obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


ls2016:antropologie_nabozenstvi

ANTROPOLOGIE NÁBOŽENSTVÍ

Vypracovala: Tereza Dolejšová

VSRR Klatovy, 2. ročník

Anotace: Práce zevrubně mapuje vývoj náboženství v Evropě a na Blízkém východě a jeho úzkou vazbu na lidský život a myšlení. Dále pak seznamuje čtenáře s myšlenkami známých antropologů, kteří se otázkou náboženství zabývali.

Klíčová slova: antropologie náboženství, religionistika, dějiny náboženství

Úvod

Náboženství a víra v nadpřirozeno provází člověka v různých podobách už od pravěku. Pravěcí lidé hledali nejspíše vysvětlení pro přírodní úkazy, které si neuměli jiným způsobem vysvětlit, a proto se uchýlili k myšlence nějaké nadpřirozené síly. Dnes víme, proč z nebe padá voda, a jak vznikají bouřky, a přesto jsou ve světě miliony lidí, jež se hlásí k nějaké víře. Náboženství, stejně jako člověk, prošlo vývojem, ale základní princip zůstal téměř nezměněn – člověk hledá odpovědi na své otázky, hledá určitý řád, podle kterého má řídit svůj život. V této práci bych chtěla čtenáři přiblížit alespoň část této lidské historie, protože jsem přesvědčená, že toto téma je stále velice aktuální, a lidé by měli mít alespoň základní povědomí o této části historie. Svou práci jsem zaměřila především na oblast Evropy a Blízkého východu.

Literární rešerše

Antropologie náboženství se jako svébytná tematická oblast antropologických výzkumů začala formovat ve druhé polovině 19. století. Výrazným stimulem pro její konstituování bylo dílo německého filologa, lingvisty a orientalisty Friedricha Maxe Müllera (1823–1900). 1)

Friedrich Max Müller: (1823–1900) Německý lingivsta a orientalista Max Müller je považován za zakladatele religionistiky. Studoval jazyky a psychologii v Lipsku a Tübingenu. Mluvil hebrejsky, arabsky, persky a osvojil si také sanskrt. V roce 1847 se dostal do Velké Británie, kde mu pruský velvyslanec – baron Christian Karl Bunsen umožnil vystoupit na půdě British Association for the Advancement of Science v Oxfordu. Na univerzitě v Oxfordu pak Müller učil jako profesor moderní jazyky a v roce 1868 se stal řádným profesorem srovnávací jazykovědy. Zasloužil se o tamější založení nových oborů – srovnávací religionistiky, srovnávací mytologie a srovnávací jazykovědy a ve Velké Británii působil až do konce svého života. Sám se zajímal především o indologii a teorii náboženství, jelikož věřil, že mezi jazykem a náboženstvím existuje vztah. Jeho kniha Introduction to the Science of Religion (Úvod do religionistiky, 1873) je dnes považována za zakládající dílo pro religionistiku. Müller prosazoval teorii, že náboženství vzniklo ve chvíli, kdy archaický člověk začal dávat jména přírodním silám, jež v něm vzbuzovaly strach, závislost nebo nejistotu. Toto pojmenování později způsobilo, že si člověk začal tyto činnosti představovat jako vůli božských bytostí. Müller se snažil srovnávat jednotlivé náboženské systémy a tím utvořit univerzální podstatu náboženství, srovnávací religionistika po něm našla řadu pokračovatelů a tím výrazně ovlivnila vývoj antropologie náboženství. 2)

Edward Burnett Tylor: (1832–1917) Tento anglický antropolog a evolucionista se narodil v Londýně ve 30. letech 19. století do rodiny majitele slévárny. 3) Jeho náboženská příslušnost mu znemožnila studovat na univerzitě a proto převzal po zesnulých rodičích rodinný podnik. V roce 1852 ho však zdravotní potíže (tuberkulóza) donutily opustit Velkou Británii a vydat se za oceán. Na Havaně se v roce 1856 seznámil se soukromým archeologem-etnologem Henrym Christiem, a absolvoval s ním čtyřměsíční výpravu po Mexiku. Tato cesta ho přivedla k zájmu o archeologii a etnografii, a tak se po návratu do Anglie začal věnovat samostudiu těchto oborů. Stal se předním představitelem britského antropologického myšlení a svoji práci postavil na zcela nový, sociálně evolucionistický základ. Během doby svého působení předložil první vědeckou definici kultury a vytvořil první anglickou učebnici antropologie. Jeho stěžejním dílem se stala práce s názvem Primitive Culture: Researches into the Development of Mythology, Philosophy, Religion, Art, and Custom (Primitivní kultura: Výzkumy vývoje mytologie, filozofie, náboženství, umění a zvyků), vydaná v roce 1871. Tato kniha se stala zásadní pro další vývoj antropologie a ovlivnila řadu Tylorových následovatelů, např. Jamese George Frazera. Právě v díle „Primitive Culture“ přichází vymezení náboženství jako „víra v nadpřirozené bytosti“. Tylor také stanovil vývoj náboženského myšlení, který začíná u animismu, pokračuje přes polyteismus a končí u monoteismu. Teorie animismu zásadně ovlivnila dějiny antropologie. Výraz pochází ze slova „anima“, neboli duše. Podle Tylora totiž vznik náboženství úzce souvisí s prvotní vírou lidí v duši, která představuje materiální, ale především duchovní součást všech objektů. Dnes je tento antropolog považován za jednoho ze zakladatelů kulturní antropologie. 4)

James George Frazer: (1854–1941) Byl to britský antropolog, etnolog, religionista a stoupenec evolucionismu. Od roku 1879 působil na Trinity College a je považován za „kabinetního učence“. Všechny své poznatky čerpal od cestovatelů, misionářů a koloniálních úředníků. Sám navštívil pouze Itálii a Řecko. 5) Přesto dokázal shromáždit obrovské množství informací o rituálech a mýtech kultur všech kontinentů a jeho práce byla široce respektována i mezi terénními antropology. Své poznatky uvedl ve dvanácti svazcích, které nazval The Golden Bough: A Study in Magic and Religion (Zlatá ratolest: Výzkum magie a náboženství). Dílo se stalo velice populárním a J. G. Frazer na něm pracoval až do své smrti, přesto zůstalo přísně v duchu animistického pojetí, které zkonstruoval E. B. Tylor. 6) Tento antropolog sleduje také stadia lidských myšlenkových forem a sestavuje je do schématu magie → náboženství → věda. Svět magie je ovládán pomocí zaříkadel a rituálů. Nadpřirozené síly jsou ovladatelné díky šamanům a mágům. Frazer rozděluje magii na homeopatickou (žádoucího výsledku se dosahuje napodobováním) a kontaktní (věci, které byly jednou ve vzájemném fyzickém kontaktu, na sebe vzájemně působí i poté, co byl tento kontakt přerušen). Poté, co lidé přišli na nefunkčnost magie a jejích rituálů, uchýlili se k náboženství, při kterém se „vyměnily strany“. Zatímco v magii byl člověk ten prvek, který ovládal nadpřirozeno, ve fázi náboženství jsou bohové dominantní silou a člověk je ten, který prosí a plní boží vůli. Kruh se uzavírá s poslední fází – vědou, ve které lidé dokážou objasnit přírodní jevy a získávají pocit, že mohou přírodu ovládat. V tomto úhlu pohledu má věda opět blíže k magii, než k náboženství. 7)

