Rusíni na Ukrajině

Tereza Mrvíková, Olena Povkhanych, Lucie Treichelová, 2016.

Obrázek č. 1: Rusíni ¹⁾

Zakarpatská oblast neboli Podkarpatská Rus o rozloze 12 777 km2 zaujímá nejzápadnější oblast celé Ukrajiny. Převážnou většinu obyvatel v této oblasti, tj. 80 %, tvoří Ukrajinci, dále Maďaři 12,1 % a mezi významnou etnickou menšinu zde patří Rusíni, kterých se na území Zakarpatska nachází okolo 27 %. ²⁾ Oficiálními jazyky jsou ukrajinština, slovenština a rusínština. Rusíni jsou etnikem, které najdeme ve výše zmiňované Zakarpatské oblasti Ukrajiny, na severovýchodě Slovenska, jihozápadě Polska a v Rumunsku u hranic s Ukrajinou. Mají svoji řeč, tradice, zvyky, kroj. Nejednou se snažili o autonomii, ale zatím tyto pokusy byly neúspěšné. K rusínské národnosti na Ukrajině se hlásí 10 000 obyvatel ³⁾, ale spoustu Rusínů nemá vytvořené tak silné etnické vědomí, aby se k této minoritě přihlásili. Odhadované počty Rusínů mohou být tedy mnohem vyšší.

Tabulka č. 1: Počty Rusínů ⁴⁾

Tato práce si klade za cíl přiblížit právě ono etnické vědomí Rusínů na Ukrajině a charakterizovat Rusíny jako minoritu. K tomuto cíli poslouží připravené výzkumné otázky a podotázky:

Čím se vyznačuje etnické uvědomění Rusínů na Ukrajině?

• Jakým způsobem je udržovaná rusínská kultura?
• Jak jsou Rusíni vnímáni samotnými Ukrajinci (ukrajinskou majoritou)?
• Jak jsou Rusíni na Ukrajině vnímáni Rusíny na Slovensku?

Dějinami Rusínů jako etnika se zabývá Ivan Pop ve své monografii Malé dejiny Rusínov ⁵⁾. Přibližuje nám historii tohoto etnika, které se nejednou snažilo o samostatnost, ale bohužel ani jednou neuspělo. Ale během své existence bylo součástí mnoha dalších státních útvarů.

Kniha Národ odnikud ⁶⁾ nám přibližuje nejenom historii Rusínů, ale také jejich kulturu, náboženství, národní identitu, seznamuje se slavnými osobnostmi, které jsou rusínského původu. Zároveň je tato kniha ilustrovaným průvodcem, a tak zde můžeme najít nejen fotky krásné karpatské krajiny, ale také tradičního obydlí Rusínů, jejich kroje a podobně.

Cesta do Haliče ⁷⁾ se snaží poukázat na kulturu a způsob života Rusínů. Tato kniha je napsaná Petrem Kaletou, jež odkazuje na bádání Františka Řehoře, který určitou část svého života pobýval mezi haličskými Rusíny, kde nasbíral hodně národopisného materiálu.

Ve svém výzkumu se Marčuk N. a Marčuk V. ⁸⁾ zabývají etnickými odlišnostmi Rusínů v Zakarpatské oblasti. Výzkum mimo jiné pojednává i o historickém vývoji rusínské identity, kdy Rusíni aniž by měnili své území, patřili do různých státních útvarů. Autoři se domnívají, že právě toto může být důvodem, proč se Rusíni jistým způsobem vyčleňují. Za hlavní prvky rusínské identity tak považuji hlavně jazyk, tradice, náboženství. A právě ono historické povědomí, které vytvořilo rusínskou kulturu a smysl pro společnou identitu.

Článek pod názvem Quality and structure of education of Slovak population in relation with ethnic differentiation ⁹⁾ se snaží upozornit na neobyčejnou pestrost vzdělanostní struktury populace na Slovensku. Předmětem výzkumu v oblasti vzdělání se staly také etnické menšiny: maďarská, rusínská, ukrajinská, rumunská, německá a česká. Výsledky z roku 1980 ukázaly, že nejvyšší úroveň vzdělání byla zaznamenána u příslušníků české menšiny. Druhá nejvyšší úroveň vzdělání byla hlášena u členů ukrajinské a rusínské menšiny ( 8,20 % - vysokoškolské vzdělání). Odborná škola bez diplomu jako nejvyšší dosažené vzdělání byla zaznamenána nejvíce u Slováků s 25,89 % a nejméně naopak u Ukrajinců a Rusínů s 16, 17 %. Odborného vzdělání s diplomem dosáhla nejvíce německá menšina, žijící na území Slovenska s 5,58 %, ukrajinská a rusínská menšina dosáhla pouhých 1,59 %. Střední školu jako nejvyšší dosažené vzdělání vystudovalo nejvíce příslušníků z řad české (28,65 %) a ukrajinské a rusínské (28,59 %) minority. Nejvyšší počet vysokoškolsky vzdělaných členů ze všech etnických skupin měli Češi 17, 68 % a ukrajinské a rusínské obyvatelstvo dosáhlo 2. nejvyšší počtu vysokoškolských titulů (13,31 %).

