Citace:
Hajný J., Doležal J. LAPONCI - FINSKO [online] Hospodářská a kulturní studia PEF ČZU v Praze, 2009. Dostupný z: http://www.hks.re/wiki/laponci_finsko
Minority v Evropě jsou mnohé, známé i neznámé, a je velice náročné vybrat si jednu, o kterou se budeme zabývat více, protože si to zaslouží všechny stejně. Náš výběr připadl na Laponce. Důvodů je několik, především naše obliba k evropskému severu. Sámové jsou pro usedlé evropany zajímaví lidé, o kterých se stereotypně pouze ví, že jsou pastevci sobů, a nic více. Znalosti o Sámech jsou mizivé a dokladem toho je, že se přesně nezná ani jejich počet. Zájem ze strany usedlého evropského obyvatelstva je právě v kočování a chovu sobů. Rádi bychom více prohloubili znalosti o této minoritě a přiblížili jejich kulturu a i prostředí, ve kterém žijí. Sever Evropy je opředen mnoha pověstmi, ve kterých se Sámové vyskytují. Počínaje tím, že jsou zvířata, až po pomocníky Santa Clause.
Hlavním cílem této seminární práce je bližší seznámení se Sámy. Rozšířit znalosti o této minoritě a pokusit se je pochopit. Bojovat proti stereotypu, že všichni Sámové jsou kočovníci sobů a žijí pouze transhumací (sezónní pohyb lidí s jejich hospodářskými zvířaty). Cílem je také podpora Sámů jako minority způsobem rozšiřování informací o nich a rušení nepravdivých stereotypů.
Osobně považujeme za největší přínos to, kdyby se začal používat oslovení Sámové místo Laponců.
Do Laponska jsme se nemohli vypravit z technických důvodů a při dřívější návštěvě Laponska jsme ještě neznali zadání této práce. Metodologie výzkumu spočívala v dotazníku zaslaném e-mailovou formou do Finska. Komunikace byla v angličtině. Otázky byly následující:
Literární zmínky o Sámech jsou velice úzce profilované. Sámové jsou národem jednoho symbolu, pastevectví sobů. Pastevectví sobů je hlavním tématem, na které se autoři zaměřují. Důvodem je převážně styl života, který je výjmečný v usedlé Evropě. Torsten Boberg, autor knihy Pastevcem sobů mezi Lapy, který žil a kočoval se Sámy. Objevuje odloučení našich dvou světů a poznává zákonitosti sámského života. Prvním prozřením je spojení s přírodou, která není jen klišé, ale aktivní součást života. Především drsná arktická noc.
Cituji ze str. 68 Pastavcem sobů mezi Lapy: „ Vypadá to jako výsměch, za takového dne mysliti na slunce! Občas si člověk sice představuje, že vidí proužek světla, který si hraje na sněhu. domnívá se, že vidí, jak se vedle něho po zmrzlých plochách plíží stíny putující skupiny lidí, stále myslí, že v okolí je trochu barvy, ale to všechno jest klam.“
Zajímavým autorem je ital Nino Bussoli, který několik let žil s Laponci a několikrát se do Laponska vrátil, jeho zájem o Laponsko byl zažhnut v zájmu o „ exotickou zemi“ a o život cituji V zemi sobů str. 7 „ … jako primitivní pastýř “ Jeho kniha je knihou o Laponci, který personifikuje celý národ. Pohled této knihy je velice široký, pohlíží na ně jako na nižší společnost a zároveň nachází čistou společnost oproti civilizované. Cituji V zemi sobů str. 8 „ … kde lidé myslí prostě a jasně, kde doposud neznají komplikací a pokrytectví moderní duše. “ Velice zajímavou knihou je kniha Lékařem mezi Laponci od Einara Wallquista z doby po První světové válce, vypráví o pouti lékaře v této drsné lokalitě. Na začátku 20. století byla oblast severní Evropy málo probádanou krajinou s malým rozvojem, většina vědců se zaměřovala převážně na exotické a vzdálené národy a kraje. Tato kniha je naší práci velice blízká, protže dává pohled na život Sámů přes lékaře. Naskytuje se jiný úhel pohledu oproti častému kočování autorů se Sámy. Velmi znatelné je, že knihu píše lékař, vzdělaný člověk, je to převážně vidět ve vztahu k lidem jako takovým.