John Lubbock: (1834–1913) Další britský evolucionistický antropolog, archeolog a přírodovědec, který se zabýval problematikou vývojových stupňů náboženského myšlení. Jako první vyslovil hypotézu „prvotního ateismu“, tedy neexistence jakýchkoliv představ o bozích u původních společností. Podle něj po tomto stadiu přišel fetišismus, totemismus, šamanismus, pohanství a křesťanství, které spojoval s morálkou. Tu považoval za projev civilizačního pokroku. Tuto koncepci nastínil v knize The Origin of Civilization and the Primitive Condition of Man (Původ civilizace a primitivní podmínky člověka), ta byla vydána v roce 1870. Kromě této teorie výrazně přispěl k rozvoji archeologie a prehistorie, je autorem termínů při„paleolit“ a „neolit“.8)

Claude Lévi-Strauss: (1908–2009) Francouzský sociální antropolog a zakladatel strukturální antropologie C. Lévi-Strauss zkoumal různé kulturní jevy a formy (příbuzenství, mýty, umění…) a hledal mezi nimi univerzální principy fungování lidské mysli a konání. Za omyl tradiční antropologie považoval skutečnost, že se zajímá jen o termíny, ale ne o vztahy mezi nimi. Pokusil se dokázat, že různé složky našeho chování – obřady, rituály, příbuzenské vztahy, manželství či způsoby přípravy jídla netvoří izolované jednotky, ale jsou to nevědomé struktury, které podmiňují a organizují kulturní skutečnosti. Lévi-Strauss se zabýval také mýty, příbuzenskými systémy a myšlením přírodních národů. V knize Le totémisme aujourd’hui (Totemismus dnes), jež byla vydána v roce 1956, představuje analýzu totemismu. Tu provádí pomocí teoretických tabulek, jež analyzují možné vztahy mezi přírodou a kulturou. Závěrem tohoto díla je myšlenka, že totemismus nemá být pokládán za náboženskou instituci ani za nejstarší formu náboženství. Podle Lévi-Strausse jde primárně o klasifikační prostředek, který umožňuje dělit různé skupiny lidí a utvářet jejich vztah k okolnímu světu. Dále tento antropolog přispěl svou originální strukturální analýzou mytologie amerických indiánů. 9)

Mýty neplní bezprostřední utilitární funkci, ale umožňují překonat reálné nepřekonatelné paradoxy lidského života. Proto není možné na mýty pohlížet jako na pohádkové příběhy. Význam mýtů spočívá v „mediaci“, jejíž prostřednictvím lze překlenout kontrasty a protiklady a logicky je začlenit do koherentního mytologického obrazu světa. Lévi-Straussova strukturální analýza totemismu a mytologických systémů představuje jeden z vrcholů antropologie náboženství druhé poloviny 20. století a dodnes je významným inspiračním zdrojem věd o člověku, společnosti a kultuře. 10)

O náboženství

Kdybychom se snažili najít jedinou definici pojmu náboženství, pravděpodobně se nám to nepovede. Definic je mnoho a autor každé z nich chápal náboženství jinak – snad nejznámější psycholog, Sigmund Freud, považoval náboženství za kolektivní neurózu 11), komunista Karel Marx se stavěl k náboženství ještě o něco kritičtěji a považoval ho za opium lidu 12). Německý filosof Gottlieb Fichte zase bral náboženství jako poznání, které odpovídá na nejvyšší otázky 13). Z dogmatického (praktického) hlediska se náboženstvím zabývá teologie, vědecký pohled pak zaujímá religionistika. Kořen tohoto slova pochází z latinského slovesa religare, což znamená svázat. Religionistika se tedy zabývá vazbou člověka na nějakou vyšší moc nebo autoritu. Vnějším projevem těchto vazeb jsou různé rituály, bohoslužby a obřady, které můžeme najít už u pravěkých primitivních kultur až po současnost. Vnitřním projevem je tzv. religiozita = zbožnost. 14)

Dělení náboženství

  • Animismus – Pojem britského antropologa E. B. Tylora, který tak označil nejranější fázi náboženství, kdy lidé věřili v existenci nesmrtelných a samostatných duchovních bytostí a duší. Oproti polyteismu nemají tyto bytosti hierarchické uspořádání a nejsou personalizované.
  • Monoteismus – Jedná se o taková náboženství, která uznávají existenci pouze jednoho Boha. Do monoteistických náboženství řadíme například judaismus, křesťanství a islám. Za první monoteistické náboženství je považován egyptský Atonismus, tedy kult, který uznával pouze slunečního boha Atona. 15)
  • Polyteismus – Protiklad k monoteismu, rozšířený především ve starověkých společenstvích, dnes do této skupiny patří třeba hinduismus. V polyteistických náboženstvích jsou božstva do určité míry personalizovaná, mají tedy svá jména i svátky a k jejich existenci se váže mytologie. Tato božstva se vyznačují také hierarchickým uspořádáním (pantheon). Do této kategorie proto neřadíme uctívání přírodních sil, které se vyskytuje především u různých kmenových společenství. Křesťanská víra má pro stará, před-křesťanská, polyteistická náboženství označení pohanství, nebo také paganismus (z latinského slova paganus = venkovský). Jako pohané se označují především takové kultury, které působily v Evropě – tedy Keltové, Vikingové, Germáni nebo třeba Slované.
  • Abrahámovská náboženství – Do této skupiny patří všechna tři hlavní monoteistická náboženství (křesťanství, judaismus a islám), díky čemuž můžeme najít mezi těmito systémy určitou podobnost. Název pochází od Abraháma, který je líčen jako vzor člověka.
  • Dharmická náboženství – Skupina indických náboženství, řadíme sem především buddhismus a hinduismus. Nejedná se o náboženství v evropském smyslu, jde spíše o vyjádření způsobu života a určité filosofie. Název vychází ze slova „dharma“, což lze volně překládat jako zákon nebo cesta.
  • Přírodní náboženství – Považováno za nejstarší druh. Patří sem náboženství indiánských kmenů, australských a afrických domorodců nebo také ostrovanů v Tichém oceánu. Tato skupina se dělí na dva proudy: totemismus (sochy) a animismus (živé útvary a zvířata).

