Jak se stát římskokatolickým duchovním

Sandra Havelková, Barbora Zýková, Kateřina Pokorná, Julie Štefánková, Alena Vrabcová. Jak se stát římskokatolickým duchovním. [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2011. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/krestanstvi

Možná Vás někdy napadly otázky, jaké to je být knězem? Co vede lidi k tomu, že svůj život obětují Bohu? Pro mnohé z nás je to něco nepředstavitelného. Vzdát se možnosti mít manželku či manžela, vzdát se možnosti mít děti, mít rodinu.

Následující seminární práce se Vám pokusí odpovědět nejen na tyto otázky, ale také na mnohé další.
Seminární práce se konkrétně zaměřuje na Římskokatolickou církev, pro kterou je, na rozdíl od většiny ostatních katolických církví, celibát u kněží typický.

Dozvíte se příběhy třech lidí, třech mužů, kteří svůj život obětovali Bohu. Ne vždy bylo pro rodinu a okolí snadné se s tímto rozhodnutím smířit.

Ale láska k Bohu je pro naše respondenty zkrátka vším.

Výzkumná otázka:

Kdo nebo co člověka dovede k tomu, aby se stal římskokatolickým duchovním, a co všechno kvůli svému snu obětuje, nebo naopak co získá?

Podotázky:

1. Jak se římskokatoličtí kněží dostanou k víře a kdo je vede?
2. Kdy poprvé čtou římskokatoličtí kněží Bibli a jak je četba ovlivňuje?
3. Jaké bývá rozhodování stát se knězem, myslí i na jiná zaměstnání?
4. Jak reaguje okolí na rozhodnutí stát se knězem?
5. Přichází o něco kvůli svému nynějšímu povolání a musí něco obětovat?
6. Čím římskokatolické kněze naplňuje jejich současná práce?

Při hledání našich zdrojů bylo nalezeno velké množství knih o křesťanství jako takovém, ale bylo velmi obtížné nalézt knihu k podpoře této výzkumné otázky. Nakonec je zde uvedeno pár vhodných pramenů k tomuto tématu.

V publikaci Geografie náboženství¹⁾ se píše o hierarchii římskokatolické církve na základě svěcení. Svátostné kněžství má tři stupně: Biskup – kněz – jáhen. Jáhen byl dříve pomocníkem biskupa, ale dnes je brán jako nejnižší z této hierarchie. Z toho vyplývá, že kněz musel být nejdříve vysvěcen na jáhna.

Kdo tedy vlastně kněz je, si můžeme přečíst z internetového zdroje²⁾, kde se píše, že kněz promlouvá k Bohu a skrze něho pomáhá druhým lidem, je tedy spojením mezi Bohem a člověkem. Také udílí svátosti, jako jsou např. křest, asistence při uzavírání manželství. Kněz se dává k dispozici společenství církve, velmi spolupracuje s charitou, pečuje o řadu kulturních památek, má na starosti různá společenství a jeho styl života mu dovoluje se více zaměřit tam, kde je potřeba jeho služby.

V publikaci Bůh, Jahve, Alláh³⁾ je napsáno, že každý budoucí duchovní musí dlouho studovat na škole, což je kolem šesti let, aby se naučil velmi dobře Bibli a základy křesťanské víry. Také se tu dovídáme, že u katolíků se může stát knězem pouze muž, který navíc musí přijmout celibát.

Brendan Daly⁴⁾ se ve svém článku zaměřuje na otázky týkající se hodnoty celibátu v katolické církvi. Nastiňuje obrovský skandál sexuálního zneužívání ze strany kněží a vnímání lidí, pokud jde o zákon celibátu. Článek zkoumá dva odlišné přístupy k celibátu. První je na teologické úrovni začínající citováním teorie orientalisty Gustava Bickella. A přístup německého katolického teologa Francise Xaviera Funka. Kromě toho také zmiňuje papeže Jana Pavla II.

Jelikož je pro kněze velmi důležitá Bible, tak je zahrnuta i do této rešerše. Bible, která je popsána v knize ABC křesťanství⁵⁾, je právě tím základním zdrojem věrouky a mnoho církví ji považuje za jedinou autoritu ve víře. Bibli nečtou pouze ti, kteří se chtějí stát duchovním, ale čtou si ji i křesťané doma. Bible se skládá ze Starého zákona a Nového zákona. Ve Starém zákoně je prvních pět knih, kterým se říká „Knihy Mojžíšovy“,dále historické spisy, mudroslovné knihy a prorocké knihy. V Novém zákoně se můžeme seznámit s Ježíšovým životem a smrtí. Velmi známé jsou čtyři evangelia (kázání a působení Ježíše z Nazareta, jeho umučení a vzkříšení), která jsou podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Bible byla nejdříve sepsána v hebrejštině (Starý zákon) a potom v řečtině (Nový zákon). Pouze některé menšiny nemají Bibli přeloženou do svého jazyka.

