obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


krestanstvi2012

Katolíci versus pravoslavní

Sojová, Hrnčířová, Jindřichová, Hassmanová, HKS 2012

S jakou vážností vnímají svátosti katolíci a pravoslavní?

Úvod

Tématem této práce jsou hlavní rozdíly mezi svátostmi katolické a pravoslavné církve.

Římskokatolická církev, v běžné mluvě často označovaná nepřesně jako katolická církev, je největší z třiadvaceti autonomních katolických církví a jedinou západní katolickou církví. Asi 1,13 miliardy pokřtěných římských katolíků činí římskokatolickou církev největší křesťanskou církví (zahrnující polovinu všech křesťanů) a největší náboženskou organizací na světě.
Kromě společenství s římským biskupem, papežem, které spojuje všechny katolické církve, je pro římskokatolickou církev typický latinský ritus; až na výjimky se jedná o ritus římský.
Církevní obřady římskokatolické patří k těm složitějším a vyznačují se komplikovanou formou s řadou úkonů (zvonění, svíčky, kropení, vykuřování, křižování se, poklekávání atd.), které nejsou detailně známi ani všem věřícím.

Pravoslavné církve mají své počátky v prvotní křesťanské obci v Jeruzalému a dále pak ve východní části římské říše, proto bývají někdy označovány též jako východní církev. Pravoslavné církve sdílejí církevní nauku a praxi, proto se o nich někdy hovoří jako o jediné pravoslavné církvi. Přesto se v nuancích církevní praxe a obyčejů mezi jednotlivými místními církvemi objevují odlišnosti (různé místní tradice, zvyklosti apod.).
K pravoslavné církvi se hlásí nejvíce křesťanů po církvi římskokatolické. K pravoslaví se hlásí především obyvatelé Řecka, Ruska a dalších slovanských zemí.

Obě církve mají stejný počet svátostí, což je 7, ale rozdíly jsou patrné už v tom, jak se nazývají. Římskokatolická církev používá název svátosti, zatímco pravoslavná církev mluví o tajinách. Význam svátostí je stejný, ale obřady při jejich udělování se od sebe liší.

Cíl

Cílem této práce je prozkoumat a poukázat na hlavní rozdíly mezi svátostmi katolické a pravoslavné církve. Touto tématikou se zabývá teoretická část naší práce. Dále jsme si za cíl zvolily prozkoumat, jak lidé v dnešní době vnímají příjímání svátostí církve a jak ovlivňují jejich život.

1. Kolik svátostí křesťané znají? Kolik jich jsou schopni vyjmenovat? Kolik jich přijali?

2. Z jakého důvodu se křesťané nechávají pokřtít? Jaký mají postoj ke křtu svých potomků?

3. Jak často chodí křesťané do kostela?

4. Jsou křesťané běžně biřmování? Z jakého důvodu se nechávají biřmovat?

5. Dávají křesťané i v dnešní době přednost svatebním obřadům v kostele?

6. Je běžné pro křesťany přijímat svátost eucharistie? Popřípadě v kolika letech?

7. Je víra křesťanů jejich svobodným rozhodnutím, nebo jsou ovlivněni rodinou?

8. Páchají křesťané hříchy s tím, že jim bude u zpovědi automaticky odpuštěno?

Metodologie

Použité metody:

  • Metoda studia dokumentů
  • Dotazník
  • Semistandardizovaný rozhovor


Adekvace metod

Metoda studia dokumentů

Metoda studia dokumentů byla použita hlavně pro teoretickou část práce. Studium dokumentů, ať už v knižní podobě, nebo na internetu, patří mezi neinvazivní (neobtěžující) techniky sběru dat. Jejím úkolem je uvedení výzkumníka do daného tématu a seznámit ho s nezbytnými informacemi, které pak následně zpracovává, ověřuje či rozšiřuje. 1)

K proniknutí do tématu byla zvolena kniha Katechismus katolické církve, která pojednává o hlavních rozdílech při udělování církevních svátostí u římskokatolické a pravoslavné církve. Dále pak knihu od Prot. doc. ThDr. Petera Kormanika, Základné sväté tajiny pravoslávnej Církvi. Také byly použity i internetové zdroje, jakým je například wikipedie.cz nebo christnet.cz, kde byl prostudován článek Katolická církev a pravoslaví. Výhodou této metody je vyloučení zaujatosti. Touto metodou lze získat pouze informace, které nejsou z „první ruky“, tyto informace jsou již zpracovány někým jiným. Hlavním problémem, se kterým jsme se potýkaly, byla dostupnost odborné literatury k tématu.

Dotazník

Dotazník je složen z několika výzkumných otázek, jejichž úkolem je vytvořit si obraz o tom, jaký názor mají dotazovaní na dané téma. Tato data jsou pak výzkumníkem zpracována a vyhodnocována. Mezi hlavní výhodou dotazníku je jeho časová nenáročnost. Předem připravený dotazník lze rozdat či rozeslat v elektronické podobě velkému množství respondentů a získat tak řadu potřebných odpovědí k daným otázkám. Nevýhodou používaní dotazníků je především stručnost odpovědí a nemožnost ovlivnění těchto odpovědí přesnějším vysvětlením. 2)

K výzkumu, tedy k praktické části byla využita metoda kvantitativního typu- dotazníky, na které odpovídala zhruba stovka obyvatel pocházejících z různých měst v republice. Tato města se lišila především populací. Dotazníky byly rozdány lidem z měst, jejichž zalidnění je v rozmezí od 3000 až po 100 000 obyvatel. Dotazovaní jsou příslušníci buď pravoslavné, nebo římskokatolické církve. Nevěřící neboli ateističtí členové nebyli do výzkumu záměrně nezahrnuti. Dotazovaní byli rovněž obeznámeni s tím, že informace, které podávají, jsou určeny výhradně pro účely této práce a nebude jich zneužito jiným způsobem. Výhodou této metody je získání velkého množství informací od vysokého počtu respondentů. Problémem, se kterým jsme se setkaly, byla špatně položená otázka, kterou respondenti mohli vnímat dvěma způsoby. Tudíž jsme dostaly odpověď na něco jiného, než na co jsme se ptaly.