Historie

Náboženství v pravěku

Archeologický průzkum života našich dávných předků v období pravěku není vůbec jednoduchá práce, o to těžší je snaha rekonstruovat jejich způsob myšlení. Z této doby nám toho zůstalo relativně málo a některá místa ještě stále na své znovuobjevení čekají. Přesto můžeme s jistotou prohlásit, že určitá podoba náboženství nás provází opravdu velmi dlouho. Kosterní nálezy v jeskyni Atapuerca na severu Španělska nám předkládají přesvědčivý důkaz o existenci pohřebního rituálu již před více než 200 000 lety.

Neandrtálci byli první lidé, kteří své mrtvé pohřbívali. Další velice významný objev byl učiněn v jeskyni Šánidar na severu Iráku. V jeskyni bylo objeveno devět koster neandrtálců z různých období osídlení. Sedm dospělých a dvě děti, z čehož čtyři byli pohřbeni. Právě tyto kostry o životě našich nepřímých předků vypověděly mnohé i beze slov. Podle tohoto nálezu bylo možné usoudit, že již na konci středního paleolitu existovaly určité pohřební ceremonie a do hrobů zemřelých byly vkládány květiny, alespoň podle pylové analýzy kostí. 16). Dětské hroby byly vyzdobeny honosněji. 17)

Kromě rituálních pohřbů můžeme u neandrtálců nalézt také známky prvních náboženských obřadů. Na konci jeskyně Drachenloch ve Švýcarských Alpách byla objevená kamenná truhla (něco jako) se sedmi medvědími lebkami. Ještě dále v jeskyni bylo umístěno šest medvědích lebek podél stěn a kosti končetin byly postaveny proti nim. Podle zvláštní péče, kterou neandertálci medvědím ostatkům věnovali, museli k medvědům cítit něco zvláštního. 18)

V Libanonu byly zase nalezeny stopy po ceremonii, při které byl rozporcován jelen, jeho maso bylo umístěno na kameny a pokryto červeným okrem. Ten měl pravděpodobně symbolizovat krev. V Guattariho jeskyni nedaleko Říma byly nalezeny pozůstatky rituálu na člověku. Byla zde objevena lidská lebka na pravé straně poškozená s vyříznutou oblastí foramen magnum, umístěná v kruhu kamenů. Blízko kruhu se nacházely kosti jelena, tura a prasete. Tento člověk byl asi zabit (možná obětován) vně jeskyně ranou vedenou na pravou stranu lebky. Poté mu odřízli hlavu, odnesli ji do jeskyně a umístili ji do kruhu z kamenů. 19)

V Austrálii byla zase nalezena kostra stará zhruba 30 000 let. Ta byla posypána okrovou hlinkou, jež je po celém světě rozšířená jako symbol posmrtného života. 20)

Starověká impéria a jejich božstva (Mezopotámie, Egypt, Řecko, Řím)

Mezopotámie

Ve starověkých kulturách již můžeme najít důkazy o komplexních náboženských systémech. V Mezopotámii byly ve středu každého města stavěny chrámy, jež byly zasvěceny místnímu božskému ochránci. První tyto chrámy byly prosté obdélníkové budovy na nízké podestě, nové chrámy pak vznikaly v rozvalinách starých, čímž se úroveň místa zvyšovala. To vedlo k zikkuratům, což je vlastně stupňovitá věž. Sumerové měli stovky různých bohů a bohyň, ale každé město mělo vždy jednoho zvláštního boha, jemuž byl městský chrám věnován. Kněží v těchto chrámech vykonávali bohoslužby a měli na starosti sběr, skladování a rozdělování plodin všem obyvatelům. Tato společnost byla přesvědčená, že půda, a tedy i její plodiny, patří bohům, nikoli lidem.

I zde najdeme víru v posmrtný život, o čemž svědčí nejen bohatství královských hrobek ve městě Ur, které byly objeveny na počátku 20. století. Ve městě Ur byla také objevena největší hrobka, která je známá pod názvem Velká jáma mrtvých. V ní bylo pohřbeno 74 lidí, o nichž se archeologové domnívají, že šlo o sluhy a dvořany, kteří sami vypili jed, aby mohli o své pány pečovat i v příštím životě. Jedná se o jediný známý příklad lidských obětí v Mezopotámii, proto nelze říct, že šlo o běžný zvyk. 21)

Egypt

Starověký Egypt byl v otázce náboženství originálním systémem, hlavně v počtu a nesourodosti božstev, jejichž hierarchické uspořádání se v průběhu času mění. Příčinou jsou hlavně historické události. Různé verze mají také mýty a pověsti, včetně těch nejznámějších. Další zvláštností Starověkého Egypta je fakt, že zde král (faraon) představoval boha a měl absolutní moc. První stopy náboženství můžeme nalézt už v předdynastickém období, kdy byl ještě Egypt rozdělen na dvě království: Horní (na jihu) a Dolní (na severu). Král Jižního Egypta byl ochraňován bohyní v podobě supice – Nechmet. Král Horního Egypta měl pro změnu bohyni v podobě kobry – Wadžet. Po sjednocení těchto dvou království postavil král Meni hlavní město jménem Mennofer (Memfis). Toto město mělo vlastního boha jménem Ptah. Na území Horního Egypta byly nalezeny hrobky z hliněných cihel, tzv. mastaby. Jednalo se o hroby osob královského původu a šlechticů, předměty umístěné uvnitř těchto staveb svědčí o víře v posmrtný život. Některé tyto mastaby jsou také obklopeny menšími hrobkami sluhů, kteří pravděpodobně dobrovolně obětovali život po smrti svého pána. Tato praxe vymizela koncem I. dynastie. Ve Staré říši si faraoni nechávali stavět pyramidy, první z nich (Stupňovitá pyramida krále Džosera) se nachází v Sakkáře.

Po rozpadu Staré říše a dlouhém období nepokojů vznikla Nová říše, ve které moc převzali faraonové z Wésetu (Théb). Tyto politické změny také výrazně proměnily náboženství Starověkého Egypta. Noví vládci již nechtěli být pohřbíváni v pyramidách, ale nechali si hloubit hrobky v oblasti, kterou dnes známe jako Údolí králů. Sluneční bůh Re se proměnil v boha Amóna. Další významnou změnu přinesl faraon Amenhotep IV., který odmítl uctívat Amóna a nahradil ho Atonem. Amenhotep IV. nechal odstranit z chrámů jméno Amón, nechal vystavět město Achetaton, kam se přestěhoval a nařídil uctívání Atona. Tím vzniklo pravděpodobně nejstarší monoteistické náboženství – Atonismus. Po smrti Amenhotepa IV. se na trůn dostal jeho syn Tutanchaton, který si změnil jméno na Tutanchamón a přestěhoval se zpět do Wésetu. Pod jeho vládou se Egypt vrátil zpět k uctívání polyteistického náboženství a Amóna.