V Bibli se dá o celibátu dočíst hned na několika místech. Zde je citace z Matouše, kde Ježíš mluví přímo o celibátu: „Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“ (Matouš 19,11.12).

Pro tuto seminární práci byly vybrány dvě metody. Nejdříve metoda studia dokumentů, jako například publikace Geografie náboženství či ABC křesťanství. Informace z publikací byly použity do teoretické části seminární práce. Pro výzkum jako takový byla použita metoda rozhovoru, přesněji rozhovoru otevřeného, který je více přirozený. Tento způsob sbírání informací byl zahrnut do praktické části. Tato metoda byla zajímavější díky přímému kontaktu s lidmi, kteří poskytovali informace, jenž nelze nalézt v knihách.

Přes prostředníka byli kontaktováni 3 respondenti, kteří byli ochotni odpovídat na dané otázky. Dva byli premonstráti a jeden kapucín. Po jejich zkontaktování a seznámení s tímto projektem byly dvěma z nich předem zaslány otázky na toto téma. Jeden z respondentů zaslal článek, ve kterém se o daném tématu zmiňuje.

Během samotného rozhovoru se nedělaly žádné poznámky ani se nepoužíval diktafon, aby nebylo narušováno soukromí respondentů. Dotazovaní odpovídali na předem připravené otázky, ale zároveň byly poskytnuty i choulostivější informace. Poznámky byly sepsány až po rozhovorech, byť to nebylo jednoduché.

Respondenti byli velice vstřícní, milí a žádnému z nich nebyly otázky nepříjemné. Za jejich ochotu dostal každý malý dárek.

Ještě než začneme s odpověďmi na naše otázky, nastíníme si, co vůbec římskokatolická církev je.

Římskokatolická církev, v běžné mluvě často označovaná nepřesně jako katolická církev, je největší z třiadvaceti autonomních katolických církví. Počátky římskokatolické církve jakožto samostatné organizace oddělené od většiny východních církví souvisejí s Velkým schizmatem kolem roku 1054, kdy si papež, římský patriarcha, nárokoval moc nad čtyřmi východními patriarcháty.

Římskokatolická církev sdílí s ostatními katolickými církvemi společenství ve svátostech a umožňuje věřícím z jednotlivých katolických církví za určitých podmínek změnu příslušnosti k této církvi, např. při migraci, svatbě apod… Katolická církev uznává sedm svátostí a to křest, biřmování, eucharistie, svátost smíření, svátost nemocných, kněžství a manželství.

Středem života církve je liturgie, v níž hraje nejdůležitější úlohu eucharistická bohoslužba (= mše). Součástí liturgie je též Denní modlitba církve (zkráceně breviář, někdy též Liturgie hodin), což je modlitba založená na žalmech a jiných biblických textech, která má uvádět křesťana do života v Boží přítomnosti po celý den. Krom toho existuje v církvi mnoho dalších způsobů modlitby, ať už spontánní nebo ustálené, společné nebo soukromé.

Jelikož se tento výzkum týká i celibátu, je důležité nastínit jeho historii. Celibát je žití bez manželství, což zároveň znamená absensi pohlavního styku. První písemně známý zákon o celibátu pochází z let 300-306, kdy synoda v Elvíře ve Španělsku zavázala ženaté jáhny a kněze k sexuální zdrženlivosti. Celibát nebyl dříve jen v křesťanství, byl i v různých světových náboženství. Celibát byl chápán jako jakásí oběť Bohu a kněžství jako specifický posvátný úřad, jehož nositel je z určitého úhlu pohledu „podoben Kristu“. Povinný celibát se datuje od 12.století. Povinný celibát pro kněze představoval zásadní bod sporu jak mezi křesťanským východem a západem (a to již před velkým schismatem) i mezi římskokatolickou církví a protestanty. Velmi známý je Martin Luther, který byl proti tomuto závazku, měl spoustu přívrženců, ale římskokatolická církev se nenechala odradit. Povinný závazek celibátu obecně platí v římskokatolické církvi u kněží a biskupů (u jáhnů bylo nedávno zrušeno). Jak víme, tento závazek je velmi často kritizován díky sexuálním skandálům z 20.století. Obrázek si však musí udělat každý sám.

A teď k otázkám…

Výzkumu, zabývajícího se římskokatolickým duchovenstvem, se zúčastnili tři respondenti. Šlo o dva premonstráty a jednoho kapucína, z nichž ani jeden nepřesáhl hranici čtyřiceti let. Po setkání bylo zjištěno několik zajímavých skutečností, které byly mnohdy překvapující. Pojďme tedy postupně podle otázek představit odpovědi těchto respondentů.

