Život „cirkusáků“, jak se lidem od cirkusu říká, je pro mnohé záhadou. Nedokážou si představit, že stráví většinu svého života na cestách. Nedovedou si pojem „domov“ spojit s něčím nestálým a pohyblivým. Kolik lidí si dokáže představit, že tráví den drezurou nebezpečných zvířat, které mají mnoho příležitostí jediným nevybíravým pohybem člověku ublížit? Ba co víc, takováto zvířata provokovat například tím, že lvovi strčí hlavu do otevřené tlamy? A kolik lidí má odvahu drezůrovat krokodýla, jež je majitelem jednoho z nejmenších poměrů velikosti mozku k velikosti těla a řídí se tedy převážně instinkty?

Je na první pohled jasné, že kultura a hodnoty lidí od cirkusu a „běžných“ lidí se značně liší.

Cílem této práce je podrobit bližšímu zkoumání rozdíl mezi tzv. cirkusáckou kulturou a kulturou moderního středoevropana. Zajímá nás, co si lidé od cirkusu představují pod pojmem „domov“, jaký mají pohled na partnerství, jaký vztah mají k ostatním cirkusům atd. Zajímat nás také budou všední problémy těchto lidí, například jakým způsobem se vzdělávají jejich děti nebo jak vidí svoji budoucnost.

Jaké jsou kulturní rozdíly mezi lidmi od cirkusu a lidmi žijící moderní, středoevropský, způsob života?

Seminární práce je složena ze dvou částí. Při zpracování teoretické části bude čerpáno především ze sekundárních zdrojů dat. K dosažení předem definovaných cílů a závěrů naší práce budeme v praktické části metodologicky postupovat následovně:

Pro zjištění všech požadovaných informací jsme zvolili metodu řízeného rozhovoru. Hlavní výhodou této metody je možnost získat téměř veškeré informace, které požadujeme. Dále je možno na odpovědi reagovat a upravovat otázky podle směru, kterým bude rozhovor veden. Nevýhodou může být neochota dotazovaného spolupracovat. V případě velkého reprezentativního vzorku se zde objevuje problém časové náročnosti, což v našem výzkumu nehrozí.

Rozhovor bude veden s člověkem, který je ze slavné cirkusové rodiny Berousků a následně s člověkem, který žije běžným středoevropským životem. K záznamu rozhovorů bude využit diktafon.

Na závěr rozhovory porovnáme a budeme se snažit nalézt rozdíly v názorech na předem definované problémy.

Při řízeném rozhovoru se opravdu projevily výhody, které jsme uvedli v odstavci výše. Na otázky se dalo vhodně reagovat a i přes počáteční nejistotu ohledně ochoty dotazovaných se nám podařil alespoň jeden, zato velice vydařený rozhovor.

K zjištění výzkumné otázky byl plán uskutečnit a nejlépe zaznamenat řízený rozhovor s majiteli dvou nejznámějších cirkusů Berousek - Original Berousek a cirkus Sultán.

V cirkusu Originál Berousek jsme po představení počkali na pana Berouska mladšího, který byl velice vstřícný. S tím, že momentálně nemá čas nám dal své telefonní číslo, na které máme zavolat. Když jsme tak v domluvený den a hodinu učinili, telefonát zvedl a oznámil, že máme zavolat za chvíli. Dále se nám ho přes opakované pokusy kontaktovat nepodařilo.

U cirkusu Berousek Sultán jsme měli větší úspěch a podařilo se nám zmíněný rozhovor uskutečnit a zaznamenat. Důležité body z rozhovoru s Berouskem starším jsou napsány níže, ale celý rozhovor s ním i jeho synem je možné vyslechnout v elektronické podobě při prezentaci. Rozhovor je velice zajímavý, místy vtipný a nejen samotné odpovědi, ale i styl mnoho vypovídá o zvolené tématice.