Článek Process and practice: groupness, ethnicity, and habitus in Carpathian Rus ¹⁰⁾ autorů Wimmera a Brubakera poukazuje s využitím Jenkinsonova a Bentleyho výzkumu založeném na teorii etnicity na úlohu, kterou hrají sociálně – emoční zkušeností a praktické problémy v životě Karpatských Rusínů. Snaží se přiblížit nejen samotný život této etnické skupiny, ale také jejich mobilizaci. Terénní výzkum prováděný během osmi měsíců v 10 různých městech, vesnicích a regionech Slovenska a Zakarpatské oblasti Ukrajiny pomohl získat pomocí rozhovorů a pozorování další cenné informace o životě Rusínů. Karpatští Rusíni žijí v oblasti, kde se státní hranice velmi často měnily a kde právě náboženství a politická hnutí napomohly k asimilaci obyvatel do nových či větších skupin. Rusíni velmi často popisují etnicitu jako instrumentální teoretici. Etnicita podle nich byla vytvořena jako něco, co vzniklo především jako výsledek bojů o území a politické moci. Přesto však, dávají najevo hluboké citové pouto ke svému jazyku, území a náboženské víře.

Region Zakarpatsko ¹¹⁾ na jihozápadě Ukrajiny je charakterizován jako oblast velké jazykové rozmanitosti. Můžeme se zde setkat s několika etnickými skupinami mluvící svými rodnými jazyky. Slovanské národy žijící na tomto území a jejich jazyky jsou různě zařazovány mezi dialekty ukrajinštiny nebo odkazují na dlouholetou vazbu jiného slovanského jazyka tj. rusínského. Tento článek se soustředí na způsoby, jakými různé jazykové ideologie zprostředkovávají používání jazyků a jak je jejich samotné použití vnímáno občany Zakarpatska. Autor nejdříve popisuje pojímání jazyka a etnicity jako jednu z hlavních ideologických pozic, ve které jsou slučovány politické směry k samotné klasifikaci jazyků v Zakarpatsku. Mimo jiné také popisuje řadu místních jazykových ideologií. Zamýšlí se nad tím, jak tyto ideologie mohou ovlivňovat výklad každodenního používání jazyka mezi členy určité skupiny.

Pro zkoumání naší vybrané minority bylo zapotřebí použít obecný přístup neboli metodologii. Do metodologie se dají zařadit speciální výzkumné metody. Při vědecké práci lze pro získávání dat a informací využít dvou základních metod sběru dat. Pro první, metodu kvantitativní, je naprosto typické to, že se zabývá údaji, které se následně dají vyjádřit čísly. Je vhodná pro získání informací od velkého množství respondentů. Zaměřuje se tedy na objem dat. Výhody této metody spočívají hlavně v její rychlosti, co se sběru dat týče. Ne vždy se z ní ale dá vytěžit to nejpodstatnější. Proto je její nevýhodou především to, že nejde do hloubky samotného výzkumu, nepřináší detaily a často je shromažďováno většího množství dat, než je potřeba. Dochází tak k nepřehlednosti a nedostatečnému prozkoumání zvoleného tématu práce. Navíc se při jejím použití nedají zpětně položit dodatečné otázky. Nejčastěji lze informace zachytit pomocí statistických metod jako je například dotazník, graf či anketa.

Druhá metoda, kvalitativní je oproti první vhodná zejména pro výzkum, jehož cílem je získat co nejdetailnější informace o zkoumaném tématu. Metoda se dá poznat například tím, že se na ni ptáme otázkami typu „Jak?“ nebo „Proč?“ a spočívá v tom, že umožňuje zkoumat téma do hloubky. Díky tomu lze téma dobře pochopit. Zaměřuje se na malý počet respondentů. Nevýhodou je však značná časová náročnost oproti metodě kvantitativní. Také je kvůli omezenému množství respondentů obtížné obdržené informace zobecnit a zpracovat je do grafů nebo tabulek. Informace se nejčastěji získávají například dotazováním, rozhovorem (polostrukturovaný, …), pozorováním a dalším.

Pro tuto práci bylo využito kvalitativních metod s oporou kvantitativních dat ze sekundárních zdrojů. V teoretické části práce byla využita kvantitativní data ze sekundárních zdrojů. Ve druhé části práce, která je tvořena praktickou částí, bylo využíváno především kvalitativních metod. Ve zmiňované praktické části však byla zvolena i metoda kvantitativní a to polostandardizovaný dotazník. Dotazník byl následně vyhodnocen kvalitativně. Tato metoda spočívá v rozeslání dotazníků respondentům prostřednictvím elektronické pošty a v následném vyhodnocení získání potřebných dat. Respondenti mohli v takovém dotazníku volně odpovídat na předem vymyšlené otázky. Výhodou takového dotazníku je, že se dají použít jak otevřené otázky, tak i ty otázky s volitelnými pevně stanovenými odpověďmi. Nicméně nevýhodou je, že se otázky nedají průběžně přizpůsobit odpovědím respondenta a můžeme tak přijít o další zajímavé informace.

V práci jsou pro výzkum rusínské minority použity tři úhly pohledu. Otázky v dotaznících byly jednotlivě přizpůsobeny tak, aby mohly být zaslány třem základním okruhům lidí: 1. Pohled příslušníka dané minority - Rusín žijící na Ukrajině; 2. Pohled příslušníka majoritní společnosti – Ukrajinec a 3. Námi zvolený – Rusín žijící na území Slovenska.

