obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


ls2016:rimskokatolicka_cirkev1

Manželství v římskokatolické církvi

Marek Brzák, Adéla Bydžovská, Filip Hlaváček, Kristýna Mikulenková. Manželství v římskokatolické církvi. Hospodářská a kulturní studia (HKS) | Provozně ekonomická fakulta | Česká zemědělská univerzita v Praze, 2016. http://www.hks.re/wiki/ls2016:rimskokatolicka_cirkev1

Úvod a cíl práce

Manželství je jedním z nejdůležitějších prvků v římskokatolické církvi, která klade velký důraz na důležitost tohoto svazku. Svatba a následný vstup do manželství je jedním z nejvýznamnějších a nejkrásnějších etap našeho života. Zkoumáním tohoto soužití můžeme zjistit, jak přesně funguje, či jakým způsobem se liší v jiných částech světa. Římskokatolická církev je nejrozšířenější z křesťanských církví, a proto je téma manželství stále aktuální. V naší práci se budeme zabývat fungováním instituce manželství, které je velmi diskutovaným tématem, jak v antropologii, tak v sociologii. Kromě kulturního a sociálního hlediska je zajímavé pozorovat hledisko geografické, které neovlivňuje samotný obřad, ale především zvyky před a po svatbě.

Hlavní výzkumná otázka:

Jak funguje manželství v římskokatolické církvi?

Podotázky:

  1. Jaký byl postoj k manželství dříve a jaký je dnes?
  2. Jaké jsou tradice ovlivňující církevní svatbu?
  3. Jaký je pohled budoucích manželů v římskokatolické církvi na předmanželskou smlouvu?
  4. Jaký je rozdíl mezi svatebním obřadem v ČR a Brazílii?

Literární rešerše

Tématem manželství v římskokatolické církvi se zabývá autor Aleš Opatrný v jeho knize Příprava na manželství1). V knize se rozebírá příprava na manželství, i když si budoucí manželé říkají, že nikdy nebudou mít takové problémy, o kterých slyšeli nebo četli, nikdy se jim zcela nevyhnou. Před svatbou totiž manželé netuší, jaké to bude po svatbě a až přijdou děti. Proto římskokatolická církev přípravu na manželství vyžaduje, protože když manželé neví kudy kam, můžou se pak uchylovat k nekřesťanským řešením a tomu má právě tato příprava zabránit. Dále se v knize dočteme, jak katolická církev chápe manželství, to znamená, že úkolem budoucích manželů je stát se jednou bytostí, jak se dočteme i v písmu svatém. Manželství je dílo Boží, dílo Bohem chtěné. Dále řeší psychologii partnerských vztahů a vztahů s okolím, v této kapitole autor rozebírá to, jaké mají jednotliví lidé požadavky, ale ne vždy je těmto požadavkům vyhověno. Také to, že každý si chtěl v nějakém období svého života podmanit okolí. Ale poté, když je člověk dospělý, dokáže se oprostit od toho, že on je nejdůležitější. V knize autor dochází k tomu, že na manželství se nikdy nejde úplně připravit tak dokonale, aby manžele nic nepřekvapilo. Na problematiku svateb a manželství mezi římskokatolickými věřícími se zaměřuje také římskokatolický duchovní působící v pražském kostele sv. Prokopa Miloš Szabo ve své knize nazvané Manželství: to je také slib úcty, lásky, věrnosti, (aneb, Proč by to třeba nešlo změnit)2). Autor zde rozebírá, proč manželství, jakožto svazek či pouto, stále ještě existuje a proč nebyl nahrazen volným vztahem. Více se pak ve své knize věnuje různým nástrahám a zákoutím manželství, které jsou uchopitelné pro svobodné i sezdané věřící. Jelikož římskokatolická církev uznává manželství jako jednu ze sedmi svátostí, je důležitá i svatba a její pojetí, stejně jako patřičná příprava na manželství, o níž se lze více dozvědět ze Směrnice ČBK pro přípravu na svátost manželství v ČR. V této směrnici je vysvětlen průběh tří fází přípravy na manželství, konkrétně vzdálenější, bližší a bezprostřední přípravy, které ve výsledku tvoří jeden celek představený člověku jako alternativní způsob života vůči většinovému kulturnímu konsensu, ve smyslu vytváření tvořivé a sebevědomé křesťanské minority.

Změny v postoji k manželství, ke kterým v průběhu mnoha let došlo, mohou být ovlivněny více různými aspekty. Tímto tématem se ve své knize Rodina a společnost zabývá Ivo Možný3), který vysvětluje, že nově nabídnuté možnosti zapříčinily, že manželství a rodičovství ztratilo přitažlivost. Nové možnosti jako cestování, dostupné univerzitní vzdělání a velká nabídka konzumních příležitostí jsou důsledkem toho, že mladí lidé častěji odkládají manželství nebo nevstupují do manželství vůbec. Ludmila Fialová v knize s názvem Představy mladých lidí o manželství a rodičovství4) vysvětluje, že dříve nebyl vstup do manželství považován za omezení osobní svobody a individuálního rozvoje. Jistota zaměstnání, tedy finanční jistota a k tomu zajištění bydlení, jež bylo ve většině případů dostupné až po uzavření manželství, přispívalo k vyšší četnosti sňatků, než je tomu dnes. Manželství bylo zařazeno do životního plánu mladých lidí. Dnes je tomu zcela jinak. Pohled na manželství, které bylo dříve považováno za stabilní instituci, se značně liší. Lidé dávají přednost individuálním zájmům. Dříve byl vstup do manželství prvním samostatným krokem do dospělého života. Dnes se tento krok dostal do pozadí, dnešní mladí lidé mají širší možnost seberealizace. Manželství je do životního plánu většinou zahrnuto, ale není pokládáno na přední místo v životním plánu.

V knize Teologie křesťanského manželství5), kterou napsal německý římskokatolický biskup Walter Kasper, se věnuje tématům manželské svátosti, pevnosti a jednotě manželského svazku. Důležitý je také vztah společnosti a manželství. V této knize jde spíše o autorovy osobní úvahy. Vhodnějším příkladem je kniha Historie svateb – od nejstarších dob po současnost6) od autorky Evy Jančíkové a svazek s názvem Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře7) od spisovatelky Alexandry Navrátilové. Hlavním tématem knih je svatba, ovšem každá autorka na tento významný obřad v životě lidí nahlíží z jiného pohledu. Eva Jančíková popisuje svatby v různých časových epochách a líčí různé zvyky a obřadní funkce. Alexandra Navrátilová se věnuje především svatbám na našem území, zejména na vesnicích. Zde sleduje vzájemné prolínání náboženských a lidových představ a norem.

V časopisu Epoch Times článek Svatební tradice Brazílie, který napsal Felipe Santiago, se věnuje samotným přípravám a průběhu svatby v Brazílii. Autor v článku popisuje, že běžná brazilská svatba je směsí starých tradic a moderních způsobů myšlení. Například v minulosti za celou svatbu platila rodina nevěsty jako věno a bylo zvykem ohlašovat sňatek jen rodinám a přátelům snoubenců. V dnešní době všechno platí pár, nebo si výdaje rozdělí obě rodiny. Zároveň se často pořádají velké oslavy zásnub jako ukázka dobrého vkusu a noblesy. Před samotným církevním obřadem musí být proveden ten občanský, protože podle zákona církev nemůže provést církevní sňatek, pokud ještě nebyl proveden občanský.

