje na příchod svatého Patrika. Pomocí této rostlinky vysvětloval prý Patrik místním obyvatelům svatou Trojici.

V Irské republice se stejně jako v Severním Irsku a Anglii jezdí na levé straně.

Irská gaelština se vyučuje povinně na všech základních školách. V Gaeltachtu je výuka vedena celá v irštině, ale přesto v dospělosti používá irštinu jen naprostá menšina národa.

V Irsku existují dvě hlavní televizní stanice, které vysílají v irském jazyce. Jsou to RTÉ (Raidió Teilifís Éireann) a TG4 (pod dřívějším jménem známá jako Teilifís na Gaeilge neboli TnaG), která často vysílá s anglickými titulkami, a je proto poměrně populární.

Irsky psané knihy si v knihovnách zapůjčují především malé děti (pohádky) a dále studenti, kteří je potřebují na nějaké projekty. Většina titulů v irštině lze sehnat i v anglickém znění.

Na mezinárodním pivním festivalu v Donegalu naleznete podium s hrajícími kapelami, ale nenajdete zde žádný stánek s občerstvením, ani s pivem. Pivo lze zakoupit v jediném místním obchodě, který má pro tuto příležitost prodlouženou otevírací dobu.

Irština se jako úřední jazyk EU používá teprve od roku 2007, přitom Irsko do této organizace vstoupilo již v roce 1973.7)

Skotsko

Stručná historie Keltů ve Skotsku

Keltové po sobě nezanechali téměř žádná písemná svědectví. Mnohé představy o nich proto vycházejí ze zpráv Řeků a Římanů. Zmínky o nich se v antické literatuře objevují od 5. století př. n. l. Výraz „keltoi“ poprvé použil řecký historik Hérodotos. Označoval tak barbarské kmeny sídlící na sever od tehdy civilizovaného antického světa. Dnes chápeme pojmenování Keltové jako jednu skupinu kmenů, která ve starověku obývala západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu. Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Raná perioda Keltů se datuje kolem roku 800 př.n.l. Podle dnešních poznatků ležely oblasti původního osídlení Keltů na horním toku Rýna a na území horního Dunaje (východní Francie, švýcarské Alpy, jihozápadní Německo – jeden z významných archeologických nálezů pochází z oblasti kolem rakouských solných dolů Hallstatt, odtud halštatská kultura). Rozšiřování Keltů asi od 5.století př.n.l dosahuje svého vrcholu ve 4. a 3. století. Později osídlovali území až k Černému a Egejskému moři a části Přední Asie, rozšiřovali se ze střední Evropy až ke Středozemnímu moři přes části Španělska, Portugalska a britských ostrovů. Už před jejich zatlačením zpět ze strany Římanů a expandujících Germánů to tedy keltské kmeny táhlo na britské ostrovy a do Irska. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura). V 1. století př. n. l. podlehli Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni právě do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou a bretonštinou.

Keltský jazyk

Skotská gaelština

Skotská gaelština je jazyk z keltské rodiny – je příbuzná velštině, corwnštině a bretonštině, jež všechny vznikly ze stejného jazykového předka, kterým se zhruba v roce 1000 př. n. l. hovořilo na území dnešního Irska. Toto území bylo v tehdejší době označováno latinskými spisovateli jako „Scotia“ a jeho obyvatelé jako „Scoti“ - později v rané středověku se rozšířilo jednotné pojmenování, které získali příbuzní „Scoti“ v Britanii, jako Goídil nebo-li Gaels. Na území Britanie Gaelové pravděpodobně migrovali přes Sea of Moyle v 6. století do oblasti Argyll (severozápad Britských ostrovů), ovšem nemůžeme to tvrdit se stoprocentní jistotou, jelikož existuje i teorie, že v oblasti Argyll vznikal gaelský jazyk samostatně ve stejné době, jak tomu bylo na území Irska. Co je ovšem nezpochybnitelné, je fakt, že v 6. století byla v Argyll gaelština jazykem vládnoucí skupiny a zdejších duchovních, kteří mají až do dnešních dní příbuzenské a politické vazby s Irskem.

V tomto období byla gaelská osada v Britanii hodně limitovaná. Nacházela se zde spousta dalších národů, a i když se gaelové neustále rozrůstali, co do počtu i území, byli jenom jedni z mnoha. V 9. století se ale, během invaze Vikingů kolem celého pobřeží Britanie, Gaelové (Scoti) chopili moci jak ve východním tak i západním Skotsku, a stali se tak nejvýraznějšími hráči v těchto končinách. Gaelština se tedy v této oblasti šířila jako oficiální jazyk díky zdejším vládcům, ale i díky Vikingům, kteří zde zakládali své osady, a jakožto menšina částečně přijímali i jazyk, používali ho k označování lokalit a šířili dál do odhlehlejších částí jako byly vnější Hebridy, ostovy Skye, Barra, the Uists, Harris and Lewis.

Pozdější éra 12. – 14. století byla dobou, kdy začaly gaelské rodiny jako: Clann Dòmhnaill (potomci Skandinávských Gaelů), Frasers (potomci Anglo-Normanský osadníků z Jihu) aj., neustále rozšiřovat svůj vliv a bohatsvtí. (pozn.: být Gaelem ve středověku se neodvozovalo na základě rasového nebo etnického původu, ale pouze na základě používaného jazyka – gaelštiny). Současně ale v tomto období Skotských dějin zdejší králové, ač hrdí na svůj gaelský původ, zavádějí, jakožto progresivní Evropané, nové náboženské struktury a kněžské řády z Anglie a kontinentu. Otvírají tak Centrální pás (Centrální pás Skotska je termín používaný k popisu oblastí s nejvyšší hustotou obyvatelstva ve Skotsku. Navzdory jménu, tato oblast není geograficky v centru Skotska, ale přesto se nachází podle mapy na jeho tzv. „pasu“.) a východní pobřeží k obchodu skrz sídla závodů v urbanizačních centrech tzv. the burghs. Tímto se zásadně mění způsob, jakým byla celá země a její panství provozována. To mimo jiné ale znamenalo, že v církvi a v „the burghs“ se ve 13. a 14. st. začal čím dál tím víc uplatňovat jiný jazyk dnes známý jako lowland Scots nebo-li Inglis (pozn.: v podstatě šlo o angličtinu). Při pohledu na tehdejší mapu nám tedy vznikají dvě oblasti: centrální pás + východní pobřeží, které je výrazně ovlivňováno jinými kulturami, a západní pobřeží + highland (vysočina), které se v zásadě uchovává. V 15. st. se Inglis rozmáhal i nadále, stává se oficiálním jazykem práva, a v 16. st. se dokonce v tomto jazyce objevují i nápisy na náhrobcích patriotů a užívají ho i básníci.