Etnografka a filmařka Nelly Rasmussenová měsíce žila za severním polárním kruhem. Další výzkum již prováděla se svou tříletou holčičkou a s ní kočovala napříč drsnou krajinou. Zajímá se o méně probádou oblast sámské kultury, náboženství a s tím spojené šamanství. Dokazuje, že tradiční kultura může stále vydržet i vedle moderní civilizace, protože její propojení s odkazem předků a drsnými podmínkami přírody je v Sámech pevně zakořeněno.
V dnešní době žije přibližně 32 000 Sámů, kteří obývají převážně severní oblast Skandinávského poloostrova (Norsko, Finsko, Švédsko), ale také je nalezneme v Rusku na poloostrově Kola. Nejvíce Sámů žije na území Norska. My se dále budeme zajímat jen o finské Sámy, kteří prý mají největší sklony k odnárodňování.
Finsko sousedí na souši s Ruskem na východě, Švédskem na severozápadě a Norskem na severu a na moři má společnou hranici navíc s Estonskem. (Pod finskou suverenitu patří také souostroví Ålandy na jihozápad od pobřeží, které však má rozsáhlou autonomii.)
Hlavním městem Finska jsou Helsinky a rozloha činí 338 145 km². Počet obyvatel je 5 211 311 z čehož Sámové tvoří pouze zlomek populace. Sámů žije ve Finsku okolo 6500, což je přibližně 0,125 % obyvatel. Pro srovnání je finů 93 % a švédů 5,8 % z celkového počtu obyvatel.
Úřednímy jazyky jsou finština a švédština (což napovídá že Švédové tu mají celkem slušné postavení). Laponšina zatím uznaná oficiálně není.
Tradiční náboženství bylo od dávných dob u všech Sámů šamanismus, ale postupem času se zde spíše ujala evangelická luteránská církev. 1)
Nejdříve něco o Laponcích (Sámech) a Laponsku obecně…..
Laponsko (laponsky Sápmi, švédsky Lappland, norsky Sameland, finsky Lappi a rusky Лапландия) je oblast tradičně obývaná Laponci. Leží v severní Evropě a zahrnuje severní část Skandinávie (Norsko, Švédsko a Finsko) a poloostrova Kola v Rusku.
S postupem času, jak hranice mezi severskými státy mizí a hranice s Ruskem se stává také otevřenější, se části Laponska stále více integrují. Týká se to nejen původních Laponců (Sámů), ale také nelaponského obyvatelstva a většiny, která sice má laponské předky, ale již se sociálně identifikuje jako součást národního státu, ve kterém žijí. Za Laponce se počítají jen kulturně neasimilovaní Laponci. Za hlavní město se považuje Rovaniemi. Mluví laponštinou, která patří mezi ugrofinské jazyky, resp. uralské jazyky. Kromě laponštiny se mezi Sámy velmi rozšířily jazyky států, na kterých žijí tedy norština, finština, švédština a ruština.
Oblast Sapmi má rozlohu téměř 400 000km2 a obývají ji 2 000 000 obyvatel, z čehož 85 000 - 135 000 jsou Laponci (60 000 - 100 000 žije v Norsku, 15 000 - 25 000 ve Švédsku, 6 500 ve Finsku a 2 000 v Rusku).
Zhruba polovina Sámů žije v Norsku, menší populace žijí ve Švédsku a Finsku. Ruští Sámové byli nuceni sovětskými úřady přesídlit, např. k jezeru Lovozero (Lujávri) ve střední části poloostrova Kola.
Tradičně se Sámové dělí podle způsobu svého života do tří skupin: horští a fjelloví Sámové, lesní Sámové ze severního Švédska a Finska a třetí skupinu tvoří usedlí pobřežní Sámové.
