Náboženství Gallů známo jest jenom chatrně. Zbožňovali úkazy a síly přírodní, klanili se bohům a bohyním lesů, hor, řek a pramenů,krajův a měst, kmenův a rodin, Přední bohové jejich byli: Taran, bůh hromu a blesku (Jupiter), Hesus, bůh války (Mars), Teutates, bůh obchodu a vynálezce umění (Merkur), Bel, bůh alunce (Apollón), Ogmius, bůh básnictví a řečnictví. Věřili v nesmrtelnost duše, kterážto víra u nich tak byla silná, že druh druhu peníze půjčoval na oplátku na onom světě (ostatní viz ve čl. Druidi).

Povaha, mravy a způsoby Keltů jsou známy hlavně jen z podání jejich nepřátel. Byli velice chrabří a bojovní, nic si nedělali ze smrti, rádi se stěhovali a konali daleké výpravy válečné. Bytí ctižádostiví, marniví, ba ješitní. Zakládali si na hezkém a strakatém šatstvu, na zbrani ozdobné, na špercích a klenotech, libovali si v pěkné a vtipné řeči, rádi se chlubili, a to zvláště skutky hrdinskými, ba i ranami, jež nezřídka si rozdírali, aby byly větší. Snahou jejich bylo působiti dojem, vzbuzovati obdiv u přátel a naháněti strachu nepřátelům. Na tyto vrhali se s děsným křikem a řevem, za zvuku trub řeč. karnon č. karnux. Avšak odražen-li útok, pozbývali od-vahy a ztráceli bitvu. A pak, bylo-li zle, zabíjeli se a vraždili též i ženy a dítky, aby se nedostali v moc nepřátel. Snadno se pouštěli do podniků nebezpečných, ale když se jim nedařilo, pozbývali mysli. Byli zpupní ve štěstí a v neštěstí malomyslní. Povaha jejich byla vrtkavá, nestálá a popudlivá. Nesnesli kázně, neznali svornosti, dychtili po změnách a novotách, měli zalíbení v převratech. Proto nedovedli sjednotiti se aniž ustaviti obec a založiti stát, jenž by jim zabezpečil národnost a samostatnost. Přes všecku chrabrost a statečnost konečně přece jen podlehli podmanitelům a pozbyli větším dílem i národnosti, k čemuž ovšem i to přičinilo, že velmi snadno a rádi se mísili se živly cizorodými (Keltiberové, Keltoligurové, Keltoillyrové, Gallograeci, Galloromani).

Žádostiví byli zábav a rozkoší, sloužili Bakchovi a Venuši, plýtvali penězi a nestarali se hrubě o budoucnost. Byli zvědaví a zrovna jako posedli po novinách, rádi mnoho mluvili a rádi se hádali. Byli ducha nad míru čilého, bystrého, smělého a vynalézavého, srdce pak jejich bylo dobré a šlechetné. Tíž lidé, kteří za války jako dravci se honili po kořisti a nepřátelům řezali hlavy, jimiž pak zdobili dvéře svých domův a brány mést, bývali také velkodušní, ujímali se ubohých a utištěných a vraždu na cizinci spáchanou trestali smrtí. Náčelníkům zachovávali věrnost a poutníkům dopřávali ochrany. Ženy požívaly veliké vážnosti, doprovázely muže na výpravách, byly dobrými matkami a věrnými manželkami. Monogamie byla pravidlem, mnohoženatví výjimkou. Mužové měli právo nad životem i smrtí svých dítek a manželek. Výchovu dětí výhradně na péči měly matky. Keltové původně bydleli ve vesnicích a samotách. K ochraně budovali si ohrady, ze kterých druhdy vznikala města a městečka (urbes, oppida, castella). Domy se původně stavěly ze dřeva a kryly se došky nebo rákosím; později však, najmě za doby římské, stavěly se domy kamenné, tytýž nádherné. Původně sedali Gallové u nízkých stolů na otepích a léhali na zemi na slámě nebo na kožich. Později ovšem nářadí a náčiní domácí bylo jiné, tytýž drahocenné, i spalo se na měkkých polštářích. Strava byla větším dílem masitá. Boháči pívali víno, chudí brali za vděk pivem a medovinou. Hody bývaly hlučné s nádherné, končívaly se však obyčejné rvačkami.

