obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


krymsti_tatari-pargac

Krymští Tataři : etnická konsolidace – destrukce – a hledání budoucnosti.

Jan Pargač

Krymští Tataři jsou případem nevelkého národa, který upevňoval svou etnicitu v konfrontaci s krajně nepříznivými historickými okolnostmi a přes tyto obtíže dokáže v současnosti dravě vyjádřit svůj etnický zájem. Patří zároveň k národům žijícím v pásmu kontaktu mezi islámskou a křesťanskou kulturou s proměnlivou historickou dominací té či oné kultury v minulosti i v přítomnosti. Pro své významné geografické usídlení – na poloostrově Krymu – mají nezanedbatelný politický význam. Zájem o Krymské Tatary má však vážnější důvody. Patří k těm etnikům na území bývalého Sovětského svazu, které byly v etnologii a v dalších vědách dlouhá desetiletí zcela zamlčovány. Důvodem byla masová deportace Krymských Tatarů, Čečenců, Ingušů, Kalmyků, Karačajů, Balkarů a Meschetinců jako „zrádců vlasti“ pro předpokládanou spolupráci s německými okupanty za II. světové války. Sovětské úřady nedokázaly odlišit skutečné kolaboranty od ostatního národa (značná část bojovala v Rudé armádě) a přesídlily všechny do Střední Asie a jinam. Byť byly tyto národy po smrti Stalinově a po historickém XX. Sjezdu KSSS rehabilitovány, sovětská společnost a hlavně její představitelé se s tímto problémem nedokázali rychle vyrovnat a k plné rehabilitaci Krymských Tatarů s možností návratu do vlasti došlo až v období „perestrojky“, vlastně až těsně před rozpadem SSSR. I když sovětská moc v roce 1921 ustavila Krymskotatarskou ASSR a Krymští Tataři byli oficiálně uznávaným národem, pokud jsou po roce r. 1944 v literatuře a ve statistikách uváděni, pak jen pod souhrnným názvem Tataři. O Krymských Tatarech se např. nezmiňuje ani takové reprezentativní kompendium jako byly v 60. letech Národy Střední Asie a Kazachstánu1) ani v 70. letech analytické Etnické procesy v SSSR.2)

Je pochopitelné, že od 80. let minulého století je o studium tohoto etnika velký zájem v Rusku, na Ukrajině i v zahraničí. Umožnilo to mimo jiné zpřístupnění dokumentů sovětské tajné služby a možnost provádět terénní výzkum. Historické a politologické studie se zaměřují na otázku deportace a to nejen krymských Tatarů ale I dalších etnik3), etnologické a antropologické studie směřují ke studiu tatarského nacionalismu, na adaptaci deportovaných ve Střední Asii a na současné etnické problémy na Krymu.4)

Příspěvek shrnuje dosavadní bádání, čerpá z odborné literatury, a z místních periodik a dokumentů. Využívá také prezentace názorů nacionálních organizací a vědeckých institucí na webových stránkách krymskotatarských, ruských a ukrajinských. Významnou inspirací bylo setkání s několika tatarskými rodinami a jednotlivci v Uzbekistánu koncem 80. let.

Po náčrtu historického pozadí, nástinu vzniku nacionalismu ve druhé polovině 19. století, přejdeme k tématu deportace a adaptace v prostředí středoasijských republik a posléze se zaměříme na repatriaci a překonávání problémů po návratu do svého domova – na Krym.

Historické pozadí

Nejprve je třeba objasnit historické souvislosti pojmů Tataři, protože Krymští Tataři se v minulosti vyvíjeli jako součást širokého politického a kulturního uspořádání v rámci turko-mongolského politického útvaru Zlaté Hordy. Vývoj v samostatné etnikum je až záležitostí pozdější a dotvoření v samostatný národ se datuje až do 2. poloviny 19. století. Dnes představují jen jednu z tatarských skupin, které žijí hlavně na území Ruské federace. Největší koncentrace Tatarů je ve volžsko-uralské oblasti, kde jich žije okolo 4 milionů, z toho v republice Tatarstán 1,7 mil v republice Baškirie 1,1 mil, na území SNS žije kolem 6, 6 mil., z toho v Krymské autonomní republice, která je od r. 1991 součástí Ukrajiny, žije jen asi 250 000 Tatarů, kteří se nazývají od konce 19. století národ Krymských Tatarů.5) Další skupiny žijí v Turecku, Rumunsku, Bulharsku, Litvě, Polsku, USA aj.

Tataři – to je souhrnné označení pro několik národů a etnických skupin turkického původu, hovořící turkickými jazyky kypčacké skupiny altajské jazykové rodiny a vyznávajícím islám sunnitského směru. Jejich vznik souvisí nepochybně s mongolskou expanzí do euroasijských stepí ve 13. století, jejíž součástí byly turkické kmeny, včetně už dříve do mongolské říše inkorporovaných Tatarů. Etnonym „tatar“ je velmi starý, je doložen už v 8. století na tzv. kultiginských tablech nalezených nedaleko Orchonu v Mongolsku, jako kmen sídlící poblíž Altaje.

Na etnogenezi současných Tatarů se však podílely i předmongolské migrační vlny, Chazaři a zejména Kypčáci (neboli Polovci ruských pramenů a Kumáni západních pramenů), Starobulhaři a podle místních podmínek i další etnika. Turkické a turkomongolské kmeny osídlily obrovské území od východní Evropy až po Čínu se silnou koncentrací na Krymu, v jihoruské stepi, ve volžsko-uralské oblasti a na západní Sibiři. Po rozpadu Zlaté Hordy pro etnogenezi Tatarů měly rozhodující význam „regionální“ politické jednotky – chanáty – kde vládli příslušníci dynastie čingisovců a které se staly prostředím pro etnogenezi jednotlivých skupin: Krymský chanát, Astrachaňská chanát, Kazaňský chanát, Kasimovský chanát, Sibiřský chanát. Nobilitu těchto útvarů tvořila vrstva, která se označovala jako tataři. Později označení přešlo na celou populaci. Evropa termín „tatar“ vnímala pejorativně, ve významu „barbar“, „nájezdník“ nebo dobyvatel.

Vzniklo tak několik samostatných etnických jednotek, volžsko-uralská a krymská skupina se vyvinuly v samostatný národ.6)

Vývoj Tatarů, kteří se usídlili na Krymu, měl od počátku své zvláštnosti, dané předchozími migračními vlnami a kontakty s usídleným obyvatelstvem. Žili tu dlouho před nimi příslušníci jiných turkických etnik – Chazaři, Polovci, v jižní části poloostrova také Řekové, Janované, Benátčané, také Arméni, Gruzíni, Židé a nepochybně i Slované.

Krymský poloostrov a přilehlé černomořské stepi pro svoji mimořádnou geografickou polohu se stal dějištěm pestrých migračních proudů. Nejstarší dokumentovanou populací jsou Kimmerijci, po nich ve 3. stol. př. n. l. Skytové, následovali Sarmati a v 1. stol. př. n. l. mají nadvládu Římané, ve 3. stol. Gotové, od 5. stol. Byzanc, v 6. stol. Chazaři přicházejí. Velmi důležitý je rok 988, kdy kyjevský kníže Vladimír dobývá Cherson a připojuje východní Krym a Kerč ke Kyjevské říši. Událost to byla významná, e odvolávají se na ni ruští nacionalisté při zdůvodňování primárnosti slovanského osídlení před tatarským. V 11. a 12. století invaze Pečeněhů a Kypčáků znamená vytlačování Kijeva na východě poloostrova a Byzance na jeho zbytku. Rozšiřuje se tedy turkické osídlení, které dostává další vlnu vpádem Turkomongolů a začleněním oblasti do Zlaté hordy. Vytvářejí se základy pro pozdější vznik tatarské státnosti na Krymu, která bývá často spojována s Krymským chanátem, jedním z nástupnických politických útvarů po rozpadu Zlaté Hordy. V roce 1441 vznikl nezávislý Krymský chanát, v čele s chánem Girejem, jehož dynastie vládla Krymu až do roku 1783, do připojení k Rusku. Na krymském pobřeží ještě ve 13. století stačili založit obchodní kolonie Janované, kteří měli svou samosprávu až do příchodu osmanských Turků v 15. století. K formálnímu uznání nadvlády Turků nad Krymem došlo v roce 1487. Soužití s etnicky blízkými Turky nebylo v této době idylické, zasahovali do něho ukrajinští kozáci, kteří uzavírali s Tatary spojenectví. Současná krymskotatarská publicistika toto období idealizuje a spatřuje v něm období svobody, zcela protikladné tomu příštímu, které je dnes vydáváno za obrovskou národní tragedii, to jest připojení Krymu k Rusku.