Církevní slavnost se skládá ze tří částí. První část je ceremonie vstupu, před kterou jsou všichni hosté předem na svých místech a společně s knězem, reprezentujícím církev, čekají na příchod nevěsty. Druhou částí je liturgie, při níž jsou proneseny posvátné formule a požehnání a na jejímž konci se novomanželé podepisují a fotí. Poslední částí je odchod zúčastněných. Nejslavnější kostely v Brazílii vyžadují rezervaci data svatby minimálně rok dopředu. Jako dekorace jsou většinou použity žluté nebo bílé květy. Po obřadu následují velké oslavy, při kterých se tančí do rytmu samby a podle brazilského zvyku se hudba najednou zastaví, aby si ženich s nevěstou mohli zatancovat svůj první valčík.8)

Metodologie

Naše práce vychází z kvalitativních metod, které jsou pro náš výzkum nejvhodnější, jelikož potřebujeme informace do hloubky, na rozdíl od metod kvantitativních, které zjišťují informace jen na povrchu. Pro sběr dat jsme se rozhodli použít techniku dotazníku a polostrukturovaného rozhovoru. Základní metodu dotazování aplikujeme nejen osobní formou dotazovaní, jinak označovanou jako rozhovor, nýbrž také prostřednictvím dotazování elektronického. Přičemž osobní forma dotazování, jež je založena na přímé komunikaci tazatele a respondenta, má své přednosti v rychlé zpětné vazbě a spolehlivosti získaných informací. Osobní přítomnost tazatele však může vést naopak k záměrnému zatajení údajů respondentem, zvláště pak u některých choulostivých témat, či společenských tabu. Je třeba vzít také v úvahu časovou a organizační náročnost této techniky, kterou však můžeme zmírnit standardizací daného rozhovoru. Polostandardizovaný, neboli polostrukturovaný rozhovor slučuje výhody strukturovaného a nestrukturovaného rozhovoru, tedy mohou se v něm objevit části z obojího. Obvykle je dodržen sled předem připravených dotazů, ke kterým je možné přidat libovolné doplňující otázky nápomocné respondentovi zejména, když zcela nepochopí otázku.

Našimi respondenty jsou: ThLic. Jan Houkal, Th.D. - farář z kostela Nejsvětějšího Srdce Páně ve farnosti Praha-Vinohrady, se kterým jsme realizovali polostrukturovaný rozhovor, který jsme si nahrávali.

ThLic. Martin Lanži - farář z farnosti Broumov, se kterým jsme realizovali polostrukturovaný rozhovor. Bohužel neměl moc času, takže se nedržel otázek, ale v rychlosti řekl, co ho k tématu napadlo.

Magdaléna Malůšková - mladá katolička, která je 3 roky vdaná.

Dorota a Ondřej Pelánovi- mladá katolická rodina, která měla svatbu před 2 lety a mají 2 malé děti.

Lizandra Bahiana - římskokatolická věřící z Brazílie, se kterou jsme komunikovali přes Couchsurfing prostřednictvím zpráv.

Bruno Malaquias - římskokatolický věřící z Brazílie, Sao Paulo, se kterým jsme komunikovali přes Couchsurfing prostřednictvím zpráv.

Wollace Tavarez - římskokatolický věřící z Brazílie, se kterým jsme vedli telefonický rozhovor prostřednictvím aplikace Skype.

Praktická část

Římskokatolická církev, která se také nazývá Latinská církev, je s počtem asi 1,13 miliardy věřících nejrozšířenější křesťanskou církví. Její hlavou je římský papež. Současným papežem je František, který byl zvolen na konkláve 13. března 2013, poté co jeho předchůdce Benedikt XVI odstoupil z funkce. Pro římskokatolickou církev je typický latinský ritus, který označuje především celek zvyklostí, liturgie a právních nařízení. Může také označovat způsob bohoslužby.

Počátky římskokatolické církve jsou spjaty s Velkým schizmatem z roku 1054. Římský patriarcha chtěl obnovit církev a zamezit obchodům s církevními úřady. Kvůli tomu si nárokoval moc nad celou církví. To nechtěl připustit konstantinopolský patriarcha Michael a mezi těmito patriarcháty vznikl spor. Proběhly pokusy o smíření, ale všechny byly neúspěšné. Po tomto sporu byli oba patriarchové exkomunikováni. Po velkém schizmatu tedy došlo k oddělení východní, tedy pravoslavné církve. 9)

V České republice je římskokatolická církev největší organizovanou náboženskou skupinou a při posledním sčítání lidu se k ní hlásilo 1 083 899 lidí. To je 10,26 % obyvatel Česka. Oproti sčítání lidu v roce 2001 je to velký pokles. Dále je členů římskokatolické církve 50 % z celkového počtu všech věřících. Nejvíce katolické jsou státy v Jižní a střední Americe. V severní Americe, konkrétně v USA žije 77,3 milionu římských katolíků a v Kanadě se k římskokatolické církvi hlásí polovina ze všech věřících. Poté následuje Evropa, ve které římskokatolická církev tvoří 30-40 %. V Austrálii se ke katolíkům hlásí asi 25 % a v Africe jedna šestina obyvatel. Nejméně katolickým světadílem je Asie. 10)

Římskokatolická církev uznává 7 svátostí. Křesťanské svátosti a obřady doprovází člověka při všech zásadních okamžicích jeho života. Svátosti je možné rozdělit do tří kategorií:

  • Svátosti iniciační

Řadíme sem svátosti uvádějící do křesťanského života - křest, biřmování a eucharistii. Křest představuje začátek křesťanského života, kdy se poprvé setkáváme s Kristem tváří v tvář, představuje nutný předpoklad pro přijetí dalších svátostí. Biřmování je svátostí křesťanské dospělosti. Ve svátosti biřmování jsou pokřtění pevněji spojeni s církví a obdarování silou Ducha svatého, aby byli schopni vydávat svědectví o své víře. Svátost je udělena skrze vkládání rukou a mazání vonným olejem (křižmem) na čele a vyslovením formule: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“. Eucharistie hlouběji spojuje s Ježíšem Kristem, i se společenstvím věřících - činí je živým článkem Kristova těla, obnovuje v nich milost, kterou přijali ve křtu a v biřmování a posiluje věřící v boji proti hříchu. Ke svatému přijímání je možné přistupovat denně, výjimečně dvakrát denně a to za podmínky, že při druhém přijetí eucharistie byl věřící účasten celé mše svaté.

  • Svátosti uzdravující

Mezi tyto svátosti zařazujeme svátost smíření a svátost nemocných. Svátost smíření (svatá zpověď) je vyvrcholením pokání křesťana, v níž se odpouští hříchy mocí Kristovou. Těm, kdo přistupují ke svátosti smíření, se dostává od Boha odpuštění a zároveň se smiřují s církví, kterou znevěrohodnili svými hříchy. Svátost smíření je nutná minimálně jedenkrát za rok – nejlépe o velikonocích, doporučuje se jednou za měsíc. Svátost nemocných či pomazání nemocných je určena lidem, kteří vážně onemocněli nebo jejichž síly jsou stářím značně oslabeny. Svátost je nemocnému v jeho vážné nemoci posilou na duchu. Nemocný může skrze něj dojít i tělesného uzdravení. Svátost nemocných lze přijmout opakovaně, pokud o tuto pomoc nemocný znovu požádá. Udílí se vkládáním rukou kněze na hlavu nemocného a následným mazáním posvěceným olejem na hlavě a na rukou. V případě nouze stačí pomazání na čele. Pomazání nemocných lze udělit v kostele při mši i mimo mši, doma, v nemocnici nebo kdekoli, kde může kněz nemocného navštívit.

  • Svátosti společenství a poslání

Zahrnuje svátost kněžství a svátost manželství. Svátost kněžství má tři stupně: svěcení jáhenské, kněžské a biskupské. Jáhni křtí, vedou bohoslužby slova a podávají eucharistii. Jáhenské svěcení mohou přijmout rovněž ženatí muži. Podmínkou je studium teologie, duchovní formace, věk alespoň 35 let. Kněžské a jáhenské svěcení uděluje biskup, biskupské svěcení obyčejně biskup za asistence dvou dalších biskupů. Všechna svěcení se udělují vkládáním rukou, při některých (kněžství a biskupství) se užívá také mazání olejem, po němž následuje modlitba svěcení, kterou si svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého, potřebné pro jejich službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení. Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby byli jedno a aby byli obrazem Božím. Proto to je jediná svátost, kterou neuděluje církev, ale kterou si udělují manželé navzájem. Církev zde vystupuje pouze jako svědek tohoto spojení a manžele provází požehnáním. V křesťanském manželství se má láska a věrnost Krista ke své církvi, stát viditelnou. Mezi dvěma lidmi se tedy děje to, co se děje mezi Kristem a církví. Podmínky přijetí svátosti manželství jsou křest alespoň jednoho z partnerů, být svobodný nebo ovdovělý, plnoletost, uznání jednoty, věrnosti a nerozlučitelnosti manželství, souhlas s přijetím dětí, dva svědci. Sňatek mezi katolíkem a nekatolíkem (nepokřtěným) lze uzavřít za podmínek, že nebude bránit partnerovi ve víře a dovolí v katolické víře vychovat děti. Dále je nutný souhlas biskupa, tzv. dispens, který si vyžádá kněz od biskupa. Pokud katolický křesťan uzavřel jen civilní sňatek, může dodatečně požádat o zplatnění před církví. Do té doby nemůže chodit ke sv. přijímání, být kmotrem, ale zůstává členem církve11). Svátostí manželství a s ní spojenou svatbou se budeme podrobněji zabývat v dalších kapitolách naší práce.