Semistandardizovaný rozhovor

K semistandardizovanému rozhovoru je zapotřebí mít předem připravené otázky. Nutná je jasná a přesná formulace otázek, které jsou následně pokládány respondentům ve stejném pořadí. Dle odpovědí na základní otázky se kladou ještě doplňující otázky, kde má respondent prostor k rozvíjení svých odpovědí. Hlavní výhodou tohoto rozhovoru je možnost přizpůsobení otázek dané situaci. Nevýhodou rozhovoru je jeho časová náročnost. 3)

Přes důkladné prostudování knih, je třeba podotknout, že řada důležitých poznatků byla získána z primárních zdrojů, což byly rozhovory se zástupci římskokatolické a pravoslavné církve. Výzkum byl započat návštěvou faráře Andrzeje Bystrzyckého v římskokatolické farnosti ve Štítné nad Vláří. Dále byl navštíven Jaroslav Hempel, příslušník pravoslavné církve. Informace, které byly obou příslušníků církve získány, jsou zahrnuty v teoretické části. Oba členové byli velmi ochotni odpovědět na námi připravené otázky a za to jim patří velké dík. Tento rozhovor probíhal volně a bohužel jsme odpovědi nestíhaly přesně zaznamenávat. Proto jsme tento rozhovor nemohly přepsat a použít ho jako součást práce. Avšak informace, které jsme získaly byly velice užitečné.

Literární rešerše

Pro získání základních informací o svátostech katolické církve, je nejlepší sáhnout po Katechismu katolické církve. V této knize se nalézají základní údaje a podrobný popis všech obřadů udělování svátostí. Tato kniha slouží jako základní materiál pro výuku katechismu, proto je napsána velmi srozumitelně a přehledně. Jedná se tedy o oficiální souhrn principů katolické církve. Její hlavní předností je styl, ve kterém jsou poznatky uspořádané do formy otázek a odpovědí a čtenář má tak příležitost rozjímat nad daným textem a sám zhodnotit, zda s odpovědí souhlasí, nebo zda sdílí jiný názor. Součástí Katechismus je nauka o Druhém vatikánském koncilu a kniha se věnuje i morálním otázkám dnešní doby. Mnoho teologů se zabývá podstatou svátostí v obsáhlých spisech, avšak tato kniha, která je využívaná jako učební pomůcka v náboženství, byla napsaná velmi stručně, aby zachytila podstatu daného učení. Každému člověku, který by chtěl poznat, v co věří katolická církev, kniha poskytne podrobný výklad.

Pokud chceme lépe pochopit význam a také se dozvědět něco o historii svátostí, je dobré sáhnout po publikaci od německého autora Klemense Richtera, Liturgie a život. V této knize je čtivým způsobem vysvětlen význam i vývoj svátostí. Když se ohlédneme do dějin víry a církve, nacházíme zpravidla jednotu vyjadřovanou v rozmanitosti. Jednotu můžeme nalézt v základním chápání svátostných úkonů. Jejich realizace je však ovlivněna místní církví. Síla víry se musí projevovat i v tom, že se snažíme respektovat a pochopit rozmanité způsoby vyjádření.4)

V pravoslavné církvi jsou svátosti označovány jako tajiny a publikace, která se jimi zabývá, má název Základné sväté tajiny pravoslávnej Církvi a jejím autorem je Peter Kormanik. Kniha, která je určena především pro studenty teologie, podává podrobný výklad základních svatých tajin pravoslavné Církve. Přibližuje nám svaté tajiny z pohledu teologického a také nám osvětluje obřady a motlitby, které tvoří vnější stránku tajin. Tato kniha vychází z nejnovějších poznatků současných pravoslavných teologů, a proto se také stala jednou ze základní doporučené literatury pro studium Pravoslavné teologie na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kniha také velmi poučnou formou seznamuje čtenáře s tradicí pravoslavné církve.

Mezi další zdroj informací, který se zabývá svátostmi katolické církve, byl zařazen i odborný článek, jehož název zní: „The seven sacraments of the Catholic faith“ a jehož autorem je Patricia Poist. Článek, který je napsán v původním jazyce, což je v anglickém, hovoří o svátostech jako o znamení Kristovy milosti, kterou lidé dostávají během celého svého života. Dále autorka popisuje, jak se jednotlivé svátosti udělují a co je potřeba k tomu, aby je člověk mohl přijímat. Tento článek lze považovat za velmi poučný, jelikož podává kompletní přehled o všech svátostech a je napsán tím stylem, že i lidé, kteří o daném tématu mnoho neví, mají možnost nahlédnout do této tématiky. Autorka čtenáře seznamuje i s pojmem smrtelný hřích, který katolíci považují za vážný, protože jde o záměrné porušení desatera. Z tohoto článku lze usoudit, že autorka má velký přehled, a že se tímto námětem zabývá. Článek byl rozdělen do několika odstavců, kde každý oddíl tvořil jednu svátost. V těchto oddílech se autorka zabývá jak významem svátostí, tak i průběhem jejich udělování. 5)

Teoretická část

Teoretická část této práce se zabývá svátostmi pravoslavné a římskokatolické církve, kterých je celkem sedm. V jednotlivých podkapitolách je popisován průběh udělování svátostí a je poukázáno také na význam, který v životě člověka svátosti zastávají. K sedmi svátostem církve patří křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. Každá z těchto svátostí má svou životní roli. Sedm svátostí církve se týká všech významných a důležitých okamžiků v životě křesťana. Přijetím těchto svátostí člověk vstupuje do křesťanského života a nechává rozvíjet a růst svůj křesťanský život. Tyto svátosti můžeme rozdělit do tří skupin. První skupinu tvoří svátosti uvedení do křesťanského života, druhou pak svátosti uzdravení a třetí skupinou jsou svátosti, které slouží společenství a poslání věřících.6)

Svátosti uvedení do křesťanského života

Jsou celkem tři svátosti uvedení do křesťanského života a to: křest, biřmování a eucharistie. Ty představují základ každého křesťanského života.