Podmanění krymských Tatarů Ruskem

Geopolitickou důležitost Krymu poprvé vyjádřil chorvatský katolický teolog, panslavista Juraj Križanič v roce 1660 když zdůraznil, že chce-li Rusko dosáhnout dominace nad otománskými Turky, musí dobýt Krym a získat Černé moře. Rozpory mezi Rusy a Tatary mají dlouhou historii, po 250 let Tataři ovládali moskevské knížectví, později Rusové postupně připojovali tatarská území ke své Říši, nejprve dobytím Kazaně v r. 1552.

Tatarské nájezdy na Ukrajinu a jih Ruska blokovaly ruskou ekonomickou a vojenskou expanzi. Krymský chanát kontroloval jižní břehy Ukrajiny a bránil Rusku přístup k Černému moři. V letech 1687 a 1689 kníže Vasilij Golicyn vedl neúspěšnou výpravu proti Krymskému chanátu. O sedm let později 1696 Petr I porazil Tatary a anektoval černomořský přístav Azov. Během Rusko-Turecké války 1710-1711 Tataři dobyli Azov zpět. Trvalo dalších 75 let, když Ruská říše úspěšně okupovala Krymský chanát. V roce 1771 Rusové vtrhli na krymský poloostrov, mezi léty 1772-1783 se Krymský chanát stal protektorátem Ruska. V roce 1783 Kateřina II. anektovala teritorium, připojila ho přímo k Rusku.7)

V letech 1768–1774 jsou spojené tatarsko-turecké oddíly poraženy a 6. dubna 1783 je formálně Krym připojen k Rusku, administrativně k Tavridské gubernii. V roce 1775 z celkového počtu 250 000 obyvatelstva bylo 80% Tatarů a 12 % Řeků.8)

Připojením k ruskému impériu začíná zcela nová etapa v životě Tatarů a mění se tvář Krymu vůbec. Stává se důležitým strategickým bodem, posiluje se rychle ruská populace a proniká evropský životní styl. Probíhá rozsáhlá emigrace krymských Tatarů do zahraničí, především do oblastí kontrolovanými Turky (Anatólie, Dobrudža aj.). Na jejich místo imperiální vláda přivedla osídlence Rusy, Ukrajince, Němce a Bulhary. Za prvních dvacet let přítomností Rusů Tataři opustili 687 vesnic, z toho 315 úplně vysídlili. V roce 1790 místní obyvatelstvo dosahovalo už jen 140 000.9) Další vlna emigrace proběhla v době kolem Krymské války 1853–1856, podle odhadů odešlo na 30- 40 000 Tatarů10) avšak tzv. velká migrace proběhla v letech 1860-1861 a počet tatarského obyvatelstva v gubernii Tavrida klesl z 300 000 na 100 00011). Od 70. let 19. stol. – otevřením železnice s Ruskem, krymská populace ztratila většinu. Rusové se stěhovali do krymských měst a správních středisek, rolníci do zemědělských areálů severu a středu. To všechno vedlo k tomu, že v roce 1897 žilo na Krymu už 545 000 obyvatel, z toho jen 35,5 % Tatarů12), na venkově dosud však převládali. V dalším demografickém vývoji nadále klesal podíl tatarského obyvatelstva ve prospěch obyvatelstva slovanského, zejména ruského.

Po příchodu Rusů nastala doba velkých migrací do země tradičních spojenců a souvěrců – Otomanských Turků. Migrovali z mnoha důvodů- kvůli ztrátě půdy uchvácené ruskými „poměščiky“, před zaváděním evropských kulturních prvků a způsobu života, z náboženských důvodů. Že si vybírali sousední Otomanskou říši, bylo přirozené. Využili také velký politický vliv Turků nad jimi kontrolovanými pláněmi severního Kavkazu (Kubáňský region) a pobřežních areálů Rumunska a Bulharska (Dobrudže) a jejich migrace do těchto oblastí byla letitým migračním vzorcem. Dnes je 1-3 milionů potomků Tatarů v Turecku, ovšem již začleněných do společnosti. Malé komunity zůstaly v Bulharsku (5000) a Rumunsku (25 000). 13)

Vývoj Krymských Tatarů postrádal ty příznivé okolnosti jako vývoj Tatarů kazaňských, kteří se stali součásti expanze ruského impéria do Střední Asie a podíleli se významně jako obchodníci na rozvoji ekonomických vztahů.14)

Tatarské nacionální hnutí

Konfrontace s ruskou a potažmo evropskou kulturou vedle mnoha negativních měla i pozitivní rysy. V 70. letech nová generace KT intelektuálů která byla vzdělána ve školách v Moskvě, St. Peterburku, v Istanbulu nebo dokonce v Paříži, začala pojmenovávat problémy jejich zakrnělé společnosti v novém rámci. Jejich hledisko bylo silně ovlivněno tehdejším západním politickým myšlením, takovým jako byl nacionalismus a socialismus. Na čele tohoto hnutí byl vydavatel novin pro střední třídy a editor Ismail Gaspirali. On a jeho stoupenci reprezentovali novou sociální sílu na Krymu rekrutujících se z mladých studentů lyceí, učitelů a sekularizované inteligence. Tato skupina odmítla náboženský konzervativizmus (usul-i kadim) a dávala vinu tradičním ulema (náboženským vůdcům) a mirzům (kooptované tatarské nobilitě), že zavedla Tatary do neutěšené situace. Pro pozvednutí Tatarů požadoval Gaspirali otevřenou sérii inovací usul-I jadída to jestnovou metodu ve školství na Krymu a v dalších muslimských regionech, kde by se vyučovaly také sekulární předměty, od francouzštiny po geografii.15) Gaspiraliho pedagogické reformy měly osudový vliv na novou třídu vzdělanců a sekulárních vůdců. Byl to intelektuál neobyčejně progresivní, žádal vzdělávání muslimských žen, vydával časopis Alem-i Nisvan (Svět žen), časopis pro děti Alem-i Sibyan (Svět dětí), a humoristický časopis Ha Ha Ha.

Gaspirali především vyslovoval podporu plánům požadujícím větší jednotu ruských turkických muslimských skupin a jeho noviny Terjüman (překladatel), vycházející v Bachčisaraji od r. 1883 (od 100. výročí ruské anexe), požadovaly vytvoření kohezivního turkického národa vytvořeného z turkických subgrup jako jsou Ázerbájdžánci, K. Tataři, Kazaši, Uzbeci a volžští Tataři. Tyto pokusy zamýšlely vytvořit jednotný turkický národ uvnitř ruského kontextu. V pozadí ovšem stála představa dominace vůdčího národa – Turků. Gaspirali však nikdy nepožadovat odtržení Krymu od Ruska. Zdůrazňoval etnické, kulturní a jazykové afinity mezi členy širokého panturkického národa. Terjüman vycházel v Turecku, na Kavkaze, byl úspěšný mezi volžskými Tatary (Kazaň, Ufa, Orenburg), ve Střední Asii a u sibiřských Tatarů. Příznačné pro editora bylo, že vycházel v turečtině a v ruštině.