Rusíni jsou jedním z mnoha evropských národů nebo národností bez vlastního státu. Za předky Rusínů jsou považovány slovanské národy, které v malých skupinách pronikaly do údolí Karpatských hor během 5. - 9. století. Výrazným způsobem do dějin Slovanů střední Evropy zasáhly iránské kmeny Bílých Chorvatů, kteří si podmanili slovanské kmeny a vytvořili stát Bílé Chorvatsko. Koncem 9. století však etnonimum Bílých Chorvatů zaniká a objevuje se nový kočovný národ zvaný Maďaři. Středověk pro Rusíny znamenal uvržení do tzv.,, věčného poddanství“. Dříve svobodné skupiny rusínského obyvatelstva jsou začátkem 13. století nivelizovány v jednu poddanskou vrstvu. Vpád Turků do střední Evropy v 16. století zasáhl nejen samotný život Rusínů, ale způsobil také krizi církve. Rusínská pravoslavná církev byla nucena spojit se s církví katolickou. V důsledku spojení vznikla tzv. unijní církev, papežem později uznána jako církev řeckokatolická.

První národní rusínské obrození v 19. století vzniklo v důsledku revoluce 1848 – 1849, jež zrušila poddanský systém. Byl vypracován první politický program Rusínů, jež měl za cíl vytvořit samostatný stát. Spolupráce s vídeňským císařským dvorem umožnila s povolením císaře vytvořit tzv. Rusínský okruh, v jehož rámci měli Rusíni kulturní autonomii a poprvé byli uznáni jako svébytný národ.

Po rozpadu Rakousko – Uherska bylo území obývané Rusíny rozděleno mezi několik států: Československo, Polsko a Rumunsko. Podkarpatská Rus byla vyčleněna jako autonomní území ČSR. V meziválečném období většina karpatských Rusínů Československa obývala převážně východní provincii Podkarpatskou Rus. Československá vláda se tak právě v této oblasti snažila zavést politický systém založený na demokratických principech. Území Podkarpatské Rusi dostalo pojmenování podle dominující národnosti – karpatských Rusínů, kterých tu žilo podle oficiální statistiky 447 000 (rok 1930). Jazyk založený na hovorové řeči Rusínů se stal vedle češtiny oficiálním ve veřejném styku – ve státní správě a školství. Byl vytvořen národní znak Podkarpatské Rusi s vyobrazením karpatského medvěda a národní hymna zněla při všech oficiálních akcích zároveň se státní hymnou Československa. Období československé vlády se krylo s obdobím tzv. druhého karpatsko-rusínského národního obrození. Během něho vznikaly různé společenské organizace, noviny, vydavatelství,divadla, sportovní kluby. Rozvíjelo se i výtvarné umění a hudba. Autonomie Rusínů, která byla zakotvena v ústavě ČSR nakonec uskutečněna nebyla.

Za 2. světové války pak Rusíni bojovali na obou stranách fronty: v 1.čs. armádním sboru v SSSR, v jednotkách armády USA v Evropě i Pacifiku. Po 2. světové válce se karpatští Rusíni ocitli pod vládou komunistů, jak v Sovětském svazu, tak i v zemích zóny sovětského vlivu ve střední Evropě. Rusíni byli podrobení tvrdé etnocidě, ukrajinizaci. Byla zakázána řeckokatolická církev, rolníci přišli o svoji půdu a byli nuceni vstoupit do zemědělských družstev, rusínská národnost byla zakázána. Jakoukoli osobu s rusínskou národní identitou v oficiálních dokumentech zapisovali jako Ukrajince. Rusínský jazyk bylo zakázáno používat ve školách a v tisku. Tzv. třetí karpatsko – rusínské národní obrození začalo až po pádu komunismu v roce 1989. V průběhu následujících dvou roků vznikly nové rusínské organizace v každém státě, kde Rusíni žijí. Poprvé od konce 2. světové války také začaly vycházet noviny a časopisy v rusínském jazyce. Koncem roku 1991 se Sovětský svaz rozpadl a Zakarpatsko (historická Podkarpatská Rus) se stalo součástí nového státu – nezávislé Ukrajiny. Projev vůle národa zavést autonomii v Zakarpatsku nebyl ukrajinskou vládou realizován. Ukrajinští Rusíni nejsou dodnes jako národnostní menšina v Ukrajině uznáváni. ^{12) 13)}

Obrázek č. 2: Jazyková mapa Ukrajiny ¹⁴⁾

Podkarpatští Rusíni používají pro svůj jazyk rusínštinu. Rusínština je východoslovanský jazyk, který ukrajinská majorita považuje spíše za nářečí ukrajinštiny.

Respondent Ihor (23, Lviv, Ukrajina) z ukrajinské majority k tomu píše: Мова – діалект української мови, багато слів – старослов’янські, давно вийшли з вжитку, тому ми не розуміємо їх значення. ¹⁵⁾.

Rusínštinou mluví nejenom Rusíni na Ukrajině, ale také na Slovensku, v Polsku, Srbsku a Chorvatsku. Samozřejmě je rusínština v různých státech ovlivněná také státním jazykem příslušného státu a tak vznikají další její nářečí. V roce 1995 byla rusínština kodifikována jako samostatný jazyk. Rusínská abeceda používá cyrilici a liší se od ukrajinštiny jen v pár písmenech.

V dnešní době se jazyk stále udržuje a to především pomocí ústní tradice nebo prostřednictvím literatury. V minulosti byla rusínština udržována hlavně díky folklóru. Ten však v dnešní době upadá. Na Ukrajině se tradice folklóru vytrácí zejména proto, že je mnoho původně rusínských písní či pořekadel překládáno do ukrajinštiny. K zachování tradice folklóru a rusínštiny významně přispívá Zakarpatský národní sbor, který nosí tradiční rusínský kroj a zpívá lidové písně. Kromě toho existuje spoustu malých folklórních skupin, které se účastní různých místních festivalů jako například „Селиська Співанка“. Dále tu působí skupina Rock-H, která hraje folk rock a zpívá své písně v rusínštině. Na Slovensku je situace oproti Ukrajině lehce odlišná. Tradice folklóru je zde udržována více. Lidové písně nejsou překládány do slovenštiny, zachovává se rusínský jazyk.

