Poláci v České republice

Kukačka, Martin; Sládková, Tereza; Rajchlová, Lucie; Polcarová, Veronika; Vikukelová, Jana. Poláci v České republice. [online] Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2011. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/kukacka_sladkova_rajchlova_polcarova_vikukelova_-_polaci_v_cr

Záměrem této práce je v dané oblasti prohloubit výzkum Poláci v České republice. Práce studentů České zemědělské univerzity v Praze se snaží komplexně přiblížit život polské menšiny žijící na našem území se zaměřením na polskou identitu. Následující výzkum se bude věnovat zejména náboženství, a to proto, že je zcela určitě nedílnou součástí polské totožnosti a života Poláků vůbec. Lze totiž říci, že vzorce religiozity v Polské republice se od zbytku Evropy velice liší. Náboženství se zde v minulosti stalo určitou „formou kulturní obrany proti vnější nadvládě“¹⁾ a převzalo tak funkci jakéhosi zachovatele polské národní identity, což se ve značné míře zachovalo dodnes. Pozornost studie je tedy zaměřena na to, zdali a jak je život pravověrných polských přistěhovalců ovlivněn změnou prostředí, se kterým se často pojí přívlastek „nejateističtější“ z celé Evropy. Mimo jiné se také věnuje otázce, jestli je pro polskou minoritu v České republice nějakým způsobem problematičtější se nábožensky realizovat v porovnání s jejich mateřskou zemí.

Cílem této studie je získat odpověď na otázku, zdali se věřícím Polákům dlouhodobě žijícím v ČR, navzdory zdánlivě nepříznivému okolí, daří i nadále udržovat své náboženské přesvědčení, aktivity a tradice. Shledává polská minorita nějaké komplikace, týkající se udržování a praktikování své víry u nás? Prostřednictvím dotazů směřovaných na respondenty pokročilejšího věku, které se týkaly jejich snahy či naopak laxnosti ve vštěpování víry svým potomkům, byly snahy zjistit, jestli tendence náboženského přesvědčení prostupují ve stejné míře i skrze další generace žijící v ČR, nebo je lze spíše označit za degresivní.

Udržují Poláci své náboženské přesvědčení a tradice v tak ateistické zemi, jakou je Česká republika?

• Jaký pociťujete rozdíl v udržování své víry v ČR oproti situaci ve vaší mateřské zemi?
• Jak Poláci žijící v ČR slaví důležité křesťanské svátky (Vánoce a Velikonoce)?
• Snažíte se vaše potomky, kteří se narodili v ČR, vést ke křesťanské víře nebo je necháváte více přizpůsobit ateistické společnosti?

(obr. č. 1. Vlajky Polské a České republiky)

Problematikou polské menšiny v České republice se zabývá práce Poláci v České republice²⁾ autorek Brejchové, Čapkové, Knytlové, Kolářové, Tománkové a Zýmové. Studentky Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity se v tomto projektu zaměřili na zkoumání identity Poláků žijících v ČR. Mimo jiné zde stručně mapují historii Polska, polštinu a polskou kuchyni. S touto prací však souvisí zejména kapitola Náboženství v Polsku, kde autorky popisují jednak náboženské rozložení v Polsku, ale také proč byla pro Polsko tak důležitá osoba papeže Jana Pavla II.

Pokud jde o publikace, které se alespoň minimálně zabývají výzkumnou otázkou této práce, půjde především o sborník referátů a příspěvků ze semináře o národnostních menšinách hlavního města Prahy Praha a národnosti³⁾, resp. kapitolu Národnost polská od Michala Chrzastowského. Autor zde uvádí, že se v ČR nachází přibližně 60 000 osob polské národnosti, přičemž okolo 17 000 polských občanů má povolení k trvalému pobytu. Nalezneme zde hned několik reprezentujících spolků polské komunity, pracujících na principu občanského sdružení: „Klub Polski v Praze“, „Polmedica“ - zájmové sdružení lékařů a zdravotníků, „Szkola Polonijna“, avšak pro naši výzkumnou otázku je pak nejzajímavější sdružení „Křesťanská rodina“. Toto sdružení organizuje besedy, přednášky, výstavy a koncerty s kulturně-náboženským zaměřením a pořádá i tradiční pěší poutě. Kdybychom se zaměřili na Prahu, tak zde najdeme Polské krajanské centrum v Praze, pod které spadá i Středisko křesťanské kultury.