Ve Finsku zůstalo jen několik málo tisíc Sámů, především v nejsevernějších částech země, kolem měst Ivalo a Inari (paradoxem je, že pokud se řekne Laponsko a Laponci, většina lidí si vybaví jako první Finsko a ne Norsko nebo Švédsko).2)
Laponci jsou nejstarší etnickou skupinou obývající severní Skandinávii. Svébytnou kulturu zde vytvářejí již přibližně 2500 let. Sámové si žili svůj život v poklidu až do 16. století. Do té doby byli pouze lovci a sběrači vyznávající výměnný obchod. Nejstarší archeologické nálezy pochází z doby kamenné, jsou datovány přibližně do roku 8500 př.n.l. Má se za to, že Sámové byli prvními lidmi, kteří přišli do Skandinávie po ústupu severského ledovce, a začali se usazovat blízko řek a jezer (archeologické nálezy jsou např. z jižního břehu Ladožského jezera nebo od řeky Utsjoki na severu Finska. Až do 15. nebo 16. století byli Sámové sběrači a lovci z dalekého severu, kteří nikoho nezajímali. Teprve na počátku novověku bylo jejich území fakticky začleněno do území jednotlivých severských království a Laponci museli začít platit vrchnostem daně. To mělo jeden neblahý důsledek: pro placení daní muselo být uloveno více sobů. Sobů postupně ubývalo a koncem 19. století byli vyhubeni úplně. To dovedlo Laponce ke změně životního stylu: většina z nich se usadila, začala pást dobytek a obdělávat skromná políčka. Kromě toho se rozmohl rybolov. Pouze malá část Sámů začala chovat polodomestifikované sobi. Pro tyto skupiny se stala migrace trvalou součástí života. Byť se jedná jen asi o 10 % populace, stali se migrující Laponci symbolem severní Evropy.
Trochu jinak vypadal vývoj laponské populace na norském pobřeží. Zde přicházeli do kontaktu s norskou populací podstatně častěji, ale nikterak si nevadili, protože pobřeží bylo velké pro obě skupiny a navíc si ekonomicky nepřekáželi: Sámové lovili sobi a ryby, Norové zakládali farmy a obchodovali se zbytkem Evropy. V roce 1349 však do severní Skandinávie dorazil mor (patrně se sem dostal po kupeckých cestách ze zbytku Evropy). Mor postihl především Nory. Laponci byli moru ušetřeni, protože neměli kontakty se zbytkem světa. Sámové potom začali sami osidlovat opuštěné farmy a začali prodávat ryby do jižního Norska (odkud byly dále dodávány do zbytku Evropy). Norský král je v této aktivitě všemožně podporoval, ale vyžadoval za to placení daní. Tak se dostala norská laponská populace do vlivu Norského království dřív, než se tak stalo ve Švédsku, Finsku a Norsku. Osmnácté a devatenácté století se neslo ve snaze potlačit laponskou kulturu. Nejmasivnější byla tato snaha v Norsku (norské pobřeží se stalo ekonomicky velmi zajímavým dříve, než švédské a finské vnitrozemí). Skandinávská království se snažila Laponce potlačit, zničit jejich kulturu a jejich populaci zcela zasimilovat se skandinávskou většinou. Nejmasivnější byl tento nátlak na začátku dvacátého století. Norská vláda nabízela peníze každému, kdo se vzdá laponské národnosti a vyžadovala, aby každý, kdo chce získat půdu ve Finnmarce (oblasti na hranici Finska a Norska), prokázal znalost norského jazyka. Další ránu zasadila laponské populaci druhá světová válka. Během ní došlo k devastaci většiny laponských vesnic. Přes Laponsko se totiž dvakrát přelila fronta. Poprvé, když Laponsko obsazovali Němci, podruhé, když Němci ustupovali před Rusy. Němci při ústupu skutečně spálili vše, co nalezli. V celém norském Laponsku je jediný kostel starší 60 let: v Karasjoku. Po druhé světové válce nátlak povolil. Koncem šedesátých let se již laponská práva stala součástí politické