1. Svátost křtu/Tajina křtu

Křest představuje základ celého křesťanského života a je něco jako vstupní brána, která umožňuje vstup k dalším svátostem. Jakmile člověk přijme svátost křtu, může pokračovat v přijímání dalších svátostí. Bez svátosti křtu však nemůže obdržet žádnou jinou svátost. Křtem se člověk osvobozuje od dědičného hříchu a člověk se jakoby znovu narodí- stává se Božím dítětem- hřích je pohřben do vody, (Starý zákon- seslána potopa na lidstvo, která odstranila hřích a tím se voda stala symbolem a znamením spravedlnosti a nového života).7)

Křest nese název podle obřadu, kterým se vykonává- křtít znamená ponořit se do vody, nebo také koupel znovuzrození a obnovení v Duchu svatém, protože ztvárňuje ono zrození z vody a Ducha, bez kterého jak katolíci věří, nemůže nikdo vejít do Božího království. Samotný akt obmytí se považuje za osvícení- osvícení mysli. Křest se provádí jednou za život a není zde možnost opakovatelnosti, protože při křtu křtěnec získává určité duchovní znamení, které ho posvěcuje.8)

Svátost křtu může přijat jakýkoliv člověk, který doposud nebyl pokřtěn. Zvyk a tradice udává, že křty dětí jsou mnohem častější, než křty dospělých. Za tyto děti pak nesou zodpovědnost rodiče, že je budou ve víře vychovávat. Důležitou roli zde také zastává kmotr nebo kmotra, kteří mají být dobrými věřícími a mají hlavně pomáhat pokřtěncovi v jeho křesťanském životě.9)

Pravomoc k provádění křtu má biskup, kněz a v latinské církvi i jáhen. V případě nutnosti může křest provádět i „obyčejný“ člověk, který nad křtěncem pronáší tato slova: „ Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.10)

Katolická církev

Hlavním rozdílem ve křtu u pravoslavné a katolické církve je, že katolická církev nejdříve udělí svátost křtu a pak pokračuje několik let katecheze a teprve pak uděluje svátost biřmování a eucharistie, čímž vrcholí křesťanský život. Kněz při trojím lití křestní vody na hlavu kandidáta pronáší tato slova: „…., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“11)

Pomazání svatým křižmem, což je vonný olej, který posvětil biskup. Tímto pomazáním se stal křesťanem- „pomazaným“. 12)

V římskokatolické církvi první pomazání poukazuje na druhé pomazání, které provádí biskup, a které tvoří svátost biřmování.13)

Pravoslavná církev

Pravoslavná církev začíná křtem a hned na to následuje pomazání myrem (biřmování u katolíků). Důraz je kladem na přípravu křtěnce a kmotrovství. Rodiče musejí být stejného vyznání. Kmotři musejí být také pravoslavní a jsou ručitelé za výchovu dětí.14)

Ve východní církvi kněz říká: „Boží služebník …., je křtěn ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Katechumen (křtěnec) je obrácen k východu a kněz jej při vzývání každé osoby Nejsvětější Trojice ponoří do vody a vytáhne. Jiná věta je z důvodu toho, že kněží si nemyslí, že křtí oni („…., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“), ale Bůh.15)

V pravoslavné církvi je pomazání po křtu považováno za pomazání myrem (biřmování).16)

2. Svátost biřmování/Tajina pomazání myrem

Jedná se o svátost, která je nezbytná pro naplnění křesťanského života. Při biřmování na biřmovance sestupuje síla Ducha Svatého a biřmovanec se po přijetí této svátosti zavazuje k tomu, že bude šířit a bránit víru slovem i skutkem, jako apoštolové, na které sestoupil Duch svatý v den letnic. Dar Ducha Svatého je biřmovanci dán skrze vkládání rukou a mazáním oleje. Pomazání vonným olejem je zvyklost, kterou provádí jak východní, tak západní církev. Východní církev tuto svátost nazývá „pomazání myrem“ a západní církev „biřmování“, protože potvrzuje svátost křtu a završuje vstup do křesťanského života.17)

Svátost biřmování může člověk obdržet jenom jednou za život. Biřmovaný může být každý člověk, který byl pokřtěn a doposavad nebyl biřmován. Svátost křtu je velmi důležitá, ale bez svátosti biřmování a eucharistie není křesťanský život zcela naplněn a dá se říct, že je nedokončen.18)

Katolická církev

Dříve v západní církvi byla svátost biřmování udělována současně se svátostí křtu. Pak ale došlo k tomu, že bylo velké množství křtů, farnosti a to hlavně venkovské se zvětšovaly, diecéze se rozrůstaly do velkých rozměrů, a to bránilo biskupovi, aby se mohl účastnit všech křesťanských slavností. Došlo tedy k tomu, že biskupovi bylo vyhrazeno udělovat biřmování a knězi křest. Tímto se svátost křtu a biřmování časově rozdělily. Jenom v případech, kdy křtěnec je dospělý člověk, pak tyto dvě svátosti probíhají současně.19)

V západní církvi dochází k dvojímu mazání: poprvé je člověk pomazán vonným olejem na čelo po omytí na křtu a podruhé je pomazán při biřmování. Posvěcení posvátného křižma- vonného oleje biskup provádí během mše, která probíhá na Zelený čtvrtek, světí křižmo pro celou diecézi. V západní církvi při udělování svátosti biřmování je obřad započat obnovením křestního slibu a vyznáním víry biřmovanců. Biskup vztahuje ruce nad biřmovance, kteří jsou shromážděni, a pak vzývá Ducha, aby sestoupil na biřmovance.20)
Při obřadu biskup pomaže čelo biřmovance a vloží na něj ruce a pronese tato slova: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého.“.21)