Svůj historický vrchol tedy gaelština zaznamenala v 12. a 13. st. Její mluvčí se dali nalézt i v nejzazším koutu země, což dokládají pojmenování nejrůznějších míst a lokalit z této doby, které se objevovaly ve velmi hojném počtu. Poté se ale postupem času začal čím dál tím více uplatňovat, z pragmatického hlediska užitečnější, Inglis a gaelština tak začala pomalu ztrácet na svém lR.

Nicméně rozdíl mezi vrchovinou a centrálním pásem nikdy nebyl příliš velký. V průběhu ranné moderní éry se jednotlivci i rodiny často přesouvaly mezi oběma zónami. Města jako Perth, Stirling a Aberdeen měli pevné vazby s galsky mluvící vrchovinou, která byla téměř na dosah ruky. Díky tomuto propojení byla už v 16. st. na Universitě v Aberdeenu gaelština přijata jako jazyk pro konverzaci vedle latiny a francoužštiny.

Později však přišla série porážek jednotlivců i hnutí vázaných na gaelskou kulturu, která vedla ke ztrátě volebního práva. 18. st. pak přineslo hned několik dramatických změn. Porážka Charlese Edwarda Stuarta u Cullodenu, vedla k poukázání na gaelskou kulturu, jako na kulturu dud a tartanových sukní, které s pak promítly do té skotské. Objevení Ossianových básní, přeložených Jamesem Macphersonem, tento vliv ještě zvětšilo a otevřelo vrchovinu turistům, kteří měli zájem o gaelskou mitologii. Gaelská kultura se pak na přelomu 18. 19. st. stále více váže na skotskou identitu, ale jako kultura minulosti a to spíše prostřednictvím představivosti, než slov.

Ve stejném období se Gaelové snaží o modernizaci své kultury, stávají se součástí Britské armády a pomáhají rozšiřovat Britské impérium. Musí také čelit hospodářskému poklesu, hladu, rozprodávání půdy a migraci populace. Velké množství z nich se přesunulo do velkých měst jako Glasgow, Dundee, Edimburg, Londýn.. nebo za až za oceán především do Spojených států, Austrálie a na Nový Zéland, kde zakládali velké komunity. Zvyšovala se vzdělanost, začali se vydávat knihy a periodika. Vlivem těchto událostí se v 19. st. vyšplhal počet gaeských mluvčích na historicky nejvyšší hodnoty.

Jazyk však potřebuje na přežití více než čísla. Poslední desetiletí 19. st. přinesly konec křehkého experimentu s gaelským vzděláváním ve školách. Školský zákon z roku 1872 ustanovil angličtinu jako jediný prostředek výuky. Následné reformy umožnit studium gaelštiny jako předmět, problém nevyřešily. Vyloučena jako jazyk práva a vzdělávání se gaelština omezila pouze na rodinu a církve a počty mluvčích začaly klesat.

Migrace, vyloučení z výuky, pokles v oblasti náboženství a vzestup anglické literatury i médií, měl na gaelštinu neblahé dopady. Regiony, ve kterých byla dříve gaelština pevně zakořeněna se začali měnit a řeč byla pomalu vytlačována na Hebridy, ze kterých se postupně stala jakási pevnost. I ta, soudě podle naší návštěvy, už ale pravděpodobně dlouho nevydrží.

Gaelština dnes

V roce 2001 proběhlo v Británii poslední sčítání lidu, které ukázalo celkem 58 652 gaelsky mluvících osob (GMO) žijících ve Skotsku (tj. 1,2% z celkové populace starší tří let). V porovnání se sčítáním lidu z roku 1991 došlo k poklesu o cca 7 300 lidí (tj. 11% z celkového počtu), což znamená, že úpadek gaelštiny ve Skotsku pomalu pokračuje. Více se dozvíme až z dalšího sčítání lidu v roce 2011.

Hlavní větev gaelsky mluvícího obyvatelstva se nachází na Vnějších Hebridech (Na h-Eileanan Siar), kde jejich celkový podíl z obyvatelstva zůstává na 61,1%. Všechny farnosti udávají hodnoty přes 50%. Farnost Kilmuir na ostrově Severny Skye udává počet i nad 50%. Mimo Vnějších Hebrid jsou další oblasti se značným procentem galsky mluvícího obyvatelstva ostrovy Vnitřních Hebridů Tiree (s 47,8%), Skye (s 36,8%), Raasay (s 36,1%) a Lismore (s 28,8%). Bez ohledu na tyto údaje se jejich počet snižuje. Z celkového počtu téměř 900 obcí ve Skotsku:

• 9 z nich má podíl GMO větší než 50%

• 20 z nich má podíl GMO větší než 25%

• 39 z nich má podíl GMO větší než 10%.

Mimo hlavní oblast, kde se mluví galsky, je relativně vysoký podíl GMO sociálně izolovaný od ostatních a ve výsledku mají jen málo příležitostí k využití jazyka. Kompletní jednojazyčnost téměř neexistuje s výjimkou dětí v před školním věku narozených opět rodilým mluvčím v tradičních oblastech Gàidhealtachd.

Významné množství GMO najdeme také v některých skotských městech mimo tradiční oblasti, například v Glasgow, Edimburgu a Inverness a tvoří téměř polovinu GMO Skotska. V Glasgow jich dnes údajně žije už přes 10 000, existují zde restaurace a kavárny, ve kterých se mluvčí scházejí a vzájemně konverzují. Nachází se zde také mnoho občanských sdružení, mimo oficiální školy, zabývajících se šířením a výukou gaelštiny.

Pokud jde o budoucnost gaelštiny, důvod k naději dávají údaje o počtech studentů, kteří se jazyk učí na školách v rámci Gaelic Medium Education (GME) zahrnující školky a základní a střední školy, kde se vyučuje gaelština jako hlavní jazyk. V současnosti se v tomto programu vzdělává 3086 žáků, dalších 3641 studentů se gaelštinu učí jako druhý jazyk na středních školách. Podle posledního sčítání lidu se také zvýšil počet GMO mezi dětmi od pěti do devíti let. Téměř 2000 dětí je zapsáno v před školních skupinách Comhairle nan Sgoiltean Àraich (organizace pro předškolní výuku gaelštiny).