Velkou kapitolou ve Starověkém Egyptě je také víra v posmrtný život, o němž měli Egypťané velice jasnou představu. Mumifikace zemřelých těl souvisí právě s touto vírou. Podle Egypťanů bylo totiž pro posmrtný život nutné, aby se tělesná schránka po smrti zachovala. 22)

Řecko

Staří Řekové měli také desítky různých bohů a bohyň, každý z nich měl na starosti určitý úsek života a smrti, přesto neměli žádný systém náboženských pravidel. Zato existovala přísná pravidla pro modlení, na jejichž dodržování dohlíželi v chrámech kněží. Starořecké chrámy byly považovány spíše za místo, kde mohli bohové při návštěvě země přebývat. Denní modlitby Řeků byly prováděny u oltáře na dvoře a závisely na tom, co daný den měl dotyčný dělat. Do chrámů chodili Řekové jen v případech, že měli nějaké zvláštní přání na dané božstvo.

Posmrtný život Řeků směřoval do království boha Háda, to leželo hluboko pod povrchem země a jeho strážcem byl tříhlavý pes Kerberos. Hranicí mezi světem živých a mrtvých byla řeka Styx, přes kterou mrtvého převezl Charón. Lidé byli pohřbíváni s mincí, aby mohli tomuto převozníkovi zaplatit. Posmrtný život Řeků mohl být blažený, obyčejný, nebo hrozný, o čemž rozhodovali tři soudci, kteří zkoumali jednání člověka během života. Lidská duše pak putovala buď do Élysia (šťastné místo plné slunce a smíchu, obdoba ráje), na asfodelovou louku (všední a mlžné místo), nebo do Tartaru (trestnice, obdoba pekla). Řekové byli také pohřbíváni s osobními předměty. 23)

Řím

Ve Starém Římě měli dva druhy bohů – mocné bohy a bohyně státního náboženství a přívětivé domácí bůžky, kteří měli za úkol chránit domovy Římanů. Pro velké bohy byly stavěny chrámy a byly jim přinášeny oběti. Nejčastěji v podobě zvířat (voly, ovce, prasata a holubice), která byla zabita na oltářích, které stály pod chrámy. Nejdříve kněží zvíře vykuchali a prohledali jeho vnitřnosti, protože věřili, že v nich mohou nalézt boží vůli. Po prohledání byly tyto vnitřnosti spáleny a zbytek masa se podával jako hostina pro věřící. Domácím bůžkům lidé nabízeli především prosté dary, například koláče nebo květiny. Stejně jako v Řecku, tak i v Římě měli desítky bohů, a každý z nich se staral o jiný aspekt života i přírody.

Během období císařství začali Římané hledat víru, ve které by nacházeli hlubší smysl, jelikož uctívání státních bohů shledali prázdným a formálním. Část římského obyvatelstva se přiklonila k víře v jiné bohy, z nichž můžeme jmenovat bohyni Isis z Egypta nebo Kybelé z Turecka. Jiní se zase našli v náboženstvích Středního východu - v judaismu či křesťanství. U této skupiny obyvatelstva došlo k rozkolu, protože obě tato náboženství jsou monoteistická. Víra v tato náboženství byla v přímém rozporu s vírou v římské bohy, což vedlo k násilné perzekuci křesťanů a židů. Tisíce vyznavačů těchto náboženství byly nakonec popraveny. Císař Hadrianus se pokusil vymýtit judaismus zcela, avšak neúspěšně. 24)

Římané rovněž věřili v posmrtný život, a zároveň byli přesvědčeni, že mrtví mohou působit na živé. Stejně jako v Řecku, tak i zde byla víra, že skutky během života mají vliv na prožití života posmrtného. Duše zemřelých putovaly do podsvětí, které bylo označováno jménem Aita. Stejně jako ve starém Egyptě zde byla víra, že tělo musí zůstat zachováno, a proto se ustoupilo od pohřbu žehem, začal být dáván důraz na posmrtné zabezpečení. 25). V císařské době přestala hrát otázka posmrtného života tak důležitou roli a obecně se věřilo, že se mrtví připojí k duším svých předků. 26)

Hlavní náboženské směry v současnosti

Judaismus: Poměrně nový termín (používaný zhruba od 19. století) označuje náboženství židů, které bylo dříve označováno jako izraelitská nebo židovská víra. Jedná se o monoteistické náboženství a nejznámějším jeho symbolem je Davidova šesticípá hvězda. Posvátným spisem je Tanach, který představuje křesťanský Starý zákon. Tento spis určuje celkový charakter náboženství a jeho kultury. Je složený ze tří částí – Tóra, Nevi'im, Ktuvim. Někdy se tento celek ale označuje jen jako Tóra. Z židovské víry vychází obě další Abrahámovská náboženství – islám i křesťanství. Judaismus je především způsobem života, a to již od svého počátku. Tato skutečnost sebou přináší mnoho společenských pravidel, která prostupují do celé řady aspektů lidského života. Příkladem je Kašrut, což je soubor stravovacích a jídelních předpisů. Další velkou a poměrně známou kapitolou v židovství je chlapecká obřízka, která je považována za uzavření smlouvy s Bohem a provádí se osmý den po narození chlapce. Velkou zajímavostí na tomto náboženství je pravidlo, které zakazuje jakékoliv zobrazování Boha. Ten má v judaismu mnoho jmen, z nichž nejznámější je asi JHVH. 27) V současnosti se k judaismu hlásí asi 14,5 milionu věřících, což je v celosvětových statistikách téměř zanedbatelný podíl. 28) Takto nízké číslo je pravděpodobně výsledkem systematického pronásledování židů v průběhu dějin. Největší takovou genocidu v historii lidstva má na svědomí nacistická ideologie, která v koncentračních a vyhlazovacích táborech po celé Evropě zlikvidovala zhruba 6 miliónů židů. 29)

Křesťanství: Monoteistické náboženství, které je založeno na učení Ježíše Nazaretského. Ten je zde chápán jako Boží syn a mesiáš. Bůh zde vystupuje ve třech osobách: jako Otec, Syn a Duch svatý. Jako celek je křesťanství vůbec nejrozšířenějším náboženstvím na světě (okolo 2 miliard věřících 30)). Nejznámějším symbolem je latinský kříž. Svatou knihou je Bible, která má dvě oddělené části – Starý a Nový zákon. Starý zákon vychází z židovských posvátných textů a dělí se dál na pět knih Mojžíšových, prorocké, dějepisné a mudroslovné knihy. Najdeme zde vyprávění o stvoření světa, přijetí desatera a také líčení o vyvedení izraelitů z egyptského otroctví. Nový zákon je čistě křesťanský text a pojednává o životě a učení Ježíše Krista. Základní část Nového zákona tvoří evangelia čtyř apoštolů (Matouše, Marka, Lukáše a Jana). Křesťanství se v průběhu let rozdělilo na mnoho učení a směrů. Třemi hlavními větvemi jsou západní římskokatolictví, protestanství a východní pravoslaví. Vzájemně se od sebe liší především chápáním vztahu věřících a církve, a také přístupem k Bibli. Zatímco katolíci a pravoslavní svou církev považují za nutného zprostředkovatele mezi Bohem a člověkem, protestantská církev většinou sama sebe chápe pouze jako sdružení, která tvoří místní skupiny.