Pro kočovné rody je typický rozdílný přístup k domovu, jakožto fyzickému místu, kde bydlí a tráví volný čas. Konkrétně Romové, kteří jsou u nás nejrozšířenější skupinou bývalých kočovníků, jsou známí svým specifickým způsobem bydlení, který se od většinové společnosti značně odlišuje. Anonymní autor poměrně rozsáhlého referátu na téma odlišnosti romů píše: „Romský způsob bydlení je dnes charakteristický především způsobem, jakým byt užívají. Život celé rodiny nebo komunity se zde soustřeďuje do jedné místnosti - většinou to bývá velká, obytná kuchyň. Velká porodnost, také jejich sklon k pospolitému životu i typická romská pohostinnost pak vedou často k nápadnému přelidňování těchto bytů. Alespoň z hlediska nás, kteří jsme zvyklí na prostornější bydlení.“¹⁾ Autor dále píše, že charakteristické pro Romy je také „tzv. vybydlování, což znamená značné zdevastování bytu nebo domu v relativně krátké době tak, že je nutná jeho rekonstrukce nebo až demolice. Nemůžeme říci, že by toto chování bylo u Romů běžné, ale je pro ně typické.“ Často prý dochází k situacím, kdy romská rodina kvůli penězům prodá svůj byt a jde žít k příbuzným, jejichž byt nebo dům tím zcela přelidní.

Toto poukazuje na jiný hodnotový systém – běžní Evropané, za jaké se považujeme i my, naopak svůj domov opečovávají, zlepšují a investují do něj značnou část svých prostředků. Jedná se o statek, který je v našem hodnotovém žebříčku na jedné z nejvyšších příček. Zajímavostí je, že podle Pavla Římana²⁾ mnozí výše postavení Romové, kteří náš systém akceptovali a přizpůsobili se, již s námi tyto hodnoty sdílejí.

Jakou mají však Romové souvislost s cirkusáky? Historicky mají podobný způsob života, z tohoto důvodu předpokládáme, že i hodnotový žebříček nemají příliš odlišný. Výše zmiňovaný Pavel Říman ve své publikaci uvádí, že dokonce sami Romové tvrdí, že se „světskými“ mají dlouhodobě přátelské vztahy. „Vzájemně se podobají existencí pevně spjatých rodových klanů, volnějším způsobem života i tím, že se od nich většina společnosti distancuje. Sňatky spojující obě tyto komunity nejsou výjimkou.“³⁾ Autor dále udává, že obě tyhle skupiny do určité míry spojuje endogamie – sňatky uvnitř relativně uzavřené společnosti.⁴⁾

Z rozhovoru s Karlem Berouskem st. (Majitelem Cirkusu Sultán) jsme se dozvěděli, že četnost cestování jejich cirkusu závisí na ostatních cirkusech. Pokud jsou v okolí další zajímavé cirkusy, snaží se od nich vzdálit a najít si lepší místo. Z tohoto důvodu také cestování příliš neplánují. Pracovní sezona většinou probíhá od března do listopadu. Cirkus Sultán již do zahraničí nejezdí ze dvou důvodů – jednak proto, že agenti si berou obrovské peníze. K tomuto pan Berousek dodává: „A taky jsem rád doma, protože jsem celý život byl v Americe na Floridě, v Japonsku, Španělsku, Rumunsku, Bulharsku, prostě všude.“

Velmi nás zajímala otázka vzdělávání lidí od cirkusu. Děti se učí doma, mají placeného učitele a dvakrát do roka skládají zkoušky.

Lidé si většinou myslí, že tito lidé nemají trvalý domov. To ale není pravda. Cirkus Sultán má statek, obrovské zimoviště na Mělnicku.
Na otázku, zda je jejich práce čistě rodinný podnik, odpověděl pan Berousek následovně: „Vy říkáte rodinný podnik, já vám to řeknu takhle: Moje jméno je Berousek, celý život jsem jezdil do všech států na světě jako ta největší atrakce, která je. Kdo bude tak dobrý, abychom ho mohli přijmout? Já vám řeknu, skoro nikdo. My jsme jediný cirkus, který není běžný cirkus a to z toho důvodu, že máme čtyři světové unikáty. Jediného mluvícího koně na světě najdete tady, jedinou krokodýlí show najdete tady, jediné opice, které dělají džigitovku na koních, najdete tady, jediné kačeny, které předvádí pes, najdete tady. Takže tady nacházíte věci, které ve světě nemůžete absolutně nikde vidět.“