agendy a v osmdesátých letech vznikl v Norsku laponský Parlament. Krátce na to následoval vznik laponských samospráv ve Finsku a Švédsku. Ruská populace se takového uznání zatím nedočkala. Ani na poloostrově Kola, původním laponským názvem Guoládatnjárga, nekvetlo tomuto přírodnímu národu štěstí. Museli platit daně, případně pokuty za jejich neplacení. Vojáci z kolské pevnosti je zabíjeli a nepomohly ani stížnosti představených Kandalašského kláštera carovi. Konec konců si sám Petr I. poručil pro obveselení 10 párů Laponců i se soby a saněmi, aby mu dělali dekoraci na svatbě v Petrohradě. Nevyhnuli se ani vojenské službě a ve válce s Polskem museli nastoupit ve svých typických oděvech a s vlastními zbraněmi. Jak se jim vedlo, zpráva neuvádí. Zcela konkrétní jsou naopak počty Sámů na pomnících z druhé světové války, kdy byli finští Laponci nuceni bojovat nejdříve po boku Němců, po roce 1944 naopak na straně Rusů. 3)
Ve většině jazyků, podobně jako v češtině, byli Sámové dříve známí jako Laponci. Toto pojmenování se původně používalo ve Švédsku a Finsku a rozšířilo se i do ostatních jazyků kromě samotných laponských jazyků, ve kterých se Sámové označují jako Sámit (Sámové) nebo Sápmelaš (sámského rodu).
Etymologie slova Laponci není zcela jasná. V norštině se slovo Lapp většinou spojuje s významy „necivilizovaný“, „primitivní“ a „hloupý“. Finské slovo lape evokuje odlehlost. Pro označení sámského národa ho použil již v 16. století Olaus Magnus.
Sámové prosadili do jazyků zemí, ve kterých žijí, nové pojmenování v posledních desetiletích, protože staré označení je pro ně hanlivé. V dnešní době se proto užívání starého označení nedoporučuje. V češtině pro Čechy nemá označení Laponec žádný hanlivý podtext, proto se často používá i toto označení.
Je nutno též zmínit, že Sámové jako národ mají mezi lidmi z většinových populací severní Evropy spíše negativní pověst. Sámům se vyčítají jejich požadavky na sociální pomoc a podporu kultury, vyšší nezaměstnanost a alkoholismus.4)
Sámské neboli laponské jazyky patří mezi uralské jazyky. Laponština není jeden jazyk, ale celá skupina jazyků (dříve považovaných za dialekty). Sámové dodnes mluví deseti sámskými jazyky.
1. Severní sámština - je nejrozšířenější, kodifikovaná podle svého finmarského či ruijaského dialektu (nářečí norské či západní a finské čili východní). Kromě něj existují ještě dialekty z údolí řeky Tornio a dialekt tzv. mořských Sámů z pobřeží Severního ledového oceánu. Severní sámštinou jako svou mateřštinou mluví asi 17 000 až 25 000 lidí.
2. sámština Luleská - (oblast Lule ve Skandinávii), která má přibližně 2 000 až 3 000 mluvčích.
3. Kildinská sámština - z oblasti severu poloostrova Kola má asi 650 mluvčích.
4. Skoltskou sámštinou - ortodoxních Sámů, žijících dnes převážně ve Finsku, mluví 500 až 800 lidí.
5. Terskou či turjaskou sámštinou - poloostrov Kola, mluví jím asi 10 osob.
6. Akkalská sámština čili babinská sámština, již dnes ovládá prý jediná žena.
7. Inarijskou sámštinou - Kolem finského jezera Inari je mluvících asi 300 Sámů.
Dále na jih se ještě v 18. století vyskytovala 8. kemijská sámština, v níž se dochovaly dvě básně. Tato sámština je dnes mrtvá. Ve střední části Skandinávského poloostrova se mluví třemi sámskými jazyky: 9. piteská (oblast Pite) a 10. umeská (oblast Ume) sámština mají dohromady kolem několika málo set mluvčích, 11. jižní sámština na tom není o moc lépe – mluví jí asi 400 lidí. Mnohý z těchto sámských jazyků má navíc několik dialektů, takže mezi jednotlivými jazyky jsou plynulé přechody.