Andrzej Chwalba v publikaci Polsko 1989 – 2008: Dějiny současnosti⁴⁾ poukazuje na to, že obyvatelé Polska v období III. Republiky⁵⁾, nalézají v náboženství oporu, kterou nenašli ve státě ani v samosprávě. Ta však není jediným důvodem, proč Poláci hojně navštěvují svatyně. Církev vedle těchto duchovních uspokojení rozvíjí charitativní, zájmové a kulturní organizace, a tak církev podporuje nejen ve velkých kulturních centrech, ale i na venkově sirotky, chudé, osamělé, pečuje o mentálně a pohybově postižené děti a v neposlední řadě provozuje například střediska pro narkomany a alkoholiky. Zajímavé je v této knize i srovnání, které úzce souvisí právě s naší výzkumnou otázkou. „Míra náboženské praxe byla v minulém patnáctiletí velmi vysoká, i když to vůbec nemusí svědčit o hluboké religiozitě nebo morálce. V roce 2000 se 61 % katolíků alespoň jednou týdně účastnilo bohoslužeb, zatímco v Irsku to bylo jen 57 %, ve Španělsku 25 % a v Belgii 12 %. Více než v Polsku to bylo jen na Maltě, a proto nepřekvapuje, že mezi konstitutivními vlastnostmi Poláka Evropané zpravidla jako první vnímají religiozitu“⁶⁾. V kontrastu s tímto však autor pokračuje: „V roce 2000 se 82 % Poláků domnívalo, že Bůh je v jejich životě důležitý, kdežto podobný názor mělo jen 20 % Čechů a 21 % Dánů. Nicméně v četných mimoevropských společnostech odpovídalo, že Bůh je pro ně důležitý, 98 - 99 % respondentů. Vyšší důvěru v Boha než Poláci mají například obyvatelé USA“⁷⁾. Z tohoto srovnání je patrné, že Poláci zdaleka nejsou tolik nábožensky založeným národem, jak se mnohým Evropanům, včetně Čechů může na první dojem jevit.

V článku Globalizacija i sovremena teologija odborného časopisu Obnovljeni život⁸⁾ autor Ladislav Nemet vysvětluje, že pro současnou teologii je důležitý význam prostředí, ve kterém existuje. Autor článku se zde dotýká toho, proč je pro věřící jedince a pro celou teologii tak důležité právě jedinečné prostředí. Podotýká však také: „Jakákoliv teologie, pokud chce sloužit církvi a věřícím, musí být hluboce zakotvena v obecné, globální - katolické víře, nejen v místní komunitě. Jejím hlavním úkolem je ale odpovědět na otázky lidí v konkrétním sociálně - historickém prostředí.“⁹⁾ Důležité je tedy nejen zachování identity společnosti, ale i otevřenost vztahů se společnostmi ostatními.

Přímo problém udržování náboženského přesvědčení Poláků v ČR popisuje Ondřej Klípa, autor článku Polská národnostní menšina v Praze a problém mladé generace v odborném časopise Lidé města¹⁰⁾. Zmiňuje zde, že náboženství v Polsku je chápáno jako součást národní identity. „Když ale zmizí celý sociální kontext a tedy opadne společenský tlak na tuto formu religiozity, vytrácí se i vnější podoba praktikování, která nebyla podepřena vlastní niternou zbožností. V této situaci se ocitli Poláci přišlí do ateistického českého prostředí. Je zde však patrný vyšší důraz na vnitřní duchovní život a osobní hledání víry. V polské komunitě je využíváno jako symbolické zázemí při různých společenských aktivitách“¹¹⁾. Autor zde uvádí: „Je proto důležitým prvkem identity ve své instrumentální formě jako určité konotační pozadí pro již zcela sekularizované události v životě národního společenství (např. předvánoční setkání spotkanie oplatkowe). Roli tmelícího prvku komunity podpořili také polští kněží působící v Praze, kteří jí poskytují jak hmotnou tak duchovní podporu“¹²⁾.

(obr. č. 2. Logo Polského institutu v Praze, se sídlem na Malém náměstí v Praze 1)

Výzkum byl prováděn pomocí kvantitativní výzkumné metody dotazníků, z kvalitativních výzkumných metod pak bylo použito interview a studie dokumentů.