Za zakladateli tatarského nacionalismu jsou však považování mladší a revolučnější stoupenci Gaspiraliho, neformálně známi jako Mladotataři. Patřil mezi ně např. Numan Celebicihan, spisovatel a politik, v r. 1917 prohlášený za prezidenta Krymu. Tito studenti, učitelé a příslušníci inteligence, kteří byli inspirováni ruskými nacionalisty a Mladoturky v Otomanské říši, začali považovat svou krymskou větev Tatarů (početnější tatarská populace sídlila v Povolží) snově formulovaným akcentem na krymský poloostrov jako svatou vlastí (vatan)Tatarů.16) Hakkan Kirimli tvrdil: „Byli to Mladotataři, kteří manifestačně uvedli teritoriální pouto a definovali krymskotatarský nacionální koncept. Pro ně Krym byl vlastí Krymských Tatarů, na niž měli nezadatelná práva.17) Tato koncepce nacionalismu prošla historickou prověrkou ve 20. století, utužila se v době pronásledování a deportace a dnes tvoří základ krymskotatarských politických požadavků na sebeurčení.

Před koncem 19. století nebyla žádná dobře artikulovaná politická teorie mezi krymskými Tatary, která by proklamovala jejich jedinečnost (zvláštnost) a identifikaci se zvláštním územním celkem jako národní vlasti. Koncepce „vatan“ v politickém smyslu byla ekvivalentní k francouzskému „patrie“ nebo něm. „Vaterland“ z 18. stol. Masivní migrace desítek tisíc Krymských muslimů do tzv. ak toprak (Neposkvrněné země) Turecka ve skutečnosti byla motivována Krymskými muslimy islámským názorem, který nahlížel na Otomanskou říši jako na posvátnou půda, kdežto Krym byl v jejich očích dar al-harb (území neislamizováno). Istanbul v této době byl centrem islámského světa, sídlo chalifátu. Zatímco Emigranti do Otomanské říše určitě cítili velký smutek kvůli opuštění milovaného Krymu a jejich rodných vesnic (příklady jsou např. v lidových písních) v žádném případě to nemůže být hodnoceno na stejné úrovni jako nová politická konceptualizace Krymu jako celé krymskotatarské posvátné země. 18)

Jako rostoucí segment tatarské společnosti Mladotataři začali se identifikovat s Krymem v jeho geograficko-politickém rámci. Začali ctít smysl politické jednoty s jinými etnickými Tatary na tomto teritoriu. Zvláště významné regionální a dialektologické rozdíly mezi Tatary severokrymských stepí (známých jako Nogajové) a Tatary jihokrymských horských oblastí (Tatové) a černomořského pobřeží (Jalibojus) byly subsumovány vyšším zájmům ve společném sdílené kultuře, v lingvistických a etnických podobnostech. Ačkoliv Mladotataři byli původně malá skupina, dokázali získat podporu mezi tatarskými rolníky ve všech krymských regionech.

S podporou muslimského venkovana neformálně organizovaní Mladotataři začali zakládat ilegální revoluční buňky hnutí Vatan, která bylo původně založeno r. 1906 v Istanbulu. Za kolapsu centrální ruské vlády na Krymu následující zhroucení ruského impéria v I. Světové válce, byla cesta vydlážděná pro tyto dobře organizované nacionalistické buňky, aby uchopily moc ve značné části poloostrova

I když Tataři představovali jen 25 % populace Krymu (Rusové 50%, Ukrajinci a j. 25 %) 24. listopadu 1917 členové nově vytvořené strany Milli Firka (Národní strana) organizovali Kurultay (národní shromáždění) v Simferopolu a vyhlásili Krym jako nezávislý stát. Byly přijaty národní symboly a ikony: národní vlajka, kterou tvořila dlouho zapomenuta chánská tamgha (královská pečeť) a národní hymna. Prvním prezidentem byl zvolen Numan Celebicihan, významný představitel nacionálního hnutí, zakladatel Asociace mladotatarských spisovatelů, hnutí Vatan a strany Milli Firka. V únoru 1918 byl v občanské válce zabit. Vzhledem k dalšímu politickému vývoji záměry Kurultaje nemohly být uskutečněny. Navazuje na ně až nacionální hnuté v 90. letech.

Vznik krymské autonomie

V roce 1921 byla vytvořena sovětskými úřady Krymská autonomní sovětská socialistická republika.

Edige Kirimal za relativně dobré období pro rozvoj tatarské kultury označil léta 1923-1927. Šlo dle něj o léta tatarizace s rozvojem tatarského školství, jazyka, literatury, vědeckých a kulturních institucí (muzeí, divadel kin), vznikem tatarské inteligence a dokonce I náboženské svobody. Tataři tvořili také většinu členů autonomní krymské vlády. Tatarština spolu s ruštinou byla oficiální státní jazyk Krymské ASSR. Fungovalo zde 144 vesnických tatarských sovětů. Byly zde 4 pedagogické instituty, časopisy, muzea, knihovny a divadla, v Simferopolu univerzita s orientálním institutem se specializaci na tatarský jazyk a literaturu. Krymskotatarská kultura kvetla v této éře „korenizacje“.

V roce 1928 však nastupuje sovětizace. Sovětská vláda se během 30. let stávěla k tatarské minoritě velmi represivně. Vynucená kolektivizace byla ránou, v jejímž průběhu bylo perzekuováno kolem 35 000 Tatarů označených za kulaky, mnozí byli deportováni na Ural nebo na Sibiř.19) Součástí tohoto procesu byly místní vzpoury, např. v Alakatu v prosinci 1930 a na dalších místech, jejichž výsledkem však bylo jen zatykání a věznění. Do obhajoby místního obyvatelstva se mnohde zapojili i komunisté, byli však jako nacionalisté záhy vyloučeni ze strany a potrestáni. Sovětizace byla dovršena v letech 1931-1936 za cenu likvidace tatarské inteligence (obžalované z „buržoazního nacionalismu“, „trockismu“ aj.), zavedení azbuky na místo latinky, rusifikací školství a kultury, zavření většiny mešit a náboženských škol, omezení činnosti duchovenstva. 20). Stále více Tatarů začalo hledat alternativu k sovětskému režimu. Německá a rumunská okupace pak tuto alternativu nabízely. Značná část Tatarů vítala německé okupanty jako osvoboditele.21)

Kolektivní deportace – národní tragedie

Německé okupační jednotky na Krymu se opíraly o činnost tatarských jednotek domobrany. Tyto jednotky bojovaly proti nepravidelným sovětských partizánským skupinám, které bojovaly v hloubi německé linie. V lednu 1942 začali Němci rekrutovat dobrovolníky k formování batalionů. 15. února 1942 vypravili 1 632 krymských Tatarů do 14 rot a 6 praporů. Během války okupační síly organizovaly asi 20 000 Tatarů (10 % populace) do jednotek domobrany. Tataři však bojovali i na straně Rusů. Z 3 783 partizanů na Krymu v roce 1944 bylo 630 krymských Tatarů. Další podporovali partyzány zásobováním. 20 000 Tatarů bojovalo v Rudé armádě, 8 obdrželo titul hrdina SSSR.22)

Sovětské vedení využilo vážného provinění proti vlasti části krymských Tatarů a rozhodlo se je vystěhovat z Krymu. Praxe vystěhování nebyla v sovětské politice neobvyklá, postihla statisíce politických odpůrců ve 30. letech, avšak deportace celých národů běžná nebyla, i když se vyzkoušela rovněž už ve 30. letech.