Gaelština, upadající v tradičních oblastech západních ostrovů, se dnes přesouvá a částečně i roste v jiných oblastech Skotska, především ve větších městech jako Glasgow a to zejména díky podpoře ze strany skotského parlamentu a EU. Z této podpory jsou také živeny rádia, noviny a knižní publikace v gaelštině, které jsou dostupné téměř po celém Skotsku. Je však zcela zřejmé a ani největší optimisté tuto skutečnost nemohou popřít, že tato snaha nemůže padnout na úrodnou půdu, pokud se gaelštinou nebude mluvit běžně na ulicích, úřadech, v obchodech, restauracích a podobných veřejných místech, kde dnes i na západních ostrovech zní pouze angličtina.

Identita obyvatel

Náš nejrozsáhlejší rozhovor, který nám měl alespoň částečně odkrýt otazník nad keltskou identitou lidí žijících ve Skotsku, jsme provedli po předchozí domluvě s člověkem, který se narodil na Hebridách a jeho rodným jazykem byla gaelština, později, v jeho 26 letech, se přesunul na „pevninu“, kde se mimo jiné teprve naučil mluvit anglicky, založil si business v Glasgow a žije zde už přes 30 let. Podle tohoto úvodního medailonku, který jsme od něj před odjezdem získali, bylo jasné, že je to prakticky ideální objekt, jak jsme se posléze mohli i sami přesvědčit, pro naše nezodpovězené otázky. Rozhovor s ním byl tedy velmi přínosný, ačkoliv nám trochu zbořil náš keltský svět. Po několika dotazech, kterými jsme se jen lehce otřeli o téma Keltů, nám s jemným úsměvem naznačoval, že je to pro něj pocitově věc nahony vzdálená. Začli jsme se proto víc zajímat o jeho rodný jazyk, který může mít s tímto odkazem ledacos společného a mohl by vést k nějakému dalšímu pojítku s keltsvím. Věděl tedy, že se jedná o jazyk z keltské jazykové skupiny, ale tvrdil nám, že je to spíš Skotská národní záležitost, než uchovávání a přiklánění se k nějaké keltské tradici nebo původu. Osobně používá jazyky oba dva, jak angličtinu tak i gaelštinu, ale nepřikládá ani jednomu vyšší prioritu, volí ho pouze podle situace. Obrátili jsme tak směr naší pozornosti na ostrovy, ze kterých pocházel, a které byly na základě posledního sčítání lidu z roku 2001 (pozn.: příští sčítání má proběhnout roku 2011) oblastí s největším podílem mluvčích gaelštiny. Záhy jsme se dozvěděli, že na ostrovy jezdí pravidelně, má tam stále staré známé, ale v posledních několika letech dochází k obrovské modernizaci. V důsledku toho klesá, mnohem víc než kdy předtím, zájem o zdejší způsob života. Už dřív sice mladí lidé odcházeli za vidinou pohodlnějšího a pestřejšího životního stylu na pevninu, stejně jako náš respondent, ale dnes je tento fakt ještě umocněn vyšší měrou informací a technologiemi, které si na ostrovy nacházejí stále častji svou cestu. Jazyk se zde sice stále drží, ale zdejší populace stárne. Tato informace o stále popularitě gaelštiny mezi starší částí populace ostrovů v nás vykřesala jistou jiskru naděje. Začli jsme se tedy soustředit na to jaký panuje na ostrovech současný stav v oblasti tradic, potažmo právě povědomí o keltské historii. V tomto případě nás odpovědí ale opět moc nepotěšil. Protože prý v důsledku již zmiňovaného „pokroku“ si zdejší obyvatelé navykli přepočítávat hodně věcí na peníze, sdělil nám s nadsázkou, že za pár liber nám klidně předvedou po čemkoliv paseme. Klidně se i namaskují na Kelta. Jenže nefalšovaná potřeba některé tradice ctít a udržovat slábne, je stále živá, ale slábne. Stává se z ní zkrátka turistická atrakce. Ještě jednou jsme se tedy pro jistotu pokusili vrátit k souvislosti: ostrovy a keltství, ale opět nám pouze zopakoval, již výše zmíněnou, poznámku, že za peníze nám předvedou na ostrovech jakoukoli atrakci, ale nikdo z jeho známých se za Kelta, ani jejich potomky, nepovažuje a ani se neupamatovává, že by v této souvislosti někdo něco kdy zmiňoval.

Později jsme se snažili tento obraz, který nám vylíčil náš první respondent, doplňovat o nové poznatky, ale v zásadě se výsledky našich dalších rozhovorů, při cestování napříč Skotskem z Glasgow dále na sever, příliš nelišily. Co se týče otázky vnímání vlastní identity lidí ve Skotsku, můžeme z naší zkušenosti tvrdit, že jsme se takřka nesetkali s názorem, kdy by se někdo otevřeně hlásil ke keltským kořenům. Určitý náznak jsme zaznamenali v severnějších částech Skotska na ostrově Skye, ale tam se spíš než za kelty považovali za „Skyeany“, aby se vymezili vůči okolí a přistěhovalcům, kteří pochází převážně z Anglie a skupují na ostrově pozemky a nemovitosti, aby s nimi buďto dále obchodovali, nebo zde těžili z turistického ruchu, kterému se ostrov těší. To znamená, že zdejší domorodí obyvatelé se na určitém základě chápou odlišně od svého okolí, ovšem označení Kelt použil snad jediný náš respondent v této oblasti, a to až na několikátem, asi třetím, místě, když se trochu rozhovořil o svých niternějších pocitech z klukovských let. Tento jev, kdy se Skoti vymezují vůči Angličanům, se stal při našich cestách charakteristický pro celé Skotsko. Lze ho pozorovat snad v každém koutu Skotska, nečiní tak ale na základě nějakého jejich keltského původu, ale spíš se hlásí k mladším odkazům a považují se zkrátka za hrdé Skoty. Jejich národní hrdost, vzhledem k historickému vývoji Skotska, je v tomto směru pochopitelná, ale s keltstvím má asi pramálo společné.

Spolková činnost

Keltské spolky zabývající se odkazem těchto kmenů jsme sice v jisté míře zaznamenali na sociálních sítích, ale asi nejrozsáhlejší z nich je skupina The Celtic League čítající necelých 1.000 členů, a to vzhledem k tomu, že se snaží sdružovat všechny, kdo cití svůj původ jako keltský nebo k němu mají nějaké vazby, z oblasti Skotska, Walesu, Irska, Bretaně i Cornwallu není skutečně mnoho. Když k tomu připočteme neustále stagnující počty členů a velmi skromnou aktivitu na jejich stránkách, lze opět soudit, že keltské hnutí jako takové příliš živé není.