Cirkusy se navzájem celkem dobře znají, vědí, jaké jsou rody a podle toho se také mezi sebou berou. A jak se liší cirkusy od těch před 50 lety?
Dříve byly cirkusy dotované státem. Po pádu komunismu se toho pro cirkusy mnoho změnilo. Jak říká pan Berousek: „Ty pánové řiditelé, co tam měli na starosti zimoviště a tyhle ty věci, tak tihle pánové rozkradli, co mohli, rozprodali všechno a my jsme se museli starat sami o sebe. A to je velký rozdíl a dost těžko jsme se probojovávali. Protože říkám, dělat vše od A až do Z není žádná sranda.“ Také je v dnešní době pro cirkusy velmi těžké získat povolení a veškeré náklady jsou obrovské. Pro další vývoj pan Berousek doporučil vytvořit komisi, která by hodnotila kvalitu cirkusů. Pomohlo by to změnit na cirkusy názor.

Jako protiklad člověka od cirkusu jsme položili podobné otázky náhodně vybranému pánovi (57 let) žijícímu v Praze. Zajímalo nás, jak on vnímá lidi od cirkusu, co si myslí o jejich životě, cestování a vzdělávání. Pan Pavel žije již od narození na Žižkově a neumí si představit, že by cestoval jako cirkusy. Jak říká, na Žižkově má celou rodinu a všechny kamarády. Na druhou stranu ale chápe, že lidé od cirkusu cestují dohromady s celou rodinou a mohou postrádat pouze stabilitu prostředí.
Ohledně vzdělání dětí od cirkusu si myslí, že pravidelně do školy nechodí a považuje to za jeden z faktů, proč se jejich vnímání světa a hodnot tolik odlišuje od našeho.

Řízený rozhovor byl proveden majitelem Cirkusu Sultán, Karlem Berouskem, a posléze s jeho synem (na druhé fotce vpravo).

Cílem naší práce bylo přiblížit život lidí od cirkusu. Zmapovat, jaký mají vztah k domovu a jak se jejich život odlišuje od „našeho“. Děti lidí od cirkusu sice nechodí do školy, ale mají výuku doma a pravidelně se podrobují zkouškám. Nicméně si nemyslíme, že základní vzdělání je jediným přínosem základních škol. Škola má také výrazný vliv na vývoj dítěte – nacházení kamarádů, komunikace a spolupráce s nimi, o to všechno tyto děti přicházejí a dle našeho názoru je to o to více vzdaluje od kultury většinové společnosti. Dalším zajímavým zjištěním je, že cirkusáci nežijí kočovně, jak si většina lidí myslí, ale mají stálé sídlo, do kterého se pravidelně vrací. Cirkusu Sultán, jehož majitele jsme se dotazovali, již několik posledních let nejezdí ani do zahraničí. Život lidí od cirkusu se za posledních 50 let velmi změnil a možná, že se trochu více přiblížil lidem žijícím klasickým životem.

Rozhovor s panem Karlem Berouskem st. (Majitelem Cirkusu Sultán):

Jak často cestujete s cirkusem?
To je dost těžká otázka a odpověď. Protože cestujeme tak rychle, nebo-li tak často, jak nám to povolí okolí. To znamená, máte-li kolem sebe hodně cirkusů, které nemají zrovna nejlepší pověst, nebo-li úroveň, tak musíme cestovat rychle, abychom se od nich vzdálili. Když se dostaneme do kraje, kde jsme osamělí, tak nikam nepospícháme.

Takže pobyt není vyloženě naplánovaný?
Naplánované už dnR není vůbec nic, protože se tady rozmohlo strašně moc cirkusů, jestli se tomu vůbec tak dá říkat, a je to strašné.

Pracujete zde celý rok?
Ne, celý rok ne. Většinou pracujeme do konce listopadu, začátku prosince a pak do února máme volno. Opravuje se, maluje se, čistí se a připravuje na další sezónu. Takže máme na vše hodně málo času.

Do zahraničí jezdíte často?
No, byli jsme jako jediný, upozorňuji jediný, postkomunistický cirkus na Kypru v Řecku nebo v Německu. Ale už nejezdíme z toho důvodu, že agent, který vás pozve, bere obrovské peníze a vy nedostanete skoro nic. A taky jsem rád doma, protože jsem celý život byl v Americe na Floridě, v Japonsku, Španělsku, Rumunsku, Bulharsku, prostě všude. A člověk je taky rád doma.