Deportace v souvislosti s II. světovou válkou měla své předchůdce. V průběhu kolektivizace tisíce rodin bylo vystěhováno jako odpůrci režimu („kulaci“) do nehostinných krajů Sibiře, tisíce Číňanů a Korejců z Dálného východu v době napětí mezi SSSR a Japonskem ve 30. letech bylo přestěhováno do Kazachstánu, Kyrgyzie, Uzbekistánu aj.23) V předvečer druhé světové války tzv. „nepřátelské elementy“ v nově anektovaných územích Pobaltí, západní Ukrajiny, Běloruska, severní Bukoviny a Besarábie byly deportovány východním směrem. Avšak deportace celých národů, z nich 7 mělo svou autonomii bylo zcela novým jevem. Jak to vlastně vysvětlit?

Deportace volžských Němců v létě 1941 může být vysvětlena prevencí, obdobou vystěhování Japonců v USA, Kanadě a dalších zemí. V USA bylo např. koncentrováno 110 000 Japonců ve sběrných táborech, ti ale byli ale vybráni podle určitých kritérií. Deportace Kalmyků, Tatarů a čtyř kavkazských národů proběhly ovšem až po vytlačení Němců. Zcela paradoxní byla situace Meschetinců, kteří nikdy nepřišli s Němci do kontaktu, fronta tam nebyla. Jsou zprávy že až 50 % Balkarů a Karačajů v průběhu zimní deportace zemřelo, ale o mnoho menší nebyly ani deportace Tatarů. Že příslušníci těchto národů kolaborovali s Němci je nepochybné, ovšem kolaborovali I příslušníci jiných národů a kolaborovali I Rusové sami. Zároveň ovšem příslušníci těchto národů organizovali odpor proti okupantům.. Zda převažovala jedna či druhá činnost těžko posoudit, ale dokonce I ti, kteří bojovali jako partyzáni nebo byli členy komunistického podzemí byli deportováni.

Příčina jejich deportace neměla nic společného s Němci, ale se Sovětským plánem ohledně Turecka. Frontová populace s afinitami k perspektivnímu protivníkovi mohla být považována za nevhodnou. Tedy, jako v případě sovětských Němců, deportace Meschetinců a dalších byla preventivní kvůli potencionálnímu nepříteli.24)

Předpokládaný počet příslušníků deportovaných národů v průběhu války:25)

Národnost Datum deportace Počet deportovaných pramen
Volžští Němci Září 1941 382 000 1933 Velká sovětská encyklopedie
Karačajové Říjen-listopad 1943 73 737 1939 census
Kalmykové Prosinec 1943 131 271 1939 census
Čečenci Únor 1944 407 690 1939 census
Ingušové Únor 1944 92 074 1939 census
Balkaři Duben 1944 42 666 1939 census
Krymští Tataři Duben 1944 202 000 1936 Velká sovětská encyklopedie
Meschetinci Listopad 1944 200 000 1944 odhad

Počty deportovaných lze však přesně uvést jen obtížně. N. F. Bugaji, specialista na problematiku deportací v době SSSR, uvádí číslo deportovaných Krymských Tatarů v květnu 1944 191 088 a z toho 151 604 bylo deportováno do Uzbekistánu a 8 597 do Udmurské a marijské autonomní oblasti a jinde.26) Zbytek byl přesídlen do Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Tádžikistánu a dalších míst ruských oblastí.

Přesídleneckým centrem byl v Uzbekistánu Taškent. Podle údajů NKVD, která řídila přesídlení, byli Krymští Tataři v Uzbecké SSR lokalizování v těchto oblastech: Taškent 56 632, Samarkand 31 540, Andižan 19 630, Fergana 16 039, Namangan 13 804, Kaška Darja 10 171, Buchara 3 983.27)

Tataři, kteří byli usídleni v okolí Taškentu v městech jako byl Čirčik, Angren, Gulistan nebo ve městech Fergánské nížiny (Andižán, Namangan, Margilán, Fergana) pracovali jako dělníci v továrnách, které sem byly lokalizovány po napadení SSSR Německem. Další skupinu tvořili pracovníci v zemědělství zvláště v jižním Uzbekistánu v pásmu od Džizaku po Samarkand při prácích na bavlníkových plantážích.

Krymskotatarští „specposelency“, tak se přesídlencům už od 30. let obecně říkalo, si mohli dle Rozhodnutí Státního výboru obrany, vzít s sebou „osobní věci, oděv, drobný inventář, nádobí a potraviny do váhy 500 kg na rodinu.“ Ovšem ve skutečnosti toho bylo mnohem méně, protože přesídlenci měli na přípravu v noci ze 17. na 18. května 1944 jen několik hodin. Veškerý majetek, domy, zvířectvo atd. museli na Krymu zanechat, místo toho mohli žádat na novém místě o půjčku ve výši 5000 rublů na rodinu se splatnosti do 7 let.28)

Deportované obyvatelstvo bylo v novém prostředí úřady přijímáno jako „zrádci vlasti“ proto byl pro ně zaveden mimořádný režim ve zvláštních koloniích zvaných „specposelenije“. Tento režim značně omezoval možnosti pohybu mimo kolonii a pracoviště bez povolení „komandatury“. Přednostové rodin se museli každý třetí den hlásit a podávat hlášení úřadům o práci a o své rodině. Kdo opustil přikázaný region, mohl být potrestán až na pět let těžkých prací.29) Materiální a hygienické podmínky v prvních letech byly zoufalé, vysoká nemocnost, úmrtnost zvyšovala velmi rozšířená malárie, proti níž nebylo dost léků.30)

Obyvatelstvo na rozdíl od úřadu přijímalo přesídlence s pochopením, zejména po poznání, že jde o lidi nábožensky a jazykově blízké. Prostředkem sblížení zejména s Uzbeky byl islám a kulturní tradice. Uzbekové byli silně nábožensky založeni, dokonce více než-li evropeizováni Tataři. Islám poskytoval společný jazyk idiomů, symbolů a sdílených kulturních norem, které byly mostem při překonávání rozdílnosti. Tataři si brzy získali pověst vysoce kvalifikovaných, pracovitých lidí.

Až po Stalinově smrti v roce 1953, kdy se začala měnit atmosféra v celé zemi, v roce 1954 republikové orgány Uzbekistánu žádaly prošetřit „otázku zrušení omezení přesídlenců všech kategorií.“31) Taky mezi přesídlenci byly stále silněji vyslovovány požadavky po návratu do své vlasti. 19. dubna 1956 byl vydán výnos ÚV KSSS O ukončení omezení zvláštních přesídlenců Krymských Tatarů Balkarců, Turků-Meschetinců, Kurdů, Hemšidů a členů jejich rodin. Nikita Chruščov zrušil režim speciálních osídlenců a dovolil deportovaným začít proces integrace do sovětské společnosti. Přesídlenci získali tímto zpět svá práva, směli nyní svobodně volit místo pobytu, hlásit se ke své národnosti, studovat na školách apod. Šel dokonce tak daleko, že dovolil některým skupinám vrátit se zpět. To se však týkalo jen Čečenců, Ingušů, Kalmyků, Karačajů a Balkarů. Stalo se tak výnosem z 24. října 1956 O ustavení národnostní autonimie kalmyckého, karačevského, balkarského, čečenského a ingušského národa.32)

Tři národy byly v amnestii zcela opomenuty: Krymští Tataři, meschetští Turci a volžští Němci. Z důvodů vyplývajících zřejmě z jejich ekonomické důležitosti, byli nuceni ve Střední Asii zůstat. Mezi Krymskými Tatary panovalo velké rozčarování a hledání cest. Rozvíjelo se velmi silné národní sebeuvědomění, začalo se organizovat masové hnutí za návrat na Krym.