Jiná je už ale situace spolků a organizací zabývajících se gaelským jazykem. Nejvyšší absolutní počet gaelsky mluvících lidí (kolem 10.000) je v současné době ve městě Glasgow. Z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že je nejpopulárnější destinací pro gaelské přistěhovalce. Důvod, proč tomu tak je, je pro spoustu z nich spíš rázu ekonomického, než nějaká potřeba se záměrně družit. V Glasgow je totiž vyšší šance na to se jako přistěhovalec uplatnit, sehnat si práci a narozdíl od druhého největšího města Edinburghu zde nejsou tak velké výdaje na život. Touto jednoduchou matematikou tedy Glasgow vítězí u přistěhovalců jakéhokoliv původu. Nicméně ono vysoké číslo gaelsky hovořících lidí má svoje dopady na zdejší veřejný život. Zdejší komunita si uvědomuje svoji početnost, a tak se tu víc než kde jinde setkáváme s dobrovolnými konverzační spolky, které pořádají v určité dny srazy a rozmluvy v gaelštině u pinty piva, ale i s oficiálními institucemi a jejich pobočkami, které jsou dotovány z veřejných rozpočtů, a slouží k výuce a propagaci gaelštiny.

Glasgow’s gaelic meetup – sdružuje lidi s aktivním zájmem o gaelštinu, pořádá pravidelná setkání

Glasgow Gaelic School - jedna ze dvou celogaelských základních škol v zemi (druhá je ve městě Inverness)

An Lochran – propaguje gaelskou kulturu a umění v Glasgow

CNAG Comunn na Gàidhlig – organizace koordinující rozvoj a šíření gaelštiny

BBC Alba – televizní kanál vysílájící v gaelštině

Gaelic Books - Gaelic Books Council

Bord na Gaidhlig - National Public Body - jsou zodpovědní za poradenskou činnost skotským ministrům a veřejnosti, mají za úkol formulovat národní strategii pro gaelské vzdělávání

Taic - National Agency Supporting Learning Opportunities – zabývají se poskytováním příležitostí na výuku gaelštiny pro každého (není věkem omezeno

An Lochran – propaguje gaelskou kulturu a umění v Glasgow

Comann nam Parant – podpora výuky gaelštiny rodičů s dětmi z negaelských oblastí a komunit

Gaelic4Parents – stránka pro rodiče s dětmi určená k procvičení gaelštiny

Zajímavosti

U mladých lidí, kteří žijí a pochází z oblasti ostrova Skye - kde byla zjištěna při sčítání lidu z roku 2001 poměrně vysoká hustota gaelsky mluvících obyvatel - a kteří často po povinné školní docházce nepokračovali v dalších studiích, se netěší tento jazyk příliš velké popularitě. Je to pro ně věc zastaralá a nepraktická. Sektávali jsme se tak se spousto ironických narážek na jeho účet. Je podle nich záležitostí podivínů, samotářů nebo právě studentů. Natožpak povědomí o keltství, o něm už se nedalo zavést řeč ani na této úrovni.

Man

Ostrov Man (Isle of Man) není přímou součástí Velké Británie, a z tohoto důvodu má poměrně značnou autonomii – vydává vlastní zákony, má vlastní vládu, daňový systém, vlastní bankovky (vázané v poměru 1:1 na britskou libru), poštovní známky, není členem Evropské unie. Původ samosprávy sahá až do vikingských dob (ostrov osidlovali Normani, byl součástí Skotského království a pod britskou korunu se dostal na konci 14. století).

Stručná historie Keltů na ostrově Man

První známky osídlení ostrova Man se datují do doby přibližně 6500 let před naším letopočtem. Tito první obyvatelé se živili především rybolovem a sběrem plodů, používali kostěné kamenné nástroje a jako přístřeší jim sloužili především menší chýše. Postupně se tito lovci a sběrači transformovali do zemědělské komunity přičemž se zvýšila i úroveň a technická vyspělost používaných nástrojů. Z této doby se dají na ostrově nalézt kamenné stavby a monumenty. Zároveň se obyvatelstvo začalo rozšiřovat z pobřežní oblasti dále do centrální části ostrova. V pozdní době bronzové začaly přes ostrov proudit obchodníci a byly zde vybudovány obchodní stezky. Dále se zvyšoval kontakt s ostatními keltskými komunitami v Irsku, Skotsku a Anglii, ale i ve Francii a jiných zemích.

O době železné se hovoří jako o začátku keltského kulturního vlivu na obyvatelstvo ostrova. V této době se začaly budovat rozlehlé pevnostní stavby na vyvýšených místech ostrova. Tyto stavby měly především funkci obranou, zároveň ale poskytovaly útočiště pro rolníky a zemědělce. Půdorys těchto pevností byl především kruhového tvaru s ohledem na terénní možnosti dané lokality. Současně s těmito stavbami začaly být budovány menší pobřežní opevněná stanoviště sloužící primárně jakožto opěrné body pro obranu ostrova proti případným útočníkům. Prvními obyvateli ostrova keltského původu byli pravděpodobně příslušníci kmenů obývajících území centrální a jižní Anglie (Brythonské/Britské kmeny).

V 7. století našeho letopočtu se na ostrově začal prosazovat silný vliv irské kultury a zároveň se na území ostrova začali usazovat příslušníci kmenů pocházejících z Irska. Tato etapa je označována jako proces Gaelizace ostrova, která sebou přinášela rozvoj Manského jazyka (manská gaelština), který i nadále zůstal blízce příbuzný Irské a Skotské gaelštině. V této době byla keltská kultura ostrova Man na svém vrcholu. V 8. století našeho letopočtu začalo postupné osídlování ostrova vikingskými kmeny a postupný úpadek keltské kultury, jelikož kolonizace ze strany severských kmenů sebou přinášela své zvyky a jazyk. Prvky tohoto osídlení jsou silně patrné až do dnešní doby.