Katolictví a pravoslaví se však od sebe jinak významně liší. Pravoslavná církev je ortodoxní větev křesťanství, jež má svá vlastní dogmata a řadu katolických církevních praktik naopak neuznává (prodej odpustků, celibát…). Věřící mají vlastní liturgii (soubor bohoslužebných úkonů) a církevní jazyk. Chybí zde centrální organizace (není jen jeden papež) a společenství pravoslavných církví jsou na sobě nezávislá. Stejně jako katolíci uznávají trojjediného Boha (Otec, Syn a Duch Svatý), ale na rozdíl od římskokatolické církve, pravoslavní Boha chápou nejen jako podstatu, ale také jako energii. Římskokatolická církev je největší křesťanská církev, v jejímž čele stojí biskup Říma (papež). Ten je hlavou státu Vatikán a věřící jej chápou jako přímého následníka sv. Petra (jeden z původních dvanácti apoštolů – učedníků Krista). Správní systém je centralizovaný do farností a diecézí. Jeho důležitou součást tvoří řeholní společenství mnichů, kleriků, sester, atp. Tato církev používá latinský ritus, věrouka vychází z Bible a raných tradic. Protestantská církev vznikla v 16. století jako směr oddělený od katolicismu. Stalo se tak během reformace římskokatolické církve a její název hodně napovídá – jednalo se o protest proti zákazu reformace ve Svaté říši římské. Počátkem samotné reformace je vystoupení Martina Luthera proti prodeji odpustků a zneužívání moci církevních hodnostářů. Protestantské hnutí vedle kritiky pak přineslo mimo jiné také bohoslužbu v lidovém jazyce. Typickými znaky protestantů jsou odsouzení mnišství a celibátu, a neuznání kultu svatých, bohorodičky a andělů. Za jediný pramen víry považují Bibli. Jiný název pro protestanty jsou evangelíci. 31) Katolickou církev najdeme především v západní kontinentální Evropě, pravoslavnou církev najdeme převážně v Rusku a východní Evropě. Protestantská sdružení jsou hlavně záležitostí USA a Velké Británie.

Islám: Přísně monoteistické náboženství, založené na učení proroka Mohameda, je v současnosti druhé nejpočetnější náboženství na světě (asi 1,5 miliardy věřících 32)). Mohamed byl politický a náboženský vůdce v 7. století našeho letopočtu, a muslimové, jak se stoupencům této víry říká, ho považují za posledního Božího proroka. Tato víra má své kořeny v judaismu, což znamená, že muslimové mají stejného Boha jako židé a křesťané. Muslimové však pro něj mají výraz Alláh. Symbolem islámu je půlměsíc s hvězdou. Svatou knihou je pro muslimy Korán, který podle muslimů představuje doslovné zjevení proroku Mohamedovi a společně se Sunnou tvoří základ islámu. Sunna obsahuje Mohamedova slova a činy, zatímco Korán obsahuje zásady a pravidla této víry. Na rozdíl od Bible nemá tato kniha nějakou pevnou strukturu a netvoří plynulý příběh. Spíše by obsah Koránu šel popsat jako písemné proslovy Mohameda. Tato kniha je ortodoxními muslimy považována za absolutní neměnnou pravdu. Islám lze rozdělit na dvě hlavní větve – radikálnější sunnity a umírněnější šíity. Praktický rozdíl můžeme vidět především ve výkladu Koránu.

Sunnité tvoří většinu muslimské obce. Dbají na posloupnost historických chalífů (za nástupce Mohameda uznali Abú Bakra) a vedle Koránu uznávají tradici (sunnu). Ta obsahuje vzor chování udaný prorokem Mohademem a jednání, které není sice přímo přikázané, ale je obvyklé a žádané (např. obřízka). Šiité jsou menšinová větev a od sunnitů se liší hodnocením historie a výkladem některých částí Koránu. Mají vlastní soubor tradic (sunnu) a jejich právní systém nese drobné odchylky od toho sunnitského. Rozšířený je kult mučedníků a hodnost náčelnictví považují v muslimské obci za dědičnou. Proto za legitimní vůdce muslimů považují jen potomky z Mohamedovy rodiny, což vede k značným sporům mezi těmito islámskými větvemi. 33)

Hinduismus: Třetí nejrozšířenější náboženství na světě (zhruba 950 miliónů 34)) pochází z Indie, stojí na jiných principech než Abrahámovská náboženství. Patří do skupiny dharmických náboženství a evropský pohled na něj je poněkud zkreslený. Jedná se spíše o společenský systém založený na duchovních praktikách, které jsou součástí životního stylu hinduistů. Hinduismus má dvě hlavní vývojové části – hinduistickou a védskou. Nejvyššími bohy klasického hinduismu jsou Brahma (stvořitel), Višnu (udržovatel) a Šiva (ničitel), védská božstva jsou vnímána především jako přírodní síly a nejdůležitějším bohem je Indra (král bohů). Hlavní hinduistické směry jsou Višnuismus (uctívání Višny a jeho inkarnací) a Šivaismus (uctívání Šivy a jeho manželek). Další směry se od hinduismu osamostatnily – Buddhismus, Džinismus a Sikhismus. Hinduismus vnímá čas cyklicky, v tomto učení se objevuje periodické ničení a opětovné stvoření světa. Podobně je na tom i člověk, hinduisté věří v reinkarnaci. Tedy, že lidská duše se po smrti znovu narodí do jiného těla. Kam a do jakých podmínek se duše narodí, rozhoduje karmanový zákon. Člověk svými činy vytváří dobrou nebo špatnou karmu, a ta se poté projeví v příštích zrozeních. Tento systém nestojí na žádných božstvech, ale na principu příčiny a následku. Cíl hinduistů je vysvobodit se z tohoto procesu a dojít vysvobození, tento stav je nazýván mókša.