Obrázek č. 3: Zakarpatský národní sbor ¹⁶⁾

Ukrajinští Rusíni nemají vyhraněné náboženství. Existují dvě velké skupiny. Jedna vyznává řecko-katolickou církev (okolo 35 %) a druhá se hlásí k církvi pravoslavné (okolo 60 %). V historii tomu bylo tak, že na území Ukrajiny mezi Rusíny převažovala řecko-katolická církev, za poslední roky ale nastala změna a do popředí se dostává církev pravoslavná. Na Slovensku se naproti tomu Rusíni přiklání spíše k řecko-katolické církvi. ¹⁷⁾

Rusínské tradice jsou silně spjaty s náboženstvím. Není tedy divu, že Rusíni, nábožensky velmi založený národ, dodržují tradice, které právě z náboženství vychází už od pradávna. Do těchto tradic se řadí především oslava Velikonoc, nejvýznamnější rusínský svátek a Vánoce. Uvedené svátky slaví Rusíni na území Ukrajiny a Slovenska s určitými rozdíly oproti České republice. Největším rozdílem je odlišný kalendář. Rusíni se neřídí gregoriánským kalendářem, využívají stejně jako další pravoslavné církve kalendář juliánský. Z toho pramení, že mají svátky posunuté a slaví je s lehkým zpožděním – Vánoce připadají na 6. 1. a Velikonoce, které jsou pohyblivým svátkem.

Vánoce jsou tradičně rodinný svátek. Na Štědrý večer, který připadá na 6. ledna, se schází celá rodina u stolu. Na vánočním stole Rusínů nesmí chybět tzv. Snup (v ukrajinštině je známý pod názvem Diduch nebo Snip), což je vánoční ozdoba, vyrobená z ovesného nebo pšeničného klasu.

Obrázek č. 4: Snup ¹⁸⁾

Snup je symbolem sklizně, prosperity, ochrany rodiny. Dále se na Štědrý večer připravuje 9 nebo 12 postních jídel.

K tomu jedna respondentka (Marjana, 46, Chust, Ukrajina) píše: На святий вечір малося накрити 12 пустих страв, аж нєт то 9. Перед Руздвом держався пуст а на сятий вечір ся нич неїдо до вечора. А перед тим ніж сісти за стул, годовалася худоба. ¹⁹⁾

Oproti tomu v ukrajinské tradici je hlavním vánočním postním jídlem tzv. kuťa (tradiční vánoční jídlo z tlučené pšenice, makových zrníček, sladu nebo medu a dodatečných surovin). Před samotnou večeří a po ní se všichni členové rodiny musí pomodlit. Po večeři se u stolu zpívají různé vánoční koledy. Další večer se chodí koledovat. Skupiny koledníků se převážně skládají z několika mladíků, kteří jsou převlečeni za pastýře a dva anděly, kteří nosí betlém.

Stejná respondentka uvádí ještě zajímavou vánoční pověru: По вечирі душилася свічка пальцями а никалося куди пуйде дим. Аж дим пушов руно ідгорі, то означало шо усі члени родини переживут слідущий рук. ²⁰⁾

Velikonoce jsou pro Rusíny nejdůležitějším svátkem. Velikonoce jsou na Ukrajině hlavně typické svým velikonočním chlebem, kterému se říká Pascha. Tato Pascha na západě Ukrajiny chutí připomíná spíše klasický chléb (rozdílnost spočívá v ingrediencích), kdežto na východě Ukrajiny se dělá spíše sladká verze Paschy. Rusínská Pascha je ozdobená propletenci, které na povrchu vytváří kříž. Tento chleba se dává spolu s dalšími potravinami do košíku. V košíku lze dále naleznout tvaroh, máslo, vajíčka, klobásy, rajčata, zeleninou nebo sůl. V průběhu svěcení v kostele musí v košíku hořet svíčka.

Obrázek č. 5: sladká Pascha ²¹⁾

Obrázek č. 6: Velikonoční košíky ²²⁾

Jedna z respondentek (Oksana, 35, Svaljava, Ukrajina) v dotazníku zmiňuje zajímavou tradici Velikonočního pondělí: У Великодний понеділок ходили хлопці поливати дівок водов. ²³⁾

Obrázek č. 7: Velikonoční pondělí ²⁴⁾

Ve svatební den musí ženich nejdříve „vykoupit“ nevěstu. V dnešní době je tato tradice více zmodernizovaná a ženich musí absolvovat různé konkurzy (např. uhádnout, který otisk rtu patří jeho vyvolené), které mu vymyslí družičky. Pokud uspěje, tak je mu nevěsta předána. Další tradicí je sundávání závoje těsně před půlnocí a nandání šátku, což má symbolizovat přerod slečny na provdanou ženu. O půlnoci se tančí tzv. tanec nevěsty. Všichni hosté postupně tančí s nevěstou a předávají jí peněžní dary.

Rusínská společnost se již od svého počátku utvářela především na vesnicích. Proto právě zde dnes můžeme najít dochované rusínské památky. Architektura Rusínů se vyznačuje především dřevěnými stavbami (kostely). Dřevo bylo jako stavební materiál používáno až do 20. století a plnilo stejnou funkci jako stavby budované z kamene.