Keltský jazyk

Manština je galský jazyk, který je velmi podobný Irštině a Skotštině. Manštinou se mluvilo od počátku sedmého století a jako jazyk se vyvíjela dál i přes četné nájezdy Vikingů a následnou kolonizaci v osmém století. Ve třináctém století začala být silně ovlivněna klasickou irštinou. Důvodem byla absence mansky psané literatury, která by udržovala pomalu upadající jazyk. Tento trend nadále pokračoval až do poloviny patnáctého století. Nabývající vliv irské a později i skotsky psané literatury zapříčinil pomalý úpadek manštiny, jako druhotného a podřadného jazyka. Roku 1346 nad ostrovem Man přejala kontrolu Anglie. Přesto byly snahy manský jazyk obnovit a to především vydáváním původních manských knih. První knihou, která byla psaná čistou manštinou byl žaltář od biskupa Johna Phillipse, který vyšel roku 1610. V té době ji už nebyla schopna přečíst třetina obyvatelstva. Bible byla do manštiny přeložena až roku 1775. Roku 1765 byl posílen již tak velký vliv Anglie na manskou ekonomiku a společnost, čímž se manština stala minoritní. Na počátku dvacátého století ji ovládalo jen 9,1% populace. O dvacet let později dokonce jen 1,1%, což bylo 165 obyvatel ostrova. Poslední rodilý mluvčí, Ned Maddrell, zemřel v roce 1974.

Roku 1971 manštinu ovládalo 284 lidí, ti se ji však naučili až v dospělosti. V roce 1985 vláda ostrova Man založila společnost pro ochranu Manského dědictví a výbor pro manštinu, jehož účelem byla standardizace jazyka pro použití ve vládě. Téhož roku bylo také ustanoveno, že všechny názvy ulic musí být psané bilingvně. To samé platí i pro dopravní značky určující hranice města. V devadesátých letech 20. století zaznamenala manština velký nárůst v populaci ostrova. Velkou zásluhu na tomto faktu mají různé vládní iniciativy, ale i dobrovolnické organizace.

Na ostrově man je 35 základních škol, 5 středních škol, 1 Isle of Man College a Mezinárodní obchodní škola Ostrova Man. Výuka probíhá obdobně jako v Anglii, nicméně je zde pár rozdílů. Například v rozšířené výuce historie o předmět Manská kultura, která klade důraz na místní zvyklosti a historii ostrova. Výuka jazyků je obohacena o Manskou gaelštinu, která je vyučována od osmy let, nicméně má příděl jen jednu hodinu týdně.

Předškolní vzdělání je na Ostrově Man určené pro děti od 3 do 5 let. Do základní školy však můžou nastoupit až v 7 letech. Díky projektu Mooinjer Veggey, který byl založen roku 1996 Manx Gealic Playgroup asociací, je možnost předškolní děti vzdělávat v manštině. Jelikož v rodinách není příliš velké povědomí o manštině a manských zvycích, mnoho rodičů oceňuje tuto příležitost, kterou jim Mooinjer Veggey nabízí. Výuka probíhá formou naučných her, zpěvu, četby a výtvarné výchovy.

Na základní školu chodí studenti od 5 do 11 let. V roce 1992 ministerstvo školství zavedlo na některých školách výuku v manštině. Tento krok byl podmíněn veřejným hlasováním z roku 1991, kde 36% obyvatel mělo zájem o výuku manštiny na základních a středních školách. V obdobné anketě z roku 2001 bylo 25% obyvatel pro zavedení výuky v manštině. Kvůli velkému počtu zájemců není možnost, aby s přídělem půl hodiny týdně, všichni mohli studovat manštinu. V současnosti manský jazyk studuje přibližně 750 žáků z celkových 6600, kteří studují na základních školách. Učitelů, kteří vyučují manštinu je velmi málo a samotný předmět je pouze volitelný, přičemž někdy koliduje s výukou matematiky, literatury. Někdy dokonce s volným časem studentů, kdežto francouzský jazyk je povinně vyučován od 7 let s garancí jedné hodiny týdně. Až do roku 2003 nebyly dostupné žádné učebnice manštiny, které by studentům mohly pomoci při výuce.

V roce 2001 společnost Mooinjer Veggey založila Bun-scoill Ghaelgagh. Základní školu, kde probíhá výuka některých předmětů dvojjazyčně mansko-anglicky. V současné době má škola přes 70 studentů. V roce 2005 nadace Manského dědictví ve spolupráci s ministerstvem školství vytvořila post překladatele/spisovatele (Manx Language Officer)8), jenž vytváří učebnice v manštině pro Bun-scoill Ghaelgagh. Dále dohlíží na kvalitu bilingvní výuky na školách Mooinjer veggey. Manx Language Officer zastává mnoho dalších funkcí. Velmi důležitá je letní škola, ve které se školí další učitelé manštiny. Úzce spolupracuje s místními úřady na překladech zákonů do manštiny i na kurzech pro státní zaměstnance.9) Vydal velmi úspěšnou příručku manštiny pro obchod (Gaelg son Dellal)10)

Druhý stupeň základní školy navštěvují žáci ve věku od 11 do 16 let. Manština zde není povinná, ale na třech školách je volitelná a ukončená zkouškou a certifikátem Teisht Chadjin Ghaelgagh. Tento certifikát získá přibližně 4-5 studentů z 30-35, kteří manštinu studují. Jen jedna ze škol poskytuje regulérní výuku o délce 50 minut s přídělem 1 hodiny za týden. Zbylé 2 pak nabízejí 20 minutovou výuku jednou za týden a to od 8:30 ráno, přičemž regulérní výuka začíná až v 9 hodin.

Po dokončení druhého stupně základní školy mají studenti 3 možnosti, jak pokračovat ve vzdělání.

Pokračují ve druhém stupni základní školy do 19 a jejich studium je zakončeno zkouškou úrovně A. Žáci mohou studovat manštinu, ale soukromě ve večerních kurzech.

Studovat Isle of Man College, jenž je přidružena k University of Liverpool. Studium manštiny zde není zajištěné, nicméně probíhá výuka History and Heritage Manegmetn, jenž se zabývá výukou historie a národního dědictví manského lidu.

Studovat Isle of Man International Business School, která je zaměřena na uplatnění v ekonomii a obchodě. Výuka probíhá v angličtině a manština zde není nabídnuta vůbec.

Studenti z ostrova Man obvykle studují na univerzitách v Anglii. Některé z nich nabízejí studium Keltů (University of Aberdeen; University of Edinburgh (School of Scottish Studies); University of Glasgow; Queen's University, Belfast; University of Wales, Aberystwyth and Lampeter; and Universtiy of Cambridge). V těchto studiích se jen minimálně vyučuje o manštině. V Irsku je více univerzit, kde se dají studovat obory se zaměřením na Kelty, nicméně jen málo studentů z ostrova studuje na univerzitách v Irsku.

Centre of Manx Studies na ostrově Man nabízí doktorandské studium manštiny s konečným titulem Master of Arts. V současné době toto studium využívá 9 studentů.