Oděv robili původně Keltové z koží, později z vlny a plátna. Mužští nosili kalhoty {braccae), kazajky s rukávy a vlněné pláště (sagum), strakaté, kostkované neb i vyšívané. Na hlavě nosili kukle (cucullus). Jak ženské se nosily, s jistotou nevíme. Víme však, že rády se strojily a že si libovaly v živých a veselých barvách, Ženské i mužští zdobili se šperky zlatými, stříbrnými neb aspoň bronzovými. Paže a ruce si obepínali náramky, nad kotníky nosili kruhy, na hrdle pásky a řetízky, na prstech prsteny, roucha pak a pásy spínali sponkami a přezkami Kelti nosili dlouhé vlasy, vosay holili z části neb i docela, páni pak si nechávali růsti dlouhé a husté kníry. Čistoty těla nad míru byli bedlivi. Často se koupali, užívajíce hojně mýdla, jehož byli vynálezci, a hlavu si umývali vápennou vodou.

Zbraně jejich byly: přílba kovová, zdobená křídly, rohy a j., ohromný štít, obyčejně čtyřrohý, zdobený různými kresbami, veliký meč, zavěšený po pravém boku (později krátký meč iberský, špičatý), řetízkový pancíř, oštěp, kopí metací a mimo to i luky a praky. Užívali válečných vozů a strojili vozové hradby. Vojsko bylo pěší i jízdné. Ke službě válečné povinen byl každý, kromě toliko druidů. | Zemědělství a průmysl. Keltové byli a počátku pastýři, ale ponenáhlu stali se zemědělci. Pozemky byly původně majetkem obce, za doby římské však se dělily a připadaly soukromým držitelům. Keltové hnojili role opukou. Hrozny posýpali jakýmsi práškem, aby časněji zrály, a révy ořezávali, aby lépe rostly a více nesly. Víno místo do měchův nebo amfor dávali do dřevěných sudů, jež prý byly jejich vynálezem; uměli také všelijak víno připravovati, aby mělo lepší chuť a vůni. Kromě sudů vynalezli prý také pluhy o dvou kolech, brány na vláčení a síta z koňských žíní. Kromě obilí, prosa, řepy, bobů pěstovali obzvláště len a konopí a tkali pevná a dobrá plátna. Ze lnu dělali také polštáře, jel vycpávali koudelí. Z vlny dělali sukna, koberce a pláště. Uměli nakládati a uditi maso. Zejména Sequani slynuli jako výteční uzenáři; výrobky jejich hledány byly až i v Římě.

Keltové nebyli umělci, avšak výborní řemeslníci. Dolovali na rudy a uměli dělati z kovů různé zbraně, nástroje, náčiní a ozdoby. Cínování mědi bylo jejich vynálezem. Za to však byty mince jejich toliko hrubé napodobeniny mincí starořeckých. Znamenité bylo jejich hrnčířství. Provozovali též plavbu a měli plachtové koráby. Stát a společnost. Původně vládli kmenům keltským králové. Ponenáhlu však, podobně jako v Řecku, ustoupilo království vládě šlechty. Tehdy stáli v čele kmenů magistrátové od šlechty volení, jichžto moc omezena byla senátem a vlivem druidů. Senát skládal se asi ze zástupců jednotlivých šlechtických rodin. O záležitostech veřejných rozhodovalo se na sněmích, kterých druhdy se účastnili též i nešlechtici, totiž bojovníci, na př. když zvolen býti měl vojevůdce. Konaly pak se i sněmy, kde scházeli se pánové ze států několika a druhdy z celé země, aby se radili o společných věcech a důležitostech. Národ dělil se na šlechtu a lid obecný. Šlechta měla všecka práva politická a službu válečnou konala koňmo, odkudž i název její rytíři (equites). Naproti tomu lid obecný práv politických neměl, leda že někdy připuštěn byt k volbé vojvody, a službu válečnou konal pěšky. Také neměl přístupu mezi druidy, jimiž státi se směli pouze synové rodin šlechtických. Lid obecný utiskován byl od tříd vyšších, aniž se mu dostávalo od úřadů náležité ochrany, a kromě toho chudl i upadal do dluhů. Proto dával se jednotlivým pánům v poddanství, vstupoval v jejich klientelu. Mnozí pánové měli klientů na tisíce, i nedbali zákonů a neposlouchali magistrátů. Následkem toho nastaly v G-ii poměry asi takové, jako byly ve feudálních státech středověkých. Moc státní klesala, hynul i pořádek a lidu obecnému vedlo se čím dále tím hůře. Konečně octli se klienti větším dílem v nevolnictví a při volnosti zachovali se toliko členové válečných družin, jichž pánové ovšem musili šetřiti. Státy uvnitř byly rozervány a mimo to vedly války jeden proti druhému.