Interview je konverzace, jejímž účelem je shromáždění informací. Dělí se na 3 základní typy - interview standardizované, nestandardizované a semistandardizované. Hlavní rozdíl spočívá v důležitosti zastávaných rolí, přičemž u standardizovaného tuto roli přebírá tazatel a u nestandardizovaného respondent. Pro náš výzkum jsme si vybrali semistandardizované interview, které se pohybuje na poloviční cestě mezi oběma výše uvedenými typy. Otázky jsou předem připravené, ale respondentovi je dán prostor pro další rozvoj jeho vlastních myšlenek. Výhodou semistandardizovaného interview je především to, že se od respondenta dozvíme více doplňujících informací k našim kladeným otázkám, než by bylo možné prostřednictvím standardizovaného interview. Dalším plusem je možnost pozorování jeho reakcí a mimiky. V tomto typu interview nemá dotazovaný možnost si své odpovědi předem připravit, díky tomu jsou jeho odpovědi bezprostřední. Jeho hlavní nevýhodou pak je časová náročnost, což nastává především pokud respondent nepochopí otázku zcela správně, nebo ve svém vyprávění odbočuje k jiným problémům, případně se dostane hlouběji, než by bylo pro zjištění potřebných informací nutné. Může se také stát, že se respondentovi nemusí líbit formulace otázek, mohou mu například připadat nesmyslné nebo příliš osobní a odmítne nám na ně odpovědět. ¹³⁾

Do rozhovoru, který probíhal na přátelské úrovni, se zapojili všichni přítomní a jen chvílemi se nepatrně odklonili od tématu, což bylo způsobeno zejména vyšším počtem účastníků. Respondenti však bez problému odpověděli na všechny položené otázky.

Kvantitativní výzkumná metoda dotazníků s otevřenými odpověďmi představuje výhodu v rychlém obdržení informací a možnosti získat je ve velkém množství na obsáhlém vzorku respondentů. Nevýhodou je nemožnost pozorovat bezprostřední reakce dotazovaných, které jsou pro tento druh výzkumu velice důležité a také časová náročnost při přípravě a vyhodnocení dotazníků. Navíc má respondent možnost si odpovědi předem pečlivě rozmyslet, případně je modifikovat, takže odpovědi nemusí být vždy věrohodné.

Respondenti, kteří se účastnili provedeného interview, také pomohli s šířením dotazníků svým známým v Polsku. Jako jediný zádrhel je zde možno uvést nutnost přeložit dotazníky do polského jazyka, což značně zvýšilo časovou náročnost jejich sestavení.

U metody studie dokumentů jsou zdroje považovány za věrohodné a relevantní. Nevýhodou je časová náročnost a mnohdy nedostupnost dokumentů. Z dokumentů byly použity pouze knižní publikace. Jedinou nevýhodou zde bylo, že některé námi zkoumané dokumenty byly sepsány v polském jazyce. A tak se časová náročnost této metody ještě zvýšila.

Při samotném výzkumu a použití všech uvedených metod zkoumání nenastaly komplikace, ba naopak, dotazovaní respondenti vyšli vstříc, byli ochotní a neměli zábrany otevřeně mluvit.

Praktická část se zabývá danou problematikou z několika pohledů. Jedná se především o postoj Poláků žijících na území České republiky, který je pro tuto práci stěžejní. Dále pak o názor na polskou menšinu u nás, a to, jak o názor Poláků žijících v Polsku, tak Čechů v České republice.

Poláci žijící v České republice

Velice přínosným okamžikem výzkumu byla návštěva Polského klubu v Domě národnostních menšin. Proběhl zde rozhovor s větším počtem polských respondentů, kteří se chovali velmi vstřícně a otevřeně zodpověděli všechny dotazy. Spadali do věkové kategorie nad 50 let a pocházeli ze Středočeského kraje.

Rozhovor byl zahájen otázkou, zda je v České republice těžší udržovat víru. Všichni dotazovaní měli vesměs stejný názor. V Čechách pociťují daleko menší společenský tlak na praktikování víry, ale kdo chce, vždy si cestu najde. Je zde dostatek kostelů, z kterých si může vybrat opravdu každý. Všichni respondenti se pravidelně účastní bohoslužeb v pražských kostelech. Mají možnost navštěvovat i polskou mši, která se koná každou neděli od 12 hodin v dominikánském kostele sv. Jiljí u Staroměstského náměstí.

Dalším bodem debaty se staly křesťanské svátky. Respondenti uvedli, že se v Polsku všechny svátky slaví intenzivněji. Polská menšina se tedy snaží udržovat své tradice i zde v České republice. Jediným svátkem, který se dá porovnávat, jsou Vánoce. Jsou prakticky jediným křesťanským svátkem, který se v Čechách slaví poměrně tradičně.

Během adventu probíhají vánoční setkání, tzv. Spotkanie opłatkowe, při kterých se lámáním rozdělují mezi všechny přítomné oplatky (velké hostie), jako symbol harmonie a smíření s přáním všeho dobrého. V průběhu samotných Vánoc se daleko více schází, a to nejen v kruhu rodinném, ale i s přáteli. Zpívají koledy, hodují a oslavují. Mají také ve zvyku nechávat u štědrovečerního stolu jedno volné prostřené místo, kam si může sednout kdokoliv, kdo zaklepe na dveře (původně určeno pro chudého pocestného). Tato tradice je spojena s příslovím „host do domu, Bůh do domu“.