Identita obyvatel

Obyvatelé ostrova Man, jsou velmi hrdí na svůj původ a svoji zemi. Patriotismus a úcta k jejich lokální příslušnosti je patrná téměř na každém kroku. Symbol ostrova, tzv. triskelion, je umístěn na mnoha místech, ať už ve městech nebo mimo ně. Promenády ve městech jsou lemovány stožáry s prapory, na kterých je znak vyobrazen, tyto vlajky jsou často vyvěšeny i z oken, či průčelí domů, v chodnících a cestách jsou dlažebními kostkami vysázeny tyto symboly, malé vlaječky či nálepky jsou umístěny na autech obyvatel, ale často jsou k vidění i klepadla na dveřích ve tvaru triskelionu. Úcta ke krajině, památkám i národnímu a kulturnímu dědictví ostrova (Manx National Heritige) je nedílnou součástí života ostrovanů. Znakem této hrdosti je i fakt, že ostrov má svůj vlastní obchodní řetězec, jehož sloganem je „Manx to the MAX“, tedy „Maňané na maximum“, který je dominantním obchodem vyskytujícím se na území ostrova. Obchody vyskytující se v Britanii běžně (např. Tesco se nachází na ostrově pouze jedno a obyvatelé se zasazují o to, aby tento stav setrval), jsou vesměs na území ostrova nežádoucí.

Pokud se ovšem zaměříme přímo na cítění obyvatelstva týkajícího se příslušnosti ke keltské kultuře a původu, setkáme se již s trochu komplikovanější situací. Obyvatelé ostrova jsou si sice svého keltského původu vědomi, ale příslušníky keltského národa se být vesměs necítí. Podle rozhovorů vedených s obyvateli, ať už žijícími ve městech, či na venkovně a na četných farmách, se povětšinou cítí ovlivněni spíše severskou kulturou v důsledku kolonizace ostrova vikingskými nájezdníky. S dědictvím severských kultur se tak setkáváme na území ostrova poměrně často, zatímco s keltským velmi zřídka. Pro ilustraci můžeme uvést příklad z druhého největšího města na ostrově, města Peel, kde jsou k nalezení obchody s přívlastky „vikingský“, suvenýry jsou povětšinou taktéž zaměřeny na tuto etapu dějin a můžeme zde nalézt i skupiny lidí zabývajících se rekonstrukcí vikingského způsobu života a boje.

Nicméně jisté pozůstatky keltské kultury se zde nalézt dají. Krom již rozebíraného jazyka je na ostrově často zmiňován keltský bůh Manannán mac Lir. Tento pradávný bůh moří je považován za ochránce celého ostrova před nájezdníky a nepřáteli. Podle některých všeobecně uznávaných teorií je ostrov pojmenován právě po tomto mystickém božstvu. Legenda o Manannánovi je na ostrově běžně rozšířena a traduje se, že po smrti přijdou k bohu válečníci a budou s ním hodovat a účastnit se dalších bojů. Nezodpovězenou otázkou zůstává, jak moc je tato legenda ovlivněna již zmíněnými seveřany, jelikož podobnost s vikingskou Valhalou je v mnoha ohledech velmi patrná.

Hmotné památkové dědictví týkající se doby keltské nadvlády také není příliš výrazné. Můžeme se setkat s pozůstatky neolitických staveb (kamenné kruhy, pozůstatky opevněných postů na pobřeží i půdorysy původních staveb v centrální pahorkatině), ale těchto staveb rozhodně není příliš mnoho a jsou spojovány spíše s prvními obyvateli ostrova než s Kelty. Ačkoliv je snaha o konzervaci těchto památek, mnohé z nich jsou již jen opravdovými připomínkami původních staveb, než representativním pomníkem své doby.

Spolky a organizace

Spolky a sdružení zabývající se uchováním manské kultury a jazyka jsou na ostrově vcelku hojné a ze strany místní vlády silně podporovány. Cíle těchto organizací jsou různé. Na jedné straně jsou spolky zaměřené především na uchovávání památek celého ostrova na druhé najdeme i organizace zaměřené výhradně na jazyk, jeho uchování a výuku. Vstup do muzea v hlavním městě Douglas (The Manx Museum) je zdarma a jeho návštěvnost je vysoká jak z řad návštěvníků ostrova, tak místních obyvatel.

Mezi jedenu z nejvýznamnějších organizací zabývajících se uchováním jazyka a jeho výukou ve školách je Mooinjer Veggey. Jejím hlavním cílem je učit děti předškolního věku manštinu pomocí her a písní. Těmito aktivitami se snaží podpořit vývoj národní hrdosti a pocitu manské kulturní identity.

Velkou roli v uchování jazyka hraje i organizace The Manx Gaeli Society (Sheshaght Gailckagh). Ta vydává knihy psané v manské gaelštině, audio-nahrávky a interaktivní výukové programy, čímž se snaží podpořit rozvoj jazyka mezi obyvateli. Zároveň na svých internetových stránkách uvádí, kdy a kde se budou konat bohoslužby vedené v manštině.

Významnou úlohu v uchovávání kultury ostrova hraje organizace Manx Heritage Foundation, která zaštiťuje i další organizace a hlavně je finančně podporuje. Cílem celého tohoto sdružení je ochrana manské kultury, jazyka i tradic, dále se stará o ochranu památkového dědictví celého ostrova. Mezi jednu z organizací pod záštitou Manx Heritage Foundation je i internetový projekt Learn Manx, který na svých internetových stránkách poskytuje online výukové lekce manštiny jak pro začátečníky, tak i pro pokročilé. Dále se zde můžeme setkat se zábavně naučnými aplikacemi (křížovky v manštině), mající za úkol zábavnou formou posilovat jazykovou vybavenost. K dispozici jsou také audionahrávky a texty v manštině, jak moderní, tak staré, vše volně ke stažení.

Lokálnější organizací zabývající se udržováním manštiny je Manx Gaelic youth group (Possan Aeglagh) sídlící ve městě Peel. Tato organizace je také zaměřena především na mladší děti, které se snaží vzdělávat a povzbuzovat v nich cítění k manskému jazyku. Členové spolku se schází každý týden a při svých aktivitách rozvíjí jazykovou vybavenost svých členů.

S použitím původního jazyka se můžeme setkat i v dalších společnostech a organizacích. Jedou z nejviditelnějších je dopravní společnost The Isle of Man Steam Packet, zajišťující dopravu trajektem na ostrov z Liverpoolu. V průběhu této cesty se návštěvníci ostrova setkají s manštinou již na samém začátku, kdy je přehráváno úvodní hlášení a poučení o bezpečnosti jak v anglickém, tak v manském jazyce.