První otázka míří k prvnímu setkání respondenta s vírou. Dva z respondentů chodili do kostela pravidelně od dětství a k víře je vedli rodiče, nebo alespoň jeden z rodičů. První respondent byl dokonce ministrantem, neboť na vesnici daleko od velkého města, kde vyrůstal, byla víra pevně zakotvena a bylo běžné, aby jako malý pomáhal v kostele. Druhý respondent se svěřil, že návštěva kostela pro něj byla samozřejmostí, ale považoval to spíše za zvyk. Až později (kolem čtrnácti let) začal přemýšlet nad existencí Boha a proč vlastně do kostela chodí. Po delší době si položil jasnou otázku: „Buď Bůh je, nebo není, ale nic mezi tím.“ Sám tedy nenuceně dospěl k závěru, že Bůh opravdu je. Třetí respondent je oproti dvěma předešlým zvláštní jednou skutečností, a to tím, že jde o konvertitu. K jeho střetnutí s vírou došlo o mnoho později v porovnání s respondenty předchozími. Tím, že pocházel z nekřesťansky založené rodiny, měl vše o hodně těžší.

Druhá otázka se zabývá Biblí, tedy tím, jestli respondenty ovlivnila v nějakém hlubším smyslu a kdy se poprvé dostali k její četbě. Pro všechny respondenty je Bible velmi významnou knihou, s kterou se setkávají pravidelně na bohoslužbách a i jinak ve svém životě. Jeden z respondentů přednáší o Bibli na univerzitě, neboť se domnívá, že jde o významné kulturní dědictví lidstva a mělo by být samozřejmostí, aby o ní lidé něco věděli. Další z respondentů vysvětlil, že ač má Bibli přečtenou a vrací se k ní v podstatě každý den, sám nemůže tvrdit, že jí přečetl. Bible ho neustále naplňuje, a i když ji zná, vždy v ní najde nějakou novou skutečnost. Při této otázce ale také padl názor, že Bible je sice nejdůležitější, ale daný respondent zná spoustu jiných a velmi pěkných děl, které si s chutí rád přečte.

Třetí otázka se dostává k rozhodování o povolání. Dozvídáme se tedy od respondentů i o prvních dětských představách o budoucím povolání, které jsou totožné s představami všech malých chlapců. Pokud by tedy nebyli duchovními, mohli jsme mít společnost obohacenou o zdatného popeláře, řidiče kombajnu nebo traktoru a samozřejmě kosmonauta. Jak se ale blížilo opravdové rozhodování, co v životě budou opravdu dělat, měnily se samozřejmě i jejich představy. První z nich se zajímal o filosofii, ale bohužel nezvládl přijímací zkoušky. Uvažoval i o vědě, která ho také velmi lákala, ale nerozhodl se pro žádný konkrétní vědní obor, kterému by se mohl věnovat, a proto nastoupil do práce, aby alespoň něco dělal. Po vystřídání několika zaměstnání, z kterých ho ani jedno nenaplňovalo, začal přemýšlet o povolání duchovního. O přijmutí takového závazku se však nedá přemýšlet den nebo dva. Jde o proces, který někdy může trvat i několik let. Zda chce být opravdu knězem, rozmýšlel i na teologické fakultě, kde se na toto povolání připravoval šest let, a definitivní rozhodnutí, že jde opravdu o jeho životní úděl, padlo až těsně před vysvěcením. Druhý respondent měl ke křesťanství odmala velmi blízko, ale stejně tak k hudbě, neboť jeho rodiče byli muzikanti. On sám studoval varhany, a to nejen v Čechách, ale i v sousedním Rakousku. Po střední škole si nevěděl rady, kam by měly jeho kroky směřovat dále. V té době odjel na nějaký čas do Salesiánské vesničky, kde došlo k prohloubení jeho víry, a to už bylo rozhodnutí, kudy má jít. V podstatě jde o spojení jak víry, tak varhan. Třetí respondent měl být původně učitelem českého jazyka. Ovšem školu přerušil a šel jinou cestou.

Čtvrtá otázka nás seznamuje s reakcí okolí na rozhodnutí respondenta. Dá se říci, že respondenti, kteří měli doma křesťansky založenou rodinu, měli vše o mnoho jednodušší. Rodina chápala rozhodnutí, které učinil jejich syn, i když matka nejdříve nemohla překonat, že nebudou vnoučata. O to se ale nakonec postaral respondentův sourozenec. Složitější to však měl respondent, který neměl doma křesťanské základy. Ten to ovšem vyřešil velmi chytře, když svůj odchod do kláštera oznámil večer před odjezdem. Následovalo ale období, kdy s ním rodiče přestali mluvit, protože ztratili syna a báli se i o dceru, aby jim také neodešla. Avšak ta právě spor ukončila návštěvou respondenta v klášteře. Po této události je respondent opět v kontaktu s rodinou, i když na návštěvu musí jezdit bez hábitu.