Západní církev věří, že člověk by měl přijmout svátost biřmování v době, kdy je schopen se sám rozhodovat, a proto zde hraje důležitou roli věk. Svátost biřmování by měl tedy člověk přijmout v době, kdy je dospělý, proto je biřmování označováno za svátost křesťanské dospělosti. Vyskytují se však i případy, kdy tuto svátost může přijmout i dítě, a to když je v ohrožení života.22)

Západní církev má biskupa, který má pravomoc udělovat tuto svátost. V případě nutnosti, jako například při nebezpečí smrti, může pověřit i kněze, aby tuto svátost biřmovanci udělil. Ale výsadu udělit svátost biřmování má hlavně biskup. A to byl také jeden z důvodů pro oddělení udělování svátosti křtu a biřmování.23)

Pravoslavná církev

Východní církev tuto svátost nazývá „pomazání myrem“ a západní církev „biřmování“, protože potvrzuje svátost křtu a završuje vstup do křesťanského života.24)

Východní církev se rozhodla pro zachování obou svátostí spojených, tím kněz má pravomoc k udělování jak křtu, tak i biřmování. Je to tedy součást křtu a podle nich není důvod, aby dítě bylo bez Boží milosti (ochrany). Při pomazání se používá olej myro, což je olej z Jeruzaléma s asi 40 bylinami. Pomazává se čelo, oči, nos, uši, rty, prsa, záda, ruce, nohy. Při každém mazání jsou nad ním pronesena tato slova: „Pečeť daru, kterým je Duch svatý.“ Ve východní církvi svěcení provádí patriarcha.25)

U východní církve biřmuje kněz zároveň s křtem a samotný akt biřmování provádí křižmem, které posvětil patriarcha nebo biskup. 26)

Východní církev upřednostňuje přijímání pod obojím, kdy člověk u přijímání dostane jak chléb, tak i víno.27)

3. Svátost eucharistie

Eucharistie se slaví prostřednictvím chleba a vína, které představují Kristovo tělo a krev. Eucharistie připomíná Kristovu smrt a zmrtvýchvstání.28)

Křesťané se sdružovali k lámání chleba první den v týdnu, což je neděle podle toho, že to byl den Ježíšova zmrtvýchvstání. Eucharistie představuje střed katolické církve.29)

Samotným přijímáním křesťan dostává tělo a krev Kristovo (chléb a víno, které se proměnily) a tím dochází k tomu, že se spojí s Kristem. Křesťan může přijmout eucharistii tehdy, pokud se účastní nedělních mší a mší o svátcích. Eucharistii by měl přijmout minimálně jedenkrát ročně a nejlépe o Velikonocích a měl by před tím přistoupit ke svátosti smíření. Církev doporučuje, aby lidé přijímali eucharistii v neděli a ve svátcích a tak často, jak jen mohou, a to i třeba každý den.30)

Katolická církev

V západní církvi dochází k přijímání pod jednou způsobou, což znamená, že u přijímání dostanou pouze chléb.31)

Pravoslavná církev

Východní církev upřednostňuje přijímání pod obojím, kdy člověk u přijímání dostane jak chléb, tak i víno.32)


Svátosti uzdravování

Mezi svátosti uzdravování patří svátost smíření a pomazání nemocných, čímž má být uzdraveno jak tělo, tak i duše člověka.33)

4. Svátost smíření/Tajina pokání

Lidé přistupují ke svátosti smíření tehdy, když litují hříchů, kterých se dopustili po křtu a usilují o pokání.34)

Pokání křesťana může mít různé projevy. Může to být modlitba, půst, almužna. Díky pokání křesťan ukazuje, že má snahu o napravení a obrácení. Tím že člověk přijímá svátost smíření, může přijímat i svátost eucharistie.35)

Katolíci berou hřích jako urážku Boha a církve, a proto zpovědí se člověk usmiřuje jak s Bohem, tak i s církví. U svátosti smíření na jedné straně stojí člověk, který lituje a vyznává ze svých hříchů a na druhé straně je kněz nebo biskup, který mu skrze Boha uděluje odpuštění a zadostiučinění. Společně pak prosí za hříšníka a kněz s hříšníkem koná pokání, čímž se hříšník uzdravuje.36)

Aby měla tato svátost účinek, musí hříšník prožít vnitřní pokání, rozejít se s hříchem, odvrátit se od zla a od špatných činů. Musí mít snahu o napravení a zlepšení svého života. Musí se vyzpovídat ze všech hříchů, třeba i těch skrytých.37)

Katolická církev

Ke svátosti smíření by měl každý věřící přistupovat minimálně jednou za rok. Děti poprvé přistupují ke svátosti smíření těsně před prvním svatým přijímáním (třetí třída základní školy).38)

Pokání, které kněz hříšníkovi udělí, by mělo být přímo úměrné povaze hříchů, které daný člověk učinil. Kněz je u zpovědi vázán zachováním zpovědního tajemství, což znamená, že nemůže nikomu prozradit, co mu bylo u zpovědi svěřeno. Tajemství, které člověk knězi u zpovědi poví, jsou u něj zapečetěna tzv. „svátostnou pečetí“ a neexistují výjimky, kdy by kněz mohl zpovědní tajemství porušit.39)

Pravoslavná církev

Při této tajině se pravoslavní zbavují svých hříchů. Usilují o navrácení se do čistoty před vykonáním hříchu. Epitimie je omezení na základě vykonání hříchu, která nemá být trest, ale spíše poučení. Např. dříve se stávalo, že až 1 rok zákaz vstupu do kostela– člověk musel stát před vchodem a věřící prosit o odpuštění, po nějaké době se mohl přesunout do předsíně kostela a poté do oddělení kajícníků.40)