Celkový dojem

Zajímavosti

Na ostrově Man můžeme najít celou řadu historických i přírodních zajímavostí, které jsou naprostými raritami. Krom již v úvodu zmíněných poštovních známek a vlastních bankovek (obchody běžně akceptují britskou libru, ale s librou manskou v Britanii nezaplatíte) a poštovních známek, se zde setkáváme i s dalšími odlišnostmi. Narazíme na příjemné venkovské prostředí, ale i s malebnost anglických měst. Hlavní město Douglas (název vznikl ze dvou keltských slov „doo“ a „galis“, což v českém překladu znamená „černý pramen“) čítá cca 27 000 obyvatel, tudíž jde spíše o maloměsto ve srovnání s městy na britských ostrovech, ale i tak skýtá mnoho malebných částí a turisticky zajímavých atrakcí. Mezi tyto atrakce můžeme zařadit starobylé tramvaje, tak i koněspřežku jezdící po promenádě města. V hlavním městě zároveň sídlí parlament ostrova – Tynwald. Ten je nejstarším nepřetržitě fungujícím parlamentem na světě a jeho počátek se datuje do roku 979.

Pokud se zaměříme na přírodní zvláštnosti ostrova, můžeme se setkat s dvěma zásadními odlišnostmi oproti zbytku britských ostrovů i kontinentální Evropy. První z nich jsou manské kočky. Ty na rozdíl od koček, pro Evropany běžně k vidění, nemají ocas. Ve většině případů se rodí úplně bez ocasu, občas s krátkým pozůstatkem ocasu „standardní“ kočky. Druhou zvláštností přírodní říše ostrova jsou tamní ovce (Manx Loaghtan Sheep). Na rozdíl od běžných ovcí, kterých je ovšem na ostrově také mnoho k vidění, jsou tyto od přírody obdařeny hned čtyřmi rohy.

Znak ostrova – triskelion – je běžně k vidění na celém ostrově. Tento symbol je typický právě pro období prvních Keltů, ovšem s velmi podobným znakem se můžeme setkat i jako znakem ostrova Sicílie.

Další zajímavostí, týkající se již ovšem doby moderní, je fakt, že na celém ostrově je mimo obec neomezená rychlost na pozemních komunikacích. Právě z tohoto důvodu je ostrov často vyhledáván motocyklisty a zároveň část silnic ostrova jednou ročně hostí motocyklový závod (Isle of Man Tourist Trophy), který je součástí Světového poháru.

Wales

Stručná historie Keltů ve Walesu

Příchod Keltů se datuje kolem roku 2000 př. Kr. a tato migrační vlna směřovala z tzv. rýnské oblasti jižního Německa a Švýcarska. Okolo roku 1000 př. Kr. začali osídlovat území a sdružovat se v oblasti vysokých hor.11) Vliv Keltů na území Walesu je nepřehlédnutelný a historie na něj nahlíží jako na proces, který smetl pozůstatky předchozích kultur a ovládl velšskou společnost. Oblasti Walesu byly rozdělené mezi místní kmeny, mezi které řadíme Ordoviky, Silury, kmeny Deceangli a Demetae. Keltové zaujímali dominantní postavení v průběhu doby železné v období let 600 př. n. l. až 50. n. l. V roce 43 n. l. proběhla invaze Římanů na území Britských ostrovů, čímž Římané přejali nadvládu nad územím Walesu. 12)

Keltský jazyk

– Oblasti, vývoj počtu mluvčích (minulost x současnost)
– Podpora jazyka (jak to vypadá v reálu v jednotlivých obcích a oblastech, jazykové vybavení se zvyšuje, snižuje). Vnímají lidé nějak skutečnost, že „jejich“ jazyk je keltský?
– Používání jazyka (při jakých příležitostech – OFICIÁLNÍ: úřady, školství, noviny, rádio, TV, nápisy. NEOFICIÁLNÍ: doma, v obchodu, mezi známými…) Chtějí lidé jazyk používat – kdo ano, kdo ne?

Identita obyvatel

Autor knihy Keltové: průvodce pro každého Barry Cunliffe uvádí, že v současné době se setkáváme s „opětovným vymýšlením Keltů“. Co se týče problematiky pojímání Keltů, střetáváme se s dvěma protichůdnými okruhy, a to jak můžeme charakterizovat a prezentovat staré Kelty a co se skrývá pod pojmem „moderní keltství“. Touto otázkou se zabývá Simon James, který poukazuje na to, že nikdo se v Británii či Irsku před rokem 1700 neoznačoval za Kelta či osobu keltského původu. Velšané spolu se Skoty a Iry začaly sebe a své předky označovat za Kelty teprve od 18. století. Velšský vědec Edwar Lhuyd vytvořil slovo „keltský“ pro skupinu jazyků zahrnující irštinu, velštinu, kornštinu a bretonštinu. V roce 1707 publikoval o těchto jazycích a vzájemné spojitosti. Všiml si také blízké příbuznosti mezi galštinou a irštinou a rovněž mezi velštinou , kornštinou a bretonštinou a snažil se existenci těchto dvou jazykových skupin vyložit po historické stránce.13)

Příbuznost keltsky mluvící komunit však neznamenala sounáležitost k jednomu národu a nenajdeme ani náznak toho, že by se považovaly za Kelty. V okamžiku, kdy vstoupila v platnost Smlouva o unii (1706), se obyvatelé VB začali označovat jako Britové – takto však původně vyjadřovali svou identitu Velšané. Postupem času se Velšané začali označovat jako Keltové a tento výraz se zanedlouho rozšířil a začali se jím označovat všichni, kdo mluvili nějakým keltským jazykem. K opětovnému vymýšlení Keltů dochází na počátku 18. století, Keltové byli prezentováni jako vznešení předkové žijící ve věku starodávných hrdinů.Tak se Keltové v 19. století začali stávat symbolem nového nacionalismu, který se v té době začínal probouzet. 14)