Krymskotatarské hnutí za návrat do vlasti.

Krymští Tataři nesli svůj osud velmi hořce, vztah ke Krymu coby své vlasti byl vypěstován v minulosti velmi intenzívně ale návrat do své domoviny, z níž byli vystěhováni s pocitem křivdy a nespravedlnosti, se nenávratně oddaloval. Oni „bosí a otrhaní přesídlenci s řády na hrudi“ svůj boj nevzdávali. Nepochybně v těchto letech se upevňuje stereotyp týraného národa, kterému byla vzata vlast a kterému zlá vnější síla vnutila krutý osud. Zakládá se pocit nenávisti k ústřední moci, ne k místní, uzbecké, ale k centrální, moskevské.

„Ritualizovaná“ vyprávění vyjadřovala společnou hořkost a držela při životě paměť o bezpráví spáchaném na lidu z generace na generaci. Vzpomínky na deportaci a ztráta domova (často popisovaného jako „Ješil Ada“ nebo Zelený ostrov) byly drženy ve vzpomínkách na deportaci děti a vnuky těch, kteří byli deportováni.

Narace o deportaci obvykle začínají idealistickým obrazem Krymu a domovské vesnice před deportací. Je glorifikován krymský venkov a jsou popisována politická práva Krymanů ve „své republice“. Je zdůrazňována loajalita Tatarů během světové války a snižována nebo zcela ignorována kolaborace s nacisty. Vyprávění popisují nesnadné stěhování z Edenu – Krymu a ztráty, které jednotlivé rodiny postihly. Dědeček, který zemřel na infarkt ve vlaku, strýc na malárii. Vyprávění nepostrádají detaily o nepřátelství místní populace při příjezdu do SA a antitatarské propagandě. Vyprávění zdůrazňují loajalitu pokračující k sovětské vládě navzdory nepřiměřenému zacházení v táborech a později. V proklamaci této loajality vystupuje archetypální hrdina, mladý tatarský voják, zraněný při herojské obraně Sovětského svazu. Po demobilizaci z fronty hledá svou mladou ženu a dítě a konečně nalézá bezejmenný hrob ve vesnici obývané místními Uzbeky. Místní obyvatelé jsou zahanbeni, když ochránci vlasti-hrdinovi ukazují hrob judo nejbližších. Kompenzují předchozí špatné zacházení s deportovanými tím, že se s ním děli o poslední chleba a sdílejí společné islámské identity. Vyprávění končí odhodláním Tatarů dosáhnout zem, z níž byli neprávem vyhnáni a znovu se nastěhovat na Zelený ostrov, zemi svých předků.33)

S místním obyvatelstvem se postupně sžívali, kulturní rozdíly však přetrvávaly, I to přispívalo k uzavřenému životu v rámci vlastního společenství, k endogamii. Tatarům se středoasijský svět jevil jako velmi zaostalý. Bylo možno se tu setkat s konzervativními projevy islámského života, který se velmi odlišoval od evropeizovaného tatarského z Krymu. Zatímco mnoho Uzbeků a Tádžiků holilo si hlavy, oblékalo chaláty a neholilo si bradu (tradiční forma vyjádření muslimské identity), K. T. se oblékali jako Rusové a chovali se také jako Rusové.

Zatímco zahalené tváře, kalym, polygamie, muslimský oděv a mnoho jiných aspektů patriarchálního života mezi Krymskými Tatary dávno vymizely, v uzbeckých aulech (vesnicích), zvláště ve Fergáně, vše přežívalo. Muži odmítali, aby jejich ženy prohlížel lékař-muž. Dokonce v Taškentu na ulici bylo možno vidět ženy v parandži. Tyto zdánlivě triviální společenské rozdíly mezi Krymskými Tatary a jejich sousedy (kulturní rozdílnosti reflektovaly mnohé starobylé tradice) přispívaly k nechuti asimilovat se s místním obyvatelstvem. Po počátečních letech po deportaci bylo jen málo sňatků K.T. s jinými etniky.34)

Ludmila Alexejevová vyčlenila v „uzbecké“ fázi krymskotatarského hnutí 3 fáze: l. 1956-1964, 2. 1964-1970, 3. 1970-1989.35) Téměř se stejnými fázemi pracuje I Mubeyyin Batu Altan, vedoucí exilový krymskotatarský činitel ve Spojených Státech.36) Iniciátory hnutí v první etapě byli bývali straničtí a sovětští pracovníci, bývalá elita, která v podmínkách spec. osídlení byla zbavena funkcí a také váleční veteráni. Formou práce byly petice jimiž se obraceli na stranické a sovětské úřady s požadavkem řešení tatarské otázky.37) Podle Alexejevové iI Altana krymskotataské hnutí dosáhlo vrcholu v Brežněnově éře v letech 1964-1970, kdy byly organizovány dokonce I masové pouliční akce, demonstrace, oslavy významných výročí. Tradičním dnem těchto demonstrací bylo výročí narození Lenina 19 dubna (za Lenina v r. 1921 totiž byla vytvořena krymskotatarská autonomní republika) a 18. květen, výročí zahájení deportace. To byla vzpomínka na osoby zemřelé v době deportací. Smuteční vzpomínky byly organizovány na hřbitovech, účastníci byli dekorováni smutečními páskami na rukávech. Došlo k pokusům na veřejné budovy vyvěsit pietní prapory.

Petiční akce pokračovaly I ve druhé fázi – měly již mnohem ostřejší tón – ne prosby ale obžaloby vlády z „genocidy“.V předvečer XXXIII. Sjezdu KSSS v roce 1966 se podařilo zorganizovat petici s podpisy 120 000 Tatarů. V tomtéž roce na masových mítincích bylo připomenuto 45 výročí vzniku Krymské ASSR. Mítinky se konaly v Bekabadu, Angeru, Fergáně, Taškentu, Čirčiku, Samarkandu aj. Byly rozehnány milicí a vojáky, několik desítek lidí bylo zatčeno za protisovětskou činnost. Akce byly tak důsledně zorganizovány a byly velmi intenzivní. Na tento tlak, podepřený ještě přímými návštěvami aktivistů v sídlech moskevských vládních a stranických úřadů, včetně jejich nejvyšších představitelů, reagovaly ústřední orgány vydáním nového dokumentu, nicméně ani on situaci nevyřešil.

5. září 1967 byl vydán Výnos Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR č. 493 „O občanech tatarské národnosti dříve žijících na Krymu“ a č. 494 „O přijetí části 2 z roku 1956“. (Výnos z roku 1956 zrušil režim zvláštních přesídlenců a v části 2 podtrhl zákaz jejich návratu na Krym).

Výnos č. 493 zrušil obvinění o „zradě vlasti“. Čeho se nepodařilo dosáhnout za 8 let proseb peticemi, bylo dosaženo za 3 roky masových demonstrací, energických všenárodních procesů. V ustanovení č. 494 se potvrzovalo právo Tatarů usazovat se na celém území SSSR (tedy také na Krymu). Toto prohlášení bylo ale opatřeno doplňkem, že je tak možno činit „ve shodě s existujícími zákony o pracovním zařazení a pasportním režimem“ a ujištěním, že násilně z Krymu vystěhovaní „občané tatarské národnosti“ „zakořenili na nových místech“ a „disponují tam všemi právy sovětských občanů“.38) Obě tato tvrzení zamlčovala skutečnost, že přáním Tatarů je vrátit se zpět na Krym a je zřejmé, že s tímto návratem úřady nepočítaly.

Bylo jasné, že státní orgány usilují o asimilaci Tatarů rozsídlením ve středoasijských republikách. Vrátit se mohl jen omezený počet lidí, museli mít totiž konkrétní nabídku na zaměstnání na Krymu, což v omezeném množství bylo nabízeno v rámci organizovaných náborech práce.