Svatby v ČR

Svatba neboli sňatek, představuje slavnostní vstup do manželství. V ČR rozlišujeme dva možné druhy sňatků, církevní a občanský. Za jistých okolností je možné uzavřít oba tyto sňatky, avšak záleží na pořadí jejich uzavření. Je nutné uzavřít nejprve sňatek občanský a poté sňatek církevní nehledě na to, za jak dlouhou dobu církevní sňatek po sňatku občanském proběhne. Církevní sňatek mívá ovšem povahu spíše obřadní, z dodatečně uzavřeného církevního sňatku nevyplývají žádné další právní následky. K uzavření občanského sňatku je nezbytné vyřídit formality k uzavření manželství, které se vyřizují na matrice obecního úřadu v místě bydliště jednoho ze snoubenců, je zde třeba doložit platné doklady podle obecně závazných právních předpisů k žádosti o uzavření manželství, kterými jsou rodný list, občanský průkaz jako doklad o místě trvalého pobytu a o rodinném stavu.

V případě církevního sňatku je také nutné vyřídit několik formalit, nejprve se musí snoubenci dostavit na matriční úřad, kde vyplní tiskopis žádosti o uzavření manželství a získají Osvědčení pro uzavření církevního manželství. Druhým krokem před uzavřením církevního sňatku je cesta za příslušným farářem. Zde snoubenci předloží „osvědčení“ z matričního úřadu, které nesmí být starší než tři měsíce, dále přiloží křestní listy a tím jsou po formální stránce připraveni. Příprava na manželství s farářem však může trvat různě dlouho, někdy i půl roku nebo rok. Na první schůzce s farářem se vede vstupní pohovor k uzavření manželství, během něhož duchovní zjišťuje vztah věřících k manželství i církvi, důvody, které snoubence vedou k uzavření církevního sňatku a jejich představy o manželství. Při dalších schůzkách se hovoří o úloze manželství z pohledu církve - o manželské lásce, o ochotě přijímat a vychovávat děti, o věrnosti a oddanosti manželů, přičemž základní linii rozhovorů tvoří Desatero Božích přikázání. Na závěrečné schůzce se probírá průběh ceremonie ve svatební den.

Samotný obřad římskokatolické církve trvá necelou hodinu, pokud je součástí mše svatá, tak někdy i dvakrát déle. Vše začíná přivítáním nevěsty a ženicha knězem, který čeká před vchodem do kostela. Kněz přivítá i všechny ostatní přítomné a upřesní, jak bude obřad probíhat. Do kostela se vstupuje ve dvojicích za doprovodu hudby. Všichni svatebčané se rozestoupí a vytvoří špalír pro nevěstu a jejího otce. Je přípustné, že snoubenci již vstupují spolu. Na rozdíl od občanského sňatku nevěsta stojí před oltářem vlevo a ženich vpravo. Poté probíhá bohoslužba slova, čtení z evangelia a promluva kněze. Dalším krokem je udělení svátosti, kdy kněz promluví ke svátosti manželské a vyzve svatebčany, aby povstali. Snoubenci pak odpovídají na tři otázky a po kladných odpovědích se obřad blíží k vyvrcholení. Snoubenci si podají pravé ruce a kněz přes jejich ruce přeloží štólu, ženich s nevěstou si vymění manželský slib. Následuje svěcení a podání prstenů, nejprve ženichovi, pak nevěstě. Potom přichází první manželské políbení a potvrzení svazku knězem. Předposledním krokem je modlitba za manžele, kdy se za manžele modlí kněz a současně i všichni přítomní. Poté přichází závěr bohoslužby. Na konci mše kněz žehná nejprve novomanželům a poté všem přítomným. Novomanželé podepisují Protokol o uzavření manželství, vychází z kostela jako první a přijímají gratulace.12)

Martin Lanži popisuje vstup do manželství následujícím způsobem. První krok k uzavření manželství jsou zásnuby. Muž požádá ženu o ruku při nějaké speciální příležitosti jako je romantická večeře nebo nějaký výlet. Párkrát se mi i stalo, že se se mnou někdo přišel poradit, jak to má udělat. Je zvykem že manželství se od zásnub musí uzavřít maximálně do roka, ale tak dlouhou dobu jsem snad nikdy nezažil, většinou se vezmou maximálně po půl roce.“ Po zásnubách následuje příprava na manželství a to probíhá tak, že budoucí manželé navštěvují faráře, většinou z farnosti, ke které patří, ale pokud se chtějí brát v jiné farnosti tak se můžou domluvit s někým jiným. Na této přípravě se mluví o tom, co se od manželů očekává a naopak co může čekat je, jak řešit problémy a jak žít v souladu s Božím přáním. Poté následuje zpověď snoubenců, aby se mohli účastnit eucharistie a přijímat podobojí. To se netýká případů, kde jeden ze snoubenců není pokřtěn, pak se eucharistie vynechává, takže se svatba nekoná během mše. Struktura svatby je takováto. „Tak první je průvod, kdy jdou první ministranti a já, pak ženich a nakonec nevěsta s otcem. Potom následuje bohoslužba Slova, kde se čtou 3 čtení týkající se manželství a lásky. Pak následují otázky, které se týkají jejich svobodného rozhodnutí, ochoty být věrní a přijmout děti.“ Znění těchto otázek je: 1. Rozhodli jste se uzavřít manželství. Ptám se vás před církví a před Bohem: Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné? 2. Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před církví a před Bohem: Zavazujete se k tomu opravdu na celý život? 3. Chcete založit rodinu. Ptám se vás před církví a před Bohem: Přijmete děti od Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona? (lze vynechat u starších párů) Po těchto otázkách následuje slib a poté požehnaní prstenů. Poté pokračuje mše přímluvami za manžele a svatebčany a poté eucharistie. Nakonec svaté přijímání, modlitba za novomanžele a požehnání všem přítomným. Po obřadu se podepisují potřebné dokumenty a poté se odchází na oslavu. „Zatím se mi ještě nestalo, aby mě novomanželé, které jsem právě oddal, nebo jejich příbuzní nepozvali na oslavu. Ze slušnosti jsem to nikdy neodmítl a abych ani nemusel, tak si vždycky když vím, že budu oddávat nechám alespoň 4 hodiny po obřadu volno a nic si nedomlouvám“.

Magdaléna Malůšková také popisuje průběh vstupu do manželství. Příprava je něco, co k manželství neodmyslitelně patří. Příprava na život v páru, rozebírání, co všechno obnáší, podpora kněze a odhodlání, které vzbuzuje je velké uklidnění pro ty, kteří mohou být ze svatby nervózní. Probíhá klasicky ve třech, kněz a partneři. Pak se organizuje vše, co musí být materiálně zařízeno: místo, květiny, šaty, auta, hostina, transport, fotograf, hudba, prstýnky, matrika, pozvánky, prostě všechno…a obřad je většinou jen poupravená mše, kde jsou všechna témata, např. čtení či přímluvy, směřována na sňatek a novomanžele, lásku a vše, co k tomu patří. Samotný svatební akt obsahuje manželský slib před Bohem, sobě navzájem i celým světem, kde si oba slibují, lásku, úctu, věrnost, odevzdání, sounáležitost v dobrém i zlém až do konce života a prosba aby jim k tomu Bůh pomáhal, u toho si jako znak věnují předem posvěcené snubní prstýnky a pak je změna, že novomanželé přijímají podobojí čili i chléb i víno. A pak se už jen slaví, stejně jako u světských svateb a to hostinou , dary, pokud chtějí zvyky atd.