Dříve byly tyto jazyky považovány za dialekty jednoho laponského jazyka, v poslední době však došlo k uznání jejich samostatnosti. Rozhodně není pravda, že každý Laponec mluví laponsky. Norská vláda například počítá jako Laponce každého, jehož alespoň jeden prarodič mluvil laponsky, bez ohledu na to, kde daný člověk dnR žije a kterým jazykem mluví.5)
Sámština má složitý systém samohlásek, mnoho dvojhlásek; souhlásky jsou krátké a dlouhé, v západních a jižních nářečích silné (s přídechem) a slabé. Sámské jazyky, stejně jako ostatní uralské jazyky, patří k aglutinačním jazykům, tzn. že ke kořenu slova připojují předpony a přípony.
Dále v sámských jazycích chybí kategorie rodu a člen. Sámské jazyky mají „jen“ 8 – 9 pádů, což je podstatně méně než u jiných jazyků ugrofinské rodiny. Přivlastňování se netvoří s použitím zájmen, ale pomocí přípon k podstatnému jménu.
Sámská slovesa mají kromě jednotného a množného čísla i tvar duálu (dvojného čísla) pro vyjádření dvou osob. Sámština tvoří tři minulé časy.
Slovosled ve větě je velmi volný. Slovní zásoba je ugrofinského původu, ale mnohá slova si Sámové vypůjčili z finštiny nebo severských germánských jazyků. Píše se latinkou.
Zajímavostí sámštiny je, že používá (podobně jako litevština a lotyština) háčky a čárky. Sámština je však na rozdíl od jiných jazyků přejala právě z češtiny.6)
TRADIČNÍ SÁMSKÝ ZPĚV
Tradiční sámské zpěvy jsou většinou označovány jako joiky (jojk/juoigan), ale to je pouze jeden z několika druhů sámských zpěvů.
Joiky jsou často přirovnávány k „chvalozpěvům“, joik není zpěv o nějaké osobě nebo místě, ale pokus joikera zachytit svoje jádro, pocity. Tento druh zpěvu je velice osobní a dotýká se sámského spirituálna. Je specifickým výrazovým prostředkem, dalším jazykem Sámů, branou mezi niternými pocity severského člověka a přírodou, co jej obklopuje. Je přírodním hlasem, vším, co spojuje svět a lidi živé i zemřelé, něco, co přenáší příslušnost k sámské entitě po tisíciletí. Je charakterizovanou monotonálností (melodií v jedné stupnici a akordu), používáním hrdelního zpěvu a velkých tonálních intervalů, přesahujících celou oktávu.
Jsou 4 etapy vývoje:
1) Původní období: Snaha o vyjádřeni identity a odlišnosti. Byl velice podobný sibiřským rituálním zpěvům. Oslava přírody.
2) Diferenciální etapa od roku 1100 se zaměřila na konkrétní věci. Zpěv se stal součástí života. Slovní zásoba Sámů se extrémně obohatila o konkrétní výrazy – cca 200 výrazů pro soba, 40 výrazů pro sníh naopak chudá na pojmy abstraktní, pocitové.
3) Křestanská etapa asi od 17. stoleti. Misionáři označili joik za ďábelský, čarodějný zpěv a zpěváci byli označeni za čaroděje, popraveni a jejich hlavy byly v ledu poslány do Stockholmu ( jedna se o Švédsko).
4) Národního probuzení Sámů v 70. létech 20. století. Hnutí kautokeinských Sámů se vřepřelo ničení krajiny a potlačování práv. Vytvořilo se narodní cítění a chuť po starých zvycích. Dnes má různé aranžmá vychazející ale z původního joiku.