Krymští Tataři nyní rozvinuli kampaň proti tomuto dokumentu se stálým cílem „Zpět na Krym“ a formulovali také požadavek obnovení krymské tatarské autonomie. Návrh byl pochopitelně odmítnut s tím, že Tatarská autonomní SSR už existuje a Krymští Tataři mají možnost se tam přestěhovat. Autonomisté, jak byla tato skupina úřady nazývána, to však zcela odmítali s poukazem na to, že kultury a tradice volžsko uralských Tatarů jsou zcela odlišné od kultury a tradic Tatarů krymských.

V rámci uvedené kampaně se objevily nové momenty: rozhodné pouliční manifestace a přenesení aktivit do samotného hlavního města, do Moskvy a navázání kontaktů s temějšími obhájci lidských práv. Např. v letních měsících 1968 do Moskvy odjelo kolem 5000 aktivistů lobovat u ústředních orgánů. Největší masová akce toho roku proběhla v Čirčiku v Taškentské oblasti, kde také zasáhla milice a vojsko asi 300 lidí bylo zatčeno. Informace o oslavách a zásahu milice převzala I skupina na ochranu lidských práv v Moskvě, v tiskové konferenci uspořádané v soukromém bytě byly předány informace rovněž zahraničním médiím.39) Problém se tak stal problémem mezinárodním.

Na konci 60. let však dochází ke zvýšené represi proti krymskotatarským aktivistům. Uvězněn je m.j. i současný představitel a hnutí a významná postava na krymské politické scéně Mustafa Džamilov. Hnutí se ocitá v krizi, jednotlivci se na Krym vracejí, ale pro kolektivní repatriaci zatím nejsou vytvořeny podmínky.

Repatriace „Zpět na Krym“.

Právní a politický rámec pro repatriaci krymského obyvatelstva vytvořil výnos Nejvyššího sovětu SSSR ze 14. listopadu 1989 „O nezákonnosti a zločinnosti represivních aktů proti násilně přestěhovaným národům a zajištění jejich práv“. 1. října 1990 Sovět národností přijímá usnesení k organizačnímu a materiálnímu zabezpečení repatriace Krymských Tatarů.40) Rozpadem Sovětského svazu se Krym, který v roce 1954 se stal součástí tehdejší USSR, přináležel k republice Ukrajina. Záměry z roku 1990 se neuskutečnily.

V lednu 1991 ještě před rozpadem SSSR, Krym získal status Autonomní SSR. To bylo odpovědí na referendum, kde byla vyslovena otázka, zda jsou občané pro vytvoření autonomie v rámci SSSR. Avšak uvedení do praxe bylo velmi kontroverzní v několika rovinách. Krymští Tataři získali tento statut místo explicitně národní (etnické) autonomie. Chápali to jako odepření jejich práv indigénního lidu a posílení pozic ruské většiny. Na jedné straně se obávali pro drtivou převahu Rusů na poloostrvě připojení k Rusku, na druhé panovaly nejistoty, zda nezkušená Ukrajina bude schopná se vyrovnat se složitostí etnických problemů, v jejich rámci nikdy autonomní jednotky neexistovaly.

Brzy se ukázalo, že s tatarskou kartou budou hrát Rusové I ukrajinská administrativa. Ta měla zpočátku zájem na repatriaci Tatarů, snižovala se jejich příchodem početní dominace ruského obyvatelstva. Tataři brzy zahájili nový boj za své postavení, jehož cíle byly formulovány v roce 1991 tzv. Kurultajem, shromážděním tatarských zástupců.

Návrat Tatarů na Krym začal koncem 80. let, i když probíhal masivně hlavně v prvé vlně přistěhování, velký plán tatarských aktivistů, přeměnit Krym v region s převládajícím tatarským obyvatelstvem se neuskutečnil. A tak koncem roku 1996 počet sice vzrostl na asi 240 000, přesto to představovalo jen 10 % z celkového počtu obyvatelstva Krymu.

V roce 1979 na Krymu žilo 5000 Tatarů, k l. l. 1989 38 4000 a pak každoročně velký nárůst: 1989 28 200, 1990 33 800 (celkem 100 000), 1991 se vrátilo 41 4000, 1992 27 600, 1993 19 300, 1994 10 800, 1995 9 200 a další pokles v následujících letech.41) Příčiny poklesu lze hledat hlavně v ekonomické a sociální situaci repatriantů, v nedostatku bytů na Krymu, v těžkostí se sháněním zaměstnání a také s nevýhodnými cenami při prodeji majetku v místě přesídlení. Nemalé náklady je třeba investovat také do přepravy. Asi polovina krymských Tatarů v Uzbekistánu nadále zůstala.42)

Špatná ekonomická situace repatriantů. Podle oficiálních údajů polovina repatriovaného obyvatelstva, to jest 120 000 nemá vhodné ubytování. Žijí na ubytovnách, u příbuzných, prostě v nouzových podmínkách. Značná část, kteří měli to štěstí a získali stavební pozemek, zase neměla dost financí aby stavbu dokončila. V takové situaci bylo v roce 1994 20 000 individuálních stavebníků.43)

Zdrojem lokálních střetů je neustálé hledání stavebních parcel pro stavbu nových rodinných domů, tzv. zábory půdy. Podle běžného scénáře skupina tatarských obyvatel vykolíkuje na „vybraných“ plochách, obvykle státních, parcely pro výstavbu domku a přistavená technika okamžitě začne s přípravnými pracemi. Místní obyvatelstvo se brání zablokováním místních komunikací, problém řeší úřady. Obvykle vstupují do jednání nejvyšší orgány Krymu a problém je vyřešen kompromisem. Jen v roce 2002-2003 v Alušťanském okrese bylo požadován 3,5 tisíc parcel, vyřízeno bylo jen 8.44) Problémy vyvstávají zejména tehdy, jsou-li přiděleny parcely, které dlouhodobě žádá I místní obyvatelstvo.

Vážně komplikují každodenní situaci Tatarů problémy se získáním ukrajinského občanství. Ještě v roce v r. 1996 kolem 146 000 Tatarů ukrajinské občanství nemělo. Zvláště obtížně získávají občanství repatrianti, kteří přišli po 1. prosinci 1991, kdy vznikla samostatná Ukrajina. Mnoho repatriantů nemá všechny náležitosti (dokumenty) pro administrativní proceduru a vrátit se pro potřebné „papíry“ např. do Uzbekistánu je finančně nemožné. Ovšem repatrianti bez občanství jsou prakticky vyřazeni z běžného života, nejen že nemohou uplatňovat svá politická práva, ale je velmi obtížné získat zaměstnání, navštěvovat bezplatně instituce vyššího vzdělávání, ale např. I pobírat penzi a pochopitelně bez občanství nelze ani bez problému začít podnikatelskou činnost.45)

Avdet ač navenek nezávislý je vlastně orgánem Medžlisu, výlučně v tatarštině vychází jen Nový svět. S podporou nejčastěji tureckých sponzorů jsou budována kulturní centra a knihovny. V roce 1999 byla rekonstruována a otevřena knihovna Gasprinského v Bahčisaraji s podporou ukrajinské vlády a Holandska.

Důležití je jazyková úprava daná ústavou z roku 1998. Včlenění do ústavy v roce 1998 rozhodnutí o ukrajinštině jako státním jazyku bylo namířeno hlavně proti ruštině. Situace je totiž taková, že existuje už několik základních škol s výukou v tatarštině avšak v ukrajisnštině dosud jen škola jedna. Na druhé straně nelze přehlédnou, že status státního jazyka, kterou tatarština v ústavě v roce 1992 měla (vedle ukrajinštiny a ruštiny), v roce 1998 ztratila.