Jak funguje manželství v římskokatolické církvi

Manželství je Boží plán s člověkem. Římskokatolická církev neuděluje požehnání pro pouhé soužití partnerů beze svatby. Takové soužití není v souladu s Božím plánem s člověkem. Církev také nemůže žehnat vztahům, které nechtějí být z různých důvodů uzavřeny na celý život. Manželství je jednou ze svátostí, dvojice je svěcena na manžele, což znamená, že Kristus vybavuje manžele zvláštní silou, mocí a milostí, aby mohli plnit svůj úřad. Ze snoubenců se stávají manželé při mši, kde se oběť Kristova za celý svět spojuje s jejich sebeobětováním sobě navzájem, svým dětem a těm, kterým budou svým manželstvím k radosti a užitku.8)

Uzavření manželství v římskokatolické církvi má jisté podmínky. První z těchto podmínek je, že alespoň jeden z budoucích manželů musí být pokřtěn, jinak nemůže být církevní manželství uzavřeno. Manželství musí být také uzavíráno dobrovolně a bez nátlaku. Další z podmínek je, že manželé musí své sliby myslet zcela vážně, jinak se manželství považuje za neplatné. Manželé také musejí chtít mít děti, jinak se manželství opět nepovažuje za platné.

V římskokatolické církvi je uznáván Kodex kanonického práva, který je souborem vnitřních právních předpisů a norem závazných pro všechny římské katolíky. V něm se můžeme dočíst o křesťanském pohledu na manželství. Dle tohoto kodexu je manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí, nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, které je mezi pokřtěnými povýšeno Ježíšem Kristem na svátost. Proto mezi pokřtěnými nemůže být platná manželská smlouva, která by nebyla svátostí. Podstatnými vlastnostmi manželství je jednota a nerozlučitelnost, které nabývají v křesťanském manželství zvláštní pevnosti z důvodu svátosti. Manželství je tvořeno souhlasem stran zákonně projeveným mezi osobami právně způsobilými; žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit. Manželský souhlas je úkon vůle, jímž muž a žena sami sebe navzájem neodvolatelnou dohodou odevzdávají a přijímají za účelem vytvoření manželství. Manželství mohou uzavřít všichni, kterým to právo nezakazuje. Manželství pokřtěných, i když je pouze jedna strana pokřtěna, se řídí právem nejen božským, ale i kanonickým, při zachování příslušnosti světských představených co do ryze světských účinků manželství. Právo zvýhodňuje manželství, a proto při pochybnosti se považuje manželství za platné, dokud se nedokáže opak. Platné manželství mezi pokřtěnými se nazývá pouze platné, jestliže nebylo dokonáno; platné a dokonané, jestliže manželé spolu uskutečnili lidským způsobem soulož, která je sama o sobě vhodná ke zplození dítěte, k němuž je svou povahou zaměřeno manželství a jímž se manžele stávají jedním tělem. Dokud se nedokáže opak, předpokládá se dokonání, jestliže manželé po uzavření manželství spolu bydleli. Domnělým se nazývá neplatné manželství, které bylo uzavřeno v dobré víře alespoň u jednoho partnera, až do té doby, kdy se oba partneři s jistotou dovědí o jeho neplatnosti. Příslib manželství, ať jednostranný nebo oboustranný čili zasnoubení, se řídí partikulárním právem, stanoveným biskupskou konferencí s přihlédnutím k obyčejům a světským zákonům. Příslib manželství není důvodem pro žalobu o uzavření manželství; je však možná žaloba o náhradu škody, jestliže nějaká vznikla13).

Respondent farář Martin Lanži nám k funkci manželství řekl. Funkce manželství je vlastně splynout v jednoho, podporovat se a pomáhat si a chovat se podle Božího přání. To znamená zplodit děti a vychovávat je ve víře.

Dorota a Ondřej Pelánovi vyjádřili důvod, který je vedl k uzavření manželství takto: Vedla nás touha (ze zamilovanosti) žít spolu…A díky křesťanské výchově, soužití znamená uzavřít manželství. To znamená - vedla nás křesťanská výchova, která se stala přesvědčením.

ThLic. Jan Houkal se pak o funkci manželství vyjádřil takto: je to nějaký trvalý svazek muže a ženy za účelem zplození dětí a společného života, svazek, jeden muž a jedna žena v nerozlučitelnosti, mít spolu děti tedy tvořit rodinu a jít společně životem.

Postoj k manželství dříve a dnes

Podstatnými vlastnostmi církevního manželství jsou věrnost, nerozlučitelnost a jedinečnost. Ovšem poslední dvě byly v průběhu let zpochybňovány. Jedinečnost se spojuje především se zrušením církevního sňatku, buď prohlášením za neplatný již od začátku či ovdověním. Toto souvisí s názorem na jedinečnost, kterou se myslí jeden životní svazek s jedním partnerem, což platilo do 10. století, kdy církev odmítá druhé manželství. Nerozlučitelnost byla ošetřena tridentským koncilním dekretem Tametsi roku 1563, kdy bylo vyžadováno uzavření sňatku před církevní autoritou, z důvodu omezení tzv. tajných manželství. Vznikal zde problém nevěrohodnosti manželství, který pak ústil k sňatkovým podvodům, falešným udáním či zanedbávání rodičovských povinností. Toto jsou dva nejdůležitější milníky v pohledu na svátost manželství.14)

ThLic. Jan Houkal říká: Z křesťanského pohledu na podstatu manželství se pohlíží pořád stejně, pochopitelně s tím, že se třeba mnohem více vnímá i ta složitost životních situací, nicméně to na té podstatě nic nemění. Může to měnit na tom posouzení, jestli člověk uzavřel manželství platně anebo ne.

ThLic Martin Lanži má tento názor: Dříve se konalo více svateb spíše z majetkových důvodů, kde za sňatkem stáli většinou rodiče a své děti do toho tlačili. To vlastně není vůbec v souladu s tím, jak by manželství mělo fungovat, totiž být dobrovolné a uzavřené s láskou, ale i přesto se to dělo. Ale to už bylo hodně dávno. V těchto dobách už se manželství většinou uzavírá dobrovolně. Teď už se nekoná tolik svateb jako dříve a někteří katolíci, většinou ti, kteří mají nekatolického partnera, žijí spolu v nemanželském vztahu.

Magdaléna Malůšková má na postoj k manželství dříve a dnes následující názor. Dřív byl postoj unifikovanější, dnes už každý přistupuje i k víře i k manželství trošku jinak. Třeba před 50. lety bylo manželství prvním krokem k soužití partnerů a dnes si i věřící lidé žijí „na hromádce“ ještě před manželstvím a podobně. V církvi se ale obecně víc drží a také déle drží svatba a pak vše ostatní. Je to ale hodně různorodé, chci říct víc než dřív. Na rozdíl od nevěřících. Tam je to všem úplně jedno. Klidně mají i pár dětí, než se vezmou. Ale dřív tohle nebylo vůbec společensky myslitelné.

Manželé Pelánovi odpovídají: Když lidé chtěli dříve být spolu, žít spolu, znamenalo to zkrátka manželství. Oproti tomu v dnešní době to spoustu lidí považuje za zbytečný papír.

Tradice ovlivňující svatbu v ČR

ThLic. Jan Houkal se o tradicích vyjadřuje takto: Je zde církevní tradice a církevní disciplína. Tedy přirozený zákon vnímání toho, že ten svazek mezi mužem a ženou je trvalý a z přirozenosti vyplývající, prameny zjevení což je písmo svaté a prvotní tradice, no a pak je tam tradice v těch konkrétních podobách, jak se tak v církevních dějinách ta forma svatby vyvíjela, že má být třeba uzavřena před knězem nebo před služebníkem církve a podobně.