Keltské jazyky dnes žijí již jen v skrovných zbytcích, a i tyto zaniknou asi v nedlouhé době jednak v angličtině, jednak ve frančtině. Stop po nich nalézá se ovšem hojně v jazycích, které opanovaly na území původně keltském: tak v jaz. francouzském, v dial. severoitalských, v angličiné. K. J. jsou podnes vědecky poměrně dosti málo prozkoumány, hlavně pro nepřístupnost zachovaných památek. Patři k jazykům indoevropským a v jejich kruhu zváště jazyky italské jsou s nimi v některých kusích úzce příbuzny. Tak zejména v deklinaci k-kých J-ků a italských jsou zřetelné shody, v tvořeni slovesném jest shoda v passivě, charakterisovaném příponami obsahujícími hlásku r, kterýmž tvarům podobné jen v jaz. arijských se objevují, pak v tvoření budoucího času pomocí kořene bhü »býti„, jen v jaz. italských a k-kých se objevujícím, v obojích hlavně v konjugacích odvozených (na př. stir. no charnb »budu milovati«, lat amábó). K. J. v pozdějším svém vývoji jsou charakterisovány zejména hojností praefixů, které jim dodávají rázu na mnoxe úplné různého od ostatních jazyků indoevropských a vyvinuly se z partikulí, druhdy i z koncovky slova předcházejícího. — K. J. dělí se na větev galIsko-britskou a galskou. K první patří dávno vymřelý jaxyk gallský, který jest znám měrou velmi skrovnou ze zachovaných jmen osobních a místních staré Gallie vlastni i italské, ze slov zachovaných u spisovatelů řeckých a římských, pak z řady nápisů, posud ne úplně vyložených, mincí a p. (Nejdůl, nápisy vyd. Whitley Stokes v Bezzenberg. Beitr. XI.) Dále jaz. britské: jaz. kymerský (Welsh), jehož skrovné památky (hlavně glossy) počínají se VIII. a i IX. stol. po Kr. a kterým mluví se i píše dosti hojně ještě v dněšním Walesu; jax. kornský s památkami o něco mladšími, vymřelý počátkem XIX. stol. (v dnešním Cornwallu); jazyk bretonský (aremorský) v sev.-záp. Francii (v. t). K větvi galské patří jazyk irskogalský č. irský, který podle všeho blíží se svému zániku “(v. Irsko, str. 744), ale vykázati se může nejhojnějšími památkami spisovnými (poč. od VIII. stol., nejprve glossami. poxději zvl. hojnými spisy výpravnými a církevními) a jest také ze všech k-kých j-ků nejlépe znám. Dále jaxyk skotský č. gálský v užším smysle slova, jehož památky dosti skrovné a nesamostatné počínají se o něco později, a j. manx na ostrově Manu. Jazyky galské jeví navzájem velikou příbuznost a ještě asi v IX. stol. byly jazykem v podstatě jednotným. Nejstaršími památkami tohoto j. starogalského jsou t. zv. nápisv ogamové (ogam — runové písmo), posud nedosti vysvětlené, pocházející asi z polovinv 1. tisíc. po Kr. Nejdůležitější znak lišící jaz. gallsko-britské od galských jest, že pův. q v prvních jeví se jako p (na př. gall. pempe. stkym. pimp. korn. pymp, bret. pemp »pět»

z pův. penqe, qenqe), v druhých jako k ©, na př. stir. cóicer »pět«. — Srv. J.C. Zeuss,

Gramm. Celtica, 2. (Ebelovo) vyd. Berlin 1871; 

A. Holder, Altceltischer Sprachschatz. Lipsko 

od r. 1891; Wh. Stokes, Urkeltischer Sprachschatz ve Fickově Vergl. Wtb. II., 4.bookmark3vyd., 

Gotinky, 1894;bookmark4časopisy: Revue Celtique, vyd. 

H. Gaidox; Zeitschr. für celtische Philologie, 

vyd. K. Meyer a L.Ch. Stern, Halle od 

r. 1896. 

Počet shlédnutí: 57