Další druh zpěvu je lavlu/laavloe a vuelie a slovo „joik“ je pro ně používáno neprávem. Je těžké stručně vysvětlit rozdíly mezi těmito zpěvy, laavloe je zpíváno se slovy nebo lyrickými texty kdežto vuelie je příběh vypovídající song o nějaké osobě nebo události a postupně může přejít v část beze slov. Všechny tyto tři zpěvy stále mezi Sámy existují a v nedávné době byl mladou generací obnoven zájem o tuto národní tradici, a několik Sámů dokonce znovu začali používat tradiční bubny a rytmické nástroje doprovázející joiky.
Sámové rovněž používají instrumenty, které jsou používány i v kulturách ostatních „přírodních“ národů - bullroarer - speciálně tvarovaná část parohu nebo dřeva, spojená s provázkem nebo strunou. Zvuk se vytváří kroužením předmětem kolem hlavy. kontrolováním rychlosti kroužení a nastavením délky provázku může hráč na tomto nástroji vyluzovat různé zvuky. Sámové také používají flétnu, pravděpodobně vynalezenou nezávisle na ostatních kulturách. .7)
odkaz na joik: http://www.youtube.com/watch?v=eaitEJidUs0
SÁMSKÁ VLAJKA
Od roku 2004 je 6. únor dnem sámského lidu, který se slaví v Norsku, Švédsku, Finsku a Rusku, a představuje symbol jednotného sámského národa napříč státními hranicemi. Rok předtím byla přijata sámská vlajka, její návrh však vznikl o dvě desetiletí dříve. Sámská vlajka je inspirována šamanskými bubínky a motivy ze ságy spisovatele Anderse Fjellnera, který popisuje sámský národ jako syny a dcery slunce. Je to převzatý motiv ze ságy Paiven parnech (Synové slunce). Laponská vlajka byla ustanovena v Åre (Švédsko) 15.8. 1986. Vlajku navrhl Astrid Bähl ze Skibotn (Norsko).
Vlajka má 4 barevná pole symbolizující 4 roční období. Modrá zima je největší, kratší a teplé léto znázorňuje pak červené pole. Nejužší pruh je zelený (jaro) a žlutý (podzim), neboť tato roční období trvají v Laponsku jen velmi krátce. Přes tato barevná pole je namalován kruh, který představuje Slunce a Měsíc.8)
Považuje se za Sáma, i když aktivně nechová soby, jeho rodina však ano. Žije v hlavním městě Helsinky. Považuje Sámy za část Finska a výrazněji necítí rozdíl mezi Finy a Sámy. Spolužití Finů a Sámů vnímá jako normální jev bez zvláštností a necítí žádnou míru odtažitosti nebo diskriminace. Za jedinou nepříjemnost považuje vtipy a narážky na Sámy, které jsou myšlené z legrace, ale pro něj velice citlivé. Necítí potřebu vlastního státu, popřípadě určité formy autonomie. Potřebu cítí v kulturním prosazení a účasti ve veřejném životě, kde se Sámové příliš neúčastní. Důraz dává styku s přírodou a přes ní pochopení vlastní minulosti a tradic, které se snaží dodržovat, i proto se vrací k přírodě, navštěvuje svou rodinu, která chová sobi. V podtextu je stále velice patrné, že má v sobě pastevce sobů, dá se to cítit ze stylu vyjadřování o přírodě a zvířatech. Tradice jsou opět spjaty se sobi a přírodou, kroje a zpěv jsou spíše vyrazové prvky pro vyjádřeni tohoto vztahu.
Použitá literatura se zaměřuje na Sámy při svém původním způsobu života spjatým s chovem sobů a přírodou. Náš výkum s respondentem žijícím ve městě, hlavním městě Finska, ukázal odliv Sámů směrem do měst, a tím odluku od přírody a jejich tradic. I když respondent říká, že je stále v kontaktu s venkovem a svými kořeny, realita v tomto ohledu musí být jiná a kontakt mezi městěm a venkovem je velice malý. Odluka od tradic a spíše život s přízrakem života předků je příznačný životu Sámů ve velkoměstech. Jak jinak aplikovat život pastevce sobů do života v moderní metropoli. Zde vzniká propast mezi literaturou a výzkumem, který přinesl úplně jiný pohled.