Magdaléna o tradicích ovlivňujících církevní svatbu říká: Já myslím, že české zvyky jsou přejaté buď právě z církevních zvyků a obřadů nebo ještě z dřívější doby pohanství u nás. A vlastně si nedokáži uvědomit, které jsou odkud. Třeba rozbíjení talíře nebo chomout atd. vůbec nemusí v církevní svatbě být. To spíš části obřadu se „asi“ přejímají, např. manželský slib, bílé šaty na znak čistoty…

Předmanželská smlouva

Předmanželská smlouva upravuje společné majetkové poměry manželů po svatbě, jinými slovy, jedná se o smlouvu, která zajišťuje to, že majetek, který si každý ze snoubenců zajistil sám před svatbou, připadne pouze jemu, tedy nestane se po svatbě společným jměním. Uzavřít předmanželskou smlouvu může být vhodné, pokud jeden ze snoubenců, s ohledem na jeho současnou majetkovou pozici, očekává výrazně vyšší příjmy nebo závazky i v budoucnosti. V takovém případě může být vhodné upravit si předpokládané majetkové poměry s předstihem, aby později nedocházelo k neočekávaným konfliktům či k ohrožení rodinného majetku.9)

Pohled křesťanských představených i samotných věřících na předmanželskou smlouvu není příliš pozitivní. Samotné slovo „smlouva“, které pro dnešního člověka znamená dojednání, považují za dohodu dvou stran, kterou lze uzavřít, když oběma vyhovuje, a kterou lze zrušit, když některé straně přestane přinášet výhody. Smlouvou je v právním smyslu i občanský sňatek, proto občanský zákon zná i rozluku manželství. Z toho důvodu se věřící křesťan nespokojuje jen s občanským sňatkem, smlouvou, kde si spočítal, co mu to vynese, ale uzavírá svazek na základě lásky. Předmanželská smlouva pro věřícího křesťana představuje nedůvěru v druhého člověka i v to, co bude v manželství a společném životě manželů následovat v budoucnu. Ve stejném duchu se o předmanželské smlouvě také vyjadřuje Mark Davies, biskup shrewsburské diecéze v článku Prenup law 'would hit marriage' says bishop, který tvrdí, že uzavřením předmanželské smlouvy již očekáváme, neboli předpovídáme rozvod, což odporuje vzájemným manželským slibům.10)

Ohledně předmanželské smlouvy se farář Martin vyjádřil takto: Předmanželskou smlouvu v římskokatolické církvi manželé neuzavírají, protože předmanželská smlouva pojednává o majetku a o tom co se stane, když se manželství rozvede. Ale církevní manželství se uzavírá do konce života, tudíž nějaká předmanželská smlouva je tu zcela zbytečná a nemá smysl.

Magdaléna říká: Já nevím, žádnou nemáme a ani jsme se o ní nebavili. Když počítáš, že s tím člověkem zestárneš, není co řešit. Ne? Já myslím, že obecně se to v církvi také neuskutečňuje. O předmanželské smlouvě přemýšlí manželé Pelánovi tímto způsobem: Pokud to myslím vážně, tak důvěřuji partnerovi a nic takového nepotřebuji. Tudíž pro mě předmanželská smlouva znamená nedůvěru v to, co bude následovat.

ThLic. Jan Houkal říká :pokud by v té předmanželské smlouvě byly dány nějaké podmínky, za kterých ten či ona strana v manželství zůstane, tak to manželství pak nemůže být chápáno jako církevně platné, protože k církevnímu manželství v kostele patří, že ti dva se chtějí vzít bezpodmínečně. Takže pokud ta předmanželská smlouva implikuje nějaké podmínky vzhledem k naplnění těch základních charakteristik manželství, které jsou, jak už jsem řekl, věrnost, nerozlučitelnost, mít spolu děti a chtít manželství jako životní styl, pokud ta podmínka by něco implikovala - ohrožení nebo vyloučení některých z těchto prvků, když nastane něco jiného, tak ta předmanželská smlouva nemá být uzavírána, nemůže být uzavírána anebo pokud je uzavírána, tak nemůže být uzavřeno církevní manželství, protože tam je ta charakteristika bez podmínky do budoucna, to je to podstatné.

Svatby v Brazílii

V roce 1500 vedl portugalský mořeplavec Pedro Cabral výpravu na jih Ameriky. Později byl tento mořeplavec označován jako objevitel Brazílie i když na tomto území žili domorodci už dávno předtím. Docházelo zde hojně ke smíšeným sňatkům mezi indiány, černochy i evropany a proto má velký počet obyvatel Brazílie smíšené kombinace předků, které se projevují i do jejich kulturního dědictví. Římskokatolická církev zde získávala vliv díky osídlení Portugalci a mísila se s náboženskými zvyky původních obyvatel i afrických otroků. V roce 1824 byla v Brazílii vyhlášena náboženská svoboda, ale římské katolictví zůstalo oficiálním náboženstvím. Kvůli velkému politickému vlivu katolické církve nebyl až do roku 1977 v Brazílii povolen rozvod. 15)

Nyní se v Brazílii k římskokatolické církvi hlásí 89 % populace a tudíž je největší zemí s podílem římskokatolického obyvatelstva.16)

Svatby v Brazílii se vyznačují především velkou zásnubní a následně i přímo svatební hostinou. Snoubenci dlouho vybírají svatební hosty, kterých bývá většinou přes dvěstě. Typické jsou pro brazilskou svatbu bílé nebo žluté květy a velmi bohatá výzdoba. Svatba v Brazílii je drahá a okázalá záležitost. Dříve bylo zvykem, že svatbu platili rodiče ze strany nevěsty, jako její věno, to se v těchto dobách objevuje jen výjimečně. Nyní si svatbu platí snoubenci sami a nebo si náklady rozdělí obě rodiny. Dříve bylo rovněž zvykem ohlašovat zásnuby jenom rodině a nejbližším přátelům. To se změnilo na pořádání obrovských oslav, které značí dobrý vkus a noblesu snoubenců a jejich rodin. Před církevním obřadem se koná obřad civilní, protože církev podle zákona nemůže vykonat církevní obřad, pokud nebyl vykonán ten civilní. Snoubenci navštíví úřad kvůli civilnímu sňatku dvakrát. Poprvé jsou ověřeny všechny jejich potřebné doklady a po třiceti dnech jdou na úřad znovu a koná se civilní sňatek.

Samotný svatební obřad má tři části. První částí je ceremonie vstupu, kdy kněz přivítá všechny svatebčany a postupně vcházejí do kostela, popřípadě na svá místa (pokud se svatba koná mimo kostel). Stejně jako v ČR vchází ženich se svou matkou a jako poslední vchází nevěsta, kterou vede otec a předává ji ženichovi. Nevěsta vchází za zvuku hudby. Poté následuje svatební obřad, který se může konat jako součást mše a nebo samostatně. Na konci obřadu manželé a všichni přítomní dostanou požehnání, fotí se a následuje poslední část, kterou je odchod na následné oslavy. 17)

O svatbách v Brazílii jsme se nejvíce dozvěděli od naší respondentky Lizandry. Ta nám řekla, že svatby začínají velkou zásnubní hostinou, kdy budoucí ženich a nevěsta pozvou všechny své příbuzné, kamarády a známé. Je to tedy velká událost a oproti České republice probíhá velká oslava. Po zásnubách začnou připravovat svatbu, hledají vhodné jídlo a dekorace a taky si vybírají kostel, ve kterém svatbu budou mít, což u nás není tak jednoduché. Svatby se můžou konat i mimo kostel a často se konají v zahradách nebo na plážích. Ve svatební den, jak říká naše respondentka je zvyk, že až do obřadu nesmí ženich vidět nevěstu a každý se na svatbu připravuje odděleně. Některé kostely mají i místnosti, ve kterých se ženich a nevěsta mohou připravovat přímo na místě. Stejně jako u nás si i v Brazílii ženich s nevěstou vybírají své svědky. Další rozdíl je v tom, že prstýnky při obřadu drží malé děti, většinou členové rodiny. Před obřadem se ženich a svatebčané setkávají před kostelem a jdou společně dovnitř. Ženicha stejně jako u nás vede matka. Ženich nevěstu ve svatební den poprvé vidí, až když jí otec vede k oltáři. Poté, co kněz provede kázání, přicházejí na řadu sliby a prstýnky. Obřad probíhá skoro stejně jako u nás, manželé dostanou požehnání a dají si první manželské políbení. Po tomto obřadu se koná velká oslava, kde všichni gratulují ženichovi a nevěstě a poté jedí dort, sladkosti a nějaké slané chuťovky. Protože svatby se v Brazílii konají spíše večer a oslava je tudíž už skoro v noci, nedávají se na této oslavě hlavní chody nebo velká jídla, ale pouze drobná občerstvení. V průběhu těchto oslav pak novomanželé odjíždějí na své líbánky.