Pro oblast Podkarpatské Rusi byl až do 20. století tradiční stavbou dům s tzv. tripartitní (trojstrannou) strukturou. Ta se skládala ze vstupního zádveří (Sini / Sien '/ pitvor), obytné části (khyzha / perednia khyzha) a komory (komora). Základy domu tvořily bukové či dubové kmeny s čtyřstrannou šikmou střechou pokrytou snopy slámy. Mezi nejdůležitější prvky každé stavby patřily silné stěny a střechy. Takovéto typy rodinných domů byly stavěny za účelem ochrany obyvatelstva před měnícími se klimatickými jevy. Zároveň měly zajistit teplo domova a sloužily také k úschově potravin. Podél vnější a jedné z bočních stěn byla zpravidla vystavěna veranda. V obytném prostoru se nalevo od vstupních dveří nacházela hliněná kamna, napravo lavice a pod oknem byla umístěna velká postel. Střed místnosti zaujímal stůl. Jednalo se o základní model rodinného domu, který se postupně měnil v závislosti na uspořádání tří hlavních částí: zádveří, obytného prostoru a komory.

Obrázek č. 8: Rusínské obydlí ²⁵⁾

Z této základní tripartitní struktury se později vyvinul tzv. dlouhý dům (dovha khata) s obdélníkovým půdorysem. Mimo samotný dům bylo celé obydlí později rozšířeno ještě o stáj, (stainia); stodolu (pelevnia / boisko / stodolia), kam se uschovávaly zemědělské stroje a kůlnu (shopa).

Ve východní a západní části Podkarpatské Rusi se vesnická architektura značně odlišovala a zároveň i vyvíjela. Tradiční stavbou Huculů se stala tzv. grazhda neboli usedlost s uzavřeným dvorem (khata z grazhdoiu). Jednalo se o architektonický komplex složený z domu a hospodářských budov propojených vysokou dřevěnou stěnou. Výsledkem bylo uzavření architektonického prostoru, obvykle ve tvaru čtverce, přičemž jedna velká brána poskytovala jedinou vstupní cestu do komplexu. Okna domu byla umístěna na severní straně směrem do dvora. Hospodářské budovy (stodola, ovčín, spíž) se nacházely podél dalších třech stěn nádvoří. Několik usedlostí mělo krytá nádvoří, z nichž jedna část v blízkosti domu byla vždy velmi udržována (paradnyi podviria), zatímco druhá část byla ponechána pro práci (zadviria). Poněkud podobné uspořádání staveb Huculů tzv. grazhda je dnes možné spatřit také v dalších rusínských vesnicích (Osturňa, Litmanová, Nižné Repase) a ve vzdáleném západním kraji.

Venkovská architektura byla ve svém rozvoji omezena na skromné utilitární potřeby rusínského rolníka. Rusínská dřevěná sakrální architektura je dodnes důkazem, dokládající uměleckou a tvůrčí činnost samotných Rusínů. Sakrální stavby můžeme rozdělit do stylů Boiko a Lemkov. Z nich se dále odvozuje tzv. gotický Maramorosh. Huculská dřevěná architektura tvoří samostatnou skupinu.

Z hlediska půdorysu dřevěných kostelů je možné rozlišovat dva základní typy. Trojstranný typ, ve kterém jsou předsíň, loď a oltář v jedné ose západ-východ a půdorys řeckého kříže, který je charakteristický pro huculské sakrální stavby.

Kostely stavěné v Boiko stylu spadají do tripartitní typu s trojitou lodí, ve které je střední část vyšší, než ostatní dvě. Každá z těchto částí je zakončena nízkým čtvercovým rámem s věží. Věž se postupně zmenšuje směrem k horní části a vytváří tak strukturu pyramidy. Lze pozorovat postupný vývoj směrem k složitosti ve formě těchto věží, z jednoduchých tvarů pyramidy do strmě skloněných věží. Dominantním prvkem kostela je skloněná výstavní okapová konstrukce (galeriia-opasannia), která obepíná celý kostel a chrání tak celou trojitou loď. Kostel typu boiko je nejzachovalejší v horních údolích Uzh, SAN, Latorytsia a řeky Rika na vesnicích, jako je Uzhok, Sukhyi, Vyshka, Kostryno, Husnyi, Verkhnii Studenyi a v za karpatských hřebenech u Haliče. Boiko styl spadá mezi jedny z nejstarších druhů dřevěných kostelů, které se stavěly před mnoha staletími, a to jak v Karpatech, tak i na přilehlých územích táhnoucí se ze Slovenska od západu k severu a od východu na na jihozápad do podunajské nížiny. Pod vlivem kamenných staveb se ve městech postupně měnil architektonický styl kostelů.

Obrázek č. 9: Kostel v Boiko stylu ²⁶⁾

Mezi nové typy dřevěných staveb patřil kostel tzv. lemkovského stylu. Tyto kostely se vyznačují jedinečným a dynamickým složením svých věží, které neustále rostou do výšky. Z malé věže se přeměňují na několik podlažních centrálních věží až k vysoké západní zvonici v barokním stylu. Zvonice se nachází na nejvyšší lodi. Stavby lemkovského typu jsou dnes nejrozšířenější především ve vesnicích podél horní Wisłoky, Ropy a řeky Bialy v lemkovském kraji (Polsko). Dále podél přítoků horní Ondavy a řeky Topl'a v Prešovském kraji (Slovensko); a podél přítoků horní Latorytsiy a řeky Borzhava v Podkarpatské Rusi (Ukrajina).

Obrázek č. 10: Kostel lemkovského stylu ²⁷⁾

Během konce 18. století se ze stylů Boiko a Lemkov vyvinul nový architektonický sloh tzv. gotický Maromosh. Charakteristikou těchto kostelů je především strmá šikmá střecha a úzká věž s galerií vedoucí předsíní. Věž je na všech čtyřech rozích galerie zakončena malými věžičkami. Typickým znakem gotického slohu byla vertikalita.