Když jsou tu děti, jak je složité jejich vzdělávání při cestování?
Musí se učit samozřejmě doma, mají placeného učitele a dělají dvakrát v roce zkoušky. A pokud jsou prospěšné, nejsou problémy.

Když často jezdíte, máte někde i trvalý domov?
Trvalý domov musíte mít. Máme statek, obrovské zimoviště na Mělnicku, kde se všechno dělá a dává dohromady.

Je tato práce čistě rodinný podnik, nebo by se mohl někdo přidat?
Vy říkáte rodinný podnik, já vám to řeknu takhle: Moje jméno je Berousek, celý život jsem jezdil do všech států na světě jako ta největší atrakce, která je. Kdo bude tak dobrý, abychom ho mohli přijmout? Já vám řeknu, skoro nikdo. My jsme jediný cirkus, který není běžný cirkus a to z toho důvodu, že máme čtyři světové unikáty. Jediného mluvícího koně na světě najdete tady, jedinou krokodýlí show najdete tady, jediné opice, které dělají džigitovku na koních, najdete tady, jediné kačeny, které předvádí pes, najdete tady. Takže tady nacházíte věci, které ve světě nemůžete absolutně nikde vidět. A jsme jediný cirkus, který má na internetu video na živo, a lidem říkáme: Nevěřte nám, nevěřte nikomu přesvědčte se na internetu (www.cirkusy.cz – pozn. aut.).

Říkáte, že jde spíše o rodinný podnik, tak jestli se mohu zeptat: Jak je to s hledáním partnera?
S hledáním partnera je to takhle. Artisti se berou mezi sebou, protože ví, že za národního podniku k nám přišli sportovci, nebo někdo, a nebylo to ono. Takže většinou si berou lidi od cirkusu, protože ví, do čeho jdou a že to mají v krvi.

Takže se seznamujete například, když se někde sejde více cirkusů najednou?
Ale tak, známe se všichni od národního podniku. Víme, jaké jsou rody, kdo co uměl, kdo co znamenal, a tak se doporučuje brát se takhle mezi s sebou. A jak se liší cirkus v současné době a od cirkusu třeba před 50 lety? No je to rozdíl obrovský. Dřív byl cirkus dotovaný státem a tak si mohl program udělat třeba, já nevím, za deset tisíc denně a vydělal například tisíc korun. Bylo mu to jedno, protože byl dotovaný. Ale tadydle nás národní podnik vyhodil na dlažbu, když skončili komunisti. Ty pánové řiditelé, co tam měli na starosti zimoviště a tyhle ty věci, rozkradli, co mohli, rozprodali všechno a my jsme se museli starat sami o sebe. A to je velký rozdíl a dost těžko jsme se probojovávali. Protože říkám, dělat vše od A až do Z není žádná sranda.

To jste mě přivedl na otázku: Jak je to, když přijedete někam s povoleními? Je to hodně složité?
Já vám to řeknu takhle: Každý úřad se vás snaží okrást, co to jde.

Takže oni řeknou jakoby: „Jo, můžete, ale…“
Za prachy nekřesťanský, elektrika stojí prachy nekřesťanský, nafta stojí prachy nekřesťanský, pojistky stojí prachy nekřesťanský a žrádlo pro zvířata taky prachy nekřesťanský. Oni si snad myslí, že jsme vykradli banku.

Poslední otázka: Jaký si myslíte, že bude budoucí vývoj cirkusu v Čechách?
Vývoj dál? Já vím, jaký bych si já přál vývoj. Já bych si přál, aby existovala nějaká komise jako za komunismu, aby cirkusy, které chtějí vyjíždět, musely před komisí předvést, co umí a ta komise pak rozhodla, jestli to pro diváky má cenu, nebo ne. Tím by pomohli statisícům diváků, kteří nadávají na cirkusy. Ale takto to zatím není, takže budoucnost je taková nějaká všelijaká.

http://www.ulozto.cz/3535515/berousekrozhovor.mp3

Romové v ČR [online]. Referaty-seminarky.cz, 25. 8. 2005 [cit. 5. 1. 2010]. Dostupný z WWW: <http://referaty-seminarky.cz/romove-v-cr/>
Říčan, P. S Romy žít budeme - jde o to jak: dějiny, současná situace, kořeny problémů, naděje společné budoucnosti. Praha: Portál, 1998. První vydání. 149 s.
\\

Počet shlédnutí: 51