Náš další respondent z Brazílie Bruno nám co se týče svatebního obřadu, řekl informace stejné jako Lizandra a více mluvil spíše o následných oslavách. Všichni svatebčané i novomanželé protančí skoro celou noc a taneční parket bývá vždy plný, že do sebe lidé narážejí. To ovšem nikomu nevadí, protože se všichni radují z novomanželů. Ke konci oslavy se jí typický svatební dezert zvaný „Well Maried“, který symbolizuje spojení mezi ženichem a nevěstou. Bruno se také zmínil o zvyku rozdávání „Hawaiian“ ženám (typická obuv - žabky). Na oslavách nehraje jen jeden druh hudby, ale hrají všechno od pop music až po Sambu. Na oslavách se také rozdává bižuterie a veselé barevné doplňky. Jako poslední informaci Bruno dodal, že jako svědkové ženichovi a nevěstě jdou jejich kmotři. Úplně na závěr Bruno dodal protože Brazílie je hodně velká, věřím, že tradice se můžou lišit, kraj od kraje.

Poslední brazilský respondent Wollace nám sdělil, že křesťané v Brazílii uzavírají manželství maximálně po 3 letech vztahu, ne později. Muž požádá ženu o ruku většinou při nějaké speciální nebo slavnostní příležitosti. Může to být nějaká romantická večeře, video nebo překvapení na veřejnosti. Zasnoubení trvá tři až pět měsíců, poté už se koná svatba. Před svatbou se snoubenci účastní předsvatebních kurzů, kde se učí o vztazích, o tom jak hospodařit s penězi, jak spolu žít a také o tom, jak organizovat posvatební oslavu, jak vytvořit seznam hostů a tak dále. Krátce před svatbou přátelé snoubenců pořádají takzvaný „bridal shower“ to znamená že snoubence zahrnou dárky jako je nádobí, vybavení domácnosti, koberce a další. Wollace nám řekl rozdílnou informaci než předchozí respondenti a to o jídle. Řekl totiž, že na oslavě se servírují nejen sladkosti a drobné občerstvení, ale že mají i hlavní jídlo, kde se podává většinou kuřecí maso a rýže nebo salát. O svatebním obřadu Wollace řekl stejné informace jako Lizandra. Po obřadu následuje oslava, kde se první podává jídlo a poté se všichni fotí se ženichem a nevěstou. V průběhu oslavy se pak novomanželé odebírají na líbánky.

Závěr

V této práci jsme si kladli za cíl odpovědět na již zpočátku stanovené výzkumné otázky.

Jak funguje manželství v římskokatolické církvi?

Funkce manželství v římskokatolické církvi je dána již původním významem slova manželství, jedná se o trvalý svazek muže a ženy za účelem společného soužití a plození potomků. Hlavní funkcí manželství je splynout v jednoho, navzájem se podporovat a chovat se podle Božího přání. Pro plnohodnost křesťanského manželství je třeba po svatbě plodit děti a vychovávat je ve víře (někteří manželé musí přijmout skutečnost, že vlastní děťátko mít nemohou a pak se otevírá prostor k adopci, nebo k pěstounské péči).

  • Jaký byl postoj k manželství dříve a jaký je dnes?

Postoj k manželství se z pohledu křesťanů příliš nezměnil, je dána určitá křesťanská podstata manželství, která je stabilní a udává, za jakých podmínek je manželství platné. Do 10. století byl v církvi uplatňován názor na jedinečnost manželství, kdy církev odmítala druhé manželství, například z důvodu ovdovění. Ve středověku platilo, že nejprve přijde svatba a potom možná láska. Některé manželství bylo předem dohodnuté a tudíž do něj některý ze snoubenců nemusel vstoupit dobrovolně, avšak to celkově není v souladu s tím, jak by mělo manželství fungovat. Mělo by být dobrovolné a uzavřené s láskou. V dřívějších dobách platilo pravidlo, že muž, který byl zralý k manželství, měl dobré místo ve společnosti, vhodné zajištění a celkové postavení. Manželovi před svatbou bylo zhruba 30 let, zatímco manželka se vdávala již po dosažení plnoletosti. Ideální věkový rozestup manželů byl 10 let. Rozdíl můžeme nalézt také v předmanželském soužití, kdy v dnešní době již před svatbou žijí snoubenci „na hromádce“, což bylo dříve nemyslitelné. Možná i z toho plyne fakt, že v této době je také podstatně nižší počet uzavíraných sňatků.

  • Jaké jsou tradice ovlivňující církevní svatbu?

Uzavření manželství obvykle předchází tradiční zvyky, které svatbu ovlivňují. Prvním z tradičních kroků jsou zásnuby, které se často odehrávají na speciálním místě, či při speciální příležitosti. Zvykem je, že se manželství uzavře maximálně do roka od zasnoubení. Před svatbou snoubenci dochází za farářem v rámci přípravy na manželství. Poté přichází na řadu zpověď snoubenců, aby se mohli účastnit eucharistie a přijímat podobojí. To platí v případě, kdy jsou oba snoubenci pokřtěni. Pokud jeden ze snoubenců pokřtěn není, eucharistie se vynechává a obřad se nekoná během mše. Mezi určité tradice můžeme řadit i rozbíjení talířů nebo chomout, avšak ty se na svatbě vyskytovat nemusí. Na druhou stranu tradice, které se obvykle dodržují, jsou například manželský slib a bílé šaty, jakožto znak čistoty.

  • Jaký je pohled budoucích manželů v římskokatolické církvi na předmanželskou smlouvu?

Budoucí manželé i každý, kdo se hlásí k římskokatolické církvi, považuje předmanželskou smlouvu za nepotřebnou a bezvýznamnou. Jelikož v předmanželské smlouvě jsou často udány podmínky, za kterých manželé ve svazku setrvají, je porušen základní předpoklad manželství - bezpodmínečnost. Dalším důvodem, proč křesťané neuzavírají předmanželskou smlouvu, je fakt, že církevní manželství se uzavírá až do konce života, tudíž nemá smysl řešit co se stane, když se manželé rozvedou.

  • Jaký je rozdíl mezi svatebním obřadem v ČR a Brazílii?

Svatební obřad věřících v ČR a Brazílii má několik srovnatelných částí, například zvyk, že si ženich i nevěsta vybírají své svědky, nebo také to, že ženicha vede k oltáři matka a nevěstu otec. Oproti ČR se v Brazílii konají velké zásnubní hostiny, na které ženich s nevěstou zvou všechny své kamarády, příbuzné i známé. Samotný obřad pak probíhá stejně jako u nás, říkají se sliby, vyměňují prstýnky, dostanou požehnání a dají si první manželské políbení. Po obřadu následují v ČR i Brazílii gratulace novomanželům a poté se odjíždí na hostinu. Hostina se nese v odlišném duchu, v některých oblastech Brazílie se na hostině podává pouze drobné občerstvení, jinde zase plnohodnotné hlavní jídlo, jako je tomu i u nás v ČR. Odlišnosti najdeme také v podávaném dezertu, zatímco v ČR je obvykle jakýkoliv dort, v Brazílii se podává typicky svatební dezert zvaný „Well Married“ symbolizující spojení mezi ženichem a nevěstou. Na brazilských posvatebních oslavách je běžné rozdávání bižuterie a veselých barevných doplňků. Poněkud netradičním zakončením svatebního dne křesťanů v Brazílii je odjezd na svatební cestu v průběhu oslav.

Seznam literatury

  • JANČÍKOVÁ, Eva. Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012. ISBN 978-80-7425-143-6.
  • KASPER, Walter. Teologie křesťanského manželství. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997. ISBN 80-85959-28-3.
  • NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-238-5.
  • OPATRNÝ, Aleš. Příprava na manželství. Pastorační středisko Praha, 1. vydání orginálu: 1994
  • SIMAJCHL, Ladislav. Láska pod lupou: příprava na manželství. 3. vyd. Přímětice-Bítov: A.M.I.M.S., 2005. ISBN 80-239-9719-X.
  • SLUKOVÁ, Andrea. Svatba: průvodce pro začátečníky i pokročilé. Praha: Grada, 2001. ISBN 80-247-9064-5.
  • SZABO, Miloš. Manželství: to je také slib úcty, lásky, věrnosti, (aneb, Proč by to třeba nešlo změnit). Brno: Cesta, 2014. ISBN 978-80-7295-179-6.