Obrázek č. 11: Kostel ve stylu gotický Maromosh ²⁸⁾

Poslední skupinou karpatských dřevěných kostelů je tzv. huculská architektura, založena na půdorysu řeckého kříže. Půdorys řeckého kříže je tvořen dlouhým vnitřním prostorem směřujícím z východu na západ, který je doplněn dvěma postranními prostory jak na jižní, tak i severní straně. Boční prostory pokrývají šikmé střechy, zatímco střed kostela je zakončen osmibokou střechou s řeckým křížem. Původ tohoto stylu dřevěných kostelů není znám. Z vnějšku se podobají arménským kostelům, které zase vycházejí z byzantské architektury. ^{29) 30)}

Obrázek č. 12: Kostel huculského stylu ³¹⁾

K udržení duchovní kultury přispívají také muzea. Čistě rusínská muzea zatím v Zakarpatské oblasti neexistují. I přesto je však rusínská expozice součástí jiných místních muzeí. Odkaz na rusínskou kulturu a způsob života je možné vidět např. v Zakarpatském muzeu lidové architektury a života. Jedná se o skanzen, který se nachází v Užhorodě a skládá se zhruba z 12 historických obydlí, dále kostela, kovárny, zvonice, kaple školy a mlýna s více než 14 000 exponáty. Uvnitř každého domu je kromě nábytku také možnost obdivovat místní kroje. Dále se s rusínskou kulturou můžeme setkat v expozicích, které jsou součástí Mukačevského hradu (často nazýván Hrad Palankok) a nebo v Zakarpatském muzeu místní historie v Užhorodě. ³²⁾

Obrázek č. 13: Skanzen ³³⁾

V Zakarpatské oblasti působí různé rusínské spolky, které můžeme rozdělit do 2 kategorií. K té první patří spolky, které se snaží obnovit historické povědomí a kulturu Rusínů, například: Svaz rusínských autorů Zakarpattja, Charitativní fond „Rusínská škola“.

Druhou kategorii tvoří spolky, které se snaží o prosazení práv Rusínů jako menšiny nebo uznání Rusínů jako národnosti, například: regionální občanské sdružení „Krajské sdružení Podkarpatskych Rusínů“, regionální veřejné sdružení „Lidová rada Podkarpats'kych Rusínů“ a charitativní nadace Zakarpatské oblasti „Gazda“. Tyto tři spolky 25. března 2012 se spojily do Sdružení rusínských organizací Zakarpattja. ³⁴⁾

V roce 1945 založil kanadský podnikatel a mecenáš karpatsko-rusínského původu Steven Čepa dvě ceny. Cenu za významný přínos pro karpatsko-rusínskou kulturu a cenu Alexandra Duchnoviče za nejlepší dílo v rusínské literatuře, vydané za posledních pět let. Laureát každé ceny dostává bronzovou sošku karpatského medvěda, která se stala svérázným ,,rusínským“ Oskarem. ³⁵⁾

Obrázek č. 14: Bronzový karpatský medvěd ³⁶⁾

Oblast Podkarpatské Rusi je také velice pestrá z hlediska krojů. Každá obec má svůj vlastní jedinečný styl kostýmů, výšivek, vzorů a barev. Odlišnost jednotlivých krojů je dána především geografickým umístěním jednotlivých oblastí. Kroje Rusínů žijících na území dnešního Slovenska byly ovlivněny především krajkářstvím, batikováním a brokátem. Tyto způsoby tvorby krojů převzali Rusíni od německých přistěhovalců.

Při výrobě krojů bylo zohledňováno také počasí a klimatické podmínky v daných oblastech. Vysoko v horách bylo zapotřebí teplejšího oblečení než v nížinách. Zatímco v nížinách se nosily kroje ušité z lehkého materiálu – lnu, v horách se k výrobě krojů používala vlna . Klíčovým faktorem ovlivňující vzhled samotného kroje a to nejen volbou tkaniny, ale také barvou a stylem oblečení byla topografie. Pro Podkarpatské Rusíny, kteří žijí v nížinách Dunajské pánve (dnes na Slovensku, v Maďarsku a jihozápadní špičce Ukrajiny) jsou typické široké a otevřené kostýmy. Muži nosí široké tělové košile s širokými rukávy a lemovanými nohavicemi. Oproti tomu ženy mají široké sukně s velkými záhyby. V těchto oblastech jsou nejvíce využívány barvy jako je červená, modrá, fialová a černá.

Obrázek č. 15: Rusínský mužský kroj ³⁷⁾

Rusíni žijící vysoko v Karpatech na východě (dnes na Ukrajině) se při tvorbě kroje inspirovali vlastním způsobem života. Obydlí ve východních částech země byla příznačná svým malým a těsným prostorem. Na základě toho pak byly vytvořeny i kroje, které jsou charakteristické svou přiléhavostí k tělu. Dámské sukně jsou těsné a skládané. Rukávy jsou dlouhé a zabrané a halenka kolem krku je úzká a vysoká. Ženský kroj není doplněn žádným zdobením v podobě krajek či jiných ozdob. Pánské kostýmy jsou rovněž těsné a přiléhající a většinou jsou vyrobeny z vlny. Barvy, které zde převládají jsou mnohem zemitější - tóny červené, oranžové, hnědé a zelené.