Buddhismus: Duchovně-filosofický systém z Indie, jehož základ položil Siddhártha Gautama, dnes známý jako Buddha. Toto náboženství se označuje jako ateistické, jelikož neuznává žádného boha, přestože vychází z polyteistického hinduismu. V náboženských textech se sice můžeme s určitými božstvy setkat, ale jedná se o běžně smrtelné bytosti v jiných dimenzích, které lidi převyšují jen dlouhověkostí a svými schopnostmi. Základním konceptem tohoto učení je tzv. Ušlechtilá osmidílná stezka, která má vést člověka k pravému poznání, probuzení a nirváně. Nirvána není synonymem křesťanského ráje, naopak je to stav „vyhasnutí ohně“, tedy zastavení koloběhu neustálého znovuzrozování a úplný zánik existence. Tu totiž buddhismus vnímá jen jako utrpení a klam. Přesto v buddhistických textech najdeme návody, jak dosáhnout štěstí v současném životě a co dělat pro lepší budoucí znovuzrození. Odhady počtu věřících jsou v tomto systému poněkud široké – čísla se pohybují od 350 miliónů až po 1,5 miliardy lidí, což by z buddhismu činilo 2. nebo 3. nejrozšířenější náboženství ve světě. 35)

Kritické zhodnocení

Franz Boas: Americký antropolog a jeden z představitelů difuzionismu kritizoval evolucionistické pojetí náboženství. Na rozdíl od nich došel pomocí vlastních terénních výzkumů u Indiánů a Eskymáků k názoru, že víra v Boha a mytologické systémy nejsou produkt vědomých a racionálních úvah o původu a struktuře světa, ale vznikají z imaginace a emocí lidí. Podle Boase zahrnuje mytologie základní názory na uspořádání světa a jeho původ. Zároveň byl přesvědčen, že v mytologii nehraje rozhodující roli jednotlivec, ale celá společnost. Těmito příběhy pak prostupuje myšlenka, že vše, co se stalo jednotlivci, určuje osud světa a celé společnosti, s níž je hlavní hrdina identifikován. 36)

Sigmund Freud: Lékař-psycholog a zakladatel psychoanalýzy z přelomu 19. a 20. století byl významným kritikem celé náboženské myšlenky, přestože se v moravském Příboře narodil do židovské rodiny. Vytvořil jeden z klasických konceptů rituálů, které propojuje s vlastním pohledem na náboženství a svou koncepcí vzniku a povahy lidské kultury. Už ve svých raných spisech nachází Freud paralely mezi obsesivním jednáním neurotiků a praktikami věřících. Oba tyto případy pak analyzuje pomocí mechanismů potlačení a přemístění, na kterých postavil velkou část své práce. Podle Freudovy teorie jsou u neurotika potlačovány sexuální impulzy, zatímco u věřících osob jsou to egoistické a antisociální impulzy. To přivedlo Freuda k tomu, že neurózu považuje za projev individuální religiozity a náboženství za projev univerzální neurózy. Fenomén rituálů přitom propojuje s pocitem viny a kombinuje Darwinovu hypotézu prapůvodní tlupy s prvkem obětní hostiny. Tuto myšlenku převzal od amerického lingvisty Williama Robertsona Smithe (1846–1894) a k tomu přidal Frazerův důraz na rituální vraždu jako nástroj udržení řádu, který je ohrožen, ať už reálně, anebo jen domněle. 37) Výsledkem je jeho práce Totem und Tabu (Totem a Tabu) z roku 1913. Přichází v ní s konstrukcí prapůvodního rituálu v podobě totemické hostiny, periodicky pořádané oslavy, při níž shromážděné společenství nejprve zabije a poté společně pojídá jinak nedotknutelné posvátné totemové zvíře. Symboliku totemické hostiny interpretuje Freud z hlediska své psychoanalytické teorie. 38)

Friedrich Nietzsche: Tento německý filosof považuje náboženství za produkt úzkosti a lež, která se snaží vydávat za pravdu. Ostře kritizoval především křesťanské náboženství, které považuje za sprosté a barbarské, označuje ho za nepřítele člověka. V náboženství shledává přetvářku a předstírání. 39) Za pramen poznání označuje intuici, která postihuje základní princip života. 40)

Diskuse se čtenářem a závěr

Mnoho lidí v ČR má pocit, že náboženství je něco, co je zbytečné, případně dokonce nebezpečné. Skoro si troufám říct, že někteří jedinci náboženství považují za něco, co vzniklo jen proto, aby lidé měli na co svést své zločiny páchané „ve jménu Boha“. Slovo věřící v současnosti nabývá téměř pejorativního významu a mnoho lidí nechápe, proč někdo věří v něco nadpřirozeného, když věda dnes dokázala objasnit mnoho věcí. Proč se modlí? Proč chodí do kostela? Tento postoj zde vytvořili převážně komunisté, kteří se zcela otevřeně stavěli proti jakémukoliv náboženskému vyznání, a od roku 1948 cíleně likvidovali jakoukoliv církevní aktivitu ve školách. 41)

Dnes jsme v Evropě zemí, kde je druhý nejnižší počet osob hlásících se k nějakému vyznání, a já osobně to nepovažuji zrovna za kladný jev. I přes relativně nízký počet věřících se tady najde mnoho lidí, kteří budou bránit evropské tradice a hodnoty do posledního dechu, ačkoliv je sami vlastně neznají a nemají nejmenší ponětí, z čeho evropská kultura vůbec vychází. Se stejnou razancí tak někteří z nich odsoudí místní křesťany a židy jako pánbíčkáře a hlupáky. Myslím si, že v tomto ohledu jsme jako národ poněkud dost schizofrenní, ovšem nejsme jediní. Uznáváme náboženské tradice jako „naše“ a praktikujeme je, avšak k církvi a věřícím lidem chováme spíše negativní vztahy.

Osobně myslím, že je velmi hloupé považovat náboženství za něco nesmyslného. Naopak věřím, že právě i díky tomu náboženství nějaké hodnoty vůbec máme. Dnes a denně se střetáváme s věcmi, které výrazně ovlivnila víra v Boha. Lidé za náboženskou tradici považují jen svátky, ale určitý jeho vliv můžeme spatřovat v našem každodenním životě. Není to jen slavení Vánoc a Velikonoc, což jsou zvyklosti, které už dávno nemají náboženský podtext. Staly se běžnou záležitostí naší konzumní společnosti – nevěřící slaví Vánoce a často také Velikonoce. Neslaví tyto svátky jako něco náboženského, dělají to proto, „že se to tak dělá“. Mnohdy třeba ani neví proč, ale je to zvyk, a tak ho slepě udržují. Nemají většinou ani žádný zájem zjišťovat, proč nebo jak, berou to jako prostý fakt, a o nic víc se nestarají. Přesto si ale minimálně uvědomují, že jsou to náboženské svátky. Co ale ostatní záležitosti kolem nás? Co třeba sedmidenní týden, oslava narozenin nebo pohřební ritus? Tyto věci jsou silně ovlivněny náboženskými zvyklostmi, ale lidé tu provázanost většinou nevnímají.