5. Svátost pomazání nemocných/Tajina pomazání olejem

Skrze pomazání a modlitbu prosí kněz Boha, aby nemocnému ulehčil a osvobodil ho z utrpení. Úkolem této svátosti je posilování nemocných a prosba za jejich uzdravení a posílení.41)

Tato svátost není určena jenom pro ty, kteří jsou v krajním ohrožení života, ale i pro ty, kteří začínají být v ohrožení života kvůli své nemoci nebo stářím. Svátost pomazání nemocných může člověk přijat i vícekrát za život. Jestliže člověk přijal tuto svátost a uzdravil se, pak může v případě další těžké nemoci tuto svátost znovu přijmout.42)

Svátost pomazání nemocných může udělovat pouze kněz či biskup. K udělení svátosti může dojít v rodině, kostele nebo i v nemocnici a může být udělována jednotlivcům nebo i skupinám nemocných.43)

Katolická církev

V západní církvi je tato svátost prováděna posvěceným olejem, kterým byli pomazáni nemocní. Kněz vkládá nad nemocné své ruce, modlí se nad nimi a maže je olejem, který posvětil biskup. Nemocní jsou mazáni na čele a na rukou a při tom se říká: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.“ V posledních letech byla tato svátost udělována těm, kteří umírali, a proto z původního názvu- pomazání nemocných vznikl název poslední pomazání.44)

Ti, kteří se chystají opustit tento svět- umírají, přistupují k poslední eucharistii, která je brána jako poslední pokrm na cestu. Zatímco křest, biřmování a eucharistie jsou svátosti uvedení do křesťanského života, pokání, poslední pomazání a eucharistie jsou svátosti, které uzavírají pozemský život.45)

Pravoslavná církev

Pomazání olejem se používá také u pravoslavných. Během tohoto se modlí za uzdravení. Nic takového jako poslední pomazání se neprovádí, i když se ví, že dotyčný člověk umírá, modlí se pořád za jeho uzdravení. Je možné přijmout tuto tajinu pouze jednou v roce při jedné nemoci.46)

Provádí se složitý obřad, kde 7 kněží čte 7 výběrů z Knihy. Následně probíhá celonoční bdění nad nemocným. Dnes se obřad musí zkracovat, protože není tolik kněží.47)

Modlitby pro odchod ze života- uvolnění duše, aby mohla odejít
Soborování- pomazání členů církve pro jejich zdraví, i když nejsou nemocní.48)

Svátosti k službě společenství

Do této skupiny lze zařadit dvě svátosti a to jsou: svátost manželství a svátost kněžství. Jedná se o svátosti, které jsou zaměřeny na spásu druhých a mají zvláštní poslání v církvi.49)

6. Svátost kněžství/Tajina kněží

Hlavními úkoly kněze je zastupovat Krista jako hlavu církve před shromážděním věřících. Dále se pak stará o církev tím, že přednáší modlitbu církve a přináší eucharistické oběti- zastupuje církev, slouží věřícím.50)

U východní a západní církve platí jedno pravidlo a tím je, že se nemohou oženit ti, kteří svátost kněžství už přijali. Přijetím svátosti kněžství se do muže vtiskuje zvláštní nezrušitelné znamení jako u svátosti křtu a biřmování a toto znamení není vázáno časem. Jsou zde však i případy, kdy kněz byl zproštěn závazků a funkce, ale znamení mu i nadále zůstává a je jím poznamenán.51)

Jedná se o svátost apoštolské služby a je rozdělena do tří stupňů:

  1. Biskupství
  2. Kněžství
  3. Jáhenství- pomáhá a slouží kněžím a biskupům


Při svěcení biskupů, kněží nebo jáhnů se shromažďuje velké množství věřících. Místem konání by měla být katedrála a celá událost by se měla odehrávat v neděli. Při obřadu jsou na svěřence vkládány ruce biskupů, kteří společně prosí o vylití Ducha svatého a jeho darů, které svěřenec ke své službě bude potřebovat. V latinském obřadu je biskup a kněz pomazán svatým křižmem- olejem, je jim předán evangeliář, prsten, mitra (liturgické pokrývky hlavy- biskupovi), pastýřská berle- biskupovi, jako znamení jeho apoštolského poslání hlásat Boží slovo. Kněz dostává patenu (miska, na niž se při mši kladou hostie) a kalich. Jáhen získává evangeliář, aby hlásal Boží slovo.52)

Biskupské svěcení

Biskupským svěcením biskup získává kromě úřadu kněžského i úřad pastýřský a učitelský. U biskupského svěcení musí být přítomno více biskupů. Každý biskup má svůj úřad, který mu byl svěřen. Má za úkol moudře vést a bránit svou církev, pomáhat nemocným a potřebným, hlásat evangelium.53)

Kněžské svěcení

Kněz je něco jako spolupracovník biskupa, se kterým tvoří kněžský sbor a je biskupovi podřízen. Kněz hlavně vykonává eucharistickou bohoslužbu. Každý kněz musí při svém svěcení složit slib poslušnosti biskupovi a biskupovo políbení na konci znamená, že biskup přijímá kněze za svého spolupracovníka a úkolem kněze je poslouchat biskupa.54)

Svěcení jáhnů

Při svěcení jáhnů na ně vkládá ruce biskup, čímž se jáhni zavazují ke službě pro biskupa a je jim vtištěno neodstranitelní znamení- charakter. Jáhni jsou nápomocní kněžím a biskupům při bohoslužbách, při hlásání evangelia, rozdávání eucharistie. Jáhenství může být udělováno i ženatým mužům. Latinská církev obnovila jáhenství jako hierarchický stupeň až po 2. vatikánském koncilu, zatímco východní církev jej nikdy nevypustila.55)