Obrázek č. 16: Rusínský ženský kroj ³⁸⁾

Snad nejcharakterističtějším rysem krojů u Podkarpatských Rusínů je jejich vyšívání. Bez ohledu na vesnici je každý rusínský lidový kroj ozdoben určitým druhem výšivky, spolu se zvláštními vzory používanými v jednotlivých regionech. Vzory či výšivky nepředstavují pouze krásné ozdoby na oblečení, ale mají svou symboliku. Jedná se o prastaré mystické (okultní) vzory, které by měly obyvatele chránit před zlem, zajistit štědrou úrodu, dobré zdraví nebo kupu dětí. Podle vzorů a výšivek na mužově košili a ženině sukni je možné poznat, z jakého regionu či oblasti v Podkarpatské Rusi pochází. Kostýmy v Podkarpatské Rusi jsou charakteristické svou ozdobností, barevností a propracovaností. A patří mezi jeden z klenotů rusínské kultury. ³⁹⁾

Od roku 1991, kdy se Ukrajina stala nezávislým státem, jsou Rusíni její součástí. V současnosti se málokdy setkáme s negativními vztahy Ukrajinců a etnické skupiny Rusínů. Majorita ví o tom, že v Zakarpatské oblasti existuje taková minorita jako Rusíni, která se liší hlavně svým jazykem a v trochu odlišném dodržování tradic. Ukrajinská většina však tuto menšinu nevnímá jako samostatné etnikum, nýbrž jako etnickou podskupinu Ukrajinců. Respondent Ihor (23, Lviv, Ukrajina) z ukrajinské majority k tomu dodává: Русини, на мою думку, етнографічна група українців, проте вони самі відокремлюють себе від українців. Відрізняються мовою, національним одягом, ментальністю, характером, на це все є історичні причини. ⁴⁰⁾ A jak bylo zmíněno výše, její jazyk vidí jako nářečí ukrajinštiny. Většina Rusínů toto etnické vědomí převzalo a tak když o sobě tvrdí, že jsou Rusíni, je to pouze z důvodu, aby byli bráni jako součást ukrajinského národa. A tak se vztahy majority a minority dají považovat za vcelku dobré.

V dnešní době však na východě Ukrajiny panuje neklid, a tak se občas můžeme setkat s menšími konflikty. Například dotazníky vytvořené pro tuto práci byly zpočátku vnímány jako provokace. Dotazovaní v tom viděli snahu rozdělit Rusíny a Ukrajince na dva různé národy. Poté, co jim bylo vysvětleno, že cílem práce není rozdělení, ochotně dotazníky vyplnili. Ale jeden z dotazníků byl opravdu pejorativní, kdy člen ukrajinské majority viděl v Rusínech skupinu, která se najednou objevila v době neklidu. Respondent Taras (Lviv, Ukrajina) na otázku, jestli ví o Rusínech na Ukrajině odpověděl: Чув, що на Закарпатті ЗЯВИЛИСЯ, У ВАЖКИЙ ДЛЯ УКРАЇНИ ЧАС, ЯКІСЬ ТО РУСИНИ. Не сумніваюсь, що тут є вплив «броттєфф с вастока!!!! ⁴¹⁾

Dále také Rusíni již řadu let bojují za autonomii a za vytvoření vlastního státu. Zvlášť v oblasti Zakarpatska převládá velká podpora o větší autonomii. Také rozmáhající se rusínský separatismus vede některé jedince bojující proti Ukrajině ke spolupráci s Ruskem. Rusko se snaží pomoci posílit rusínskou autonomii. ⁴²⁾

Cílem práce bylo odpovědět na výzkumnou otázku a podotázky, které prostřednictvím dotazníků byly pokládané respondentům. Výzkumná otázka zněla: Čím se vyznačuje etnické vědomí Rusínů na Ukrajině? Skrze respondenty se zjistilo, že se v současné době rusínská minorita nějak výrazně nevyčleňuje vůči ukrajinské majoritě. Spoustu tradic a zvyků splynulo s těmi ukrajinskými. Přesto etnické vědomí toho, že většina obyvatel Zakarpatské oblasti jsou odlišnou etnickou skupinou, přetrvává. A to hlavně na základě jazyka a historického povědomí. Rusínština je běžně používána v Zakarpatské oblasti, dokonce se v oblasti vyskytuje několik jejich nářečí. V dnešní době v Zakarpatské oblasti žije spoustu lidí, kteří se považují za Rusíny. Hlásí se k ukrajinské národnosti, což je pravděpodobně přežitek komunistické doby, kdy rusínská národnost byla silně potlačována.

První výzkumná podotázka zněla: Jakým způsobem je udržovaná rusínská kultura? Tradice Rusínů na Ukrajině vychází zejména z náboženství. Hlavní zachovalé tradice jsou spjaty s Vánocemi a Velikonocemi. Dále je kultura udržována především rusínským jazykem, který se předává ústně z generace na generaci.

Druhá výzkumná podotázka byla: Jak jsou Rusíni vnímáni samotnými Ukrajinci (ukrajinskou majoritou)? Ukrajinská majorita vnímá Rusíny neutrálně. Respondenti, kteří vyplňovali dotazníky, uváděli, že vědí o existenci této minority. Rusíny však považují za etnografickou skupinu Ukrajinců. Byli si vědomi toho, že používají rusínštinu (kterou ale považují za specifický dialekt ukrajinštiny) a že se liší ve způsobu dodržování tradic. Vzhledem k tomu, že současná situace na Ukrajině není stabilní, byly vytvořené dotazníky brány jako lehká provokace. Někteří respondenti se domnívali, že cílem práce je nějakým způsobem oddělit rusínskou menšinu od ukrajinské většiny. Dokonce se vyskytl jeden dotazník, který byl přímo urážlivý.