Vlna romantismu, která následovala po „opětovném vymýšlení Keltů“ na počátku 18. Století, byla doprovázena poněkud serióznějšími pokusy o vybudování identity a vytvoření spojeneckých vazeb mezi atlantickými komunitami, jež se brzy začaly označovat za „keltské národy“ Evropy, s tím souvisí rozlišování třech linií, které se navzájem prostupují a ovlivňují – kulturní integrita, jazyk a nacionalismus. Pro dosažení kulturní integrity bylo nutné založit instituce, jež by rozpoznávaly a pěstovaly regionální kultury ve všech formách a výsledky propagovaly prostřednictvím publikací a pořádaných akcí. Velšané v r. 1751 založili Cymmrodorionskou společnost a v r. 1771 Gwyneddigionskou společnost, která se věnovala studiu velšské literatury. O několik let později byla obnovena tradice každoročního setkání bardů, tzv. Eisteddfodu, kde se scházeli zábavní (169) umělci různého druhu (pěvci, skladatelé písní, hargenící a satirikové a soutěžili mezi sebou. V polovině 17. Století byl Eisteddfod odepsán jako zastaralý, ale v r. 1789 se s podporou skupiny londýnských podnikatelů, tkeří si říkali Londýnský velšská společnost, podařilo tuto tradici obnovit a v obci Bala v severním Walesu se toho roku uskutečnil první moderní Eisteddfod, krátce nato Edward Williams vytvořil popsanou divadelní napodobeninu druidského obřadu pasování na barda (Maen Gorsedd), která se v roce 1819 stala součástí Eisteddfodu. První celonárodní Eisteddfod se uskutečnil v r. 1858 v Llangollenu a tato tradice pokračuje do současnosti. Asi nejdůležitější událostí pro velšskou kulturu byl vznik Cambrijského archeologického sdružení v r. 1848, tato společnost od svého vzniku sdružuje profesionální vědce i amatérské nadšence se zájmem o studium dávné minulosti Walesu. Dlouhou historii mají akademické vazby mezi Walesem a Bretaní. Vytvoření kulturní identity keltsky mluvících zemí záviselo a závisí na pěstování jazyka. Jazyky menšin mají tendenci vymírat a to platí také o keltských jazycích. Poslední mluvčí kornštiny zemřel v roce 1777. Nejúspěšnější v tomto směru je velština, která výrazně posílila díky jazykovému zákonu z r. 1967, podle nějž má velština ve Walesu stejnou platnost jako angličtina. Dnes velštinou běžně mluví více lidí než kterýmkoli jiným keltským jazykem, také se povinně učí na všech školách. Jedna škola dokonce požaduje,a by všichni její žáci podepsali dohodu, že nikde ve školních prostorách nebudou mluvit anglicky. Ve Walesu podobně jako ve Skotsku mělo hnutí usilující o regionální nezávislost umírněnější podobu a jen zřídkakdy byly jeho důsledkem vážnější násilnosti. Různé malé nacionalistické skupinky 19. a počátku 20. Století nakonec umožnily vznik Velšské nacionalistické strany (Plaid Cymru), založené v roce 1925.

Celkový dojem

Wales je liduprázdná a větrná země, plná středověkých hradů. Krajina je sytě zelená, upravená, plná vláhy a téměř každá pastvina je zaplněna ovcemi. Místní obyvatelé jsou neuvěřitelně vstřícní, ochotní a důvěřiví, tedy alespoň ti, s kterými jsme přišli osobně do kontaktu. Jen co se zbloudilý turista podívá do mapy, ihned je u něj ochotný angličan, s otázkou: „Are you lost?“. Jediným zklamáním bylo místní stravování, které nám k místnímu zdravému životnímu stylu vůbec nepasovalo.

Naším hlavním cílem bylo zjistit, zda se Velšané považují za Kelty nebo zda si myslí, že jejich předci byli keltského původu. Během našeho putování jsme zjistili, že téměř každý se považuje za Velšana. Velšan a Kelt jsou pro ně synonyma . Jsou velice hrdí na svůj původ a historii a vstřícní se učit jejich původnímu jazyku. Nejvíce velšsky mluvících je bezesporu v severní hornaté části země, kde i většina nápisů je psána pouze ve velštině. Naopak na jihu, ve větších městech, jsme se s tímto jazykem tolik nesetkali, nápisy a ukazatele byly napsány jak velšsky, tak anglicky a to hlavně jako turistické lákadlo.

Zajímavosti

Anglie (Cornwall)

Stručná historie Keltů v Anglii

– Kdy na tom byli Keltové nejlépe a nejhůře (vlivem, počtem…)

Keltský jazyk

– Oblasti, vývoj počtu mluvčích (minulost x současnost)
– Podpora jazyka (jak to vypadá v reálu v jednotlivých obcích a oblastech, jazykové vybavení se zvyšuje, snižuje). Vnímají lidé nějak skutečnost, že „jejich“ jazyk je keltský?
– Používání jazyka (při jakých příležitostech – OFICIÁLNÍ: úřady, školství, noviny, rádio, TV, nápisy. NEOFICIÁLNÍ: doma, v obchodu, mezi známými…) Chtějí lidé jazyk používat – kdo ano, kdo ne?

Identita obyvatel

– (cítí se být jako „Keltové“, mají identitu jinou – pokud ano, jakou?)
– Keltské spolky (jsou v zemi keltské spolky, čím se zabývají, jak jsou početné…)

Celkový dojem

Zajímavosti




Počet shlédnutí: 11

2)
History of Ireland The Celtic Iron Age [online] Wesley Johnston [cit. 24. 10. 2010] Dostupný z: <http://www.wesleyjohnston.com/users/ireland/past/pre_norman_history/iron_age.html>.
3)
CUNLIFFE, Barry. Keltové: průvodce pro každého. Praha: Dokořán, 2009. str. 72 – 74
4)
Encyklopedia Britannica. Ireland [cit. 5. 11. 2010]. Dostupný z: <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/293754/Ireland/234219/Settlement-patterns?anchor=ref800320>
5)
Wikipedia.org. Gaeltacht [cit. 6. 11. 2010]. Dostupný z: <http://en.wikipedia.org/wiki/Gaeltacht>
6)
Oideas Gael Courses for Adult in Irish Language and Culture [online] One Source Graphics [cit. 25. 10. 2010] Dostupný z: <http://oideas-gael.com/>.
7)
Wikipedia.org. Irština [cit. 2. 11. 2010]. Dostupný z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Ir%C5%A1tina>
11)
BREVERTON, Terry. An A-Z of Wales and The Welsh. Swansea: Christopher Davies, 2000.
12)
ROSS, D. History of Wales [online] © Britain Express 2001. [cit. 26. 10. 2010] Dostupný z: http://www.britainexpress.com/wales/history/iron-age.htm.
13)
CUNLIFFE, Barry. Keltové: průvodce pro každého. Praha: Dokořán, 2009. str. 12-13, 15
14)
CUNLIFFE, Barry. Keltové: průvodce pro každého. Praha: Dokořán, 2009. str. 154, 158-161, 167-168
keltove-clanecek.txt · Poslední úprava: 2024/05/29 19:37 autor: 127.0.0.1