Katolická církev

Svátost kněžství v západní církvi může přijat pouze muž, který byl pokřtěn (žena to nesmí být, protože Ježíš si zvolil svých dvanáct apoštolů). Tento muž musí být věřící, svobodný a je ochoten udržovat celibát (bezženství).56)

Pravoslavná církev

U východní církve je rozdíl v tom, že knězem se může stát i ženatý muž, ale biskup musí udržovat celibát. Někteří kněží se i přes to rozhodli celibát udržovat. Pravoslavný kněz se také označuje jako Pop. Dnes se předpokládá vysokoškolské vzdělání, ale v podstatě by stačilo i základní vzdělání. Musí jít příkladem obci, nesmí být politik, vlastnit hospodu, hernu,… 57)

7. Svátost manželství

Jedná se o manželský svazek mezi mužem a ženou, který je trvalý. Hlavní povinností je věrnost a nerozlučitelnost a hlavním úkolem je plození a výchova dětí.58)

Ke svátosti manželství může přistoupit jedině muž a žena, kteří jsou pokřtěni, svobodní, dobrovolně souhlasí k uzavření svazku, což znamená, že je nikdo nenutí a nevyskytují se zde žádné překážky na základě církevního nebo přirozeného zákona.59)

Souhlas novomanželů je nezbytný a bez něj je svazek neplatný. Tento souhlas je dán větami: „Přijímám tě za manžela/manželku.“ Jakmile kněz přijme souhlas novomanželů, dává jim požehnání církve. Před uzavřením sňatku probíhá ještě příprava na manželství, kdy jsou páru vštěpovány hodnoty manželství a rodiny.60)

Kněží se ženit nesmí, ale knězem se může stát ženatý muž. Nelze uplatnit druhé manželství. Biskupové žijí v celibátu. Rozdílnost ve vyznání u manželů není žádnou nepřemožitelnou obtíží. Může sice způsobit komplikace, ale vše záleží na tom, jak se manželé dohodnou, v jaké víře budou své děti vychovávat.61)

Existují případy, kdy manželé nedokážou společně žít v jedné domácnosti a setrvat v manželství. Církev jim umožňuje oddělení a ukončení společného bydlení, ale nadále zůstávají manželé a nemohou uzavírat nová manželství.62)

Katolická církev

V latinské církvi dochází k uzavírání manželského svazku během mše svaté. Ještě před tím mají povinnost jít ke svátosti smíření. Novomanželé před církví vyjadřují svůj souhlas k přijetí svátosti manželství.63)

V západní církvi je zapotřebí dovolení církevní autority k uzavření manželství s příslušníkem jiného vyznání. Obě strany se pak musí zavázat k tomu, že znají hlavní vlastnosti manželství, závazky vztahující se ke křtu a výchově dětí v katolické církvi. Jestliže jeden z manželů je katolík a druhý nevěřící, tak jeho manžel/manželka jsou posvěceni skrze ně.64)

Pravoslavná církev

U východní církve kněz nebo biskup přijímá souhlas novomanželů a následně na to korunuje ženicha a nevěstu na znamení manželské smlouvy. Oba mají být stejného vyznání.65)

Praktická část

Praktická část této práce se zaměřuje na poskytnutí odpovědi na zkoumanou otázku S jakou vážností vnímají svátosti katolíci a pravoslavní?. V této části byla aplikována metoda kvantitativního typu. K výzkumu byly použity dotazníky, na které odpovídali lidé pocházející z různých měst. Tato města se lišila především populací. Dotazníky vyplnili lidé z měst, jejichž zalidnění je v rozmezí od 3000 až po 100 000 obyvatel. Dotazovaní jsou příslušníci buď pravoslavné, nebo římskokatolické církve. Nevěřící členové nebyli do výzkumu záměrně zahrnuti. Aby bylo možné hlouběji proniknout do výzkumu, byl dotazník vyhodnocován dle věkových kategorií. Toto členění pomohlo poukázat na rozdíly ve vnímání svátostí mezi lidmi různého věku.

Věkové rozmezí 15-20 let

12 dotazníků

Ve věkové kategorii 15 – 20 let, vyjmenovali účastníci průzkumu od 0 do 5 svátostí. Někteří ani nevěděli, o co se jedná a jmenovali např. církve, přestože všichni ze zúčastněných přijali svátost křtu a polovina z nich i svátost eucharistie. Náctiletí většinou zvládli vyjmenovat svátosti, které oni sami přijali nebo by je v blízké době přijmout mohli. Tedy křest, eucharistii a biřmování.

Všichni byli pokřtění z rozhodnutí rodičů, ale většina se ke křtu hned po narození staví negativně. Pouze dvě dotazované by nechaly pokřtít své dítě hned po narození a svoje rozhodnutí odůvodňují tím, že je to významná tradice. Jejich rozhodnutí souvisí s tím, že jako jediné dvě ze skupiny pokračují v aktivním křesťanském životě a přijaly svátost biřmování. Ostatní, kteří mimo jiné svátost biřmování nepřijali, jsou toho názoru, že křest je lepší nechat na vlastním uvážení, aby se dítě mohlo ve vyšším věku samo rozhodnout, jestli křest přijmout nebo ne. Z této skupiny přijala svátost eucharistie přesně jedna polovina dotazovaných a to ve věku 8 – 9 let. K biřmování se tato věková skupina staví velmi vlažně, pouze dvě výše zmiňované respondentky tuto svátost přijaly, ostatním to nepřijde nutné.

V otázce ohledně svatebního obřadu panují rozpory. Příslušníci mužského pohlaví o tom ještě nepřemýšleli, zato děvčata mají jasno a volila by svatební obřad v kostele. Nejčastějším důvodem je slavnostnější atmosféra.