Třetí výzkumná podotázka: Jak jsou Rusíni na Ukrajině vnímáni Rusíny na Slovensku? Situace na Slovensku je oproti Ukrajině jiná. Pohled na Rusíny je tu vstřícnější. Samotní Rusíni jsou více respektováni jak samotnou vládou, tak i slovenskými obyvateli. Z dotazníků bylo zjištěno, že se na Slovensku pro vybranou menšinu pořádají nejrůznější akce, např. Rusínský ples nebo každoroční střetnutí Rusínů v obci Ubľa. Ukrajinská rusínská minorita je slovenskými Rusíny vnímána kladně. Panují mezi nimi přátelské vztahy, některé děti si již od základní školy dopisují. Z pohledu Slováků jsou sociální podmínky Rusínů na Ukrajině horší. Myslí si, že nejsou nijak podporováni a v oblasti Zakarpatské Rusi je vysoká nezaměstnanost. Mnoho lidí musí za prací dojíždět na Slovensko, kde se živí například prodejem oblečení, sladkostí atd.

Knižní zdroje

KALETA, Petr. Cesta do Haliče: František Řehoř a poznání života východní Haliče ve druhé polovině 19. století. Olomouc: Votobia, 2004. ISBN 80-722-0174-3.

MAGOCSI, Paul R. Národ odnikud: ilustrované dějiny karpatských Rusínů. Užhorod: Vydavatelství V. Paďaka, 2014. ISBN 978-966-387-092-2

MAGOCSI, Paul R., POP, I. Encyclopedia of Rusyn History and Culture. Toronto: University of Toronto Press, 2002. ISBN 978-080-203-566-0.

POP, Ivan. Malé dejiny Rusínov. Bratislava: Združenie inteligencie Rusínov na Slovensku, 2011. ISBN 978-80-970354-4-0.

КРУГЛАШОВ, А.,TОКАР, М. Електоральні процеси України в регіональному вимірі : Буковина і Закарпаття. Užhorod: Поліграфцентр „Ліра“, 2014. ISBN 978-617-596-169-8

Články

CANTIN, Kristina M. Process and practice: groupness, ethnicity, and habitus in Carpathian Rus. Nationalities Papers, 2014, 42.5, s. 848-866. ISSN 1465-3923. Získáno přes databázi SCOPUS

DICKINSON, Jennifer. Languages for the Market, the Nation, or the Margins: Overlapping ideologies of Language and Identity in Zakarpattia. International Journal of the Sociology of Language, 2010, 2010.201, s. 53-78. ISSN 1613-3668. Získáno přes databázi SCOPUS

GABZDILOVA, Sona. Quality and structure of education of Slovak population in relation with ethnic differentiation. Sociologia, 1994, 26(5-6), s. 473-+. ISSN 1336-8613. Získáno přes databázi SCOPUS

Internetové články

KOZLOFF, N. Ukraine: What Is the Position of Ethnic Minorities? An Activist Speaks. [online] The Huffington Post, 2015 [citováno 2. 6. 2016] Dostupný z www: http://www.huffingtonpost.com/nikolas-kozloff/ukraine-what-is-the-posit_b_6358062.html

Марчук, В., and Н. Марчук. Етнічні особливості русинів. Етнос і культура 2011-2012, № 8-9, s 22-27. ISSN 2222-5242

Internetové zdroje

Carpatho-Rusyn folk costumes. [online]. [cit. 2016-06-15]. Dostupné z:http://rusyncenter.blogspot.cz/2012/03/carpatho-rusyn-folk-costumes.html

Пам'ятки України. [online]. [cit. 2016-06-15]. Dostupné z: http://victoria-tur.vn.ua/tury-po-ukraini/arkhiv-podorozhei/36-podorozh-u-krai-baseiniv-iz-hariachoiu-vodoiu-vyna-ta-kvituchoi-sakury

Obrázky

http://russian7.ru/post/rusiny-russkie-gorcy-zakarpatja/

http://zpravy.e15.cz/zahranicni/politika/neni-jedna-ukrajina-zapad-a-vychod-se-vyrazne-lisi-1062351/

http://philarmonia.uz.ua/team/transcarpathion.php

http://vk.volyn.ua/news_61_5669_Obereginashogodomu.html

http://ivona.bigmir.net/cooking/toowners/330136-Kak-prigotovit--samye-vkusnye-pashal-nye-kulichi

http://honchar.org.ua/p/velykodnya-ekspedytsiya-na-ivano-frankivschynu-foto-video-komentari/

http://waking-up.org/inshe/tradytsiya-oblyvanoho-ponedilka/?lang=uk

http://www.carpatho-rusynacademy.org/rusyns-architecture.html

http://carpathianwoodenchurches.blogspot.cz/2010_12_01_archive.html

https://www.flickr.com/photos/71287079@N05/8161441264

http://www.carpatho-rusynacademy.org/rusyns-architecture.html

http://www.carpatho-rusyn.org/hutsul/carving.htm

http://victoria-tur.vn.ua/tury-po-ukraini/arkhiv-podorozhei/36-podorozh-u-krai-baseiniv-iz-hariachoiu-vodoiu-vyna-ta-kvituchoi-sakury

http://www.carpatho-rusynacademy.org/awards-current-literature.html

https://fr.pinterest.com/pin/329466528960974179/?from_navigate=true

http://rusyncenter.blogspot.cz/2012/03/carpatho-rusyn-folk-costumes.html

Počet shlédnutí: 70