Tatarské nacionální hnutí 90. let má charakter občanského hnutí. Rozvíjelo se na pozadí uvedených ekonomických a sociálních problémů a problémů s repatriaci. To vše povzbuzovalo radikalizaci uvnitř hnutí, které se rozštěpilo na několik proudů s různou mírou loajality případně participaci na moci a různou mírou pozice k ní.

V podstatě hnutí se ustavilo už v 50. a 60. letech jako opozice vůči tehdejšímu politickém systému, který ji vyhnal z vlastních domovů. Je proto pochopitelné, že tato pozice je ve všech proudech společným jmenovatelem, ostatně je tomu tak v celé tatarské společnosti. Nedůvěra vůči většinové společnosti, snaha prosadit své zájmy vlastními silami, to je základní charakteristika hnutí. Cílem je vytvoření vlastní státnosti, i když různými metodami. Poněkud nereálně se tu nezhodnocuje nevýhodná demografická situace, jen 10 % zastoupení v celkovém krymské populaci. Je dosti podivuhodná představa, že 10 % chce ovládat zbylých 90 % obyvatelstva Krymu.

Od počátku 90. let existovalo Národní hnutí Krymských Tatarů vedené Jurijem Osmanovem a Organizace krymskotatarského národního hnutí na čele s všeobecně respektovaným Mustafou Džamilovem. Národní hnutí chtělo navázat na tradice Krymské ASSR z 20. let 20. století, kdežto organizace Džamilova navazovala na disidentské hnutí 60. a 70. let a odmítala jakoukoliv spojitost s komunistickou totalitární minulostí.

Nejvlivnější národní krymsko- tatarskou organizací však je obnovený Kurultaj, jakési volené shromáždění všech krymských Tatarů a Medžlis, judo výkonný orgán. Kurultaj ve své činnosti navazuje na stejnojmennou organizací poprvé svolanou v roce 1917. Cílem stanoveným na 2. sjezdu v roce 1991 je vytvoření vlastní státnosti prostředky mezinárodního práva a za předpokládané podpory mezinárodních organizací, vlád a OSN, k nimž se deklarace obrací.46)

I když se ve strategickém zaměření krymské národní organizace tohoto cíle nevzdaly, Kurultaj postupně změnil taktiku a začal se účastnit na práci v republikových I místních orgánech samosprávy.

A tak nejradikálnější na krymskotatarské politické scéně se jeví strana Adolat (Spravedlnost), která vnikla v roce 1995. Užívá také název Krymskotatarská nacionalistická strana. Za situace, kdy Kurultaj zmírnil nacionalistickou rétoriku a hlásá nutnost soužití všech národů na Krymu, Adolat převzal rétoriku radikálně smýšlející krymských Tatarů a judo cílem má být „stát na základě krymskotatarského sebeurčení“. Jsou I další poltická témata, kterou by se strana mohla stát velmi atraktivní: zejména téma restitucí majetku zabaveného v době deportace. Rovněž k slamu má tato strana velmi pozitivní vztah, Medžlis naproti tom má světský charakter, protože Kurultay sdružuje organizace dle nacionálního ne náboženského principu. Ovšem je tu ještě jedna a to výrazně nábožensky profilovaná strana, Islámská strana obnovy Krymu. Není sice zatím příliš vlivná (vlivná mezi Tatary není ani strana Adolat, např. ve volbách do Kuraltaje v r. 2001 získala jen 5,5 % hlasů)47).

Vážným problémem působení strany Adolat je vytváření ozbrojených bojových oddílů. Jejich existenci, která není dosud jednoznačně prokázána, údajně ospravedlňuje vznik ozbrojených kozáckých oddílů, které na Krymu existují.

V opozici k tatarským nacionalistům vystupují nacionalisté ruští. např. Skupina kolem Kongres russkych obščin Kryma a Krymská organizace slovanské strany.48)

V republice Baškortostan tvořili Baškiři 22% a v republice Sacha (Jakutsko) Jakuti jen 33% obyvatel.49)

Krym 1991/1995. Vývoj separatismu.

V lednu 1991 ještě před rozpadem SSSR, Krym získal status Autonomní SSR. To bylo odpovědí na referendum, kde byla takto postavena otázka, zda jsou občané pro vytvoření autonomie v rámci SSSR. Avšak uvedení do praxe bylo velmi kontroverzní v několika rovinách. Krymští Tataři získali tento statut místo explicitně národní (etnické) autonomie jako odepření jejich práv indigénního lidu a posílení pozic ruské většiny. Fakt, že mnoho dalších zlepšení ve statusu sovětského území byla na etnickém základě a že I v minulosti tu byla autonomie zjevně K. Tatarů…Krym nikdy neměl v rámci Ukrajiny (?) status autonomie a Ukrajina neměla zkušenosti s autonomními jednotkami.

Návrat k autonomii v roce 1991 měl několik symbolických aspektů. Symbolizoval návrat ke statutu dřívějšímu, existujícímu do roku 1945. Byl vnímán také jako respektování zvláštní role Krymu. Avšak zároveň byl vnímán Tatary jako chybný odhad jejich význam a zabezpečení jejich práv. Pro další politické síly na Krymu bylo chápáno jako uklidňující návrat k podobným mechanismům v sovětském systému v bouřlivých časech perestrojky. Za druhé: obnovený autonomní status odlišoval Krym od ostatních oblastí Ukrajiny a dával možnost považovat Krym jako separátní jednotku při diskusích o nových formách integrace v rámci Gorbačovém zamýšlení nové svazové smlouvy. Vytvoření autonomie bylo nahlíženo jako přijetí zvláštního etnického a jazykového charakteru Krymu a tedy úlitba Rusům a ruskojazyčným mluvčím. 119

To byl potenciální konflikt mezi nimi a Tatary.

Další kličové události proběhly dubnu/květnu 1992, kdy probíhaly závěrečné diskuse nad textem zákona o Krymu, které vyústily v otevřený politický konflikt, který kulminovat v příjetí krymským parlamentem deklarace o krymské nezávislosti referenda v srpnu 1992. Tyto příkré kroky byly chápány Ukrajinským parlamentem, který jako neústavní a bylo žádáno 20. května, aby toto rozhodnutí bylo revokováno.

Někteří zůstali v Uzbekistánu, ne však zrádou vlastenectví, ale z byrokratických a mnoho dalších důvodu. Nemohli překonat bariéry, které po rozpadu Svazu se vyskytly. Byly tu obavy se vzděláním dětí, získané kredity se na Ukrajině ne vždy uznávaly. Byla tu nejistota, pramenící z nezaměstnanosti na Ukrajině, Tataři se nechtěli zbavit získaných pracovních míst. Čekali, že se ekonomická situace na Ukrajině zlepší. Bránily tomu i smíšené manželství, i když se stávalo, že se manželství rozešla a na Ukrajinu se vracel jen jeden. Odjezd také odkládali ti, kdo měli nemocné příbuzné nebo nedávno zemřelé, nechtěli opustit jejich hroby. Na druhé straně obavy z etnických čistek, jako např. zažili Meschetinci.

Po vzniku samostatného státu se hlavním, tzv. titulárním národem stáli Uzbeci, ostatní měli druhořadé postavení. 