1) Současný stav nám vyhovuje, žijeme na svém původním území s ostatními ve shodě. Sámové nemají potřebu více autonomie. Pociťují spíše potřebu více respektu od ostatních obyvatel. Byl bych rád, kdyby si Finové více vážili naší kultury a považovali ji za původní.
2) Necítím na sobě žádnou diskriminaci. Jediné nepříjemnosti jsou s narážkami na nás, které jsou myšlené spíše jako vtipy.
3) Jsme původní obyvatelé územi Finska, většina nás sice tak nebere, ale naše zvyky a tradice jsou základem této země. Jsme hrdí a vážíme si přírody, tradic a zvyků. Myslím, že jsme díky tomu stále jednotní.
4) Podle mne nás vidí stejně jako sebe. Obecně se nelišíme o tolik. V určitých ohledech nás berou jako skanzen z důvodu kontaktu s přírodou a dodržování tradic, ale to je to, co nás vnitřně sjednocuje. Hloupé narážky se občas objeví, ale to se nedá brát osobně, i když velice uráží.
5) Jak jsem odpovídal hlavními atributy jsou úcta k naší minulosti a stálý kontakt s místy odkud pocházíme. Dodržování zvyků našich předků je velice důležité a udržuje nás stále pohromadě. Sobi, kteří představují hlavní pojítko, nemění své zvyky a tím nám ukazují cesty našich předků. Při vší technice jsou věci, převážně spojené s chovem, které se nemění, protože nic lepšího nebylo vynalezeno,
6) Samozřejmě sobi! Cely život našich předků se zaměřoval na sobi a na život s nimi v drsné přírodě. Už je nechováme, většina mých známých žije ve městě, kde se chovat nedají, ale stále se všichni vracíme na venkov za našimi kořeny, abychom mohli být v kontaktu s tím, čím jsme.
7) Nejvýraznější tradice jsou naše oblečení a zpěv, joiky. Tímto jsme typický a většina světa nás zná právě díky tomu. Jistě, chov sobů a migrace s nimi, to vše je ovlivněno přírodou a potřebou pastvin.
8) Ne, nemyslím že jsme něčím diskriminováni. Je pro nás těžší prosadit se ve veřejném životě, ale to je spíše problém podpory, není nás tolik. Finsko je otevřený stát a nemyslím, že by se tu někdo cítil špatně.
Sámové jsou součástí Finska a celého severu a oni sami to také tak berou. Pro nás bylo obtížné se k této minoritě dostat, nejen vzdáleností, ale i jejich nezdílností a planými sliby. Ale i tak považujeme Sámy za velice zkoušenou minoritu, která pro přežití v drsné divočině a každodenním boji o přežití musela nejen s nástrahami přírody, ale následně i takzvané civilizace, která je považovala za zvířata. V současném Finsku se cítí dobře, lépe než Švédi žijící ve Finsku. Zajímovostí je, že většina lidí na zemi migruje do měst a ekonomicky výhodných míst na světě, ale právě obyvatelé Severu se pravidelně vrací a stále si udržují svůj kontakt s tradicí a svým původem, proto mohou dále žít, i když ve městech, jako nezkrotní pastevci sobů.
ČAPEK, K. Cesta na sever. Praha: Československý spisovatel, 1970.
BOBERG, T. Pastevcem sobů mezi lapy. Praha: Česká grafická unie a.s. 1941.
RASMUSSENOVÁ, N. Děti severských šamanů. Rudná u Prahy: Fleue, 1995.
WALLQUIST, E. Lékařem mezi laponci. Praha: Národní práce, 1942.
BUSSOLI, N. V zemi sobů. Praha: Družstevní práce, 1940.
QVISTAD, K. J. O muži který si koupil svědění - pohádky a pověsti Sámů. Praha: Argo, 2006.
Internetové zdroje
Počet shlédnutí: 69