Pátá otázka se pomalu přesouvá k období po vysvěcení a k tomu, co všechno museli respondenti kvůli svému povolání obětovat. V podstatě z toho vychází myšlenka, že na světě je spousta dober, o která tímto rozhodnutím přijdou, ale Bůh je nahradí něčím srovnatelným nebo něčím vyšším a lepším. Vždyť vztah v manželství přirovnávali ke vztahu k Bohu. Co je pro ně ale určitě velkou obětí, je rodina. Samozřejmě, že duchovní mají rodinu a navíc ještě rodinu duchovní, ale kvůli celibátu nemohou mít děti,což je mrzí. I když jsme se setkali s názorem, že šlo o vlastní rozhodnutí stát se duchovním, a proto bylo počítáno i s oběťmi, které velmi snadno nahradí Bůh. Vraťme se ale k těm dvěma respondentům, kteří přiznali, že jim děti chybí. Oba se téměř ve všem shodovali. Jeden z respondentů se přímo odkázal na jednoho staršího duchovního, který na stejnou otázku v rádiu odpověděl: „Velice, velice lituji, že bohužel nemohu mít děti.“ Pak ale všichni dodávají, že celibát určitě má cenu a velký význam. V životě každého duchovního totiž dojde ke dvěma krizím - krize celibátu a krize otcovství. Jak tvrdil jeden z respondentů, tak už prošel krizí celibátu. Zamiloval se. Ovšem pak dodává, že láska je jen emoce. Vše přirovnal k ohňostroji, který je tři čtvrtě roku jasný a potom se vytrácí. Taková by láska neměla být. V lásce by měly opadnout iluze a ne ideály, jak tomu často bývá. Jediná láska, kde zůstávají ideály, je právě láska k Bohu.

Poslední šestá otázka naráží na to, zda je jejich práce naplňuje. A zde se všichni shodují, že určitě ano. Občas se stane, že někdo zapochybuje, ale rozhodně nelituje. Pomáhají lidem, pro které tu jsou. A v některých případech i předávají informace dále na vysokých školách. Naplňuje je nejen práce, ale hlavně je naplňuje Bůh, který je vede.

Cílem výzkumu bylo zjistit, co předchází rozhodnutí, stát se římskokatolickým duchovním. Vzhledem k tomu, že jde o závazek na celý život, je rozhodnutí dlouhodobou záležitostí. Tím je myšleno minimálně šest let přípravy zakončené Slavnými (nebo Věčnými) sliby. Tímto procesem a někdy ještě delším prošli i respondenti. Jeden se dokonce svěřil, že pro toto povolání se rozhodl až těsně před Slavnými sliby, neboť si nebyl jistý, zda si vybral správnou cestu.

Seznámily jsme se tedy s obdobím nejen v době rozhodování respondenta, ale také s jejich dětstvím, které nepochybně přispělo k jejich budoucímu povolání. A dále pak i s pocity, které se objevovaly v jejich duchovním životě.

Všichni respondenti se shodují, že si vybrali správnou cestu, a že je jejich povolání naplňuje. Při otázkách týkajících se ztrát a obětí pro takto zvolený způsob života se někteří svěřili, že jediné, co jim schází, jsou děti. Nad tím prý přemýšlejí často. Dozvěděly jsme se od nich také, že kdyby měli děti, pak by pravděpodobně nemohli vykonávat toto povolání. Nebyli by tak duševně vyrovnaní. A navíc mohou za své děti považovat věřící, kteří za nimi chodí, a o které se starají. Závěrem bude na přání jednoho z respondentů napsáno malé poselství: „Církev je hlavně lidská. Nejsme žádní šílenci, jak nás někdy líčí média. Jsme tu pro lidi a pro klid v jejich duši. Kdyby tu nebyl kostel ani fara, pak se vůbec nic nestane, důležité je, že jsme tu my, kteří pomáháme.„

1) Bůh, Jahve, Alláh. 1. vydání. Praha, 2009. 188 s. ISBN 978-80-7407-058-7

2) DALY, Brendan. Priestly celibacy : The Obligations of Continence and Celibacy for Priests.. Compass. 2010, č.1, s. 20-33. ISSN 10369686

3) Kdo je to vlastně kněz? [online]. Knez.cz 2004 [citováno 7.4.2011]. Dostupný z WWW: <http://www.knez.cz/ptacek/view.php?cisloclanku=2004011907

4) KOKAISL, Petr. Geografie náboženství. 1.vydání. Praha, 2009. 262 s. ISBN 978-80-213-1935-6

5) WINTER, David. ABC křesťanství. 1. vydání. Praha, 2010. 126 s. ISBN 978-80.87287-05-7

Počet shlédnutí: 38