Přílohy

Rozhovor s panem farářem ThLic. Janem Houkalem, Th.D

Kristýna Mikulenková: Můžete začít

ThLic. Jan Houkal, TH.D:

Jaká je funkce manželství? No, tak už z etymologie slova man želství je doslova vlastně muž ženství, protože man v nějakým společným staroslovanským základě v souvislosti i s germánským man znamená muž, tak je to nějaký trvalý svazek muže a ženy za účelem zplození dětí a společného života, svazek, který má charakteristiky jedinečnosti, to znamená, že to je mono manželství, jeden muž a jedna žena v nerozlučitelnosti, mít spolu děti tedy tvořit rodinu a jít společně životem. Tak to je asi k funkci manželství.

Tradice ovlivňující církevní svatbu? Tak zásady jsou tu tři. První věc, to co vnímáme jako přirozený zákon, že muž přirozeně tíhne k ženě a žena k muži a přirozeně by tento svazek měl být nerozlučitelný a trvalý, vedle toho, co aspoň křesťanská reflexe vnímá jako přirozené. Proto uznává manželství necírkevní třeba mezi dvěma pokřtěnými jako přirozeně platná. Pochopitelně jsou to pak vlastní křesťanské prameny, jako je Písmo svaté Starého a Nového zákona, zejména Nového zákona. A potom církevní tradice a církevní disciplína, tak to je ten třetí pramen. Tedy přirozený zákon vnímání toho, že ten svazek mezi mužem a ženou je trvalý a z přirozenosti vyplývající, prameny zjevení což je písmo svaté a prvotní tradice, no a pak je tam tradice v těch konkrétních podobách, jak se tak v církevních dějinách ta forma svatby vyvíjela, že má být třeba uzavřena před knězem nebo před služebníkem církve a podobně.

Jak bylo na manželství pohlíženo dříve a jak dnes? Tak z křesťanského pohledu na podstatu manželství se pohlíží pořád stejně (smích) pochopitelně s tím, že se třeba mnohem více vnímá i ta složitost životních situací, nicméně to na té podstatě nic nemění. Může to měnit na tom posouzení, jestli člověk uzavřel manželství platně anebo neuzavřel to manželství platně.

Jaký je názor církve na předmanželskou smlouvu? (smích) No asi spíš indiferentní. V zásadě předmanželská smlouva vlastně není indiferentní, to není pravda, pokud by v té předmanželské smlouvě byly dány nějaké podmínky, za kterých ten či ona strana v manželství zůstane, tak to manželství pak nemůže být chápáno jako církevně platné, protože k církevnímu manželství v kostele patří, že ti dva se chtějí vzít bezpodmínečně. Takže pokud ta předmanželská smlouva implikuje nějaké podmínky vzhledem k naplnění těch základních charakteristik manželství, které jsou, jak už jsem řekl, věrnost, nerozlučitelnost, mít spolu děti a chtít manželství jako životní styl, pokud ta podmínka by něco implikovala - ohrožení nebo vyloučení některých z těchto prvků, když nastane něco jiného, tak ta předmanželská smlouva nemá být uzavírána, nemůže být uzavírána anebo pokud je uzavírána, tak nemůže být uzavřeno církevní manželství, protože tam je ta charakteristika bez podmínky do budoucna, to je to podstatné.

Jak byste popsal svatbu? Tak aspoň v katolické církvi té svatbě musí předcházet nějaká příprava, byť ta není ještě tou samotnou součástí svatby. V té přípravě se rozeberou právě ty podstatné prvky, jak jsem už znovu říkal, ty čtyři charakteristiky, troška možná z psychologie, troška možná z těch etických různých rozměrů týkajících se manželství. Ta příprava v zásadě se dělá buď s oddávajícím knězem, nebo jsou na to předmanželské kurzy, kurzy předmanželské přípravy a trvá to od několika týdnů až po několik měsíců, záleží na frekvenci. Vlastní svatební obřad se buď může v katolické církvi konat ve mši svaté, nebo mimo mši svatou, a ten obřad strukturu má v zásadě stejnou. Nejprve je nějaká bohoslužba slova, kdy se čte z písma svatého, kněz káže a pak následuje vlastní uzavření manželství, které se skládá z těch podstatných otázek na manžele, kdy oni odpovídají svým „Ano“, a to, že chtějí zachovat ty čtyři prvky, věrnost, nerozlučitelnost, když jsou dostatečně mladí tak děti a manželství jako životní styl, a že to myslí upřímně, ten svůj slib. Tak po těchto otázkách si dají manželský slib „Já, Pepíček, odevzdávám se tobě, Maruško, a přijímám tě za manželku. Slibuji ti, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré a zlé až do smrti, k tomu ať mi pomáhá Bůh“. Po tomto slibu je požehnání a odevzdání svatebních prstenů, modlitba za manžele, a pak buď pokračuje mše svatá, nebo ne. K svatbě také pochopitelně u nás je to tak, že svatba má i občansko-právní důsledky, že jedna ta církevní, nebo na úřadě, tak také patří samozřejmě to podepsání formalit, svatebních matrik a svatebního protokolu státního. Je tam dvojí vlastně formální linie církevně, církevně právní a občansko-právní, vzhledem k tomu, že když je to svatba u nás první v kostele, tak má to i ty občansko-právní důsledky, někdy to jde také, že uzavřou na úřadě nejdřív svatbu, a pak třeba po letech spolu teprve v kostele.

Na jakých místech po České republice jste byl na svatbě? (smích) Jak se tyto svatby odlišovaly? Tak vzhledem k tomu, že jsem byl na mnoha místech, už jsem knězem celkem dlouho, ale vzhledem k tomu, že většinou, když jsem někde byl, tak jsem je oddával sám, tak se příliš nelišily, protože tam hodně záleží na tom knězi, co do rituálu. On ten rituál svatební v katolické církvi se v zásadě lišit nemůže, protože v katolické církvi liturgické knihy jsou jasně dané a ty obřady jsou závazné, můžou se lišit v různých nuancích, můžou se lišit v různém použití toho, jakou formu toho svatebního slibu, ale ta struktura je vždycky stejná. Samozřejmě to, co se může lišit, jsou zvyky a pojetí těch vlastních svatebčanů, jestli to pojmou velice skromně, nebo jestli to pojmou velkolepě, ale příliš se rituál neliší a mohou se lišit doprovodné zvyky, jestli je to ve velkoměstě, v civilu nebo v krojích na jižní Moravě a podobně.

Kristýna Mikulenková: Ještě jsem se teda chtěla zeptat na jednu otázku, jestli právě dříve se uzavíralo víc těch manželství než třeba teď a to teda asi určitě, ale jako…

ThLic. Jan Houkal, TH.D: Uzavíralo se určitě víc manželství, to sami dobře víte ze statistik. Jednak je v naší zemi obrovské číslo rozvodovosti, přibližně hrubě polovina manželství se rozvádí, ale přitom jenom polovina reálných svazků dojde toho vyvrcholení v manželství, takže svateb je samozřejmě méně. Nicméně zase ti, co už ji opravdu v kostele chtějí, tak často buď jeden, nebo oba mají nějaké předporozumění, že chtějí tedy ty základní prvky dodržet, že to chtějí vzít vážně, že zároveň, a to je důležité, chtějí i tu Boží pomoc. Že ta svátost manželství není jenom i ten slib, je závažnější, nejenom, že to je před pánem Bohem v kostele, ale, a to je podstata té svátosti, jedné ze sedmi svátostí, že tam je Boží pomoc, právě ta Boží síla to dodržet - ten slib.

Filip Hlaváček: Já bych se chtěl ještě zeptat, jak se pak církev dívá třeba na rozvod. Já znám i případ, že byl rozvod, a pak to přímo bylo nějak anulováno i dokonce u papeže.