Na otázku, co je přimělo k víře, v naprosté většině odpovídají, že se jedná o vliv rodičů, kteří je nechali pokřtít. Návštěvnost kostelů v této věkové kategorii nemůžeme nijak zobecnit, odpovědi se velmi odlišovaly. Zaznamenány byly odpovědi od jedné návštěvy ročně až po dvakrát měsíčně.

Věkové rozmezí 20-40 let

17 dotazníků

Účastníci průzkumu ve věku od 20 do 40 let prokázali lepší znalosti svátostí. Dokázali vyjmenovat 6 až 7 svátostí. Mezi muži a ženami nebyl ve znalostech svátostí žádný markantní rozdíl.

Z konečného počtu 17 dotazníku bylo 15 dotazovaných pokřtěno po narození rodiči a dva dotazovaní se nechali pokřtít dodatečně z vlastního rozhodnutí a to ve věku 21 let. U odpovědí se v této skupině objevovalo i to, že věřící jsou rádi, že je rodiče nechali pokřtít a že jsou jim vděční. 16 ze 17 se shoduje na tom, že dítě je dobré pokřtít hned po narození. Důvodem je získání ochrany od Boha a lidé v této věkové kategorii to berou jako svoji rodičovskou povinnost. Podle vlastního uvážení pak mohou jejich děti přijmout biřmování.

Svátost eucharistie kromě jednoho přijali všichni, ale svátost biřmování nepřijalo 9 lidí. Svoje rozhodnutí odůvodňují nedostatkem času nebo se jim to nezdá potřebné. Ti, kteří přijali svátost biřmování, nám odpověděli, že tak učinili buď kvůli rodičům, nebo protože cítili, že je to tak správné. Rodina hraje velkou roli i v rozhodování, zda zvolit obřad v kostele. Sedm dotazovaných v této věkové kategorii už svátost manželství přijali a pět z nich uvedlo, že se tak rozhodli hlavně kvůli rodině své nebo kvůli rodině manžela/manželky. Opět byla zmiňována atmosféra, která je při obřadu v kostele slavnostnější.

Zato ve věkové kategorii 40 až 60 let muži jmenovali 3-4 svátosti a naprostá většina žen znala svátostí 7. U poslední věkové kategorie byly výsledky značně rozkolísané, objevily se počty od 3 po 7 vyjmenovaných svátostí.

Věkové rozmezí 40-60 let

28 dotazníků

Ženy v této věkové kategorii, které vyplnily naše dotazníky, prokázaly nečekaně dobrou znalost svátostí. 85% z nich dokázalo vyjmenovat všechny svátosti. U mužů byly však výsledky prokazatelně horší, ani jeden z 16 tázaných nedokázal svátosti vyjmenovat. Všichni v tomto věkovém rozmezí byli pokřtění a přijali biřmování a to bez výjimky z důvodu rozhodnutí rodičů. Také své dítě nechali/by nechali pokřtít. Nechat křest na vlastním uvážení je pro ně nepřijatelné, podle nich se jedná o rodičovskou povinnost. Frekvence návštěvnosti kostela je zde opět velmi odlišná, ale můžeme říci, že ženy navštěvují kostel častěji a to v průměru více jak 1x týdně. Ke svatbě v kostele se nám z neznámého důvodu někteří nevyjádřili. Zbylých 22 respondentů však volilo svatbu v kostele a to z toho důvodu, že pár obdrží požehnání od Boha a to pak ovlivňuje celý partnerský vztah. Všichni dotazovaní byli k víře dovedeni svými rodiči.

Věkové rozmezí 60 a více let

17 dotazníků

U této skupiny musíme podotknout, že dotazníky často nebyly úplně vyplněné a u některých z nich převládala bílá místa. Muži i ženy v tomto věkovém rozmezí uvádějí v průměru 4 svátosti. Všichni tázaní jsou pokřtěni a to z rozhodnutí rodičů. I v této věkové kategorii převládá názor, že nechávat křest na pozdějším uvážení je nemyslitelné, je to křesťanská povinnost. Všichni tázaní přijali svátost biřmování a to z rodinných důvodů. Svatba v kostele je pro ně samozřejmostí, zvláště pokud se spojují dvě katolické rodiny.

Shrnutí praktické části

Pokud chceme sumarizovat, co z našich výsledků vyplývá, docházíme k následujícímu:
Po vyhodnocení dotazníků i rozhovorů, které jsme učinily, jsme zjistily, že vztah k víře se v čase mění. Začaly bychom od nejnižší věkové kategorie. K svátostem a víře se zatím staví vlažně, pokřtěni byli rodiči, ale jen malé procento z nich chce v křesťanském životě nadále pokračovat. V Čechách v dnešní době nejsou mladí lidé k víře vedeni a tlak rodiny už není tak velký. To má také dopad na odpovědi ohledně „odložení“ křtu. Náctiletí jsou pokrokoví a nechávali by křest na vlastním uvážení, aby se dítě mohlo samo rozhodnout. Ohledně svatby si ještě nejsou jisti, ale dívkám se líbí jakási vážnější atmosféra. Teenageři si tedy zatím cestu k víře hledají a vše je na jejich rozhodnutí. Jejich rozhodnutí mohou být ovlivněna dnešní kulturou, otevřenému přístupu ke všem tématům a i rodiči, kteří nemají takovou potřebu navazovat na tradice a své děti k ničemu nenutí. Takzvanou liberální výchovou, kdy je moderní, děti do ničeho nenutit a nechat vše na nich.

V kategorii od 20 do 40 let se jako v jediné objevili respondenti, kteří se nechali dobrovolně dodatečně pokřtít a k víře došli sami. Ani tato věková kategorie nepocítila tolik tlak rodiny, ale přesto se v odpovědích často objevoval vděk za to, že tak rodiče učinili a nechali je pokřtít. Tato skupina už se kloní ke křtu hned po narození a říká, že na vlastním uvážení je spíše biřmování. Mladí lidé z této skupiny tedy přijali křest a další vývoj byl na nich. Většinou v náboženském životě pokračovali a nyní jsou vděční rodičům, že je k tomu dovedli.