Další otázka se týkala jejich potomků, kteří se narodili v České republice a snahy vést je ke křesťanské víře. Dotazovaní uvedli, že dávají svým dětem a vnoučatům základ, to znamená křest a tradici. Další vývoj je pak na nich. Potvrdili nám, že navštěvují kostel nepravidelně. Někteří se ale bohoslužeb neúčastní vůbec. Děti se samozřejmě nechají ovlivnit prostředím více než dospělí. Například je zde patrný rozdíl mezi dětmi, které navštěvují pouze českou školu a dětmi, které chodí současně i do polské školy - ty si samozřejmě udržují víru více. S udržováním polských tradic souvisí založení Zájmové krajanské školy, na kterém se Polský klub podílel. Jedná se o nedělní školu pro polské děti v Čechách, jejíž funkce spočívá ve sdružování polských dětí, které se zde seznamují s polskými tradicemi.

Poláci žijící v Polsku

Jedním z respondentů byl právě pan Michal Chrzastowski, který k výzkumu mimo jiné přispěl i rozesláním dotazníku svým známým v Polsku.

První otázka tohoto dotazníku se zabývala názorem na Poláky dlouhodobě žijící v ČR. Odpověď respondentů nebyla nijak negativní. Tvrdí, že každý má právo se rozhodnout, kde a jak dlouho zůstane. Třetina jejich národa žije mimo Polsko a stále je považují za Poláky.

Na otázku, zda dokážou určit nějaký mezník, kdy pro ně Polák přestává být Polákem, odpověděli: „V momentě, kdy se sám rozhodne.“

Je podle vašeho názoru pro Poláky v ČR nějakým způsobem problematičtější nábožensky se realizovat? Na tuto otázku byla odpověď jednoznačná, a to, že není. Otázka víry není spojena s místem pobytu. Svou víru tedy neztrácí, spíše ji méně praktikují.

Názor Čechů na polskou menšinu

Polská menšina v Čechách působí poměrně neutrálním dojmem. Většina respondentů ji vlastně ani nevnímá a ti, kteří se s „českými“ Poláky dostanou do styku, zaujímají pozitivní postoj.

(obr. č. 3. Spotkani oplatkowe)

Cílem práce bylo objasnit, zda se Polákům v České republice daří udržovat náboženské přesvědčení. Česká republika je prezentována jako jedna z nejateističtějších zemí světa, ale i přesto z výzkumu vyplývá, že zde neexistuje nic, co by věřícím bránilo v udržení jejich víry. Jediným faktorem, který by mohl tuto problematiku nějak ovlivnit, je zřejmě velmi nízký společenský tlak na praktikování víry na rozdíl od situace, která panuje v Polsku. To však neznamená, že by věřící svou víru ztráceli, spíše ji méně praktikují.

Kdo chce, víru si vždy najde a nezáleží na tom, kde a jak dlouho se právě nachází.

• CHWALBA, A. Polsko 1989 - 2008: Dějiny současnosti. Brno: Centrum pro studium gemokracie a kultury, 2009. ISBN 978-80-7325-185-7
• DAVIE, G. Výjimečný případ Evropa: podoby víry v dnešním světě. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. ISBN 978-80-7325-192-5
• MAJEROVÁ, V., MAJER, E. Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství. Praha: PEF - ČZU, 1999. ISBN 80-213-0507-X
• BALVÍN, J. Praha a národnosti. Praha: Magistrát hlavního města Prahy, 1998. ISBN 80-238-5163-2

• BREJCHOVÁ, ČAPKOVÁ, KNYTLOVÁ, KOLÁŘOVÁ, TOMÁNKOVÁ, ZÝMOVÁ Poláci v ČR [online]. Stránky pro studenty HKS, 2010, [citováno 10. 4. 2011]. Dostupné z www: <http://www.hks.re/wiki/polaci_v_cr>
• KLÍPA, O. Polská národností menšina v Praze a problém mladé generace [online]. Lidé města, 2005, [citováno 10. 4. 2011]. Dostupné z www: <http://lidemesta.cz/index.php?id=353>
• NEMET, L. Globalizacija i suvremena teologija [online]. Obnovljeni život, 2000, [citováno 7. 9. 2011]. Dostupné z www: <http://www.ffdi.hr/zivot/00-3.html>



Počet shlédnutí: 24