Proč pohřbíváme mrtvé? Proč je jen tak někde neodložíme nebo nehodíme do jámy? Zřejmě proto, že takové jednání nepovažujeme za etické, ale proč? Co lidskou společnost vedlo k tomu, že o pohřbívání uvažuje jako o něčem důležitém, co má svůj řád? Zvyk? Zvyklosti ale z něčeho vychází, a je to v tomto případě právě náboženství. Od pravěku se pohřbívá, a od pravěku to má spojitost s vírou v Boha. Považují tedy ti, kteří náboženství berou za hlouposti, pohřbívání za něco zcela zbytečného, co je jen velice hloupý výmysl pánbíčkářů? Asi ne. Lidé si neuvědomují provázanost mezi jejich běžnými činnostmi a náboženstvím. Často si to neuvědomují ani sami věřící, ale přesto je tento vliv na společnost zcela nepopiratelný.

Konkrétně judaismus a křesťanství ovlivnili evropskou kulturu i smýšlení lidí v obrovském rozsahu, změnili lidskou společnost a její vnímání na různé jevy. Příkladem může být třeba homosexualita. V Babylóně byla homosexualita odsuzována a trestem za ni byla kastrace, alespoň podle Chamurappiho zákoníku. Ve starém Egyptě byla tolerována v případech, kdy šlo o dobrovolné počínání. Ve starověkém Řecku byla homosexualita běžnou záležitostí a podobně na tom byl také Řím. Ostatně, sám císař Nero uzavřel s mužem sňatek. Křesťanství však tuto věc považovalo za sodomii a začalo ji v Evropě odsuzovat a perzekuovat. Najednou bylo to, co staří Řekové považovali za normální, nepřijatelné. 42) V tomto případě je vidět zcela jasný vliv náboženství na lidskou společnost. Na Blízkém východě je toto provázání společnosti s islámem ještě zřetelnější, vzhledem k povaze islámského náboženství, které prostupuje do všech aspektů místního života.

Je tedy náboženství dobré, nebo špatné? Je užitečné, nebo by šlo něčím nahradit? Mým názorem je, že náboženství není „žádné“, alespoň ne ve své pravé podstatě. Samotná víra v Boha dokáže člověku pomoci a podpořit ho v těžkých chvílích, kdy hledá útěchu a podporu. Může v něm najít cestu, jak vést své životní kroky. Jakmile se však náboženství stane pánem, a nikoliv pomocníkem, nastává problém. Stejně tak nastane ve chvíli, kdy se začne náboženství a svaté knihy úzce vázat na stát. Anebo také opačně, kdy nějaký režim zakazuje a trestá nějakou víru, nebo pobožnost obecně.

Měli bychom si uvědomit, že všechny svaté knihy psal omylný člověk nebo více omylných lidí. Navíc ještě před mnoha staletími, a je velice špatné se těmito texty bezmezně řídit dnes, kdy je situace o mnoho jiná. Náboženství má být doplňkem rozumu a vlastního názoru, nikdy tyto věci nesmí zcela potlačit, protože v takovou chvíli začíná být náboženství problematické, a nemusí jít nutně hned o fanatiky, kteří se odpalují v metru a shazují letadla na výškové budovy. Navíc, fanatismus má ve skutečnosti jen pramálo společného s náboženstvím.

Zcela upřímně mě stejně, jako silně zapřisáhlí věřící, děsí lidé, jež se snaží některé náboženství vymazat ze společnosti. Dnes se znovu objevují snahy někomu zakazovat jeho víru. V antickém Římě došlo k pronásledování a likvidaci křesťanů a židů, ve středověku se situace otočila a křesťané začali podnikat křížové výpravy (nejen) proti pohanům. Další velkou etapou byly křesťanské čarodějnické procesy, při nichž zemřelo tisíce žen na základě touhy po majetku a osobních antipatií v okolí. Adolf Hitler (a mnozí další před ním) zase chtěl vymazat židy, protože je považoval za podlidi a zdroj mnoha problémů. V současnosti je averze namířená proti muslimům, kdy se někteří snaží prosadit úplný zákaz islámské víry. Je paradoxní, že tito vyvolávači zákazu islámu v ČR a potažmo v Evropě se opírají o evropské hodnoty. Ty hodnoty, které mají lidem zajišťovat svobodu vyznání. Tito lidé si nejsou schopni uvědomit, jak extrémně se vlastně přibližují těm, proti kterým tak ostře vystupují. Sami přestávají být zastánci evropských hodnot ve chvíli, kdy touží trestat něčí svobodnou vůli ve víře v Boha, ať už ten Bůh přichází s jakoukoliv knihou. Jelikož právě toto právo je jedním ze zásad Deklarace lidských práv a svobod, na kterých Evropa dosud stojí. A já zcela upřímně doufám, že stát ještě nějakou dobu bude. V opačném případě bude zatlučen další hřebíček do rakve demokracie.

Proč to píšu právě sem do této práce? Jelikož je tato situace velice aktuální a velice vhodná do tématu antropologie náboženství. Protože i takto se může projevit vliv náboženství na lidskou společnost. Protože i takový vztah mezi náboženstvím a našimi životy existuje, byť si ho běžně neuvědomujeme. Sama mám k náboženství poměrně osobitý vztah někoho, kdo věří, ale přesto se nedokáže, a vlastně ani nechce zaškatulkovat do žádné církve. Víru v Boha mám v sobě a nepotřebuji žádné svazující učení. Nepotřebuji knihu, která mi říká, jak mám žít a co dělat. Víra v něco, ať už cokoliv, je pro mě pomůckou, jak výrazně ovlivnit směr myšlení, a v takové podobě je, alespoň podle mého názoru, náboženství nejlepší.

Myslím si, že náboženství je dobrou cestou jen do chvíle, dokud posiluje jedince samotného. Jedince, který si ponechává vlastní rozum, toleruje jiné názory a nesází na to, že Bible, Tanach, Korán nebo jiná kniha ví všechno nejlépe, a že je nutné se těmito texty bezvýhradně řídit. Zaslepenost, fanatismus a bezvýhradné přebírání učení, kdy se člověk snaží o své pravdě a Bohu přesvědčit jiné, je špatně. Relativně jednoduché principy, kterými by se měl člověk v otázce života i své víry řídit, jsou však v globálu nedosažitelné, a tak je utopií si myslet, že někde může fungovat společnost, v níž lidé budou bez výhrad tolerovat jiné bez ohledu na jejich náboženské vyznání, barvu pleti, pohlaví nebo sexuální orientaci. Vždy se najdou lidé, kteří jiné odsoudí a schovají tento projev za vůli Boha či čehokoliv jiného. Lidé zkrátka takoví prostě jsou.