Respondenti ve věku od 40 do 60 let jsou všichni pokřtění z rozhodnutí rodičů. V mládí bylo jejich povinností chodit do kostela a přijímat svátosti. Nyní je zhruba jedna polovina nábožensky aktivních a chodí do kostela velmi často (více než 1x týdně). Jedná se spíše o ženy. Druhá polovina, spíše muži, už v náboženském životě nepokračují.

Dotazníky vyplněné věkovou kategorií od 60 let jsou velmi stručné. Přesto z nich můžeme vyčíst následující: K víře byli všichni dovedeni rodiči, všichni jsou pokřtěni a kvůli rodině přijali i další svátosti. U mužů v pozdějším věku zájem opadl a nyní navštěvují kostel cca 2x ročně. Ženy víře zůstávají více věrné a chodí do kostela i častěji než 1x týdně. V této věkové kategorii může hrát vliv i ztráta blízkých osob. Velkou část skupiny věřících tvoří vdovy a vdovci. Jak mi řekla jedna dotazovaná, že když je člověk zanechán na světě úplně sám, jediné co mu zbývá, je Bůh a naděje, že se zas všichni sejdeme.

Závěr

Pokud shrneme poznatky získané prostřednictvím dotazníků a informace, které nám poskytl příslušník pravoslavné církve a římskokatolický farář, dojdeme k následujícímu závěru:

Obě církve přistupují ke svátostem s velkou vážností a považují je za nezbytné a život bez nich považují za nenaplněný. Když srovnáme věkové kategorie, dojdeme k závěru, že mladí příslušníci pravoslavné církve přistupují ke svátostem s větší důležitostí a úctou. Jejich zájem se zdá být dlouhodobý. Oproti tomu katolická mládež je ve svém přístupu podstatně vlažnější, mnohdy se zúčastňují z rodinných důvodů. Jednou z příčin může být i nutnost dalšího sebevzdělávání, pokud chceme v katolické církvi získat další svátosti. V pravoslavné církvi jsou svátosti udělovány v brzkém věku a nejednou. Udělování dalších svátostí není podmíněno splněním zkoušky z katechismu.
U druhé věkové skupiny nebyly znatelné žádné rozdíly. Lidé středního věku jsou v dnešní době tak zaměstnaní, že se víře věnují pouze příležitostně, převážně o velkých svátcích.
Naopak velmi vážně vnímají svátosti starší lidé, a to jak u katolíků, tak i u pravoslavných. Tato věková kategorie má pravděpodobně nejvíce času na to, rozjímat o svém životě a trávit čas v kostele.

Seznam použitých zdrojů

Knižní publikace:

MAJEROVÁ V., MAJER E., Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství - část I. Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta, Praha: CREDIT, 1999. 158 stran. ISBN: 80-213-0507-X

KLEMENS, RICHTER, Liturgie a život , Nakladatelství Vyšehrad, 2003. ISBN: 80-7021-575-5

Sedm svátostí církve - Katechismus katolické církve, Praha: Zvon, 1995. ISBN: 80-7113-132-6

KORMANIK, PETER, Základné sväté tajiny pravoslávnej Církvi, Košice: Pravoslávna bohoslovecká fakulta v Prešově, 2001. ISBN: 80-7097-53-6

Internetové zdroje:

Historie církve.[online]. Pravoslavná církev [cit. 2012-04-15]. Dostupný z: http://www.pravoslavnacirkev.cz/historiecirkve.htm

Svátosti. [online]. Pravoslavná církev [cit. 2012-04-15]. Dostupný z: http://www.pravoslavnacirkev.cz/svatosti.htm

POIST, Patricia. The seven sacraments of the Catholic faith. [online]. Infozdroje.czu. Lancaster Newspapers 2007. [cit.2012-06-01]. Dostupný z: http://search.proquest.com.infozdroje.czu.cz/docview/306940273/13727E83669563275F1/4?accountid=26997#center




Počet shlédnutí: 333

1) , 2) , 3)
MAJEROVÁ, Věra, MAJER, Emerich. Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství - část I. Česká zemědělská univerzita v Praze Provozně ekonomická fakulta. Praha: CREDIT,1999. 158 stran. ISBN 80-213-0507-X.
4) , 8) , 42)
KLEMENS, RICHTER, Liturgie a život , Nakladatelství Vyšehrad, 2003. ISBN: 80-7021-575-5.
5)
POIST, Patricia. The seven sacraments of the Catholic faith. [online]. Infozdroje.czu. Lancaster Newspapers 2007. [cit.2012-06-01]. Dostupný z: http://search.proquest.com.infozdroje.czu.cz/docview/306940273/13727E83669563275F1/4?accountid=26997#center
6) , 7) , 9) , 10) , 11) , 12) , 13) , 17) , 18) , 19) , 20) , 21) , 22) , 23) , 28) , 29) , 30) , 31) , 33) , 34) , 35) , 36) , 37) , 38) , 39) , 41) , 43) , 44) , 45) , 49) , 50) , 51) , 52) , 53) , 54) , 55) , 56) , 58) , 59) , 60) , 61) , 62) , 63) , 64)
Sedm svátostí církve - Katechismus katolické církve, Praha: Zvon, 1995. ISBN: 80-7113-132-6.
14) , 15) , 16) , 24) , 25) , 26) , 27) , 32) , 40) , 46) , 47) , 48) , 57) , 65)
KORMANIK, PETER, Základné sväté tajiny pravoslávnej Církvi, Košice: Pravoslávna bohoslovecká fakulta v Prešově, 2001. ISBN: 80-7097-53-6.
krestanstvi2012.txt · Poslední úprava: 06. 01. 2022 (13:44) autor: kokaisl