Počet shlédnutí: 310

1)
S. P. Tolstov (ed.), Narody srednej Azii i Kazachstana, I, II, Moskva: 1962, 1963. Kompendium se zabývá také národnostními menšinami, avšak Krymské Tatary zcela pomíjí, i když spolu s Tatary z volžsko-uralské oblasti, kteří zde přišli v minulosti, tvořili jen v Uzbekistánu menšinu o velikosti 445 000 obyv. a ve Střední Asii a Kazachstánu dohromady 780 000 obyv. Viz. cit. dílo, I. s. 11.
2)
Sovremennyje etničeskije processy v SSSR, Moskva 1975.
3)
T. Martin, The origins of Soviet ethnic cleansing, The Journal of Modern History, Chicago, 1998, pp. 813-861, J. Otto Pohl, Ethnic Cleansing in the USSR, 1937-1949, Westport, Connecticut: Greenwood Press, 1999. I. Kreindler, The Soviet Deported Nationalities: A Summary And An Update, Soviet Studies, 38, 1986, pp. 387-405.
4)
Např. H. Kirimli, National Movement and National Identity among the Crimean tatars (1905–1916), Leiden, E. J. Brill 1996. S. M. Červonnaja, Krymskotatarskoje nacionalnoje dviženije (1991–1993 gg.), Issledovanija po prikladnoj i neotložnoj etnologii, 57, Moskva 1994 a viz další pozn.
5)
D. I. Ischakov, Tatary. Kratkij etničeskij očerk, Kazan: Magarif 2002, 79 s
6)
Z klasických prací k dějinám a etnogenezi: W. Fisher, Crimean Tatars, Stanford, 1978; A. A. Rorlich, The Volga Tatars: Profile in National Resilience, Stanford, 1986, E. Allworth (Ed.), Tatars of the Crimea: Their Struggle for Survival, Durham and London, 1988.
7)
J. Otto Pohl, cit. dílo, kap. X. Crimean tatars, pp. 109–118.
8)
E. Fishel, Crimea’s turbulent past: Chronology, World Eagle, 23, 7, March 2000, p. 29.
9)
V. D. Jaremčuk, V. D. Bezvěrchyj, Tatary v Ukrajine, Ukrajinskij istoričnyj žurnal, 1994, s. 20.
10)
A. Eminov, Turks and Tatars in Bulgaria and the Balkans, Nationalities Papers, 28, p. 132.
11)
B.G.Williams, Hijra and Forced Migration from Nineteenth-Century Russia to the Otoman Empire, Cahiers du Monde Russe, 41, 1, 2000, p. 79.
12)
E. Fishel, ibid., s. 30.
13)
A. Eminov, op. cit., p.132.
14)
S.A.Zenkovsky, A Century of Tatar Revival, American Slavic and East European Review, 12. 3, 1953, pp. 303-318.
15)
I. Baldauf, Jadidism in Central Asia within Reformism and Modernism in the Muslim World, Die Welt des Islam, 41, 1, 2001, p. 73
16)
B.G. Williams, A community reimaned. The role of :homeland: in the forging of national identity: The case of Crimena tatars, Journal of Muslim Minotity Affairs, 17, 1997, p. 231.
17)
Hakkan Kirimli, „The 'Young Tatar' Movement in the Crimea 1905-1909“, Cahiers du Monde Russe et Sovietique, 44, 4, 1993, p. 533. Cit. dle B.G.Williams, A community reimaned….p. 232.
18)
B.D. Wiliams, tamtéž
19)
E. Kirimal, Der nationale Kampf der Krim-turken, Emstetten/Westf., 1952, pp.292-293
20)
E. Kirimal, The Religious Policy of the Soviets in the Crimea, Dergi, Munich, 1955, pp. 55-57
21)
W.Fisher, Crimean Tatars, p. 153.
22)
W. Fisher, op. cit., s. 161. Poněku nižší hodnoty účasti v Rudé Armádě (jen 10 tisíc Krymských Tatarů) uvádí A.V. Jefimov, Krym XX. veka. Nekotoryje aspekty germanskoj okupacionnoj politiki v otnošenii Krymskich tatar v 1941-1944. In: http://miraska.narod.ru/tatars/krimtatars/
23)
M.Gelb, An Early Soviet Ethnic Deportation: The Far-Eastearn Koreans, Russian Reviews, 54, 1995, 389-412.
24)
I. Kreindler The Soviet Deported Nationalities: A Summary and An Update, Soviet Studies, 38, 1986, p. 392.
25)
I. Kreindler, op. cit.., s. 387.
26)
N.F. Bugaj, K Voprosu o deportacii narodov SSSR v 30-40 gody, Istorija SSSR, 1989,. 6, s. 135-144.
27)
B. Broševan, P. Tyglijans, Izgnanije I vozraždenije, Sinkropol, Tavrida 1994, s. 46.
28)
Rozhodnutí Státního výboru obrany, květen 1944, čl. 4. Peníze měly sloužit k postavení domu a nutného zařízení.
29)
S. Alieva, Tak eto bylo. Nacionalnyje represii v SSSR, III, Moskva 1993, s. 95.
30)
Viz např. korespondenci mezi uzbeckými státními orgány a ústředními orgány v Moskvě (včetně NKVD) o materiální a zdravotní situaci mezi přesídlenci: G. Bekirova, Odeždoj i obuvju specpereselency neobespečeny, in: http://www.kirimtatar.com/Archive/peresel
31)
S.Gitlin, Krymkije Tatary v Uzbekistane: sobytija I problemy, In: Centralnaja Azija i Kavkaz, Centr socialno-političeskich issledovanij, Švecija 1999, http://www.ca-c.org s. 5.
32)
S. Gitlin, op. cit., s. 6.
33)
B. G., Williams, The Crimean Tatar exile in Central Asia: a case study in group destruction and survival, Central Asia Survey, 17, 2, 1998, p. 301.
34)
B.G. Williams, 1998, p. 302.
35)
L.Alexeeva, Krymskotatarskoje dviženije za vozvraščenije v Krym
36)
M. B. Altan, A Brief History of the Crimean Tatar National Movement, The Crimean Review, 1995.
37)
Velmi podrobně o těchto aktivitách psala G. Bekirova, Krymskotatarskoje nacionalnoje dviženije v 50-60-ch godach, Krymski studii, 11-12, 2001.
38)
Srv. Stať G. Bekirové ke 35 výroční vydání výnosu, http://www.kirimtatar.com/Archive/ukaz1967.html. Tam i dobové dokumenty.
39)
Podrobné informace o událostech v Čirčiku 21. dubna 1968 viz např. http://www.kirimtatar.com/Archive/chirchik.html
40)
M.N. Guborlo, S.M. Červonnaja, Krymskotatarskoje nacionalnoje dviženije, II, Moskva 1992, s. 77 a n.
41)
S.M. Červonnaja, Krymskotatarskoje nacionalnoje dviženije (1994-1996), http://tatar-history.narod.ru/krin-tatar.htm. Autorka čerpá z materiálu III. Kurultaje
42)
Příčiny rozebírá G.L. Uehling, The Crimean Tatars in Uzbekistan: speaking with the dead and living homeland, Central Asian Survey, 20, 3, 2001, pp. 391-404.
43)
Golos Kryma, 15.5. 1996, n. 20/131. s. 1.
44)
V Krymu obostrjaet sja konflikt v svjazi s zachvatom zemli krymskimi tatarami. In: http://www.ukraine.ru/news/201232.html, 3. 12. 2003
45)
G. Lynn Uehling, The Crimean Tatars in Uzbekistan: speaking with the dead and living homeland, Central Asian Survey, 20. 3. 2001, p.397.
46)
Deklaracija o nacionalnom suverenitete krymsakotatarskovo naroda. http://www.qurultay.org/rus/kurultay/kurultay_2/sessions/session_1/docs/declaration.htm
47)
Traditional Positioning: Kurultay and Elections, UCIPR Reaserch Update, No 42/243, November 19, 2001, http:/old.ucipr.kiev.ua/english/rupdate/2001/11/19112001.html
48)
Srv. Portál těchto otganizací s materiály vyjádřujícími etnopolitické postoje: http://kro-krim.narod.ru/index.htm
49)
O nezákonnosti a zločinnosti represivních aktů pro násilně přestěhovaným národům a zajištění jejich práv
krymsti_tatari-pargac.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (01:31) (upraveno mimo DokuWiki)