Existence a vliv náboženství je rozhodně pro lidskou společnost důležité a jsou součástí každé kultury. A tento fakt je bezpodmínečně nutné si uvědomit ve chvíli, kdy budeme někoho odsuzovat jen proto, že věří v Boha.

Seznam literatury

Tištěná literatura:

  • ANZENBACHER, Arno. Úvod do filosofie. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-804-X.
  • BINGHAM, Jane. Encyklopedie starověkého světa: s odkazy na internet. 1. vyd. Překlad Monika Vosková. Bratislava: Perfekt, 2004. ISBN 80-804-6269-0.
  • BUDIL Ivo T., Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha: Tritron, 2003. ISBN 80-7254-321-0.
  • HELLER, Jan; MRÁZEK, Milan. Nástin religionistiky. Praha: Kalich, 2004. ISBN 80-70-17-721-7.
  • KOKAISL, Petr. Základy antropologie. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2007. ISBN 978-80-213-1722-2
  • KÜNG, Hans. Po stopách světových náboženství. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. ISBN 80-732-5059-4
  • MOLEK, Pavel. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví [online]. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. ISBN 978-80-210-4844-7.
  • UNGER, Josef, MALINA, Jaroslav (ed.). Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů. 1. vyd. Překlad Monika Vosková. V Brně: Nadace Universitas Masarykiana, 2006. Scientia (Nadace Universitatis Masarykiana). ISBN 80-720-4397-8.
  • VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha : Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-306-0.
  • ŠTAMPACH, Ivan Odilo. Náboženství v dialogu. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-71-78-168-1

Internetové zdroje:




Počet shlédnutí: 5

1) , 2) , 4) , 6) , 8) , 10) , 31) , 33) , 36) , 37) , 38) , 40)
MALINA, Jaroslav a kolektiv. Encyklopedie antropologie [online]. Brno: Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2014 [cit. 2016-04-18]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/sci/UAntrBiol/el/encyklopedie/encyklopedie.html
3)
BUDIL, Ivo T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Vyd. 3. Praha: Triton, 1998. ISBN 80-725-4001-7. S. 81
5)
KOKAISL, Petr a Milan MRÁZEK. Základy antropologie: uvedení do vědy o náboženstvích. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2007. Studijní texty (Kalich). ISBN 978-80-213-1722-2. S. 128
7)
KOKAISL, Petr a Milan MRÁZEK. Základy antropologie: uvedení do vědy o náboženstvích. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2007. Studijní texty (Kalich). ISBN 978-80-213-1722-2. S. 130
9)
MALINA, Jaroslav a kolektiv. Encyklopedie antropologie [online].´ Brno: Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2014 [cit. 2016-04-18]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/sci/UAntrBiol/el/encyklopedie/encyklopedie.html
11)
ŠTAMPACH, Ivan Odilo. Náboženství v dialogu. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-71-78-168-1. S. 28.
12)
ANZENBACHER, Arno. Úvod do filosofie. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178-804-X. S. 269
13)
HELLER, Jan; MRÁZEK, Milan. Nástin religionistiky. Praha : Kalich, 2004. ISBN 80-70-17-721-7. S. 18.
14)
BUDIL, Ivo T., Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha : Tritron, 2003. ISBN 80-7254-321-0. S. 236
15)
VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha : Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 127.
16) , 18) , 19)
Informační systém Masarykovy univerzity: Neandrtálci [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/1431/podzim2009/Bi5120/neandertalci.txt?lang=cs
17)
Český rozhlas: Jaké měli neandrtálci dětství? [online]. Česká republika: ČRo Plus, 2014 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/jake-meli-neandrtalci-detstvi--1340240
20)
KÜNG, Hans. Po stopách světových náboženství. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. ISBN 80-732-5059-4. S. 12
21)
BINGHAM, Jane. Encyklopedie starověkého světa: s odkazy na internet. 1. vyd. Překlad Monika Vosková. Bratislava: Perfekt, 2004. ISBN 80-804-6269-0. S. 23
22)
BINGHAM, Jane. Encyklopedie starověkého světa: s odkazy na internet. 1. vyd. Překlad Monika Vosková. Bratislava: Perfekt, 2004. ISBN 80-804-6269-0. S. 54-139.
23)
BINGHAM, Jane. Encyklopedie starověkého světa: s odkazy na internet. 1. vyd. Překlad Monika Vosková. Bratislava: Perfekt, 2004. ISBN 80-804-6269-0. S. 230-238.
24)
BINGHAM, Jane. Encyklopedie starověkého světa: s odkazy na internet. 1. vyd. Překlad Monika Vosková. Bratislava: Perfekt, 2004. ISBN 80-804-6269-0. S. 328-331.
25)
UNGER, Josef, MALINA, Jaroslav (ed.). Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů. 1. vyd. Překlad Monika Vosková. V Brně: Nadace Universitas Masarykiana, 2006. Scientia (Nadace Universitatis Masarykiana). ISBN 80-720-4397-8.
26)
ABC VÍRY: N11 Náboženství v antickém Římě [online]. [cit. 2016-04-18]. Dostupné z: http://www.abcviry.cz/index.php/nabozenstvi-jake-proc/93-naboz-v-antickem-rime?showall=1&limitstart=
27)
Hospodářská a kulturní studia: Judaismus- židovské zvyky [online]. Česká republika: Čivrný, Dvořáková, Nejmanová, Strnad, Volná, 2013 [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki/doku.php?id=judaismus-_zidovske_zvyky
28) , 30) , 32) , 34) , 35)
Religious Tolerance. Religions of the world [online]. Ontario: Ontario Consultant, 2015 [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: http://www.religioustolerance.org/worldrel.htm
29)
The Nizkor Project: The Trial of Adolf Eichmann [online]. Canada: B'nai Brith Canada, 2012 [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: http://www.nizkor.org/hweb/people/e/eichmann-adolf/transcripts/Sessions/index-01.html
39)
WERNER, Jan. Nový ateismus: kritika náboženství [online]. Brno, 2012 [cit. 2016-04-18]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/323426/fss_b/JanWerner-bakalarska_prace.pdf. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Doc. PhDr. Radim Brázda, Dr.
41)
MOLEK, Pavel. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví [online]. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, [cit. 2016-04-17]. ISBN 978-80-210-4844-7. S. 769-810 Dostupné z: http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/25_769-810_komunistickepravo-cz_Jager_Vyznani-a-cirkve.pdf
42)
Česká televize: Homosexualita v dějinách [online]. Česká republika: Česká televize, 2008 [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10211487240-experiment/208572233190007-4/2814-homosexualita-v-dejinach/
ls2016/antropologie_nabozenstvi.txt · Poslední úprava: 2024/05/29 19:37 autor: 127.0.0.1