ThLic. Jan Houkal, TH.D: Tak, v zásadě manželství uzavřené jako svátostné, to znamená mezi dvěma pokřtěnými, kde zazní to, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj, je v katolické církvi chápáno jako nerozlučitelné z Božího práva. Manželství přirozené, to znamená třeba manželství mezi dvěma nepokřtěnými, je chápáno jako nerozlučitelné podle práva přirozeného, tedy manželství je chápáno jako nerozlučitelné, nicméně existují už v biblické tradici výjimky vzhledem k tomu přirozenému manželství, například když jeden z manželů uvěří a ten druhý nechce zůstat s ním kvůli víře, tak opravdu se může s tou první manželkou rozvést a vzít si jinou křesťanskou. To je takzvané privilegium Paulinum, Pavlovské privilegium, které je v listě apoštola Pavla v Listu Korintským v sedmé kapitole zakotvené. V manželství svátostném, tedy mezi dvěma pokřtěnými, je vždycky nerozlučitelné. Ovšem, a to je právě to, že dnešní doba vnímá citlivěji tu upřímnost a psychologii a všechno, takové manželství může být zpětně shledáno, že od začátku bylo neplatné, a v tu chvíli se to postoupí církevnímu soudu k přezkoumání. Tam buď soud dospěje k závěru, že bylo platné a pořád trvá jeho nerozlučitelnost, i když se krásně občansky rozvedli a vzali si někoho jiného,a nebo zjistí, že skutečně z nějakého důvodu bylo neplatné, například, že někdo třeba podvedl ženu, zapřel nějakou důležitou vlastnost, že to nemyslel upřímně, nebo že není schopen přijmout manželská práva a manželské povinnosti. Tak to je ta anulace manželství, kdy je prohlášeno manželství, které bylo neplatné. Tedy první možnost rozvodu toho přirozeného manželství kvůli víře, to je to privilegium Paulinum, druhá možnost rozvodu legitimního před církví, rozpadu manželství je ta neplatnost z různých důvodů. Někdy je ta neplatnost samo sebou, když třeba pokřtěný uzavře manželství mimo kostel, tak je vnímáno jako neplatné, no a třetí možnost je to, zase se týká jedině nesvátostného manželství, kdy to manželství dvou nepokřtěných může být papežským privilegiem, mocí rozvazovat, to se jmenuje privilegium Petrinum, uznáno za rozvedené. Tedy svátostné manželství, je-li platné, je vždycky nerozlučitelné. Za určitých okolností mohou být rozlučitelná přirozená manželství buď na základě Pavlovského či Petrovského takzvaného, to je právní termín, privilegia, to vzniklo kdysi.

Kristýna Mikulenková: Tak to bude asi všechno, děkujeme za rozhovor.

ThLic. Jan Houkal, TH.D: No, tak jsem vám snad pomohl.

Filip Hlaváček: Děkujeme a na shledanou.

Rozvodovost v České rebublice a Brazílii

Stejně jako manželství, tak i rozvody jsou součástí společnosti. V naší práci je zmíněn rozvod především v souvislosti s předmanželskou smlouvou, kterou ovšem církev neuznává. Také se o něm zmiňuje pan farář ThLic. Jan Houkal, Th.D., který se vyjadřuje k velké míře rozvodovosti v ČR, ale také popisuje výjimky, kterými jde tento posvátný svazek rozdělit. Pro srovnání rozvodovostí jednotlivých zemí byla použita metoda hrubé míry rozvodovosti, která vyjadřuje počet rozvodů na 1 000 obyvatel.

Česká republika patří ke státům s vyšší rozvodovostí. Důvody můžou být různé, obecně se nejčastěji uvádí rozdílnost povah a názorů, ale může se také jednat o alkoholismus, nevěru či domácí násilí. V roce 2009 byla hrubá míra rozvodovosti 2,8. V letech 2010 až 2012 klesla až na 2,5, i když v roce 2013 opět stoupla na hodnotu 2,7, tak si udržela klesající trend, kdy v roce 2015 se dostala na hodnotu 2,5.18)

Oproti tomu v Brazílii, statistiky ukazovaly nízkou rozvodovost. V roce 2009 byla hrubá míra rozvodovosti jen 1,4. Bylo to dáno tím, že rozvody byly povolené v Brazílii až od roku 1977. Zlom ovšem přišel během následujících let, kdy v roce 2010 z hodnoty 1,8 stoupla v roce 2011 na hodnotu 2,6. Tento raketový skok byl zapříčiněn schválením zákona, který značně zjednodušil rozvodová řízení, zvláště pokud šlo o manžele bez dětí a větších majetků. Od roku 2011 se hodnoty drží mezi 2,4 a 2,6.19)

Je zajímavé si všimnout velkého rozdílu hodnot v roce 2009 v ČR a Brazílii. Poté jedna změna zákona způsobí velký nárůst rozvodů v jedné z nejkatoličtějších zemí světa. Zatímco v České republice se nepředpokládá nějaká větší změna v rozvodovosti, tak prognózy v Brazílii nejsou zcela jednoznačné. Na jednu stranu může přibývat sňatků z důvodu snadnějšího rozvodu v budoucnu, tak na druhou stranu může sňatků ubývat, kvůli tomu, že budoucí manželé častěji uvidí své příbuzné, přátele a kolegy se rozvádět.20)




Počet shlédnutí: 219

1)
OPATRNÝ, Aleš. Příprava na manželství. Pastorační středisko Praha, 1. vydání originálu: 1994
2)
SZABO, Miloš. Manželství: to je také slib úcty, lásky, věrnosti, (aneb, Proč by to třeba nešlo změnit). Cesta, 2014
3)
MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Blok, 2006
4)
FIALOVÁ, Ludmila. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Sociologické nakladatelství, 2000
5)
KASPER, Walter. Teologie křesťanského manželství. Současná světová teologie, 1997
6)
JANČÍKOVÁ, Eva. Historie svateb – od nejstarších dob po současnost. Epocha, 2012
7)
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře. Vyšehrad, 2012
8)
SANTIAGO, Felipe. Svadobné tradície Brazílie. [online] Epoch Times, 2009 [citováno 30. 3. 2016] Dostupný z WWW:http://www.epochtimes.cz/2009082110767/Svadobne-tradicie-Brazilie.html
9)
KOKAISL, Petr. Geografie náboženství. Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta, 2015, s. 119
10)
World: The Rise of Catholicism in Africa and de-Christianization of Europe. [online] DICI , 2012 [citováno 20. 4. 2016] Dostupný z WWW:http://www.dici.org/en/news/world-the-rise-of-catholicism-in-africa-and-de-christianization-of-europe/
11)
Svátosti. [online] Farnost polička, 2013 [citováno 17. 4. 2014] Dostupný z http://www.farnostpolicka.cz/svatosti.html
12)
SLUKOVÁ, Andrea. Svatba: průvodce pro začátečníky i pokročilé. Grada Publishing Praha, 2001
13)
Kodex kanonického práva. Zvon, 1994
14)
SZABO, Miloš. Pojem a chápání nerozlučitelnosti manželství v západním a východním křesťanství. [online] Teologiecké texty, 2014 [citováno 19. 6. 2016] Dostupný z WWW:http://www.teologicketexty.cz/casopis/2014-1/Pojem-a-chapani-nerozlucitelnosti-manzelstvi-v-zapadnim-a-vychodnim-krestanstvi.html
15)
Historie Brazílie. [online] brazílie-informace.cz, 2015 [citováno 19. 6. 2016] Dostupný z http://www.brazilie-informace.cz/historie.html
16)
JEFFERSON, Alphine W. Brazilian americans. [online] Countires and Their Cultures, 2016 [citováno 18. 6. 2016] Dostupný z http://www.everyculture.com/multi/A-Br/Brazilian-Americans.html
17)
SANTIAGO, Felipe. Svadobné tradície Brazílie. [online] Epoch Times, 2009 [citováno 17. 6. 2016] Dostupný z WWW:http://www.epochtimes.cz/2009082110767/Svadobne-tradicie-Brazilie.html
18)
Česká republika od roku 1989 v číslech. [online] ČSÚ, 2016 [citováno 6. 9. 2016] Dostupný z WWW:https://www.czso.cz/csu/czso/ceska-republika-od-roku-1989-v-cislech-vy42dggohg
19)
Estatísticas do Registro Civil 2012. [online] IBGE, 2013 [citováno 6. 9. 2016] Dostupný z WWW:http://www.ibge.gov.br/home/presidencia/noticias/imprensa/ppts/0000001586431219201343361992738.pdf
20)
SIMON, Josh. Brazil Divorce Rate Jumps 46%. [online] Divorce Magazine, 2012 [citováno 6. 9. 2016] Dostupný z WWW:http://www.divorcemag.com/articles/brazil-divorce-rate-jumps-46
ls2016/rimskokatolicka_cirkev1.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (01:32) (upraveno mimo DokuWiki)